close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA TŘETÍ - BUDOUCNOST

27. srpna 2010 v 22:13 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
"Violo Yagami!" ozvalo se varovně z druhé strany vstupní haly, když se přezula a dávala své boty do přihrádky. Vzhlédla a podívala se směrem, odkud hlas přicházel. Okamžitě poznala, komu patřil. Hnědovlasá dívka s mikádem na ni mířila prstem. "Okamžitě pojď sem," volala na ni dívka dál. "Kde se tak dlouho flákáš? Však já ti ještě ukážu," vyhrožovala.
Viola jen protočila panenky, ale i tak se za rozhněvanou Yuuki vydala. Spolužačka vážně počkala, až k ní Viola dojde. Dávala tak jasně na vědomí své postavení. To ona tu byla královnou a ostatní jejími poddanými. Spousta lidí se jí vyhýbala a jen málokdo byl dost šílený na to, aby se s ní dal do křížku. Jak tam tak sála a chladnýma černýma očima shlížela na Violu, budila respekt ve všech okolo. Šel z ní strach a ona si to až moc dobře uvědomovala.
"Děje se něco?" zeptala se Viola přiškrceně a horečně přemýšlela nad tím, copak zase provedla.
"Jdeš pozdě," osopila se na ni Yuuki.
"Cože?" Viola se zmatně ohlédla. "Ale vyučování přece začíná až za deset minut," dodala na obranu a ukázala směrem k hodinám.
"Ježíš…" povzdechla si Yuuki a v ten moment z ní ona dokonalá maska nepřístupnosti opadla. Viola věděla, o co se jedná. Yuuki se chladnou jen dělala. Nechtěla ztratit svou reputaci. Navíc zastávala názor, že na veřejnosti by se mělo vystupovat podle jistých pravidel, které dodržovala. Ve skutečnosti dokázala být úplně jiná. Přesto chtěla působit seriózně a ne jako nějaká potrefená husa. "Sháním tě tady už půl hodiny," vysvětlila jí důvod své podrážděnosti. Viola však tušila, že jde o něco víc.
"A co potřebuješ?" Veškerá chuť na vtipkování ji okamžitě přešla. Tady šlo o něco vážného.
"Jde o tu oslavu na úspěšné ukončení studií na střední škole," upřesnila Yuuki.
"Počkej… Já myslela, že už je to všechno vyřízené."
"Bylo," opravila ji Yuuki a šlo na ní vidět, jak se jí to samotné moc nelíbí. "Vyskytly se neplánované komplikace."
Viola svraštila obočí. Komplikace? To neznělo dobře. Pro poslední ročníky většinou poslední třetina roku vrcholila v únoru, kdy se konaly přijímací zkoušky. Kdo je neudělal, chodil i nadále do školy a připravoval se na příště. Přijatým už mohlo být všechno jedno, a proto chodili do školy spíš na návštěvy. Nějaké závěrečné ceremonie se nekonaly. To právě Yuuki s tím nápadem přišla a začala ho realizovat. Vše se však muselo domlouvat dopředu, neboť ji všichni upozorňovali, že by pak nemusela stíhat. Chtěla na vysokou a dávala do toho všechno. Nějaké starosti mimo ji jen rozrušovaly.
Už když s tím nápadem přišla, bylo jasné, že bude potřebovat někoho minimálně do dvojice. Vybrala si Violu, protože ta byla jednou z mála, kdo nenavštěvoval večerní školu, a měla tím pádem více volného času. Všichni se divili, že se jí známky nijak nezhoršily a dál si držela svůj standard. Někteří ji za to dokonce obdivovali. Nebyla v tom žádné věda. Samozřejmě si to mohla dovolit jen a pouze díky svým schopnostem. Na potkání to však rozhodně nevyprávěla. S Yuuki se spolu respektovaly, a když jí tedy mile požádala o pomoc, Viola s radostí přijala. Dohodly se jednoduše. Yuuki to celé vymyslí a Viola pak vyřídí vše potřebné. Fungovalo to tak skvěle a v posledním půlroku už měly všechno zařízené a mohly se tak plně věnovat studiu. Nějaký problém, navíc teď ke konci ledna, se samozřejmě ani jedné nehodil.
