close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nabídka

14. července 2010 v 11:36 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Další úryvek ze čtvrté knihy (označení kniha berte z rezervou - já vlastně ještě vůbec nevím, jak to tam bude všechno probíhat). Tento se mi odehrál v hlavě včera ve vlaku cestou z Brna. Kvůli němu jsem pak stresila, že jsme s Nenci zapomněly vystoupit. xD Miluju Violu, když je mrcha. Je to takové mé podlé temné já, které se tam někde uvnitř skrývá. Nechtějte ho poznat. Tohle jsem si vážně užívala. A taktéž jsem chtěla zkusit napsat jednu scénu z více pohledů. Dnes pouze ze dvou (pochybuju, že bych kdy kombinovala víc). Kohopak to Violka přišla po dlouhé době navštívit? Posuďte sami.

Dveře se za ním zaklaply. Už nebyly žádné hlasy, žádní lidi okolo. Byl jen on a ticho. Vešel do své kanceláře a posadil se za stůl. Vybavil si svůj první den tady. Nejdříve si místnost prohlédl. Dmula se v něm pýcha, že se dostal tak daleko. Toto byl jeho vysněný post. Už nebyl řádovým policistou, ale vrchním velitelem. Pamatoval si, jak prvně sedl do tohoto křesla, ruce položil na skleněnou desku a připadal si jako král. Otočil se na židli a zlehka se rozesmál. Okamžitě z kanceláře vyhodil všechny krámy, které nepotřeboval. Nahradil je mnohem užitečnějšími věcmi. Navíc vážně nesnášel, když si lidé do práce tahali svůj soukromý život. Proto tu neměl nic osobního. I tak to tu patřilo jen a jen jemu a on si své teritorium bedlivě hlídal.
Změny, které po nástupu provedl, vedly jen k lepšímu. S ničím se dlouho nepáral. Vůbec mu nevadilo, že vyhodil takřka polovinu personálu. Chtěl tu mít své lidi a profesionály. Vytvořil dobrý kolektiv, ale i tak své podřízené monitoroval. Nemohl si dovolit ani to nejmenší chybičku. Vše musel být perfektní. V téhle hře šlo o všechno.
Byl rád, že už měl náročný den téměř za sebou. Přivolali je k jedné vraždě, nad níž strávili celý úterek. Odpoledne v háji. Na druhou stranu však bylo nad slunce jasné, že za tím stáli oni. Kazushi Mogi se vážně nebál jít přes mrtvoly. Tak nějak zapochyboval, že by jinou cestu jeho úhlavní nepřítel znal. Problém byl v tom, že byl až příliš silný. Vlivní a mocní lidé se odstraňovali nejhůře. I tak cítil, že jsou blízko. Věřil, že vyhrají. Nyní rozdal úkoly a dál se o to nezajímal. Jeho lidé mu donesou spolehlivé informace, přinesou výsledky. O tom nepochyboval. Zbýval mu už rozhovor se slečnou Orikawou. Nabídla mu informace přímo od zdroje.
Ta žena ho zajímala. Zavolala jeho sekretářce, zda by si s ním soukromě nemohla promluvit. Podle všeho pracovala u nich. Odmítal však uvěřit, že by jen tak zradila. Určitě za tím bylo něco víc. A ta představa, že by ji zadržel a pak by z ní dostal všechno, co věděla, i kdyby mu to nechtěla říct… Musel se usmát. Jestli chystala nějakou boudu, zvolila špatného člověka. Vstoupila přímo do jámy lvové.
Dovnitř vstoupila žena s tmavými brýlemi. Tak dáma si chce hrát na tajemnou, pomyslel si a v duchu se uchechl. Začínalo se mu to líbit. Tmavovláska byla docela vysoká. Nepochyboval, že to byl jen klam vydařený vysokými jehlami. Působila elegantním dojmem. Na ruce spatřil stříbrný prsten ve tvaru draka. Omotával se jí kolem prstu jako hlad. Nehty měla pěstěné a upravené. Na krku se jí houpalo několik přívěsků, kterým dominoval velký kovový kříž. Teprve když přišla blíž, všiml si barevných proužků v hustých černých vlasech pod ramena. Taktéž byla mladší, než očekával. Mohla být asi tak stejně stará jak on.
Došla až k němu, posadila se a sundala si brýle. Úsměv mu ztuhl na rtech. Natažená ruka zůstala nehybně viset ve vzduchu. Utápěl se v pomněnkových studánkách. Šokovaně zíral do známé tváře. "Violo…" vydechl nevěřícně a ruka mu sklouzla na stůl.
"Ahoj Toshiro, dlouho jsme se neviděli," pozdravila ho klidně. Neusmívala se. Držela si jakýsi odstup a zkoumavě si jej prohlížela.
Odmítal tomu uvěřit. To nemohla být ona! Přece by sem za ním takhle nepřišla! Osm let ji neviděl. Od té doby, co zmizela, po ní pátral s jediným úmyslem - zabít. A teď se tu před ním objevila, starší, ale přece jen ona, a klidně se uvelebila naproti v křesle, jako by se nic nedělo.
