Srpen 2010

KAPITOLA ČTVRTÁ - PADLÍ ANDĚLÉ NEPLÁČOU

30. srpna 2010 v 20:03 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Kapky vody zlehka dopadaly na jeho tělo. Šimraly ho a jemně masírovaly jeho pokožku. Prameny životodárné tekutiny jej hladily a odnášely pryč pot spolu s veškerými nečistotami, které na jeho kůži během hry ulpěly. Miloval, když si po tvrdé práci mohl dopřát osvěžující koupel. Vždy měl při tom takový pocit, jako by se jeho tělo spolu s opravdovou špínou očistilo i od všech jeho hříchů. Tohle byly jedny z mála okamžiků, kdy nemyslel na nic a jen si vychutnával příval vody na jeho nahé tělo. Náhle byl tak lehký, jako snad nikdy v životě. To vše však zmizelo ihned po tom, co zastavil vodu. Realita jej opět zastihla a starosti se vrátily.
Naskočila mu husí kůže. Snažil se co nejrychleji utřít a následně nasoukat do obleční. Místní umývárny nebyly zrovna nejlépe vytápěny. I tak si sprchu nemohl odpustit. Stal se z toho jeho osobní rituál, který byl pro něj stejně důležitý, jako nedělní mše pro řádného katolíka. Rychle zkontroloval, zda si náhodou nenamočil vlasy. Dával si pozor, ale jeden nikdy neví. Nerad by, aby mu venku na chladném vzduchu zmrzly.
"Čau kluci," mávl na rozloučenou zbytku mužského osazenstva jeho družstva.
"Čau," ozvalo se ze všech stran.
Měli ho rádi, což ho těšilo. Tyhle vřelé pozdravy ho vždy zahřívaly na duši. Do mrazivého podvečera vyšel s úsměvem na rtech, který se ještě rozšířil, když spatřil dívku svého srdce, jak svou přítelkyni s oblibou nazýval. Ač se tak na první pohled nezdálo, i tak ho letmý polibek nechal chladným. Nedoprovázely jej žádné pocity, které zaplavovaly mužské nitro při pohledu na milovanou ženu. Srdce se mu nerozbušilo závratnou rychlostí, nepociťoval štěstí ani triumf, hladina adrenalinu nevzrostla do závratných výšin a nezalila ho vlna vášně ,doprovázena mírným vzrušením ve slabinách. Proč taky, když ji nemiloval? Ale to ona nevěděla. A tak to mělo zůstat. Nemusel se bát. Byl skvělý herec.
"Dneska jsi přímo zářila," pošeptal jí do ucha. Viděl, jak se mírně začervenala a slyšel její tichý smích. "Jak jsi obehrála Hira a potom namířila přímo do brány. Fantastické!" pokračoval ve slovech chvály.
"Nech toho," ohradila se, i když bylo víc než patrné, že ji jeho slova potěšila.
"Proč? Vždyť je to pravda," opáčil s úsměvem.
"To ty jsi byl skvělý," řekla místo odpovědi. Pak se zarazila a opravila: "Jsi skvělý. Jak se o všechno staráš, když tu Uzumaki není. Prostě zorganizuješ trénink a všichni tě při tom respektují. A navíc to děláš i přes to, že bys měl správně sedět doma a ležet v knížkách, když teď studuješ na univerzitě."
"Nepřeháněj…" odbyl její obdivnou řeč. Tak se staral o družstvo, když tam jejich trenér nebyl. No a co? Pro něj to bylo přirozené. Obětoval by cokoliv kvůli jeho milovanému sportu. Fotbal se stal nezastupitelnou součástí jeho života.
"Já to myslím vážně, Toshiro," otočila se na něj s upřímností v očích. "Nikdo se tě o to neprosil. Poslení dobou jsi trenérem ty a ne ten uvřískaný blázen."
"To abych si řekl o plat," zavtipkoval, ale nezdálo se, že by se tomu zasmála.
"S tebou se nedá mluvit vážně!" obořila se na něj a hrála naoko uraženou.
Vždycky byl takový. Sebevědomý a sebejistý. Neustále se vyzdvihoval, ale i tak ho ostatní obdivovali. Protože byl galantní, milý, pozorný a okouzlující, dokázal si okolo prstu omotat každého. Vypadal jako filmová hvězda, model z nějakého časopisu. Vypadal skvěle a moc dobře si to uvědomoval. Možná až moc. Dívky ho za to milovaly. A on jim jedné po druhé lámal srdce. I tak na něj stály fronty a doufaly, že se právě díky ní změní a zůstanou spolu. Pak tu ale byly takové, které si jej nepouštěly k tělu. Tatsuki Namikawa byla jednou z nich, ale i tak ji nakonec dostal. Teď byla jen a jen jeho.
Nedělal to pro sex ani pro slávu. Nálepka sukničkáře ho v žádném případě netěšila. I tak nemohl přestat. Honosil se jménem Midorikawa a to znamenalo jisté výhody, ale i povinnosti. Jako správný syn svého otce, který nyní spočíval na postu policejního ředitele, kráčel v jeho stopách a právnickou fakultu obětoval pro policejní akademii. Vzdal se mnoha snů, jen aby otce potěšil. Chtěl mu ukázat, jak i on dokáže úžasné věci, ale místo toho jen v jeho očích klesal stále níž a níž. A mohla za to Ona. To Ona zlomila jeho srdce, uštědřila mu tvrdou ránu, která ho srazila na kolena. To by ani tak nevadilo, kdyby to tak nebolelo. Nebolelo by to, kdyby Ji nemiloval. A už jen ten fakt ho zraňoval víc, než pokles v otcových očích. Nenáviděl se za to a ještě více nenáviděl Ji.
"No tak už se nezlob," otočil se na Tatsuki a prosebně se na ni zadíval.
Střelila po něm pohledem, když ji prstem pohladil po tváři. Sklopila zrak. Líce se jí zbarvila do růžova. Snažila se potlačit úsměv, který se jí dral na rty a škubal tak jejími koutky. "Stejně jsem ti za to vděčná," řekla po chvíli.
Tázavě nadzvedl obočí.
"Že jsi to vzal za Uzumakiho," vysvětlila mu. "Můžeme tak spolu trávit víc času." Usmál se na ni, což ji povzbudilo k delšímu proslovu. "Od té doby, co jsi odešel na univerzitu se spolu moc nevídáme. Ráda bych s tebou trávila víc času. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct…"
"Vážně?" podivil se a neúmyslně jí tak skočil do řeči. "Promiň," řekl, když si uvědomil, co udělal. "Můžeš pokračovat."
"Nevím, co dodat."
"Chtěla jsi mi toho přece tolik říct…"
Opět zrudla. Bylo zajímavé sledovat, jak se teď před ním chovala. Odhalila mu své nitro a ukázala mu tak Tatsuki, kterou do té doby neznal. Pořád byla stejná, ale přitom jiná. Tmavě hnědé vlasy měla možná o něco kratší, než je nosívala, ale pořád nosila stejný rozcuch, tvář jí zdobily neposedné pihy a na svět z ní shlížely dvě čokoládové oči. Její divokost a prudká povaha zůstávaly, ale tam uvnitř, skryto hluboko před realitou, kam mohli vidět jen ti nejbližší, se skrývala jemnost. Veškerá ženskost, kterou u ní povrchní pozorovatelé postrádali. I ona snila o princi na bílém konci. Jen o tom nevěděla a on jí to ukázal.
"Tak jaký jsi dneska měla den?" zeptal se, když dlouho mlčela.
"V pohodě," ujistila ho a pustila se do vyprávění. Popisovala mu, jak ráno posnídala s maminkou a domluvila se s ní na dárku pro tatínka, který ji následně zavezl do školy, jak se náramně bavila při hodině sociologie, co probírali v angličtině… "Po hodině pak za mnou přišla Viola," prohodila jakoby mimochodem.
Au. Do toho okamžiku ji vnímal jen napůl, ale jakmile zaznělo Violino jméno, Její jméno, zpozorněl a projela jím ostrá bolest. Proč to tolik bolelo? Po tom všem? Po takové době…? "A co ti chtěla?" snažil se o neutrální až ledabylý tón. Chtěl působit dojmem, že ho to vlastně vůbec nezajímá, i když byl ve skutečnosti celý napjatý. Dychtil po odpovědi, avšak věděl, že kdyby to přiznal nahlas, nedočkal by se příliš vřelých reakcí.
"Vyřizovala něco pro Yuuki. Však víš… s tou rozlučkovou párty. Nic důležitýho." Mávla nad tím rukou.
"To je všechno? A nic víc?"
"Co víc bys chtěl?" osopila se na něj. To téma jí bylo nepříjemné. "Pohádaly jsme se. Kvůli tobě," dodala po chvíli.
"Aha," hlesl. "A co říkala?"
"To samý jako všichni osatní. Že bych měla otevřít oči, protože jsi děvkař a nemyslíš to se mnou vážně a bla bla…"
"Nic víc?" Zklamaně si povzdechl. "A co teď vlastně dělá? Myslím Viola."
"Musíme se bavit zrovna o ní?" otočila se na něj s prosbou v očích.
Chvíli jen tak zírali jeden na druhého. Ano, musíme, odpověděl jí v duchu. Protože mě to zajímá. Vlastně by se mi docela hodilo vědět, co právě dělá, ale o tom ty nemáš ani tušení. "Všechno, co si přeješ," usmál se na ni.
Úsměv mu opětovala. Vážně s ním nehodlala rozebírat zrovna tohle téma. "Díky."
"Nechceš jít zítra do kina?" zeptal se znenadání.
Bylo na ní vidět, jak ji náhlá změna tématu zaskočila, ale nic proti tomu nenamítala. Její úsměv se rozšířil. "Ráda."

Tralalam...

