21. srpna 2010 v 22:59 | Awia
|
Matka a dítě. Vztah, který by se neměl podceňovat. Láska v ryzí podobě. Skláníte se nad dítětem, a i když ještě nemluví nahlas, protože je to drobek, malé novorozeně, vy víte, že k vám promlouvá a každým svým pohybem říká: "Mám tě rád, maminko."
.
Momentální nápad. Jedna malá jednorázovka. Trošku smutnější příběh. Ale co vám budu podívat, přečtěte si sami....
_____________________________________________________________________________________
.
"Budliky budliky budliky! Budliky budliky budliky!"
Rozverně se zasmála. Hlavu sklonila ještě níž, aby konečky vlasů pošimrala dítě na tváři. To se mírně zamračilo a nesouhlasně zavýsklo. Zvedlo malé ručičky a snažilo se od sebe ty divné věci odehnat. Její úsměv se rozšiřoval. Prsty levé ruky přibližovala k dítěti a nechala jej, aby jeden z jejích prstů vzalo do jedné z malinkatých ručiček. Při pohledu na dítě ji zaléval pocit štěstí. Něha a láska v ten moment mluvily za ni. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila. Její dítě. Jejího chlapečka. Náhle se však něco stalo. Nálada se změnila. Dítě vydalo zadržovaný sten. Obličejíček se mu stáhl do šklebu. Párkrát se zrychleně nadechlo, natáhlo vzduch do plic a pak spustilo táhlým a vysokým křikem.
"Copak? Co se ti nelíbí?" zajímala se maminka okamžitě. "Máš ještě hlad? Pojď, najez se." Volnou rukou si lehce odhrnula košili a dětský obličejíček přitiskla ke svému prsu. Miminko instinktivně vyhledalo bradavku, objalo ji svými rtíky a sálo. "Správně, papej. Jez dokud můžeš. Pak z tebe určitě vyroste kus chlapa," promlouvala dál k dítěti. Vůbec jí nevadilo, že jí nerozumí, že jí nemůže odpovědět na její otázky. Na tom v ten moment nezáleželo. Miminko slyšelo její hlas, vnímalo ho a dokázalo ho rozpoznat. Vědělo, kde má svou maminku. A to ji těšilo stejně tak, jako že je dítě zdravé a zatím se u něj nevyskytly žádné problémy.
Až se robátko nakojilo, pohupovala ho v náručí a tiše mu zpívala písničky. "Spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky…" Kdykoliv chlapeček začal zase popotahovat, konejšivě se k němu naklonila a snažila se ho uklidnit. A zanedlouho její drobeček pokojně usnul.
Dál ho pohupovala v náručí a s úsměvem na rtech se na něho dívala. Vzpomínala na doby, kdy byl ještě schovaný u ní v bříšku a čas od času ji kopl, když hledal výhodnější polohu. Devět měsíců s ním sdílela společnou tělesnou schránku a teď se konečně dočkala a viděla ho na vlastní oči. Mohla si na něj šáhnout, promlouvat k němu. Najednou byl tady. Ten život, který darovala. Po dlouhém a únavném porodu se konečně dočkala. Jemně dítě položila do postýlky a lehla si vedle do své postele. Sledovala, jak její malý hrdina klidně oddechoval. Jeho hrudníček se zvedal a zase klesal v pravidelných intervalech. Netušila jak, ale věděla, že se mu zdají nějaké krásné sny.
Asi po půl hodině někdo zaklepal na dveře. Bez vyzvání do pokoje vstoupili dva muži. Prvním byl lékař. Nebylo těžké jej rozpoznat, jelikož vešel v typickém nemocničním plášti. Druhý, mladší, se nejistě usmíval zpoza lékařových zad. Hledal ji pohledem. Když se jejich oči setkaly, v těch jeho se odrážely různé pocity. Byla tam úleva a láska, ale také nepokoj a strach.
"Johne…" vydechla žena s pohledem upřeným na manžela. Byla tak ráda, že ho zase vidí! Úsměv na jejích rtech se zase o něco rozšířil.
"Tak jak se máme, paní Cooková?" zvolal lékař už ode dveří.
"Pššt!" okřikla ho žena a dávala si prst před pusu. "Právě spí."
