10. srpna 2010 v 17:44 | Awia
|
.
Nebe bez mráčku slibovalo krásné odpoledne. Jasně modrá obloha se rozprostírala vysoko nad městem, slunce se usmívalo na lidi na ulici. Když se člověk podíval nad sebe, dokázal navodit dokonalou iluzi o tom, jak je krásně teplo a léto každým dnem začne. Realita však byla poněkud jiná. Únorové dopoledne možná nenaznačovalo případný déšť či sněhovou kalamitu, ale zato to obyvatelům planety Země vynahrazovalo pořádnými mrazy. Alespoň ve střední části Japonska tomu tak bylo. Matoucí se mohla zdát absence sněhu, který smyl déšť, jelikož si počasí poslední dobou dělalo, co chtělo. Stejně jako v parném létě, i teď se obyvatelé města Takasaki uchylovali do svých domovů, kde nacházeli vytoužené teplo, a pokud nemuseli, ven raději nevycházeli. Viola zahnula ze široké ulice lemované různými obchůdky do užší uličky a zanedlouho procházela nepříliš přívětivou částí města. Domy měly oprýskané omítky, u chodníků se válely odpadky. Čím více se vzdalovala od ruchu přecpané čtyřproudové silnice, tím hrozivěji její okolí působilo. Budovy se nad ní děsivě tyčily a skláněly se jí nad hlavou. Konečně dosáhla malého náměstíčka, kde se domy pyšnily vybitými okny a popraskanými zdmi. Právě minula budovu s viditelnými stopami po požáru. Lépe vyhlížející pak byl malý domeček, krčící se ve stínu pětipatrové bytovky. Bývalá hospoda zde neměla příliš šancí, ale stále se ještě držela.
Právě ke dveřím udržovaného hostince zamířila. Nahoře šly ještě rozpoznat čáry vybledlého nápisu. Se zaskřípěním otevřela a vklouzla do chladné, nepřátelské chodby. Ještě nebylo ani poledne a teploty se nijak neměly k tomu, aby vystoupaly alespoň k nule. Jako by naznačovaly, aby se lidé rychle připravili na sibiřské mrazy. Toto počasí nicméně čekala a patřičně se podle toho oblékla, i když tak na první pohled nevypadala. Zřasená sukně lehkých šatů se jí jemně vlnila nad koleny a šimrala ji tak na nohou. Před dotěrným mrazem ji chránil dlouhý kabát, který byl jen o něco delší, než letní šaty skrývající se pod ním. I tak jí nebyla zima, neboť příjemná kožešinka plnila svůj účel. Na nohou pak měla vysoké kozačky na podpatku. Nedávala zimě šanci. Nejraději by teď odjela směrem na jih, kde sice možná pršelo, ale alespoň by tam každou chvíli nedrkotala zuby. O tom se jí však mohlo jen zdát, neboť se přijímací zkoušky na vysokou kvapem blížily. V chodbě nebylo nejhůře, ale nahoře ji čekalo něco lepšího. Vyběhla do prvního patra a před dveřmi s číslem pět se zastavila. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Tak tohle si pro mě přichystal…
Z kapsy vylovila klíče a dveře se štítkem "Cartier" lehce odemkla. Nedivila se mu, že zamykal, i když byl doma. S takovými pochybnými sousedy by to také pro jistotu udělala. Poslední dobou tu navíc bývala častěji, než doma. Nikomu to příliš nevadilo, tak toho patřičně využívala. Ze zvyku do dveří mírně zatlačila, než stiskla kliku, a otevřela. Do nosu ji okamžitě praštila ona typická vůně jeho bytu. Z kuchyně se k ní však linulo ještě něco jiného. Pořádně nasála pachy připravovaného oběda a snažila se je identifikovat. Zavřela za sebou, kabát pověsila na věšák, zula si boty a vykročila směrem do bytu.
"Non! Non! Non! Non! Non!
[1]" přihal se k ní okamžitě, když zaslechl zaklapnutí dveří. "Už ani krok! Pěkně zůstaň tam, kde jsi."
