Červenec 2010

| PROLOG

27. července 2010 v 11:00 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
Slunce pozvolna dosáhlo vrcholu. Hodiny na věži však byly špatně seřízeny a začaly odbíjet s tříminutovým zpožděním. Poledne. Ohnivý kotouč dál plál na nebi a lidem na Zemi ukradl poslední zbytečky stínu. Výheň pokračovala a dostávala na intenzitě. Zanedlouho se lidé začnou škvařit. I přes četné monzuny, které bývaly pro toto období typické, dlouho nepršelo a nekončené vedro začínalo obyvatele města Takasaki štvát. Naštěstí se mělo další dny jen ochlazovat. Alespoň nějaká pozitivní zpráva.
Anna vyhlédla z okna svého pokoje a chvíli shlížela na ulici pod sebou. V tuto dobu bylo město tak pokojné! Ještě pár minut si užívala to ticho a poté se dala do práce. Ustlala postel, vyklidila skříně umyla koupelnu. Svých pár věcí, do kterých spadalo prádlo, dvoje kalhoty a tři trička společně s kartáčkem na zuby, pastou a hřebenem, úhledně složila do nevelkého cestovního kufru. Nechtěla jim přidělávat práci. Nakonec popadla čistý list papíru a pokusila se o pár slov neúhlednou hiraganou[1]. Nepovedlo se. Papír zmuchlala a vyhodila do koše, aby svá poslední slova napsala na nový a použila k tomu starou osvědčenou latinku. Univerzální angličtina taktéž nebyla od věci. Chyběla jí jistota, že by azbuce a její rodné ruštině správně rozuměli. Nakonec se posadila na postel a čekala na smrt.
Mezi tím, co čas ubíhal a její hodina se stále více přibližovala, rozjímala nad událostmi posledních let. Zvláště pak tento rok byl více než náročný. Vyčerpávalo ji neustále skrývání a cestování z místa na místo, přičemž Japonsko opustit nemohla, jelikož odlety ze země důsledně monitorovali. Těhotenství jí navíc situaci nijak neulehčovalo. I tak se dítěte nehodlala vzdát. Nakonec šťastně porodila a miminko předala do dobrých rukou, přičemž se postarala, aby za sebou zametla stopy. Nemohla dopustit, aby malou našli. Když ji viděla naposledy, prosila nové rodiče, aby jí dali jméno Viola, jak si vždy přála. S radostí jí vyhověli. Vlastní děti mít nemohli a Anna jim do života vtrhla jako spása z nebes. Pak už o nich neslyšela. Pomocí svých schopností sváděla protivníka z cesty, dokud pro ni nezajistila klidnou budoucnost. Už ji však nebavilo utíkat, a proto se jim nyní vzdala.
Věděla, že přijdou. Její předtuchy nikdy nelhaly. Jen díky nim ji tak dlouho nenašli. I tak si přála vidět dál, než jen pouhé čtyři dny, neboť by pak mohla zachránit mnohem víc. Nyní jí nezbývala síla. Mohla jen doufat, že po ní Viola tento dar nezdění. Pro Annu se to stalo prokletím.
O dvě minuty dvacet jedna sekund později, přesně na čas, do hotelu začali zadním vchodem postupovat první maskovaní muži. Vzali to od přízemí, pokoj po pokoji, a strašili nebohé nic netušící hosty. Vymlouvali se na to, že jsou od policie. Konečně dosáhli čtvrtého patra a najisto kráčeli k pokoji na konci chodby. Dle návštěvní knihy věděli, že ji tam najdou. Rozrazili dveře a vpadli dovnitř. Předsíňka i koupelna byly čisté. Poslední dveře se otevřely a v momentě jí na hlavu mířila odjištěná pistole. Červená světýlka jí tančila po hrudi. Nezvedla ruce. Jen vzhlédla, aby se utápěla v těch dobře známých černých očích. Temných bezedných tunelech, které byly tak chladné a přitom hořely. Viděla v nich lítost a smutek. Neměl mastku jako ostatní. Zavřel oči s zmáčkl spoušť. Poslední, co viděla, byla tvář jejího milovaného Williama. Ach, Wille… A pak pro ni svět přestal existovat.
Smith do plic natáhl směsici plynů a zplodin, chvíli je tam podržel a pak s požitkem vydechl. Obláček dýmu se po chvíli rozplynul. Opět potáhl. I když ho cigareta uklidňovala a on mohl klidně přemýšlet, právě jeho myšlenky se staly dvousečnou zbraní. Mohl díky nim logicky uvažovat, zhodnotit situaci, plánovat, ale také se vracet do minulosti k nepříliš veselým událostem. Vzpomínky na Annu ho zaplavily vlnou smutku. Říkalo se, že je bezcitný. Nebyla to pravda. I on uměl milovat, stejně jako nenávidět. Proč? Proč musela zemřít? Kdyby zůstala s ním, nic by se jí nestalo. Smith by se o ni postaral. Místo toho si však vybrala JEHO, což, jak se ukázalo, bylo osudovou chybou. To ON ji přikázal zabít. Nedal jí šanci. Ženě, kterou miloval. Ženě, se kterou měl dítě. A teď chtěl zlikvidovat i to. Svého vlastního potomka, svou vlastní krev. Smith to nechápal a odsuzoval, ale co mohl dělat? Nic. Nenáleželo mu soudit, ale slepě poslouchat rozkazy a ty pak plnit. Byl loutkou ostatních. Nástrojem s jediným účelem - zabíjet.
Kdyby alespoň mohl odejít. Ulevilo by se mu. Konečně by vypadl z tohoto šíleného kolektivu. Moc byla fajn, ale i tak mu chyběla svoboda. Pořád tu byli ti nad ním. Pátrání navíc nijak nepokročilo. Hledali špatně, ale o tom Mogi nechtěl slyšet. Něco jim unikalo. Ale co? Právě tu otázku si kladl, když někdo jemně zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil.
"Helemese, kdo se vrátil," podotkl Smith nevraživě.
"Ne na dlouho," odvětil příchozí s úsměvem a zavřel za sebou dveře.
"To máš jediný štěstí. Jinak bych zmetka, jako seš ty, okamžitě odprásk."
Joseph neodpovídal. Posadil se vedle Smithe a sám si nabídl cigaretu. Jeho drzost někdy vážně neznala mezí. Na tváři měl pořád ten připitomělý úsměv, za který by mu Smith nejraději vytřískal všechny zuby. Elegán, pomyslel si a pohrdavě si odfrkl. Celý v černém, s tmavými leteckými brýlemi a šátkem na hlavě vypadal jako model. Od Smithe jej v tu chvíli lišily jen dvě věci - věk a ona skutečnost, že se pod kusem látky doopravdy skrývaly vlasy.
"Tak jak to jde, mon monsieur[2]?" zeptal se silným přízvukem. Věděl, že to Smithe rozčiluje.
"Proč se ptáš?" odvětil tázaný kousavě.
"Pourqoi pas?[3]?" pokrčil Joseph rameny. "Jenom jestli se mám v nejbližší době stěhovat."
Smith se pousmál. "Tobě se v Takasaki nějak líbí…"
"Oui," přisvědčil. "Zvykl jsem si."
"Nemusiš se bát," ujistil ho Smith kysele. Bylo na něm znát, že je mu stávající situace proti srsti. "Zasekli sme se na mrtvym bodě. Je to marný. Furt mám takovej pocit, že nám něco dost podstatnýho uniká."
"Chcete nějak pomoct, šéfe?"
"Jenom zůstaň, kde seš. Ozvu se, až budu něco potřebovat. I když možná …" Smith se na chvíli zamyslel. "Měl bych pro tebe nějakou prácičku," řekl po chvíli.
"Prácičku?" zopakoval Joseph se zájmem.
"Mám takovej pocit, že se nám do toho motá někdo třetí. Zatím je to jenom pocit a rád bych, aby to aj tak zůstalo. Víš, co to pro tebe znamená?"
Joseph se zeširoka usmál. "Si, meu señor."

