close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA ČTVRTÁ - PADLÍ ANDĚLÉ NEPLÁČOU

30. srpna 2010 v 20:03 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Kapky vody zlehka dopadaly na jeho tělo. Šimraly ho a jemně masírovaly jeho pokožku. Prameny životodárné tekutiny jej hladily a odnášely pryč pot spolu s veškerými nečistotami, které na jeho kůži během hry ulpěly. Miloval, když si po tvrdé práci mohl dopřát osvěžující koupel. Vždy měl při tom takový pocit, jako by se jeho tělo spolu s opravdovou špínou očistilo i od všech jeho hříchů. Tohle byly jedny z mála okamžiků, kdy nemyslel na nic a jen si vychutnával příval vody na jeho nahé tělo. Náhle byl tak lehký, jako snad nikdy v životě. To vše však zmizelo ihned po tom, co zastavil vodu. Realita jej opět zastihla a starosti se vrátily.
Naskočila mu husí kůže. Snažil se co nejrychleji utřít a následně nasoukat do obleční. Místní umývárny nebyly zrovna nejlépe vytápěny. I tak si sprchu nemohl odpustit. Stal se z toho jeho osobní rituál, který byl pro něj stejně důležitý, jako nedělní mše pro řádného katolíka. Rychle zkontroloval, zda si náhodou nenamočil vlasy. Dával si pozor, ale jeden nikdy neví. Nerad by, aby mu venku na chladném vzduchu zmrzly.
"Čau kluci," mávl na rozloučenou zbytku mužského osazenstva jeho družstva.
"Čau," ozvalo se ze všech stran.
Měli ho rádi, což ho těšilo. Tyhle vřelé pozdravy ho vždy zahřívaly na duši. Do mrazivého podvečera vyšel s úsměvem na rtech, který se ještě rozšířil, když spatřil dívku svého srdce, jak svou přítelkyni s oblibou nazýval. Ač se tak na první pohled nezdálo, i tak ho letmý polibek nechal chladným. Nedoprovázely jej žádné pocity, které zaplavovaly mužské nitro při pohledu na milovanou ženu. Srdce se mu nerozbušilo závratnou rychlostí, nepociťoval štěstí ani triumf, hladina adrenalinu nevzrostla do závratných výšin a nezalila ho vlna vášně ,doprovázena mírným vzrušením ve slabinách. Proč taky, když ji nemiloval? Ale to ona nevěděla. A tak to mělo zůstat. Nemusel se bát. Byl skvělý herec.
"Dneska jsi přímo zářila," pošeptal jí do ucha. Viděl, jak se mírně začervenala a slyšel její tichý smích. "Jak jsi obehrála Hira a potom namířila přímo do brány. Fantastické!" pokračoval ve slovech chvály.
"Nech toho," ohradila se, i když bylo víc než patrné, že ji jeho slova potěšila.
"Proč? Vždyť je to pravda," opáčil s úsměvem.
"To ty jsi byl skvělý," řekla místo odpovědi. Pak se zarazila a opravila: "Jsi skvělý. Jak se o všechno staráš, když tu Uzumaki není. Prostě zorganizuješ trénink a všichni tě při tom respektují. A navíc to děláš i přes to, že bys měl správně sedět doma a ležet v knížkách, když teď studuješ na univerzitě."
"Nepřeháněj…" odbyl její obdivnou řeč. Tak se staral o družstvo, když tam jejich trenér nebyl. No a co? Pro něj to bylo přirozené. Obětoval by cokoliv kvůli jeho milovanému sportu. Fotbal se stal nezastupitelnou součástí jeho života.
"Já to myslím vážně, Toshiro," otočila se na něj s upřímností v očích. "Nikdo se tě o to neprosil. Poslení dobou jsi trenérem ty a ne ten uvřískaný blázen."
"To abych si řekl o plat," zavtipkoval, ale nezdálo se, že by se tomu zasmála.
"S tebou se nedá mluvit vážně!" obořila se na něj a hrála naoko uraženou.
Vždycky byl takový. Sebevědomý a sebejistý. Neustále se vyzdvihoval, ale i tak ho ostatní obdivovali. Protože byl galantní, milý, pozorný a okouzlující, dokázal si okolo prstu omotat každého. Vypadal jako filmová hvězda, model z nějakého časopisu. Vypadal skvěle a moc dobře si to uvědomoval. Možná až moc. Dívky ho za to milovaly. A on jim jedné po druhé lámal srdce. I tak na něj stály fronty a doufaly, že se právě díky ní změní a zůstanou spolu. Pak tu ale byly takové, které si jej nepouštěly k tělu. Tatsuki Namikawa byla jednou z nich, ale i tak ji nakonec dostal. Teď byla jen a jen jeho.
