13. června 2010 v 21:27 | Awia
|
.
Slunce se vyhouplo zase o kousek výš a ručičky hodinek poskočily, čímž jasně naznačovaly, že se poledne pomalu ale jistě blíží. I tak pod mraky pronikalo jen nepatrné množství paprsků a na město tak vrhalo mdlé a mrtvolné světlo. Ocelově šedá obloha slibovala déšť, stejně jako vlhkost vzduchu. Chladný vítr si pohrával s opadanými listy stromů, odhozenými papírky i kabáty, jejichž cípy líně nadzvedával a drze tak pronikal blíž k citlivé lidské pokožce. Na nebi zlověstně zahřmělo, což ale spěchající lidé sotva zaslechli přes hlukot motorů všudypřítomných aut. I když nebyla dopravní špička, provoz v této části města nikdy neřídl, neboť tudy vedla nejedna z významných komunikací. Druhé, zlověstnější zahřmění, které jí připomínalo zvuk praskající skály, již Viola zaslechla a s obavami pohlédla na mračna nad sebou. Zase si zapomněla deštník. Jak typické! A přitom byly nadálé změny počasí a převážně sychravo pro tuto roční dobu naprostou samozřejmostí. Přidala do kroku a doufala, že do kavárny dorazí dříve, než se na zem snesou první kapky deště.
Vůbec se jí tam nechtělo, ale touha zůstat suchá zvítězila a ona zase o něco zrychlila. Teplý kabátek pevněji přivinula ke svému tělu, aby jej tak chránila před náporem otravného větru. Tmavé vlasy jí neposedně poletovaly kolem obličeje. V ten moment byla ráda, že nemá žádnou ofinku, která by jí na hlavě poskakovala sem a tam. Ve skleněné vitríně jednoho z obchodů zahlédla svůj odraz a sama se polekala přízraku, jež spatřila. Hleděla na ni samotná smrtka. Celá v černém s havraními vlasy rozevlátými kolem mrtvolně bílé tváře. Vždy se divila, proč je tak světlá. Čím starší byla, tím jasnější se stávaly rozdíly mezi ní a jejími vrstevníky. Na první pohled nebývaly nijak patrné, ale ji teď bily přímo do očí. Především to byl zvláštní tvar jejích očí společně s jejich naprosto netypickou barvou, co ji po tónu její pleti odlišovalo od ostatních. Nyní však chápala, že to má co do činění s jejími biologickými rodiči, jejichž původ jí byl stále neznámý.
I když vážně nechtěla zmoknout, jak se blížilo místo setkání, zpomalovala. Snažila se to co nejvíce oddálit a zároveň to mít už dávno za sebou. Od onoho okamžiku byla plná rozporů. Na jednu stranu se těšila, až ho znovu spatří. Na stranu druhou ho nechtěla vidět do konce svého života. Rozptylovalo ji, jak se k tomu polibku v duchu stále vracela. Nemohla jej vyhnat z hlavy. Nešlo to. Včera večer se však rozhodla. Udělá, co udělat musí. A protože se cítila nervózní a odhodlání ji každým krokem opouštělo, musela mu to všechno říct rychle a pěkně od plic a nejlépe ho vůbec nepustit ke slovu.
Minulý večer, poprvé od doby, co jej dostala, vyhledala památník, který jí věnoval k narozeninám. Věděla, že tam najde jeho adresu i s telefonním číslem. Následně mu zavolala a domluvili si schůzku. Viola se chtěla setkat někde na neutrální půdě. Leito jejímu přání vyhověl. Navrhl kavárnu v jižní části města. Jelikož neměla nejmenší tušení, kde se dané místo nachází, dali si sraz před kinem, ke kterému se stále více přibližovala. Do kavárny však v plánu jít neměla. Ne s ním. Tam, kde se sejdou, se i rozejdou. Každý svou vlastní cestou.
