close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA DRUHÁ - STRASTI A RADOSTI

16. srpna 2010 v 19:00 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Právě se smála Chrisovu vtipu, když vcházela do dveří, a zanedlouho ji na tváři pohladil lehký vánek, jak vystoupila s ostatními z S-centra. Nechápavě nad ním zavrtěla hlavou. Jak si mohl splést šťávu s vodou po holení?! Prý nechutnala zas tak špatně… Sama to však zkoumat nehodlala.
"Chlapy prostě nechápu," povzdechla si Hinata po chvíli.
"Proč?" zajímala se Viola okamžitě.
Hina střelila pohledem po Chrisovi. "Asi proto," dodala na vysvětlenou.
Viole zacukaly koutky. "Není to zas tak hrozný…"
"Ne?"
"Ale musíš si je správně vycvičit," mrkla na kamarádku a opět potlačovala smích.
I když přednáška skončila relativně brzo, po souboji Chrise s Violou odstartoval turnament, který si sami vymysleli. Několik přítomných se připojilo a mohli začít. Vítězkou se stala Hinata, která si svých pár minut slávy náležitě užívala. Ne, že by jim tělocvična připadala malá nebo nepohodlná, ale přece jen je v některých ohledech svazovala. Nakonec se tedy rozhodli, že půjdou do nedalekého baru. S nápadem všichni souhlasili a bylo rozhodnuto.
Viola vůbec nesledovala čas. Když zjistila, kolik je hodin, s hrůzou si uvědomila, že Leito na ni už nejspíš čeká. Schovával se jí. Ona ho však stejně našla. Omluvila se a neomylně zamířila jeho směrem. Pár lidí ji zvědavě pozorovalo, ale ona si jich nevšímala. Jen ať vidí, jak ji má rád! Doslova na něj skočila. Strhl ji za sebou od zraků ostatních. Tak ty chceš soukromí? Ta představa se jí zamlouvala ještě víc. Vrhla se na něj v očekávání dlouhého polibku, ale on se po chvíli odtáhl. Nesouhlasně se na něj podívala. Chtěla mu za to vynadat, ale něco v jeho výrazu způsobilo, že ji to okamžitě přešlo. Viděla v něm stres, nejistotu. A možná i … Ne, to nemohlo být! Něco takového bylo přece proti přírodě. On by nikdy neukazoval svůj strach. Tak proč ho teď viděla? Mírně se zamračila.
"Ahoj," pípla, jelikož si nebyla jistá, jestli si to náhodou jen nenamlouvá.
"Ahoj," pozdravil suše.
Srdeční tep jí zrychloval. Uvnitř vypukla panika. Něco se stalo. Něco bylo špatně. "Je všechno v pořádku?" zeptala se opatrně.
"Jasně." Pokusil se o úsměv. Nechápala, co se děje. Leito byl dobrý lhář, tak proč mu to teď nešlo? Raději přešel k jinému tématu. "Tak mě napadlo," začal, "jestli bys u mě pak po večeři nechtěla zůstat i přes noc?"
Kousla se do rtu. "No víš… My jdeme teď do klubu. Ale jestli chceš, můžeš jít s námi," dodala rychle, aby ho trošku povzbudila. Nejistě se na něj usmála.
Pohledem střelil ke skupince, které se pomalu vzdalovala od S-centra. Nic neříkal.
"Bude to zábava," mrkla na něj, ale on její názor zřejmě nesdílel. "Ty asi nepůjdeš, co?"
Zavrtěl hlavou. "Chceš tam jít, že?" zeptal se trpce.
"Bude tam Hina, Sayu, Chris…"
"Aha." Bylo na něm vidět, jak je mu to líto. Opět se podíval na vzdalující se skupinku. Nechtěl, aby tam byla s NÍM. Zároveň jí ale nechtěl brát svobodu. A taktéž nechtěl, aby věděla, co všechno za tím stojí. Společnost o ní nic nevěděla. Neměli stopu. Kdyby jí něco hrozilo, poznala by to. Protentokrát se rozhodl riskovat. Kvůli ní. Kvůli sobě. Vypadala tak šťastně. A on si navíc nebyl vůbec jistý. "A večer přijdeš?"
"Slíbala jsem mámě, že dneska budu doma," řekla s lítostí v hlase. "Kisame prý měla nějaké narážky. Vždyť víš, jak to s ní je."
"Tak si to tam užij," popřál jí smutně.
"Jestli chceš, mohla bych-"
"Ne," skočil jí rázně do řeči. "Tohle je tvůj večer. A nemůžeš být pořád se mnou. Potřebuješ mezi lidi. Navíc si musím zařídit pár věcí."
Nejistě na něj pohlédla. "Vážně je všechno v pohodě?"
"Asi by bylo blbý říkat, že je, když není, ale teď si s tím nemusíš lámat hlavu. Však já si to nějak pořeším," mrkl na ni.
Nevěřila mu ani slovo, ale i tak to nechala být. "Tak jo," řekla nakonec a s těmi slovy ho líbla na tvář. Dál se na ni nevyptávala. Nezdálo se, že by o tom chtěl mluvit. Kdyby to bylo důležité, určitě by jí to řekl. A jestli by se jí chtěl někdy svěřit, věděl, že je tady pro něho. Naposledy se políbili a o chvíli později už spěchala za skupinkou, který právě zahnula za roh a ztratila se jí tak z dohledu.

