close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak vzniká kniha (část 1.)

10. července 2010 v 13:06 | Awia |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů
Ne, ještě to nemám opravené, ale už se na tom pracuje. Pomalu, ale jistě. Na druhé knize se už taky pracuje. Ale i tak vám přináším něco na zpestření, když to tu tak pustne. Menší třídílný seriálek "Jak vzniká kniha", aneb o tom, jak jsem vůbec něco jako Blue Eyes napsala, co tomu předcházelo, objasním některé záhady ze zákulisí a ... víte co? Přečtěte si to sami!

"Doby, kdy jsem buď rozjařeně vtipkovala, nebo o sobě naprosto vážně prohlašovala, že se jednoho dne stanu slavnou spisovatelkou, jsou dávno za mnou. Tenkrát jsem si možná věřila, ale nikdy jsem nedospěla k tomu, abych své nápady přenesla na papír. Vystačila jsem si s vlastním sněním, abych pak po osmi letech zjistila, že tento sen ve mně stále zůstává. Když jsem začala psát neuvažovala jsem nad tím, že bych mohla vydat knihu. Teď je to světlý v temnotě přede mnou. Cíl, který jsem si stanovila v mé pochybné a nejisté budoucnosti."

Nápad na Blue Eyes vznikl jedné listopadové noci, kdy jsem byla totálně unešena mangou a právě se prodírala přes začátek Death Note (kdo neví, jedná se o jednu z nejslavnějších manga sérií a anime vůbec). V té době mě udivovalo, jak někdo dokáže stvořit něco tak úžasného a poutavého. Černobílý svět mě naprosto pohltil. A tenkrát jsem se rozhodla, že taktéž něco vytvořím. Nějaký trhák, o kterým by se pak ještě dlouho mluvilo. Mé šílené snění neznalo hranic a tehdy se poprvé začal rýsovat příběh, který jsem vám v nepravidelných intervalech přinášela.
Ne, neměla to být kniha. Chtěla jsem komiks a právě v té době jsem začala opět do rukou brát papír s tužkou. Nejednalo se o můj první příběh. Ráda jsem si v hlavě upravovala děj filmů i když a osudy hrdinů řídila dle vlastního scénáře, ale tohle bylo přece jen jiné. Začínala jsem si uvědomovat, že ne každý nápad může být dobrý. Většina z nich poté šla stranou. Vystupovaly v nich nereálné postavy, ve vztazích nastávala ohrané klišé. Všechno to přestalo být zajímavé. Ale příběh Violy, která viděla do budoucnosti, stále přetrvával a byl teprve v začátcích, tudíž jsem mu mohla dát dostatek prostoru a začít na novém poli, kde se ubíral zcela jiným směrem.
V hlavě se mi začal rýsovat příběh. První kapitola se v mé hlavě napsala sama. A jakmile byl začátek, objevil se i konec. Věděla jsem, o čem chci psát. Příběh o lidech. O tom, jací jsou. Jak být jiným může pořádně zkomplikovat život. A jak vás okolnosti mohou dohnat k činům, o kterých jste si donedávna mysleli, že byste jich nikdy nebyli schopni. Námět tedy byl, ale co zápletka? Chtěla jsem příběh plný tajemství, intrik, lží, zvratů, šokujících odhalení. Tehdy vznikla Společnost, které po hlavní hrdince pátrala. V jednom nepříteli však byla jednoduchost, tudíž jsem do toho zatáhla i polici. V průběhu psaní se to navíc ještě více zkomplikovalo. A trojúhelník Viola-Leito-Toshiro byl na světě.
