23. června 2010 v 22:46 | katHys
|
.
"Co vlastně děláš ve svém volném čase?" zeptala se Viola Leita o pauze na oběd, na který ani jeden nešli.
"Rád jen tak bloudím ulicemi a po večerech vraždím náhodné spoluobčany," odpověděl naprosto vážně.
Viola kapucina usrkla o něco víc, než měla, a opařila si tak jazyk. Překvapením vyjekla. Kelímek s horkou tekutinou se zakymácel a část jeho obsahu vyklouzla na zem. Poté se na něj vyděšeně podívala.
"Dobrý?" strachoval se okamžitě. "Jsi v pořádku? Není ti nic?"
"Jsem v pohodě," řekla, i když při tom vypadala na omdlení. Střásla jeho ruce ze svých ramen. Oči měla vytřeštěné. Zorničky doširoka rozevřené. V obličeji bílá jako křída.
"Dělal jsem si srandu," ujistil ji roztřeseným hlasem. Měl o ni starost.
Nedůvěřivě si jej měřila. Podívala se mu do očí a hledala v nich pravdu. Kromě nekonečné zeleně v nich však nic nenacházela. Po včerejším snu jí to moc vtipné nepřipadalo. Někdo mu zavolal, on vedl nepříjemný rozhovor a pak … Co se stalo pak? Nebyla si jistá, co viděla. Vize se odehrávala v noci a v místnosti byla tma. Jediné světlo dovnitř proudilo škvírami zpod starých odrbaných rolet. Následný výstřel však slyšela dlouho po té, co se probudila.
"Obecně jsem raději někde venku," pokračoval a snažil se odpovědět na její předešlou otázku. "Rád jezdím na motorce nebo se chodím projít po městě. Baví mě poznávat zdejší kulturu. Občas i něco přečtu. Ale nejčastěji jdu s někým ven a činnost už je pak náhodná. Záleží na tom, s kým jsem. Ono je to tahle hrozně těžký popsat, víš? Jako že bych byl do něčeho fakt blázen, to se říct nedá. Teda kromě tebe," dodal okamžitě a široce se na ni usmál.
Váhavě mu úsměv oplatila. "Máš rád zbraně?" ptala se dál, i když si nebyla zcela jistá, zda chce znát odpověď. V mysli se jí vybavil den, kdy spolu šli na trhy. Ta dýka, kterou držel v rukou. Jeho výraz, když si ji prohlížel…
"Ani ne," odpověděl popravdě.
"Ale říkal jsi, že jsi chodil do šermu," namítla.
"Taky že jo. Ale to neznamená, že bych meče musel milovat. Rád se dívám. To je všechno."
"Máš pistoli?" pokračovala dál.
"Co je tohle? Výslech?" opáčil namísto odpověděl.
"Ne. Já jen … zajímá mě to," řekla rychle.
Kousla se do rtu. Zkoumavě si ji prohlížel. "Umím střílet," přiznal neochotně, "ale vlastní pistoli nemám. Dvaatřicítku u mě doma fakt nenajdeš."
"Tak promiň."
"To je dobrý," ujistil ji, i když v jeho hlase ucítila závan hořkosti. "Kdyby tě to zajímalo, tak jsem dělal taky karate. A zkoušel jsem i jiný bojový sporty, ale moc mi to nešlo."
Omluvně se na něj usmála. Vypadal tak spokojeně. Bezstarostně a šťastně. A ona přišla s něčím takovým. Bůhví, co se jí vlastně zdálo. Třeba to byla kombinace dvou snů a ona jen nepostřehla, že přešla z jednoho do druhého. Co si to o něm myslela? Přece by o něm nezačala pochybovat. Druhého tajnůstkáře by už asi nesnesla. Nejspíš nad tím moc přemýšlela. Leita včera večer nemohla dostat z hlavy. Hlavně po té hádce s rodiči. Bylo přece naprosto logické, že pak bude figurovat v jejích snech. Přesvědčila se o tom tak pevně, až si v ten moment vůbec neuvědomila, že od doby, kdy začaly její vize, žádný normální sen neměla.