"Ve škole by mělo jít všechno podle plánu, ale teď mi volali z toho klubu, kde se mělo slavit, že se jim tam vyskytly nějaké problémy s elektřinou a nejsou si jistí, jestli to do té doby stihnou vyřešit," pokračovala Yuuki dál. "Bohužel pro nás se nejedná o nějakou banalitu v podobě vadného drátu, ale něco je s rozvodem a řeší se to kvůli platbě. Nájemníci domu se domnívají, že klub neplatí tolik, kolik by měl. Takže to jde všechno přes soudy a bla bla a klub teď do konce řízení nesmí fungovat. Docházejí mi nápady, nemůžu teď nic narychlo sehnat a nerada bych, abychom skončili v nějakým pajzlu."
Promlouvalo z ní zoufalství. Viola se kousla do rtu. "Klid. Určitě se to vyřeší," mrkla na Yuuki a povzbudivě se na ni usmála. Teď se k ní nemohla otočit zády. To bylo nad slunce jasnější. "Řekni mi, co potřebuješ, a já udělám, co bude v mých silách."
"Vážně?" Yuuki spadl kámen ze srdce. Všechny starosti byly rázem zapomenuty a ona začala opět plánovat. "Napadlo mě, že bychom mohli zajít do toho baru u stadionu. Fotbalový tým tam něco pořádá v jednom kuse. Myslíš, že by ses mohla zeptat Tatsuki, jestli by to tam nezařídila? Jen by domluvila, že to tam bude a zbytek bys pak zařídila ty. Však jak jsme to dělaly spolu. Chodíš s ní na angličtinu…"
"A nemohla bys za ní zajít ty?" zeptala se Viola zkusmo. Byla ochotná udělat cokoliv, ale mluvit s Tatsuki se jí zrovna dvakrát nechtělo.
"Musím teď všem oznámit, že se to v tom klubu nekoná. A domluvit se, jak jim dám vědět o novém místě. Vy spolu dneska máte hodinu, tak kde je problém?"
Kde je problém? To byla hloupá otázka. Yuuki moc dobře věděla, jaký vztah spolu Viola s Tatsuki mají. Dřívější nejlepší kamarádky teď jedna druhou přehlížely a bavily se spolu jen, když k tomu byly donuceny. Propast mezi nimi se den ode dne prohlubovala. Jakmile je osud svolal k sobě a ony musely spolupracovat, rozprostřel se mezi nimi chlad mrazivější než minusové teploty venku. Komunikovaly spolu minimálně a bylo to na nich znát. Žádná té druhé nemohla zaručit, že v ní pohár nepřeteče a nezačnou na sebe následně chrlit nevyřčená obvinění. Viole to bylo líto, ale nebyla tou, kdo cestu zpět k sobě zazdil. Ona snahu měla. Tatsuki se k ní otočila zády. A to na tom bolelo nejvíc.
"Takže to vyřídíš. Díky," konstatovala Yuuki logicky, když se Viola neměla k odpovědi. Dřív, než stihla cokoliv namítnout, se Yuuki otočila na podpatku a zmizela jí z dohledu.
Viola si povzdechla. Co by jí vlastně řekla? Ať by oponovala čímkoliv, Yuuki by ji setřela se slovy, že se diplomatické řešení najde vždycky. Zdárný příklad byl právě ve vztahu těchto dvou. Viola a Yuuki se znaly od školky. Princeznička byla vždy středem pozornosti a Viola spíš tou v ústraní. Z neznámého důvodu pak Yuuki začala Violu nenávidět a na střední to pak přerostlo v šikanu. Jak však Viola začala objevovat své schopnosti, uvědomovala si víc sama sebe a přestávala se všemi obletované Yuuki bát. Několikrát se jí postavila, i když výsledek byl nejasný. Nakonec to byla Yuuki, kdo vyvěsil mírovou vlajku. Od té doby mezi nimi panovalo příměří. Viole tedy nezbývalo nic jiného, než se vydat na hodinu a v duchu se uklidňovat faktem, že teď má laboratorní práce v chemii, během nichž si to celé může promyslet a podrobně naplánovat. I tak věděla, že se schylovalo k bouřce. Zda budou padat i blesky, bylo ve hvězdách.