Už tam na ni čekal. Na sobě měl to samé, co včera, až na zelenou šálu, která mu visela kolem krku místo korálů. Vítr mu jemně cuchal vlasy. Jak se k němu blížila, pozoroval ji zvláštním pohledem. Oči měl mírně přivřená a zbytek tváře naprosto nečitelný. Nevěděla, jak si to má vyložit. Byl to pohled zamyšlený, hodnotící nebo snad nenávistný? Znervózňoval ji. Zase. Poslední zbytky odvahy ji pozvolna opouštěly. Odplouvaly kamsi do dáli, kde na ně nedosáhla. Teď už jen doufala, že to nějak zvládne. Byla od něj sotva pár kroků, když se k ní otočil zády a vyrazil dál ulicí. Nekráčel rychle, tudíž jej snadno dohnala. Zmatená, víc než předtím, šla po jeho boku. "Kavárna je tímto směrem," řekl na vysvětlenou.
"Leito, já…" začala, ale on ji přerušil.
"Znám to tam docela dobře. Nemusíš se bát. Do nějakého pajzlu bych tě nevzal."
Úplně ji tím vyvedl z míry. Najednou nevěděla, co mu vlastně chtěla říci. Ztracená mezi svými zmatenými city jej slepě následovala.
"Zvláštní, žes mě pozvala na schůzku tak brzo," pronesl po chvíli ticha.
"Nepozvala jsem tě na schůzku!" ozvala se okamžitě. Jako by ta poznámka způsobila, že se jí veškerá jistota vrátila. Vzpomněla si, co musí udělat.
"Jistě, že ne," přitakal s pochopením v hlase. "Každý tomu říká jinak," dodal sebejistě a spiklenecky na ni při tom mrkl.
"Leito, ty to nechápeš. Tohle není rande nebo tak něco," vzdorovala a snažila se uvést věci na správnou míru.
"Ne? A co to teda je?" podivil se upřímně.
Zastavila se. Nechápavě se na ni otočil. Vypadal tak zmateně a zranitelně, až jí bylo líto, že mu to musí říct. Bylo to však nevyhnutelně nutné. Zhluboka se nadechla a spustila: "Včera to ... byla chyba. Nevím, jak se to stalo. Jak je vůbec možné, že se to stalo, ale stalo se. Nechci, aby sis dělal nějaké plané naděje, takže jsem ti chtěla říct, že to pro mě vůbec nic neznamenalo. Byla to chyba," zopakovala svou první větu. Tak a bylo to venku. Když mluvila, nedívala se přímo na něj. Nedokázala by to. Poté, co vzhlédla, aby zjistila jeho reakci, opět se setkala s tím zvláštním pohledem.
"Takže jsi mě sem vytáhla jen abys mi řekla tohle?" zeptal se.
"Jo," přiznala.
"A to jsi sem kvůli tomu vážila celou tu cestu?"
Přikývla.
"Tomu nevěřím," konstatoval po chvíli.
"Cože?" Vyjeveně na něj zírala.
"Nevěřím tomu," zopakoval svá předchozí slova. "Prostě ne. Tohle mi nenamluvíš. Včera v tom něco bylo a vím to jak já, tak ty." Když mluvil, pomalu se k ní přibližoval, stále ji pozorujíc oním pohledem.
"Možná tak z tvé strany," odvětila tvrdě.
"No tak, Violo… Kdyby v tom nic nebylo, tak bys mě přece nepolíbila!"
Co to…? Toto nařčení se jí dotklo. Jak se vůbec opovážil něco takového říci? Na druhou stranu měl pravdu. Kdyby v tom nic nebylo, tak bys ho nelíbala a potom nad tím celý den nepřemýšlela… ozval se hlásek v její hlavě. Rychle jej zahnala pryč a snažila se pokračovat tam, kde skončila. "Já tě ne-to…" vykoktala nakonec. Slovo políbit a cokoliv s ním spojeného se jí příčilo na jazyku.
Přišel až k ní a hleděl jí zpříma do očí. "Ne-co?" dožadoval se.