Praha 2010

23. července 2010 v 22:06 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Tento článek je přednastavený. Momentálně se nejspíš snažím domluvit na ostrově. Na toto téma jsme už s Nenci psaly, ale to bylo jen o srazu. Teď přináším rekapitulaci celého týdne. Ale bát se nemusíte, z té známé Prahy (centrum a památky) jsem toho moc neviděla.

Čtvrtek, 1. července
Ano, ano. První den prázdnin a já už jsem hned musela vypadnout z baráku. To bych jinak nebyla já. Ale co to povídám. Tohle byla naprostá novinka. Věci jsem si sbalila ve středu večer, protože jsem vyrážela ráno. Teprve až když jsem ten kufr táhla na vlak mě napadlo, že vlastně vůbec nevím, jak ho z toho vlaku vytáhnu. Naštěstí nebyl moc těžký... Nejvíc mě naštval průvodčí, který se na mě tak divně díval, když jsem si kupovala plnou. Já vím, že nevypadám na 18, ale tak měl být aspoň rád, že jsem si koupila tu dražší (leda, že by mi přál pokutu, když by mě nachytali). Jela jsem cca 3 hodiny. Ve vlaku jsem (překvapivě) spala. Co jiného jsem tam měla dělat, když tam byla otevřená okna, takže jsem mp3jku skoro neslyšela? Ve dvě jsem tedy dorazila do Prahy. S Nenci (a jejím bratrem) jsme se sešli u Burger Kingu (myslím, že tak můžeme založit novou tradici - kdykoliv přijedu, sejdem se tam). A pak jsme vyrazili k nim. No ... chudák její brácha. Tak nějak jsme na něho zapomínaly, že se musí tahat s mým kufrem. Ale nestěžoval si... ^^' *trálalá* Tak jsem se u nich ubytovala, během jednoho večera jsme krásně uklizený pokoj přeměnily v něco nepoznatelného (ale zas tolik jsme toho přece nevytáhly). Co si pamatuju, tak jsme hlavně kreslily. Obrázky mám ve "skicáku" (=takový starý sešit bez obalu a chybí mu jedny svorky, takže papíry se dají snadno vytrhnout). Možná vám je naskenuju.

Pátek, 2. července
V pátek byl onen veleslavný sraz. Opět jsme s Nenci dorazily pozdě, ale tentokrát to bylo tak o 2-5 minut. Takže žádná hrůza. Sraz byl v 15:30 u zadku koně na Václaváku. Nejdřív jsme však šly do KFC pro pití. Umíraly jsme žízní. Už když jsme koně míjely, tak jsem si všimla Anyffe, ale tak nějak jsem netušila, jestli je to ona. Promiň, ale žízeň vyhrála. Při návratu jsme zahlédly Pol, potom se šťastně sešly s Anyffe a následně, když už jsme myslely, že nikdo nepřijde, dorazila Kitty. Protože nebyl žádný plán kam jít a Nenci pořád chtěla jet někam směrem k domovu, sedli jsme na metro a vystoupili na Andělu. Tam jsme šly hned do knihkupectví. Nemějte žádné iluze, ten den jsme prošly čtyři. Po prvním knihkupectví se však ozval hlad a zamířilo se do Mekáče. Nenci měla slevy a stravenky, takže to nebylo tak hrozně drahý. Tam jsme povídaly o všem možném, ale tak nějak se zapomnělo na hodiny a Anyffe pak musela spěchat na vlak, který ji ujel, jak jsem se později dozvěděla. Ale měla takové štěstí v neštěstí, takže na další spoj nemusela čekat dlouho. My, zbytek výpravy, jsme se šli projít. Byl tam nějaký parčík. Původně naším cílem byl nějaký kostel, ale tam byla právě mše. V parčíku jsme uviděly vysněné bydliště (naleznete na fotkách) a potkaly tři úžasné .... nevím, co to bylo. Ptaly se nás po cigaretách. Asi jsme vypadaly, že kouříme. :D V této fázi srazu mi pak Pol chtěla zacpat pusu mentoskou. Moc jsem mlela. Zase. Ale nepovedlo se. Měla jsem ji za chvilku v sobě a vesele povídala dál. Víte... když ony nic neříkaly, když jsem zmlkla! Rozloučily jsme se na metru, kde jsme potkaly takového "milého hocha", který nám mával a chtěl se kamarádit. Netuším, co to bylo za mentála. Nic proti němu, ale za náma by chodit nemusel. Když Pol s Kitty odjely, tak nás tam pak s Nenci hledal, ale my se chytře schovaly za sloupem. Pak se jelo domů

Sobota, 3. července
Ano, ten den už jsem vstávala v deset. Krásná doba, nemyslíte? Ráno jsem sepsala prolog k druhé knize BE. Nějak se mi chtělo, byl nápad, byla nálada. A už to jelo. Hlavně, že jsem chtěla nejdřív opravit první knihu. Ale tak kdo mě zná, ví jak to s mými předsevzetími dopadá. Nepamatuju si, že bych nějaké kdy splnila. Ten den jsme se válely u bazénu, psaly a ... potom se jelo do akvaparku, kde jsme se vyblbnuly. Mám takový pocit, že to byla jedna z těch nocí, kdy jsem i já byla vzhůru do dvou do rána. To byla noc, kdy to vše začalo. Nesvítil měsíc a od té doby Šmoulové vládnou světu!

Neděle, 4. července
Pro mně takový flákací den. Hodně jsem se válela v posteli. Možná jsem i něco napsala. Nevím, nepamatuju si. Ale vím, že ten den byla u Nenci jedna její babička s jejím strýcem. Z toho dne mi v hlavě zůstalo jen to, jak jsme byly na třešních.

Pondělí, 5. července
ZOO! Ano, prosím, byli jsme tam. Původně se plánovalo jet dopoledne, ale pak to dopadlo tak, že se vstávalo v jedenáct (nebo ve dvanáct - ostatně, jako vždy) a vyrazili jsme ... v jednu? Nevím, ale asi jsme tam byli tak od dvou. Nepamatuju si, kde jme byli jako první, ale nejlepší byli hrabáči. Prostě jak tam leželi, to je nezapomenutelné! A pak mě zaujalo to megaobrovské prase domácí. Přišlo mi spíš smutné, že tam museli ukazovat domácí zvířata. Tak nějak mi pořád neleze do hlavy, že někteří už dnes ani neví, jak vypadá taková slepice. A prošli jsme skoro všechno. Jsme dobří. I když ta indonéská džungle byla na zabití. Nedalo se tam dýchat.

Úterý, 6. července
Tento den jsme vyrazily do kina na Eclipse. Chápejte, já moc všechno to okolo Stmívání nemusím, ale tak ... nebylo to zas tak špatné. Některé scény se mi vážně líbily. Šly z ni emoce. Třeba na začátku, když Victoria pronásledovala Rileyho. Říkejte si, co chcete, ale mě se to líbilo. Přesto jsem měla obrovské nutkání se smát v těch nejnevhodnějších situacích. Bella a Edward mě nepřesvědčili, ale to ani moc v knížce. Jenže když tam pak ležel Jacob a rádoby umíral. xD Chápejte, ono to bylo tak vtipné! Ale scéna, kdy chtěl Charlie mluvit s Bellou byl pravý opak. Tam jsem se smála, protože to doopravdy bylo vtipné. Kdo neviděl, nepochopí. Jo a před kinem jsem ještě měla tu čest s Nencinou druhou babičkou. Tak nějak mám pocit, že teď už znám skoro celou její rodinu. :D Po kině totiž dorazil její další strýc... Ale alespoň mají doma veselo. A narazily jsme na super parodii Schnívání. Nejlepší jsou ty hlášky tam. :D (Bilbo, já tě nikluju!)