.
Viola je dohnala na rohu další ulice. Naštěstí pro ni, protože netušila, kde se ostatními zmiňovaný klub nachází. Cestou přemýšlela nad Leitem. Copak se mu asi stalo? Něco jej nejspíš pořádně zneklidňovalo. Najednou se jí nelíbilo, že musí večer domů. Nejraději by byla s ním a ujistila se, že je všechno v pořádku. Jak se však k rozjařené a vtipkující skupince přibližovala, pustila ho z hlavy a snažila se naladit na stejnou notu, aby pak svou rozladěností nezkazila náladu. I když jí Leito předtím nařkl ze špatných hereckých schopností, tohle se jí podařilo překvapivě snadno.
"Tak co Lei? Jak to, že nejde s náma?" zajímala se Hinata, když se k ní Viola prodrala.
"Nevím. Má nějaké vyřizování," pokrčila neurčitě rameny.
"A co? Dobrý?"
"Jasně. Lepší už to být ani nemůže," mrkla na ni Viola a mírně se usmála.
"Tak hlavně, že vám to klape…" řekla Hinata a chtěla ještě pokračovat, ale to by jí do toho nesměl skočit Chris.
"O čem se to tady vy dvě bavíte?"
"Přísně tajné," pronesla Viola tajuplně.
"Takže se zase nic nedozvím?"
"Vždyť říkám - přísně tajné."
"Bavily jsme se o vztazích," nevydržela to Hinata a všechno prozradila. Viola jen zakoulela očima.
"O vztazích? A co jste si říkaly?" Chtěl vědět Chris okamžitě, oči mu při tom jen zářily.
"Nic moc. Právě jsi nás přerušil," odvětila Hinata klidně.
"Tak pokračujte, já to chci vědět taky…"
Viola si povzdechla. "Chrisi…"
"No?"
"Už ti někdo řekl, že jsi hrozná drbna?"
Úsměv mu ztuhnul na tváři. Ta malá provokatérka! Právě pro ten jeho výraz si však onu poznámku nemohla odpustit. Stálo to za to. I když riskovala, že se naštve a utrhne jí hlavu. Jeho výraz byl nezapomenutelný. Vypadal, jako by právě snědl citron.
"Ha, ha. Velmi vtipné," řekl kysele.
"Cože jsi to chtěla?" otočila se Viola na Hinatu a Chrise si dál nevšímala.
Hinata se na chvíli zamyslela. "Jo, už vím! Že je hrozně hezký, že vám to vydrželo tak dlouho. A jak se vlastně Lei má?"
Viola se na to téma nechtěla moc bavit. Proč museli rozebírat zrovna Leita? Rychle se snažila vymyslet, jak z těchto nebezpečných vod elegantně vybruslit. Už měla vymyšlenou taktiku a chtěla sklouznout k Hinatě a jejímu vztahu ke klukům, když se do hovoru opět vložil Chris a její plány tak zbořil stejně lehce, jako by sfoukl domeček z karet.
"Kdože?"
"Lei," vyhrkla Hinata dřív, než ji Viola stihla zastavit.
"Lei? To je nějaký vietnamský jméno?" podivil se Chris zamyšleně.
"Leito," procedila Viola skrz zuby. "A není z Vietnamu, ale z Francie."
"Lieto?" zopakoval Chris a mírně se u toho zamračil. Zdálo se, že mu to jméno něco připomnělo.
Viola se na Chrise zkoumavě podívala. Chtěla se zeptat, jestli nějakého Leita zná, ale to právě dorazili ke klubu a v další minutě už vcházeli dovnitř. Z reproduktorů zabudovaných ve stěně a rozmístěných různě u stropu se jemně linula hudba. Viole ihned došlo, proč to tady neznala. Jednalo se o jeden z mnoha disko klubů pro mladé, kde se protančila třeba celá noc a vyhrávalo do tří do rána. Taková zařízení obvykle nenavštěvovala. Teď tu však byl příjemný klid, kdy se ozýval jen ruch hovoru a hudba dokreslovala zdejší atmosféru. Doufala, že odejdou dřív, než do DJ rozjede a rozhodne se normální spoluobčany připravit o ušní bubínky.
"Takže Viola chodí s Francouzem, jo?" zeptal se Chris, když si sedli k jednomu ze stolků. Po předchozích starostech nebylo vidu.
"Francouzské polibky jsou prostě bezkonkurenční," povzdechla si Viola teatrálně.
"A naučil tě alespoň Francouzsky?" pokračoval Chris ve svých otázkách.
"Et qu'est-ce que vous voudriez entendez, monsieur? Que je suis bonne non seulement à baisers mais dans le discours? Vous avez évaluez cette déja par vous-même. Je ne peux pas vous aider plus.[1]"