29. srpna 2010 v 11:24 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Natáhla se k němu, aby ho políbila. V ten moment k ní naprosto nečekaně zavítala vize. Chris. Šel za Violou. Možná jí chtěl něco říci, protože přidal do kroku, když zmizela za rohem. Jakmile však zahnul do této ulice, zarazil se. Viděl mladou líbající se dvojici. Překvapeně na ně zíral. Nechopen slova, neschopen pohybu. Pohledem je poté doprovázel, dokud mu nezmizeli z očí. Pak vize skončila.
"Děje se něco?" zeptal se Leito a mírně se zamračil.
"Ne."
Usmála se. Dřív, než stačil cokoliv namítnout, vpila se do něho svými rty. Dělala to s vědomím, že se Chris dívá. Vždyť mu říkala, že má přítele. Alespoň je nebude obtěžovat. A s tou myšlenkou se zavěsila do Leita, když společně odcházeli. Kdyby však věděla, co všechno za Chrisovou zaražeností stojí, rozhodně by si tak bezstarostně nepřipadala.
.
Chris vyšel z lokálu a přemýšlel nad uplynulým odpolednem. Šlo to dobře. Nečekal, že se spolu tak rychle dohodnout. Asi se v ní vážně spletl. Pamatoval si ji jako malou ustrašenou holku. Teď jí rozhodně nebyla. Nebála se ho. Provokovala. Dokonce s ním i flirtovala. Lichotilo mu to, i když neměl zájem. Jen pracovní telefonát mu klidnou atmosféru na okamžik zkazil. Naštěstí se nejednalo o nic vážného. Když si pak všimnul, že Viola kráčí pár metrů před ním a navíc zahýbá do stejné ulice, kam měl namířeno i on, přidal do kroku.
Úsměv mu pohrával na tváři. Chtě nechtě si musel představovat nadcházející rozhovor. Už viděl, jak bude překvapená. Místo toho však překvapením strnul on. Nebyla sama. Stála tam s klukem v těsném objetí při jednom vášnivém polibku. No ano, zmiňovala se přece, že má přítele. Jak že se jmenoval? Leilo? Nepamatoval si. Tenkrát mu to nepřipadalo důležité, ale něco ho na tom zarazilo. Za boha si nemohl vzpomenout co.
Za moment polibek ukončili. Viola stále ke Chrisovi zády, takže když se od sebe odtáhli, viděl jejími příteli jasně do obličeje. Něco jí říkal, ale i když Chris uměl odezíral ze rtů, na jeho ústa se v ten moment nesoustředil. Na chlapci jej v ten moment zaráželo něco jiného. Ta tvář, ten výraz, mimika! Úplně jako… Ne, to přece nemohlo být" A pak mu to došlo. Zelené oči, havraní vlasy, Leito, Francouz. Jeho svět byl otřesen. Základy se začínaly bortit. Nemohl být naživu. Nebo snad ano? Protože v tom případě by to znamenalo problém. Velký problém.
,
Poslední dobou ty ukázky přidávám nějak často... Ale alespoň už mám název pro desátou kapitolu a vím, jak bude pokračovat ta jedenáctá. Nestěžuji si. Jen vy mne asi ukamenujete. Tento úryvek je z kapitoly desátá - Čas žít. Pokud by to někoho zajímalo, plánuji i kapitolu s názvem Čas umírat. Jen ještě nevím, kdy bude a co se v ní stane...

Až já budu velká...

28. srpna 2010 v 19:02 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Dospělost. Co to vlastně je? Číslo. Magická osmnáctka, která vám dá možnost dělat věci, o kterých jste snili, nebo je do té doby dělali nezákonně. Ale je to doopravdy tak? Doopravdy v ten moment dospějete? Vždyť na tomto světě existuje spousta lidí, kteří tento věk dávno překonali, ale chovají se jako děti. Pamatuji si, že jsem si to kdysi myslela. Ale to už je hodně dávno. Měla jsem taková dvě období v průběhu svého života. Teď prožívám to třetí, dá-li se to tak nazvat. V jednom, tom prvním, jsem o dospělosti snila. Byla jsem malá, hloupá a velmi, velmi naivní. Svět dospělých byl pro mne záhadou. Něčím, co jsem nemohla mít, ale chtěla jsem to. Moc. Stejně, jako všechno ostatní, co v té době zůstávalo daleko mému dosahu. Osmnáctý rok v mých dětských očích znamenal něco velkého. Událost, kterou bych si měla zapamatovat po celý zbytek života. Vždyť jsem vstupovala mezi dospělé. Tam, kam jsem celou dobu chtěla. Nestalo se. Proč? Protože mě to přešlo. Najednou jsem zjistila, že svět není tak jednoduchý, jak jsem si namlouvala. S dosahem plnoletosti jsem automaticky nedospěla. Zůstala jsem stejná, jako den před tím. Nemohla jsem se osamostatnit a odstěhovat, jak jsem jako malá snila. A když jsem si tohle poprvé uvědomila, když přede mnou vyvstal svět v celé své složitosti, náhle jsem zatoužila být zase malá, bezstarostná holka, za kterou rodiče vše vyřeší a když bude mít strach, schová se za máminu sukni. Ale čas nejde zastavit a já onu pomyslnou hranici překročila, i když jsem o to nestála. Jednu dobu jsem se tomu vzpouzela a namlouvala si strašlivou lež, že můžu dítětem zůstat jak dlouho budu chtít. To bylo ono druhé období. Teď si však uvědomuji, jak bláhová má představa byla. Bylo to tak dětinské! Až se nad tím musím smát. Stejně, jako se směji pubertálním dorostům, když o sobě prohlašují, co udělají, až dospějí. Protože dospělost je pro ně ona volnost, možnost dělat si, co chtějí, a tak o sobě hrdě říkají, že až jim bude osmnáct, odstěhují se a nikdo o nich neuslyší, a jak se na to těší. Není to však škodolibý smích, co mi lechtá bránici. Spíš je to takový pobavený úsměv, který se mi dere do tváře. Je víc smutný, než veselý. Je jako vzpomínka, která mi v ten moment probleskne hlavou, protože i já jsem taková kdysi byla. Hloupoučká. Plná bláznivých a nereálných snů, které vystřídaly sny splnitelné, když budu chtít. A já musím o dospělosti stále více přemýšlet, protože nemá cenu utíkat. Svět se nezastaví a nezačne se točit pozpátku, jen proto, že já to tak chci. Co jsem vlastně já proti celému vesmíru? Tak co se přestat bránit a pokusit se ze světa dospělých vytřískat, co se dá? Nemyslím tím, že bych teď měla potřebu opíjet se do němoty a jednoho dne se třeba probudit na záchytce. Vůbec! Jen si uvědomuji, co pro mne dospělost znamená, protože pokud chci v tomto světě přežít, dospět musím. Dospělý člověk je pro mě někdo, kdo si umí uvědomit vlastní chyby a poučit se z nich. Kdo je odhodlaný učinit důležitá rozhodnutí, která mohou změnit celý jeho život, a vidí před sebou rizika, která to s sebou přináší. A pokud vše nevychází tak, jak má, nesnaží se hledat chybu ve druhých a neshazuje na ně svůj neúspěch. Je připravený bojovat a postavit se problémům čelem. Neutíká, neskrývá se za někoho dalšího. Dokáže unést tíhu svých činů, i když ne vždy jedná správně. Důležité je však si to uvědomit, protože právě ta nedokonalost dělá člověka člověkem. A právě taková bych chtěla být. Silná. Vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, která je plná nástrah na každém kroku, ale už teď cítím, jak se měním. Ve mně se formují názory, vytvářím si postoje k různým lidem i situacím, ale především se stavím čelem k životu, který nečeká, ale upaluje stále vpřed a neohlíží se za promarněnou šancí, protože možná hned támhle za tím rohem čeká šance další. Nechci se zaobírat věcmi, které nelze změnit, a chci být připravená na to, co je přede mnou.
.
And that's it. I don't want to scary, but the old well known Awia died and someone else was born. Here I am. Me.
.
Katherine.