.
Rychle si před hodinou odskočila na toalety. Věděla, že to stihne. Nedovolila by si přijít pozdě. I tak se však před zrcadlem v dívčích umývárnách na kratičký okamžik zarazila. Pozorovala svůj odraz v zrcadle. Připadala si jako doktorka z jednoho z těch amerických seriálů. Netušila, proč jí v myslí vyskočil název Chirurgové. Tu sérii nikdy nesledovala. I tak vypadala zvláštně. Jakoby v bílém plášti vystoupily všechny její odlišnosti. Světlejší pleť a jasné modré, o něco jinak tvarované oči. Tmavé havraní kadeře, které ji obvykle volně splývaly podél obličeje, byly vyčesané nahoru sepnuté do pevného drdolu. Pořád se částečně divila, jak se jí to podařilo. Vlasy jí nyní dosahovaly téměř po pás. Na kratičký okamžik se viděla, jak podobně oděná kráčí chodbou výzkumných laboratoří, v rukou nese složky a s kolegou právě probírají nejnovější výsledky. Při té představě jí přejel mráz po zádech. Odtrhla zrak od zrcadla a okamžitě tu myšlenku zahnala.
Cestou do třídy nad tím však stále musela přemýšlet. Snažila se to potlačit, ale nepomáhalo to. Dosahovala jen přesného opaku. Zdálo se, že usilovněji se ono téma pokoušela zahnat do nejspodnějšího koutku její mysli, tím dravěji se hlásilo o slovo. Nakonec to vzdala. Byl to předem prohraný boj. Pomalu kráčela směrem ke školním laboratořím, kde ji čekaly dvě hodiny chemie. Dvě nezáživné hodiny, které však musela přežít. Pro svoje dobro. Pro svou budoucnost. Sama sis to vybrala, připomenula si a potlačila tak smutek z toho, že teď mohla být úplně někde jinde. Na místě, kde by ji to bavilo. Tam, kde by se tématu se zájmem věnovala. Plnila by si svůj dětský sen. Bohužel, nestalo se.
Hitori už seděla na svém místě. Byla s Violou ve stejném ročníku, ale chodila do jiné třídy. Potkávaly se pravidelně v pondělí na chemii. Vždy pracovaly spolu. "Ahoj," pozdravila ji Viola přátelsky, když dorazila ke stolu.
"Ahoj," pípla Hitori tichým hláskem a uhnula pohledem. Byla plachá a nesmělá. Připomínala tak Viole své staré já. Chtěla té dívce pomoct, aby se tolik nebála světa, roztáhla svá křídla a mohla konečně vzlétnout. Netušila však, jak na to. Rozhodně by spolužačce zocelení osobnosti nepřála takovým způsobem, jakým se to přihodilo Viole samotné. Vlastně by to nepřála nikomu.
"Nevíš, co budeme dneska dělat?" zeptala se Viola a snažila se tak zavést rozhovor.
"Netuším," pokrčila Hitori rameny.
Nastalo ticho. Viola se už nadechovala, že něco řekne, ale v tom se rozrazily dveře učebny a dovnitř vplul učitel. Bílý plášť za ním vlál, jako by snad kráčel v průvanu. Prosvištěl ke katedře, rozevřel třídní knihu a kontroloval, kdo dnes chybí. "Arai, Arisawa, Goto, Hayashi, Inoue, Ito…" Žáci se mu při zaznění svého jméno krátce ohlásili a tak to šlo až na konec seznamu, kde se jako předposlední nacházela Viola. Trumfnout ji dokázala už jen Yamanoko. I tak nechápala, proč se učitel prostě nezeptá, komu chybí partner a poté to nezapíše. Zbytečně tak ztráceli drahocenné minuty.
"Tak," zaklapl třídní knihu, "dnes vyrobíme oxid siřičitý a probereme jeho vlastnosti. Ze svých souprav si připravte dělící nálevku, frakční baňku, tři promývačky, zkumavky a bezpečnostní pipetu. Potřebné roztoky a látky naleznete zde," ukázal na stolek před sebou, "a postup máte na tabuli." Po těch slovech se na interaktivní tabuli zobrazil text s popisem jejich práce.