Psát jsem začala s jakousi nejasnou představou. Po prologu, který měl tak nějak nabudit na následující události, přišla první kapitola. Už ani nevím, proč jsem to napsala. Asi mi to celé příliš dlouho leželo v hlavě a já to potřebovala dostat ven. Když na to mé kreslící schopnosti nestačily, co jsem měla dělat? Někteří nejmenovaní se pak dožadovali pokračování a já přidala další kapitolu. Komentáře navnadily a já se rozhodla pro pokračování. Věděla jsem však, že bez nějakého plánovaní, oporné kostry, daleko nedojdu, neboť má skleróza zaručeně fungovala. Bála jsem se, že namyslený děj zapomenu, tak jeho ho začala zjednodušeně sepisovat. Právě v této fázi jsem si uvědomila dvě věci - mé obavy byly naprosto neopodstatněné, neboť jak jsem jednou začala příběh dotvářet, nemohla jsem přestat; a taktéž jsem zjistila, že to celé bude poněkud delší, než jsem původně plánovala. Už jsem věděla, že minimálně dva díly budou, ale ten první se měl odehrávat v rozmezí šesti měsíců. Jak jsem to ale mohla napsat, když v prvních kapitolách neuběhlo ani šest dní? Tak jsem příběh začala opět přehodnocovat.
Právě díky zmiňované manze jsem příběh umístila do Japonska. Tato země mě vždy fascinovala. Jejich zvyky, tradice, řeč ... všechno je tam jako v jiném světě. Jednou tam určitě pojedu. I když toho vlastně o Japonsku moc nevím, a právě díky tomu v knize opomíjím dost věcí, za které by mi nějaký detailista určitě utrhl hlavu, ale já sama je plánuju někdy do budoucna napravit. Jména jsem vybírala podle toho, jak se mi líbila. Tedy alespoň ta křestní jsem měla promyšlené už od začátku. Pak nastal problém s příjmeními. Ty jsem volila naprosto náhodně, taktéž podle mých sympatií. Proto se prosím nedivte, že se to ze začátku hemží jmény z Death Note a občas i jiných mang. Hledala jsem, kde jsem mohla. A nejsem na to pyšná. Měnit to však nebudu. Teď by to byla vážně hloupost.
Kdyby mi někdo ze začátku řekl, že tenhle příběh bude mít 42 kapitol, asi bych se mu vysmála. Původně jsem plánovala tak pětadvacet (a pořád do toho chtěla nacpat toho půl roku). Ale jak jsem tak psala, došlo mi, že to asi nepůjde. S mým darem psát šíleně dlouze, zabývat se věcmi, které vlastně pro děj nejsou vůbec podstatné, a všechno to šíleně natahovat, rozhodně. Tak trošku mě mrzí, že jsem "vše" prozradila během jedné kapitoly (ano, celé to budeš ještě trošku jinak, ale na to si budete muset počkat), ale snad to tak moc nevadí. Potřebovala jsem to pro další děj. Slibuju, že se zbytek věcí dozvíte postupně, pokud se k tomu propíšu. Upřímně doufám, že ano. A taky doufám, že to jednou vyjde - až vychytám chyby, doladím detaily, seženu informace... konečně navštívím to Japonsko... Ale o tom jindy!

Příště se podíváme na charaktery, které se mi postupem času začaly vymykat kontrole. Odhalím něco ze svých plánů a prozradím, jak to pak v praxi dopadá, a taky názorně předvedu, jak krásně se žije, když někdo razí s heslem "proč na to jít jednoduše, když to jde složitě"!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Abyss | Web | 10. července 2010 v 19:00 | Reagovat

Tak to se už těším na pokračování :D Je zajímavé číst jak to všechno vznikalo :D

2 Polgara | Web | 11. července 2010 v 12:35 | Reagovat

Ty naše perfekcionalistko :-), koukám, že tě čeká ještě hodně práce, než si konečně splníš svůj sen. Ale ta cesta k němu byla zajímavá.

3 awia | Web | 14. července 2010 v 2:01 | Reagovat

[1]: Abbys: Tak to jsem ráda. :-)

[2]: Polgara: Ano, přesně. Potřebuju všechno pefektní. Ale jen v povídce. Ve skutečnosti jsem hrozdej bordelář.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.