Středa, 7. července
Nenci začala s úklidem pokoje. Měl se malovat, když byla u nás. Odpoledne (pro nás ráno) jsme jely nakupovat boty - Nenci potřebovala. Ano, prolezly jsme všechny, abychom se pak vrátily do toho prvního a tam konečně nakoupily. Byla tam i podmínka. Čím dřív vybere, tím dřív se dostaneme do toho knihkupectví vedle! A opravdu jsme tam šly. Já jsem koupila Tudorovce trojku. :) Aspoň mám v té Anglii co číst. A bude to i z jejich dějin, pozor na to. Cestou autem jsem dostala nápad na novou story. Vedle Blue Eyes se jedná spíš o takovou oddechovku, ale snad to nevadí. Pak vám příběh představím. :) Večer jsem se sbalila a v noci ... V noci to opět začalo. Šmoulové zase vládli.

Čtvrtek, 8. července
To už se jelo k nám. Nenci se balila na poslední chvíli (jak jinak), domlouvalo se, jak pojede domů (aby to nakonec bylo úplně jinak), po obědě (snídani) jsem vyrazili na nádraží, tam se koupily jízdenky a i když tomu nikdo moc nevěřil, my ten vlak stihly. Čekala nás tedy tříhodinová cesta do Olomouce, kdy jsem střídavě poslouchaly Veronicas s Paramore. Jel tam s náma takovej chlap, co na nás pořád čuměl. Měla jsem chuť mu rozbít .... víte co. Ale pak nám pomohl s kuframa. Taky dobrý. Jinak bych vážně netušila, jak bychom je s Nenci dostávaly z těch přihrádek nahoře. Na nádraží nás vyzvedli páni rodičové a ... to už je jiný příběh.

Shrnuto podrženo, bylo to fajn a ... příště zas! A na závěr něco málo fotek - galerie.

Nabídka

14. července 2010 v 11:36 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Další úryvek ze čtvrté knihy (označení kniha berte z rezervou - já vlastně ještě vůbec nevím, jak to tam bude všechno probíhat). Tento se mi odehrál v hlavě včera ve vlaku cestou z Brna. Kvůli němu jsem pak stresila, že jsme s Nenci zapomněly vystoupit. xD Miluju Violu, když je mrcha. Je to takové mé podlé temné já, které se tam někde uvnitř skrývá. Nechtějte ho poznat. Tohle jsem si vážně užívala. A taktéž jsem chtěla zkusit napsat jednu scénu z více pohledů. Dnes pouze ze dvou (pochybuju, že bych kdy kombinovala víc). Kohopak to Violka přišla po dlouhé době navštívit? Posuďte sami.