"Co tady děláš?" zeptal se podezřívavě.
"Přišla jsem si popovídat," řekla, jako by to nebylo nijak zvláštní.
"Popovídat?" zopakoval s ironií v hlase. Copak se zbláznila? "Můžu kdykoliv vytáhnout zbraň a-"
"Nemůžeš," přerušila bez jakýchkoliv emocí. "To bys musel vstát a dojít k opasku, který sis odložil támhle na židli."
Jak věděla, že …? Pro lepší demonstraci se zvedla, došla k dřevěné židli u dveří, vzala opasek a zbraň vyňala z pouzdra. Chvíli si ji prohlížela. Šokovaně na ni zíral. Pak se vrátila ke stolu, se zbrání si ještě několik vteřin hrála, než ji odjistila a namířila přímo na něj. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Toshiro jen ztěžka polkl.
.
Nebylo to těžké. Najít Toshira Midorikawu zabralo jen pár minut. Snadno se dal vygooglit. Nepotřebovala k tomu ani žádné tajné zvědy. Stále zůstával v Takasaki a pracoval jako vrchní inspektor v jednom z okrsků. Těšila se, až se do města svého mládí opět vrátí. Měla na něj krásné i děsivé vzpomínky. Když se ubytovala v hotelu, vydala se na procházku, kde ji přepadla smutná nostalgie. Tady jsem chodila na sebeobranu, tady do školy, o pár ulicí dál měl Leito byt… Každá vzpomínka byla svým způsobem krásná, ale zároveň bolela. Ty časy byly nenávratně pryč. Jak ráda by je vrátila a všechno to změnilo. Bohužel to nešlo.
Okamžitě jednala. Zavolala do jeho kanceláře. Schválně si vybrala dobu, kdy nebude na příjmu. Nechtěla riskovat, že by ji poznal. S jeho sekretářkou se pod cizím jménem domluvila na schůzce. A taktéž mu poslala vzkaz. Přesně tak, aby neznalému nic nedošlo, ale informovanému sdělil právě tolik, aby v něm vzbudil zvědavost. Povedlo se. Druhého dne už dorazila na stanici a ohlásila se na recepci, kde ji poslal do jeho kanceláře. Zajistila si soukromou schůzku, aby je nerušili. Bez zaklepání vstoupila a posadila se do křesla naproti toho jeho. Natáhl k ní ruku. Nepřijala ji. Zkoumala jeho tvář, která se nijak nezměnila. Pořád by mohl dělat modela. Pak si sundala brýle.
"Violo…" vydechl neschopen jakéhokoliv dalšího slova. Bodlo ji u srdce. Takto ji už nikdo dlouho neoslovil I tak si jeho překvapení náležitě užívala. Vyrazila mu dech. Doslova.
"Ahoj Toshiro, dlouho jsme se neviděli," pozdravila ho klidně a čekala na jeho další reakci. Nevěřícně na ni zíral. Tušila, co se mu teď honí hlavou. Ano, vážně byla tak hloupá a nakráčela přímo do jeho kanceláře. Zanedlouho však bude za hlupáka on.
"Co tady děláš?" zeptal se a podezřívavě si ji měřil.
"Přišla jsem si popovídat," odvětila prostě. Tuto odpověď rozhodně nečekal.
"Popovídat?" Hlas mu při tom přeskočil. V duchu se škodolibě usmála. Navenek však zůstávala stále stejně klidná a vyrovnaná. "Můžu kdykoliv vytáhnout zbraň a-"
"Nemůžeš," skočila mu do řeči. Jeho kecy by byly zbytečné. Nechtěla to protahovat. "To bys musel vstát a dojít k opasku, který sis odložil támhle na židli." Po těch slovech vstala a neomylně zamířila k dřevěné židli po věšáky, kde se válel opasek. Ve své vizi viděla, jak jej tam odkládal. Opět ho svým chováním naprosto šokovala. Tahle hra byla tak zábavná! A bude ještě zábavnější, pomyslela si když si prohlížela zbraň vyňatou z pouzdra. Vrátila se zpět ke stolu, znovu se v duchu zasmála tomu, co bude následovat, a pak už zbraň odjistila a namířila na Toshira. Odhodila svou masku a konečně ukázala svou pravou tvář. Viděla, jak polknul naprázdno.
"Co chceš?" vyštěkl na ni nepřátelsky.
"Mám pro tebe nabídku," mrkla na něj.
"Jasně," opáčil kysele. "A uvědomuješ si, že se nacházíš na policejní stanici, kde stačí, abych dal jediný povel a mí muži tě bez okolků zastřelili? Navíc nás snímají kamery, takže už nejspíš zbrojí…"
Zmlknul jak se její úsměv rozšiřoval. Přesně tak reakce, kterou čekala. Ani nepotřebovala používat své schopnosti. Byla prostě dobrá. "Nemusíš se bát," ujistila ho. Promlouvala konejšivým hlasem jako k nějakému dítěti. "O to jsem se postarala. Na kamerách není nic neobvyklého."
"Lžeš," usykl jedovatě. Oči se mu zúžily do uzounkých štěrbinek.
