21. června 2010 v 23:06 | katHys
|
.
"Violo, telefon!" ozval se Kisamin ječivý hlas z předsíně.
Neochotně se zvedla. Šla se sklopenou hlavou jako prase na porážku. "Kdo volá?" zeptala se sestry, i když odpověď předem tušila. Jen to chtěla co nejvíce oddálit.
"Toshiro."
Kisame jí telefon bez řečí podala. Opatrně si sluchátko přiložila k uchu. "Haló?"
"Violo…" vydechl s úlevou.
"Co potřebuješ?" zeptala se a nejistě se ohlédla na sestru, která ji zvědavě pozorovala. Bezmyšlenkovitě si začala okusovat nehty. Proč jí volá? Vždyť se přece včera rozešli. To jí chtěl vynadat? Nervozita v ní rostla a napínala ji čím dál více. Připadala si zvláštně ztuhlá. Polkla naprázdno.
"K tomu včerejšku-" spustil, ale ona ho přerušila.
"Ne, Toshiro. Včera jsme si to všechno vyříkali. Já svůj názor nezměním," řekla tvrdě.
"A-a-ale…" koktal zmateně.
"Ne," zopakovala svou odpověď o něco důrazněji.
"Počkej!" vykřikl zoufale, čímž jí zabránil, aby zavěsila. Okamžitě využil situace a pokračoval: "Chci jen, aby sis to rozmyslela. Pořádně nad tím popřemýšlela. Vždyť v čem je lepší než já? Ani ho neznáš. Nic nedokázal. Nic neznamená. Já tě mám doopravdy rád. To já tady byl pro tebe, když jsi to potřebovala. Držel jsem tě za ruku, abys nespadla. Copak to pro tebe nic neznamenalo? Já ti byl na blízku. Pomáhal jsem ti ve všem, co jsem mohl. Pomáhal jsem ti hledat rodiče. To už tě taky nezajímá, kdo jsou? Protože já to vím. Mám tady číslo a můžeme si s nimi kdykoliv domluvit schůzku…" Hlas mu pozvolna umíral, až se vytratil docela. Docházely mu argumenty. Prosba a zoufalství zesilovaly.
Potlačila slzy, které se jí draly do očí. Roztřeseně se nadechla. Co mu na to mohla říct? Zatnula zuby a čekala, kdy se její rozbouřený tep zase ustálí. Sluchátko stiskla o něco pevněji. Druhá ruka, na níž si do té doby okusovala nehty, samovolně klesla. Musela být silná. Tvrdá a bezcitná. Promiň, Toshiro… omlouvala se mu v duchu. Já nechtěla.
"Ohledně toho, na čem jsme pracovali…" začala pomalu a opatrně se ohlédla na Kisame, která pořád stála v místnosti a sestru pozorovala. Viola jen doufala, že neslyšela Toshirův hlas, který se linul ze sluchátka, a pokud ano, tak že mu nerozuměla. "Už mě to nezajímá," dokončila větu. "Abys pochopil, nejdřív jsem je opravdu chtěla najít, ale pak jsem si uvědomila, že jsou to pro mě naprosto cizí lidé. Já žiju tady a teď. A nemíním jim jen tak vtrhnout do života. Už to pro mě není důležitý. Mám svou rodinu."
Z druhé strany jí odpovídalo jen ticho. Podle jemného chraptění, jak dýchal, usoudila, že tam stále je. Znovu se pořádně nadechla. Ještě neskončila.
"Já vím, že jsi mi hodně pomohl," pokračovala, "ale to jsem ti řekla už včera. Vím to, uvědomuju si to, ale nehodlám kvůli tomu měnit své rozhodnutí. Je konec, Toshiro. Tak už to konečně pochop. A ve škole mě nehledej. Jen by se to zhoršilo. Pro oba." Těmi slovy končila. Nečekala na odpověď a raději hned zavěsila. Nebyla si jistá, zda by to déle vydržela.