Dveře se za ním zaklaply. Už nebyly žádné hlasy, žádní lidi okolo. Byl jen on a ticho. Vešel do své kanceláře a posadil se za stůl. Vybavil si svůj první den tady. Nejdříve si místnost prohlédl. Dmula se v něm pýcha, že se dostal tak daleko. Toto byl jeho vysněný post. Už nebyl řádovým policistou, ale vrchním velitelem. Pamatoval si, jak prvně sedl do tohoto křesla, ruce položil na skleněnou desku a připadal si jako král. Otočil se na židli a zlehka se rozesmál. Okamžitě z kanceláře vyhodil všechny krámy, které nepotřeboval. Nahradil je mnohem užitečnějšími věcmi. Navíc vážně nesnášel, když si lidé do práce tahali svůj soukromý život. Proto tu neměl nic osobního. I tak to tu patřilo jen a jen jemu a on si své teritorium bedlivě hlídal.
Změny, které po nástupu provedl, vedly jen k lepšímu. S ničím se dlouho nepáral. Vůbec mu nevadilo, že vyhodil takřka polovinu personálu. Chtěl tu mít své lidi a profesionály. Vytvořil dobrý kolektiv, ale i tak své podřízené monitoroval. Nemohl si dovolit ani to nejmenší chybičku. Vše musel být perfektní. V téhle hře šlo o všechno.
Byl rád, že už měl náročný den téměř za sebou. Přivolali je k jedné vraždě, nad níž strávili celý úterek. Odpoledne v háji. Na druhou stranu však bylo nad slunce jasné, že za tím stáli oni. Kazushi Mogi se vážně nebál jít přes mrtvoly. Tak nějak zapochyboval, že by jinou cestu jeho úhlavní nepřítel znal. Problém byl v tom, že byl až příliš silný. Vlivní a mocní lidé se odstraňovali nejhůře. I tak cítil, že jsou blízko. Věřil, že vyhrají. Nyní rozdal úkoly a dál se o to nezajímal. Jeho lidé mu donesou spolehlivé informace, přinesou výsledky. O tom nepochyboval. Zbýval mu už rozhovor se slečnou Orikawou. Nabídla mu informace přímo od zdroje.
Ta žena ho zajímala. Zavolala jeho sekretářce, zda by si s ním soukromě nemohla promluvit. Podle všeho pracovala u nich. Odmítal však uvěřit, že by jen tak zradila. Určitě za tím bylo něco víc. A ta představa, že by ji zadržel a pak by z ní dostal všechno, co věděla, i kdyby mu to nechtěla říct… Musel se usmát. Jestli chystala nějakou boudu, zvolila špatného člověka. Vstoupila přímo do jámy lvové.
Dovnitř vstoupila žena s tmavými brýlemi. Tak dáma si chce hrát na tajemnou, pomyslel si a v duchu se uchechl. Začínalo se mu to líbit. Tmavovláska byla docela vysoká. Nepochyboval, že to byl jen klam vydařený vysokými jehlami. Působila elegantním dojmem. Na ruce spatřil stříbrný prsten ve tvaru draka. Omotával se jí kolem prstu jako hlad. Nehty měla pěstěné a upravené. Na krku se jí houpalo několik přívěsků, kterým dominoval velký kovový kříž. Teprve když přišla blíž, všiml si barevných proužků v hustých černých vlasech pod ramena. Taktéž byla mladší, než očekával. Mohla být asi tak stejně stará jak on.
Došla až k němu, posadila se a sundala si brýle. Úsměv mu ztuhl na rtech. Natažená ruka zůstala nehybně viset ve vzduchu. Utápěl se v pomněnkových studánkách. Šokovaně zíral do známé tváře. "Violo…" vydechl nevěřícně a ruka mu sklouzla na stůl.
"Ahoj Toshiro, dlouho jsme se neviděli," pozdravila ho klidně. Neusmívala se. Držela si jakýsi odstup a zkoumavě si jej prohlížela.
Odmítal tomu uvěřit. To nemohla být ona! Přece by sem za ním takhle nepřišla! Osm let ji neviděl. Od té doby, co zmizela, po ní pátral s jediným úmyslem - zabít. A teď se tu před ním objevila, starší, ale přece jen ona, a klidně se uvelebila naproti v křesle, jako by se nic nedělo.
"Co tady děláš?" zeptal se podezřívavě.
"Přišla jsem si popovídat," řekla, jako by to nebylo nijak zvláštní.
"Popovídat?" zopakoval s ironií v hlase. Copak se zbláznila? "Můžu kdykoliv vytáhnout zbraň a-"
"Nemůžeš," přerušila bez jakýchkoliv emocí. "To bys musel vstát a dojít k opasku, který sis odložil támhle na židli."
Jak věděla, že …? Pro lepší demonstraci se zvedla, došla k dřevěné židli u dveří, vzala opasek a zbraň vyňala z pouzdra. Chvíli si ji prohlížela. Šokovaně na ni zíral. Pak se vrátila ke stolu, se zbrání si ještě několik vteřin hrála, než ji odjistila a namířila přímo na něj. Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Toshiro jen ztěžka polkl.
.
Nebylo to těžké. Najít Toshira Midorikawu zabralo jen pár minut. Snadno se dal vygooglit. Nepotřebovala k tomu ani žádné tajné zvědy. Stále zůstával v Takasaki a pracoval jako vrchní inspektor v jednom z okrsků. Těšila se, až se do města svého mládí opět vrátí. Měla na něj krásné i děsivé vzpomínky. Když se ubytovala v hotelu, vydala se na procházku, kde ji přepadla smutná nostalgie. Tady jsem chodila na sebeobranu, tady do školy, o pár ulicí dál měl Leito byt… Každá vzpomínka byla svým způsobem krásná, ale zároveň bolela. Ty časy byly nenávratně pryč. Jak ráda by je vrátila a všechno to změnilo. Bohužel to nešlo.
Okamžitě jednala. Zavolala do jeho kanceláře. Schválně si vybrala dobu, kdy nebude na příjmu. Nechtěla riskovat, že by ji poznal. S jeho sekretářkou se pod cizím jménem domluvila na schůzce. A taktéž mu poslala vzkaz. Přesně tak, aby neznalému nic nedošlo, ale informovanému sdělil právě tolik, aby v něm vzbudil zvědavost. Povedlo se. Druhého dne už dorazila na stanici a ohlásila se na recepci, kde ji poslal do jeho kanceláře. Zajistila si soukromou schůzku, aby je nerušili. Bez zaklepání vstoupila a posadila se do křesla naproti toho jeho. Natáhl k ní ruku. Nepřijala ji. Zkoumala jeho tvář, která se nijak nezměnila. Pořád by mohl dělat modela. Pak si sundala brýle.
"Violo…" vydechl neschopen jakéhokoliv dalšího slova. Bodlo ji u srdce. Takto ji už nikdo dlouho neoslovil I tak si jeho překvapení náležitě užívala. Vyrazila mu dech. Doslova.
"Ahoj Toshiro, dlouho jsme se neviděli," pozdravila ho klidně a čekala na jeho další reakci. Nevěřícně na ni zíral. Tušila, co se mu teď honí hlavou. Ano, vážně byla tak hloupá a nakráčela přímo do jeho kanceláře. Zanedlouho však bude za hlupáka on.
"Co tady děláš?" zeptal se a podezřívavě si ji měřil.
"Přišla jsem si popovídat," odvětila prostě. Tuto odpověď rozhodně nečekal.
"Popovídat?" Hlas mu při tom přeskočil. V duchu se škodolibě usmála. Navenek však zůstávala stále stejně klidná a vyrovnaná. "Můžu kdykoliv vytáhnout zbraň a-"
"Nemůžeš," skočila mu do řeči. Jeho kecy by byly zbytečné. Nechtěla to protahovat. "To bys musel vstát a dojít k opasku, který sis odložil támhle na židli." Po těch slovech vstala a neomylně zamířila k dřevěné židli po věšáky, kde se válel opasek. Ve své vizi viděla, jak jej tam odkládal. Opět ho svým chováním naprosto šokovala. Tahle hra byla tak zábavná! A bude ještě zábavnější, pomyslela si když si prohlížela zbraň vyňatou z pouzdra. Vrátila se zpět ke stolu, znovu se v duchu zasmála tomu, co bude následovat, a pak už zbraň odjistila a namířila na Toshira. Odhodila svou masku a konečně ukázala svou pravou tvář. Viděla, jak polknul naprázdno.
"Co chceš?" vyštěkl na ni nepřátelsky.
"Mám pro tebe nabídku," mrkla na něj.
"Jasně," opáčil kysele. "A uvědomuješ si, že se nacházíš na policejní stanici, kde stačí, abych dal jediný povel a mí muži tě bez okolků zastřelili? Navíc nás snímají kamery, takže už nejspíš zbrojí…"
Zmlknul jak se její úsměv rozšiřoval. Přesně tak reakce, kterou čekala. Ani nepotřebovala používat své schopnosti. Byla prostě dobrá. "Nemusíš se bát," ujistila ho. Promlouvala konejšivým hlasem jako k nějakému dítěti. "O to jsem se postarala. Na kamerách není nic neobvyklého."
"Lžeš," usykl jedovatě. Oči se mu zúžily do uzounkých štěrbinek.
Šibalsky na něj mrkla. "Mí muži se o to postarali."
"Tví muži?"
"No jasně. Každý máme známosti," pokrčila rameny.
"Všechny mé zaměstnance jsem si prověřil. Není tu niko, kdo by-"
"Skulinka se najde všude," pronesla tajuplně.
"Kdo?" dožadoval se.
"Jasně. Určitě ti to budu říkat," odvětila ironicky. Pochopil. Teď to z ní určitě nedostane. "Ale zpět k tématu," pokračovala dál. "Proč jsem za tebou přišla? Chtěla bych ti nabídnout spolupráci."
Vyjeveně na ni zíral. "To má být vtip?"
"Ne," ujistila ho s vážnou tváři.
"Vždyť jsme nepřátelé!"
"No a? To se vylučuje?"
"Co je tohle za otázku? Můj otec-"
"Ano. Tvůj otec v tom vskutku hraje důležitou roli," skočila mu do řeči a rázně ho tím umlčela. Zvědavě se na ni povídal. "Copak chceš být dál jen jeho loutkou?" zeptala se. "Nechat se ovládat, jako kdybys neměl vlastní vůli? Copak tě to neštve? Jen tě omezuje a nedokáže tvou práci ocenit. Poslal tě na policejní školu, i když jsi chtěl na práva. Vůbec tě nerespektuje, Toshiro! A ty máš přitom takový potenciál. Máš navíc, ale kvůli němu se nemůžeš plně vyjádřit."
Zmateně se na ni díval. Ano! Strefila se. Udeřila na správnou strunu. Mířila tam, kde byla nejzranitelnější.
"T-to…" koktal.
Vstala, pistoli položila na židli a obešla stůl až k němu. Pohladila ho po vlasech. "Dokázala bych ti dát mnohem víc," řekla s pohledem upřeným do jeho karamelových očí. "Nijak bych ti v ničem nebránila. Podpořila bych každou tvou činnost. Dokázala bych ti svěřit úkol, aniž bych se potřebovala ujišťovat, že mě nepodvádíš, nebo jsi to nezkazil. Vložila bych do tebe důvěru. Řekni mi - dokázal by to tvůj otec?"
Jak mluvila, nakláněla se k něm a jejich obličeje se přibližovaly. Zastavila se, až byli na stejné úrovni. Čekala na odpověď.
"Ne," vydechl nakonec.
Láskyplně se na něj usmála. Posadila se mu na klín. Pořád udržovala oční kontakt. Rukou mu přejela po stehně. Cítila, jak jím projelo vzrušení. "Možná jsi to ze začátku bral jako hru, ale já vím, že jsi mě miloval," pošeptala mu do ucha.
"Jsi vážně mrcha," řekl po chvíli.
Pohrdavě se ušklíbla. "A co jiného bych měla být? Jdou po mě dvě organizace, které mě chtějí zabít. Zabili mi přítele, skoro vyvraždili rodinu a bůhvíco ještě. Kvůli nim musím žít v utajení a pokud to nějak neukončím, bude to pokračovat, dokud neumřu. Copak tohle je život? Myslím, že odpovědět si dokážeš sám."
Nebyl schopen slova. Smutně si povzdechla a pak ho bez jakéhokoliv varování políbila.
Nečekal to, ale jí to bylo jedno. Dravě ochutnávala jeho rty. Už na ně za to dobu zapomněla. Jazykem snadno pronikla dovnitř. A on jí to počátečním šoku začal oplácet. Promlouvala z něj vášeň. Rukou mu zajela do vlasů. Druhou začínala rozepínat jeho košili. On jí šmátral po těle. Nevěděl, kam šáhnout dřív. Chtěl ji celou. Najednou. Teď. Jakmile měl obnaženou hruď, přestala ho líbat začala ho na holých místech hladit. Prsty obkreslovala jeho vypracované svaly. Potom přidala i polibky. Slastně vydechl. Oba se nacházeli v naprostém opojení. V tom momentu nebyli Viola a Toshiro, dva nepřátelé na život a na smrt. Považovali se za zbloudilé duše, které se nechaly plně ovládnout chtíčem.Viola se však nakonec odtáhla. Na protest hlasitě zaúpěl.
Nebrala na něj ohledy. Vstala, upravila se a došla ke dveřím. Měla se k odchodu. "Uvažuj o mé nabídce," pronesla, než se za ní zaklaply dveře.
.
Co to bylo? Na místo, kde ji naposledy patřil, zíral ještě hojnou chvíli, po tom, co odešla. Doslova hypnotizoval dveře před sebou. Napůl čekal, že se otevřou a ona se vrátí. Nestalo se. Pomalu začal vstřebávat předchozí události. Sakra! Ona odešla! V duchu zaklel. Rychle musí zavolat ostatním, aby ji zadrželi. Jeho ruce se však setkaly s odporem. Do zápěstí se mu zaryla vlastní želízka. Musela mu je ukrást a nasadit někdy mezi vášnivými polibky. Mrcha. Vůbec si toho nevšimnul. Ani to nijak nezaznamenal. Chvíli pak přemýšlel nad její vychytralostí. Teď ostatní asi nezavolá… Pak se zarazil. Do prdele! A jak se z toho teď asi dostanu?!