"Ah, promiňte. To jsem nevěděl," omlouval se lékař, tentokrát už polohlasem.
"Nevadí. Junior má tvrdé spaní."
"A jak se vám vlastně daří?" zopakoval lékař otázku.
"Mně?" podivila se žena. "Cítím se taková slabá, ale to bude určitě kvůli tomu porodu. Miminko se má ale báječně. Nemůže se na nic stěžovat."
"To jsem rád," ujistil ji doktor a když mu pohlédla do očí, uviděla, že to myslel vážně. Vděčně se na něj usmála. "Někdo vás přišel navštívit," dodal doktor po chvíli, jako by si toho sama nevšimla.
"Johne… Přišel ses na nás podívat?"
"Přišel jsem zkontrolovat hlavně tebe," odvětil John. "Jak je ti? Cítíš se dobře? Nic ti tady neschází?"
Žena se zamračila. "Tebe nezajímá miminko?"
"A-ale ano. Jistěže mě zajímá miminko," vykoktal zmateně.
"Ne," usykla jedovatě. Najednou se stáhla a přikrývku si přitáhla blíž k sobě, jako by snad mohla mezi ním a ní vytvořit bariéru. "Nezajímá tě."
"Zajímá!" bránil se John.
"Nezajímá," trvala žena na svém. "Viděla jsem to. Viděla. Viděla jsem, jak jsi stiskl rty, když jsem se zeptala na miminko. Ale já ti něco řeknu, Johne. Je to taky tvoje dítě. Ale to tě vlastně nezajímá, že?"
"Co to povídáš? Cathy…"
"Je ti to jedno. Víš co? My se o sebe postaráme sami. Nepotřebujeme tě." Cathy muže probodávala pohledem. V očích jí poskakoval neposedný plamínek. Nebyl to však plamen vášně, ale oheň nepřátelství a ostrahy.
"Cathy…" zopakoval John manželčino jméno.
Žena se od něj odvrátila. Muž přišel až k ní a pohladil ji na tváři. Zamračila se, ale neodtáhla. Po chvíli se na něj otočila. Hleděli si do očí a ona nakonec pod jeho pohledem roztála. Opět se na něj usmívala.
"Můžu se na něj podívat?" zeptal se.
"Ale jistě. Podívej, tady spinká."
John se nejistě podíval do postýlky. Miminko dál spokojeně spalo.
"Je nádherný, že?" zašeptala žena po chvíli ticha.
"Ano, to je."
.
John se na svou ženu naposledy ohlédl, když stál mezi dveřmi nemocničního pokoje. S láskyplným pohledem a úsměvem na rtech shlížela do postýlky. V ten moment byla tak krásná! Byla by z ní skvělá matka… Lékař zavřel dveře a Cathy mu v ten moment zmizela z dohledu.
"Je… Je tohle nutné, doktore?"
Lékař se na Johna nevrle podíval. "Nemyslím, že by bylo vhodné nechat naše pacienty pobíhat po chodbách. Je to pro její vlastní bezpečí. Věřte mi."
"Já nemyslím tohle," řekl a kývnul při tom směrem ke dveřím s klikou jen na jedné straně. Zevnitř se ven dalo dostat jen na klíč. "Spíš mě trápí to … lhaní. Myslíte si, že je dobré ji v tom utvrzovat?"
"Pro začátek je to rozhodně lepší." Nezdálo se, že by tato odpověď Johna uspokojila. Doktor tedy pokračoval: "Podívejte se, pane Cooku, dokud nevím, co se vlastně stalo, nedokážu její stav řádně posoudit. Řekněte mi to a já vám slibuji, že vám na vaši otázku odpovím tak upřímně, jak jen budu moci."
John doktorovým slovům uvěřil. Zhluboka se nadechl a poté spustil. Nemluvilo se mu o tom zrovna lehce. "Víte, nebyli jsme zrovna bohatí. Cathy vyhodili z domu, rodiče ji nepodporovali. Moje rodina taktak uživí sama sebe. Odstěhovali jsme se, abychom jim neviseli na krku, ale nezvládli jsme to. Ocitli jsme se na mizině a peníze jsme potřebovali. Oba jsme byli bez práce…"
Odmlčel se. Pohled upíral kamsi do ztracena. Zdálo se, že přestal vnímat realitu. Ve svých vzpomínkách se vrátil zpátky do dob dávno minulých.