S povzdechem se zastavila. Ruce zkřížila na prsou a vyzývavě si jej měřila. Došel až k ní. Varovně na ni pohlížel. Pak se na kratičký okamžik usmál, přičemž ji letmo políbil na tvář. V momentě stál za ní a zakryl jí oči. Pomalu ji vedl do kuchyně.
Na prahu se zastavili. "Překvapení," pošeptal jí do ucha.
"Jé," vydechla okouzleně, aniž by jí ruce sňal z obličeje.
Jeho úsměv okamžitě povadl. Ruce klesly. Otráveně se na ni podíval.
Otočila se na něj s výrazem neviňátka. "Heh," vypadlo z ní. "Leito…" začala, ale skočil jí do řeči.
"Ty ses podívala!" obvinil ji dotčeně.
"Ale ne schválně," bránila se.
"Tak já se tady snažím, abys měla krásný překvapení, a ono je to celý na houby…"
"Nedramatizuj."
"… čtyři hodiny zbytečný práce. Čtyři hodiny!" hořekoval a rozmachoval při tom rukama. "Naprostá ztráta času. Proč já se vlastně snažím? No to mi vysvětli!"
"Vždyť víš, že nemám ráda překvapení."
"A to má být jako důvod?"
Našpulila rty. "Jenom jsem pak nerada nemile překvapená."
"Copak já bych ti nachystal něco nemilýho? Mon Dieu.. Qui penses-tu que je suis
[2]?"
Zakoulela očima. Vzala ho za ruku a odtáhla ho zpátky do chodby. "Tak si to teda sjedeme ještě jednou," řekla a otočila se k němu zády. Čekala, kdy jí přiryje oči. Když se nic nedělo, zmateně se ohlédla.
Leito se na ni znuděně díval, ruce vzdorovitě zkřížené přes prsa.
"Budeš trucovat dlouho?" zeptala se ho, když se znovu otočila. Nakonec přece jen svolil a celá scénka následovala nanovo, jen s tím rozdílem, že tentokrát překvapeně vydechla ve správnou chvíli.
"Spokojený?" neodpustila si rýpnutí.
"Naprosto," ujistil ji s úsměvem. "I když bys mohla být o trošku lepší herečka."
"Ty!" ohnala se po něm, ale okamžitě uskočil.
"Mademoiselle
[3]," pokynul jí a odsunul jednu židli u stolu.
Stále ještě naoko uražená se posadila. Nalil jí víno a odběhl k lince, kde ještě dodělával jídlo. Pořádně se po místnosti rozhlédla. Připravený stůl byl nádherný. Možná si pro své vzdechnutí vybrala špatné načasování, ale její emoce byly pravdivé. V místnosti byly zatažené žaluzie a vytvářely tak příjemné přítmí. Zdroj světla tvořila svíčka na stole, která tak dokreslovala intimní atmosféru. Vedle ní stály naproti sobě dva talíře s elegantně poskládanými ubrousky. Úhledně položené příbory se jen leskly. Ke každému talíři patřila jedna sklenička na vysoké stopce, přičemž v té její nyní byla červená tekutina. Ta flaška ho musela stát celé jmění. Originál z Francie se nezapřel. Čekala tu na ně romantická večeře jako ve filmech, až na to, že tohle byl oběd.
"Podle francouzského receptu," řekl, když jí na talíř dával špagety. "Italové jsou v nich prý mistry, ale takhle jsou stejně lepší."
"No jasně. Ty se prostě nemůžeš nepochválit," ušklíbla se na něj.
"Jsem přece vynikající kuchař," mrkl na ni z druhé strany stolu. "Bon appétit
[4]," popřál jí s úsměvem.
"Dobrou," opáčila a už do úst vkládala první sousto. Měla hlad jako vlk.
Jídlo bylo vynikající, a jelikož dojedla dříve než on, nepatrně se k němu přisunula a hledala nejvhodnější okamžik, kdy něco málo z jeho talíře ukrást. Pak už jí ruka bleskově vystřelila, ale její lup stejně skončil na stole.