Naskočila jí husí kůže. Najednou se cítila tak zranitelně. Něco v jeho pohledu ji děsilo. Vnitřní hlas jí našeptával, aby se otočila a utekla. Pud sebezáchovy přibíral na síle. V hlavě jí zavládla panika. "Tohle nemá cenu. Asi už půjdu-" řekla rychle a snažila se skrýt nervozitu v hlase.
Jeho ruka střelhbitě vyrazila a zadržela ji na místě. Pokusila se mu vyškubnout. Najednou nevěděla, co dělat. Držel ji jemně - jeho stisk ji nebolel, ale pevně.
"Pusť mě!" usykla jedovatě.
"Nebo co?"
"Nebo začnu křičet."
"Vážně?" zeptal se zamyšleně. "Tak do toho," vybídl ji klidně.
"Ty..!" Nedořekla.
Přistoupil k ní ještě blíž. Dělilo je od sebe sotva pár centimetrů. Hleděli si vzájemně do očí, jeden druhému se v nich utápěli. Najednou to celé zmizelo. Její vůle bojovat byla pryč. Něco se v ní zlomilo. Pryč byl strach, pryč byla panika. Nic, co by jí drželo přimraženou na místě, ale ona se i přes to ani o píď nepohnula.
"No tak Violo, přestaň se tomu bránit," pokynul jí sladce. A v ten moment, jako ve svých představách, nasála jeho vůni, volnou rukou mu zajela do vlasů a nedočkavě jej políbila.
.
Prázdný talíř položila do dřezu k řadě dalších, které jen čekaly, až je někdo umyje. Dnes se však mohla Viola elegantně otočit, projít kolem nasupené Kisame, které tato práce výjimečně připadala, a jít v klidu odpočívat.
Nebyla unavená, ale žádné povinnosti neměla, tak si lehla do postele, ruce založila pod hlavou a tupě zírala do stropu. Nepotřebovala hudbu, aby navodila správnou atmosféru. Snít s otevřenýma očima dokázala stejně lehce jako dýchat. Bez námahy. Automaticky. Stačilo jen nechat myšlenky volně plynout. Samy si pak našly proud a stočily se směrem, kterým chtěly. Naprosto samovolně se vracely k onomu dopoledni, a i když věděla, že by na něco takového myslet neměla, nedokázala si to zakázat. Bylo to špatné, zlé a podlé. Nefér vůči Toshirovi, kterého stále měla ráda, i když se ho její část zároveň bála kvůli těm jeho tajemstvím. Ale Leita měla také ráda. Jinak by jí přece dnešní schůzka nepřipadala hezká a milá. Nebo ne? V citech měla takový zmatek, až si začala dělat starosti, aby se v nic vůbec kdy vyznala.
Když si vybavila jeho polibky, zavřela oči a v ten moment pocítila jeho ústa na svých, jako by tam vážně byly. Tolik se lišily od Toshirova jemného ochutnávání a postupného vpíjení jednoho do druhého. Odlišnější snad ani být nemohly. Lieto byl dravý. Nečekal, až se mu podvolí, ale doslova drtil její rty svými. Jestli se kdy na začátku zdráhal, hned ho to opadlo, a on ukázal svou pravou tvář. Nebránila se, ani jí to nevadilo. Mluvily z něj chtíč a vášeň, která ji spalovala a sama ji při tom pociťovala. Bylo v tom něco živelného. Něco divokého a nezkrotného. Zvířecího. Primitivního. Lhala by, kdyby řekla, že ji to nepřitahovalo. A právě to způsobovalo, že se v ní začala probouzet podobná živelná část, o níž doposud neměla ani tušení.
Do kavárny vůbec nedošli. Schválně schůzku naplánovala tak, aby musela co nejdříve domů. Později toho litovala. Po sérii několika dlouhých polibků, jejichž délku raději ani nechtěla znát, jí zazvonil mobil v kapse a jemně ji tím naznačil, že byl nejvyšší čas na cestu k domovu. "Musím jít," řekla prostě, když se od něj odtáhla a bez jakéhokoliv dalšího slova nebo jen letmého pohledu jeho směrem vyrazila pryč. Leito ji zakrátko dohnal, svůj krok sladil s jejím, a kráčel jí po boku. Nedrželi se za ruce. Ani jeden se o to nesnažili. Nedívali se na sebe. Nemluvili. Jen šli vedle sebe a možná právě proto si toho řekli mnohem víc, než kdyby se to snažili popsat slovy.