Žáci se dali do práce. Viola zběžně očima proběhla text. Tak to nebude těžké, pomyslela si a šla pomoci Hitori sestavit aparaturu. Poté začali vše připravovat pro pokus. Čtyřicetiprocentní kyselina sýrová přišla do dělící nálevky, z které pak měla skapávat do frakční baňky s jeden a půl kilogramem disiřičitanu sodného. První promývačka se naplnila dichromanem draselným, druhá vodou a třetí dvacetiprocentním roztokem hydroxidu draselného. Viola neustále kontrolovala, zda vše proběhne bez problémů. Když se ujistila, že se jim ani nikomu jinému nic špatného nestane a hodina proběhne v klidu, otočila kohoutkem a nechala kyselinu pomalu skapávat k disiřičitanu, kde začalo docházet k reakci.
Sledovala, jak se vzniklý oxid siřičitý zbarvil do zelena v důsledku reakce s dichromanen draselným a putoval dál přes vodu k hydroxidu, kde se zneutralizoval. Hitori nemluvila, tudíž pracovaly v naprostém tichu. Viola se chystala zapsat své pozorování na papír, avšak při pohledu na bílou stránku se zarazila. Zírala na čistý list a veškerá slova se jí z hlavy vypařila. Měla v ní prázdno. Bílo, jako na papíře. A pak se neproniknutelně hustá mlha rozestoupila a v mysli ji vyskočila otázka. Co tady dělám? Vždyť sem nepatřím. Já tu nechci být! Sama sis to vybrala, okřikla se v duchu a v ten moment jí před očima vyvstala vzpomínka tak živá a barevná, jakoby tam znovu byla. Opět se ocitla v okamžiku, kdy dospěla k tomuto rozhodnutí.
.
Bylo to jednoho pozdního červencového odpoledne. Letní prázdniny právě začaly a oni s Leitem na sebe měli víc času. Byli u něj doma, jelikož jejich vztah Violina matka stále nepřekousla. A to spolu vydrželi půl roku. Na Yuzu však nic nezabíralo. Když k ní dcera na toto téma mluvila, se stejným výsledkem by si popovídala třeba i se stromem. Možná i ten by jí toho řekl víc a netvářil by se, jako by ho náhle začaly bolet zuby. Teď byli šťastní. Leželi vedle sebe rozpláclí na posteli. Leito na zádech s rukama založenýma pod hlavou vychutnával danou situaci a se zavřenýma očima budil dojem spáče. Viola však věděla, že takto přemýšlel. Ona se na posteli roztáhla na břiše, aby tak pohodlněji mohla sledovat osudy Melindy a její upíří bandy. Tahle nová fantasy byla vážně zábavná. Další stránka ji o tom opět přesvědčila.
Vyprskla smíchy. Dloubla do Leita, aby ji na chvíli poslouchal. "Tak tohle stojí za to: Během jeho řeči mě napadaly různé myšlenky. Jasně, jsem upírka. Moje máma vlkodlak a táta Santa Claus. To autíčko, co jsi od něj dostal letos k Vánocům pod stromeček, jsem vybírala já.*"
"Hm… A co já s tím?" zeptal se Leito otráveně.
Viola zakoulela očima. "Bože, ty jsi suchar."
Dál už raději nic nepředčítala. Stejně by to nepochopil. Nějak neměl náladu. Nechala se tedy dál unášet příběhem a mezi nimi se opět rozhostilo ticho.
"Violo?" ozvalo se po chvíli.
"Hm?"
"Už jsi uvažovala nad svou budoucností?"
Zarazila se uprostřed rozečteného odstavce. Nad budoucností? "Jak to myslíš?" zeptala se, když nad jeho otázkou popřemýšlela.
"Jako, co bys chtěla dělat."
"Myslíš povolání? Meteorologie. Vždycky mě to zajímalo," odpověděla popravdě.
Chvíli o jejích slovech přemýšlel. "A jak moc bys to chtěla dělat?" pokračoval v otázkách.
"Jak, jak moc?" nechápala.
"Jestli by ses toho dokázal vzdát. Tenhle sen třeba pro něco obětovat."
Zamračila se. Co je tohle za otázku? Tímto směrem se vydala už dávno a nehodlala ho znenadání měnit. Chtěla mu to právě říci, ale on byl rychlejší. Nechtěl, aby došlo k nedorozumění.
"Nebo se zeptám jinak," pokračoval. "Jak daleko jsi ochotná zajít, abys odhalila pravdu o sobě a Společnosti?"
"Počkej," zarazila se. "A co to má co dělat s mým vysněným povoláním?"