Zapípala esemeska. Leito vytáhl mobil a zprávu přečetl. Zamračil se na displej.
"Všechno v pořádku?" strachovala se Viola.
"Jasně," odvětil pohotově, mobil schoval do kapsy a mile se na ni usmál.
.
"Violo, můžeš na chvilku?" zavolala na ni matka z obýváku, když se včera večer vrátila do bytu.
Čekala to, ale i tak cítila nervozitu, jak prostupovala jejím tělem. Věděla, co přijde. Jeden z důvodů proč nechtěla, aby Leito odcházel. V předsíni zůstat nemohla. Vracet se na chodbu by byla hloupost. Jít do jiného pokoje by situaci jen zhoršilo. Nejlépe udělá, když si to odbude hned teď a bude to mít rychle za sebou. Zhluboka se nadechla a vykročila vstříc osudu.
"Posaď se," pokynula jí matka, když dorazila do obývacího pokoje. Viola si sedla do protějšího křesla. Ruce zkřížila na prsou. "A teď nám laskavě vysvětli," pokračovala matka, "co to mělo znamenat. Čekám."
Viola netušila, co jí má říct. Co chtěla Yuzu slyšet? Co od toho vlastně očekávala? Viola jí to nemohla splnit. Ať už by řekla cokoliv, rozhodně by to nebylo podle matčiných představ. Pro jistotu tedy mlčela.
"Takže mi nic neřekneš?" zeptala se matka trpce. "Myslela jsem si, že jste rozešli s Toshirem…"
"Jo. Rozešli jsme se," potvrdila Viola matčino tvrzení. Nechápala, co to má co společného s předešlým tématem. "Včera," dodala, aby uvedla věci na pravou míru.
"A to ti připadá normální utěšovat žal s někým jiným?"
Utěšovat žal? Jaký žal? chtěla se zeptat, ale raději tak neučinila. Matka neměla zrovna nejlepší náladu. Nebylo by chytré ji provokovat. "On byl důvod, proč se to stalo," řekla nakonec.
Yuzu překvapeně zamrkala. "A-ale…" koktala zmateně. "Jak si to představuješ, mladá dámo?" vylítla rozhořčeně.
"Citům neporučíš," pokrčila Viola nevzrušeně rameny.
"City, city, city… Vy mladí na nic jiného nemyslíte. Ale co etika? Vystupování na veřejnosti? Co si teď o tobě pomyslí ostatní?"
"A co jsem měla dělat?" obořila se Viola na matku. Potlačovaný vztek byl rázem venku. Ani si neuvědomovala, že průběžně zvyšovala hlas. "Zůstat s Toshirem ze soucitu? Nebo snad dál setrvávat v celibátu, abych mu ukázal svou loajalitu? Ale mami! To by nebyl život, ale utrpení. Nechci si na stáří stěžovat, že jsem se jednou držela stranou a pak toho litovala."
Matka na dceru třeštila oči. Emoce nicméně ovládla a na dceru promluvila klidným tónem: "Pochopila bych, že jste se s Toshirem rozešli, i když nijak neskrývám, že je mi to líto. Pochopila bych, že sis našla jiného chlapce. Dokázala bych se přenést i přes to, že je to tak brzy po rozchodu. Ale takového… Takového pochybného kohosi ti schválit nemůžu. Nezlob se na mě, ale ne. Nejde to."
Viola se hořce zasmála. "Vždyť ho ani neznáš!"
"A ty ho znáš?" Matka na ni upřela svůj pohled. "Znáš jeho rodinu, koníčky, zájmy… Stýkáš se s jeho přáteli. No?"
Viola zatnula ruce v pěst. Nemohla odpověď. Nic z toho nevěděla. Yuzu jen čekala. Ta chvíle ticha se zdála být nekonečná. Viola se matce vzdorovitě podívala do očí.
"Víš alespoň, kde bydlí?" zeptala se matka dál.
Viola našpulila rty.
"Aha," poznamenala Yuzu spíš sama pro sebe. "Takže o něm vlastně nic nevíš, ale i tak ti přijde naprosto normální, že se s ním teď-"
"Vím, že je to dobrý člověk," skočila jí dcera do řeči.