"Páni. Skoro jako rodilá Francouzska," řekl Chris a uznale hvízdl. V jeho hlase slyšela nefalšovaný respekt. "Myslím, že nějakou další pomoc už potřebovat nebudu."
Viola na něj překvapeně zamrkala. Copak on jí rozuměl? Většina osazenstva při její řeči nasadila nechápavý výraz a se zájmem onu zvláštní mluvu poslouchala, přičemž někteří možná pochytili pár slov, ale vážně pochybovala, že by jí někdo rozuměl. Leito jí navíc učil ten správný přízvuk a trpělivě ji při každé chybě opravoval. S menší pomocí se díky její schopnosti vždy podívala kousíček dopředu, aby zjistila, zda ve výslovnosti náhodou nějak nepochybila, a pokud ano, vždy se ji pak snažila napravit. Nečekala, že by někdo vůbec tušil, o čem mluvila. Jak se zdálo, nejspíše se spletla.
"Tady Christopher má nějaké předky ve Francii, není liž pravda?" připojila se k hovoru paní Kató, která do té doby vedla živou debatu s upovídanou Sayu.
Chris se při té poznámce usmál. "Ano," řekl po chvíli, "jméno Dante je toho dobrou připomínkou." Během večera se Viola dozvěděla celý jeho příběh. Jejich rodina prý kdysi žila na jihu Francie někde u pobřeží a jakmile začaly zámořské objevy, muž jménem Francois Dante toho využil a získal tak osadu v Kanadě. Tam se seznámil s jednou krásnou Američankou, a protože v Kanadě zavládly boje mezi anglickou a francouzskou částí, utekli spolu do Spojených států, kde ho o na po večerech učila anglicky. Následně se z něj zámožný muž, který založil rodinu Danteů, jež přežívala dodnes. Chris pak dostal nabídku na stáž v Japonsku, kde se měl přiučit něco málo od asijských kolegů. A protože se mu v Japonsku líbilo, začal se učit zdejší jazyk a následně se sem i přestěhoval a začal pracovat jako lektor sebeobrany.
"To jsi měl tolik peněz," skočila mu Sayu neomaleně do řeči a hned se za to také omlouvala.
Chris nad tím jen mávl rukou a její poznámce se od srdce zasmál. "Já a peníze? Stěží jsem měl na letenku."
Sayu na něj třeštila oči. Následně jim Chris povyprávěl, v jakých podmínkách prvních pár měsíců žil, ale že to nebylo zas tak hrozné, jelikož tu měl ze stáže spoustu přátel. Nijak se netajil tím, že své první pracovní místo získal právě díky těmto známostem. Nějaký čas cestoval z místa na místo, až se mu zalíbilo právě v Takasaki, kde žil asi tři roky. V poslední době se prý stěhovat nehodlal.
Hodina pokročila, ale zábava pokračovala. Nechtělo se jim končit. Zanedlouho se rozpadli na malinkaté skupinky po dvou - po třech a bavili se mezi sebou. Viola se právě vracela ze záchodu a cestou narazila na Chrise u baru. Přisedla si vedle a objednala si drink. Chris se na ni usmál. "Víš, že jsem s tebou chtěl mluvit?"
"Vážně?" podivila se Viola. "A o čem?"
"Mám pro tebe nemravnou nabídku," mrkl na ni.
"Já nemravné nabídky ráda," prohodila koketně.
"Pokud chceš, mohl bych ti o podobných akcích, jako dnešní přednáška, informovat," předložil jí svůj návrh. "Vídali bychom se častěji."
"Já jsem pro," řekla bez váhání a okamžitě mu na kus papírku naškrábala svoje telefonní číslo. "Tady bys mě měl pokaždé zastihnout."
Chris si papírek strčil do kapsy. Zamyšleně si ji měřil. Viola mu pohled oplácela. "Měl bych ještě jednu prosbu," vyhrkl po chvíli.
"Prosbu?"
"Kdyby ti to bylo nepříjemné, pochopím, že odmítneš," začal za sebe chrlit. Bylo na něm vidět, že mu tohle téma není zrovna dvakrát příjemné a chtěl ho mít rychle za sebou. "Právě mám nový žáby a jsou děsně nezkušený. Nemají pojem o realitě. Přijde mi, že když k nim mluvím, pouští to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tak mě napadlo, že kdyby slyšely někoho jiného, kdo by mohl navíc mluvit z vlastní zkušenosti, možná by i poslouchaly. Tvůj příběh navíc skončil dobře, takže bys jim potom mohla říct, že ne všichni mají takové štěstí."
