Slunce pozvolna dosáhlo vrcholu. Hodiny na věži však byly špatně seřízeny a začaly odbíjet s tříminutovým zpožděním. Poledne. Ohnivý kotouč dál plál na nebi a lidem na Zemi ukradl poslední zbytečky stínu. Výheň pokračovala a dostávala na intenzitě. Zanedlouho se lidé začnou škvařit. I přes četné monzuny, které bývaly pro toto období typické, dlouho nepršelo a nekončené vedro začínalo obyvatele města Takasaki štvát. Naštěstí se mělo další dny jen ochlazovat. Alespoň nějaká pozitivní zpráva.
Anna vyhlédla z okna svého pokoje a chvíli shlížela na ulici pod sebou. V tuto dobu bylo město tak pokojné! Ještě pár minut si užívala to ticho a poté se dala do práce. Ustlala postel, vyklidila skříně umyla koupelnu. Svých pár věcí, do kterých spadalo prádlo, dvoje kalhoty a tři trička společně s kartáčkem na zuby, pastou a hřebenem, úhledně složila do nevelkého cestovního kufru. Nechtěla jim přidělávat práci. Nakonec popadla čistý list papíru a pokusila se o pár slov neúhlednou hiraganou[1]. Nepovedlo se. Papír zmuchlala a vyhodila do koše, aby svá poslední slova napsala na nový a použila k tomu starou osvědčenou latinku. Univerzální angličtina taktéž nebyla od věci. Chyběla jí jistota, že by azbuce a její rodné ruštině správně rozuměli. Nakonec se posadila na postel a čekala na smrt.
Mezi tím, co čas ubíhal a její hodina se stále více přibližovala, rozjímala nad událostmi posledních let. Zvláště pak tento rok byl více než náročný. Vyčerpávalo ji neustále skrývání a cestování z místa na místo, přičemž Japonsko opustit nemohla, jelikož odlety ze země důsledně monitorovali. Těhotenství jí navíc situaci nijak neulehčovalo. I tak se dítěte nehodlala vzdát. Nakonec šťastně porodila a miminko předala do dobrých rukou, přičemž se postarala, aby za sebou zametla stopy. Nemohla dopustit, aby malou našli. Když ji viděla naposledy, prosila nové rodiče, aby jí dali jméno Viola, jak si vždy přála. S radostí jí vyhověli. Vlastní děti mít nemohli a Anna jim do života vtrhla jako spása z nebes. Pak už o nich neslyšela. Pomocí svých schopností sváděla protivníka z cesty, dokud pro ni nezajistila klidnou budoucnost. Už ji však nebavilo utíkat, a proto se jim nyní vzdala.
Věděla, že přijdou. Její předtuchy nikdy nelhaly. Jen díky nim ji tak dlouho nenašli. I tak si přála vidět dál, než jen pouhé čtyři dny, neboť by pak mohla zachránit mnohem víc. Nyní jí nezbývala síla. Mohla jen doufat, že po ní Viola tento dar nezdění. Pro Annu se to stalo prokletím.
O dvě minuty dvacet jedna sekund později, přesně na čas, do hotelu začali zadním vchodem postupovat první maskovaní muži. Vzali to od přízemí, pokoj po pokoji, a strašili nebohé nic netušící hosty. Vymlouvali se na to, že jsou od policie. Konečně dosáhli čtvrtého patra a najisto kráčeli k pokoji na konci chodby. Dle návštěvní knihy věděli, že ji tam najdou. Rozrazili dveře a vpadli dovnitř. Předsíňka i koupelna byly čisté. Poslední dveře se otevřely a v momentě jí na hlavu mířila odjištěná pistole. Červená světýlka jí tančila po hrudi. Nezvedla ruce. Jen vzhlédla, aby se utápěla v těch dobře známých černých očích. Temných bezedných tunelech, které byly tak chladné a přitom hořely. Viděla v nich lítost a smutek. Neměl mastku jako ostatní. Zavřel oči s zmáčkl spoušť. Poslední, co viděla, byla tvář jejího milovaného Williama. Ach, Wille… A pak pro ni svět přestal existovat.
