11. srpna 2010 v 10:43 | Awia
|
Už to tak bývá, že děti mají praštěné sny a touhy, které se jim však většinou nikdy nevyplní. Já si jednou vymyslela Anglii. A nebylo to jen proto, že bych se tam prostě chtěla jet podívat na dovolenou. Toto byly mé poslední jisté prázdniny, poslední šance někam vyrazit, zajet si tam a poznat jejich kulturu, poznat jejich myšlení, jejich jazyk. Chtěla jsem tam jet ještě před maturitou, moc. A mé přání se mi nakonec splnilo, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Všechno to šlo málem do kytek a … nebudu nic zalhávat, bylo to mou vinou.
Tahle cesta pro mne znamenala mnohé. Samozřejmě byla plná zážitků a nových zkušeností. Zjistila jsem, že v angličtině možná nejsem tak pozadu, jak jsem si myslela. Překvapilo mě, s jakou lehkostí a samozřejmostí jsem mluvila. Těšilo mě, že mi ostatní rozumí a ještě více mě těšilo, že já rozuměla ostatním! Bylo to pohlazení po létech tvrdé dřiny. Ani nevíte, jak bylo milé slyšet, že s mými třemi roky angličtiny mluvím docela slušně. Všichni byli milí a v pohodě. V hodinách jsem nebyla neustále ve stresu z toho, co ze mě zase vyleze. Všechno šlo tak přirozeně, až jsem se tomu sama divila. A kromě podstatného zvýšení sebevědomí tato cesta znamenala ještě něco jiného. Dobrá, nemůžu se pochlubit, že bych si to celé zařizovala sama, ale jednalo se o mou první cestu do zahraničí, kdy jsem jela sama, bez rodiny, dokonce i bez přátel. Prostě jen já. Sama. Možná to tak nevypadá, ale toto byl jeden z prvních krůčků směrem, kterým bych se chtěla do budoucna dát.
Můj první let byl trošku hektický. Cestou do Prahy šlo všechno hladce. Jako bych si vůbec neuvědomovala, že někam jedu. Že za pár hodin odlítám pryč a s rodinou se dva týdny neuvidím. Nikdo ze známých tam nebude se mnou. Ještě u Nenci jsem vesele o všem vtipkovala. Jakmile jsme však vyjeli směr letiště, s mou náladou to šlo z velmi strmého kopce. Spíš bych ho přirovnala útesu na pobřeží… Když jsem vstoupila do bezcelní zóny, musela jsem se držet, abych nebrečela. Do teď nechápu, co to se mnou bylo. Proč jsem byla tak na měkko? Let byl nicméně v pohodě a vážně nechápu, před čím mě ostatní varovali. Pohled z okýnka? Žádný problém. Start? Připadala jsem si jako v rychle jedoucím autě. Přistání? Dobře, to už trošku škublo. Musím se však přiznat, že mě ze začátku vystresovali všudypřítomní páni Angličané, který jsem nerozuměla ani … přiznejme si to, ani to ho*no jsem jim nerozuměla. Potom nastal problém s mou příliš barvitou představivostí, kdy jsem viděla, jak padáme dolů… Nemusím říkat, jak to dopadlo. Pohled z okna byl nicméně úžasný a v duchu jsem děkovala všem svatým, že nebe bylo bez mráčku. Ty nitky světel propletené jako pavučiny ve všech prapodivných tvarech. Viděla jsem malé vesničky i velká města. Jasně jsem rozpoznávala, kde tekla řeka, nebo byl nějaký les. Na dálnici jsem viděla auta, jak jedou ke svému cíli. Těšila jsem se, až poletíme nad Kanálem a pod námi bude jen černočerná tma… No, to bych nesměla usnout, že. A probudit se až nad Londýnem.
Ke své hostitelské rodině jsem se dostala v pořádku. Pán, co mě měl na letišti vyzvednout, na mě počkal, dokonce mi pomohl s kufrem a mile zavedl konverzaci. Chudáka jsem ho moc nepotěšila - moc jsem mu nerozuměla, byla jsem ospalá a přemýšlet nad anglickými větami se mi vážně nechtělo. Víc jak polovinu cesty jsem prospala. Toho velmi brzkého rána (něco málo po půlnoci) jsem se seznámila se Sarah. Ukázala mi, kde co najdu, zavedla mě do mého pokoje a popřála dobrou noc. Chvíli jsem zápasila se zámky na kufru (nechápu, čí byl ten debilní nápad je tam dávat - nemohla jsem najít ten správný klíček), abych mohla vylovit pyžamo, pak jsem skočila do postele a šla spát. Paktuji si, že mou posední myšlenkou bylo, jak je ta postel moc měkká. I tak jsem do minuty usnula.