"Možná víc, než si myslíš," pronesl tajuplně.
Teprve teď se na něj podívala. Nemělo cenu v knize pokračovat, tak ji zaklapla. Tázavě nadzvedla obočí. Tak tohle mi vysvětli, říkala pohledem. I on ji pozoroval. Tak nějak zamyšleně. Tento jeho výraz naprosto nesnášela. Nikdy nevěděla, co se mu honí hlavou. Vylézt z něj mohlo cokoliv.
"Zatím o tobě nemají žádné tušení. Společnosti si navíc myslí, že ta žena měla syna," opakoval dobře známá fakta. "A jestli to tak půjde dál, jakože tomu vše nasvědčuje, mohla by ses snadno propašovat do centra dění. Kdyby jsi na univerzitě zazářila, mohlo by se docela jistě stát, že by si tě všimli. Věřím, že by sis praxi v jejich laboratořích nějak zajistila. To by ale znamenalo, že by ses musela vzdát svého snu."
Sakra. Takhle o tom nepřemýšlela. Od Leita se o Společnosti dozvěděla něco víc, ale pořád to bylo málo. On jen přijímal rozkazy od člověka, kterého ani neviděl. Neznal jeho jméno. Navíc mu dalo docela dost práce dotyčného přesvědčit, aby se nestěhoval, že má stopu a Smithovo oddělení pátrá špatným směrem. Samozřejmě chtěla vědět, co všechno za tím stojí. Že by se však pro zdroj informací šla podívat přímo tam, kde to evidentně celé začalo, ji nenapadalo. Pochopila, co Leito svou poslední větou myslel. Experty na určování počasí tam určitě nepotřebovali.
Leitův návrh však nebyl k zahození. Výzkum se odehrával v celém komplexu, kde se pohybovaly spousty vědců. Viola nepochybovala o tom, že se jednalo o jedničky v oboru. Nebyla hloupá a spolu s její schopností by se dostala daleko. Byla by však šťastná? Na druhou stranu potřebovala vědět, čemu čelí. Pochopila, že na volbě univerzity a oboru bude záležet víc, než by si přála. Když se na to tak zpětně dívala, nechápala, proč ji to nenapadlo dříve.
"Tak to budu muset asi do biologie a chemie," řekla sklesle.
Smutně se na ni usmál. "Nikdo tě nenutí," ujistil ji. "Jen by to možná bylo lepší. A cos jinak chtěla?"
Oběma došlo, že se baví o seminářích, které si měli po prázdninách zvolit. "Fyziku a zeměpis," zamumlala tiše.
"Však si to můžeš ještě rozmyslet…"
"Ne," pronesla rozhodně. "Tohle je dobrý nápad. Pokusím se ho zrealizovat, dokud mám šanci."
Rozhostilo se mezi nimi ticho. "Vem to tak, že Kurosakimu tím uděláš radost," mrkl na ni po chvíli.
Musela se usmát. Při vzpomínce na jejich potrefeného učitele biologie to ani jinak nešlo. Právě on je dal dohromady a ani o tom nevěděl. Kdyby ano, určitě by pak o sobě hrdě prohlašoval, jak jeho plán na utužování kolektivu skvěle funguje. To však rozhodně nikdo nepotřeboval.
"A co tvoje plány do budoucna?" zeptala se, když už s tím začal.
"Já nemám budoucnost," řekl smutně.
"Určitě je tady něco, co bys chtěl dělat," nedala se.
"Nejde o to, jestli bych chtěl… Ale o to, jestli bych mohl."
"Co to plácáš?" ohradila se. "Vždyť nejsi idiot! Známky nemáš zas tak špatné… Máš před sebou spoustu možností."
"Vážně?" podivil se s ironií v hlase. "Podívej se na mě, Violo. Celý svůj život jsem se hnal jen za jediným cílem - svým bratrem. To proto jsem pro ně začal pracovat. A pak jsem poznal tebe a mé plány se poněkud změnily. Jediné, co chci, je, aby nenašli tebe. A jsem ochotný pro to udělat cokoliv. Kašlu na školu, po večerech se neučím, protože sháním falešné důkazy o tom, jak jsem pořád na stopě. Dokázal bych i zabít. A co jsem se do té doby naučil? Krást a lhát. Možná bych mohl začít svou kariéru jako nájemný zabiják. Rozhodně by mi to šlo líp, než sedět v kanceláři u počítače."