Nedělal to pro sex ani pro slávu. Nálepka sukničkáře ho v žádném případě netěšila. I tak nemohl přestat. Honosil se jménem Midorikawa a to znamenalo jisté výhody, ale i povinnosti. Jako správný syn svého otce, který nyní spočíval na postu policejního ředitele, kráčel v jeho stopách a právnickou fakultu obětoval pro policejní akademii. Vzdal se mnoha snů, jen aby otce potěšil. Chtěl mu ukázat, jak i on dokáže úžasné věci, ale místo toho jen v jeho očích klesal stále níž a níž. A mohla za to Ona. To Ona zlomila jeho srdce, uštědřila mu tvrdou ránu, která ho srazila na kolena. To by ani tak nevadilo, kdyby to tak nebolelo. Nebolelo by to, kdyby Ji nemiloval. A už jen ten fakt ho zraňoval víc, než pokles v otcových očích. Nenáviděl se za to a ještě více nenáviděl Ji.
"No tak už se nezlob," otočil se na Tatsuki a prosebně se na ni zadíval.
Střelila po něm pohledem, když ji prstem pohladil po tváři. Sklopila zrak. Líce se jí zbarvila do růžova. Snažila se potlačit úsměv, který se jí dral na rty a škubal tak jejími koutky. "Stejně jsem ti za to vděčná," řekla po chvíli.
Tázavě nadzvedl obočí.
"Že jsi to vzal za Uzumakiho," vysvětlila mu. "Můžeme tak spolu trávit víc času." Usmál se na ni, což ji povzbudilo k delšímu proslovu. "Od té doby, co jsi odešel na univerzitu se spolu moc nevídáme. Ráda bych s tebou trávila víc času. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct…"
"Vážně?" podivil se a neúmyslně jí tak skočil do řeči. "Promiň," řekl, když si uvědomil, co udělal. "Můžeš pokračovat."
"Nevím, co dodat."
"Chtěla jsi mi toho přece tolik říct…"
Opět zrudla. Bylo zajímavé sledovat, jak se teď před ním chovala. Odhalila mu své nitro a ukázala mu tak Tatsuki, kterou do té doby neznal. Pořád byla stejná, ale přitom jiná. Tmavě hnědé vlasy měla možná o něco kratší, než je nosívala, ale pořád nosila stejný rozcuch, tvář jí zdobily neposedné pihy a na svět z ní shlížely dvě čokoládové oči. Její divokost a prudká povaha zůstávaly, ale tam uvnitř, skryto hluboko před realitou, kam mohli vidět jen ti nejbližší, se skrývala jemnost. Veškerá ženskost, kterou u ní povrchní pozorovatelé postrádali. I ona snila o princi na bílém konci. Jen o tom nevěděla a on jí to ukázal.
"Tak jaký jsi dneska měla den?" zeptal se, když dlouho mlčela.
"V pohodě," ujistila ho a pustila se do vyprávění. Popisovala mu, jak ráno posnídala s maminkou a domluvila se s ní na dárku pro tatínka, který ji následně zavezl do školy, jak se náramně bavila při hodině sociologie, co probírali v angličtině… "Po hodině pak za mnou přišla Viola," prohodila jakoby mimochodem.
Au. Do toho okamžiku ji vnímal jen napůl, ale jakmile zaznělo Violino jméno, Její jméno, zpozorněl a projela jím ostrá bolest. Proč to tolik bolelo? Po tom všem? Po takové době…? "A co ti chtěla?" snažil se o neutrální až ledabylý tón. Chtěl působit dojmem, že ho to vlastně vůbec nezajímá, i když byl ve skutečnosti celý napjatý. Dychtil po odpovědi, avšak věděl, že kdyby to přiznal nahlas, nedočkal by se příliš vřelých reakcí.
"Vyřizovala něco pro Yuuki. Však víš… s tou rozlučkovou párty. Nic důležitýho." Mávla nad tím rukou.
"To je všechno? A nic víc?"
"Co víc bys chtěl?" osopila se na něj. To téma jí bylo nepříjemné. "Pohádaly jsme se. Kvůli tobě," dodala po chvíli.
"Aha," hlesl. "A co říkala?"
"To samý jako všichni osatní. Že bych měla otevřít oči, protože jsi děvkař a nemyslíš to se mnou vážně a bla bla…"
"Nic víc?" Zklamaně si povzdechl. "A co teď vlastně dělá? Myslím Viola."
"Musíme se bavit zrovna o ní?" otočila se na něj s prosbou v očích.
Chvíli jen tak zírali jeden na druhého. Ano, musíme, odpověděl jí v duchu. Protože mě to zajímá. Vlastně by se mi docela hodilo vědět, co právě dělá, ale o tom ty nemáš ani tušení. "Všechno, co si přeješ," usmál se na ni.
Úsměv mu opětovala. Vážně s ním nehodlala rozebírat zrovna tohle téma. "Díky."
"Nechceš jít zítra do kina?" zeptal se znenadání.
Bylo na ní vidět, jak ji náhlá změna tématu zaskočila, ale nic proti tomu nenamítala. Její úsměv se rozšířil. "Ráda."