Smith do plic natáhl směsici plynů a zplodin, chvíli je tam podržel a pak s požitkem vydechl. Obláček dýmu se po chvíli rozplynul. Opět potáhl. I když ho cigareta uklidňovala a on mohl klidně přemýšlet, právě jeho myšlenky se staly dvousečnou zbraní. Mohl díky nim logicky uvažovat, zhodnotit situaci, plánovat, ale také se vracet do minulosti k nepříliš veselým událostem. Vzpomínky na Annu ho zaplavily vlnou smutku. Říkalo se, že je bezcitný. Nebyla to pravda. I on uměl milovat, stejně jako nenávidět. Proč? Proč musela zemřít? Kdyby zůstala s ním, nic by se jí nestalo. Smith by se o ni postaral. Místo toho si však vybrala JEHO, což, jak se ukázalo, bylo osudovou chybou. To ON ji přikázal zabít. Nedal jí šanci. Ženě, kterou miloval. Ženě, se kterou měl dítě. A teď chtěl zlikvidovat i to. Svého vlastního potomka, svou vlastní krev. Smith to nechápal a odsuzoval, ale co mohl dělat? Nic. Nenáleželo mu soudit, ale slepě poslouchat rozkazy a ty pak plnit. Byl loutkou ostatních. Nástrojem s jediným účelem - zabíjet.
Kdyby alespoň mohl odejít. Ulevilo by se mu. Konečně by vypadl z tohoto šíleného kolektivu. Moc byla fajn, ale i tak mu chyběla svoboda. Pořád tu byli ti nad ním. Pátrání navíc nijak nepokročilo. Hledali špatně, ale o tom Mogi nechtěl slyšet. Něco jim unikalo. Ale co? Právě tu otázku si kladl, když někdo jemně zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil.
"Helemese, kdo se vrátil," podotkl Smith nevraživě.
"Ne na dlouho," odvětil příchozí s úsměvem a zavřel za sebou dveře.
"To máš jediný štěstí. Jinak bych zmetka, jako seš ty, okamžitě odprásk."
Joseph neodpovídal. Posadil se vedle Smithe a sám si nabídl cigaretu. Jeho drzost někdy vážně neznala mezí. Na tváři měl pořád ten připitomělý úsměv, za který by mu Smith nejraději vytřískal všechny zuby. Elegán, pomyslel si a pohrdavě si odfrkl. Celý v černém, s tmavými leteckými brýlemi a šátkem na hlavě vypadal jako model. Od Smithe jej v tu chvíli lišily jen dvě věci - věk a ona skutečnost, že se pod kusem látky doopravdy skrývaly vlasy.
"Tak jak to jde, mon monsieur[2]?" zeptal se silným přízvukem. Věděl, že to Smithe rozčiluje.
"Proč se ptáš?" odvětil tázaný kousavě.
"Pourqoi pas?[3]?" pokrčil Joseph rameny. "Jenom jestli se mám v nejbližší době stěhovat."
Smith se pousmál. "Tobě se v Takasaki nějak líbí…"
"Oui," přisvědčil. "Zvykl jsem si."
"Nemusiš se bát," ujistil ho Smith kysele. Bylo na něm znát, že je mu stávající situace proti srsti. "Zasekli sme se na mrtvym bodě. Je to marný. Furt mám takovej pocit, že nám něco dost podstatnýho uniká."
"Chcete nějak pomoct, šéfe?"
"Jenom zůstaň, kde seš. Ozvu se, až budu něco potřebovat. I když možná …" Smith se na chvíli zamyslel. "Měl bych pro tebe nějakou prácičku," řekl po chvíli.
"Prácičku?" zopakoval Joseph se zájmem.
"Mám takovej pocit, že se nám do toho motá někdo třetí. Zatím je to jenom pocit a rád bych, aby to aj tak zůstalo. Víš, co to pro tebe znamená?"
Joseph se zeširoka usmál. "Si, meu señor."