KAPITOLA TŘETÍ - BUDOUCNOST

27. srpna 2010 v 22:13 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
"Violo Yagami!" ozvalo se varovně z druhé strany vstupní haly, když se přezula a dávala své boty do přihrádky. Vzhlédla a podívala se směrem, odkud hlas přicházel. Okamžitě poznala, komu patřil. Hnědovlasá dívka s mikádem na ni mířila prstem. "Okamžitě pojď sem," volala na ni dívka dál. "Kde se tak dlouho flákáš? Však já ti ještě ukážu," vyhrožovala.
Viola jen protočila panenky, ale i tak se za rozhněvanou Yuuki vydala. Spolužačka vážně počkala, až k ní Viola dojde. Dávala tak jasně na vědomí své postavení. To ona tu byla královnou a ostatní jejími poddanými. Spousta lidí se jí vyhýbala a jen málokdo byl dost šílený na to, aby se s ní dal do křížku. Jak tam tak sála a chladnýma černýma očima shlížela na Violu, budila respekt ve všech okolo. Šel z ní strach a ona si to až moc dobře uvědomovala.
"Děje se něco?" zeptala se Viola přiškrceně a horečně přemýšlela nad tím, copak zase provedla.
"Jdeš pozdě," osopila se na ni Yuuki.
"Cože?" Viola se zmatně ohlédla. "Ale vyučování přece začíná až za deset minut," dodala na obranu a ukázala směrem k hodinám.
"Ježíš…" povzdechla si Yuuki a v ten moment z ní ona dokonalá maska nepřístupnosti opadla. Viola věděla, o co se jedná. Yuuki se chladnou jen dělala. Nechtěla ztratit svou reputaci. Navíc zastávala názor, že na veřejnosti by se mělo vystupovat podle jistých pravidel, které dodržovala. Ve skutečnosti dokázala být úplně jiná. Přesto chtěla působit seriózně a ne jako nějaká potrefená husa. "Sháním tě tady už půl hodiny," vysvětlila jí důvod své podrážděnosti. Viola však tušila, že jde o něco víc.
"A co potřebuješ?" Veškerá chuť na vtipkování ji okamžitě přešla. Tady šlo o něco vážného.
"Jde o tu oslavu na úspěšné ukončení studií na střední škole," upřesnila Yuuki.
"Počkej… Já myslela, že už je to všechno vyřízené."
"Bylo," opravila ji Yuuki a šlo na ní vidět, jak se jí to samotné moc nelíbí. "Vyskytly se neplánované komplikace."
Viola svraštila obočí. Komplikace? To neznělo dobře. Pro poslední ročníky většinou poslední třetina roku vrcholila v únoru, kdy se konaly přijímací zkoušky. Kdo je neudělal, chodil i nadále do školy a připravoval se na příště. Přijatým už mohlo být všechno jedno, a proto chodili do školy spíš na návštěvy. Nějaké závěrečné ceremonie se nekonaly. To právě Yuuki s tím nápadem přišla a začala ho realizovat. Vše se však muselo domlouvat dopředu, neboť ji všichni upozorňovali, že by pak nemusela stíhat. Chtěla na vysokou a dávala do toho všechno. Nějaké starosti mimo ji jen rozrušovaly.
Už když s tím nápadem přišla, bylo jasné, že bude potřebovat někoho minimálně do dvojice. Vybrala si Violu, protože ta byla jednou z mála, kdo nenavštěvoval večerní školu, a měla tím pádem více volného času. Všichni se divili, že se jí známky nijak nezhoršily a dál si držela svůj standard. Někteří ji za to dokonce obdivovali. Nebyla v tom žádné věda. Samozřejmě si to mohla dovolit jen a pouze díky svým schopnostem. Na potkání to však rozhodně nevyprávěla. S Yuuki se spolu respektovaly, a když jí tedy mile požádala o pomoc, Viola s radostí přijala. Dohodly se jednoduše. Yuuki to celé vymyslí a Viola pak vyřídí vše potřebné. Fungovalo to tak skvěle a v posledním půlroku už měly všechno zařízené a mohly se tak plně věnovat studiu. Nějaký problém, navíc teď ke konci ledna, se samozřejmě ani jedné nehodil.
"Ve škole by mělo jít všechno podle plánu, ale teď mi volali z toho klubu, kde se mělo slavit, že se jim tam vyskytly nějaké problémy s elektřinou a nejsou si jistí, jestli to do té doby stihnou vyřešit," pokračovala Yuuki dál. "Bohužel pro nás se nejedná o nějakou banalitu v podobě vadného drátu, ale něco je s rozvodem a řeší se to kvůli platbě. Nájemníci domu se domnívají, že klub neplatí tolik, kolik by měl. Takže to jde všechno přes soudy a bla bla a klub teď do konce řízení nesmí fungovat. Docházejí mi nápady, nemůžu teď nic narychlo sehnat a nerada bych, abychom skončili v nějakým pajzlu."
Promlouvalo z ní zoufalství. Viola se kousla do rtu. "Klid. Určitě se to vyřeší," mrkla na Yuuki a povzbudivě se na ni usmála. Teď se k ní nemohla otočit zády. To bylo nad slunce jasnější. "Řekni mi, co potřebuješ, a já udělám, co bude v mých silách."
"Vážně?" Yuuki spadl kámen ze srdce. Všechny starosti byly rázem zapomenuty a ona začala opět plánovat. "Napadlo mě, že bychom mohli zajít do toho baru u stadionu. Fotbalový tým tam něco pořádá v jednom kuse. Myslíš, že by ses mohla zeptat Tatsuki, jestli by to tam nezařídila? Jen by domluvila, že to tam bude a zbytek bys pak zařídila ty. Však jak jsme to dělaly spolu. Chodíš s ní na angličtinu…"
"A nemohla bys za ní zajít ty?" zeptala se Viola zkusmo. Byla ochotná udělat cokoliv, ale mluvit s Tatsuki se jí zrovna dvakrát nechtělo.
"Musím teď všem oznámit, že se to v tom klubu nekoná. A domluvit se, jak jim dám vědět o novém místě. Vy spolu dneska máte hodinu, tak kde je problém?"
Kde je problém? To byla hloupá otázka. Yuuki moc dobře věděla, jaký vztah spolu Viola s Tatsuki mají. Dřívější nejlepší kamarádky teď jedna druhou přehlížely a bavily se spolu jen, když k tomu byly donuceny. Propast mezi nimi se den ode dne prohlubovala. Jakmile je osud svolal k sobě a ony musely spolupracovat, rozprostřel se mezi nimi chlad mrazivější než minusové teploty venku. Komunikovaly spolu minimálně a bylo to na nich znát. Žádná té druhé nemohla zaručit, že v ní pohár nepřeteče a nezačnou na sebe následně chrlit nevyřčená obvinění. Viole to bylo líto, ale nebyla tou, kdo cestu zpět k sobě zazdil. Ona snahu měla. Tatsuki se k ní otočila zády. A to na tom bolelo nejvíc.
"Takže to vyřídíš. Díky," konstatovala Yuuki logicky, když se Viola neměla k odpovědi. Dřív, než stihla cokoliv namítnout, se Yuuki otočila na podpatku a zmizela jí z dohledu.
Viola si povzdechla. Co by jí vlastně řekla? Ať by oponovala čímkoliv, Yuuki by ji setřela se slovy, že se diplomatické řešení najde vždycky. Zdárný příklad byl právě ve vztahu těchto dvou. Viola a Yuuki se znaly od školky. Princeznička byla vždy středem pozornosti a Viola spíš tou v ústraní. Z neznámého důvodu pak Yuuki začala Violu nenávidět a na střední to pak přerostlo v šikanu. Jak však Viola začala objevovat své schopnosti, uvědomovala si víc sama sebe a přestávala se všemi obletované Yuuki bát. Několikrát se jí postavila, i když výsledek byl nejasný. Nakonec to byla Yuuki, kdo vyvěsil mírovou vlajku. Od té doby mezi nimi panovalo příměří. Viole tedy nezbývalo nic jiného, než se vydat na hodinu a v duchu se uklidňovat faktem, že teď má laboratorní práce v chemii, během nichž si to celé může promyslet a podrobně naplánovat. I tak věděla, že se schylovalo k bouřce. Zda budou padat i blesky, bylo ve hvězdách.

No... Co?

23. srpna 2010 v 13:04 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Dveře do koupelny zavrzaly. Usmála se. "Přišel jsi mi umýt záda?" Komu vadilo, že už si je jednou myla?
Poslouchala. Šramot v koupelně nepřestával. Asi něco hledal... A pak odešel. Tak to mi snad dělá schválně?! Do minuty byl nicméně zpátky, tentokrát i ve sprchovém koutě, pozoroval Violu s šibalským úsměvem na rtech a neposednými plamínky v očích. Byl bosky a na sobě měl jenom kalhoty.
"Namočíš se," upozornila ho, když mu podávala sprchovou hadici.
"S tím rizikem se počítá," zazubil se na ni.
"Jak myslíš." Otočila se a pustila vodu.
"Já přece nemyslím," přitpomněl jí a pustil se do práce.
.
....
.
Ztěžka oddechoval. Jeho horký dech ji hladil na tváři. Zorničky měl rozšířené, takže téměř pohltily zelenou duhovku. Chvěl se napětím. Pokusila se zvednout, ale stisk kolem jejích zápěstí jen zdsílil a on je ještě více přišpendlil k zemi. Potlačila touhu kopnout jej do slabin, jak jí velel pud sebezáchovy. Leito dokázal být něžný, ale pro tento moment, v tuto chvílí z něj veškerá jemnost vyprchala. Nezbylo v něm po ní ani pamatky. Díval se na ni ten Leito. Ten nevyzpytatelný. Ten nebezpečný. Ten, kterého neznala. A ji to děsilo a vzrušovalo zároveň.
.
Už mě nebaví trapné romantické scény! Kapitola šestá - Milneci v texaskách.