.
"Nelíbí se mi, co s ní dělá," stěžovala si Viola následujícího dne Leitovi o pauze na oběd. "Sprostě ji využívá. Hraje si na city. Chodí s ní jen proto, aby se mi pomstil. A pro lepší efektivitu ji štve proti mně." Viola doslova soptila. V životě ji dokázalo rozhodit jen několik málo věcí, do kterých však muž jménem Toshiro Midorikawa rozhodně spadal a zabíral jednu z předních pozic. Když chodil s ní, dokázala jeho důvody ještě pochopit, něčím je omluvit, ale předstírat lásku pouze kvůli uražené mužské ješitnosti… To bylo tak podlé! Čin, na který se zmohl jen bezcharakterní jedinec.
"Možná…" bylo jediné, na co se Leito zmohl.
"Jak, možná?!" osopila se na něj okamžitě.
"Víš, přemýšlel jsem o tom," řekl klidně, jako by se ho Violina rozhořčenost vůbec netýkala. Po těch slovech se zklidnila a vztek přešel na upřímnou zvědavost. Zamračila se. Hlavu naklonila mírně na stranu. "Co když je v tom ještě něco?" pokračoval ve svých úvahách. "Jasně, vybral si skvěle - zasáhl tě na tom nejbolavějším místě, ale možná to nebylo jeho prvotním záměrem."
"Ne? A co teda?"
"Přemýšlej, Violo. Jde po tobě. I když mu nikdo nevěří, on ví, že má pravdu, a o opaku už ho nejspíš nikdo nepřesvědčí. Je jen přirozený, že tě chce mít na očích. A někdo ze třídy, tvojí třídy, by se mu určitě hodně hodil. Tatsuki je v tomto ohledu přímo ideální cíl. S tebou se už moc nebaví, nemluví ani s Yuuki, která proti němu svoje kamarádky spolehlivě naočkovala, a oproti zbytku třídy má tu výhodu, že s ním díky tréninkům tráví mnohem víc času. Pravidelné schůzky jsou jako bonus, i když spolu nechodí na školu."
Chvíli o jeho slovech přemýšlela. Tohle by ji tedy rozhodně nenapadlo. Takovýto úhel pohledu…. Udělalo se jí z Toshira špatně. "To už se mi víc líbí chození ze žárlivosti nebo pro pomstu, než aby ji využíval jako sondu," usoudila nakonec.
"Bohužel si myslím, že právě tohle byl důvod, proč si s ní vůbec začínal," poznamenal jakoby mimochodem.
Viola na něj nevěřícně zírala. Mluvil naprosto klidně. Téměř, jako by se ho to netýkalo. "Copak s tebou to nic nedělá?!"
"Není to moje věc," pokrčil nezúčastněně rameny. "A navíc je to docela chytrý. Milenka a zdroj informací v jednom. Musím uznat, že manipulování ostatních zvládá na jedničku."
"Ty ho snad ještě obdivuješ!" vydechla. Vyjeveně na Leita zírala. Věděla, že to nebyl žádný svatoušek, ale tohle by do něj neřekla. I po dvou letech byl stále plný překvapení. A to si myslela, že už o něm všechno ví. No tak se spletla… I tak musela připustit, že měl pravdu.
"Neříkej mi," řekl po chvíli, "že se v tvé vizi o tobě nezmínil. Minimálně se zeptal." Po očku se na ni podíval. "No vždyť to říkám!" zvolal nakonec, jelikož mu Violin výraz prozradil potřebnou informaci.
Nastalo mezi nimi ticho, během kterého se v myšlenkách vracela k Toshirově osobnosti. Pamatovala si doby, kdy se ho bála. Byl šelma. Lev promenádující se po okolí. Rybář čekající, která z rybek se chytí na háček. Byl hezký. Byl oblíbený. Byl žádaný. Pro Violu však představoval nedostatkové zboží. Příliš drahé na to, aby si ho mohla koupit. Jakoby na sobě nosil nálepku "Pozor, jen na dívání". Překvapilo ji, když o ni projevil zájem. Nemohla Tatsuki vyčítat, že mu podlehla. Sama moc dobře věděla, jak okouzlující dokázal být.
