close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ - ROZCHOD

19. června 2010 v 19:17 | katHys |  Blue Eyes
.
"Je ti dobře?" zeptala se Tatsuki starostlivě. "Jsi celá bílá."
"Já…" začala Viola, ale nedokončila. Je mi fajn, chtěla říct, avšak to nebyla pravda. Cítila se mizerně. Jediné, co si mohla připočítat k dobru, byl fakt, že už to měla za sebou. I tak se jí moc neulevilo. "Právě jsem se rozešla s Toshirem," řekla suše.
Tatsuki, která právě pila, zaskočilo a část její šťávy skončila na podlaze. "Cože?" Nevěřícně se na Violu podívala. Myslela si, že se přeslechla. Napůl čekala, že jí to teď kamarádka vyvrátí a řekne jí, že to byl jen žert. Bohužel. Nestalo se.
"Už delší dobru nám to neklapalo," pokrčila Viola rameny.
"Ničeho jsem si nevšimla," vydechla Tatsuki ohromeně.
"Ani jsi nemohla. Poslední dobou jsme spolu moc času netrávily. A navíc jsi Toshira nemohla vystát, vzpomínáš?"
"Violo, to…"
"Nemusíš skrývat svou radost. Vím, že jsi ho neměla ráda," skočila jí Viola trpce do řeči.
"To není pravda!" ozvala se Tatsuki okamžitě. "Jsem jen v šoku."
"V šoku? Proč?"
"No, já nevím. Nechápu to. Co se stalo?" chtěla vědět Tatsuki.
"Řekněme, že jsem potkala někoho jiného," odpověděla Viola vyhýbavě.
Mezi dívkami se rozhostilo ticho. Každá se nechala unášet proudem svých myšlenek. Co na tom Tatsuki nedokázala pochopit? Copak to bylo tak nečekané? Když dá holka klukovi kopačky, tak to přece není nic světoborného. Dobrá, u ní to možná bylo něco naprosto zvláštního, ale za taková tragedie se nestala. Tatsuki nemusela reagovat přehnaně.
"Je to Leito?" zeptala se Tatsuki a vytrhla tak Violu ze zamyšlení.
Neodpověděla. Z pohledu, který kamarádce věnovala, to však bylo víc než jasné.
.
To ráno byla celá nesvá. Do školy ji zavezla matka a sraz s ním taky nikde neměla. Nečekal před školou, nebyl ani v suterénu. U skříněk jej také nenašla. Jak čas postupoval dál a ona ho v davu nikde nenacházela, začínala mít pocit, že se jí schválně vyhýbá. Nervozitou se jí třásly ruce a aby se alespoň nějak zabavila, pohrávala si s kovovým křížkem na krku. Všelijak ho otáčela a prsty studovala jeho strukturu. Už to začínala vzdávat, když v tom si ji Toshiro sám našel.
"Tady jsi!" zvolal s úlevou a namířil si to přímo k ní. "Hledám tě už celou věčnost. Kde jsi byla?" zeptal se s výčitkou v hlase.
"Hledala jsem tě," odpověděla popravdě.
"Vážně?" podivil se.
"Jo," přitakala. "Víš, chtěla jsem s tebou mluvit." Nejistě se na něj podívala a sledovala jeho reakci.
Mírně se zamračil. "Taky jsem s tebou chtěl mluvit," řekl po chvíli.
Ráda by věděla o čem. Že mu včera lhala? Stejně by je to čekalo. Tušila, že tohle Toshiro nenechá jen tak. Smutně se na něj usmála. "Ale ne tady. Ráda bych to probrala někde v soukromí." Rozhlédla se. Žádná ze tříd se nezdála být prázdná. Vzala jej tedy za ruku a vedla ho chodbou, dokud na nějakou nenarazila. Zavřela za nimi dveře.
"Volal jsem ti," řekl, když se otočila. Zlehka se opíral o katedru a probodával ji pohledem. Stál zády k oknu a jeho jinak karamelové oči byly temné a chladné.
"Já vím."
"Nebyla jsi doma."
"Já vím."
"Lhala jsi mi," konstatoval suše.
Já vím, odpověděla si v duchu, ale nahlas se jí ta slova už nechtěla vyslovovat. Její pohled mluvil za vše. "A právě o tom jsem si s tebou chtěla promluvit. Nechci, aby se to opakovalo."