Mám tě rád, maminko

21. srpna 2010 v 22:59 | Awia |  Když to má nějakou hlavu a dole dokonce i jakousi pochybnou patu
Matka a dítě. Vztah, který by se neměl podceňovat. Láska v ryzí podobě. Skláníte se nad dítětem, a i když ještě nemluví nahlas, protože je to drobek, malé novorozeně, vy víte, že k vám promlouvá a každým svým pohybem říká: "Mám tě rád, maminko."
.
Momentální nápad. Jedna malá jednorázovka. Trošku smutnější příběh. Ale co vám budu podívat, přečtěte si sami....
_____________________________________________________________________________________
.
"Budliky budliky budliky! Budliky budliky budliky!"
Rozverně se zasmála. Hlavu sklonila ještě níž, aby konečky vlasů pošimrala dítě na tváři. To se mírně zamračilo a nesouhlasně zavýsklo. Zvedlo malé ručičky a snažilo se od sebe ty divné věci odehnat. Její úsměv se rozšiřoval. Prsty levé ruky přibližovala k dítěti a nechala jej, aby jeden z jejích prstů vzalo do jedné z malinkatých ručiček. Při pohledu na dítě ji zaléval pocit štěstí. Něha a láska v ten moment mluvily za ni. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila. Její dítě. Jejího chlapečka. Náhle se však něco stalo. Nálada se změnila. Dítě vydalo zadržovaný sten. Obličejíček se mu stáhl do šklebu. Párkrát se zrychleně nadechlo, natáhlo vzduch do plic a pak spustilo táhlým a vysokým křikem.
"Copak? Co se ti nelíbí?" zajímala se maminka okamžitě. "Máš ještě hlad? Pojď, najez se." Volnou rukou si lehce odhrnula košili a dětský obličejíček přitiskla ke svému prsu. Miminko instinktivně vyhledalo bradavku, objalo ji svými rtíky a sálo. "Správně, papej. Jez dokud můžeš. Pak z tebe určitě vyroste kus chlapa," promlouvala dál k dítěti. Vůbec jí nevadilo, že jí nerozumí, že jí nemůže odpovědět na její otázky. Na tom v ten moment nezáleželo. Miminko slyšelo její hlas, vnímalo ho a dokázalo ho rozpoznat. Vědělo, kde má svou maminku. A to ji těšilo stejně tak, jako že je dítě zdravé a zatím se u něj nevyskytly žádné problémy.
Až se robátko nakojilo, pohupovala ho v náručí a tiše mu zpívala písničky. "Spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky…" Kdykoliv chlapeček začal zase popotahovat, konejšivě se k němu naklonila a snažila se ho uklidnit. A zanedlouho její drobeček pokojně usnul.
Dál ho pohupovala v náručí a s úsměvem na rtech se na něho dívala. Vzpomínala na doby, kdy byl ještě schovaný u ní v bříšku a čas od času ji kopl, když hledal výhodnější polohu. Devět měsíců s ním sdílela společnou tělesnou schránku a teď se konečně dočkala a viděla ho na vlastní oči. Mohla si na něj šáhnout, promlouvat k němu. Najednou byl tady. Ten život, který darovala. Po dlouhém a únavném porodu se konečně dočkala. Jemně dítě položila do postýlky a lehla si vedle do své postele. Sledovala, jak její malý hrdina klidně oddechoval. Jeho hrudníček se zvedal a zase klesal v pravidelných intervalech. Netušila jak, ale věděla, že se mu zdají nějaké krásné sny.
Asi po půl hodině někdo zaklepal na dveře. Bez vyzvání do pokoje vstoupili dva muži. Prvním byl lékař. Nebylo těžké jej rozpoznat, jelikož vešel v typickém nemocničním plášti. Druhý, mladší, se nejistě usmíval zpoza lékařových zad. Hledal ji pohledem. Když se jejich oči setkaly, v těch jeho se odrážely různé pocity. Byla tam úleva a láska, ale také nepokoj a strach.
"Johne…" vydechla žena s pohledem upřeným na manžela. Byla tak ráda, že ho zase vidí! Úsměv na jejích rtech se zase o něco rozšířil.
"Tak jak se máme, paní Cooková?" zvolal lékař už ode dveří.
"Pššt!" okřikla ho žena a dávala si prst před pusu. "Právě spí."
"Ah, promiňte. To jsem nevěděl," omlouval se lékař, tentokrát už polohlasem.
"Nevadí. Junior má tvrdé spaní."
"A jak se vám vlastně daří?" zopakoval lékař otázku.
"Mně?" podivila se žena. "Cítím se taková slabá, ale to bude určitě kvůli tomu porodu. Miminko se má ale báječně. Nemůže se na nic stěžovat."
"To jsem rád," ujistil ji doktor a když mu pohlédla do očí, uviděla, že to myslel vážně. Vděčně se na něj usmála. "Někdo vás přišel navštívit," dodal doktor po chvíli, jako by si toho sama nevšimla.
"Johne… Přišel ses na nás podívat?"
"Přišel jsem zkontrolovat hlavně tebe," odvětil John. "Jak je ti? Cítíš se dobře? Nic ti tady neschází?"
Žena se zamračila. "Tebe nezajímá miminko?"
"A-ale ano. Jistěže mě zajímá miminko," vykoktal zmateně.
"Ne," usykla jedovatě. Najednou se stáhla a přikrývku si přitáhla blíž k sobě, jako by snad mohla mezi ním a ní vytvořit bariéru. "Nezajímá tě."
"Zajímá!" bránil se John.
"Nezajímá," trvala žena na svém. "Viděla jsem to. Viděla. Viděla jsem, jak jsi stiskl rty, když jsem se zeptala na miminko. Ale já ti něco řeknu, Johne. Je to taky tvoje dítě. Ale to tě vlastně nezajímá, že?"
"Co to povídáš? Cathy…"
"Je ti to jedno. Víš co? My se o sebe postaráme sami. Nepotřebujeme tě." Cathy muže probodávala pohledem. V očích jí poskakoval neposedný plamínek. Nebyl to však plamen vášně, ale oheň nepřátelství a ostrahy.
"Cathy…" zopakoval John manželčino jméno.
Žena se od něj odvrátila. Muž přišel až k ní a pohladil ji na tváři. Zamračila se, ale neodtáhla. Po chvíli se na něj otočila. Hleděli si do očí a ona nakonec pod jeho pohledem roztála. Opět se na něj usmívala.
"Můžu se na něj podívat?" zeptal se.
"Ale jistě. Podívej, tady spinká."
John se nejistě podíval do postýlky. Miminko dál spokojeně spalo.
"Je nádherný, že?" zašeptala žena po chvíli ticha.
"Ano, to je."
.
John se na svou ženu naposledy ohlédl, když stál mezi dveřmi nemocničního pokoje. S láskyplným pohledem a úsměvem na rtech shlížela do postýlky. V ten moment byla tak krásná! Byla by z ní skvělá matka… Lékař zavřel dveře a Cathy mu v ten moment zmizela z dohledu.
"Je… Je tohle nutné, doktore?"
Lékař se na Johna nevrle podíval. "Nemyslím, že by bylo vhodné nechat naše pacienty pobíhat po chodbách. Je to pro její vlastní bezpečí. Věřte mi."
"Já nemyslím tohle," řekl a kývnul při tom směrem ke dveřím s klikou jen na jedné straně. Zevnitř se ven dalo dostat jen na klíč. "Spíš mě trápí to … lhaní. Myslíte si, že je dobré ji v tom utvrzovat?"
"Pro začátek je to rozhodně lepší." Nezdálo se, že by tato odpověď Johna uspokojila. Doktor tedy pokračoval: "Podívejte se, pane Cooku, dokud nevím, co se vlastně stalo, nedokážu její stav řádně posoudit. Řekněte mi to a já vám slibuji, že vám na vaši otázku odpovím tak upřímně, jak jen budu moci."
John doktorovým slovům uvěřil. Zhluboka se nadechl a poté spustil. Nemluvilo se mu o tom zrovna lehce. "Víte, nebyli jsme zrovna bohatí. Cathy vyhodili z domu, rodiče ji nepodporovali. Moje rodina taktak uživí sama sebe. Odstěhovali jsme se, abychom jim neviseli na krku, ale nezvládli jsme to. Ocitli jsme se na mizině a peníze jsme potřebovali. Oba jsme byli bez práce…"
Odmlčel se. Pohled upíral kamsi do ztracena. Zdálo se, že přestal vnímat realitu. Ve svých vzpomínkách se vrátil zpátky do dob dávno minulých.
"Cathy jednou přišla domů z práce s velkou částkou peněz. Ptal jsem se jí, kde je vzala a ona mi to nejdřív odmítala prozradit. Pak se mi přiznala, že podstoupila zákrok v nemocnici. Dali jí do těla oplodněné vajíčko cizí ženy a ona to dítě měla odnosit. Dozvěděla se o tom od kamarádky a plánovala to celé měsíce. Vše bylo dohodnuto předem a pak se jen čekalo, kdy bude ta správná doba… Neměl jsem o ničem ani tušení. Asi vám nemusím říkat, jaký to pro mě byl šok."
Po tváři mu stékaly první slzy.
"Dostala za to parádně zaplaceno, ale tím to nekončilo. Chtěli to po ní nějací boháči, kteří chtěli, aby měli o dítě řádně postaráno. Koupili nám byt, platili nájem, posílali peníze na oblečení a na stravu. Ta žena k nám každou chvíli jezdila a platila za všemožné doktory, jen aby se dozvěděla, zda je dítě v pořádku. Cathy se měla jako v bavlnce. Nesměla se namáhat. Chodilo se kolem ní po špičkách. A já si konečně našel práci a začal vydělávat na nás dva. Porod se blížil a pak … pak se to celé zvrtlo."
Johnův hlas selhal. Doktor k němu okamžitě přispěchal. "Pojďte. Posaďte se," postrkoval Johna k lavičce. Ten se na ni zhroutil a mezi vzlyky pokračoval:
"Nikdy to dítě neměla vidět. Po porodu ho měli dát jeho pravým rodičům a ona by se s ním už nikdy nesetkala… Bylo to tak domluveno. Věděla o tom. Ale chytilo ji to nečekaně a tak rodila doma… Ona si k němu vypěstovala vztah. A když si pak pro něj přišli, sebralo ji to. Byla hysterická, křičela, plakala, prosila… V ten moment byla ochotná udělat cokoliv, aby syna dostala zpátky. Stála dokola jsem jí opakoval, že to není její dítě. Ale ona neposlouchala. Nechtěla slyšet. A pak jsem ji tak jednou našel doma. Vypadala přesně tak, jako před chvílí. Krásná, klidná, šťastná…"
Prosebně se podíval na doktora.
Lékař přikývl. Nemusíte dál mluvit, já vás chápu, říkal tím. "Nebudu vám lhát. Myslel jsem si, že přišla o dítě. Že se to stalo takhle, na tom nezáleží. Vaše žena trpí vážnou psychickou poruchou. Můžeme se o něco pokusit, ale nedávám jí velké naděje. Měl byste se pomalu začít smiřovat s tím, že už tu zůstane."
Jeho svět se zbortil. Na malinký okamžik v něm zaplápolal plamínek naděje, ale ten byl krutě a surově zadupán. Doktor zazdil cestu k záchraně. Šokovaně zíral před sebe neschopen slova. Pak náhle vstal jako vyměněný. Všechen smutek a beznaděj byly pryč. "Děkuji vám doktore," řekl tichým, ale pevným hlasem. "Děkuji vám za upřímnost." A při těch slovech si ji vybavil, jak sedí na posteli ve svém pokoji a dívá se na něj s pohledem malého dítěte pod vánočním stromečkem.
"Je nádherný, že?" zašeptala žena po chvíli ticha.
Pohlédl do dětské postýlky. V ten moment se v něm mísily miliony pocitů. I když usmíval, byla to jen maškaráda. V jeho očích se usídlil smutek a pálily ho slzy na krajíčku. Ale ona to neviděla. Vnímala jen jeho úsměv a v ten moment byla šťastná. Nedokázala vidět skutečnost. Nechtěla vidět a tak ji neviděla. "Ano, to je," přisvědčil po chvíli s pohledem upřeným na zmuchlaný polštář.