Mluvila z něj hořkost. Cítila, jak ho ta krutá pravda bolí. Nemohl s tím však nic udělat. O jeho slovech nepochybovala. Věděla, že by byl schopný čehokoliv, jen aby dosáhl toho, co si slíbil. Sklopila zrak a po tváři se jí rozlil ruměnec. "Tak promiň," zamumlala.
"To je dobrý," usmál se na ni. Prsty jí přejel po bradě. Pak se k ní naklonil a oni se políbili.
Když s polibky přestal, znovu se svalil na postel a s pohledem upřeným do stropu nad něčím přemýšlel. Chvíli jej pozorovala. Nevypadal však smutně, nebo zdrceně. Se svým osudem se už smířil. Tu vyrovnanost mu záviděla. Ona teď litovala, jak snadno se svého snu vzdala. Už se však rozhodla. Bylo tu něco, co chtěla víc. Udělá, co bude třeba. Smutně se povzdechla a vrátila se zpět ke čtení.
"Co to vlastně čteš?" zeptal se Leito znenadání a nadzvedl obal knihy, aby se mohl podívat na název. "Nějaká pitomá upíří story," odfrkl si zhnuseně.
"Možná to postrádá hloubku, ale jako oddechové čtení je to skvělé. Vůbec tomu nerozumíš," ohradila se okamžitě.
"Kdo že to vlastně napsal?"
"Nevím. Nějaká Evropanka," odvětila a pro jistotu se s knihou zvedla z postele a přesunula se na nedalekou židli dřív, než by to Leito začal chtít zkoumat. Právě to začínalo být zajímavé.
.
Hodina angličtiny skončila. Zvonění školního zvonku ještě doznívalo studentům v uších. Učitel opustil třídu a první žáci ho následovali. Viola pokukovala po Tatsuki, která si balila věci. Nejprve za ní chtěla jít před hodinou, ale pořád to odkládala, až náhle zazvonilo, a ona si musela jít sednout na místo, jelikož učitel vešel do třídy. I teď se do svého úkolu nijak nehrnula, ale když se Tatsuki jala k odchodu, poznala, že teď má poslední šanci. Dál už Viola neváhala.
Zatarasila Tatsuki cestu. "Ahoj," pozdravila.
"Chceš něco?" měřila si ji Tatsuki nepřátelsky. Tvářila se, jako by shlížela na něco podřadného, odporného. I když Viola podobnou reakci čekala, bodlo ji to u srdce. Ty dvě bývaly kamarádky, tak proč se teď musela chovat takhle? Zhluboka se nadechla a spustila:
"Ten klub, kde se měla konat rozlučka, zavřeli. Yuuki by se tě ráda zeptala, jestli by ses nemohla jít zeptat do toho u stadionu, jestli tam nemají volno. A taky by tě chtěla poprosit, aby ses za ni kdyžtak přimluvila. Teď narychlo nemůže nic sehnat."
Nastalo ticho. Viola s napětím čekala na odpověď. Sledovala Tatsuki, jak si ji zamyšleně měří.
"A proč se mě Yuuki nezeptala sama?" vypadlo z ní nakonec.
"Má teď toho hodně…"
"Aha."
Viola si povzdechla. Bylo těžké s Tatsuki mluvit. A to si spolu rozuměly. Kamarádka na život a na smrt. Bohužel, ne napořád. "Podívej," začala Viola snažila se přitom udržet v klidu. Nerada si to přiznávala, ale Tatsukino otevřené nepřátelství ji rozčilovalo. Copak se nemohla chovat dospěle? "Víš, že mě Yuuki požádala, abych jí pomohla…"
"Jasně, Yuuki. Tvoje nová skvělá kamarádka."
Tuto poznámku Viola přešla bez komentáře.
"… a dneska spolu nemáte žádné hodiny," pokračovala Viola dál, "takže mě požádala, jestli bych se tě nemohla zeptat já."
"To nemohla počkat do zítřka?"
"Nemohla. Má teď spoustu jiných starostí a čím dřív to vyřeší, čím dřív to bude moci pustit z hlavy."
"Fajn. Tak já se zeptám," přisvědčila Tatsuki nakonec.
Viola se na ni usmála. "Díky."
"Nemáš za co děkovat," ujistila ji Tatsuki ledově. "Dělám to pro Yuuki."
Viole ztuhl úsměv na rtech. Další rána pod pás. Nechápala to. Kde se v ní bralo tolik nenávisti? Proč to všechno? "Tatsuki…" začala, avšak jmenovaná jí skočila do řeči.
"Ne, Violo. Nenamáhej se. Rozhodla ses jít vlastní cestou a nic, co teď řekneš, to nezmění."