"To bych byl vážně rád. Důvěra je totiž ve vztahu jedním ze základních kamenů."
To říká ten pravý, pomyslela si, avšak doopravdy to neřekla. "Podívej-" začala, ale on jí skočil do řeči.
"Takže bych byl vážně rád," pokračoval o něco hlasitěji, "kdybys mi vyjasnila, proč se to stalo. Já to nechápu Violo. Kde je problém? Myslel jsem, že před sebou nemáme co skrývat."
Zhluboka se nadechla. "Oba víme, že už to mezi námi nějakou tu dobu skřípe…" spustila pozvolna, a však on ji znovu přerušil.
"Cože?"
"Toshiro, prosím. Tohle pro mě není zrovna nejjednodušší situace," ujistila ho a smutně se na něj podívala. I jeho výraz se změnil. Vztek, nebo cokoliv, co tam předtím bylo, zmizel. Začínala mu docházet vážnost situace. V obličeji se mu zarčily obavy. Když nic neříkal, pokračovala: "Nevím, jak to říct. Nejde o to, že bych tě neměla ráda. Dost jsi toho pro mě udělal a já jsem ti za to vděčná, ale poslední dobou mám pocit, že v našem vztahu něco chybí." Když mluvila, doufala, že mu to nějak samovolně dojde a ona mu nebude muset nic dalšího vysvětlovat. Bohužel se tak nestalo.
"Připadá ti snad náš vztah stereotypní?" podivil se upřímně. "Jestli je to tak, můžeme to ještě napravit. Není přece nic jednoduššího! Jsem rád, že se mnou chceš mluvit i o věcech, co se ti nelíbí. Nebo…" Po tváři mu přelétl pobavený úšklebek. Odlepil se od katedry, došel až k ní a vzal ji za ruce. "Nebo ti připadá, že na to jdu moc pomalu a ty bys ráda pokročila k dalšímu levelu?" zašeptal jí do ucha.
"Nic takového!" odtáhla se od něj. "Vždyť mluvím o něčem úplně jiném!"
"Ale no tak. Oba to přece chceme," nedal si říct a znovu se k ní přiblížil. Jeho ruce byly jako slizká chapadla, z jejichž sevření se snažila vykroutit.
"Nech toho!" bránila se chabě. Začala uvažovat o tom, že na něj použije jeden z chvatů, co se učili v sebeobraně. "Snažím se ti tu říct, že je konec, Toshiro. Rozcházím se s tebou."
Rázem zkameněl. Cítila, jak se mu svaly napnuly. Využila situace a rychle se z jeho sevření vykroutila. Poodešla do bezpečnější vzdálenosti. Ruce si založila na prsou. Čekala, co bude dál.
"Rozcházíš se … se mnou?" vydechl nevěřícně.
"Ano."
Zmateně se na ni podíval. "Ale ..T-to… To přece nejde!" zvolal zoufale.
"Promiň," řekla upřímně. "Není v tom nic proti tobě. Pořád můžeš být můj kamarád."
"Kamarád?"
"Popravdě jsem doufala, že bysme mohli zůstat přáteli."
"Cože?" hlas mu nepatně poskočil. "Violo, jestli potřebuješ pauzu, já to pochopím. Klidně můžeme-"
"Nechci pauzu, Toshiro," přerušila ho rázně. "Chci konec. Nedokázala bych dál hrát na dvě strany."
"Na dvě strany…? Počkat!" V ten moment mu to celé docvaklo. "Takže to s Cartierem byla pravda," odtušil chladně.
Neodpověděla. Neoponovala. Nesnažila se mu to vyvrátit.
Hořce se zasmál. Pořád tomu odmítal plně uvěřit. Jedna jeho část stále zoufale doufala, že to není pravda. Druhá si situaci až moc uvědomovala. Bolelo ji vidět ho takhle. "Takže mi dáš kopačky kvůli němu. Mně. A ze všech právě kvůli němu."
"Promiň," zopakovala tiše. "Já…" začala, ale nevěděla, co by mu dál měla říci.
"Je ti to líto?" zeptal se ironicky.
Kousla se do rtu.
"Ale asi ne tak, jak mě, co?" pokračoval.