"Ty se usmíváš!" ozval se pobouřeně důvěrně známý hlas a vytrhl ji tím ze zamyšlení.
Otevřela oči. "Toshiro?" vydechla zmateně už po tolikáté, co jej spatřila. Nechápavě na něj zírala. V hlavě jí vypukl zmatek. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Kdo ho pustil dovnitř? Netuší náhodou něco? Co když je to mě vidět, že jsem se před víc jak hodinou líbala s někým jiným?
Nevěděla, co mu na to říct. Nijak jí to neulehčoval. Jen tam tak stál ve dveřích, ruce složené na prsou, opíral se o parapet a s úsměvem na ni shlížel. Nakonec promluvil: "Na copak jsi asi myslela?"
I když nechtěla, okamžitě zrudla. Rychle se podívala jinam, jako by snad pohledem do očí dokázal číst myšlenky a poznat tak její nevěru. "N-na nic," vykoktala nakonec.
Vyděšeně se na něj podívala. Úsměv na jeho tváři se ještě více rozšířil. Nezářil však jako sluníčko. Alespoň v jejích očích ne. V ten moment ji děsil s hrůzostrašnou grimasou jasně naznačující skryté úmysly a temné myšlenky. Já to vím a přišel jsem si to s tebou vyřídit, naznačoval.
"Nemusíš skrývat, že jsi myslela na mě," prohodil sebevědomě a šibalsky na mi mrknul. "Proč by ses tak jinak usmívala?"
Opět uhnula pohledem a opět zrudla. Neřekla však nic. Raději ho u toho nechala. Tyhle myšlenky mu tedy rozhodně vyvracet nebude… Občas jeho vztahovačnost a neskrývaná jistota jím samotným nebyly na škodu.
"Jsi strašná," poznamenal znenadání. Radost se z jeho hlasu vytratila a vystřídali ji smutek a ublíženost. Vyděšeně se na něj podívala. "Že mě ani nepozdravíš," dokončil po chvíli.
"Já… promiň," zamumlala tiše. Zase na něj nedívala. Jako by její pohled mohl prozradit její činy. Jako by slovo "podvodnice" měla napsané přímo na čele, ale viditelné bylo jen ve chvílích, kdy na něj zírala.
"To je v pohodě," mávl nad tím rukou, na tváři ten samý úsměv, jako když vstoupil. "Chápu, že ostatní moje přítomnost vyvádí z míry. Jsem totiž tak neodolatelný, že v ten moment úplně zapomenou, co vlastně chtěli. Nemusíš se za to stydět. Mně to lichotí."
V normální situaci by jí to přišlo vtipné, nebo by ji to možná i pohoršovalo, a rozhodně by na to chtěla něco říci. Byť i jen jedno jediné slovíčko. Třeba by úplně stačilo pohoršeně zvolat jeho jméno, ale nestalo se. Ne teď. Nebyla toho schopná. Nezávisle na její vlastní vůli ji kromě strachu začala zaplavovat i úleva, jak si to všechno vyložil po svém a ona mu nemusela nic vysvětlovat. Nemusela mu ani lhát a kdyby ji pak obviňoval, že ho nabádala ke špatným závěrům, nebyla by to pravda. "Co tady děláš?" zeptala se tím nejneutrálnějším tónem, jakého byla za dané situace schopná, a vyřkla tak otázku, která ji od jeho příchodu pálila na jazyku.
Přisedl si vedle ní na postel. "Copak tobě se nelíbí, že jsem tady?"
