close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak vzniká kniha (část 3.)

13. července 2010 v 11:00 | Awia |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů
"Doby, kdy jsem buď rozjařeně vtipkovala, nebo o sobě naprosto vážně prohlašovala, že se jednoho dne stanu slavnou spisovatelkou, jsou dávno za mnou. Tenkrát jsem si možná věřila, ale nikdy jsem nedospěla k tomu, abych své nápady přenesla na papír. Vystačila jsem si s vlastním sněním, abych pak po osmi letech zjistila, že tento sen ve mně stále zůstává. Když jsem začala psát neuvažovala jsem nad tím, že bych mohla vydat knihu. Teď je to světlý v temnotě přede mnou. Cíl, který jsem si stanovila v mé pochybné a nejisté budoucnosti."

Psát knížku (ano, už jsem to celé honosně nazvala knihou) je prima. Mít vypracované plány tak tři kapitoly dopředu, je prima. Ale jak to teď udělat, abyste se do toho nezamotali? Určit den v týdnu, abyste do školy náhodou nešli v sobotu, orientovat se v tom, před kolika dny (týdny) se daná událost stala, abyste pak potom ve vzpomínkách náhodou nelhali, zapamatovat si všechna ta jména, abyste se náhodou nepřepsali…? Já na to mám jednoduchý recept. Musíte to všechno psát, ukládat, psát, ukládat, ukládat a psát. Jiné řešení vážně nevidím. Hledání v kapitolách může být zdlouhavé a navíc, mě to prostě nebaví.
Už během prvních desíti kapitol jsem měla rozkol v tom, kdy se co odehrálo. Začínala jsem se v tom ztrácet. Došlo mi, že má hlava na to prostě nestačí. První den, který se v povídce odehrál, jsem tedy pasovala na úterý. Potom to šlo snadno - ve středu přijde Leito, ve čtvrtek Tatsuki, v pátek jsou laborky, sobota zápas a tak dál. Právě to, který byl den v týdnu, mnohdy ovlivňovalo děj povídky. Na středu jsem pak navíc dala i sebeobranu a už to jelo. Vznikla tedy kostra, něco jako další plán, které však nebyl dělen podle kapitol, ale podle dnů v týdnu. U každého dne pak byl stručný popis, co se stalo. A aby toho náhodou nebylo málo, v den Violiných narozenin jsem určila přesné datum, tudíž mám přehled i s daty. Takto vypadá kostra prvního týdne (úterý - úterý):
- první vražda
Úterý - vstup do příběhu
- schůze Společnosti (7.10.)
Středa - příchod Leita
- druhá vražda (8.10.)
Čtvrtek - přišla Tatsuki, sraz s Toshirem na Tréninku
- schůzka Smitha a Akimachiho (9.10.)
Pátek - laborky (10.10.)
Sobota - zápas (11.10.)
Neděle - hlídání kisame, vlastní srmt (12.10.)
Pondělí - první trapárna před Leitem, dozvěděla se o sebeobraně, telefonát Akimachimu
- sen o Hieakim (laboratoře) (13.10.)
Úterý - francoužština (14.10.)

Jak jsem již neznačila, podobný problém jsem měla i s jmény. Na s křestními, ty jsem si u hlavních postav zapamatovala snadno, ale dlouho dobu mi trvalo než jsem si zapamatovala například nějakou Shui (Hinata), nebo Akimachiho, jehož druhé jméno je v povídce zmíněné párkrát. U některých postav mám dodaný i věk, pokud si ho nepamatuji. Začátek seznamu pak vypadá asi takto (nachází se tam většina vedlejších postav + samozřejmě ty hlavní; existuje i druhý seznam, kde jsou tzv. epizodové postavy - u nich mám krátký popis, jakou úlohu v příběhu hrály):
Pan Yagami
Yuzu Yagami
Viola Yagami
Kisame Yagami - 9 let
Yuuki Amane
Hideaki Matsuda
Kazushi Mogi
William Smith
Leito Cartier
Tatsuki Namikawa
Toshiro Midorikawa
Makoto Akimachi
Shiba Kurosu - emo spolužák
Mr. Kurosaki - učitel biologie