"Héj!" okřikl ji s plnou pusou.
Vyprskla smíchy, jak mu jedna špageta vypadla z úst a zamířila rovnou do klína. "No co? Dal jsi mi toho málo. Mám hlad," ohradila se, když konečně popadla dech.
"Mon Dieu… Ona má ještě hlad!"
"Rostu!"
"V devatenácti?" zeptal se pochybovačně.
"No…" Pramínek vlasů si při tom namotávala na prst.
"Tak pojď sem," pokynul jí nakonec a ona mu s radostí skočila na klín. "Tak jsem to nemyslel," usykl bolestně, když se konečně uvelebila.
"Ale copak?" otočila se na něj. "Máš bolístku?"
"Ne. Jen sis blbě sedla."
Rozverně se zachichotala. "Potřebuješ odškodnit?" zeptala se po chvíli.
"Jo," ujistil ji s ublížeností malého dítěte.
Znovu se zasmála, ale pak mu vzala vidličku z ruky, položila ji na stůl a začala ho jemně líbat.
Hrála si s ním. Dotýkala se jeho rtů, ale ne příliš na dlouho. Utíkala před ním, což ho rozčilovalo a rozpalovalo zároveň. Začínal být dravější. Nakonec se rozhodl, že nebude dál čekat a přidržel si ji, aby jeho rty konečně mohly najít ty její. Dráždili se jazykem. Pořád ji pevně svíral. Jeho síla ji děsila, ale zároveň to bylo nesmírně vzrušující. Dál pokračovali ve svých hrátkách. "Hups," vydechla, když pocítila jeho ztuhlý penis, a zahihňala se. Na jídlo v tu ránu zapomněli. Rukama jí zajížděl pod šaty. Aniž by se přestali líbat, rozepnula mu košili. Oba moc dobře věděli, kam to směřuje. Zanedlouho vstali a za neustálých provokací směřovali k ložnici.
Zastavili u menšího stolku. Slipy mu sjely na podlahu. Kalhoty, stejně jako její šaty poztráceli cestou Položila mu prst na ústa a zastavila tak příval polibků. Hleděli si do očí. Viděla v něm vzrušení, jakousi dravost a nebezpečnost. Chci tě a vezmu si tě, říkal jí. Byl dravec, který právě polapil svou laňku. Zrychleně dýchal. Zlomyslně se ušklíbla. Dopředu odhadovala jeho pohyby a mohla tak každý útok s lehkostí odrážet. Snažil se s ní servat zbytky látky, ale nedovolovala mu to. Opět si s ním hrála. Přitlačil ji na stolek, až se jí ostrá hrana zaryla do stehen. V ten moment jedna z tenkých šňůrek tang praskla a kalhotky samovolně sjely na podlahu. Posadila se na stolek a vyzývavě na něj hleděla. Sama si rozepnula podprsenku, aby i ta nepřišla k úhoně. Pak si ho nohama přitáhla k sobě.
Bolestivě usykla, když do ní vnikl, a svaly bezděky stáhla. Nečekala, že na to půjde tak tvrdě. Nehty se mu zaryla do zad. Pořád ještě seděla na stolku, ale nezdálo se, že by jim to vadilo. Když byli spolu, nezáleželo na čase, ani na místě, kde se nacházeli. Rukou poshazovala věci na dřevěné desce. Lampička dopadla na podlahu, kde se s břinkotem rozbila. Líbal ji na prsa. Slastně vzdychla. Zanedlouho jim jejich póza začala připadat nepohodlná. Po dlouhém francouzském polibku jí rukama zajel pod zadek a celou ji zvedl. Aniž by se rozpojili, otočili se a spadli do vodní postele. Tekutina uvnitř varovně zažbluňkala. "Je t'aime,
[5]" vydechla s dokonalým přízvukem a navázala tam, kde přestali.
.