Kousl se do tru a čekal na ortel. Jeho nejistota z něj dělala jiného člověka. Rázem jí byl bližší, sympatičtější. Ještě chvíli ho nechala tápat. "Jasně," řekla nakonec. "Řekni kdy a kde a já ráda přijdu."
Vděčně se na ni usmál. V ten moment mu spadl kámen ze srdce. Na znamení dobře sjednaného obchodu si spolu přiťukli a následně se napili.
.
Nakonec byl rád, že s ním Viola nešla. Sice se na vlastní oči nemohl ujistit, že je v pořádku, ale stále sám sebe přesvědčoval, že by to viděla, kdyby jí něco hrozilo. Stejně to pustil z hlavy, jelikož na něj rázem dopadla tíha všech těch let hledání, kdy měl před sebou jen jediný cíl a slepě se k němu hnal. Nejprve bloudil ulicemi sem a tam. Netušil, kam jde, a proto ho překvapilo, když ho nohy zanesly k domovu. Toužebně vzhlédl k pětipatrové bytovce vedle bývalého hostince, kam chodil přemýšlet. Nahoře na střeše ho nikdo nerušil. Bylo t jeho tajné místo. Tedy do té doby, než ho objevila Viola. A právě kvůli tomu se nakonec rozhodl, že tam nepůjde. Mohla by se za ním stavit cestou domů. Určitě by se ho ptala, co se stalo. Neměl sílu jí na to odpovídat. On se během své pochůzky již rozmyslel. Chtěl být sám. Potřeboval to. Neopodstatněné nutkání utéct v něm stále narůstalo. Už to nemohl vydržet. Nasedl na motorku a jel.
Nevzal si přilbu. Na to taky? Jen by mu překážela. Takhle si mohl jízdu mnohem více vychutnat. Nasadil brýle, aby mu protivný vítr nezavíral oči, a šlápl do pedálů. Omezení rychlosti ve městě mu brzy začalo lézt na nervy. Odbočil tedy k nejbližšímu výpadu a jakmile za sebou nechal poslední ceduli, jel. Jel pořád dál. Bez cíle. Bez zastavení. A bylo mu to jedno. Teď to byl jen on a nikdo jiný. Všechny starosti šly stranou. Nemusel myslet na nic. Bylo to tak osvobozující! Nic však netrvá věčně, a i on byl nakonec nucen zastavit. Začínal si připadat ztuhlý. A nemohl přece utíkat do nekonečna. Tyto problémy by ho časem stejně zase dohnaly.
Zahnul na první polní cestu, na kterou narazil. Zabrzdil hned u kraje vozovky. Nějaký hustý provoz tu vážně nehrozil. Na téhle silnici nenarazil na jediné auto. Jako by tam spadlý kmen stromu čekal přímo na něj. Posedil se a chvíli přemýšlel, co dál. Měl bych zajet do města. Dochází mi benzín… Nezvedl se však, aby pro něj dojel. Zůstal na místi a v mysli se vrátil k onomu okamžiku, kdy v davu spatřil bratrovu tvář. Nepříjemné vzpomínky z dětství se opět hlásily ke slovu. Dávno je pohřbil, ale stal jeden kratičký pohled do Josephových očí a všechno bylo zpátky.
Snažil se je potlačit. Zaháněl je zpátky, ale ony mu nedávaly šanci. Čím více bojoval, tím byly dravější. Nakonec se vzdal a ony mu před očima vyskakovaly jako scény vystřihnuté z nějakého filmu. Začínaly naprosto nevinně. Náhle se mu v mysli vytvořil obraz domu. Byl celý nejasný. Postrádal pevné obrysy. Viditelné nebyly žádné detaily. Co se vrátil z nemocnice, navštívil ho jen jednou. Pak už tam nikdy nezavítal. Nyní si ani nevzpomínal, kde měl pokoj.
Měli psa. Ta informace se v jeho hlavě prostě objevila. Bylo to štěně nebo dospělý jedinec? Kluk nebo holka? Jakou měl barvu? Jak se jmenoval? Nepamatoval si. Pochyboval, že si na to vůbec kdy vzpomene. Zrovna dospěl k tomuto závěru, když mu v mysli vyvstal další obraz. Matka. Její úsměv a havraní vlasy. Smaragdová oči, které po ní zdědil, byly plné lásky a něhy. Světlo v nich náhle potemnělo. Před sebou měl dva prázdné černé tunely. Krev. Bratrovy chladné oči. Tma. Bolest. Zvuk sirény. Rozmazaná světla. Hlasy. A pak se probral až v nemocniční posteli na jednotce intenzivní péče.
Rukou našel místo , kde se ještě stále nacházela jizva po kulce. Na zádech měla sestru. Jakoby zázrakem smrtící rána nezasáhla srdce. Neprotnula ani plíci, či nějakou důležitou tepnu. I tak svůj život nepřipisoval špatné mušce zabijáka. Nepochyboval, že v jeho úmyslu rozhodně nebylo minout. To jen díky rychlé reakci sousedky mohl dnes i nadále dýchat. Až o několik let později se dozvěděl, že Joseph utekl, ale doslova se po něm slehla zem. Zmizel.