Uhnula pohledem. Viděla, že ho zranila. To nechtěla, ale kdyby se neodhodlala teď, potom by to bylo stokrát horší. Naposledy se na něj podívala. Jeho oči byly plné bolesti. Sklopila zrak a jala se k odchodu. Nic neříkal. Jen ji pozoroval, jak usoudila z nepříjemného pocitu v zádech. "Měj se hezky," prohodila mezi dveřmi a pak už se vydala dál do neznáma. Nechala ho v místnosti o samotě.
Kráčela chodbou a uvažovala nad tím, jak se asi Toshiro cítí. V myslí ji stále strašil obraz jeho ztrápených očí. Připadala si hrozně, ale alespoň to už měla za sebou. Všechny ty pocity navíc rázem zmizely, když přišla k Leitovi a schoulila se mu do náruče. Konečně spolu… a bez výčitek.
.
Viola se na škole opět stala celebritou. Kolemjdoucí se za ní otáčeli, ukazovali si na ni a zajisté si o ní i šuškali. Její jméno se docela proslavilo. Nebylo člověk, který by o "nějaké" Yagami neměl povědomí. Nejprve to bylo kvůli Toshirovi. Každá jeho nová přítelkyně vyžadovala od okolí jistou dávku pozornosti. Pak se tak stalo díky soudu, na němž si smlsla i média. Od otravných novinářů však měla pokoj, i když nebylo pochyb, že za to mohl jen a pouze značný vliv její matky. A nyní se zviditelnila kvůli rozchodu, o kterým během okamžiku věděla celá škola.
Už si zvykla na pohledy ostatních při chůzi po chodbě, ale i tak jí nebyly dvakrát příjemné. Nejzvláštnější však byly okamžiky, kdy si potřebovala odskočit na toaletu a v umývárně pak narazila na skupinku dívek. Prohlížely si i a některé se na ni i usmívaly. Bodejť by ne, když se za polovinu z nich pomstila a té druhé umožnila navázat s ním vztah! Úsměvy nejistě oplácela. Cítila se při tom nanejvýš trapně. To vážně udělala něco tak významného a ojedinělého? Následující příhoda ji v tom jen utvrdila.
"Yagami, můžeš na slovíčko?" ozval se hlas, při kterém okamžitě zpozorněla.
Otočila se a spatřila Yuuki, jak ji upřeně pozoruje. Nestalo se tak proto, aby zjistila, kdo na ni mluví - to věděla okamžitě, ale kvůli nejistotě, která jinak dobře známý protivný hlas zvláštně zabarvovala. Yuuki byla sama, což ale neznamenalo, že by se její kumpánky nemohly schovávat za rohem. Nepatrně se rozhlédla, ale kromě ní a Yuuki se na patře nacházely jen dvě prvačky, které po nich nejistě pokukovaly. "Copak? Nestihla jsi úkol do chemie?" zeptala se pak bojovně. "Protože jestli jo, já ti ho nedám," dodala, aby bylo jasno.
"Nejsem tu kvůli chemii," ujistila ji Yuuki podrážděně.
"Ne?" podivila se Viola upřímně. To zjištění ji poněkud překvapilo. "Aha… Tak je to určitě kvůli francouzštině," pokračovala dál ve svých úvahách, "ale tu ti taky nedám." Sladce se na Yuuki usmála.
"Nejsem tu ani kvůli francouzštině," řekla Yuuki rázně. "Nechci od tebe žádný úkol, rozumíš? Už nikdy. O to se postarám i sama. Chtěla jsem ti říct, že…"
"Že si se mnou vyřídíš to zkoušení z dějepisu, protože jsi dostala horší známku?" dořekla za ni Viola pohotově. Na tohle ani nepotřebovala své vize. Yuuki byla tak čitelná! Už jen čekala, kdy se za ní objeví ta její parta.
"Ne."
Ne? Viola překvapeně zamrkala. Zároveň si všimla, že ty dvě prvačky jejich rozhovor neskrývaně poslouchají. Ať už chtěla Yuuki cokoliv, Viola se o tom nehodlala bavit. Ne teď a tady. Ne před obecenstvem. Jestli to bylo důležité, Yuuki si ji určitě znovu vyhledá. "Promiň Amane," oslovila ji Viola důrazně, "ale teď na tebe vážně nemám čas. Život není jenom o škole. Momentálně mám i jiné problémy."