Leželi vedle sebe na posteli, každý na zádech. Dech se jim už dávno zklidnil. Prsty jí přejel po hřbetě ruky. Okamžitě jí při tom naskočila husí kůže, jelikož si vzpomněla na předcházející okamžiky. Zasněně se usmála a na moment se vrátila v myšlenkách zpět. Vzpomínky na příjemné chvíle jí však kazil stín. Temný a dotěrný. Snažila se ho vytlačit ze své mysli, ale čím více se na něj soustředila, tím jasnější obrysy získával. Náhle se zamračila. Už věděla, na co zapomněla.
"Leito…?" zeptala se, jestli je vzhůru a překulila se na břicho. Na rukou se mírně nadzvedla, aby mu viděla do obličeje.
"Copak?"
"Něco tuší."
Zmateně se na ni podíval. "Počkej… Co?"
"Něco tuší," zopakovala stejně vážným tónem. Veškerá romantika byla rázem pryč.
"Ale kdo? Tvoji rodiče? Ale ti přece-"
"Nemluvím o rodičích," skočila mu do řeči. "Myslím je - Společnost."
Zorničky se mu rozšířily strachem z náhlého pochopení. "To snad. Do prdele," ulevil si.
"Není to zas tak vážný…"
"Není to vážný?" zopakoval ironicky a hlas mu při tom okamžitě poskočil. "Co jsi viděla?" dožadoval se okamžitě.
"Jenom… Sama si tím nejsem jistá!"
"Violo…" Najednou seděl a zpříma jí hleděl do očí. "Sama moc dobře víš, jak je to pro nás důležitý. Jakákoliv informace nám může pomoct. Může rozhodnout, jestli se my dva vůbec dožijem zítřka."
"Byl tam ten Smith ještě s někým. Nevím, kdo to byl, ale měl přízvuk."
"Jaký přízvuk?"
"Francouzský," přiznala neochotně.
"Francouzský?"
"Jo. A mluvili něco o Takasaki, že tady ten Francouz chce zůstat. A potom Smith říkal, že má podezření na někoho třetího, ale že je to jenom pocit, takže si tím vlastně není vůbec jistý, ale pověřil toho Francouze, aby se na to podíval. Copak ty víš o nějakém dalším Francouzi? Měla jsem dojem, že kromě tebe tu nikdo jiný není.." Navíc jí ten hlas připadal až příliš povědomý. Běhal jí z toho mráz po zádech, ale nedokázala hlas k nikomu známému zařadit. Do tváře cizinci neviděla a netušila, o koho by mohlo jít.
Leito se mračil. O jednom Francouzovi pracujícím pro Společnost by věděl, ale to přece nemohl být on! Rychle tuto možnost zavrhl. Ta představa jej děsila. Nedokázal by si představit, kdyby byl tady ve městě. "Budeme si muset dávat větší pozor," řekl po chvíli. "Dohlídneš na to, že jo?"
Viola pokrčila rameny. "Pokusím se, ale nic ti nezaručuju. Víš, že takhle to nefunguje."
"Jasně, promiň."
"To je dobrý," usmála se na něj. Přitáhla se k němu a lehce ho políbila. "Budu muset jít."
"Cože? Nechoď!"
"Ráda bych, ale … stejně tam půjdu."
"Když zůstaneš, zažiješ něco mnohem lepšího," mrkl na ni.
Ta představa ji lákala. Chtěl by s ní dělat takové věci! I tak se vyhnula jeho rukám, které se po ní natahovaly. Vstala z postele a začala po podlaze sbírat svoje svršky. Opustila místnost. Zanedlouho se do ložnice vrátila v šatech a před zrcadlem si česala vlasy.
"Jsi zlá," ujistil ji. Viola se tomu jen zasmála. "Kam že to vlastně jdeš?"
"Do S-centra."
"A co tam?"
"Nevím. Nějaká přednáška."
"To je nějaká přednáška zajímavější než já?" zeptal se pochybovačně.
Neodpověděla.
"Vážně tam musíš?" zkusil to ještě jednou.
"Nemusím. Ale chce se mi," vyplázla na něj jazyk. "Můžeš mi přijít naproti."
"Tak dík."