"Já nepopírám, že to nemůže být pravda, ale…"
"Ale co?" vyjela na ni Viola zostra. "Prostě se ti nelíbí, tak ho mám nechat?"
"Nebuď drzá!" varovala ji matka okamžitě.
"Nebo dostanu domácí vězení?" opáčila Viola jízlivě.
"Violo!"
"Ne. Já už nejsem malá holka. Mám svůj život a můžu s ním nakládat podle svého. To vy jste mi poslední tři roky vštěpovali, že už jsem skoro dospělá, tak byste se mnou nemuseli jednat jako s dítětem. Možná byste si mohli uvědomit, co pro vás teda znamenám."
"Takhle se k matce nechovej," napomenul ji otec a vložil se tím do hovoru.
"Jediné, co chci, je aspoň trocha respektu," řekla Viola ledovým hlasem. Poté se zvedla a opustila místnost.
"Violo, vrať se!" slyšela matčin hlas, ale nijak na něj nereagovala. Zabouchla dveře do pokoje, svalila se na postel a poprvé po dlouhé době se rozplakala.
.
Středeční sebeobrana začala jako každá jiná. S Hinatou dorazily současně a okamžitě zamířily do šaten, aby se převlékly. Tam je čekalo první překvapení. Chvilku po nich, jako poslední, do šatny přišla Maya a její první reakce byla, že je všechny pozdravila. Nikdy se s nikým nebavila a Viola o jejich rozhovoru s ostatními holkami nemluvila. Nicméně ji tím potěšila. Většina dívek byla Mayiným pozdravem překvapena, ale Viola neváhala. Okamžitě pozdravila zpět. Po ní se přidala i Hinata spolu s Usagi a Sayu. Následně si něco pod vousy zamumlala i Kimiko. Maya si dala věci vedle Violy, a když se skláněla nad batohem, nenápadně utrousila: "Děkuju," tak, aby ji mohla slyšet jen ona.
"Jdeš pozdě!" vykřikla Usagi směrem ke Chrisovi, který právě dorazil se čtvrthodinovým zpožděním. "Dvacet kliků," dodala okamžitě, když se podívala na čas.
"Dvacet?" podivil se Chris. "Ale vždyť jsem nepřišel tak pozdě!" bránil se.
"No jo, ale ty nám tady pořád říkáš, jak jsi tu vždycky o pět minut dřív, protože to přece každej správném trenér musí. Tak to máš za to," vyplázla na něj Usagi jazyk.
Odevzdaně si povzdechl. "Když jinak nedáš," pokrčil rameny a okamžitě jim převedl dvacek ukázkových kliků. Usmíval se při tom, jako by to vůbec nebylo namáhavé. Nejvtipněji však na něm působilo jeho oblečení. Nestihl se ani převléknout, takže se jim naskytl jedinečný pohled na svého učitele v košili s kravatou, v nablýskaných polobotkách a s hranatými brýlemi na nose. Vlasy měl vyčesané do koňského ohonu posazeného vysoko temeni hlavy. Vypadal dobře a část dívčího osazenstva na něm mohla oči nechat. Po povinné dvacítce se zvedl a s omluvou se odebral převléknout. Violu jeho přestavení nijak nevzrušovalo, ale alespoň k něčemu to bylo dobré - ukázal jim, že pravidla platí pro všechny, nejen pro žákyně.
Během hodiny, kdy kvůli nemoci chyběla, se Chris naštval, jak se později dozvěděla od ostatních. Stěžoval si, že dívky pořád chodí pozdě. Proto zavedl trest pro opozdilce. Za každou zameškanou minutu jeden klik, přičemž ty dámské dle jeho názoru nebyly kliky. Dívky si tak rychle rozmyslely, co je pro ně výhodnější. Navíc, když si jednu pětku následující hodinu odskákala Rin. Další novinkou bylo pravidlo tykání. To jim sice ze začátku nabízel, ale aby je povzbudil k tvrdší práci, jak sám říkal, toto právo si musel každý vybojovat. Podmínkou bylo Chrise jakýmkoliv chmatem srazit k zemi. Zatím se touto poctou pyšnily tři - Usagi, Hinata a Maya. Rin se ji minule málem podařilo získat. Viola proti novým pravidlům nijak neprotestovala. Kromě hodiny, kdy potkala Akimachiho, pozdě nepřišla a o tykání svému učiteli stejně neuvažovala. Nemohla si pomoci, ale připadalo jí to zvláštní.