"A-ale…Já…"
Yuuki se zdála zmatená, což pro ni bylo něco naprosto nepřirozeného. I tak Viola shledala, že se jí tato nová Yuuki líbí. Konečně i třídní hvězda měla nějaké ty slabé stránky. Když se toho pohledu dostatečně nabažila, otočila se na podpatku a chystala se k odchodu. V téhle společnosti už nechtěla strávit ani minutu.
"Obdivuju tě, Violo."
Ta slova ji přimrazila na místě. Sním, či bdím? ptala se sama sebe. Vážně to Yuuki řekla? Ne, to přece nemohlo být! Otočila se zpátky a nedůvěřivě si spolužačku měřila. Určitě se přeslechla. Musela. Yuuki by ji navíc křestním jménem nikdy neoslovila. Mezi nimi to bylo takovým nepasným pravidlem již od pradávna. "Co prosím?" zeptala se po chvíli.
"Slyšela jsem, že jsi se rozešla s Toshirem," řekla Yuuki klidně. "Za to máš můj respekt."
"Počkej… To má být vtip, že jo?" jistila se Viola okamžitě. Tahle situace se právě ocitla na pokraji podivnosti. Musela to zarazit hned z počátku, jinak by se mohla začít smát. Celé to bylo nanejvýš vtipné. Yuuki asi spadla na hlavu. Jiné vysvětlení neexistovalo.
"Já mluvím naprosto vážně."
Měla pravdu. Mluvila. Napovídala to jak její tvář, tak naprosto seriózní tón hlasu. Viola polkla naprázdno. "Co takový obrat?" zeptala se se špetkou ironie.
"Lidé se mění," pokrčila Yuuki rameny.
"To jsi se prostě změnila ze dne na den? Vzbudila ses a řekla si, že chceš týt lepším člověkem? To vykládej někomu jinému. Já nejsem idiot. Tomu nevěřím."
"Věř si, čemu chceš. Máš na to plné právo. Ale měla bys vědět, že jsem nemluvila o sobě. Změnila ses, Violo, a já to respektuju. A obdivuju tě za to, cos udělala, protože jsi se odhodlala k něčemu, co před tebou ještě nikdo neudělal. A teď nemluvím, jen o rozchodu s Toshirem. Myslela jsem, že bychom si mohly dát příměří. Od teď nosím mírovou vlajku. To je vše, co jsem ti chtěla říct."
Po svém proslovu se na Violu naposledy krátce povídala a pak si kráčela po svých. Viola zůstala na chodbě zaraženě stát a pozvolna vstřebávala, co se právě dozvěděla. Bylo to vůbec možné? Odmítala tomu uvěřit. Něco takového se přece příčilo samotné přírodě! Napůl čekala, až někdo vyskočí zpoza rohu a zakřičí "skrytá kamera"! Nestalo se. Stále ještě zmatená se otočila na dvě prvačky, které okamžitě uhly pohledem a předstíraly, že jsou něčím nanejvýš zaneprázdněny.
.
Vážně měla Yuuki pravdu? Doopravdy se Viola změnila? Ale kdy? Jak? Nechápala. Pořád nad tím musela přemýšlet. Nakonec však přece jen uznala, že na jejích slovech něco bylo. Ani si toho nevšimla, ale stalo se tak. Nyní už nebylo cesty zpět. Myslela si, že to lidé z jejího okolí byli jiní. Zmýlila se. To ona všechno způsobila. Změnila hodnoty, všímala si jiných věcí. Přehodnotila svůj pohled na svět. Teď už jí nezbývalo nic jiného, než ve vzpomínkách shlížet na starou Violu, sledovat, co udělala, a uvažovat nad tím, jak by se zachovala nyní. Tahle současná Viola byla někým úplně jiným. Možná ne lepším, ale odlišným. A dnes si to poprvé uvědomila.