Nebylo v tom nic proti Leitovi. Jen ji to vážně zajímalo. Měli přijít nějací zahraniční lektoři a převádět nový způsob výuky, přičemž v programu hrálo větší zastoupení učení bojových umění. Konalo se ve Sportovním centru, kam už chodila dva a půl roku a její učitelka jí zajistila vstup zdarma. Čas měla, tak proč by toho nevyužila? Navíc se tam měla potkat s Hinatou.
"V kolik končíte?" zeptal se nakonec, když usoudil, že už s ní nehne.
"V šest."
"Tak já tam přijdu… Chceš nějaký špagety schovat na večeři?"
"Že se ptáš! Byly vynikající."
Samolibě se usmál. "Tak vařil jsem je já, ne?"
"No jo…" přisvědčila. Došla až k němu a dala mu dlouhý polibek na rozloučenou. Chtěl ji stáhnout za sebou, ale nedala se. Pobaveně nad ním kroutila hlavou. "Měj se," mávla na něj s úsměvem ode dveří a potom zmizela.
.
"To byla nuda," prohlásila Hinata po skončení přednášky a mocně zívla.
"Dozvěděly jsme se vlastně něco novýho?" zeptala se Sayu, která se právě před chvílí probudila a rovnala si rozcuchané vlasy.
"Jenom to, že podle stejných plánů učíme," přiznala Viola kysele. Klidně mohla zůstat s Leitem. Rozhodně by si víc užila. Naštěstí přednáška netrvala dlouho a oni skončili už o půl páté. Mohla by se někde zastavit a Leitovi taktéž přichystat menší překvapení… Právě zvažovala své možnosti, když ji známý hlas pořádně vyděsil.
"Nazdárek, dámy," řekl.
Viola nadskočila a okamžitě se ohnala za sebe. Reflex ji nezklamal. Neznámý však její dobře mířenou ránu zastavil a ona jen překvapeně zamrkala do jeho obličeje.
"Páni," hvízdl uznale, "ty ses nějak rozjela. Ještě kousek a rozbila bys mi nový brýle."
"Nemáte mě takhle děsit," osopila se na něj a vytrhla mu svou ruku.
"To vypadám tak hrozně?"
"Ha, ha," řekla kysele, protože jí vážně nepřipadal vtipný.
"Ahoj Chrisi," vložila se do rozhovoru Hinata.
"Slečna Shui. Tak jak to jde?" otočil se na ni a Violy si dál nevšímal.
"Skvěle."
"Je hezký potkat tady po hromadě tři své bývalé žačky. Naposledy jsme se viděli … Kdy že to bylo?"
"V srpnu… Myslím, že to bylo na tý loňský poslední akci," řekla Sayu okamžitě. "Je to fakt hezký, vás tady vidět. My jsme vlastně jediný, kdo pak pokračovaly. Holky ještě cvičej, ale já se musím přiznat, že jsem před půl rokem skončila, ale černý pásek si pořád držím…"
Chris se sice usmíval a místy přikyvoval, avšak bylo víc než jasné, že Sayu neposlouchal. Ona měla nicméně pravdu. Z jejich skupiny to byly jediné tři, které v sebeobraně pokračovaly a stále se jí aktivně zúčastňovaly. Viola měla tušení, že aktivní byla ještě Maya, ale s tou se od té doby, co se přestěhovala do Tokya, neviděla. Chris počkal, až Sayu domluví, a pak se zeptal: "A jak vám to vlastně jde, děvčata? Pamatuju si, že slečna Yagami nepatřila mezi nejlepší."
Viola zalitovala, že mu ty brýle vážně nerozbila. Už, už se mu chystala něco odseknout, když to za ni k jejímu velkému překvapení udělal někdo jiný.
"Viola patří mezi mé nejlepší žáky," ozvalo se a tentokrát to byl Chris, kdo překvapeně nadskočil. Za ním stála jejich učitelka Yuuta Kató. Žena, u které Viola po skončení základního tréninku zůstala.