Milý a galantní Toshiro však byl dávnou minulostí. Jen vybledlý obraz vydaný na pospas řádícím živlům. Měla na něj jiné, mnohem reálnější vzpomínky. Jeho chladné oči, rty zkroucené do zlomyslného úsměvu a hlaveň pistole v popředí mířící přímo na ni, ji stále nepřestávaly děsit v jejích představách. Ten okamžik se k ní pořád vracel a ona si tak musela připomínat, jak hluboce se v něm zklamala. Jak se v něm spletla a jak si musí dávat pozor na každého, jakkoliv mírumilovně a přátelsky vypadá. "Věděl jsem to," říkal. Zajímalo by ji, jak dlouho to tušil. Intuice ho však rozhodně nezklamala. Období po oné události navíc patřilo k nejhektičtějším v jejím životě.
.
Listopad se přehoupl v prosinec a na zem začaly zlehka dopadat první sněhové vločky. Ve městech se na silnicích udržoval stálý poprašek sněhu, ale každému bylo jasné, že ten zmizí, jakmile se ráno lidé vydají do práce a vozovky zamoří příval automobilů. Od té doby už uplynuly dva týdny. Dva týdny, během kterých se neprobudil. Stále spal, a kdyby ho neobklopovaly pípající přístroje a jeho hrudník se v pravidelných intervalech nezvedal, nejevil by žádné známky života. Vypadal tak klidně a pokojně. Jako by na něco čekal, ale ani její přítomnost ho nedokázala probudit.
Navštívila ho. Jednou. Schválně si vybrala dobu, kdy tam u něj nikdo nebyl. Přemluvila sestřičku, aby se na něj mohla alespoň podívat. Vydávala se za jeho přítelkyni. Po dlouhé době se tak stala návštěvníkem, který nebyl příslušník rodiny. Viděla nesouhlas v Leitových očích, když za ním odcházela. Ale ona ho potřebovala vidět. Přesvědčit se na vlastní oči, že mu nic není, že je v pořádku. Sama této touze příliš nerozuměla, protože to byl on, kdo ji ohrožoval. To on na ni mířil zbraní.
Seděla na parapetu a z okna Leitovy ložnice shlížela na ulici. Malé ušpiněné náměstíčko bylo prázdné. Vzhledem k pokročilé noční hodině to nebylo nijak neobvyklé. Byla jen ráda, že nemusela domů. Přespávala tady, i když s tím její matka nesouhlasila. Jednou se s tím smíří, opakovala si Viola stále dokola a zaháněla tak výčitky daleko do pozadí, stejně jako obraz matčina ztrápeného obličeje. Hodná dceruška se postavila na hlavu a už nebyla tou lepší, starší a rozumnější. V tomto ohledu si mohla podat ruce s Kisame, až na to, že sestra jejího nového přítele přímo nesnášela.
"A co když se neprobere?" vyslovila svou obavu nahlas. Samotnou ji překvapilo, jak vyděšeně a přiškrceně její hlas zněl.
"Mě by to ani nevadilo," pokrčil Leito lhostejně rameny.
Zkoumavě se na něj podívala. Přejel jí mráz po zádech. Zase to byl ten Leito. Ten druhý. Chladný a bezcitný. Ten, který ji děsil. "Tobě by vlastně ani nevadilo, kdyby byl mrtvý," poznamenala pochmurně. "Proč jsi ho vlastně nezabil? Když jsi měl tu příležitost…" Neuvědomovala si, že mluví nahlas.
"Způsobilo by to moc komplikací," přisvědčil po pravdě a pak dál bez emocí pokračoval. "Tohle je samozřejmě taky dost komplikované, ale nechtěné mrtvoly by moje nadřízené asi moc nepotěšily. Navíc nemám nejlepší prostředky na maskování místa činu a odklízení těla. To by se na motorce dost špatně převáželo. V dnešní době se všemi těmi technologiemi je navíc téměř nemožné provést zločin, aby tě nedopadli. Pokud teda nemáš pár milionů v kapse. Tak nějak ale pochybuju, že by Toshirova otce uspokojily čísla na účtě. Ten by z toho chtěl někoho obvinit. Nepřestal by, dokud by nenašel."
"Aha," hlesla tiše a dál už se na nic nevyptávala. Raději to ani nechtěla vědět. Znělo to, jako by s tím snad on sám měl nějaké zkušenosti. Nebo alespoň někdo, koho znal. I tak ji na jazyku pálila otázka, která nakonec unikla ven. "Zabil jsi někdy? Myslím… člověka."