Zanedlouho to budou dva měsíce, co se její život převrátil naruby. Od té doby se stalo tolik věcí! Pochybovala, že kdy kdokoliv z jejích vrstevníků nasbíral takové množství zkušeností za tak krátkou dobu. Ale s tím už musela počítat. Výjimeční hrdinové přece nevedli nudné životy. Každý jejich den byl novým dobrodružstvím, bojovali proti zlu a hazardovali se smrtí. Jenže co když nechtěla být takovou hrdinkou? Co když lidé nebyli špatní nebo dobří? Co když jí neměl kdo pomoci? Co když byla úplně sama? Musela to nějak zvládnout. Nejspíš právě díky tomu tak rychle dospěla. Přizpůsobivost teď bylo jediné, na co se mohla spolehnout. Jediné, co jí mohlo pomoci.
"Est-ce quelque chose de mal[1]?"
Ktátce na něj pohlédla. "Ani ne," odvětila.
Nadzvedl jedno obočí. Netušila, jak to dělal. Už to kdysi zkoušela, ale nikdo se jí to nepodařilo. Jeho výraz jasně říkal: "Vážně?"
"Jde o Yuuki…" přiznala neochotně.
"Vyhrožuje ti nějak?" zeptal se okamžitě. "Párkrát jsme si spolem vyšli a ta hoka tě nemá zrovna dvakrát v lásce. Jestli něco říkala, tak já to s ní vyřídím. To se neboj."
"Ne, ne … právě, že naopak. Chce vyvěsit mírový prapor."
Tázavě se na ni podíval. Něchtělo se mu v to moc věřit.
Pokrčila rameny. "Taky to nechápu," ujistila ho.
"Víš, že kdyby něco, jsem tu pro tebe," mrkl na ni.
"Já vím. Ale nehodlám se pokaždé za někým schovávat," řekla pevně. Opět si uvědomila svou proměnu. Předtím by řekla jen "já vím", nebo "děkuju". Rozhodně by neměla dost odvahy, aby problému sama čelila. Teď však věděla, že něco takového bylo naprosto nutné. Nemohla se s nikým jiným radit. Její problémy nebývaly příliš obvyklé. A navíc… Kdo by jí věřil? Vidět do budoucnosti? To sotva!
Usmál se na ni. "Jsem rád, že to vidíš takhle."
Tón jeho hlasu způsobil, že se na něj otočila. Avšak jeho obličej byl stejný, jako předtím. Neviděla v něm smutek ani nic podobného. Jen spokojenost a štěstí. Vzala ho za ruku. Nic nenamítal. Byla ráda, že spolu mohou být i beze slov. Právě to ticho, kterým k sobě promlouvali, bylo tak kouzelné, že jej nechtěla ztratit. Nikdy nic podobného nežažila. A nehodlala se o to nechat jen tak připravit.
.
Sakra! Dalších milion věcí skončilo jedním máchnutím na podlaze. Do háje! Cena za fotbalový šampionát se odrazila od protější zdi. Proč? Proč? Proč?! Rukama se tahal za vlasy, až si jich bolestivě několik vytrhl. Fyzická bolest však nic neznamenala oproti tomu, co zažíval uvnitř. Hotové peklo. Muka. Všechno bylo ztracené. Celé pátrání, zdlouhavé čekání… k ničemu. Neměl nic. Přišel i o svou reputaci. Jak se to mohlo stát? Jak? Měl jí rovnou přiložit pistoli k hlavě a prostě to z ní dostat. Ale to neudělal. Bohužel.
Posadil se na poste. Jako omámený zíral na své ruce. Pak zabořil hlavu do dlaní. Poprvé po tak dlouhé době se cítil bezradný. Naposledy se tak stalo, když mu bylo šest nebo sedm a on plakal na rozbitým autíčkem, které právě dostal. Ten den mu otec dal tvrdou lekci. Od té doby nikdy nebrečel. To muži nedělali. Najednou si však připadal přesně jako ten malý kluk, co měl slzy na krajíčku. Právě pro jeho schopnost najít nejrychleji to nejúčinnější řešení si jej vážili. Ale jak mohl vyřešit úlohu, která ho pravděpodobně postrádala?