Jak vzniká kniha (část 3.)

13. července 2010 v 11:00 | Awia |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů
"Doby, kdy jsem buď rozjařeně vtipkovala, nebo o sobě naprosto vážně prohlašovala, že se jednoho dne stanu slavnou spisovatelkou, jsou dávno za mnou. Tenkrát jsem si možná věřila, ale nikdy jsem nedospěla k tomu, abych své nápady přenesla na papír. Vystačila jsem si s vlastním sněním, abych pak po osmi letech zjistila, že tento sen ve mně stále zůstává. Když jsem začala psát neuvažovala jsem nad tím, že bych mohla vydat knihu. Teď je to světlý v temnotě přede mnou. Cíl, který jsem si stanovila v mé pochybné a nejisté budoucnosti."

Psát knížku (ano, už jsem to celé honosně nazvala knihou) je prima. Mít vypracované plány tak tři kapitoly dopředu, je prima. Ale jak to teď udělat, abyste se do toho nezamotali? Určit den v týdnu, abyste do školy náhodou nešli v sobotu, orientovat se v tom, před kolika dny (týdny) se daná událost stala, abyste pak potom ve vzpomínkách náhodou nelhali, zapamatovat si všechna ta jména, abyste se náhodou nepřepsali…? Já na to mám jednoduchý recept. Musíte to všechno psát, ukládat, psát, ukládat, ukládat a psát. Jiné řešení vážně nevidím. Hledání v kapitolách může být zdlouhavé a navíc, mě to prostě nebaví.
Už během prvních desíti kapitol jsem měla rozkol v tom, kdy se co odehrálo. Začínala jsem se v tom ztrácet. Došlo mi, že má hlava na to prostě nestačí. První den, který se v povídce odehrál, jsem tedy pasovala na úterý. Potom to šlo snadno - ve středu přijde Leito, ve čtvrtek Tatsuki, v pátek jsou laborky, sobota zápas a tak dál. Právě to, který byl den v týdnu, mnohdy ovlivňovalo děj povídky. Na středu jsem pak navíc dala i sebeobranu a už to jelo. Vznikla tedy kostra, něco jako další plán, které však nebyl dělen podle kapitol, ale podle dnů v týdnu. U každého dne pak byl stručný popis, co se stalo. A aby toho náhodou nebylo málo, v den Violiných narozenin jsem určila přesné datum, tudíž mám přehled i s daty. Takto vypadá kostra prvního týdne (úterý - úterý):
- první vražda
Úterý - vstup do příběhu
- schůze Společnosti (7.10.)
Středa - příchod Leita
- druhá vražda (8.10.)
Čtvrtek - přišla Tatsuki, sraz s Toshirem na Tréninku
- schůzka Smitha a Akimachiho (9.10.)
Pátek - laborky (10.10.)
Sobota - zápas (11.10.)
Neděle - hlídání kisame, vlastní srmt (12.10.)
Pondělí - první trapárna před Leitem, dozvěděla se o sebeobraně, telefonát Akimachimu
- sen o Hieakim (laboratoře) (13.10.)
Úterý - francoužština (14.10.)

Jak jsem již neznačila, podobný problém jsem měla i s jmény. Na s křestními, ty jsem si u hlavních postav zapamatovala snadno, ale dlouho dobu mi trvalo než jsem si zapamatovala například nějakou Shui (Hinata), nebo Akimachiho, jehož druhé jméno je v povídce zmíněné párkrát. U některých postav mám dodaný i věk, pokud si ho nepamatuji. Začátek seznamu pak vypadá asi takto (nachází se tam většina vedlejších postav + samozřejmě ty hlavní; existuje i druhý seznam, kde jsou tzv. epizodové postavy - u nich mám krátký popis, jakou úlohu v příběhu hrály):
Pan Yagami
Yuzu Yagami
Viola Yagami
Kisame Yagami - 9 let
Yuuki Amane
Hideaki Matsuda
Kazushi Mogi
William Smith
Leito Cartier
Tatsuki Namikawa
Toshiro Midorikawa
Makoto Akimachi
Shiba Kurosu - emo spolužák
Mr. Kurosaki - učitel biologie

Ani si to neuvědomujete, nemáte o tom vůbec žádné pojetí, ale bez vás bych tak daleko nikdy nedošla. Moje děkovací kecy někomu možná připadaly otravné, ale já je myslela vážně, upřímně a od srdce. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v něčem vážně dobrá, nadprůměrná, lepší než ostatní. Já byla vždy ta obyčejná. Jedna z mnoha. A pak jsem začala sepisovat svá první dílka a setkala se s prvními kladnými reakcemi, ale i pořádně tvrdou kritikou.
Nebudu vám nic nalhávat - kritiku nenesu dobře. Nejdřív jsem pěkně naštvaná a tvrdohlavě si stojím za svým. Časem však ochladnu a začnu si pomalu připouštět, že měl daný jedinec možná pravdu. Proto říkám, nešetřete mě. Já to ustojím. O některých chybách vím, na jiné potřebuji poukázat. Hlavu vám za to neutrhnu.
Právě kladné komentáře mě hnaly dál. Byla jsem šťastná, že se příběh líbí a že je někdo, kdo chce vědět, jak to bude dál. Stal se z toho můj motor do dalšího psaní. A čím více lidí četlo, tím raději jsem svůj příběh měla. A vidíte, kam jste mě dokopali - chci vydat knihu! Konečně nějaký bod v budoucnosti, o kterém ví,m že pro něj udělám cokoliv. Podpora má pro mě velký význam. Proto pak dál komentujte, jak můžete, protože čím víc komentářů, tím rychleji přibude další kapitola.
A nyní bych ráda vyzdvihla pár jedinců, kteří se o pokračování a i jiné věci ohledně toho příběhu významně postarali. Už jsem je tu několikrát zmiňovala, ale opakování, je přece matka moudrosti. Neznamená to však, že by ostatní byli nějak méně důležití - naopak! Jako první zas a znovu připomenu Zmraženou Opici. Bez ní a jejího naléhání by druhé kapitola asi vážně nebyla. Poté Miselle za první větší kritiku a skvělou betu, která přežila všechny mé (nejen) pravopisné úlety. Kikulce za první možnost autorského čtení a pomalé překonávání bariéry o svém příběhu otevřeně mluvit (to platí i pro Nenci (; ). Pol, za snášení mých úryvků na ICQ s vždy kladnými reakcemi a nakonec Kaori, která ze začátku poukázala na pár chybek, které se do příště určitě pokusím napravit.
Čeká mě ještě dlouhá cesta - o tom žádná. Hlavní je, abych byla s dílem sama spokojená, a to zatím nejsem. Proto to nechci vydat teď. Chci tam opravdová místa, ověřené informace a tak dále. V příběhu jde právě o uvěřitelnost (na pravděpodobnost raději nehleďte). Pro mě je to důležité, tak mi to neberte. A poslední dobou zjišťuji, že se na to hledání a shánění materiálů strašně těším. Mé odhodlání každým dnem roste a já pak můžu o to pevněji prohlásit, že to vydám. Držte mi palečky. A protože jste byli hodní a u epilogu mne některé komentáře dojaly (vážně!), mám tu po vás oficiální anotaci k druhému dílu Blue Eyes - Ztráta.

