.
Kapky vody zlehka dopadaly na jeho tělo. Šimraly ho a jemně masírovaly jeho pokožku. Prameny životodárné tekutiny jej hladily a odnášely pryč pot spolu s veškerými nečistotami, které na jeho kůži během hry ulpěly. Miloval, když si po tvrdé práci mohl dopřát osvěžující koupel. Vždy měl při tom takový pocit, jako by se jeho tělo spolu s opravdovou špínou očistilo i od všech jeho hříchů. Tohle byly jedny z mála okamžiků, kdy nemyslel na nic a jen si vychutnával příval vody na jeho nahé tělo. Náhle byl tak lehký, jako snad nikdy v životě. To vše však zmizelo ihned po tom, co zastavil vodu. Realita jej opět zastihla a starosti se vrátily.
Naskočila mu husí kůže. Snažil se co nejrychleji utřít a následně nasoukat do obleční. Místní umývárny nebyly zrovna nejlépe vytápěny. I tak si sprchu nemohl odpustit. Stal se z toho jeho osobní rituál, který byl pro něj stejně důležitý, jako nedělní mše pro řádného katolíka. Rychle zkontroloval, zda si náhodou nenamočil vlasy. Dával si pozor, ale jeden nikdy neví. Nerad by, aby mu venku na chladném vzduchu zmrzly.
"Čau kluci," mávl na rozloučenou zbytku mužského osazenstva jeho družstva.
"Čau," ozvalo se ze všech stran.
Měli ho rádi, což ho těšilo. Tyhle vřelé pozdravy ho vždy zahřívaly na duši. Do mrazivého podvečera vyšel s úsměvem na rtech, který se ještě rozšířil, když spatřil dívku svého srdce, jak svou přítelkyni s oblibou nazýval. Ač se tak na první pohled nezdálo, i tak ho letmý polibek nechal chladným. Nedoprovázely jej žádné pocity, které zaplavovaly mužské nitro při pohledu na milovanou ženu. Srdce se mu nerozbušilo závratnou rychlostí, nepociťoval štěstí ani triumf, hladina adrenalinu nevzrostla do závratných výšin a nezalila ho vlna vášně ,doprovázena mírným vzrušením ve slabinách. Proč taky, když ji nemiloval? Ale to ona nevěděla. A tak to mělo zůstat. Nemusel se bát. Byl skvělý herec.
"Dneska jsi přímo zářila," pošeptal jí do ucha. Viděl, jak se mírně začervenala a slyšel její tichý smích. "Jak jsi obehrála Hira a potom namířila přímo do brány. Fantastické!" pokračoval ve slovech chvály.
"Nech toho," ohradila se, i když bylo víc než patrné, že ji jeho slova potěšila.
"Proč? Vždyť je to pravda," opáčil s úsměvem.
"To ty jsi byl skvělý," řekla místo odpovědi. Pak se zarazila a opravila: "Jsi skvělý. Jak se o všechno staráš, když tu Uzumaki není. Prostě zorganizuješ trénink a všichni tě při tom respektují. A navíc to děláš i přes to, že bys měl správně sedět doma a ležet v knížkách, když teď studuješ na univerzitě."
"Nepřeháněj…" odbyl její obdivnou řeč. Tak se staral o družstvo, když tam jejich trenér nebyl. No a co? Pro něj to bylo přirozené. Obětoval by cokoliv kvůli jeho milovanému sportu. Fotbal se stal nezastupitelnou součástí jeho života.
"Já to myslím vážně, Toshiro," otočila se na něj s upřímností v očích. "Nikdo se tě o to neprosil. Poslení dobou jsi trenérem ty a ne ten uvřískaný blázen."
"To abych si řekl o plat," zavtipkoval, ale nezdálo se, že by se tomu zasmála.
"S tebou se nedá mluvit vážně!" obořila se na něj a hrála naoko uraženou.
Vždycky byl takový. Sebevědomý a sebejistý. Neustále se vyzdvihoval, ale i tak ho ostatní obdivovali. Protože byl galantní, milý, pozorný a okouzlující, dokázal si okolo prstu omotat každého. Vypadal jako filmová hvězda, model z nějakého časopisu. Vypadal skvěle a moc dobře si to uvědomoval. Možná až moc. Dívky ho za to milovaly. A on jim jedné po druhé lámal srdce. I tak na něj stály fronty a doufaly, že se právě díky ní změní a zůstanou spolu. Pak tu ale byly takové, které si jej nepouštěly k tělu. Tatsuki Namikawa byla jednou z nich, ale i tak ji nakonec dostal. Teď byla jen a jen jeho.