Zahleděl se na mobil po své pravici. Zatracený křáp. Zanedlouho následoval fotbalové ocenění. Přístroj od stěny lehce odskočil a při dopadu na zem od něj odletěl zadní kryt. Zanedlouho se displej rozzářil a ticho v místnosti prořízla písnička od jeho oblíbené skupiny. Nedůvěřivě se na mobil zadíval. Ze své pozice neviděl na jméno volajícího. Že by … ona? V mysli mu svitla jiskra naděje. Třeba si to rozmyslela. Volá mu zpátky, protože si uvědomila, že je to tak pro ni lepší. Bleskurychle vstal a aniž by zkontroloval, zda je to doopravdy ten, koho myslí, hovor přijal.
"Ano?" vyhrkl dychtivě.
"Nazdar kámo. Tak jak se vede?" ozval se z druhé strany hlas, který rozhodně nepatřil Viole.
"To jsi ty?" opáčil Toshiro zklamaně namísto odpovědi.
"A kdo jinej? Čekal jsi snad nějakou buchtu?"
"Tak nějak," přiznal Toshiro kysele.
"No, nechme to bejt. Mám tu novinky ohledně těch herců, co si chtěl. Frannieho už nebaví dál čekat. Říkal tak týden, ale pak de od toho."
Unaveně si povzdechl. "Můžeš je propustit," řekl nakonec.
"Cože? Proč?"
"Padlo to. Rozešla se se mnou. Je konec."
"A to ani nechce poznat svý rodiče?"
"Ne. Volal jsem jí a ona mi řekla, že už ji to nezajímá. Není to pro ni důležitý."
"Počkej… To jak fakt?"
"Fakt," přitakal ponuře.
"Ty krávo… A co teď budeš dělat?"
"Co já vím?" opáčil Toshiro naštvaně. "Ale to na tom není to nejlepší," pokračoval trpce. "Já totiž řekl otci, že mám stopu, a celou dobu se tady s tím před ním vytahuju, ale ve skutečnosti nemám nic."
"Jak nic? Tak alespoň něco mít musíš…"
"Krom toho, že netuším, jak Yagami Violu adoptovali nebo vůbec přijali do rodiny, ne."
"Ale vždyť sis byl tak jistej! Nevěřím, že nic nemáš."
Toshiro se hořce zasmál. "Byl jsem si víc než jistý, že je to ona. Teď váhám, ale podezření tam pořád je. Jenže … Ona se mi nepřiznala. Nic neřekla. Ani neznačila."
"Tak to ti nezávidím kámo. Takže ty herce můžu zrušit? Dobře. To je všechno. Víc ti pomoct nemůžu."
"Nedělej si starosti. Však já to nějak vymyslím."
"Tak se měj."
Otevřel pusu, ale než stihl cokoliv říct, otravné pípání mu zaječelo do ucha. Za okamžik už mobil podruhé letěl proti zdi. Tentokrát se při dopadu na zem roztříštil na několik částí a na displeji se objevila tenká trhlina. Naštvala ho. Ne. Ona ho vytočila. Odmítla ho. Odkopla kvůli jinému. Ale to se přece nestávalo! Ne jemu. To on se s každou rozešel. To on lámal srdce bez toho, aniž by ho to nějak poznamenalo. Pro ni měl navíc připraveného něco speciálního. Tak proč to teď nemohl uskutečnit? Náhle se zaobíral otázkou, zda by to vůbec chtěl. Neznal odpověď. Bylo vůbec možné, aby k ní doopravdy něco cítil? Proč by jinak tolik vyváděl?
Z jeho úvah ho vytrhl nově příchozí mail. Přesunul se ke svému notebooku a podíval se na odesilatele. Okamžitě zprávu rozbalil. Tak se podíváme, copak nám Cartier skrývá… Uznale hvízdnul. To teda bylo něco. Nestačil zírat, co všechno se na něj rázem dozvěděl. Zvlášť jedna informace přitáhla jeho pozornost. Tak proto se o Violu tolik zajímal! Nejspíš došel ke stejnému závěru jako Toshiro a rozhodl se protivníka vyřadit ze hry. V ten moment se v Toshirovi vařila krev. Tom mu nedaruje! Okamžitě začal skládat mobil a dávat ho dohromady. Tohle musel říct Rokurovi. Ten z toho rozhodně nadšený nebude. Ale na druhou stranu to nemuselo být na škodu… Po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Za moment později už volal otci do kanceláře.
.