"Odlišnost od ostatních s sebou nese mnohá rizika. Ostatní si vás více všímají, jste hned první na ráně, když o někom přemýšlí, obdivují vás a nenávidí. Obdivují za to, že se nebojíte ukázat svou výjimečnost a jedinečnost. Odsuzují za to samé. Šuškají si o vás, pomlouvají. Ihned vás zařazují mezi ty špatné, aniž by věděli, jací ve skutečnosti jste. A právě z toho má Viola největší strach. Z předsudků a odsouzení. Copak je špatná jen proto, že se tak narodila? Vždyť ona za to přeci nemůže! Kolikrát si už přála, aby byla obyčejnou dívkou se všedními problémy. Bohužel není. Naštěstí není její odlišnost na první pohled nijak patrná a ona ji může s klidem skrývat. Místo toho, aby ráno řešila, co na sebe, jaké nové líčidla by si měla koupit a do kterého obchodu by měla co nejdříve zavítat, aby náhodou nevyšla z módy, má poněkud jiné starosti. Venku se volně pohybuje člověk, který o jejím malém tajemství ví a jí už pomalu docházejí síly, aby zajistila jeho mlčenlivost. Navíc se každý druhý den budí se strachem, zda společnost náhodou nezjistila něco víc a jejich pátrání se nenachýlilo jejím směrem.
I přes to se právě nachází v jakési klidné fázi svého života. V rodině se vztahy relativně urovnaly, stále zůstává s Leitem, který jí je přítelem, milencem a útěchou zároveň, našla si nové přátele, vydobyla své místo ve společnosti. Právě ji čeká poslední ročník, v něm zahrnuty závěrečné zkoušky a taktéž přihlášky na vysokou. Štěstěna je však vrkavá a život si za pár skvělých chvil vybírá vysokou daň. Objevují se trhliny, které nejdou jen tak lehce zalepit. Leito jí pomalu odhaluje hrůzy ze své minulosti, která jej pomalu začíná dostíhat, což se výrazně podepíše na jeho budoucích činech. Viola tak musí čelit před volbou, při níž nijak nezáleží, kterou cestou se dá, protože ji v obou případech bude doprovázet bolestivá ztráta."

Tak co? Už se těšíte na pokračování? (;

Jak vnizká kniha (část 2.)

11. července 2010 v 12:03 | Awia |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů

"Doby, kdy jsem buď rozjařeně vtipkovala, nebo o sobě naprosto vážně prohlašovala, že se jednoho dne stanu slavnou spisovatelkou, jsou dávno za mnou. Tenkrát jsem si možná věřila, ale nikdy jsem nedospěla k tomu, abych své nápady přenesla na papír. Vystačila jsem si s vlastním sněním, abych pak po osmi letech zjistila, že tento sen ve mně stále zůstává. Když jsem začala psát neuvažovala jsem nad tím, že bych mohla vydat knihu. Teď je to světlý v temnotě přede mnou. Cíl, který jsem si stanovila v mé pochybné a nejisté budoucnosti."

Teprve při opravování prvních kapitol jsem si uvědomila, jak moc ze sebe jsem do začátku příběhu dávala. Naskytl se mi krásný obraz mého dřívějšího já a upřímně, bylo mi z toho spíše do breku. Úplně jsem viděla, jak jsem myslela. Fakt, že jsem v té době psala převážně při depresi, tomu moc nepomohl. Jednu dobu jsem uvažovala, že s tím seknu. Ne proto, jak to bylo napsané - styl nebyl tak hrozný, jak jsem očekávala, ale právě proto, že jsem viděla sebe. A to až moc.
Viola měl být přesně taková, jaká byla. Spíš tišší, nepopulární. Nevěděla, jak se bavit s lidmi. Tehdy mi byla vážně podobná. Psala jsem autenticky a vkládala do ní své pocity. U každé další postavy jsem však začínala s dosti nejasnou představou. Charaktery se samy časem dotvářely, nebo měnily. Nebudu vám nic nalhávat - ke konci si dělaly, co chtěly. Například taková Viola u soudu. Úplně se tam proměnila. Sama. U Leita jsem zas neměla vůbec promyšlené motivy jeho chování, když se v příběhu objevil. Časem se samy dotvořily. Tak nějak vyplynuly ze všeho toho okolo. Jeho příběh bych právě ráda povyprávěla v druhé knize. Nemá moc veselou minulost. A jak se mi postavy začaly samy představovat, i příběh byl rázem ucelenější, vznikaly nové komplikace, ale taktéž řešení některých problémů.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že? Já mám totiž skvělou schopnost všechno si, naprosto zbytečně, komplikovat. A to i při psaní. Zda je to pozitivum, či negativum, musíte posoudit sami. Z průběhu první knihy si toho moc nepamatuji, ale většina problémů se nakonec stejně nějak vyřešila, a to snadněji, než jsem si myslela. Mým posledním "problémem" je přežití Toshira poslední kapitolu, neboť tento fakt mi značně komplikuje situaci. Snad to nějak dám dohromady. Ale já ne mohla jen tak zabít! To prostě nešlo! A navíc bude vystupovat v posledním dílu, kde má značně důležitou roli. Já ho prostě musela zachránit!
Zpočátku jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych některé části, kromě těch ze Společnosti, psala z jiného pohledu. Příběh měl monitorovat změnu Violy. To kolem ní se to celé točí. Er-forma mi byla vždy sympatičtější, tudíž jsem v ní začala psát. Navíc mi umožňovala občasnou odbočku k pocitům ostatních. Nikdy se mi nelíbily knihy, de se popisoval jen děj a příběh pak byl o ničem. Psychologická rovina pro mě byla důležitá. Snažila jsem se ji dát i do vlastního příběhu. Pohled do nitra ostatních se pak stal příjemným zpestřením a odbočkou od Violy, která mi čas od času začínala lézt na nervy. Rozebírání mých postav mě navíc vždycky bavilo.

A nyní něco málo ke vniku samostatné kapitoly. Nejdřív to celé vznikne v mojí hlavě. Nedělejte si však iluze. Většinou jsem měla jen určité okamžiky, které se v kapitole měly stát, ale jak k nim dojdu a takové ty věci okolo mi jasné vůbec nebyly. Potom vznikl nějaký první náčrt. Právě jsem vyhrabala starý sešitek, kam jsem si tohle zapisovala. Koukněme třeba hned na třetí kapitolu. Jmenuje se "Nový spolužák", jelikož tam poprvé vstupuje Leito. Takže náčrt je asi takovýto: Leito - scéna s Yuuki - Tatsuki - další vražda.
Jakmile mám tohle, je ten správný čas vzít tužku a papír, navázat tam, kde jsem předchozí kapitolu skončila a nějak pokračovat. A potom vznikne druhý náčrt, podle kterého pak píšu. Ale i ten není definitivní. Během psaní občas sem tam něco dodám nebo pozměním, popř. jednotlivé části přehodím. Dál už nebudu teoretizovat, ale ukážu rovnou příklad. Povšimněte si prosím položky s hodinou dějepisu, kde Viola uslyší Tatsukin hlas. Přesně tohle je detail, který mě napadl při psaní. (V další kapitole jsou pak opět v té samé učebně a Tatsuki tu větu doopravdy řekne.) V závorkách najdete moje komentáře (ty v plánu předtím nebyly).
  • na scénu přichází Leito, holkám se hrozně líbí, všichni se ho na něco ptají, ale on, i když každému odpovídá, zůstává chladný; nejde za ním jenom Viola a jeden emař ze třídy (emař je Shiba a v šesté kapitole pak Viola před Leitem zmiňuje, že si jeho odtažitosti všimla).
  • Viola je poněkud zmatená, protože celý dějepis po ní ten kluk pokukuje, ale potom se uklidní, páč už vedle sebe nesedí; vrací se ke svému šílenému snu a jeho splnění+ opět to završí tak, že šlo jen o náhodu, což ji uklidní a vezme toto téma jako uzavřené.
  • v dějepise bude mít "předtuchu" - uslyší Tatsuki, jak si z ní utahuje kvůli Leitovi; stane se tak další den (na to jsem poukazovala na začátku).
  • jak skončí škola, Leito se sní rozloučí, což ji zaskočí a zase bude přemýšlet o novém spolužákovi; odmítá si připustit, že by se jí líbil (=líbí se jí); přijde za nimi Yuuki a řekne Leitovi něco ve smyslu, že s někým jako Viola se nemá cenu bavit; odcházejí.
  • scéna s Kisame - Viola přijde trošku brzo, všechno udělá, jak má, ale omylem rozbije Kisaminu panenku, což vede k hádce; Kisame pak dělá Viole ze života peklo (tak v téhle části jsem třeba vůbec nevěděla, jak k oné "nehodě" dojde, ale pak jsem to při psaní prostě domyslela…).
  • telefonát s Tatsuki, která Viole oznamuje, že jde další den do školy; je z toho celá pryč (Tatsuki); Viola se zmíní o novém spolužákovi, což je pro Tats žhavá novinka.
  • večer už Viola na sen ani na Leita nemyslí a jde spát - Kisame se s matkou hádá, že se chce dívat na seriál s hvězdičkou (tak tohle už fakt netuším, jak mě napadlo).
  • další sen - pravděpodobně ten samý vrah, jako v prvním případě (druhý den se však nic nestane); opět se pak probudí a nemůže usnout.