"Vážně to chceš vědět?" zaznělo místo odpovědi.
Ne, nechci. Ale už jsi mi to řekl. Teď se s tím jen nějak vyrovnat… Představa, že chodí s vrahem se ji zrovna moc nelíbila. Co kdyby se najednou obrátil proti ní? Co kdyby nedělal všechny ty věci pro její ochranu, ale zosnoval by plány na její dopadení? Co kdyby i on namířil zbraní na její hlavu? Dost! okřikla se v duchu. Tohle neudělá. A kdyby chtěl, viděla bych to. Ale i tak je zbytečné nad něčím takovým uvažovat. Neudělal by to. Tečka. Už jsme spolu o tom mluvili a já vím, že mi říkal pravdu. I když se uklidnila, stále v ní zůstával kousíček nejistoty. Toshirovi taky věřila, a jak to dopadlo?
"O čem se to tady vlastně bavíme?!" zvolala znenadání. "Mnohem důležitější je zajistit, aby Toshiro, až se probudí-"
"Jak víš, že se ještě neprobral?" skočil jí Leito do řeči.
"Viděla bych to," řekla pevně po chvíli ticha. A opravdu to později viděla.
.
Světlo ho šimralo na víčkách. Neproniknutelná tma, která ho do té doby obklopovala, se začala rozjasňovat a zabarvovat do červenožluta. Spolu se světlem, které jemně propalovalo tenkou kůži chránící zavřené oči, k němu dolehly i zvuky. Nejjasněji se ozývalo hlasité pípání v děsivě pravidelných intervalech. Něco mu to připomínalo. Bylo to jako zvuk odpočítávající jeho poslední vteřiny před zánikem. Tikot ohlašující následný výbuch. Je to bomba! pomyslel si náhle. Pípání přidalo na intenzitě, jak se mu náhle rozbušilo jeho vlastní srdce. Jako by s ním běželo o závod. Pochopil, že se výbuch každým okamžikem blížil. Musím se probudit, opakoval si stále dokola. Musím se probudit. Musím! A pak, silou vůle, donutil svá víčka hnout se a konečně otevřel oči.
Šlo to pomalu, těžce. Stálo ho to tolik námahy, jako snad nikdy. Jako by mu víčka někdo přilepil k pokožce. Nebo přišil jemnými stehy. Téměř by přísahal, že slyšel, jak nitky jedna po druhé praskaly. Konečně spatřil, co má před sebou, ale oči musel stejně znovu zavřít. Ta záře ho oslepovala. Kdyby do ní hleděl déle, určitě by mu svým žárem zanedlouho propálila díry až do hlavy. Rychle zamrkal a spodní víčka se mu zalila slzami. Opatrně vzhlédl podruhé, ale tentokrát se vyhnul ostrému světlu nad sebou, a s úžasem zjistil, že civí na kapačku. Pohledem putoval po hadičce dolů a s nemenším překvapením zpozoroval, že plastová trubice ústí do jehly zapíchnuté do žíly na jeho ruce. Jsem snad … v nemocnici?
Rychlé rozhlédnutí po místnosti ho v tom jen utvrdilo. Samozřejmě, tam nebyla bomba. To jen EKG oznamovalo, že jeho srdce stále ještě bije. Znovu zavřel oči a pociťoval, jak se mu úleva rozlévá po těle. Přežil jsem . Ale jak mě sem vůbec dostali? Myslí mu začaly proudit miliony otázek. Nejraději by vstal a šel to všechno zjistit, avšak věděl, že by to byla ta největší hloupost, jako by mohl udělat. Jen by dostal závrať. Nejlepší bylo zůstat ležet a počkat, až ho sestřička přijde ošetřit. Do té doby si mohl srovnat myšlenky.
Náhle uslyšel kroky. Nevšiml si, že by s ním v pokoji někdo byl. I tak se k němu neznámý přibližoval a zastavil se nalevo od jeho postele. Nepodíval se, kdo přišel. Nechtěl to vědět. Nezajímalo ho to. Proč taky? Neměl náladu na rozhovory. Pokud dotyčný něco potřeboval, tak se měl zeptat. Do té doby nebude Toshiro reagovat. Ticho v místnosti však houstlo a on už to nevydržel. Nebavilo ho poslouchat ten cizí dech. Natočil hlavu na stranu a pohlédl do tváře svému otci.