Jakmile se k němu ta zpráva, že je Joseph stále naživu, donesla, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Měl bratra, který někde stále přežíval. A tehdy se rozhodl, že ho za každou cenu najde. Od té doby pátral. Už to chtěl vzdát, když v tom se mu ozval onen neznámý s velmi lákavou nabídkou. Měl informace, po kterých Leito prahl. A dokázal mu toho dát mnohem víc. To vše za jistou prácičku. Najde jistou osobu a tu pak, pokud možno živou, dodá do rukou neznámého. Byl to dokonalý plán s jednou jedinou chybičkou - jak se ukázalo, tou osobou byla jeho přítelkyně.
Lhal by, kdyby o sobě prohlašoval, že měl od začátku jasno. Dlouho váhal. Ocitl se ve svízelné situaci. Jak měl volit? Na jedné straně bratru, na druhé ona. Ať by si vybral jakkoliv, pokaždé by se jeho život ubíral zcela odlišným směrem. Po bratrovi pátral už dlouho. Konečně se mu dostal na dosah. Stačilo jen tak málo. Kdyby ji obětoval… Jakmile však dospěl k tomuto bodu, všechno se v něm bouřilo. Doku ji nepoznal, naděje neexistovala. Tápal v temnotě a slepě následoval tajuplného našeptávače bez tváře. Až ona mu podala světlo. Ukázala, že se nemusí řídit pouze cizími pokyny. Že je taky člověk, který dokáže milovat. Probudila v něm cit. Chtíč. Vášeň. A svět byl rázem veselejší, když věděl, že je tu někdo, komu na něm záleží. To jim ji měl jen tak dát? Hodit do všechno za hlavu? Jako kdyby pro něj nic neznamenala?
Od okamžiku, kdy se to dozvěděl, probdil několik nocí a hledal správnou odpověď. Kterou cestou se teď dát? Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby za ním oné noci nepřišla. Možná by se rozhodl obráceně. Nezůstal by a vydal jim ji napospas. Jako zázrakem však dorazila ve chvíli, kdy uvažoval o opaku. Třeba to nebylo zázrakem… Třeba si ten moment schválně vybrala. Díky její schopnosti by se tomu ani nedivil.
Konečně se mu na Josepha podařilo zapomenou. Naprosto ho ze svého života vypustil a on se teď, když to nejméně čekal, uráčil objevit. Slíbil si, že už se za ním nepožene, ale najednou byl tak blízko. Nebyl si jeho totožností stoprocentně jist, avšak kdo jiný by to mohl být? Ta tvář mu byla tak povědomá! I když zestárl, měl v obličeji ty samé rysy jako tenkrát. Byl to on. Určitě viděl svého staršího bratříčka.
Začínalo se před ním rýsovat nové dilema. Měl se o něm pokusit zjistit něco víc? Stále dokola o tom přemýšlel. Dokonce i v motelu, kam se na noc uchýlil, oka nezamhouřil, jelikož to pořád ještě zvažoval. Nakonec se rozhodl. Nechá to na náhodě. Violy se zeptá na setkání a jako bylo v klubu, a bude jen na ní, zda se o tom rozpovídá více. Dalšího večera se tedy rozjel směrem k domovu.
.
"Tak ahoj," rozloučila se Viola a chystala se rozjařenou skupinku opustit. Jako jedna z mála toho moc nepopila a některým už alkohol začal stoupat do hlavy. Navíc bylo docela pozdě.
"Ahoj," ozvalo se ze všech stran.
"Pak se ti ozvu," houkl na ni Chris, když už stála mezi dveřmi. Otočila se a lehce kývla. Pak jim zmizela z dohledu.
Dnešek byl fajn. V duchu si den přehrávala a s lítostí zaznamenala, že by jich mohlo být víc. Příjemně si oddechla. Z hlavy pustila veškeré starosti posledních týdnů a konečně tak mohla zase volně dýchat. Rázem se cítila o něco lehčí. Úsměv jí do konce večera nezmizel z tváře. Vzpomínala na doby, kdy se Chrise bála. Musela se usmát. Dopadl na ni nostalgický smutek, když si vybavila své dřívější já. Byla tak nezkušená. Milá. Hodná… Ty doby však byly dávno pryč. Nyní jí tykání s Chrisem připadalo přirozené. Poznala ho i z jiné stránky a rázem už nebyl tak děsivý. I on měl slabiny. Jen je ještě neodhalila.