"Cathy jednou přišla domů z práce s velkou částkou peněz. Ptal jsem se jí, kde je vzala a ona mi to nejdřív odmítala prozradit. Pak se mi přiznala, že podstoupila zákrok v nemocnici. Dali jí do těla oplodněné vajíčko cizí ženy a ona to dítě měla odnosit. Dozvěděla se o tom od kamarádky a plánovala to celé měsíce. Vše bylo dohodnuto předem a pak se jen čekalo, kdy bude ta správná doba… Neměl jsem o ničem ani tušení. Asi vám nemusím říkat, jaký to pro mě byl šok."
Po tváři mu stékaly první slzy.
"Dostala za to parádně zaplaceno, ale tím to nekončilo. Chtěli to po ní nějací boháči, kteří chtěli, aby měli o dítě řádně postaráno. Koupili nám byt, platili nájem, posílali peníze na oblečení a na stravu. Ta žena k nám každou chvíli jezdila a platila za všemožné doktory, jen aby se dozvěděla, zda je dítě v pořádku. Cathy se měla jako v bavlnce. Nesměla se namáhat. Chodilo se kolem ní po špičkách. A já si konečně našel práci a začal vydělávat na nás dva. Porod se blížil a pak … pak se to celé zvrtlo."
Johnův hlas selhal. Doktor k němu okamžitě přispěchal. "Pojďte. Posaďte se," postrkoval Johna k lavičce. Ten se na ni zhroutil a mezi vzlyky pokračoval:
"Nikdy to dítě neměla vidět. Po porodu ho měli dát jeho pravým rodičům a ona by se s ním už nikdy nesetkala… Bylo to tak domluveno. Věděla o tom. Ale chytilo ji to nečekaně a tak rodila doma… Ona si k němu vypěstovala vztah. A když si pak pro něj přišli, sebralo ji to. Byla hysterická, křičela, plakala, prosila… V ten moment byla ochotná udělat cokoliv, aby syna dostala zpátky. Stála dokola jsem jí opakoval, že to není její dítě. Ale ona neposlouchala. Nechtěla slyšet. A pak jsem ji tak jednou našel doma. Vypadala přesně tak, jako před chvílí. Krásná, klidná, šťastná…"
Prosebně se podíval na doktora.
Lékař přikývl. Nemusíte dál mluvit, já vás chápu, říkal tím. "Nebudu vám lhát. Myslel jsem si, že přišla o dítě. Že se to stalo takhle, na tom nezáleží. Vaše žena trpí vážnou psychickou poruchou. Můžeme se o něco pokusit, ale nedávám jí velké naděje. Měl byste se pomalu začít smiřovat s tím, že už tu zůstane."
Jeho svět se zbortil. Na malinký okamžik v něm zaplápolal plamínek naděje, ale ten byl krutě a surově zadupán. Doktor zazdil cestu k záchraně. Šokovaně zíral před sebe neschopen slova. Pak náhle vstal jako vyměněný. Všechen smutek a beznaděj byly pryč. "Děkuji vám doktore," řekl tichým, ale pevným hlasem. "Děkuji vám za upřímnost." A při těch slovech si ji vybavil, jak sedí na posteli ve svém pokoji a dívá se na něj s pohledem malého dítěte pod vánočním stromečkem.
"Je nádherný, že?" zašeptala žena po chvíli ticha.
Pohlédl do dětské postýlky. V ten moment se v něm mísily miliony pocitů. I když usmíval, byla to jen maškaráda. V jeho očích se usídlil smutek a pálily ho slzy na krajíčku. Ale ona to neviděla. Vnímala jen jeho úsměv a v ten moment byla šťastná. Nedokázala vidět skutečnost. Nechtěla vidět a tak ji neviděla. "Ano, to je," přisvědčil po chvíli s pohledem upřeným na zmuchlaný polštář.
Zpočátku se smíšenými pocity, musím říct. Ovšem skutečnost, že jsem to s napětím dočetla až do konce jasně dokazuje, že to je víc než dobrý. Možná námět malinko ohraný, ale jednoznačně umíš psát. Tedy, máš moji velkou poklonu.