Ani si to neuvědomujete, nemáte o tom vůbec žádné pojetí, ale bez vás bych tak daleko nikdy nedošla. Moje děkovací kecy někomu možná připadaly otravné, ale já je myslela vážně, upřímně a od srdce. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v něčem vážně dobrá, nadprůměrná, lepší než ostatní. Já byla vždy ta obyčejná. Jedna z mnoha. A pak jsem začala sepisovat svá první dílka a setkala se s prvními kladnými reakcemi, ale i pořádně tvrdou kritikou.
Nebudu vám nic nalhávat - kritiku nenesu dobře. Nejdřív jsem pěkně naštvaná a tvrdohlavě si stojím za svým. Časem však ochladnu a začnu si pomalu připouštět, že měl daný jedinec možná pravdu. Proto říkám, nešetřete mě. Já to ustojím. O některých chybách vím, na jiné potřebuji poukázat. Hlavu vám za to neutrhnu.
Právě kladné komentáře mě hnaly dál. Byla jsem šťastná, že se příběh líbí a že je někdo, kdo chce vědět, jak to bude dál. Stal se z toho můj motor do dalšího psaní. A čím více lidí četlo, tím raději jsem svůj příběh měla. A vidíte, kam jste mě dokopali - chci vydat knihu! Konečně nějaký bod v budoucnosti, o kterém ví,m že pro něj udělám cokoliv. Podpora má pro mě velký význam. Proto pak dál komentujte, jak můžete, protože čím víc komentářů, tím rychleji přibude další kapitola.
A nyní bych ráda vyzdvihla pár jedinců, kteří se o pokračování a i jiné věci ohledně toho příběhu významně postarali. Už jsem je tu několikrát zmiňovala, ale opakování, je přece matka moudrosti. Neznamená to však, že by ostatní byli nějak méně důležití - naopak! Jako první zas a znovu připomenu Zmraženou Opici. Bez ní a jejího naléhání by druhé kapitola asi vážně nebyla. Poté Miselle za první větší kritiku a skvělou betu, která přežila všechny mé (nejen) pravopisné úlety. Kikulce za první možnost autorského čtení a pomalé překonávání bariéry o svém příběhu otevřeně mluvit (to platí i pro Nenci (; ). Pol, za snášení mých úryvků na ICQ s vždy kladnými reakcemi a nakonec Kaori, která ze začátku poukázala na pár chybek, které se do příště určitě pokusím napravit.
Čeká mě ještě dlouhá cesta - o tom žádná. Hlavní je, abych byla s dílem sama spokojená, a to zatím nejsem. Proto to nechci vydat teď. Chci tam opravdová místa, ověřené informace a tak dále. V příběhu jde právě o uvěřitelnost (na pravděpodobnost raději nehleďte). Pro mě je to důležité, tak mi to neberte. A poslední dobou zjišťuji, že se na to hledání a shánění materiálů strašně těším. Mé odhodlání každým dnem roste a já pak můžu o to pevněji prohlásit, že to vydám. Držte mi palečky. A protože jste byli hodní a u epilogu mne některé komentáře dojaly (vážně!), mám tu po vás oficiální anotaci k druhému dílu Blue Eyes - Ztráta.