Cesta slzy

19. srpna 2010 v 18:04 | Awia |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Sleduji cestu slzy na své tváři. Nejprve přijde ten pocit. Tlak v mém oku, droboulinké štípání, jak se nepatrné množství vody dere ven. A pak je tam, zalije moje spodní víčko, naplňuje ho, pohlcuje a rozostřuje mé vidění. Nejprve se ji snažím zadržet - já nechci brečet! Ale pak si uvědomím, že dostat to ven by bylo možná lepší. Proč to v sobě i nadále dusit? Tak konečně mrknu a z mého koutku vypadne první kapička. Ještě po návalu čerstvých emocí ji následuje druhá, dohání ji a nakonec splynou v jedno. Cítím, jak putuje k mé lícní kosti, pak ale náhle změní směr a míří si to k mým ústům. Už je nahoře, kousek od horního rtu. A tu je zas pod ním! Vím, že kdybych se teď olízla, okusila bych její hořkoslanou chuť na jazyku. Ale už je moc pozdě - unikla mi. A já dál sedím na zemi, myšlenky v mé hlavě víří a plynou směrem, kterým nechci, jenže už nemám sílu je brzdit, stavět překážky a svádět je z cesty. Zírám před sebe a nevím, jak dál. Co mám dělat? Dusnou atmosféru cítím stále kolem sebe. Ještě teď mi v uších doznívá křik. A slova. Slova, která bolí. Ne na srdci, ne na hlavě, ne na noze, ale na duši. Tam, kde bolí nejvíc. A já jsem sama schoulená do klubíčka, když se na mě všechno kolem mračí: "Ty sem nepatříš. Běž pryč!" Přitom vím, že odejít znamená ukázat zbabělost a to já nechci. Už mě nebaví utíkat. Ráda bych pomohla, ale nevím jak. A já mám najedou pocit, že ať udělám co udělám, vždycky je to špatně. Slova ocenění jsou pro mě vždycky vzácná. Já jen chybuji, ostatní mi předhazují mé nedostatky a nedokáží se přenést přes to, že taková jsem. Bojím se zvednout a vylézt z pokoje, protože tím situaci jenom zhorším. Zůstat na místě? To taky nikomu nepomůže. Tak co mám sakra dělat? Jak to vyřešit? Ať zvolím jakkoliv, pokaždé je to špatné. Pokaždé se někdo ozve, pokaždé ubližuji. Řekne mi to někdo? Jak dál? Mám vůbec sílu pokračovat? Občas mám dojem, že by nikomu nevadilo, kdybych neexistovala. Maximálně by neměli na koho shazovat vinu. A já se ptám - je chyba ve mně nebo v jiných? Najednou nemám chuť žít. A když píšu píši tyhle řádky, už ani nemám sílu ronit slzy lítosti. Asi bych měla jít dolů... Zbývá už jen říci jedno slovo. Promiň. Ale za co se vlastně omlouvám?

KAPITOLA DRUHÁ - STRASTI A RADOSTI

16. srpna 2010 v 19:00 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Právě se smála Chrisovu vtipu, když vcházela do dveří, a zanedlouho ji na tváři pohladil lehký vánek, jak vystoupila s ostatními z S-centra. Nechápavě nad ním zavrtěla hlavou. Jak si mohl splést šťávu s vodou po holení?! Prý nechutnala zas tak špatně… Sama to však zkoumat nehodlala.
"Chlapy prostě nechápu," povzdechla si Hinata po chvíli.
"Proč?" zajímala se Viola okamžitě.
Hina střelila pohledem po Chrisovi. "Asi proto," dodala na vysvětlenou.
Viole zacukaly koutky. "Není to zas tak hrozný…"
"Ne?"
"Ale musíš si je správně vycvičit," mrkla na kamarádku a opět potlačovala smích.
I když přednáška skončila relativně brzo, po souboji Chrise s Violou odstartoval turnament, který si sami vymysleli. Několik přítomných se připojilo a mohli začít. Vítězkou se stala Hinata, která si svých pár minut slávy náležitě užívala. Ne, že by jim tělocvična připadala malá nebo nepohodlná, ale přece jen je v některých ohledech svazovala. Nakonec se tedy rozhodli, že půjdou do nedalekého baru. S nápadem všichni souhlasili a bylo rozhodnuto.
Viola vůbec nesledovala čas. Když zjistila, kolik je hodin, s hrůzou si uvědomila, že Leito na ni už nejspíš čeká. Schovával se jí. Ona ho však stejně našla. Omluvila se a neomylně zamířila jeho směrem. Pár lidí ji zvědavě pozorovalo, ale ona si jich nevšímala. Jen ať vidí, jak ji má rád! Doslova na něj skočila. Strhl ji za sebou od zraků ostatních. Tak ty chceš soukromí? Ta představa se jí zamlouvala ještě víc. Vrhla se na něj v očekávání dlouhého polibku, ale on se po chvíli odtáhl. Nesouhlasně se na něj podívala. Chtěla mu za to vynadat, ale něco v jeho výrazu způsobilo, že ji to okamžitě přešlo. Viděla v něm stres, nejistotu. A možná i … Ne, to nemohlo být! Něco takového bylo přece proti přírodě. On by nikdy neukazoval svůj strach. Tak proč ho teď viděla? Mírně se zamračila.
"Ahoj," pípla, jelikož si nebyla jistá, jestli si to náhodou jen nenamlouvá.
"Ahoj," pozdravil suše.
Srdeční tep jí zrychloval. Uvnitř vypukla panika. Něco se stalo. Něco bylo špatně. "Je všechno v pořádku?" zeptala se opatrně.
"Jasně." Pokusil se o úsměv. Nechápala, co se děje. Leito byl dobrý lhář, tak proč mu to teď nešlo? Raději přešel k jinému tématu. "Tak mě napadlo," začal, "jestli bys u mě pak po večeři nechtěla zůstat i přes noc?"
Kousla se do rtu. "No víš… My jdeme teď do klubu. Ale jestli chceš, můžeš jít s námi," dodala rychle, aby ho trošku povzbudila. Nejistě se na něj usmála.
Pohledem střelil ke skupince, které se pomalu vzdalovala od S-centra. Nic neříkal.
"Bude to zábava," mrkla na něj, ale on její názor zřejmě nesdílel. "Ty asi nepůjdeš, co?"
Zavrtěl hlavou. "Chceš tam jít, že?" zeptal se trpce.
"Bude tam Hina, Sayu, Chris…"
"Aha." Bylo na něm vidět, jak je mu to líto. Opět se podíval na vzdalující se skupinku. Nechtěl, aby tam byla s NÍM. Zároveň jí ale nechtěl brát svobodu. A taktéž nechtěl, aby věděla, co všechno za tím stojí. Společnost o ní nic nevěděla. Neměli stopu. Kdyby jí něco hrozilo, poznala by to. Protentokrát se rozhodl riskovat. Kvůli ní. Kvůli sobě. Vypadala tak šťastně. A on si navíc nebyl vůbec jistý. "A večer přijdeš?"
"Slíbala jsem mámě, že dneska budu doma," řekla s lítostí v hlase. "Kisame prý měla nějaké narážky. Vždyť víš, jak to s ní je."
"Tak si to tam užij," popřál jí smutně.
"Jestli chceš, mohla bych-"
"Ne," skočil jí rázně do řeči. "Tohle je tvůj večer. A nemůžeš být pořád se mnou. Potřebuješ mezi lidi. Navíc si musím zařídit pár věcí."
Nejistě na něj pohlédla. "Vážně je všechno v pohodě?"
"Asi by bylo blbý říkat, že je, když není, ale teď si s tím nemusíš lámat hlavu. Však já si to nějak pořeším," mrkl na ni.
Nevěřila mu ani slovo, ale i tak to nechala být. "Tak jo," řekla nakonec a s těmi slovy ho líbla na tvář. Dál se na ni nevyptávala. Nezdálo se, že by o tom chtěl mluvit. Kdyby to bylo důležité, určitě by jí to řekl. A jestli by se jí chtěl někdy svěřit, věděl, že je tady pro něho. Naposledy se políbili a o chvíli později už spěchala za skupinkou, který právě zahnula za roh a ztratila se jí tak z dohledu.

Kniha druhá: Ztráta

15. srpna 2010 v 21:21 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
Jelikož budu kompletně překopávat rozcestník povídky a nevím, kam jinam bych tyto informace napsala, věnuji tomu samostatný článek. Něco málo o druhé knize, jak to s ní vypadá, čeho se dočkáte, čeho taky ne a tak dále. Na konci ještě jednou potvrdím nebo vyvrátím nějaké spoilery, které se mezi čtenáři šíří jako mor.
.