Šibalsky na něj mrkla. "Mí muži se o to postarali."
"Tví muži?"
"No jasně. Každý máme známosti," pokrčila rameny.
"Všechny mé zaměstnance jsem si prověřil. Není tu niko, kdo by-"
"Skulinka se najde všude," pronesla tajuplně.
"Kdo?" dožadoval se.
"Jasně. Určitě ti to budu říkat," odvětila ironicky. Pochopil. Teď to z ní určitě nedostane. "Ale zpět k tématu," pokračovala dál. "Proč jsem za tebou přišla? Chtěla bych ti nabídnout spolupráci."
Vyjeveně na ni zíral. "To má být vtip?"
"Ne," ujistila ho s vážnou tváři.
"Vždyť jsme nepřátelé!"
"No a? To se vylučuje?"
"Co je tohle za otázku? Můj otec-"
"Ano. Tvůj otec v tom vskutku hraje důležitou roli," skočila mu do řeči a rázně ho tím umlčela. Zvědavě se na ni povídal. "Copak chceš být dál jen jeho loutkou?" zeptala se. "Nechat se ovládat, jako kdybys neměl vlastní vůli? Copak tě to neštve? Jen tě omezuje a nedokáže tvou práci ocenit. Poslal tě na policejní školu, i když jsi chtěl na práva. Vůbec tě nerespektuje, Toshiro! A ty máš přitom takový potenciál. Máš navíc, ale kvůli němu se nemůžeš plně vyjádřit."
Zmateně se na ni díval. Ano! Strefila se. Udeřila na správnou strunu. Mířila tam, kde byla nejzranitelnější.
"T-to…" koktal.
Vstala, pistoli položila na židli a obešla stůl až k němu. Pohladila ho po vlasech. "Dokázala bych ti dát mnohem víc," řekla s pohledem upřeným do jeho karamelových očí. "Nijak bych ti v ničem nebránila. Podpořila bych každou tvou činnost. Dokázala bych ti svěřit úkol, aniž bych se potřebovala ujišťovat, že mě nepodvádíš, nebo jsi to nezkazil. Vložila bych do tebe důvěru. Řekni mi - dokázal by to tvůj otec?"
Jak mluvila, nakláněla se k něm a jejich obličeje se přibližovaly. Zastavila se, až byli na stejné úrovni. Čekala na odpověď.
"Ne," vydechl nakonec.
Láskyplně se na něj usmála. Posadila se mu na klín. Pořád udržovala oční kontakt. Rukou mu přejela po stehně. Cítila, jak jím projelo vzrušení. "Možná jsi to ze začátku bral jako hru, ale já vím, že jsi mě miloval," pošeptala mu do ucha.
"Jsi vážně mrcha," řekl po chvíli.
Pohrdavě se ušklíbla. "A co jiného bych měla být? Jdou po mě dvě organizace, které mě chtějí zabít. Zabili mi přítele, skoro vyvraždili rodinu a bůhvíco ještě. Kvůli nim musím žít v utajení a pokud to nějak neukončím, bude to pokračovat, dokud neumřu. Copak tohle je život? Myslím, že odpovědět si dokážeš sám."
Nebyl schopen slova. Smutně si povzdechla a pak ho bez jakéhokoliv varování políbila.
Nečekal to, ale jí to bylo jedno. Dravě ochutnávala jeho rty. Už na ně za to dobu zapomněla. Jazykem snadno pronikla dovnitř. A on jí to počátečním šoku začal oplácet. Promlouvala z něj vášeň. Rukou mu zajela do vlasů. Druhou začínala rozepínat jeho košili. On jí šmátral po těle. Nevěděl, kam šáhnout dřív. Chtěl ji celou. Najednou. Teď. Jakmile měl obnaženou hruď, přestala ho líbat začala ho na holých místech hladit. Prsty obkreslovala jeho vypracované svaly. Potom přidala i polibky. Slastně vydechl. Oba se nacházeli v naprostém opojení. V tom momentu nebyli Viola a Toshiro, dva nepřátelé na život a na smrt. Považovali se za zbloudilé duše, které se nechaly plně ovládnout chtíčem.Viola se však nakonec odtáhla. Na protest hlasitě zaúpěl.
Nebrala na něj ohledy. Vstala, upravila se a došla ke dveřím. Měla se k odchodu. "Uvažuj o mé nabídce," pronesla, než se za ní zaklaply dveře.
.
Co to bylo? Na místo, kde ji naposledy patřil, zíral ještě hojnou chvíli, po tom, co odešla. Doslova hypnotizoval dveře před sebou. Napůl čekal, že se otevřou a ona se vrátí. Nestalo se. Pomalu začal vstřebávat předchozí události. Sakra! Ona odešla! V duchu zaklel. Rychle musí zavolat ostatním, aby ji zadrželi. Jeho ruce se však setkaly s odporem. Do zápěstí se mu zaryla vlastní želízka. Musela mu je ukrást a nasadit někdy mezi vášnivými polibky. Mrcha. Vůbec si toho nevšimnul. Ani to nijak nezaznamenal. Chvíli pak přemýšlel nad její vychytralostí. Teď ostatní asi nezavolá… Pak se zarazil. Do prdele! A jak se z toho teď asi dostanu?!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kaori | E-mail | Web | 15. července 2010 v 0:53 | Reagovat