Rokuro Midorikawa svého syna klidně pozoroval. Jeho tmavé oči byly jako dva temné nekonečné tunely. Kdykoliv se do nich Toshiro díval příliš dlouho, časem dostával pocit, že se do těch bezedných studánek začne propadat. Pohltí ho a on už se z nich nikdy nevymaní. Otec ho pozoroval nezaujatě. Jako by očekával, že Toshiro něco řekne. Jeho tvář byla chladná, bez emocí. Neviděl na ní žádné nové vrásky po hodinách strachu o syna. Neviděl tam ani úlevu. Nic. Jen kamenná maska vytesaná do otcova obličeje.
Rokuro poklekl vedle Toshirovy postele. "Tak jak se cítíš, synu?"
Toshiro si už nepamatoval, co chtěl otci v první chvíli odpovědět, ale náhle se mu všechno vybavilo a on věděl, proč se tu probudil. Střecha garáží. Leito proti němu. Výstřel. Viola se zbraní mířící do vzduchu. Pád. Jak se ale dostal do nemocnice? Proč ho jednoduše nezabili? Kdo mu pomohl? Tyto otázky však musely jít stranou. Bylo tu něco důležitějšího. Musel to říct otci. Musel mu sdělit, jaký objev učinil.
V ústech měl sucho a pochyboval, že se mu podaří promluvit. Napoprvé z něj vyšel jen nějaký chrčivý zvuk. Otec se k němu naklonil.
"Co jsi říkal?"
Olízl si rty a zkusil to ještě jednou. "Viola…" zachraplal.
Na otcově tváři se mihla jakási emoce. Doslova tam proletěla, ale Toshiro ji i tak zaregistroval. Rokuro nejprve vytřeštil oči překvapením a pak se mu na tváři objevila… bolest? Toshiro si nebyl jistý. Bylo vůbec možné, aby něco takového jeho otec cítil? Pravdou však zůstávalo, že se poté Rokuro stáhl do sebe a na syna shlížel s neskrývaným odporem.
"Vidím, že jsi čekal někoho jiného," řekl ledově a začal vstávat. Synova reakce ho zklamala a už s ním nechtěl dále pobývat.
Ne! V Toshirově hlavě nastal zmatek. Zachvátila ho panika. Věděl, co i tom teď otec myslí. Ale tak to přeci nebylo! Chtělo se mu křičet, ale hlas mu selhával. Ruka mu bleskově vystřelila a v pevném stisku uvěznila otcovo zápěstí. Rokuro už vstal. Po tomto zoufalém pokusu se zarazil a tázavě na syna pohlížel.
"Viola…" zopakoval Toshiro. Viděl, jak se v otci vzdouvá vlna vzteku. Tohle nebyl dobrý začátek. Rychle se nažil pokračovat: "O-ona… Ona je… j-je…" Je ten, koho hledáme! křičel v duchu. Nahlas se mu to však nepodařilo vyslovit. "Je klíč," vydechl nakonec.
Otec tázavě nadzvedl jedno obočí. Zkoumavě si Toshira prohlížel. "Co prosím?" zeptal se po minutě ticha.
"Je klíč," trval na svém Toshiro. "Viola je klíč. Ona je…"
Rokuro pochopil, co tím Toshiro myslel. Odhalil to poslání, tajemství v něm skryté, ale i tak se tomu zdráhal uvěřit. Jeho syn stále blouznil. Podle jeho pohledu to však nebylo příliš pravděpodobné. Zdálo se, že si Toshiro situaci až moc dobře uvědomuje. Vytrhl se ze synova sevření a zklamaně na něj shlížel. "Myslel jsem, že už tě to přešlo," pronesl tiše. "Ale ty jsi prostě nedáš říct. Jsi tou holkou úplně posedlý. Říkal jsem ti, že si s ní nemáš začínat. Nejdřív jsi ji tahal domů a teď si myslíš tohle. Omotala si tě kolem prstu. Měl by ses za sebe stydět. Dokud tě to nepřejde, tak mi nechoď na oči."
.