A měla to za sebou. Právě se s ním definitivně rozešla. Svůj postoj mu dala dostatečně najevo. Pořád si živě pamatovala slova z jeho snu. Zopakovala je, jak je říkal. Bylo to tak lepší. Rozhodně. Ten večer, nebo kdy, mu zavolá přítel, on si bude chvilku zoufat, ale pak se bude usmívat. Vybavila si výraz, který se mu objevil na tváři, když seděl u počítače. Náhle byl tak klidný. Šťastný. Netušila, jak moc se v ten moment mýlila. Jakou chybu udělala. Že měla v moci svou budoucnost právě tímto okamžikem změnit. Bohužel, nestalo se. A ona tak zanedlouho musela čelit mnohem hrůznějším věcem, než si vůbec dokázala představit.
"Potřebuješ něco?" zeptala se sestry, která na ni vyjeveně zírala. Kisame jen otevřela ústa a zase je zavřela. Fajn, řekla si Viola v duchu, protáhla se kolem zmatené dívky a šla se do koupelny připravit. Bylo už tolik hodin a ona na sobě neměla ni školní stejnokroj.
Kovový řetízek se jí houpal na krku, když si natahovala punčochy. Poté přívěsek skryla za límec své košile. Zbývaly jí upravit vlasy. Několikrát si je hřebenem pročísla a následně se pokoušela o obyčejný culík. Nešlo ji to. Naštvaně popadla tenkou jehlici, kterou si matka dříve dělávala drdol, a pokusila se o něco podobného. Vzadu jí konečky trčely do stran, ale nevypadalo to špatně. I tak Viola nepochybovala, že by si Yuzu na hlavě dokázala vyčarovat něco mnohem hezčího. Nakonec si na tvář dala trochu pudru, řasy zvýraznila řasenkou a po rtech přejela leskem. Nikdy se moc nemalovala a nechápala výrazné líčení. Dívky pak působily uměle, jako by si na něco hrály. Ve škole se to navíc nepodporovalo. U většiny učitelů, zvláště pak u těch starších, byla například rudá rtěnka jasnou jízdenkou k tabuli. V tomto ohledu nebylo chytré příliš se zviditelňovat.
Ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Lepší už to nebude, řekla si a posadila se na okraj vany. Zbývala jí chvilka času, kterou s rodinou rozhodně trávit nechtěla. Podle Kisamina výrazu usoudila, že jí to došlo. Určitě si to nenechala pro sebe a šla o rozchodu s Toshirem požalovat matce. Ta by Violu okamžitě zavalila milionem dotazů, na které teď nechtěla odpovídat. Měla své důvody. A nyní byla ještě raději, že tak učinila a jejich vztah ukončila.
Včerejší sen přišel zcela nečekaně. Nemohla se však divit, když potom nad Toshirem tolik přemýšlela. Na vlastní oči viděla, jak moc ho zranila. Až teď si však uvědomila, že to nebylo rozchodem jako takovým, ale dnešním telefonátem. V pokoji si pak udělal docela nepořádek. Rozbil, co mohl. Viděla jeho zklamání. Jeho lítost. Bolest. Vztek. I tak svého činu nelitovala. Ne po tom, co si ve snu vyslechla. Byl jsem si tak jistý, že je to ona. Že je co? Nebo kdo? Z té věty jí běhal mráz po zádech. Najednou s ním nechtěla mít nic společného. Žádné přátelství. Žádné další schůzky. Pomalu začínala litovat, že ho kdy vůbec poznala.
Někdo zaklepal na dveře. "Violo, musíme jet," ozvala se matka z druhé strany.
Unaveně si povzdechla. Zvedla se, upravila si sukni a opustila koupelnu.
"Jsi v pořádku?" strachovala se matka.
Neodpověděla.
"Vy jste se s Toshirem rozešli?"
"Jo." Uhnula pohledem.
Yuzu zalapala po dechu. "Ale proč? Co se stalo? Byl to tak milý kluk…"
"Teď o tom nechci mluvit," odbyla ji Viola podrážděně a raději se pomalu vydala k autu.
.
Ve škole se s Leitem dohodli, že k nim odpoledne přijde, aby mohli dál pracovat na projektu do biologie. Dorazil s menším zpožděním, ale to nevadilo. I tak pro sebe měli celý zbytek dne. Protože se čas nemilosrdně krátil a oni s tím doopravdy potřebovali pohnout, chvíli na projektu vážně pracovali. To jim však nijak nebránilo v častých přestávkách, kdy se plně věnovali jeden druhému.