.
Worthing. O tom městě vám toho moc neřeknu, protože o něm nic nevím. Pokud tedy nesháníte informace kde je pošta nebo kudy se dojde na nádraží. To si pamatuji docela živě. A právě tam jsem bydlela. V jedné nejmenované ulici v domečku číslo 22, tuším. Nevím, k jakému jinému mě známému městu bych ho přirovnala, ale překvapilo mě, jak malé centrum to město má a přitom je tak velké. Tu velikost povětšinou dělaly ony pro Anglii typické ulice s rodinnými domky, kde vždy v každé ulici byly baráky naprosto stejné, což pro mě bylo docela matoucí. Pokud toužíte po nějaké představě, podívejte se na Vraždy v Midsomeru. Tam je to všechno ukázané docela hezky. Ze začátku jsem se tam musela pohybovat s mapou, ale brzy jsem objevila vše pro mne potřebné. A upřímně, z té prohlídky městem, co jsme ve škole měli první den, jsem si nepamatovala zhola nic. Dobrá, to bych lhala, ten den jsem objevila cestu domů.
O mé rodině už byla řeč. Dovolte tedy, abych se o ní více rozmluvila. Skládala se ze čtyř členů, z nichž mi asi nejsympatičtější připadala Sarah. Byla vždy milá, vstřícná a se vším mi pomáhala. Navíc skvěle vařila, čímž si u mě docela šplhla. Nic nebyl problém. Jan byl taky milý, ale měl jednu dost podstatnou vadu na kráse - nikdy jsem mu nerozuměla. Pro mé nezkušené anglické ucho měl až příliš hluboký hlas, proto mi všechna jeho slova splývala do jednoho dlouhého nesmyslu. Holky, to už je jiné téma. Dvě monstra, řekla bych. Obdivovala jsem Srah, jakou s nimi měla božskou trpělivost, i když i jí někdy ruply nervy a pak byl dům plný křiku a nářků. Madeline, ta mladší, byla milá, ale na mě moc malá. Když se jí něco nelíbilo, brečela. Na druhou stranu uměla i zalichotit a neměla nic proti tomu, abych si s ní hrála. Sophia však byla opravdový oříšek. Nerozuměla jsem jí. Netušila jsem, jak se k ní chovat a mohla si za to sama. Pořád mi musela být v opozici. Pořád měla dotěrné otázky. Pořád si ze mě musela dělat legraci. Nejsem konfliktní typ, tudíž nejspíš zůstala nepochopena. Ne, že by mi to nějak vadilo. Takové hyperaktivní spratky jsem dlouho neviděla. A ano, nijak se nestydím za názor, že děti, tím myslím malé děti, snáším jen, když spí.
O škole se moc rozmlouvat nebudu. Koho by to zajímalo, že? Byla jsem spokojená a moc dobře vím, že za to mohl onen fakt, že jsem od toho nic neočekávala, nijak jsem si to nepředstavovala. Upřímně, já ani nevěděla, co čekat. Hodiny se podobaly těm, co na škole míváme s lektorem, což se mi líbilo. Učitelé si uměli ze sebe udělat legraci, hráli jsme hodně hry, podívali si. Překvapilo mě, že tam většina lidí byla na docela dlouho dobu. Záviděla jsem Emily, že tam mohla jet na celý rok. Já bych si to nedovolila. Nemohla bych ani po finanční stránce a navíc … vážně by mě zajímalo, jak to bude s tou maturitou a nemyslím, že teď odjet by byl dobrý nápad. Navíc náš ročník je poslední, kdy jsou třídy ze zaměřením, takže by mě vážně zajímalo, kam bych jako v případě vynechání jednoho roku chodila. To abych šla k všeobecným a měla takovou chemii až do čtvrťáku? Nikdy! Postupem času se naštěstí ukázalo, že jsem nebyla jediná, kdo tam přijel jen na dva týdny.