Zvažovala, zda by se nezastavila za Leitem. Byl nějak jiný. Ráno se však zdálo všechno v pořádku. Možná až moc. Její úsměv se rozšiřoval, když vzpomínala na jejich zakončení oběda. Příjemné zpestření. Během těch pár hodin, co byla pryč, se však něco stalo. Ale co? Stále si s tím lámala hlavu. Nechtěla ho překvapit neohlášenou návštěvou, a proto se mu nejprve pokusila zavolat. Zamračila se. Měl vypnutý mobil.
Večerní procházku městem nakonec zavrhla. Situaci doma by nijak neprospělo, kdyby přišla ještě později. Moc dobře si uvědomoval, jaká to teď byla s Kisame bojovka. Ještě se pokusila dovolat Leitovi. Bez úspěchu. Pro jistotu mu napsala zprávu, aby jí zavolal, až mu její SMSka dojde. Co když se něco stalo? Podívala se do následujícího dne, ale nikde ho neviděla. Až pak večer se rozzářil mobil, spustila známá melodie a na displeji se ukázalo jeho jméno. Oddechla si. Bude v pořádku. Ještě chvíli se soustředila a zanedlouho jí před očima vyvstal obraz, jak jede na motorce kolem velké cedule "Takasaki".
Bylo to jedné říjnové noci, když k ní zavítala její první vize. Tehdy vůbec netušila, že nějaké schopnosti vůbec má. Ještě dnes si živě pamatovala onen šok, se kterým se probudila. Nebylo divu. Zdálo se jí o vraždě. Ještě horší však bylo, když pak další den ve zprávách uviděla onu ženu. Byla mrtvá, podivně zkroucená, ve stejné poloze, na stejném místě…. Přesně tak, jak ji Viola ve svém snu viděla. Nejprve nechápala, co s ní mají ony vraždy společného. Nezdálo se jí jen o jediné. A pak to do sebe všechno zapadlo, když se ji onen vrah pokusil zabít. Unikla, přežila, a když se sním poté opět náhodou setkala, zažalovala ho a soud vyhrála. Tím to však zdaleka nekončilo.
Chvíli trvalo, než se naučila svou schopnost ovládat. Do té doby ji její vize mohly zastihnout kdykoliv. Vždy však měly onen společný bod - varovaly ji před blížícím se nebezpečím. Kromě snů o vrahovi se jí zdálo i o tajuplné Společnosti. Nejdřív se sebou neviděla žádnou souvislost. Následně se ukázalo, že ona Společnost vydírala vraha Akimachiho. Myslela si, že tím to hasne. Spletla se. Bylo v tom něco víc. Mnohem víc. A to vše se odehrálo před dva a půl roky.
Dnes své schopnosti víceméně ovládala. Některé vize k ní chodily neočekávaně a mohly ji zastihnout kdykoliv. Ty byly varovného charakteru. Zbytek dokázala vyvolat sama. I tak tu existovala jistá omezení. Nejdál zatím viděla dva až tři dny. Musela se pořádně soustředit na to, co chtěla vědět. Časem jí to šlo stále lehčeji, ale i tak na to pár vteřin potřebovala. Také ji to unavovalo a občas ji z nadměrného užívání pobolívala hlava. Přede jen nebyla stroj. A neviděla všechno. Některé věci jí zůstaly skryty i přes to, že se sebevíc snažila. Společně s Leitem odvodili, že její vize musí mít něco společného s její osobou, ale stále se jednalo jen o dohad, i když nejpravděpodobnější.
Co se vlastně stalo? Jakého původu byly její schopnosti? Měli je i rodiče? Existují další lidé, kteří mají nějaký zvláštní dar? Proč je získala? Byla snad nějaký nový druh? Nadčlověk? To byly otázky, na které neznala odpovědi. I když o té poslední vážně pochybovala. Po biologické stránce byla naprosto normální. Schválně kvůli tomu podstoupila mnohá vyšetření, na něž šla pod skrytou záminkou, samozřejmě, ale doktoři nikdy žádné anomálie nenašli. Existovaly tedy jen dvě možnosti. Buď se klíč schovával ve šroubovici DNA, nebo to byla záležitost její mysli. Mozek lidem stále ještě nevyzradil všechna svá tajemství.