Viola takové věci odmítala slyšet. Rozhodla se naposledy zabojovat a ukázat, že jí na Tatsuki stála záleží. Proto pokračovala, jako by její bývalá kamarádka nic neřekla. "Vím, že jsem udělala chybu. Úplně jsem na tebe zapomněla, ale nebylo to tím, že bych snad chtěla. Najednou se začalo dít tolik věcí. Musela jsem je vyřešit…"
"A když jsem pak za tebou šla, tak jsi pokaždé neměla čas jen náhodou?"
"T-to…"
"Já to vlastně chápu. Prostě jste mě tam s Leitem nechtěli. Nezlobila bych se, ale stačilo mi to říct."
Hleděly si do očí. Viola v nich měla zmatek, Tatsuki chlad. Obě si tím připomněly onen půlrok, kdy se snažily najít cestu zpět. Tatsuki za Violou mnohokrát přišla, avšak pokaždé v nevhodnou dobu, kdy měla Viola naprosto jiné starosti. Musela bojovat o svůj život. Jak to však měla kamarádce vysvětlit? Věřila by jí? Dokázala by připustit, že by něco tak stupidního, jako že oplýváte schopností vidět budoucnost, hledá vás nějaká tajná organizace a do toho se ještě montuje policie, mohla být pravda? Tatsuki věřila mnoha věcem. Byla otevřená novým náhledům na věc, ale tohle by i pro ni bylo moc náhod najednou. A to nevěděla všechno. Neměla ani ponětí, v jaké situaci se Viola ocitla. Možná se teď všechno zdánlivě uklidnilo, ale pořád jí nad hlavou visela sekera. A lano, které ji zadržovalo ve výši, se mohlo klidně každým okamžikem přetrhnout. Jeden krok vedle a propadla by se do temnot. Rovnou do chřtánu nepřítele, který nikdy nespal.
Druhým důvodem, proč Tatsuki nic neřekla, bylo kamarádčino bezpečí. Každý, kdo o tom věděl, byl vystaven stejné hrozbě jako Viola sama. Dokonce možná ještě větší. Viola své nepřátele mohla vidět přicházet. Dostala by varování. Ale ostatní? K nim by mohli vtrhnout domů, odvléct je bůhvíkam, vyslýchat je, mučit je a nakonec… Co? Zastřelit? Pochybovala, že by je zavezli zpátky domů, jako by se nic nestalo.
Na krátký okamžik sklopila zrak k zemi a pak na Tatsuki s nadějí pohlédla. Přesto tu bylo něco, co stále nechápala. Ty dvě se spolu dlouho nebavily, to byla pravda, ale teprve až teď, v posledních měsících, z Tatsuki vyzařovalo něco víc. Nebyla si jistá, ale měla takový dojem, že z její bývalé kamarádky promlouvala nenávist. "Tak proč…?" vydechla nakonec. Nemusela větu dokončit. Obě moc dobře věděly, na co se Viola ptá.
"Řekl mi o tobě spoustu zajímavých věcí," řekla Tatsuki tiše. "Až teprve teď jsem se dozvěděla, co jsi doopravdy za člověka. Nejdřív jsem nechápala, co se to s tebou děje, ale teď je mi všechno víc než jasné."
Viola se zarazila. Řekl? Okamžitě poznala, komu je jednotné číslo adresované. "Jeho to toho netahej," načepýřila se.
"Proč ne?" podivila se Tatsuki. "Otevřel mi oči."
"Lže ti."
"Lže? Ne. To tys mi celou tu dobu lhala."
Tak tomuhle se Viola musela zasmát. Byl to však smutný, beznadějný smích.
"Co je na tom vtipného?" vyštěkla Tatsuki podezíravě.
"Já že jsem ti lhala? To si vážně myslíš, že to všechno, celé naše kamarádství, byla je jedna velká lež? Tak to teda dík. Navíc, když vezmu v potaz, že sama moc dobře víš, jak děsná jsem herečka."
Tatsuki zavávala. Poté však opět nasadila onu odměřenou masku. "Tak mi teda řekni, jak to je."
Sakra! Viola se kousla do rtu. "Nemůžu…"
"Tak pak ode mě neočekávej, že ti budu věřit." S těmi slovy Tatsuki odešla.
.
.
* Menší narážka na moje oddechové dílko Zatoulaná ovečka. Takový úryvček. Za tuhle scénu může Nenci.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 28. srpna 2010 v 0:23 | Reagovat