BLUE EYES

KRIHA DRUHÁ: ZTRÁTA

Žánr: napětí, drama
Stav: rozepsaná
Počet kapitol: ???
Hlavní postavy: Viola Yagami, Leito Cartier, Toshiro Midorikawa, Hideaki Matsuda, William Smith, Christopher Dante, Yuuki Amane, Tatsuki Namikawa a další.
Oficiální anotace
Odlišnost od ostatních s sebou nese mnohá rizika. Ostatní si vás více všímají, jste hned první na ráně, když o někom přemýšlí, obdivují vás a nenávidí. Obdivují za to, že se nebojíte ukázat svou výjimečnost a jedinečnost. Odsuzují za to samé. Šuškají si o vás, pomlouvají. Ihned vás zařazují mezi ty špatné, aniž by věděli, jací ve skutečnosti jste. A právě z toho má Viola největší strach. Z předsudků a odsouzení. Copak je špatná jen proto, že se tak narodila? Vždyť ona za to přeci nemůže! Kolikrát si už přála, aby byla obyčejnou dívkou se všedními problémy. Bohužel není. Naštěstí není její odlišnost na první pohled nijak patrná a ona ji může s klidem skrývat. Místo toho, aby ráno řešila, co na sebe, jaké nové líčidla by si měla koupit a do kterého obchodu by měla co nejdříve zavítat, aby náhodou nevyšla z módy, má poněkud jiné starosti. Venku se volně pohybuje člověk, který o jejím malém tajemství ví a jí už pomalu docházejí síly, aby zajistila jeho mlčenlivost. Navíc se každý druhý den budí se strachem, zda společnost náhodou nezjistila něco víc a jejich pátrání se nenachýlilo jejím směrem.
Viola se právě nachází v jakési klidné fázi svého života. V rodině se vztahy relativně urovnaly, stále zůstává s Leitem, který jí je přítelem, milencem a útěchou zároveň, našla si nové přátele, vydobyla své místo ve společnosti. Právě ji čeká poslední ročník a v něm přijímačky na vysokou. Štěstěna je však vrkavá a život si za pár skvělých chvil vybírá vysokou daň. Objevují se trhliny, které nejdou jen tak lehce zalepit. Leito jí pomalu odhaluje hrůzy ze své minulosti, která jej pomalu začíná dohánět, což se výrazně podepíše na jeho budoucích činech. Viola tak musí čelit před volbou, při níž nijak nezáleží, kterou cestou se dá, protože ji v obou případech bude doprovázet bolestivá ztráta.
.
Pro nové (i staré čtenáře)
Jedná se o druhý díl románového cyklu Blue Eyes. Potřebujete pro pochopení nynějšího děje číst první knihu? Odpověď zní - NE! Příběh je koncipován tak, aby to nebylo nutné. Během prvních deseti kapitol by se měly představit všechny známé i pár nových postav, které poté se poté budou v průběhu celého příběhu vyskytovat. Taktéž se dočkáte opakovacích pasáží, kdy se buď dozvíte potřebné informace k pochopení dalšího/předešlého děje, nebo si je prostě zrekapitulujete. Pokud ze začátku něčemu nerozumíte, nezoufejte, v příští kapitole se může všechno vyjasnit.
.
Co nového pod sluncem?
Stejně jako první kniha je i tato psána především z pohledu Violy, její vize pak z pohledu někoho jiného (možné jsou občasné výjimky). Děj se odehrává něco málo přes dva roky po epilogu prvního dílu. Viole je tudíž 19. Je dospělejší, vyrovnanější, otevřenější. Prošla jistým vývojem, což jde poznat hned v první kapitole. Vztahy postav se taktéž změnily. Jak moc? To budete muset posoudit sami. Nově se taktéž dočkáte tzv. zpátečních kapitol/částí, kdy se bude nahlížet na události, které se staly právě v rozmezí mezi jednolivými díly. I zde se však najde pár výjimek (jako například Leitovo vyprávění o minulosti).
.
A jak to bude dál?
Viola v této knize učiní zásadní rozhodnutí, v kterém ji jen utvrdí události z posledních kapitol. Dále jsou před ní taktéž přijímačky na vysokou. Pokračuje v pátrání po své matce a taktéž bedlivě sleduje každý krok společnosti, ve které atmosféra stále houstne. Na scéně se objeví nová postava - Sora Okasawa, která s Violou nemá zdánlivě nic společného, a Chris zde konečně taktéž dostane své místo. Začátek bude spíše poklidný a doufám, že vás neodradí, protože ke konci se to pořádně rozjede.
.
A nyní několik málo informací, které by některé mohly zajímat. Pozor, jedná se o spoilery! Je Smith Violin otec? Odpověď zní ne! Možná jsem to špatně napsala, já nevím, ale když se Smith vyjadřuje o NĚM, myslí tím někoho jiného, než sebe. Mohu však prozradit, že jeho vztah s Annou bude hrát zásadní roli. Je Chris Joseph Cartier? Sami jste na to přišli, proč vám to vyvracet? Jaký vztah však k bráškovi má a co se mezi nimi stalo ... Na to si prostě budete muset počkat. Jo a je to magor. Umře Leito? Ano. Asi tím hodně lidí zklamu, vezmu jim jejich idola, ale bohužel, máte smůlu. Musí umřít, protože jinak by Viola nedošla tam, kde se na konci ocitne. Máte ještě nějaké otázky? Klidně se ptejte. Jen vám nezaručuji, že vám odpovím.
.
Pozn. po (pomyslnou) čarou: Na týden mé nepřítomnosti vám přednastavím druhou kapitolu, ale nechce se mi to teď opravovat, takže tu bude i s chybami. Snad to tolik nevadí a vy to přežijete.

England 2010

11. srpna 2010 v 10:43 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Už to tak bývá, že děti mají praštěné sny a touhy, které se jim však většinou nikdy nevyplní. Já si jednou vymyslela Anglii. A nebylo to jen proto, že bych se tam prostě chtěla jet podívat na dovolenou. Toto byly mé poslední jisté prázdniny, poslední šance někam vyrazit, zajet si tam a poznat jejich kulturu, poznat jejich myšlení, jejich jazyk. Chtěla jsem tam jet ještě před maturitou, moc. A mé přání se mi nakonec splnilo, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Všechno to šlo málem do kytek a … nebudu nic zalhávat, bylo to mou vinou.
Tahle cesta pro mne znamenala mnohé. Samozřejmě byla plná zážitků a nových zkušeností. Zjistila jsem, že v angličtině možná nejsem tak pozadu, jak jsem si myslela. Překvapilo mě, s jakou lehkostí a samozřejmostí jsem mluvila. Těšilo mě, že mi ostatní rozumí a ještě více mě těšilo, že já rozuměla ostatním! Bylo to pohlazení po létech tvrdé dřiny. Ani nevíte, jak bylo milé slyšet, že s mými třemi roky angličtiny mluvím docela slušně. Všichni byli milí a v pohodě. V hodinách jsem nebyla neustále ve stresu z toho, co ze mě zase vyleze. Všechno šlo tak přirozeně, až jsem se tomu sama divila. A kromě podstatného zvýšení sebevědomí tato cesta znamenala ještě něco jiného. Dobrá, nemůžu se pochlubit, že bych si to celé zařizovala sama, ale jednalo se o mou první cestu do zahraničí, kdy jsem jela sama, bez rodiny, dokonce i bez přátel. Prostě jen já. Sama. Možná to tak nevypadá, ale toto byl jeden z prvních krůčků směrem, kterým bych se chtěla do budoucna dát.
Můj první let byl trošku hektický. Cestou do Prahy šlo všechno hladce. Jako bych si vůbec neuvědomovala, že někam jedu. Že za pár hodin odlítám pryč a s rodinou se dva týdny neuvidím. Nikdo ze známých tam nebude se mnou. Ještě u Nenci jsem vesele o všem vtipkovala. Jakmile jsme však vyjeli směr letiště, s mou náladou to šlo z velmi strmého kopce. Spíš bych ho přirovnala útesu na pobřeží… Když jsem vstoupila do bezcelní zóny, musela jsem se držet, abych nebrečela. Do teď nechápu, co to se mnou bylo. Proč jsem byla tak na měkko? Let byl nicméně v pohodě a vážně nechápu, před čím mě ostatní varovali. Pohled z okýnka? Žádný problém. Start? Připadala jsem si jako v rychle jedoucím autě. Přistání? Dobře, to už trošku škublo. Musím se však přiznat, že mě ze začátku vystresovali všudypřítomní páni Angličané, který jsem nerozuměla ani … přiznejme si to, ani to ho*no jsem jim nerozuměla. Potom nastal problém s mou příliš barvitou představivostí, kdy jsem viděla, jak padáme dolů… Nemusím říkat, jak to dopadlo. Pohled z okna byl nicméně úžasný a v duchu jsem děkovala všem svatým, že nebe bylo bez mráčku. Ty nitky světel propletené jako pavučiny ve všech prapodivných tvarech. Viděla jsem malé vesničky i velká města. Jasně jsem rozpoznávala, kde tekla řeka, nebo byl nějaký les. Na dálnici jsem viděla auta, jak jedou ke svému cíli. Těšila jsem se, až poletíme nad Kanálem a pod námi bude jen černočerná tma… No, to bych nesměla usnout, že. A probudit se až nad Londýnem.
Ke své hostitelské rodině jsem se dostala v pořádku. Pán, co mě měl na letišti vyzvednout, na mě počkal, dokonce mi pomohl s kufrem a mile zavedl konverzaci. Chudáka jsem ho moc nepotěšila - moc jsem mu nerozuměla, byla jsem ospalá a přemýšlet nad anglickými větami se mi vážně nechtělo. Víc jak polovinu cesty jsem prospala. Toho velmi brzkého rána (něco málo po půlnoci) jsem se seznámila se Sarah. Ukázala mi, kde co najdu, zavedla mě do mého pokoje a popřála dobrou noc. Chvíli jsem zápasila se zámky na kufru (nechápu, čí byl ten debilní nápad je tam dávat - nemohla jsem najít ten správný klíček), abych mohla vylovit pyžamo, pak jsem skočila do postele a šla spát. Paktuji si, že mou posední myšlenkou bylo, jak je ta postel moc měkká. I tak jsem do minuty usnula.

KAPITOLA PRVNÍ - RADOSTNÉ SHLEDÁNÍ

10. srpna 2010 v 17:44 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Nebe bez mráčku slibovalo krásné odpoledne. Jasně modrá obloha se rozprostírala vysoko nad městem, slunce se usmívalo na lidi na ulici. Když se člověk podíval nad sebe, dokázal navodit dokonalou iluzi o tom, jak je krásně teplo a léto každým dnem začne. Realita však byla poněkud jiná. Únorové dopoledne možná nenaznačovalo případný déšť či sněhovou kalamitu, ale zato to obyvatelům planety Země vynahrazovalo pořádnými mrazy. Alespoň ve střední části Japonska tomu tak bylo. Matoucí se mohla zdát absence sněhu, který smyl déšť, jelikož si počasí poslední dobou dělalo, co chtělo. Stejně jako v parném létě, i teď se obyvatelé města Takasaki uchylovali do svých domovů, kde nacházeli vytoužené teplo, a pokud nemuseli, ven raději nevycházeli. Viola zahnula ze široké ulice lemované různými obchůdky do užší uličky a zanedlouho procházela nepříliš přívětivou částí města. Domy měly oprýskané omítky, u chodníků se válely odpadky. Čím více se vzdalovala od ruchu přecpané čtyřproudové silnice, tím hrozivěji její okolí působilo. Budovy se nad ní děsivě tyčily a skláněly se jí nad hlavou. Konečně dosáhla malého náměstíčka, kde se domy pyšnily vybitými okny a popraskanými zdmi. Právě minula budovu s viditelnými stopami po požáru. Lépe vyhlížející pak byl malý domeček, krčící se ve stínu pětipatrové bytovky. Bývalá hospoda zde neměla příliš šancí, ale stále se ještě držela.
Právě ke dveřím udržovaného hostince zamířila. Nahoře šly ještě rozpoznat čáry vybledlého nápisu. Se zaskřípěním otevřela a vklouzla do chladné, nepřátelské chodby. Ještě nebylo ani poledne a teploty se nijak neměly k tomu, aby vystoupaly alespoň k nule. Jako by naznačovaly, aby se lidé rychle připravili na sibiřské mrazy. Toto počasí nicméně čekala a patřičně se podle toho oblékla, i když tak na první pohled nevypadala. Zřasená sukně lehkých šatů se jí jemně vlnila nad koleny a šimrala ji tak na nohou. Před dotěrným mrazem ji chránil dlouhý kabát, který byl jen o něco delší, než letní šaty skrývající se pod ním. I tak jí nebyla zima, neboť příjemná kožešinka plnila svůj účel. Na nohou pak měla vysoké kozačky na podpatku. Nedávala zimě šanci. Nejraději by teď odjela směrem na jih, kde sice možná pršelo, ale alespoň by tam každou chvíli nedrkotala zuby. O tom se jí však mohlo jen zdát, neboť se přijímací zkoušky na vysokou kvapem blížily. V chodbě nebylo nejhůře, ale nahoře ji čekalo něco lepšího. Vyběhla do prvního patra a před dveřmi s číslem pět se zastavila. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Tak tohle si pro mě přichystal…

Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

9. srpna 2010 v 21:01 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde (1854 - 1900) byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se v Dublinu do velmi abstraktní rodiny. Matka byla novinářka a básnříka, otec antikvář a doktor. Se svou manželkou splodil dva syny - Cyrila a Vyvyana. Po rozvodu se seznámil s Alfredem Douglasem, do kterého se zamiloval. V té době ilegální homosexualita mu vynesla pár let za mřížemi. Při studiích na Oxfordu se seznámil s dekadentními názory a posledně se stal ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Svůj život žil svobodně a nesputaně bez ohledu na konvence a morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie. Svými výstřednostmi častokrát vědomě šokoval prudérní společnost, což ho vyneslo na vrchol, ale následně to taktéž způsobilo jeho pád, aby nakonec ve věku 46 let zemřel ve špíně a bídě ve Francii. K jeho nejslavnějším dílům patří jeho román Obraz Doriana Graye, drama Salome a dvě konverzační komedie Jak je důležité míti filipa a Ideální manžel.