Autobus ji vypliv na zastávce nedaleko od domu. Vzhlédla, aby se ujistila, že se v druhém patře nalevo stále ještě svítí. Podívala se na hodinky. Jedenáct pryč. Jestli Kisame ještě nespala, tak to bude boj. Viola stále bydlela u rodičů, i když každému bylo jasné, že se se vstupem na univerzitu přestěhuje na koleje a domů bude dojíždět jen na víkendy. Nikdo o jejím přijetí nepochyboval. Loni se stala premiantkou třídy. Ne, že by se tak pilně učila, ale občas se podívala, jaké budou otázky na testu. To jí připomnělo, že zítřek ještě nezkontrolovala. Uf, oddechla si. Žádné neplánovaný test se nekonal.
Doma ji čekala typická situace. Matka byla v kuchyni a uklízela nádobí od večeře, otec v obývacím pokoji sledoval televizi a Kisame, Violina mladší sestra, pobývala nejspíš v pokoji nebo v koupelně, jelikož ji nebylo slyšet. Nebyli její pravou rodinou. Ne po biologické stránce. I tak jí byli vším. To oni ji vychovali, starali se o ni, zajistili jí vše potřebné. A ona je za to měla ráda a dávala jim svou lásku najevo, i když jim nikdy neřekla, že ono utajované tajemství už dávno ví.
"Jsem zpátky," řekla Viola hlasitě, když za sebou zamkla dveře a dávala klíče na poličku.
"Ahoj broučku," pozdravila ji matka a vykoukla zpoza dveří. "Tak co? Jak ses měla?"
"Skvěle," odpověděla Viola a líbla matku na tvář. Ty dvě spolu nikdy lépe nevycházely. Viola dřívější odtažitost zmizela a na Yuzu bylo vidět, že ji to těší.
"Co Leito?" zajímala se matka dál. Na to, že Violina přítele ze začátku vůbec nemusela, jej teď až podezřele moc zbožňovala. "Nechce se zase někdy stavit na večeři?"
Viola pokrčila rameny. "Co já vím? Ale zeptám se ho," slíbila. "Co Kisame?"
Matka si unaveně povzdechla. "Právě se koupe. Dneska jsme se zase pohádaly. Já už vážně nevím, co s ní mám dělat." Mladší dcera jí poslední dobou přidělávala jen starosti. Kisame začátkem roku dosáhla dvanácti let a puberta s ní začala pořádně cloumat. Předtím Yuzu uklidňovali, že se během tohoto období dceřin temperament zmírní, avšak nestalo se. Jen se vše zhoršilo. Po domě teď chodila časované bomba. Její nálady se měnily během okamžiku a každá konverzace, ať už začínala sebevíc nevinně, končila křikem a slzami.
"Časem se určitě uklidní," mrkla Viola na matku a sama v to doufala. Právě její sestra byla jedním z důvodů, proč doma trávila tak málo času.
"Já vím," ujistila ji matka znaveně. "Jen mě trošku děsí, že je to všechno teprve na začátku."
Viola se na matku usmála. Netušila, co jí na to měla říct. Pomohla jí tedy s nádobím a poté se odebrala za otcem do obýváku. Ten seděl ve svém oblíbeném křesle a díval se na reprízu večerních zpráv.
"Kazushi Mogi, ředitel Yamanaka company, právě dosáhl dalšího úspěchu světového měřítka," říkala v tu chvíli hlasatelka a na obrazovce naskočil obličej nepříliš sympatického postaršího muže. Mračil se a hrozivě shlížel na ostatní. "Jeho společnosti se podařilo…" Dál Viola neposlouchala. Tohle jí bylo upřímně jedno. I když jí Kazushi Mogi zajímal, tyto informace jí byla k ničemu. Na co vědět o jeho úspěších? Ona potřebovala znát, jak daleko je v pátrání po její osobě, když po ní tento muž tolik prahl.
Právě se chystal jít do pokoje, když se dveře koupelny otevřely a ven vyšla Kisame. "Ty…" namířila prstem na Violu. "Tys použila můj šampon!"
Viola jen překvapeně zamrkala. "Cože?" zeptala se.
"Použilas můj šampon. Přiznej se."
"A kdyby?" chtěla vědět Viola. Tohle by ji tedy vážně zajímalo. Už ji unavovalo, jak Kisame dělala scény kvůli úplným hloupostem.
"Takže sis ho vzala!" zvolala Kisame triumfálně. "Věděla jsem to. Teď si to spočítáš. No počkej…"
"Klidni hormon," skočila jí Viola otráveně do řeči. "No tak jsem si ho vzala. To se toho stalo. A není to jedno? Zkoumat, kdo použil jaký šampon, může jen naprostý idiot." A s těmi slovy prošla kolem Kisame a zapadla do koupelny. Slyšela, jak za ní sestra něco křičí, ale slovům nerozuměla, jelikož pouštěla sprchu, aby zjistila, jaká je voda. V dalším momentě už kapky dopadaly na její kůži.
.
.