[1] Est-ce quelgue chose de mal? = Je něco špatně?
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pistynka | Web | 19. června 2010 v 22:00 | Reagovat

Kapitola (vlastně obě kapitoly) jsou super. Je úžasný, když se jich tu objeví víc najednou, protože o to je pak čtení delší. :-) Tohle se muselo hrozně těžko psát, ne? Jako myslím ten rozchod... Já bych vůbec nevěděla jak... S potom a po tom ti neporadím. Chyby jsem žádné moc nenašla, jen jednou jsem si všimla písmenka navíc, ale už nevím, kde to bylo. A pak u téhle kapitoly u francouštiny :-D V překladu máš místo "q" "g". :-)

2 Kitty | Web | 19. června 2010 v 22:22 | Reagovat

Potom a po tom? Já bych psala potom jako neurčitý časový údaj a po tom, když je jasný, co to TO je, ale to je jen můj vnitřní pocit :-).
Dám svoje sluchátka za to, že moje komentáře musí být už vážně otravný. Promiň, že jich ode mě máš u každýho článku aspoň... dva? :-) Nemůžu za to, to ta klávesnice si začala a žbleptá nesmysly.
Nemůžu se dočkat.

3 Lomeril | Web | 20. června 2010 v 9:34 | Reagovat

Jenom po té francouzštině tam máš, že zvedl "jeho obočí", předpokládám, že tam mělo být jedno, co?
Jinak rozchod dobrý, myslím, že tohle Toshirovi prospělo :-)

4 Žirafka | Web | 20. června 2010 v 11:04 | Reagovat

Promin, ale nejsem povídkový typ. Ani čtenářový tip, tím to asi bude :-?. Jen k té naší oslavě - ano, musí se sejít akorát lidí, protože na ty skupinky jsem taky alergická :-( a jinak byla zábava, to zas jo :D. A s tím časem, to je na dlouho, než si to člověk nějak uvědomí a naučí se s tím poprat. Prostě je to čas a ten mě štve!

5 Žirafka | Web | 20. června 2010 v 15:39 | Reagovat

Po tom je myšleno jako nic časového, ale prostě po něčem, co jsi již zmínila. A potom je myšleno především časově. Ikdyž ono je to těžký to rozlišit a určit, kde co použít. Vždy si řekni po tom a potom a jedno ti vždy přijde lepší :D

6 Estel, Denaille | Web | 20. června 2010 v 16:32 | Reagovat

Hádám, že jsem se k posledním cca třem kapitolám nevyjádřila, tak to shrnu tady.
Už se mi nedostává originální pochvaly a jen těžko se mi tam hledá něco, co bych zkritizovala.. :)
Už se to všechno blíží ke konci. Leito se mi líbí čím dál víc. A celkově to začíná být zase všechno strašně napínavé. Nejvíc se mi zatím líbila část Toushirova záchvatu... :)

7 Zmražená Opice | Web | 20. června 2010 v 19:21 | Reagovat

Po tom a potom... No, já to používám tak nějak intuitivně a většinou správně, žádné pravidlo pro to už si ale bohužel nepamatuju.