S těmi slovy odešel. Toshiro si dodnes živě pamatoval, jak za ním zoufale volal, i když se dveře jeho pokoje dávno zavřely. Poté přišla sestřička a píchla mu něco na uklidnění. Další dny se už snažil nevyvádět, aby v nemocnici nesetrvával déle, než bylo nutné… Na to, jaký pád měl za sebou, to odnesl docela lehce. Otřes mozku, pár neštíplých žeber, ruka zlomená v předloktí a přes dva týdny v bezvědomí. Jako zázrakem neměl žádné vážnější vnitřní zranění a jeho mozek to přežil taktéž v pořádku. Doktoři mu později vysvětlovali, že do kómatu upadl nejspíš díky ráně do hlavy a jeho psychický stav se tak bránil proti šoku. Měl štěstí a měl za to být rád. Nebyl. Kdyby si dával větší pozor, nic z toho by se nestalo.
Kolikrát se pak otce snažil přesvědčit o pravdě, ale ten ho nikdy neposlouchal. Odmítal s Toshirem mluvit, kdykoliv se jen zmínil o tomto tématu. A syn? Trpěl. Věděl, že má pravdu. Sama mu to řekla. Slyšel to z jejích úst. A nepochyboval, že by Leito nelhal. Vždyť tam vážně přišel s úmyslem toho namyšleného Frantíka zabít. Všechny jeho důkazy se však jako zázrakem vypařily. Pamatoval si, jak ho překvapilo, že o Viole v místních nemocnicích nejsou žádné záznamy. Pak se to částečně objasnilo - nenarodila se v Takasaki. Ale ani v klinice uvedené v rodném listě po ní nebylo ani stopy. Toto byl jeho stěžejní důkaz. Ale jakmile si jej chtěl ověřit, veškerá dokumentace se jako zázrakem objevila. Jakékoliv nejasnosti zmizely. Skulinky se zaplňovaly, jako by snad někdo předvídal jeho další krok a schválně zamazával stopy vedoucí k cíli. Nepochyboval, že v tom prsty měla právě ona, Viola.
Nezničila však jen toto. Nejen, že se postarala, aby mu otec už nikdy plně nedůvěřoval a dával mu najevo své hluboké zklamání, ale také zničila jeho budoucnost. Dlouhá doba v nemocnici a neustále stresy, hádky s otcem a hodiny strávené hledáním namísto pilným studiem vyústily ve skutečnost, že v dalším roce neuspěl na přijímačkách na vysokou. Jeho sen stát se právníkem se rozbořil jako domeček z karet. Stejně lehce a stejně rychle. Poté dostal od svého otce ultimátum. Buď nastoupí na policejní akademii, kde mu otec místo již zajistil, nebo bude dál chodit do školy s těmi ubožáky, kteří prostě neměli na to, aby to zvládli. Toshiro však mezi ně nepatřil. Měl mozek a uměl ho používat. Jen se mu nezadařilo. Shoda okolností a nevhodná doba udělaly za své. A aby nezažil potupu i před svými spolužáky, na otcovu nabídku nakonec přistoupil.
Tolik se snažil. Dřel celý život a co za to měl? Nic. Ale to nebyla pravda. Nakonec se dočkal. Kdo by však snil o přehlížení a opovrhování? O naprosté nedůvěře od člověka, od kterého byste měli být podporování. Který by vás měl podržet, když jste padali, a ne podkopnout nohy, aby váš pád ještě urychlil. Stále hledal nové důkazy, ale nemělo to cenu. O všechno se postarali. Nezbývalo mu nic jiného, než v pozadí vyčkávat, nepouštět je z dohledu a bedlivě sledovat, kdy udělají chybu. Sžíralo ho to, unavovalo, ale on nemohl přestat. I když mu nikdo nevěřil, on znal pravdu a za tou si stál. Však jim jednou ukáže, jak moc se v něm spletli. A pak se jim vysměje do očí se slovy, že jim to celou tu dobu říkal.
S povzdechem si lehl na postel a zadíval se do stropu. Bylo pozdě. Už by měl jít spát. Zavřel oči a v mysli mu vyvstala nevyřčená otázka. Copak toho chtěl tak moc? Nikdy se od otce nedočkal vlídného slova. Vedl ho pevně, ale chladně. Udržoval si odstup. Nevěřil v synovy schopnosti. Copak toho žádal tolik, když chtěl, aby z otcových úst slyšel uznání? Vedl sis dobře, synu. To byla ta věta, o které snil. Věta, která se mu nikdy nedostala.
.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 30. srpna 2010 v 20:43 | Reagovat