To byl náhled do pozadí toho všeho. V dalším díle vám prozradím, jak moc důležitá je v tom všem právě podpora vás, čtenářů, kteří jste se na tom podíleli víc, než si vůbec myslíte. A jako bonus vám ukážu, jak to udělat, abyste se do toho nezamotali a kolik velmi podstatných detailů vám bylo zatajeno, ale pro vás vlastně nebyli při čtení nijak podstatné.

Jak vzniká kniha (část 1.)

10. července 2010 v 13:06 | Awia |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů
Ne, ještě to nemám opravené, ale už se na tom pracuje. Pomalu, ale jistě. Na druhé knize se už taky pracuje. Ale i tak vám přináším něco na zpestření, když to tu tak pustne. Menší třídílný seriálek "Jak vzniká kniha", aneb o tom, jak jsem vůbec něco jako Blue Eyes napsala, co tomu předcházelo, objasním některé záhady ze zákulisí a ... víte co? Přečtěte si to sami!

"Doby, kdy jsem buď rozjařeně vtipkovala, nebo o sobě naprosto vážně prohlašovala, že se jednoho dne stanu slavnou spisovatelkou, jsou dávno za mnou. Tenkrát jsem si možná věřila, ale nikdy jsem nedospěla k tomu, abych své nápady přenesla na papír. Vystačila jsem si s vlastním sněním, abych pak po osmi letech zjistila, že tento sen ve mně stále zůstává. Když jsem začala psát neuvažovala jsem nad tím, že bych mohla vydat knihu. Teď je to světlý v temnotě přede mnou. Cíl, který jsem si stanovila v mé pochybné a nejisté budoucnosti."

Nápad na Blue Eyes vznikl jedné listopadové noci, kdy jsem byla totálně unešena mangou a právě se prodírala přes začátek Death Note (kdo neví, jedná se o jednu z nejslavnějších manga sérií a anime vůbec). V té době mě udivovalo, jak někdo dokáže stvořit něco tak úžasného a poutavého. Černobílý svět mě naprosto pohltil. A tenkrát jsem se rozhodla, že taktéž něco vytvořím. Nějaký trhák, o kterým by se pak ještě dlouho mluvilo. Mé šílené snění neznalo hranic a tehdy se poprvé začal rýsovat příběh, který jsem vám v nepravidelných intervalech přinášela.
Ne, neměla to být kniha. Chtěla jsem komiks a právě v té době jsem začala opět do rukou brát papír s tužkou. Nejednalo se o můj první příběh. Ráda jsem si v hlavě upravovala děj filmů i když a osudy hrdinů řídila dle vlastního scénáře, ale tohle bylo přece jen jiné. Začínala jsem si uvědomovat, že ne každý nápad může být dobrý. Většina z nich poté šla stranou. Vystupovaly v nich nereálné postavy, ve vztazích nastávala ohrané klišé. Všechno to přestalo být zajímavé. Ale příběh Violy, která viděla do budoucnosti, stále přetrvával a byl teprve v začátcích, tudíž jsem mu mohla dát dostatek prostoru a začít na novém poli, kde se ubíral zcela jiným směrem.
V hlavě se mi začal rýsovat příběh. První kapitola se v mé hlavě napsala sama. A jakmile byl začátek, objevil se i konec. Věděla jsem, o čem chci psát. Příběh o lidech. O tom, jací jsou. Jak být jiným může pořádně zkomplikovat život. A jak vás okolnosti mohou dohnat k činům, o kterých jste si donedávna mysleli, že byste jich nikdy nebyli schopni. Námět tedy byl, ale co zápletka? Chtěla jsem příběh plný tajemství, intrik, lží, zvratů, šokujících odhalení. Tehdy vznikla Společnost, které po hlavní hrdince pátrala. V jednom nepříteli však byla jednoduchost, tudíž jsem do toho zatáhla i polici. V průběhu psaní se to navíc ještě více zkomplikovalo. A trojúhelník Viola-Leito-Toshiro byl na světě.
Psát jsem začala s jakousi nejasnou představou. Po prologu, který měl tak nějak nabudit na následující události, přišla první kapitola. Už ani nevím, proč jsem to napsala. Asi mi to celé příliš dlouho leželo v hlavě a já to potřebovala dostat ven. Když na to mé kreslící schopnosti nestačily, co jsem měla dělat? Někteří nejmenovaní se pak dožadovali pokračování a já přidala další kapitolu. Komentáře navnadily a já se rozhodla pro pokračování. Věděla jsem však, že bez nějakého plánovaní, oporné kostry, daleko nedojdu, neboť má skleróza zaručeně fungovala. Bála jsem se, že namyslený děj zapomenu, tak jeho ho začala zjednodušeně sepisovat. Právě v této fázi jsem si uvědomila dvě věci - mé obavy byly naprosto neopodstatněné, neboť jak jsem jednou začala příběh dotvářet, nemohla jsem přestat; a taktéž jsem zjistila, že to celé bude poněkud delší, než jsem původně plánovala. Už jsem věděla, že minimálně dva díly budou, ale ten první se měl odehrávat v rozmezí šesti měsíců. Jak jsem to ale mohla napsat, když v prvních kapitolách neuběhlo ani šest dní? Tak jsem příběh začala opět přehodnocovat.
Právě díky zmiňované manze jsem příběh umístila do Japonska. Tato země mě vždy fascinovala. Jejich zvyky, tradice, řeč ... všechno je tam jako v jiném světě. Jednou tam určitě pojedu. I když toho vlastně o Japonsku moc nevím, a právě díky tomu v knize opomíjím dost věcí, za které by mi nějaký detailista určitě utrhl hlavu, ale já sama je plánuju někdy do budoucna napravit. Jména jsem vybírala podle toho, jak se mi líbila. Tedy alespoň ta křestní jsem měla promyšlené už od začátku. Pak nastal problém s příjmeními. Ty jsem volila naprosto náhodně, taktéž podle mých sympatií. Proto se prosím nedivte, že se to ze začátku hemží jmény z Death Note a občas i jiných mang. Hledala jsem, kde jsem mohla. A nejsem na to pyšná. Měnit to však nebudu. Teď by to byla vážně hloupost.
Kdyby mi někdo ze začátku řekl, že tenhle příběh bude mít 42 kapitol, asi bych se mu vysmála. Původně jsem plánovala tak pětadvacet (a pořád do toho chtěla nacpat toho půl roku). Ale jak jsem tak psala, došlo mi, že to asi nepůjde. S mým darem psát šíleně dlouze, zabývat se věcmi, které vlastně pro děj nejsou vůbec podstatné, a všechno to šíleně natahovat, rozhodně. Tak trošku mě mrzí, že jsem "vše" prozradila během jedné kapitoly (ano, celé to budeš ještě trošku jinak, ale na to si budete muset počkat), ale snad to tak moc nevadí. Potřebovala jsem to pro další děj. Slibuju, že se zbytek věcí dozvíte postupně, pokud se k tomu propíšu. Upřímně doufám, že ano. A taky doufám, že to jednou vyjde - až vychytám chyby, doladím detaily, seženu informace... konečně navštívím to Japonsko... Ale o tom jindy!