O!
O____o
Nevěřim... To není Viola! xDDD
Sakra, po osmi letech? To se asi v druhé knize Toshiro neobjeví, co? -.- :D To se mi fakt líbilo. Zabili přítele? To je smutné :D
Tohle mě vážně dost navnadilo. Jojo, přesně to splnilo svůj účel. Teď jsi mrcha ty, žes to sem takhle jen tak dala s vědomím, že víc nebude a nás, (úžasné a skvělé) čtenáře, tím jenom napneš. Zlá! :D :)

2 awia | Web | 15. července 2010 v 2:19 | Reagovat

[1]: Kaori: Ale je. :-D Však si počkej ... jestli se k tomu dostanu. A víš jak, psala jsem to i na začátku tohodle článku, já jsem prostě tam někde uvnitř mrcha a takhle si to kompenzuju. Nebozí čtenáři. Ale já to vlastně ani nedělám schválně. Jen teď nic nepřidávám, tak jsem to chtěla něčím vynahradit.
Jo jo ... v druhé knize Toshiro bude. To se neboj. A hele jako ... taky taková. Řekne, že je to smutné a pak se směje. :-D
Tyhle scény ze čtverky vlastně nejsou nijak plánované. Prostě se mi odehrají v hlavě a já je napíšu, když mám chuť. Zrovna dneska se mi zdálo o tom, jak Viola přijde za Smithem a ... ne, nebudu nic prozrazovat. Ale bylo to drsný. Třeba o tom taky někdy napíšu. I když to bych toho prozradila až moc. :-D