Právě byli uprostřed jedné takové pauzy, takže si vůbec nevšimli, když v zámku zarachotily klíče, dveře do bytu se otevřely a dovnitř vstoupily tři páry nohou. Viola intuitivně vycítila cizí přítomnost. Upřený pohled, který ji pálil. Ztuhla. Leito to poznal a okamžitě s vášnivými polibky přestal. Tázavě se na ni podíval. Její pohled směřoval kamsi za něj. V obličeji měla šok. "Mami…" vydechla. Neschopná jakéhokoliv dalšího slova zírala od očí své neméně překvapené matky.
"Dobrý den," pozdravil Leito, když si všimla cizí přítomnosti. Okamžitě Violu pustil a nejistě se usmál.
"Dobrý," opáčila stále zaražená matka na jeho adresu.
Viola zrudla jako rajská omáčka. Tahle situace byla nanejvýš zahanbující. Trapné ticho houstlo a nikdo se jej nesnažil přerušit. Nakonec to už Viola nevydržela a plácla první věc, co ji napadla. "Chceš pomoct s taškama?" zeptala se matky, která se právě se zbytkem rodiny vrátila z nákupu.
"Táta s Kisame se o to postarají," odbyla ji matka, zamyšleně pozorujíc Leita. "Měli jsme jen menší problém s parkováním. Nějaký chuligán tam motorku postavil šikovně do cesty."
Leito se poškrábal ve vlasech. "To bude asi moje," přiznal nakonec. "Jestli chcete můžu ji přeparkovat…"
"To nebude třeba," ujistila ho matka chladně a dál ho probodávala pohledem.
"Jinak já jsem Leito. Leito Cartier," představil se neohrabaně a podal paní Yagami ruku na pozdrav.
"Yagami Yuzu," odvětila matka bez špetky náklonnosti v hlase aniž by nabídnutou ruku přijala.
"Abysme se vrátili k práci, ne?" otočila se Viola na Leita a pokynula mu směrem ke dveřím, čímž utnula trapnou situaci. Leitova ruka klesla. "Promiň, mami, ale v kuchyni máme rozdělaný projekt, který potřebujeme dokončit," řekla směrem k matce, aniž by se na ni podívala. Popadla Leita za ruku, protáhla se kolem matky a spěšně opustila místnost.
Na chodbě narazili na otce s Kisame. "Dobrý den. Ahoj," pozdravil Leito spěšně, než zmizel stejně rychle, jak se objevil. Otec zůstal chvíli zaraženě stát, než si uvědomil, co se právě stalo. Tou dobou se však milenci skryli v kuchyni.
Matka za nimi zanedlouho přišla a našla je, jak se sklánějí nad hromadou papírů, která ležela na stole spolu s všelijakými knihami, dvěmi skleničkami s vodou a táckem se zákusky. Začala vytahovat obsah tašek a ukládat jej na svá místa. "Můžeš mi s tím pomoct, Violo?" zeptala se dcery po chvíli.
"Nechceš říct Kisame? Já teď mám práci," oponovala Viola.
"To jsem viděla," ujistila ji matka hořce.
Na to Viola neměla co namítnout. Jejich "práci" předvedla dostatečně. Kdo ví, jak dlouho tam stála? Mohla se na ně dívat třeba celé tři minuty. Vždyť Viola při polibcích ztrácela pojem o čase a pak se jen divila, že už je tolik hodin. Bez žádných dalších řečí se zvedla a začala potraviny uklízet. Pomáhala mlčky. Ani matka nic neříkala. V místnosti panovalo tísnivé ticho. Dopadalo na všechny přítomné a už jen ono samotné je odrazovalo promluvit. Nakonec jej prolomila matka.
"Určitě ti nebude vadit, když mi pomůžeš i s večeří. Říkala jsem si, že bych udělala ramen…" prohodila směrem k Viole. "Tvůj kamarád tady klidně může zůstat taky, jestli chce. Koneckonců máte přece spoustu práce," dodala s podivným důrazem na slovech "kamarád" a "práce". "Jak se to jmenuješ. Leito Capriet?" zeptala se Leita.