"Ne, to ne…" Rychle se posadila. Nelíbilo se jí, že jí byl tak blízko. Navíc, když spočívala v tak nevýhodné poloze. Připadala si příliš zranitelná. Jakmile seděla vedle něj, pocit opadl, jako když ze zad shodíte těžký batoh po několikakilometrové túře. Paniky se však nezbavila.
"Přišlo mi, že bych tě mohl navštívit," zodpověděl její otázku. "Přišel jsem snad nevhod? Jestli máš nějakou práci, můžu odejít…"
"Víš, já…" přemýšlela, jak větu dokončit. Nesmírně ji lákalo zalhat a říct mu, že má spoustu práce a potřebuje na to klid. Věděla však, že i kdyby zněla přesvědčivě, tak by mu něco takového nenamluvila. Před chvílí tu přece ležela s založenýma rukama a plně se poddávala svému snění. Kdyby měla nějakou práci, rozhodně by před ní takhle nerelaxovala.
"Popravdě jsem s tebou chtěl o něčem mluvit," pokračoval, když dlouho nic neříkala. Zvědavě se na něj otočila. Nedíval se na ni. Úsměv se z jeho tváře vytratil. Najednou byl tak vážný, jak jen mohl. Polkla na prázdno a čekala, co z něj vyleze. "Chtěl jsem se zeptat, jak to teda bude s těmi tvými rodiči. Slíbil jsem ti, že po soudu-"
"Pšt!" okřikla ho spěšně. Ta naléhavost, kterou do toho vložila, jej donutila zastavit. Zvedla se a zavřela dveře od pokoje. "Teď můžeš," pokynula mu a zůstala stát na místě.
"Fajn. Slíbil jsem ti, že se budeš moct setkat se svou matkou hned po soudu, a hodlám svůj slib dodržet. Teď už je jen na tobě, kdy se budeš cítit připravená."
Kousla se do rtu. Tohle téma rozebírat taky nemuseli. Okamžitě se jí vybavil jeho noční telefonát, kde si pro tuto příležitost smlouval párek herců. Napadlo ji, jestli už to s nimi má domluvené a kolik jim za to asi bude muset platit. Vůbec u toho neuvažovala racionálně a v první moment jí ani nenapadlo, že k té schůzce vlastně ani nemělo dojít. Sama se tak rozhodla. Místo toho přemítala nad tím, jestli by její falešná-pravá matka byla alespoň trošku podobná. Jestli by si Toshiro dal práci s tím, aby to celé vypadalo věrohodně. Třeba by jí dal nějaký text, který by se musela naučit. Její život, proč Violu odložila, jak se dostala k rodině Yagami a proč o její adopci nejsou žádné záznamy. Nakonec se jí však její záměr přece jen připomněl a ona byla nucena podle toho jednat.
"Víš, já…" Následovala dlouhá pomlka. Představila si Toshirův výraz, až mu to řekne. Určitě bude šokovaný a možná taky zklamaný. Tohle mu přece nemohla udělat. Nemohla ho zlomit. Když už jí nehodlal říct pravdu, tak se alespoň pořádně nadřel. Kdo jiný by byl za něco takového ochotný zaplatit nějakým hercům? Nikoho takového neznala. "Ještě nejsem připravená," dokončila tichým, ale pevným hlasem.
"To je dobrý." Laskavě se na ni usmál. "Však já počkám. Až se na to budeš cítit, stačí říct."
Dveře se rázem rozletěly. Udeřily Violu do zad. Ta poskočila dopředu a vyjekla bolestí. Kisame se na ni otráveně podívala. "Ježiš, co ječíš?" zakoulela očima. Pak se otočila na Toshira, zářivě se na něj usmála a radostně ho pozdravila. "Ahoj Toshiro!"
"Ahoj," řekl krátce.
"Tak dneska jsi tady pro změnu ty? Už jsem si myslela, že se s tebou Viola rozešla…" prohodila jakoby mimochodem. Říkala to nenuceně způsobem, jakým lidé obvykle začínají konverzaci. Téma se však k němu absolutně nehodilo.