3 Kitty | Web | 15. července 2010 v 9:43 | Reagovat

Violka se nám vybarvila :-D
Dvakrát tam máš místo čárky a uvozovek otazník a ů, jednou chybí s, ale v tomhle se chyby hledat neměly, co? :-D
Mam pocit, že bych z fleku mohla napsat pokračování :-D, ale je to jen zdání, ve skutečnosti bude všechno jinak.
Jestli to takhle půjde dál (úryvky, ochutnávky, tajemstvíčka), nebudeš mít za chvíli už žádné čtenáře. Všichni zemřou strašlivou a nedočkavou smrtí :-D

4 awia | Web | 15. července 2010 v 11:29 | Reagovat

[3]: Kitty: :-D No jó... Mrcha.
Jednou jsem to s tím otazníkem našla, po druhé ne. A když už jsi na to poukázala, tak by bylo dobré mi ty chyby napsat. Ráda bych své překlepy nějak monitorovala, abych pak věděla, na co si mám dávat pozor.
Hele, můžeš to zkusit. Mě by třeba docela zajímalo, jak si to pokračování představuješ. :-D
Víš, to je můj supertajný plán, který jsi právě odhalila. Všechny vyhladit tím, že nebudu přidávat povídku. A tady v tom žádné tajemství není. Viola se prostě "jen" stavila za Toshirem...

5 Kitty | Web | 15. července 2010 v 11:48 | Reagovat

[4]: "Dokázala bych ti dát mnohem víc?ů řekla s pohledem upřeným do jeho karamelových očí. To s tim s nemůžu najít.
Radši nic sepisovat nebudu... Pak to všechno bude stejně jinak a musela bych si připadat jak pako (stejně už si připadám přinejmenším podobně) :-D

6 awia | Web | 15. července 2010 v 12:17 | Reagovat

[5]: Kitty: Nevadí (jakože to s tím s nemůžeš najít). Každopádně díky, že jsi mě na ty uvozovky upozornila.

7 Polgara | Web | 15. července 2010 v 21:47 | Reagovat

Už sem ti řikala, že si pěkná potvora? Tss, dát takovouhle ochutnávku, která navnadí a prozradí víc, než by četnář chtěl, a pak nechat ubohé čtenáře čekat. :-D

8 awia | Web | 16. července 2010 v 11:19 | Reagovat

[7]: Polgara: Nevím jestli zrovna ty, ale pár lidí mi to už říkalo. :-D Je to moje druhé jméno, víš. Ale pšššt!
Co prozradí? Vždyť nic neprozrazuje. Jenom obyčejný milý rozhovor. *trálalá*

9 Lomeril | Web | 18. července 2010 v 15:02 | Reagovat

Viola je sice mrcha, ale všichni chlapi jsou stejný... i když... trošku mi to připomíná tu scénu z Lovců Prokletých. Tu v té opuštěné vrátnici.

10 katHys | 20. července 2010 v 19:38 | Reagovat

[9]: Lomeril: Vazne? Me ta spojitost ani nenapadla a ani ji tam nevidim... xD Ale tak ja nevidim spoustu veci tam, kde je ostatni vidi a vidim spoustu veci tam, kde je ostatni nevidi. xD Jsem divna a nebojim se to priznat. [Omg ... ta anglicka klavesnice je hrozna!] A pak ... skvele jsi to vystihla. Vsichni chlapi jsou stejni. :-D

11 Lomeril | Web | 20. července 2010 v 21:15 | Reagovat

Spojitost? Jednoduše - jeden zabaví někoho jiného ehm... tělesnou blízkostí a pak mu provede nějakou sviňárnu ;-)

12 awia | 21. července 2010 v 22:48 | Reagovat

[11]: Lomeril: XD Telesnou blizkosti, jo ... ale jo, mas pravdu. Ale pobavilo me to. A Violka mu neprovedla svinarnu ... ona si jen zasjistila bezpecny odchod. :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.