"Cartier," opravil ji.
"Ty nejsi zdejší, že?" pokračovala Yuzu.
"Jsem z Francie."
"O Francouzech se říká, že jsou vášniví," poznamenala paní Yagami jakoby mimochodem. "A také dost povrchní," dodala vzápětí.
Viola ztuhla a nejistě se na Leita otočila. Úsměv mu zmrzl na rtech. "O nás se toho napovídá… Jestli je to ale pravda, zjistíte, až nějakýho poznáte," odvětil Leito nenuceným tónem, avšak Viola věděla, že to celé byla jen přetvářka. Dokonalá maska. Leito nerad mluvil o Francii a obecně o čemkoliv s tímto tématem spojeným. Jeho chladné oči mluvily za vše.
Yuzu se mile usmála. "Ty jsi první Francouz, kterého znám. Ale o opaku jsi mě zatím nepřesvědčil."
Leito jí úsměv oplatil. Atmosféra v místnosti nadále houstla. Rozdíl mezi Leitovou a Toshirovu přítomností nepříjemně bil do očí. Zatímco Toshiro do domácnosti okamžitě zapadl, Leito zde působil jako pěst na oko. Mace se nelíbil, což mu dávala všemožně najevo. Ač byla Yuzu Yagami v mnohém ženou moderní, ne-li přímo pokrokovou, některé její názory se řadily k těm zastaralejším. Hlavně co se chlapců týkalo měla svá striktní pravidla. Dívka by je neměla často střídat a hoch by měl být milý, slušný, s dobrou pověstí a zázemím. Svou roli taktéž často hráli rodiče. Pochybné individuum typu Leito, který ani neměl japonské státní občanství, do tohoto žebříčku rozhodně nezapadal.
.
Po matčině naléhání a po Violině prosbě spojené s připomenutím, že by na projektu měli dodělat alespoň to, co začali, Leito zůstal na večeři. Nicméně to nebyla nijak příjemná událost. Matka si vůči Leitovi zachovávala stále stejný postoj, i když se snažil být tak slušný, jak byl za dané situace schopen. Nejprve Yuzuiny poznámky nesnášel dobře, ale později si na ně zvykl a co mohla Viola soudit, nechávaly jej chladným. Kisame byla otevřeně nepřátelská, z čehož si však Leito nic nedělal a schválně předstíral, že mu vypadávají některá japonská slovíčka a on mluvil napůl francouzsky, což musela Viola zbytku osazenstva překládat a Kisame to nehorázně štvalo. Viola u stolu představovala jakýsi mezník na vahách a neustála zachraňovala situaci. Nezúčastněnou stranu pak zastupoval otec, který se snažil čas od času dusnou atmosféru odlehčit nějakým tím vtipem, kterému se nakonec nikdo nesmál.
Napětí nepolevilo ani po večeři, kdy se Viola s Leitem odebrali do pokoje, kde za přítomnosti Kisame z posledních sil dokončili první část své práce, domluvili se na příště a sbalili si svoje krámy. Viola viděla, že je Leito unavený a v ne zrovna dobré náladě. Po pár poznámkách ve francouzštině, mezi nimiž bylo i něco ve smyslu, že "jestli ten malej spratek nezavře klapačku, přísahám, že ji zabiju", se Viola rozhodla zakročit a zarazit Kisaminy "milé" komentáře, což ve výsledku vyústilo v další ze sourozeneckých hádek. Kisame se poté nafoukla jak balón a odlétla za rodiči, kam si přistála postěžovat.
Oběma se ulevilo, když se za nimi zaklaply dveře od bytu a oni domácí společnosti konečně unikli. Viola šla Leita doprovodit dolů, aby s ním mohla strávit pár chvil bez neustálého dozoru.
"Promiň," řek, když ruku v ruce scházeli po schodech.
"Proč?" zeptala se Viola zmateně. Neviděla jediný důvod, proč by se měl omlouvat. To spíš ona by s tím měla začít. Za sebe, pro svou hloupost, jelikož si neuvědomila, že by se rodiče měli vůbec vracet. Za matku. Za Kisame. Za to, jak se to celé zvrtlo. Právě se mu to chystala říct, když jí skočil do řeči, kterou ani nezačala, a zodpověděl tak její otázku.