Nedělal to pro sex ani pro slávu. Nálepka sukničkáře ho v žádném případě netěšila. I tak nemohl přestat. Honosil se jménem Midorikawa a to znamenalo jisté výhody, ale i povinnosti. Jako správný syn svého otce, který nyní spočíval na postu policejního ředitele, kráčel v jeho stopách a právnickou fakultu obětoval pro policejní akademii. Vzdal se mnoha snů, jen aby otce potěšil. Chtěl mu ukázat, jak i on dokáže úžasné věci, ale místo toho jen v jeho očích klesal stále níž a níž. A mohla za to Ona. To Ona zlomila jeho srdce, uštědřila mu tvrdou ránu, která ho srazila na kolena. To by ani tak nevadilo, kdyby to tak nebolelo. Nebolelo by to, kdyby Ji nemiloval. A už jen ten fakt ho zraňoval víc, než pokles v otcových očích. Nenáviděl se za to a ještě více nenáviděl Ji.
"No tak už se nezlob," otočil se na Tatsuki a prosebně se na ni zadíval.
Střelila po něm pohledem, když ji prstem pohladil po tváři. Sklopila zrak. Líce se jí zbarvila do růžova. Snažila se potlačit úsměv, který se jí dral na rty a škubal tak jejími koutky. "Stejně jsem ti za to vděčná," řekla po chvíli.
Tázavě nadzvedl obočí.
"Že jsi to vzal za Uzumakiho," vysvětlila mu. "Můžeme tak spolu trávit víc času." Usmál se na ni, což ji povzbudilo k delšímu proslovu. "Od té doby, co jsi odešel na univerzitu se spolu moc nevídáme. Ráda bych s tebou trávila víc času. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct…"
"Vážně?" podivil se a neúmyslně jí tak skočil do řeči. "Promiň," řekl, když si uvědomil, co udělal. "Můžeš pokračovat."
"Nevím, co dodat."
"Chtěla jsi mi toho přece tolik říct…"
Opět zrudla. Bylo zajímavé sledovat, jak se teď před ním chovala. Odhalila mu své nitro a ukázala mu tak Tatsuki, kterou do té doby neznal. Pořád byla stejná, ale přitom jiná. Tmavě hnědé vlasy měla možná o něco kratší, než je nosívala, ale pořád nosila stejný rozcuch, tvář jí zdobily neposedné pihy a na svět z ní shlížely dvě čokoládové oči. Její divokost a prudká povaha zůstávaly, ale tam uvnitř, skryto hluboko před realitou, kam mohli vidět jen ti nejbližší, se skrývala jemnost. Veškerá ženskost, kterou u ní povrchní pozorovatelé postrádali. I ona snila o princi na bílém konci. Jen o tom nevěděla a on jí to ukázal.
"Tak jaký jsi dneska měla den?" zeptal se, když dlouho mlčela.
"V pohodě," ujistila ho a pustila se do vyprávění. Popisovala mu, jak ráno posnídala s maminkou a domluvila se s ní na dárku pro tatínka, který ji následně zavezl do školy, jak se náramně bavila při hodině sociologie, co probírali v angličtině… "Po hodině pak za mnou přišla Viola," prohodila jakoby mimochodem.
Au. Do toho okamžiku ji vnímal jen napůl, ale jakmile zaznělo Violino jméno, Její jméno, zpozorněl a projela jím ostrá bolest. Proč to tolik bolelo? Po tom všem? Po takové době…? "A co ti chtěla?" snažil se o neutrální až ledabylý tón. Chtěl působit dojmem, že ho to vlastně vůbec nezajímá, i když byl ve skutečnosti celý napjatý. Dychtil po odpovědi, avšak věděl, že kdyby to přiznal nahlas, nedočkal by se příliš vřelých reakcí.
"Vyřizovala něco pro Yuuki. Však víš… s tou rozlučkovou párty. Nic důležitýho." Mávla nad tím rukou.
"To je všechno? A nic víc?"
"Co víc bys chtěl?" osopila se na něj. To téma jí bylo nepříjemné. "Pohádaly jsme se. Kvůli tobě," dodala po chvíli.
"Aha," hlesl. "A co říkala?"
"To samý jako všichni osatní. Že bych měla otevřít oči, protože jsi děvkař a nemyslíš to se mnou vážně a bla bla…"
"Nic víc?" Zklamaně si povzdechl. "A co teď vlastně dělá? Myslím Viola."
"Musíme se bavit zrovna o ní?" otočila se na něj s prosbou v očích.
Chvíli jen tak zírali jeden na druhého. Ano, musíme, odpověděl jí v duchu. Protože mě to zajímá. Vlastně by se mi docela hodilo vědět, co právě dělá, ale o tom ty nemáš ani tušení. "Všechno, co si přeješ," usmál se na ni.
Úsměv mu opětovala. Vážně s ním nehodlala rozebírat zrovna tohle téma. "Díky."
"Nechceš jít zítra do kina?" zeptal se znenadání.
Bylo na ní vidět, jak ji náhlá změna tématu zaskočila, ale nic proti tomu nenamítala. Její úsměv se rozšířil. "Ráda."