"Vážně?" podivil se Chris upřímně. "A nespletla jste si ji s Hinatou?"
"To asi těžko," ujistila ho paní Kató ledově. "Hinata už vede vlastní kurzy."
"Cože? A jakou skupinu?" Tahle zpráva Chrise zaskočila.
"Dvanáct až patnáct," pochlubila se Hina.
"Viola je teď moje asistentka," pokračovala paní Kató v přívalu novinek.
A máš to, řekla si Viola v duchu a výsměšně se na Chrise usmála. On ji však opět něčím zaskočil, jak v jejich hodinách mívával hodně často ve zvyku.¨
"Tahle?" zeptal se nevěřícně a pochybovačně si ji měřil.
Viola spolkla kyselou poznámku. Zhluboka se nadechla. Jím se přece nenechá vytočit. "Dlouho jsem spolu necvičili. Moje dovednosti se o něco změnily. Ale já se vám ani nedivím, že si to myslíte. Ze začátku jsem byla vážně hrozná," řekla nakonec.
"To je pravda," ujistil ji Chris. "Ale tak nějak pochybuju, že by ses dál nějak výrazně zlepšila. V technice možná, ale ty jsi nikdy neuměla předvídat. Což byla tvá největší slabost."
Viola se tomu musela v duchu zasmát. Ona, že neumí předvídat? Ona?! Vážně povedený. A právě v ten moment ji napadlo něco šíleného. "Chcete si to vyzkoušet," mrkla na něj a hlavou pokynula k prázdnému parketu.
Chris si ji zkoumavě prohlížel. Copak by něco takového mohla myslet vážně? Podle všeho ano. "Proč ne?" pokrčil rameny a už se těšil, jak jí dá opět lekci. Ona se ztrapní na veřejnosti, ne on. To však nevěděl, že si s Violou Yagami neměl začínat.
Jejich dvojice v sálu udělala rozruch. Zanedlouho už je pozorovali všichni přítomní. Viola zaslechla, jak si mezi sebou dávají sázky. Potěšilo ji, že jí Hinata fandí. Sledovala jeho samolibý úsměv. Byl si tak jistý sám sebou. Však já ti ukážu, zasmála se pro sebe a lehce zaktivovala svou schopnost. Musela být ve střehu. Připravovala se na rychlé reakce, bez kterých by ho porazit nedokázala. Naštěstí s Leitem pěkně dlouho cvičili a ona v tom byla vážně dobrá.
"Vyhrává ten, kdo toho druhé srazí k zemi," určil Chris pravidla.
"Fajn," souhlasila Viola klidně. Viděla, jak ho její vyrovnanost rozčiluje.
Otočila se k němu zády. Nechtělo se jí začínat. Jen ať si narazí sám, chlapeček. Nemusela dlouho čekat. Nikdo jim sice neodstartoval, ale aby Chris hrál fér, to vážně neočekávala, takže jí to nijak nevadilo. Stejně věděla, co přijde. Ve správný okamžik ho chytla za ruku a zatáhla. Nedělala si iluze o tom, že by ho přehodila přes hlavu, takže nastavila loket, na který si jeho břicho elegantně nabodla. Neváhala, dupla mu na nohu a poté mířila zezadu do rozkroku. Muži byli vlastně tak zranitelní! Podlomila se mu kolena. Nakonec přisadila ránu pod bradu a on se skácel k zemi. Jeho minus, že si nevzal žiněnku. Takhle dopadl rovnou na parket.
Chris nevěděl, co ho bolí víc - břicho nebo varlata? Trefila se přesně. Normálně by s ním něco takového nic moc neudělalo, ale ona ho zaskočila. Reagovala pohotově a navíc … Přesně odhadla jeho první útok. Musel uznat, že se v tomto ohledu vážně změnila. Vítězně nad ním stála, natáhla k němu ruku a on ji s vděčností přijal.
"Tak a teď mi můžeš tykat," řekl, když se postavil.
Tomuhle se Viola zasmála nahlas. Pořád si ještě pamatovala ono pravidlo tykání, kdy si ho musel každý vybojovat. Jí se to do konce kurzu nepodařilo, ale nijak jí to nevadilo.