"Jak - pro změnu já?" reagoval okamžitě Toshiro a střelil pohledem k Viole.
"Minule tady měla toho jinýho. Už si napamatuju, jak se menoval," dodala Kisame na vysvětlenou.
"Jakýho jinýho?" dožadoval se Toshiro.
"Ale nikoho. Kisame jen dělá unáhlený závěry," vložila se do toho Viola a snažila se zachránit situaci.
"Ne ne, byla jsem u toho," trvala na svém Kisame a škodolibě se na Violu zasmála. "Tvrdili, že se spolu učej, ale vážně nevím, co spolu dělali, protože když jsem je přišla zkontrolovat, dost hnusně na sebe křičeli a vypadalo to jako nějaká žárlivá scéna."
Viola měla chuť se po sestře vrhnout. Jako vždy se nakonec uklidnila a od svého záměru ustoupila. To chce klid, opakovala si v duchu. Co bys teď měla dělat Violo? Hm… Možná bych měla říct pravdu, napadlo ji hořce. Možná to byla šílenost, ale v ten moment na nic lepšího nepřišla. Koneckonců ve čtvrtek přece k ničemu nedošlo… "Byl tady Leito," rozhodla se přivést věci na pravou míru. "Dostali jsme ve škole projekt do biologie a máme ho spolu. Domlouvali jsme se co a jak. Prostě mě naštval, tak jsme se pohádali."
"Mě to tak teda nepřišlo," řekla Kisame svůj názor, i když se jí na něj nikdo neptal.
Toshiro si ji podezřívavě měřil. "Projekt to školy? Do kterého předmětu?"
"Do Biologie."
"A na jaké je to téma?"
Nemohla tomu uvěřit. On ji tam vyslýchal! Pohrdavě si odfrkla. "Téma ptáci - cokoliv, co chceme. Jedná se ročníkovou práci. Učí nás Kurosaki, jestli si to u něj chceš ověřit."
Jeho pohled byl pořád plný nedůvěry. Věděla, že Leita nemá rád, ale i tak jí to připadalo jako přehnaná reakce. Tohle se Kisame tedy vážně povedlo.
.
Nerozhodně přecházel sem a tam před dveřmi otcovy pracovny. Mám tam jít? Nemám? Stále nad tím přemýšlel, ale nemohl se dobrat správné odpovědi. Otec ho pěkně seřve, jestli ho při něčem důležitém vyruší. Šel z něj strach, když křičel. Nedělal to moc často a o to horší to pak bývalo. Na druhou stranu by čekání moc dlouho nezvládl. Ten pocit jej totiž sžíral zaživa. Plazil se jako nějaký nechutný slizký červ někde uvnitř v oblasti mezi žaludkem a střevy. Co chvíli měl chuť rozedrat si břicho a dostat toho červa ven. Nemohl. A to na tom bylo nejhorší. Ruka mu bleskově vystřelila k ústům a za moment si již nervozitou okusoval nehet na palci. Neuvědomoval si, co dělá. Tempo jeho kroků se zrychlovalo. Nakonec už to nevydržel. Zastavil se a několikrát rázně zaklepal.
Ruka mu samovolně sjela dolů, když svaly povolily a ji zcela pohltila gravitace. Zaraženě zíral před sebe. Teprve když zaslechl sunutí židle po podlaze a následné kroky, na něj dopadla tíha jeho činu. Nervózně polkl. Cítil, jak mu na čele vyrazily studené kapky potu. Díval se přímo před sebe a čekal, až otec otevře.
"Říkal jsem ti přece, že to kafe… nechci," dokončil Rokuro zmateně větu, když si všiml, že za dveřmi stojí jeho syn a ne manželka, jak předpokládal.
"Po-" Odkašlal si. "Potřebuju si tebou promluvit. Máš teď čas?"
"Je to důležité?" zeptal se Rokuro namísto odpovědi. Zbytečnostmi se nezabýval.
Toshiro krátce zaváhal. Neměl to však dělat. Rokurovi to neuniklo. "Ano," přitakal krátce.