Občas se někdo najde... Třeba já (nebo ty už o mě nestojíš? :-D). Je to jako obvykle zas a znova velice dobře čitelné... Taky netušim co k tomu ma říkat.

2 Nenci | Web | 28. srpna 2010 v 0:26 | Reagovat

Hehe ^^'
Se mnou už asi nikdo nic neudělá, nikdo už mě nezmění, když se mi něco líbí, nacpu to všude... xD
Ale jsem ráda, že jsem tam Mel a kluky nacpala! Protože kdybych tě nedonutila dát tam tuhle scénu, tuhle knížku a tahle slova, musela bych strávit setinu vteřiny nad tím, abych vymyslela další smrt, a apár vteřin navíc, abych tu smrt popsala, a pak ti jí odeslala na icq, a tys mohla být slavnostně prohlášena za mrtvou (a to už prosím po druhé...^^')
Joj... jsem tááák strašně mírumilovný tvor!
Hehe ^^'
Už bych asi měla jít spát... nebo minimálně už nikomu nic nepsat... jak vidím, dopadá to špatně xD
Loučí se En (snad nemusím dodávat že kapitola byla sice úžasná, ale žalostně krátká ne?)

3 Zmražená Opice | Web | 28. srpna 2010 v 14:02 | Reagovat

Zajímalo by mě, kdo co Tatsuki řekl... Už jsem to zapomněla nebo to tam ještě nebylo? Já mám asi spíš pěknou sklerózu :D

4 Petra | 28. srpna 2010 v 14:15 | Reagovat

Moc moc pěknééé :D... strašně se mi líbila, ale z celé téhle kapitole vyzařoval smutek.... Docela je mi líto, že Tatsuki se tak hnusně chová k Viole... :-(

5 Pistynka | Web | 29. srpna 2010 v 19:28 | Reagovat

Myslím, že kapitoly čte více lidí než myslíš... :-) Jinak jako obvykle krásně napsané, ale trošku smutné, melanchonické... Líbí se mi, že necháváš všechny vztahy se takto volně vyvíjet, zvláště tak jak to málokdo (minimálně já) nečekal.
PS: V odstavci s chemií máš kyselina sýrová místo sírová

6 Polgara | Web | 31. srpna 2010 v 13:38 | Reagovat

Hzeky ukazuješ, kam až některé vztahy mohou zajít. Leita je mi líto, má předem danou budoucnost a nemmůže s tím nic udělat, i kdyby sebevíc chtěl. Kapitola je hezká a čtivá.

7 Awia | Web | 4. září 2010 v 21:13 | Reagovat

[1]: Kitty: To jsem neřekla. Jen jsem měla takový pocit, že si tu píšu jen tak pro sebe... A to není to pravé ořechové, nemyslíš?

[2]: Nenci: Tobě taky všechno připadá krátký. Člověk... oprava: Tvor se ti nezavděčí. Tfuj!

[4]: Petra: Kapitola neměla být veselá. Celá knížka nemá být veselá. Není to veselé. Jen místy. A navíc ... Já se v tragických a melancholických pasážích přímo vyžívám. MUHAHA.

[3]: Zmražená Opice: Ještě to tam nebylo. Odpověď čeká v další kapitolce. :-)

[5]: Pistynka: Nevyvýjejí se moc volně. Tohle bylo rozhodnuto už dávno, ale jsem ráda, že to tak působí. Však ono se to ještě trošku domotá, neboj.
Díky za upozornění, pokud na to nezapomenu, půjdu to spravit nebo vynaleznu kyselinu sýrovou a budu mít pokoj. :-P

[6]: Polgara: Díky ti. Tvoje komenty vždycky potěší. A ohledně Leita - někdo to schytat musel. Los padl (nejen) k jeho smůle na něj. S tím se nedá nic dělat.

8 evi | Web | 30. září 2010 v 16:17 | Reagovat

Zajímavé - ono to už v prvním dílu vypadalo, že se mezi Violou a Yuuki leccos pořeší a s Tatsuki se to naopak zhoršovalo, ale že se to vyvine až takhle... Dobrý nápad, že se Viola pokusí proniknout do společnosti. A líbí se mi, že není žádná veskrze kladná naivka, a když už má schopnost vidět do budoucnosti, tak si to prostě ve škole usnadní. Ale stejně by se mi zamlouvalo, kdyby předpovídala to počasí - vždyť jí by to muselo skvěle jít!:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.