První dojem z mých spolužáků? Pomoc! Děkovala jsem bohu, že jsem se po rozzařovacích testech dostala do třídy bez Arabů. Bylo jich tam vážně požehnaně. Tihle chlapíci mi nahání strach. A hádejte co? Samozřejmě, že tam nebyla ani jedna Arabka! Ne, že bych to nečekala… Moc jsem si však nepomohla. Ocitla jsem se ve třídě plné Španělů. No, nakonec to nebylo zas tak hrozné. Španělé si uzurpovali polovinu třídy o cca 12 lidech. Tu druhou polovinu čítaly dvě Italky, jeden Brazilec, dvě Rakušanky a já. Měla jsem je ráda všechny. A víte co? Mě to ani nevadilo, že jsem jediná Češka ve skupince. Dobře pro mě. Anglicky jsem mluvit musela, protože jinak bych tam rozhodně nepochodila.
Během svého pobytu jsem se seznámila se zdejšími lidmi, jejich kulturou. Pořád nechápu typický anglický humor (ty vtipy prostě nejsou vtipné), Angličané mi připadají šílení, ale zároveň jsou mi mnohem sympatičtější, než takoví Američané. Ta šílenost je totiž myšlena v dobrém slova smyslu. Už první den jsem začala nenávidět kdákající racky. Lezli mi na nervy. Probudili mě asi tak v šest ráno hned první den. Zabít málo. Když jsem tak pak jednou kráčela po ulici a koukala na jejich rozprsknuté bobky, napadla mě zcestná myšlenka, že by to asi dost bolelo, kdyby se jeden z nich vysral někomu na hlavu… Ze začátku jsem měla strach přecházet ulici, protože oni nikdy neukazovali, když odbočovali. Nebezpeční to piráti silnic. A pak jsem ještě nikdy nevěděla, na kterou stranu se podívat dřív, jelikož pochopitelně jezdili vlevo. Ale abych nedramatizovala, za celý svůj pobyt jsem se seznámila jen s jednou mi vyloženě nesympatickou osobou. Tou byla matka Srah. Nelíbilo se mi na ní všechno. Bohužel jsem ji pak musela denně potkávat, jelikož druhý týden mého pobytu holkám začaly prázdniny a ona je tam jezdila hlídat.
Naprostým opakem této dámy byla dáma jiná, která si vyslouží samostatný odstavec. Byla to taky matka, tentokrát Jana, hlavy rodiny. Sylvia si mě získala už od prvního okamžiku. Povídaly jsme si spolu a nedělalo nám to problém. Vůbec nikoho nezajímalo, jak velký věkový rozdíl mezi námi byl. Ona byla vtipná, milá… Nevím, jak to popsat. Byly jsme tak jiné, ale přitom stejné. Měla spoustu vtipných příběhů a bylo zajímavé poslouchat, historky z jejího života. Poté jsem byla navíc poctěna návštěvou jejího domu, kam si nevodila ani své stejně staré kamarádky, aby si o ní náhodou nemyslely, že je šílená. Já si to nemyslela. Bohužel jsem jí nemoha říct, jak moc mě těší, že mě tam zavedla, protože na to má slovní zásoba zkrátka a dobře nestačila. Ta ženská měla knížky všude. V kuchyni, v obýváku, v ložnici, v koupelně a dokonce i na záchodě! Její dům byl přeplácaný věcmi, z nichž každá měla příběh. Zahrada byla učiněná džungle a to celé dohromady tvořilo to úžasné kouzlo. Zamilovala jsem se do jejího domu! A vařit umí taky skvěle.
.
Během svého pobytu jsem vyrazila na dva výlety. Na víc jsem bohužel neměla, jak jsem se domnívala, což však nebyla až taková pravda. Jak jinak vysvětlit, že jsem si domů přivezla přes víc jak padesát liber? Jsem boháč, muhaha … ale to bych ty prachy musela nejdřív proměnit, že. Navštívila jsem Londýn. Jet tam byla samozřejmost. Neviděla jsem všechno (jako například China Town), ale hlavní domény jsem myslím prošla. Chtěla jsem to vidět hlavně kvůli škole, protože Londýn je jednou z maturitních otázek. Viděla jsem takové věci jako Buckinghamský palác, Tower brige, Westminster Abby, London eye a tak dále … To město jsem si zamilovala. Vůbec mi nevadilo, že se tam musí všude chodit pěšky, protože auta tam jedou rychlostí nula nula nic. Ani ten ruch. Určitě tam pojedu znovu. Tak na čtyři dny minimálně, abych to celé prošla. Všechny dominanty bych měla mít na fotkách - mám budku, mám červený autobus, dokonce i černý taxík se mi náhodou podařil a samozřejmě k tomu nesmí chybět fotografie vstupu do podzemky. Ale upřímně, to jejich metro je děsné. Nedalo se tam dýchat, lidí tam bylo jak … každý víte čeho a připadalo mi to malé a stísněné. Jak prostorné mi najednou připadalo metro Pražské! Jak pohodlné, protože tam jsem si mohla sednout. Beru zpět označení králičí nory. To se přesouvá do Londýna.