"Odlišnost od ostatních s sebou nese mnohá rizika. Ostatní si vás více všímají, jste hned první na ráně, když o někom přemýšlí, obdivují vás a nenávidí. Obdivují za to, že se nebojíte ukázat svou výjimečnost a jedinečnost. Odsuzují za to samé. Šuškají si o vás, pomlouvají. Ihned vás zařazují mezi ty špatné, aniž by věděli, jací ve skutečnosti jste. A právě z toho má Viola největší strach. Z předsudků a odsouzení. Copak je špatná jen proto, že se tak narodila? Vždyť ona za to přeci nemůže! Kolikrát si už přála, aby byla obyčejnou dívkou se všedními problémy. Bohužel není. Naštěstí není její odlišnost na první pohled nijak patrná a ona ji může s klidem skrývat. Místo toho, aby ráno řešila, co na sebe, jaké nové líčidla by si měla koupit a do kterého obchodu by měla co nejdříve zavítat, aby náhodou nevyšla z módy, má poněkud jiné starosti. Venku se volně pohybuje člověk, který o jejím malém tajemství ví a jí už pomalu docházejí síly, aby zajistila jeho mlčenlivost. Navíc se každý druhý den budí se strachem, zda společnost náhodou nezjistila něco víc a jejich pátrání se nenachýlilo jejím směrem.
I přes to se právě nachází v jakési klidné fázi svého života. V rodině se vztahy relativně urovnaly, stále zůstává s Leitem, který jí je přítelem, milencem a útěchou zároveň, našla si nové přátele, vydobyla své místo ve společnosti. Právě ji čeká poslední ročník, v něm zahrnuty závěrečné zkoušky a taktéž přihlášky na vysokou. Štěstěna je však vrkavá a život si za pár skvělých chvil vybírá vysokou daň. Objevují se trhliny, které nejdou jen tak lehce zalepit. Leito jí pomalu odhaluje hrůzy ze své minulosti, která jej pomalu začíná dostíhat, což se výrazně podepíše na jeho budoucích činech. Viola tak musí čelit před volbou, při níž nijak nezáleží, kterou cestou se dá, protože ji v obou případech bude doprovázet bolestivá ztráta."

Tak co? Už se těšíte na pokračování? (;
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Petra | 13. července 2010 v 14:10

No...páááni :)..už se nemůžu dočkat na další pokračovánííí :D

2 Polgara | Web | 13. července 2010 v 14:28

Jo, to s těma poznámkama k příběhu znám, bez toho by se jeden ztrtail hned po prvních kapitolách.
Nicméně, nemáš zač děkovat, já si to ráda přečtu, upozorním jenom na ty viditelné chyby a zbytek nechám na Miselle :-D

3 Kitty | Web | 13. července 2010 v 22:07

Ani nevíš, jak ti závidim :-) Že ti to všechno tak jde. Ale co, někdo napíše za život jen jediný román a jeho napsání trvá třeba několik let... Stále ve mně bliká světýlko naděje :-D
A přeju ti, abys tohle všechno dotáhla do konce a ještě dál :-)

4 awia | Web | 14. července 2010 v 10:34

[1]: Petra: :)

[2]: Polgara: To jo. Zvlášť, když to máš všechno tak nějak zamotané.

[3]: Kitty: Že mi všechno jde? A kde jsi na to přišla? Není to pravda. Ale ... radši nic. Já věřím, že jednou něco napíšeš. Protože ty na to máš. I kdyby to měla být jen sbírka povídek, bude to stát za to. ;)
Děkuji mnohokrát. :-)

5 Kaori | E-mail | Web | 15. července 2010 v 0:31

Yep... Ty poznámky jsou hodně chytré, o tom žádná. Už několikrát jsem si řekla, že si je musím psát. Bohužel mě dostihla má lenost :D Je fakt, že čtenáři bývají mnohdy motorem pro napsání dalšího dílu. To zklamání, když sem tam nějaký díl nemá úspěch, sakra dobře znám -.-"
Jinak ta ukázka byla super! Hrozně moc se těším na odhalování Leitovy minulosti *_* A samozřejmě na frajera Toshira :D (snad nás neochudíš).