Příště se podíváme na charaktery, které se mi postupem času začaly vymykat kontrole. Odhalím něco ze svých plánů a prozradím, jak to pak v praxi dopadá, a taky názorně předvedu, jak krásně se žije, když někdo razí s heslem "proč na to jít jednoduše, když to jde složitě"!

Sraz 2010

3. července 2010 v 21:21 | Awia, Nenci, místy Sif |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Awia: Včera se v Praze na Václavském náměstí sešlo pět lidí - Awia, Nenci, Kitty, Anyffe a Polgara. Zatím nejvíc lidí, co se kdy kvůli mně sešlo. ^^' Ale popojedem… (Nenci mi tu už nadává za ty lidi.)
Nenci: Mě nikdo člověk nadávat nebude!
Awia: Klidni hormon… Kde jsme to přestali?
Nenci: Tady. *zabodne prst do obrazovky*
Awia: *plácne se do čela* Sem si asi nevšimla …
Nenci: No to výš, že ne. S tím jsem počítala.
Awia: Ale teď konečně … snad … řeknu, to co sem chtěla. Tak chvilu ticho, jo? Aj ti ptáci by jako mohli přestat (mladý andulky, víme? Zní to jak myši …) Původně jsem se chtěla omluvit ta celkovou (ne)organizaci, určitě stupidní témata, o kterých sme se bavily a pak taky za mou ukecanost, protože ta ten den nějak neznala hranic. Já vím, jsem hrozná. Teď si o mně určitě myslíte to nejhorší (proč by taky ne, že?)…
Nenci: *znuděně si pobrukuje*
Awia: … "Ale bylo to fajn. Celkově mi to včera rychle uteklo a … příště zas, ne? (Pokud budu ještě naživu-"
Nenci: "Vždyť už jsi mrtvá! *tišeji* Takový práce sem si dala, že by to nevyšlo…?"
Awia: "Dobře! Pokud mé ostatky budou schopny dorazit…"
Nenci: "Tě klidně vezmu do tašky."
Awia: "Ty jsi nějaká milá… *ironicky*"
Nenci: "Taky se mi zdá. Nemá teplotu? *šáhne si na čelo*"
Awia: "Hele, přestaň se předvádět!
Nenci: "Já se nepředvádím." *urazí se*
Awia: "Sem chtěla říct, že … už nevím co! Vidíš, co děláš?"
Nenci: "Nevidím, nemám čočky.
Awia: "Je nepotřebuješ, ne?"
Nenci: "Hodí se vždycky…"
Awia: "Co teď?"
Sif: "Borůůůůvky!"
Awia: *nadskočila na židli* "Ježiši!"
Nenci: *Je na to zvyklá, je v klidu*
Sif: "To už jsi mé méno zase zapomněla?! *vyčítavý výraz*"
Awia: "Ale prdlačky. Sem se jenom lekla. To snad nemůžu? Ne, že bys vypadala nějak hrozně. To jsem tím říct nechtěla … *vyděšeně zírá na Sifiny vyceněné zuby*"
Nenci: "Pojďme k tématu článku, jo?"
Awia: "Dooobře. Tak mluv! :P"
Nenci: "Sakra…"
Sif: *po pěti minutách* "Proč je tady takový ticho?"
Nenci: *hledá záchranu*
Awia: "Já už ani nevim…"
Nenci: "Já jo."
Awia: "Tak mluv, ne?"
Nenci: "Ty jsi v tom mluvení lepší, než já. Přiznej se, že ty jsi někde šlohla mentosky?"
Awia: *zahazuje poloprázdný balíček kamsi za sebe* "Já? Kde jsi na to přišla…?" *začne si nevinně hvízdat*
Sif: "A sou ty mentosky borůvkový?"
Awia: "Jaké mentosky…?" *dělá, jako by se jí jimi Pol včera nesnažila zacpat pusu*
Nenci: "Toš … já by som vám chtěla pogratulovat, že ste to tam se mnou přežili. To se často nestává…"
Sif: "Známe."
Awia: "No tak jasně, když tě na každého pošle…" *dělá, že tam není*
Nenci: "Jak pošle?!"
Awia: "Hele, ty tvoje výhružný zprávy si pamatuju moc dobře. Ale na toho češtináře, to bys jako klidně mohla … Ne, že bych tě nějak naváděla." *úsměv neviňátka*
Sif: "O čem jste to tady chtěly na začátku jako psát?"
Awia: "O srazu. Ale už nevím, co sem řekla, a co ne…"
Nenci: "Ta skleróza!" *na Awiu*
Sif: "Ty máš co říkat!" *na Nenci*
Awia: "Ty pomlč. *na Sif* Kdo to včera zapomněl přijít?"
Sif: "Mě nikdo nevzbudil."
Awia: "Bylo to v půl čtvrtý!"
Sif: *otočí se na Nenci* "Jaký pán, takový… drak!"
Awia: "Tak něco o tom … *dlouhé ticho* Já nevím, co psát! Bych se jenom opakovala."
Nenci: "Žmoulá se mi lak."
Awia: "Ta je zas mimo… Takže … heh, prostě sme si dali sraz na tom Václaváku, pak sme jeli na Anděla, tam prolezli několik knihkupectví…"
Nenci: "Už je to fajn."
Awia: "A pak jsme zašli … k Mekovi?"
Nenci: "Máš to špatně! Jedno knihkupectví, Mekáč, odchod Anyffe a pak levné knihy."
Awia: *odevzdaně* "Jak říká Nenci…"
Nenci: "A jestli je to špatně, je to vina … někoho jinýho!"
Awia: "Jak jinak. Ty jsi svatoušek, že …"
Nenci: *andělský kukuč*
Awia: "Hele, už to máme nějaký dlouhý … tak budem končit. Zkrátka sem ráda, že ste se dostavily holky."
Nenci: "Já sem poznala nové lidi. *zasekne se* Lidi?"
Awia: "Ses jich mohla zeptat, do který kategorie spadají… Já teda nechcu nikoho urážet, víš…?!"
Nenci: "Toš, TY jsi AWIA, JÁ jsem NENCI, tak jak jim jako mám říkat? Tvorové budoucnosti?"
Awia: "Tak jednou budem určitě všichni známí, žejo…"
Nenci: "Čím?"
Awia: "Srazama na Václaváku!"
Nenci: "Jistě."
Awia: "Mám aj fotky, víš … ale nejsem si jistá, jestli je smím zveřejnit."
Nenci: "Nesmíš, jsem na nich já."
Awia: "Však to je ten důvod, proč bych měla. Aby si na tebe dali ostatní pozor. A jo, už vím, co sem chtěla *odkazuje na situaci někde na začátku článku*!"
Nenci: "Co?"
Awia: "No přece zeptat se, jestli to všichni přežili ve zdraví a neponechalo to na nich nijak valné psychické následky."
Nenci: "Nejen psychické, možná…"
Awia: "Tys je bila?"
Nenci: "Ná na ná…"
Awia: "Budem koničt ne?"
Nenci: *je ráda za změnu tématu* Kam se nám ztratila Sif?"
Awia: Nevím, dem ju hledat.
Nenci: *vytáhne vaničku borůvek* Ná puťa puťa. Ná…"
Awia: "Ehm… Tak teda … páč Anyffe chtěla … jedno velký AHOOOOJ!"