[1] A co byste chtěl slyšet, pane? Že jsem nejen v líbání, ale i v řeči? To už budete muset posoudit sám. Víc vám asi nepomůžu. (fr.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 17. srpna 2010 v 10:37 | Reagovat

He... co říct? Jen mi vrtá hlavou... Kolik bylo Leitovi když nastoupil k Viole do třídy? Kdo se o něj staral a proč nebyl v dětském domově?
Tož to jen tak, bláznovy hlody :-D

2 Polgara | Web | 19. srpna 2010 v 13:36 | Reagovat

Kapitola konečně dočtena, i když jak je mým zvykem, zase na etapy. Leita je mi líto čím dál víc, když si uvědomím, čím si prošel a že nemá naději na normální život.
Chris tady působil jako sympaťák a překvapilo mě, že požádal Violu o pomoc. Ta jejich odpočinková akcička byla zajímavá, i když se musím přiznat, že jsem celou dobu čekala, co se zase pohnojí. :-)

3 Awia | Web | 20. srpna 2010 v 0:07 | Reagovat

[1]: Kitty: Leitovi bylo 17. V dětském domově nebyl z jednoho prostého důvodu - žil s tetou, která si ho vzala do péče. Jak se dostal ke svému vlastnímu bytu, jak platí nájem atd. snad rozeberu později (pokud na to nezpomenu).

[2]: Polgara: V rámci možností právě teď žije normální život. I když ten se mu začíná hroutit. A řekni mi, kdo z mých postav vede normání život?
Chris je sympaťák za každé situace. Až na to že je to vůl, egoista a naprostý magor. I když se takhle poťouchle a přátelsky dokáže chovat taktéž ve chvílích, kdy ti míří zbraní ke spánkům. To je rpsotě on! :-D A začátek je taková oddechový. Však ono se to rozjede. Po prvních deseti kapitolách možná naplánuji nějakou tu akci... Třeba s Toshim, nebo s Chrisíkem. Uvidíme. Představu ani plán zatím nemám.

4 Zmražená Opice | Web | 24. srpna 2010 v 11:35 | Reagovat

Chris je teda Joseph? No tak to to bude celé určitě pěkně zajímavé :D
Jo, a kde je teď ta Leitova teta? A taky by mě zajímalo, kde bere peníze... no, prostě na všechno :)

5 Awia | Web | 24. srpna 2010 v 11:54 | Reagovat

[4]: Zmražená Opice: Ano, ale to už se ví dávno. Odhalili jste mě. :-D Určitě bude, protože Chris je blázen a Joseph ještě větší! ;-)
O Leitovi, jeho životě, zdroji financí a ostatním ohledně tohoto později. Určitě to tam někde bude zmíňené. Není to totiž zas tak jednoduché...

6 evi | Web | 30. září 2010 v 15:56 | Reagovat

Jak já jsem ráda, že mám opět čas začíst se do svých oblíbených povídek! Dobrá kapitola, nejvíc asi překvapil najednou milý Chris, ale ono to asi nebude tak slavné, že? A tak nějak mě potěšilo, že si teď Viola rozumí s mamkou a Kisaminy výpady už vůbec neřeší. Jdu číst dál:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.