"Jak jsem se choval. Byl jsem totálně nemožnej."
"To není pravda!" bránila ho okamžitě. "Máma byla nepříjemná a-"
Umlčel ji pohledem. "Je to moje vina," prohlásil tónem, kterým jasně naznačoval, že se na tohle téma nehodlá dál vybavovat. "Ale na mou obranu bych rád dodal, že tohle byla moje premiéra," řekl o poznání veseleji.
"Copak ty jsi nikdy nebyl u přítelkyně doma, když tam byli rodiče?"
Zavrtěl hlavou.
Ale... chtěla říci, nicméně pak jí to došlo. Překvapeně se na něj podívala. Zkoumavě si prohlížela jeho tvář a odmítala něčemu takovému uvěřit. Všiml si, jak ji pozoruje a mile se na ni usmál. Sklopila zrak, jak jí líce zrůžověly. Nemohl být u přítelkyně doma. Nemohl se setkat s jejími rodiči. On žádnou neměl. Dokud nepotkal ji. To zjištění ji zaráželo, ale zároveň jí nesmírně lichotilo.
"Nemá mě ráda," konstatoval po chvíli.
"Kdo?"
"Tvá matka."
"Ale kušuj!" mávla nad tím rukou. "Jenom není zvyklá, že si domů vodím kluky," omlouvala matčino chování.
"Já se jí ani nedivím," pokračoval Leito, jako by si její poznámky vůbec nevšimnul. "Když si domů přivedeš takového chuligána…"
"Chuligána?!
"Který navíc jezdí na motorce, kterou jen tak mimochodem zablokoval cestu a ona pak nemohla zaparkovat. Určitě si teď o mě myslí, že jsem delikvent. Navíc jsem z Francie a Francouzi jsou přece tak povrchní!"
"Leito…"
"Ale mě to nevadí. Já ji chápu. Taky bych vyváděl, kdyby si dcera domů dotáhla nějakou pochybnou existenci."
"Nejsi pochybná existence!" ujistila ho vážně. "A matka je jen trošku upjatá a předpojatá, co se kůlků týče. Navíc nemůže přenést přes srdce, že jsem se rozešla s Toshirem. Byla to totiž výhodná partie…"
"Vážně?" zeptal se a jeho pochmurný výraz se náhle rozzářil. "Jsem rád, že si to myslíš."
"Co?" vydechla zmateně. Nechápala, o čem to mluví.
"Miluju tě," řekl namísto odpovědi.
Ta dvě slova jí proletěla rychlostí blesku. Uvědomila si, že to bylo poprvé, co jí to kdy řekl. "Já tebe taky," usmála se. "A s mámou si starosti nedělej. Však ona se přes to časem přenese."
"A do té doby budeš neposlušná dceruška."
"No co já s tím budu dělat? To asi nepřežiju!"
Následně oba dva spontánně vyprskli smíchy. Nemohli přestat. Všechen ten stres z nich rázem opadl a oni se cítili tak lehcí. Jako ti práci, co venku kroužili na nebi. Stačilo jen roztáhnout křídla a vzlétnout vzhůru do oblak.
Náhle stáli před zaparkovanou motorkou. Čas loučení nastal. Postavila se před něj, ale netušila, co říct. Nakonec se dlouze políbili. Ochutnávala jeho rty a on zas její. Po krátké předehře, kdy se jen tak oťukávali a jeden druhého dráždili, přešli do akce. Řetěz, který její vášeň do té doby držel na uzdě, praskl. Přilepila se k němu, rukama šmátrala po jeho dokonalém těle. Cítila to jiskření mezi nimi. Energii, která tam proudila. Kousla ho do rtu. To ho podráždilo. Přestal ji líbat na ústa a přesunul se na krk. Ruka mu pozvolna sjížděla po jejích zádech, až došel na hýždě, odkud pokračoval na stehno a zvedl jí jednu nohu. Zároveň ji políbil na ušním lalůčku. Slastně vydechla, což byl jasný impulz k tomu, aby přestali.
Pustil ji a mírně od ní odstoupil. Do rukou vzal helmu. Odkašlal si. "Zítra ve škole," mávl na ni.