Celková charakteristika
Jedná se o jediný Wildův román, za který byl ve své době mnohými odsuzován. Mohly za to nejspíš dekadentní prvky, mnohdy troufalé názory a taktéž narážky na téma homosexulaity. Dílo v sobě obsahuje horové prvky a faustovské téma. Děj se odehráva v tehdejší Anglii, kdy můžeme pohlédnou do života vyšší šlechty a kontrétněji tedy hlavní postavy, Doriana Graye, kolem kterého se celý příběh točí. Od začátku knihy sledujeme proměnu člověka v něco, co se snad už lidskou bytostí nedá nazývat. Za téma románu by se dalo označit sebevědomí, morálka, či přeměna jednoho člověka k nepoznání.

Hlavní postavy
Nejhlavnější postavou je zajisté samotný Dorian, jehož jméno se objevuje i v názvu díla. Zprvu nevinný mladíček se pod vlivem lorda Henryho mění v člověka bez svědomí. Dorian je nejprve fascinován některými Henryho náhory a zprvu je zděšen, když se obraz začne měnit. Svých prvních hříchů lituje, ale lord Henry jej opět uklidní a pomalu, ale jistě začne vytvářet kreaturu bez lítosti. Následně Dorian k obrazu přistupuje s vědeckým zájmem a poté se o obraz raději nestará. Je zhnusen z podoby své duše, ale zároveň je rád, že následky svých činů nemusí nosit sám. Ke konci má ve společnosti dost špatnou pověst a traduje se o něm, že zničí každého, komu se připlete do cesty. Nakonec se pokouší o nápravu, ale zjišťuje, že i ony dobré skutky udělal z pochybných pohnutek a rozhodne se se vším skoncovat svým vlastním způsobem. Již zmíněný lord Henry stojí taktéž za zmíňku. Jedná se o anglického šlechtice, který společnost šokuje svými názory. V díle zastupuje roli našeptávače, který postupně ničí Dorianovu duši. Ke konci se dozvídáme, že si skrz Doriana splňoval své nejdivočejší sny i touhy. Ale ani on nevěřil, že by Dorian dokázal zabít... Poté stojí za zmíňku můj milovaný Bail Hallward. Umělec, malíř a taktéž autor Dorianova portréru. Basil byl do Doriana zamilovaný a zničilo ho, co se s Dorianem stalo. Své city mladíkovi vyznal, ale nevedlo to k ničemu dobrému. Nakonec odhalí Dorianovo tajemství, což mu vynese jasný rozsudek. Další dílo, kde zabili jednu z mých nejoblíbenějších postav.
Kompozice a děj
Dílo je členěno do dvaceti kapitol. Autor k němu napsal i vlastní předmluvu. Příběh začíná v okamžiku, kde je sir Henry na návštěvě u svého přítele malíře Basila, který mu ukáže obraz jistého mladíčka, Doriana Graye. Oba muži jsou okouzleni hochovou krásou a když se Dorian sám ukáže, lord Henry hned vyzvídá, co je zač. Dorian je zprvu šokován Henryho postoji, a když mu lord Henry vyjeví tajemství a pomíjivost krásy, je Dorian zděšen a v úleku vysloví přání, aby místo něj stárl ten dokonalý obraz, který Basil namaloval.
.
"Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj potrét. "Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni... Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."
(str 54)
.
Z Henryho a Doriana se následně stávají dobří přátelé, přičemž Henry Dorina pomalu, ale jistě kazí. Dorian začíná objevovat tajemství života a po své první velké lásce, v níž se následně obrovsky zklamá, ničí i první nevinný život. Dívka, kterou Dorian miloval, se zabije. Lord Henry má však okamžitě vysvětlení, ujišťuje Doriana, že to přeci nebyla jeho vina. Ta dívka se sama rozhodla, že ukončí svůj život... A Dorian poté připouští, že měl lord Henry pravdu a pouští mladou herečku z hlavy. Na řadu poté přicházejí další, jejichž úspěšně naběhnutá kariéra končí bídou a životem na ulici. Dorian ničí doslova vše, co mu přijde do cesty. Zajímavý je pak konec, kde se Dorian snaží odčinit všechno to zlo, ale následně zjišťuje, že v něm žádné rizí úmysly nezůstaly. Rozhodne se tedy zničit obraz, který z něj z části udělal to, čím byl, probodne plátno, čímž však zabije jen sám sebe.
Jazyk a styl
Dílo je vyprávěno chronologicky jednoduchým, čtivým a spisovným jazykem. Objevují se v něm taktéž latinské nebo francouzské věty, které jsou však na konci knihy vysvětleny. V knize naleznete jak barvité popisy prostředí, tak postav, zejména té hlavní. Děj je plný zvratů a překvapení. Nálada díla se mění mezi odstavci. Autor se zaměřuje jak na děj, tak na dialogy a myšenkově bohaté monology. Zpracovává hodně filosofických otázek a témat. Téměř každá věta, která vyjde z úst lorda Henryho stojí za povšimnutí a krátké zamyšlení. Celé dílo se čte rychle a čtenáři v cestě nestojí žádná krokolomná souvětí, která by musel přelouskat.

Ukázka
"Pojďme si sednout do stínu," řekl lord Henry. "Parker už přinesl pití, a jestli zůstanete ještě chvilku v téhle výhni, tuze vám to ublíži a Basil vás už nebude nikdy malovat. Vy se vážně nesmíte opálit. Vám by to neslušelo."
"Co na tom záleží?" řekl Dorian Gray se smíchem a usedl na lavičku na konci zahrady.
"Vám by na to měmlo záležet, pane Grayi."
"Proč?"
"Protože jse přenádherně mladý a mládí je jediný cenný majetek."
"Niterak to nepociťuji, lorde Henry."
"Ne, teď to nepociťujete. Ale jednoho dne, až budete starý, vrásčitý a ošlivý, až vám myšlení vryje do čela rýhy a vášně vám popálí rty ohavnými plameny, pak to pocítíte strašlivě. Teď, ať přijdete kamkoli, všude lidi okouzlujete. Ale bude tomu tak vždycky...? Máte podivuhodně krásnou tvář, pane Grayi. Nemračte se, máte. A kráse je jedno z podob ducha - je dokonce vznešenější než duch, neboť nepotřebuje vysvětlování. Patří mezi nádherné skutečnosti světa, jako je slunečný svit nebo jarní čas nebo obraz té stříbrné ulity, kteté říkáme luna, v temných vodách. Nelze ji brát v pochybnost, má své božské právo na svrchovanost. Z těch, v nichž přebývá, dělá knížata. Vy se usmíváte? Ach, až ji ztratíte, to se nebudete usmívat... Lidé někdy říkají, že je krása jen povrch. Možná, že tomu tak je. Ale rozhodně není tak povrchní jako myšlení. Pro mě je krása div všech divů. Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu. Skutečné tajemství života je v tom, co vidíme, ne v tom, co nevidíme... Ano, pane Grayi, k vám byli bohové štědří. Ale co bohové dávají, to zase rychle berou. Máte jen pár let, abyste žil doopravdy, dokolane a plně. Až vám prchne mládí, vaše kráse prchne s ním, a pak najednou zjistíte, že pro vás už není žádných vítězství, nebo se bude muset spokojit s těmi ubohoučkými vítěsztvími, která pri vzpomínach na minulost jsou ještě trpčí než porážky. Každé měsíc, jak prchá, unáší váš blíž k něčemu hrůznému. Čas na vás žárlí a bojuje proti vašim liliím a vašim růžím. Zežloutnete, tváře se vám propadnou, z očí vám zmizí lesk. Budete rozhodně trpět... Ach, upatňujte svoje mládí, dokud je máte. Nepromarnětě zlato svých dní tím, že byste naslouchal nudným lidem že byste se pokoušel napravit někoho, kdo beznadějně zklamal, nebo že byste rozdával svůj život nevzdělancům, prosťáčkům a nevychovancům. To jou právě ty nezdravé snahy, ty falešné ideály našeho věku. Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete. Neustále vyhledávejte nové vzruchy. Ničeho se nebojte... Nový hédonismus... ten naše století potřebuje. A vy byste mohl být jeho viditelným symbolem. Není nic, co byste se svým zjevem nedokázal. Svět patří vám - na nějaký čas... Hned jak jsem se s vámi setkal, viděl jsem, že si vůbec neuvědomujete, co vlastně jste, čím byste vlastně mohl být. Tolika věcmi jste mě okouzlil, že jsem cítil, že vám musím o vás něco říct. Napadlo mě, jak by bylo tragické, kdybyste přišel nazmar. Vždyť vaše mládí potrvá tak krátce, tak krátce. Obyčejná kvítka na stráních zvadnou, ale rozkvetou znovu. Tady ten čilimník bude v příštím červnu stejně žlutý, jako je teď. Do měsíce dostane tenhle plamének purpurové hvězdy. A zelená noc jeho listí bude ty hvězdy sít rok co rok. Ale my své mládí nedostaneme zpátky nikdy. Tep radosti, kerý v nás buší ve dvaceti letech, zleniví. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivět. Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí! Nic na světě nemá cenu, jenom mládí."
(str 51 - 52)

Můj názor na dílo
Nejprve jsem k Dorianovi měla mnohé předsudky, hlavně díky tomu, co se ke mě doneslo z doslechu, ale nakonec jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla. Jedná se o knihu, která vám nic nevysvětlí, šokuje vás některými myšlenkami, tak dějovými zvraty, které však ke konci byly, pravda, trošku průhledné. Na konci vás nechá plného rozporuplných myšlenek a já do teď nevím, co si o to mám myslet. Má oblíbená postava byla opět zabita. Dorina jsem prostě nemohla být ráda, ale to už je asi mou obvyklou averzí k hlavním postavám a jak Pol sama moc doře ví, lorda Henryho jsem pak vyloženě nesnášela. Hlavně kvůli jeho názoru o ženách. V knize jsou narážky na morálku tehdejší doby, stejně jako se v ní objevuje homosexualita. Hlavně při popisu hlavního představitele je to víc než patrné.