Nezapomenutelná byla návštěva národní galerie, na kterou nám s naším skvělým rozvrhnutím času zbylo pět minut, z nichž jsme první tři strávili fotografováním se před ním. Uvnitř pak byla návštěva jedné z místností, kde měly obrazy asi nějakých šlechtický rodin. Pretty tam pořídila i nelegální fotografie. Právě u druhé fotky si všimla cedulky, že je tam focení zakázáno… Návštěva u Madame Tussau byla taktéž vtipná. Ne, nevřískala jsem u každé figuríny. Mým cílem bylo jediné, ulovit si fotku s falešným Johnym a v klidu jít domů. To by mi ale nesměl zdechnout foťák. Holky mě nicméně vyfotily na jejich. Budu si o tu fotku muset napsat. Hned u vchodu mě vyděsil dva pištících puberťaček. To si pamatuji docela živě. No hádejte, čí figurína tam byla? Robert Patison se opravdu dostane všude. Chvíli jsem hazardovala s myšlenkou, že si s ním pro Nenci řeknu o fotku. Nakonec jsem ale od té myšlenky upustila. Za á tam byla šílená fronta a za bé by mě jeho faninky asi ukamenovaly, kdybych tam na něj vyplazoval jazyk. V Londýně jsem ještě ulovila docela levně pohledy a magnetku na ledničku. Doma se moc líbila.
Druhé město, které jsem poznala byl Arundel. Zase úplně jiné, než to, co jsem do té doby poznala. Jednalo se o historické městečko, jehož dominantou byl hrad a jedna katedrála. Vyfotila jsem obojí. Chtěla jsem se projít do parku u hradu, ale i za to chtěli vstupné, takže jsem od toho ustoupila. Volný čas jsem trávila procházením uliček města a řeknu vám, byla to makačka. Městečko totiž stojí na kopci a chodit nahoru-dolů nebyl ten nejlepší nápad. Každopádně jsem pořídila kupu fotek. Nakonec jsem se Sarah a holkami zaparkovala v pizzerii. Byla skvělá. Jen děvčátka se zase předvedla. Právě v tomhle městě jsem taktéž narazila na jeden úžasný hřbitov, který mi přišel hrozně romantický. Taky vám tak hřbitovy připadají…? Tento určitě bude. Můžete posoudit na fotkách v galerii.
.
A jak to celé shrnout? Líbilo se mi tam. Zamilovala jsem si tu zemi. Něco ve mně stále říkalo příště zas, i když jsem moc dobře věděla, že na to napřesrok nebudu mít peníze. Měla bych se učit, i když by se mi nějaká ta brigáda docela hodila. Opadl ze mě strach z cestování. Všechno jde, když se chce. Stačí se jen zeptat. Bát se toho, že se nedorozumíte? Vždycky to jde. Věřte mi. Když jsem odjížděla, z poloviny se mi nechtělo, ale moje druhá půlka už křičela po domově. Teď mám jen vzpomínky. Ale já si to splním. Jednou se tam vrátím. A procestuji tu zemi. Najdu si tam přátele, za kterými se budu stále vracet. Bude to tak. Určitě.
.
Já tvůj článek přečetla a ani nebyl tak dlouhý, jak zpočátku vypadal.
Nicméně s tím anglickým humorem souhlasím. Jo, racci, ti jsou věční jak lidská blbost, ale horší jsou podle mě chorvatské cikády.
Většinu míst, jež si zmiňovala znám, byla jsem tam. Tyhle krátké výlety do Anglie bohužel nestačí na to, abychom ji celou mohli projít. Taky se tam chci ještě nejméně dvakrát podívat.