Tak to by mě vážně zajímalo, co je Leito zač... Byl mi sice někdy trochu nesympatický, ale rozhodně jsem mu věřila.
A Viola se opravdu moc změnila. Řekla bych, že k lepšímu :)
Už se nemůžu dočkat těch několika posledních kapitol, tak piš, prosím, rychle :)

8 Polgara | Web | 21. června 2010 v 13:59 | Reagovat

Toshiro dostal to, co zasloužil dalo by se říct, ale bylo mi ho trochu i líto. Jenom by mě zajímalo, co o Leitovi zjistil. Oba dva jsou tajemní jak hrad v Karpatech a ve své podstatě o nich pořád nic nevíme. Doufám, že to v nejbližší době napravíš :-) Kapitola je perfektní

9 Kikulka | Web | 21. června 2010 v 17:42 | Reagovat

Velmi by m ězajímalo jak se na Violu dívá Leito. Když příšel byla myšička a teď nečekaný obrat.
Myslím si, stejně jako Polgara, že Toshiro si to zasloužil. Někdy se mi zdá, že všichni tři mají dvě tváře. A to hodně odlišné.
JInak velmi poutavě napsané kapitoly(a připomínám ti, že jsem vážně žádnou nepřeskočila!)

10 Awia | Web | 21. června 2010 v 18:37 | Reagovat

[1]: Pistynka: Rozchod byl právěže v pohodě. Nebudeš mi věřit, ale problémy mi dělaly úplně jiné partie.

[2]: Kitty: :-D Jo jo, klávesnice občas umí být pěkně ukecaná. Známe. Až moc dobře, řekla bych.

[4]: a [5]: Žirafka: No já se s tím zatím ještě nepoprala a pořád mi to leze na nervy. Prostě ... a to už si to, jak letí uvědomuju docela dlouho. Ale co už, to o sobě vím, že jsem zpomalená.

[6]: Estel, Denaille: Toshi má prostě smůlu. I když mstít se teda umí (viz. budoucí kapitoly :-D ).

[7]: Zmražená Opice: Leito je ... Leito! Ale to už říkám po několikáté. Ale věř mi, věřit mu není zrovna chytré. :-D Já si taky myslím, že je na tom Viola líp. Čím větší mrcha, tím líp... (aneb zvrácená stránka Awii se potvrdila).

[8]: Polgara: Jistě, že napravím. Právě jejich záhady se (částečně) vyjasní ve velkém finále. Na vysvětlení zbytku si asi budete muset počkat až do dalších knih (jestli je sepíšu).

[9]: Kikulka: On ji ... má pořád rád. A jemu se takové odvážnější holky líbí. Ne, že ne. On sám je takový dobrodružný typ.
Dvě tváře? Právě o tom to je. Člověk není jen bílý nebo černý. Je barevný. A tady se ta barvitost odráží. Viola není jen hodná holka, ale i tak trochu mrcha, když si začíná uvědomovat své možnosti. Ale pořád je víceméně stejná jako předtím. Jen průbojnější. Toshiro je pořád stejný hajzl, Leito je pořád stejný parchantíček. To se neboj.
No jasně porád.

11 evi | Web | 1. července 2010 v 16:45 | Reagovat

Teda ta Viola je snad obklopena samými agenty! Rozchod s Toshirem stál za to, ale rozhovor s Yuuki mě dočista odrovnal - že by ty dvě ještě nakonec byly kamarádky? Paráda! :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.