close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta slzy

19. srpna 2010 v 18:04 | Awia |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Sleduji cestu slzy na své tváři. Nejprve přijde ten pocit. Tlak v mém oku, droboulinké štípání, jak se nepatrné množství vody dere ven. A pak je tam, zalije moje spodní víčko, naplňuje ho, pohlcuje a rozostřuje mé vidění. Nejprve se ji snažím zadržet - já nechci brečet! Ale pak si uvědomím, že dostat to ven by bylo možná lepší. Proč to v sobě i nadále dusit? Tak konečně mrknu a z mého koutku vypadne první kapička. Ještě po návalu čerstvých emocí ji následuje druhá, dohání ji a nakonec splynou v jedno. Cítím, jak putuje k mé lícní kosti, pak ale náhle změní směr a míří si to k mým ústům. Už je nahoře, kousek od horního rtu. A tu je zas pod ním! Vím, že kdybych se teď olízla, okusila bych její hořkoslanou chuť na jazyku. Ale už je moc pozdě - unikla mi. A já dál sedím na zemi, myšlenky v mé hlavě víří a plynou směrem, kterým nechci, jenže už nemám sílu je brzdit, stavět překážky a svádět je z cesty. Zírám před sebe a nevím, jak dál. Co mám dělat? Dusnou atmosféru cítím stále kolem sebe. Ještě teď mi v uších doznívá křik. A slova. Slova, která bolí. Ne na srdci, ne na hlavě, ne na noze, ale na duši. Tam, kde bolí nejvíc. A já jsem sama schoulená do klubíčka, když se na mě všechno kolem mračí: "Ty sem nepatříš. Běž pryč!" Přitom vím, že odejít znamená ukázat zbabělost a to já nechci. Už mě nebaví utíkat. Ráda bych pomohla, ale nevím jak. A já mám najedou pocit, že ať udělám co udělám, vždycky je to špatně. Slova ocenění jsou pro mě vždycky vzácná. Já jen chybuji, ostatní mi předhazují mé nedostatky a nedokáží se přenést přes to, že taková jsem. Bojím se zvednout a vylézt z pokoje, protože tím situaci jenom zhorším. Zůstat na místě? To taky nikomu nepomůže. Tak co mám sakra dělat? Jak to vyřešit? Ať zvolím jakkoliv, pokaždé je to špatné. Pokaždé se někdo ozve, pokaždé ubližuji. Řekne mi to někdo? Jak dál? Mám vůbec sílu pokračovat? Občas mám dojem, že by nikomu nevadilo, kdybych neexistovala. Maximálně by neměli na koho shazovat vinu. A já se ptám - je chyba ve mně nebo v jiných? Najednou nemám chuť žít. A když píšu píši tyhle řádky, už ani nemám sílu ronit slzy lítosti. Asi bych měla jít dolů... Zbývá už jen říci jedno slovo. Promiň. Ale za co se vlastně omlouvám?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anyffe | Web | 19. srpna 2010 v 20:34 | Reagovat

ráda bych ti něco napsala, ani nevíš jak moc, ale prostě... nemůžu. je to moc realistický, nebo co. nevim co ti kdo udělal, co se stalo nebo za co by ses měla omlouvat, ale na tom nezáleží. když tě zklame někdo na kom ti záleží, možná to bude jako kdyby o tebe už nestál celý svět. to j možná pravda, ale opačně to platí taky, a to si pamatuj :) USMĚJ SE, bude ti zase fajn :)) zase ti někdo zlepší náladu a tak... prostě... POHODA, holka ;) jinej výraz nemám...

2 Awia | Web | 20. srpna 2010 v 0:09 | Reagovat

[1]: Anyffe: Nejde o to, že bych se s někým pohádala. Já vlastně neudělala (téměř) nic. Jen dobře nenesu hádky. A nemusím se jich účastnit. Prostě existují lidé, kteří když se naštvou, hážou vinu na všechny okolo. A já si to pak moc beru. Neumím se přes to přenést. A mám ještě k tomu pocit, že mi všichni něco vyčítají. Ale už je to lepší. Už je to pryč. Děkuji, že jsi se ozvala. Moc to pro mě znamená. :-)

3 Kitty | Web | 20. srpna 2010 v 11:10 | Reagovat

Celkem mě to vyděsilo. Slovem promiň jsem jednou ukončila takovou ehm povídku, ve které jsem se zabila.
Ale ty jsi živá a nic takovýho neplánuješ, že ne...
Je sladké, když člověk může svalit na někoho svou vinu. A pro poškozeného může být jediným hřejivým plamínkem fakt, že to není pravda.
Já třeba hodně špatně nesu větu: "jsi naprosto neschopná" protože tam není žádný plamínek. Bolí ta pravda vyřčená z úst člověka, který to vždy popíral...
Nechtěla jsem tu kecat o sobě...

4 Awia | Web | 20. srpna 2010 v 11:30 | Reagovat

[3]: Kitty: Neboj, já se teda zabíjet nehodlám. Tohle "promiň" a věta po něm má spíš symbolizovat to, že se už nechci omlouvat, protože vlasně nemám za co (alespoň si to v tomto případě teda myslím). Nevím, co jsem udělala špatně a spíš mě mrzí, že mi ten člověk nedokázal říct do očí, pokud mu něco vadilo a nemusel při tom dělat scénu, jaké jsem byla svědkem, i když ne přímým účastníkem. Pravda. Pár slov bylo adresovaných na mně, ale ... jak jsem řekla, nemyslím, že jsem udělala něco špatně. Spíš to je o tom, že v takových situacích nikdy nevím, jak se zachovat.

5 Blackness | Web | 20. srpna 2010 v 22:51 | Reagovat

Ten pocit znám ... , ale neboj se to všechno přejde. .. Držím palce, aby jsi se z toho brzo dostala.. a hlavně ... nepřemýšlej o své existenci.. pak totiž vždycky narazíš na něco co ti řekne, že.. jsi tu k ničemu. Aspoň u mě to tak je.

6 Awia | Web | 25. srpna 2010 v 22:51 | Reagovat

[5]: Blackness: Já pokud přemýšlím o své existenci, tak s tím vědomím, že jsem k ničemu a hledám, k čemu bych tu mohla být ...

7 Kate | Web | 22. prosince 2011 v 21:43 | Reagovat

Výstižný smutný a krásně napsaný
..umím si ten pocit přestavit, muselo to být hrozný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.