Skřivan na větvi

8. srpna 2010 v 21:35 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Menší úryvek, tentokrát z druhé knihy. Viděla bych to někdy tak na desátou nebo devátou kapitolu, ale sama ještě nevím. Menší pohled do života postavy, která tu byla zatím jen nastíněna. Toto vzniklo pod vlivem čtení Dorina Graye. Vážně netuším, co mě k napsání takových prasečinek přimnělo. Lidé pod patnáct by to možná číst neměli... Čtení jen na vlastní nebezpečí.
.
"Tak na co čekáš? Zabij ho!" přikázal mu pevný, velitelský hlas.
"J-já…" zakoktal, ale téměř okamžitě zmlkl. Co by mu řekl? Já to nezvládnu? To sotva. Takováto odpověď byla naprosto nepřijatelná. Něco jako "nezvládnout" nebo "nedokázat" neexistovalo. Jeho přítel by mu takovou zradu nikdy neodpustil. I tak se o něj při představě toho, co se chystal udělat, pokoušely mdloby. Copak takhle lehce mohl ukončit jeden nevinný život? Život, který vlastně ještě pořádně nezačal? Když se podíval do těch velkých temných korálkovitých očí, jak na něj lhostejně hledí a vůbec si neuvědomují stávající situaci, přepadla ho vlna lítosti. Ten tvor - živoucí bytost, si takový konec vůbec nezasluhoval. Nepociťoval strach a vyzařovala z něj ona tajemná magie, které dodávala jeho srdci sílu bít a nepřestávat, nutila plíce nadouvat se vzduchem a poté následně zase splasknout, aby jeho krev mohla roznést kyslík ke všem jeho buňkám, dokázala mozku vštípit základní instinkty. Vyzařoval z něj život, který měl být krutě a nelítostně ukončen. Bez možnosti úniku. Bez jakékoliv šance na záchranu. Bez naděje.
No? Čekám… říkaly mu chladné černé oči. Joseph zatnul čelist, aby mu nedrkotaly zuby. Ještě jednou pohlédl na svého přítele, a pak svůj zrak stočil ke králíkovi, jak se poklidně pásl ve výběhu. Natáhl k němu ruku, ale zaváhal. Moc dobře věděl, kde hledat volnou kůži vzadu na krku. Vzal by ho tak, jak by ho brávala maminka. Králík by se pak mohl jakkoliv zmítat a snažit se poškrábat nepřítele. Stejně by ruku nikdy nezasáhl. Než to však Joseph stihl udělat, králíka popadla jiná ruka a vytáhla ho do výše. Joseph polknul naprázdno přesně ve chvíli, kdy mu druhá ruka podávala nůž.
"Uděláš to přesně tak, jak jsme si to nacvičili," poručil mu hlas vlídně, i když přítelova tvář zůstávala bez citu. "A teď si vem toho králíka," dodal znovu tím pevný, nesmlouvaným tónem.
Nejistě králíka od přítele převzal. Ten, jako by vycítil Josephovu nejistotu, sebou začal divoce zmítat. Snažil se být silný. Snažil se, aby se mu ruka netřásla. Stisk na zvířecí kůži o něco zesílil. Stále to v něm přetrvávalo. Nějaká zábrana, která způsobovala jeho nerozhodnost. Tichý hlásek v koutku jeho mysli, který mu našeptával. "Tohle je špatné. Neměl bys to dělat. Běž pryč od toho člověka. Není to tvůj přítel. Je nebezpečný a právě teď si užívá tvou nerozhodnost. Tvé váhání…" "Dost!" okřikl se v duchu. "To není pravda!"Jak by mohla? To on mu dal to, co mu doma odpírali. Konečně někdo, kdo se o něj zajímal. Někdo, s kým si mohl otevřeně popovídat a následně zažádat o radu, protože věděl, že on ho poslouchal a v jeho tváři nikdy nebyl předstíraný zájem, jako když s Josephem seděl otec, ale doopravdy svého prvorozeného neposlouchal. Nestaral se o Josephovu rodinu. Nezajímalo ho, že mají doma benjamínka, kolem kterého se teď všichni točili. Držel nad ním pevnou mužskou ruku, kterou tolik postrádal. Staral se o něj jako niko a už jen proto ho nemohl zklamat. Nechtěl ho zklamat a proto to musel udělat. Zabije toho králíka.
V momentě rozhodnutí sebou onen nebohý tvor začal zmítat ještě divočeji. Jako by snad nějak vytušil, že se jeho život blížil ke konci. Naposledy zabojoval a pak už mu hrdlo prořízl nabroušený nůž. Ten pohyb byl naprosto plynulý. Jistý, klidný a vyrovnaný. Bez jediného zadrhnutí. Udělal to přesně tak, jak ho to jeho přítel naučil. Chladně. Automaticky. Tak, jak později podřezával krky svým nepřátelům. Ale tehdy, když byl ještě malý kluk, králík sebou naposledy škubnul a pak povadl v jeho sevření, jak z něj život vyprchal… Když se jeho ruce prvně potřísnily krví. Tehdy se v něm něco zlomilo. Jedna jeho část odumřela a jiná se narodila. Zábrany se postupně samy ztrácely, jak bylo jeho svědomí pomalu, ale jistě zabíjeno…
.
Probudil se. Oči měl doširoka rozevřené. Zrychleně dýchal a slyšel splašený tlukot vlastního srdce. Mžoural do tmy. Na čele mu vyrazily studené kapky potu. Mimoděk zaznamenal, že se mírně třásl. Třásl se? Třásl? Doopravdy na něj měl pouhý sen takovýto vliv? Mohl by v něm opět probudit strach? Strach, který tak dlouho nepocítil? Byl tak živý! Všechno se zdálo naprosto reálné. Vinice za pozdního léta v jeho milované vlasti. Smith s chladnýma očima a velitelským hlasem. Ubohý králík, který skonal jeho vlastní rukou. Nic z toho by jej však neděsilo tolik, jako pocity, které při tom cítil. Byly tolik vzdálené jeho nynějšímu já, že víc už to ani nemohlo být možné. A přesto se mu zdálo, jako by se na kratičký okamžik ocitl zpět v minulosti. V minulosti, na kterou nechtěl vzpomínat.
"Copak? Špatné sny?" zeptal se mužský hlas nebezpečně blízko.
Trhl sebou. Teprve teď si uvědomil, že v místnosti nebyl sám. "Noční můra," přisvědčil neochotně.
Vedle něj se ozval tlumený smích. "Dokonce i ty máš nějaké děsy," pošeptal mu sametový hlas do ucha a následně cizí prsty začaly hladově bloudit po Josephovi obnažené hrudi.
"Teď ne, Chico," řekl Joseph a znechuceně odtáhl přítelovu ruku.
"Nejmenuji se Chico" odvětil ten druhý ublíženě. "Ale to tě vlastně vůbec nezajímá, že?" pokračoval sklíčeně. "Vůbec nic tě o mně nezajímá. To proto se nesnažíš zapamatovat si ani moje jméno. Jsem ti dobrý jen na jedno. Pro tebe jsem jen děvka pro sex. Dočasné poblouznění. Hračka na odreagování -"
"Nechápeš to, Akiro," skočil mu Joseph do řeči. "Vůbec to nechápeš." Po těch slovech vstal a přešel ke komodě, o kterou se opřel. Náhle jakoby zestárnul o několik let. Vypadal unaveně a překvapivě staře. Nikdo by mu v tu chvíli nehádal něco málo přes třicet. Ani omylem.
"Máš pravdu. Vůbec to nechápu," zaznělo v odpověď.
Joseph si povzdechl. "Viděl jsem svého bratra," poznamenal spíš sám pro sebe, protože vážně netušil, proč by to Akirovi něco takového říkal. Se svým osobním životem, pravým životem, se nikomu nesvěřoval.
"To je dobře, ne?" podivil se Akira. "Proč to tedy říkáš tak sklesle?"
"Ne, není to dobře," obořil se na přítele Joseph naštvaně. Veškerý potlačovaný vztek z něj začal proudit ven. Valil se z něj, jako voda z díry v protržené nádrži. Už bylo příliš pozdě, aby ho mohl zastavit. "On žije, chápeš to? Žije! A já si celou tu dobu myslel, že … To je jedno. Hlavní je, co to teď znamená."
"A co to znamená?" vydechl Akira dychtivě. Takhle rozzuřeného Josepha ještě neviděl. Fascinovalo ho to a děsilo zároveň. Toužil po odpovědi, ale přitom se jí bál. Vzbouřily se v něm pocity, což jen postrčilo jeho uměleckou duši. Náhle ten výjev chtěl namalovat. Odpověď ztratila na důležitosti a on se snažil do mysli vrýt ten obraz rozhořčeného milence, aby jej pak mohl přenést na plátno.
"Znamená to, že jsem zklamal," pronesl Joseph do ticha. Sedl si zpět na postel a zabořil hlavu do dlaní. Co mám teď udělat? ptal se sám sebe a prsty si zajel do vlasů, jak zoufale pátral po odpovědi.
.
Já vám říkala, že to nemáte číst... A v těch komentářích mě neukamenujte. ^^ Prosím o schovívavost.