Toshi-kapitola :-D
Od začátku se mi nelíbil, neměla jsem ho ráda. A nic se nemění :-D

2 Lomeril | Web | 31. srpna 2010 v 9:54 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, je mi ho líto. Nemá to lehký a i když je to svině, a ne že ne, je tím, co z něj udělal jeho otec. A za to on svým způsobem nemůže. Neříkám, že je nevinný, ale vina není stoprocentní. A připomíná mi Dominica Bellse.

3 Žirafka | Web | 31. srpna 2010 v 16:38 | Reagovat

Tedy článek je doopravdy dlouhý. :D já vim, jsem lenoch a prostě na delší články si netroufnu. Ale zase chápu, že ráda píšeš delší články, protože ty kratší nedokážou tak zabruslit do děje. No ale hlavně ti nesmím zapomenout pochválit ten nevšední design, který je barevně vyvážený, originální a nesmírně elegantní a okouzlující. Moc se mi líbí a chválím ti to. Je doopravdy skvělej! Jen to tělo vpravo mě trošku překvapilo, ale má hezkou grafickou podobu, takže je to příjemné spestření :-)

4 Polgara | Web | 2. září 2010 v 21:59 | Reagovat

Co dodat? Že je tam přetoshirováno mi nevadí, spíše naopak. Jeden opět nahlédne do nitra další postavy.
Osobně se mi na tvém příběhu líbí skutečnost, že se čtenář naučí postavy neodsuzovat, že čeká, co bude dál, aby si o nich mohl udělat úplný obrázek, i když zpočátku mi dělalo problém zůstat nestranná. Však to znáš z našich rozhovorů přes icq :-) Kapitola je enormě dlouhá, i na tebe a překonáváš se. Těším se na další. A Toshirova otce bych mít nechtěla.

5 Awia | Web | 4. září 2010 v 21:22 | Reagovat

[1]: Kitty: :-D To je docela možné. Já ho zbožňuju. Je to takový můj pokusný králíček. Ráda ho různě popichuju a zkouším. Vždycky je zajímavé sledovat, jak se zachová.

[2]: Lomeril: Nikdo to nemá lehký. I ty největší svině v mém příběhu mají (nějaké) city. Dobrá, najde se pár vyjímek, ale i tak bych je osobně neškatulkovala jako záporáky. Jsou prostě takoví. Připomíná ti Dominica? I když to je docela možné. V jedničce jsem ho ráda neměla, protože jsem měla podezření, ale teď mi připadá ... nevím, podle toho úletu do jeho myšlenek je mi rázem sympatičtější. Nevím proč.

[3]: Žirafka: Občas by za to stálo číst i název článku, ne? A od čeho tady mám guest book? Ne, ono mávžně nemá cenu se rozčilovat. Tělo je tu jen dočasně. Než se mi přestane líbit, nebo spíš... než mi začne vadit. Je to můj výtvor, líbil se mi a proto jsem ho tam dala.

[4]: Polgara: Ano. Těch nahlédnutí teď bude opravdu hodně. Už se začínám těšit, až udělám velký vpád do Společnosti, kde se koukeme hned na několik postav najednou. Bude tam Hide, Miyoshi, Sora a samozřejmě nesmí chybět Smith. S Pepčou si to ještě rozmyslím.
Někdy se chovají vážně vtipně, jen co je pravda. Ale za vším se něco skrývá. I ten největší zloun má ke svému chování důvod a ne nějaký stupidní, jako třeba ovládnutí světa, zničení něčeho a bla bala, ale uvěřitelný, reálný a svým způsobem zvrhlý. Jo, to jsem já. Zlá a zvrhlá. Třeste se!

6 evi | Web | 30. září 2010 v 16:30 | Reagovat

No to jsem si mohla myslet, že Tatsuki to o Viole napovídal Toshiro! Ale že se mu podařilo Tatsuki sbalit, to je drsný, vždyť ona ho dost nesnášela! Každopádně to bylo velmi vítané ohlédnutí za tím, co následovalo po skončení předchozího dílu8-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.