6 awia | Web | 15. července 2010 v 2:16

[5]: Kaori: Poznámky nejsou hodně chytré, v mém případě jsou nezbytné, protože jsem takový sklerotik až hrůza. Fakticky. :-D Zklamání znám taky. Hlavně, když si nikdo nevšimne toho, co se mi tam líbilo, na co jsem poukazovala... No, možná si toho někdo všimne, ale prostě se o tom neozve a já pak nevím, na čem jsem. To mě na tom štve nejvíc.
Já se taky těším. :-) A o Toshira se neboj. Sice už nechodí na střední, ale pořád tam bude. Jak jsem už říkala, zabít jsem ho prostě nemohla.

7 Wifie :3 | 21. července 2010 v 19:52

Páni! Jsi sakra dobrá! Tolik Tě odbivuju!

Tušila jsem to, ale nikdy jsme si to nepřipustila, kolik jsi s tím musela mít práce a... Staršně Tě obdivuju, Sestřičko, upřímně Tě odbivuju. Tolik bych chtěla taky něco dokázat! Ale mě stranou. Já věřím, né já vím že Ty tu knížku vydáš, že pro to uděláš všechno a já Tě podpořím jakkoliv to bude možné, my všichni! :) Protože TO ZA TO STOJÍ, takovýhle příběh nemá obdoby... A naprosto chápu a souhlasím, že tam chceš dát skutečná místa, o to to bude přirozenější a důvěryhodnější, jen do toho! Přestože to má svá "bílá místa" a chce to spoustu úprav, je to úžasné (rozumíš tomu? Už teď je to úžasné.. Peřdstav si, jaké to bude bez těchto chyb!!!) a kdykoliv budeš potřebovat pomoc, stačí napsat! Udělám pro Tebe a BE vše co budu schopna a klidně i víc, protože o takovýhle skvělý příběh nesmí nidko přijít! Mám Tě ráda a orpavdu moc si vážím toho, že se s Tebou můžu bavit :) (jo, a hloupé věty a nesmysly prosím přehlížej, jsem mimo... a asi se oficiálně stáváš mým vzorem :3)

8 awia | 21. července 2010 v 22:51

[7]: Wifie :3: *neschopna slova zira na obrazovku ... fajn, nadech, vydech, nadech...* Takze... Sakra, nevim, co rict. Snad jen jedno velke THANK YOU [and one big hug too]. <3 Takouvou chvalu, podporu ... fakt dik. A ... stat se necim vzorem. No teda, sem poctena. Ale byt tebou bych to nedelela. Spatne to s tebou skonci. xD Podivej se na me.

9 Nakano Miharu | Web | 11. srpna 2010 v 17:16

huuuu - jako bych to psala já. hele, nejsi náhodou moje kopie nebo tak? :D no nicméně ti přeji další úspěchy a hlavně vydrž! mám stejný sen (jako spousta dalších - bohužel) ale nehodlám se vzdát! :-D až na to, že musím svůj příběh úplně změnit... :-D ale čert to vem :-D mám vytvořený svět, do kterýho se dají vpracovat všemožný postavy 8-)

10 Awia | Web | 11. srpna 2010 v 17:45

[9]: Nakano Miharu: Ehm, cože? Já myslím, že ne. :-D Kdo by neměl sny? Já je zbožňuju, ale tenhle si splním. Tečka. A jako... Já svůj příběh taky budu muset změnit. Ne v ději, ale trošku překopat jména, doladit některé scény, zjistit spoustu informací... Mám to ještě práce před sebou... Ale já to přepíšu. To vím. Určitě.

11 evi | Web | 15. srpna 2010 v 1:15

Na pokračování se moc těším. A tvůj recept všechno si psát už také delší dobu zažívám. Harmonogram povídky, jak tomu říkám, to je fakt důležitý. Ale stejně se po té době už v ději ztrácím. Popravdě je to jeden z hlavních důvodů, proč jde pokračování tak pomalu. Pořád čtu napsané a snažím se navázat na vše, co bylo. Tobě se to daří skvěle. Věřím, že druhý díl bude stejně kvalitní, ne-li lepší než ten první!

Komentáře jsou uzavřeny.