"Zítra," rozloučila se.
Pak si nasadil helmu, nastartoval onen pekelný stroj a během okamžiku zmizel.
Před dveřmi do bytu se zastavila. Nemohla jít dovnitř. Ne teď. Ne takhle! Opřela se o zeď a vydýchávala předchozí zážitek. Srdce jí tlouklo jako na poplach. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby proti vlastní vůli nepřestal a neodtáhl se od ní? Plně se mu poddala. A v ten okamžik byla rozhodnutá zajít dál a nezůstávat jen u nevinného líbání…
.
Ticho v místnosti prořízl vyzváněcí tón telefonu. To si snad dělá srandu! On volá teď?! Veselá hudba hrála jasnou parodii na současnou situaci. Kdyby tu nešlo o život, asi by se nad tím špatným vtipem hořce zasmál. Chvíli jen tak zíral na číslo na displeji. Pořád lepší, než kdyby mi volala Viola, řekl si v duchu a hovor přijal. "Co zas?" vyštěkl na volajícího nevrle.
"Ale, ale … Mám vám snad připomenou zásady slušného chování?" opáčil mu chladný hlas.
"Zrovna mám práci," řekl Leito místo odpovědi, jako by to snad všechno vysvětlovalo.
"Práce může počkat."
"I když je to práce pro vás?"
Na druhém konci nastalo ticho. Leito uhodil hřebíkem na hlavičku. Konečně tomu otravnému dědkovi sklaplo. Teď jeho telefonáty vážně nepotřeboval.
"A jak se to vyvíjí?" zeptal se volající po chvíli.
"Právě jsme se chytali končit. Považujte to za uzavřené," odpověděl Leito chladně.
"I tak nemám moc času, takže teď dobře poslouchejte. Nebudu se opakovat," spustil neznámý okamžitě. Leito jen protočil panenky. Copak si ten chlap neuvědomuje, že ho zdržuje? Asi ne… odpověděl si sám, když starší muž pokračoval: "Mám nové informace ohledně našeho případu. V Takasaki je to marné. Budete se muset přesunout jinam. Mám-"
"Cože?" skočil mu Leito do řeči. To ne! Nemůže odjet. Ne teď! Konečně poznal, co to znamená být šťastný.
"Jak jsem řekl, stěhujete se. Už jsem vše potřebné zařídil. Nemusíte se bát. Proběhne to tiše a rychle."
"Nikam nejedu," prohlásil Leito pevně.
"Co prosím? To by ale znamenalo konec naší spolupráce a to byste přece nechtěl. Nebo už vás nezajímají informace ohledně vašeho bratra?"
Sakra! Kousl se do rtu. Ten slizoun jeden! Měl ho v hrsti. Úplně viděl cizincův zlomyslný úsměv na rtech. "Kdy k tomu dojde?" vydechl poraženě.
"Příští týden. Doklady a podobně pošlu poštou."
"Fajn," hlesl odevzdaně. Alespoň se stihne s Violou rozloučit. Říct jí poslední sbohem. Bude to bolestivé, ale on to musel udělat. Telefon na druhé straně utichnul. Schoval ho do kapsy a naštvaně se otočil. "Poslední přání?" zeptal se tvrdě. Upřel pohled na muže před sebou. Ten na něj útrpně zíral s prosbou v očích a roubíkem znemožňujícím mu promluvit. Nic. Když nic, tak nic… Hořce se usmál a vystřelil.
.
S trhnutím se probudila. Oči doširoka rozevřené, zorničky temné a velké, tak, že téměř skryly pomněnkově modrou duhovku okolo. Uprostřed noci zírala do tmy. Výstřel jí stále dozníval v uších.
.
Takže nejdřív chyby. Jediné, co mi vadilo, bylo, že tu máš opravdu často Lieto místo Leito.
A ke kapitole. Toshiro se tím hysterákem pěkně shodil. Chudák Viola je nejspíš na nejlepší cestě uhnat si paranoiu, když se z každýho kluka, se kterým si začne, vyklube tajnej agent, nájemnej vrah nebo tak něco. A Leito... no jo, dobře, s konečnou platností se z týmu Toshiro přesouvám do týmu Leito.