"Dobře Vlasáči, ale následky si poneseš sám."
.
Naposledy překontroloval špagety v ledničce. Tentokrát se s přípravou stolu tolik nepáral. Rychle uklidil nepořádek, který tam za tu chvilku stihli udělat. Nechápavě nad tím kroutil hlavou. Vzal lampičku a hodil ji oknem do popelnice na dvorku. Zvažoval, co si vzít na sebe. Černé kalhoty, zelné tílko a tmavá kožená bunda opět vyhrály. Zamknul za sebou a vyrazil na cestu.
Vysoké budovy do města vrhaly stín, což všudypřítomný chlad jen posilovalo. Jemu to však nijak zvlášť nevadilo. Co se přestěhoval za tetou do Londýna, každé léto trávil na rodinné vinici v Francii a v zimě pak často o prázdninách cestovali všude jinde po Evropě. Jezdili především do hor, kde si užívali zimních sportů. Návštěva Ruska však byla nezapomenutelná. Mohl si tak vždy připomenout, že tohle vůbec nic není. Zažil i horší. Jelikož silný mráz neúnavně hledal jakoukoliv skulinku k jeho tělu, rozhodl se, že mu to malinko zkomplikuje. Kolem krku si omotal zelenou šálu a dál spokojeně kráčel ulicí.
To odpoledne se jim teda pěkně zvrtlo. Opakování by mu nicméně nevadilo. Začínal si pohrávat s myšlenkou, že by u něj zůstala přes noc. To by teprve bylo! Mohli by spolu dělat tolik věcí… Při té představě se usmál. Těšil se, až ji uvidí, a ještě více se těšil na to, až jí bude svůj návrh podávat. Určitě přijme - o tom nepochyboval. Jak ale mohl vědět, že se to všechno zvrtne? Žádnou schopností, která by mu to prozradila, neoplýval. Nemohl tedy tušit, že jeho plány půjdou do kytek a navíc jeho vinou.
U S-centra byl s předstihem. Posadil se do chládku stromů před budovou a vyčkával. Vybral si ideální místo. On sám měl perfektní výhled, ale jeho nešlo přes rozlehlý keř vidět. Ne, že by mu to vadilo. Viola si ho stejně najde. Ráda si s ním hrála a on jí to takhle mohl oplácet. Ani jeden si nestěžovali. Bavilo je to tak, jak to bylo. Hodiny odbily šestou, ale z budovy stále nikdo nevycházel. Až po pěti minutách se dveře otevřely a začali odcházet první návštěvníci. Nikde ji neviděl. Copak by se mu mohla takhle ztratit? Pro jistotu se podíval na mobil, zda náhodou nepřehlédl nějakou zprávu. Nic. Nervózně se začal rozhlížet. Že by se přeslechl? Ale říkala přece, že končili v šest… Ona by mu přece špatný údaj nedala, nebo ano? Najednou si nebyl jistý. Představa, že by ho opustila jej děsila. To by se mohl jít rovnou za město odprásknout.
Po nekonečně dlouhé době se dveře opět otevřely a ven vyšla větší skupinka lidí. Po tváři se mu rozlil široký úsměv, když vyhledal její tvář. Tělo zaplavila vlna úlevy. Asi se jim to trošku protáhlo…. Sházela po schodech vedle Hinaty a o něčem se s ní bavila. Už se jí chystal vyrazit naproti, když v tom se zarazil. Neviděl jen dvě známé tváře, ale tři! Nevěřícně zíral na svého bratra.
[2] Můj Bože. Kdo si myslíš, že jsem? (fr.)
.
Odpověd na komentář, co jsi napsala k mé fotce Twistééée
No, když se na to podívám, tak se to celý tak točí a je pravda, že se to jakoby dá se říct seká... Je to zajímavý, no k optickýmu (né očnímu, jak jsi psala
) klamu se to částečně přirovnat dá
. Při velký fantazii jde všechno 