Otec mu dlouho neodpovídal. Jen si syna měřil zamyšleným pohledem. "Tak pojď dál," vyzval ho po chvíli a ustoupil Toshirovi, aby mohl projít.
"Jde o Violu," spustil Toshiro okamžitě, když se za ním dveře jemně zaklaply.
"Docela mě překvapila," přerušil ho Rokuro náhle. "Jak svérázně u soudu vystupovala…. Přiznávám to neochotně, ale začíná se mi líbit. To však nic nemění na tom, že už se s ní taháš docela dlouho," dodal, když si všiml synova potěšeného výrazu.
"O tom jsem mluvit nechtěl," odbyl ho Toshiro rázně, i když o soudu spolu po jeho skončení ještě nemluvili. "Starosti mi dělá něco jiného."
"Nevíš, jak se jí zbavit?" Bojíš se, že by to neunesla? Že bys jí zlomil srdce? Tím bych se vážně netrápil synu. Už jsi to přece několikrát udělal."
Toshirovi zmrzl úsměv na rtech. No jasně, to si prostě nemohl odpustit, pomyslel si trpce. Nahlas však řekl něco jiného: "Už jsem ti říkal, že vím, co dělám."
"Oh jistě. To myslíš ten svůj supertajný projekt, že?" podotkl Rokuro kousavě. Ironie v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
"Možná," odvětil Toshiro tajuplně, "ale to teď není důležité. Chtěl bych, abys ses mi ně někoho podíval."
Rokuro překvapeně nadzvedl obočí. "Co prosím?"
"Jedná se o jednoho kluka," pokračoval Toshiro naprosto vážně, jako by si otcovy otázky vůbec nevšimnul. "Jmenuje se Leito Cartier. Poslední dobou se kolem Violy nějak moc motá a mě se to nelíbí. Je na něm něco zvláštního a tím nemyslím to, že je přistěhovalec z Francie. Celkově mi na něm něco nesedí. Asi jsi o něm nikdy neslyšel. Není tady dlouho."
"A to tě znervózňuje jenom to, že se potlouká kolem tvé holky?" zeptal se Rokuro sarkasticky.
"Mimo jiné," pokrčil Toshiro rameny. "Říkám ti, že tady něco nehraje. Ten kluk něco skrývá. Vím to," oponoval otci rozhořčeně. "Už jsem se po něm ptal, ale téměř nikdo o něm nic neví. Dokonce jsem nemohl sehnat jeho adresu. Samozřejmě, že teď už ji mám, ale nepřipadá ti to divné?"
Rokuro se krátce zamyslel. "Řeknu chlapům, ať se na to někdo podívá. Ale nemysli si, že to dělám kvůli tobě nebo dokonce té holce. Jméno Cartier je mi nepříjemně povědomé. Nemám z toho dobrý pocit."
Tím jejich rozhovor skončil. Nahlas to sice nikdo neřekl, ale Rokuro se vrátil k práci a nezdálo se, že by Toshirovi nějak dál věnoval pozornost. Ten si jen smutně povzdechl a odešel z místnosti. Pořád to samé. Jejich vztah se nikam neposunul. Alespoň, že měl v kapse Cartiera. Ať už skrýval cokoliv, věděl, že to na něj otec nakonec najde.
.
Chyby jsem našla jen dvě, plus jednu nesrovnalost, takže to vyřídíme rovnou
Předposlední věta, kapsa. Pak "Otec mu dlouho neodpovídal, tu jsou navíc ty uvozovky na začátku a "To myslíš ten svůj supertajný projekt, že?" podotkl Toshiro" tam by měl být myslím Rokuro. Aspoň mi to tak přijde. Toť vše, co jsem odhalila.

Teď k obsahu. No už nevím, co k tomu psát. Otázky, které mi naskakují? Že začínám nenávidět Toshira a že mě štve, přestože je asi tolik tajemný jako Leito? Já nevím, ale nějak už nejsem schpiná ze sebe něco vyplodit...