"Tak mě napadlo," řekla Chris, když se vrátil," že bychom si mohli udělat takovou odpočinkovou hodinu."
"Nebudem nic nedělat!" zvolala Kimiko radostně.
"Hm… Začínám uvažovat o tom, že se kliky zavedou i za hloupé poznámky," poznamenal Chris jakoby mimochodem a smazal Kimiko úsměv z tváře. "O napadení se zbraní jsme si už něco málo říkali, že?" pokračoval hlasitěji a pohledem přeskakoval z jedné dívky na druhou.
"Jo. O napadení nožem," přitakala Hinata.
Chris krátce přikývnul. "Takže nemusím opakovat, že se jedná o jednu z nejnebezpečnějších napadení vůbec… Dneska si teda dobereme zbytek druhů napadení a od příště budeme až do konce pilovat techniky, zkoušet si modelové situace a tak dál. Tahle hodina bude spíše povídací, ale ke konci si i něco vyzkoušíme. Třeba bránění proti tyči, možné způsoby odzbrojení… Co ale chci zmínit hned na začátku, je napadení střelnou zbraní."
Viola na něj třeštila oči. Další pistole? Tohle se jí snad zdálo! I když … možná právě tuhle hodinu naznačoval její poslední sen. Přestala se soustředit na sebe a zaposlouchala se do Chrisova výkladu.
"Každá z vás určitě ví, jak vypadá střelná zbraň. Nemyslím teď dynamit, jak mi tu kdosi jednou reagoval," ujistil je okamžitě, nicméně vtipu se nezasmál. "Z hlavy na moment vypusťte všelijaké kulomety, nebo nevím, co ještě, a představte si obyčejnou pistoli, kterou můžete vidět například v televizi v detektivkách. Ve srovnání s nožem, který můžete dát téměř kamkoliv a schovat ho proto není těžké, se zbraň zdá být nevýhodná, ale v mnohých případech může být mnohem nebezpečnější. Automatické zbraně nebo odjištěné zbraně jsou pak nehorší možností vůbec. Proto vám řeknu jedno zlaté pravidlo, kterým ve většině případech přežijete. Nikdy proti takovému útočníku nebojujte! Raději poslechněte, co vám říká. Máte pak větší pravděpodobnost na přežití, než kdybyste si hrály na hrdiny."
Odmlčel se. Dívky na něm doslova visely pohledem. Každá, pomalu s otevřenou pusou, hltala jeho slova. Uměl zaujmout. A moc dobře to o sobě věděl.
"Uvědomte si," pokračoval, "že útočník má prst celou dobu na spoušti. Stačí jen jeden jediný pohyb a vyšle smrtící ránu, která nemusí zabít zrovna vás, ale někoho jiného, a věřte mi - žít s pocitem viny, že kvůli vám zemřel jiný člověk, není zrovna nejlehčí. Nemusíte útočníka ani vědomě ohrožovat nebo se jeho pravidlům příčit. Stačí, aby se vylekal, a neštěstí je tady. Samozřejmě, že existují způsoby, jak tohoto člověka odzbrojit, avšak tuto práci bych ve vašem případě raději přenechal profesionálům. A jakmile už vám někdo bude doopravdy mířit zbraní na hlavu, vážně raději poslouchejte. Někdy můžete využít nepozornosti, ale jakékoliv akce jsou velice riskantní. A teď," řekl Chris a promnul si ruce," se pochlubte, kdo z vás už držel pistoli."
Hinata se nejistě přihlásila. "Soused pracuje u policie a zná se s mými rodiči. Jednou nám ji ukazoval," vysvětlila Hinata ostatním. Viola nepochybovala, že sousedem myslela Toshirova otce.
Chris jí pokynul hlavou a čekal, ale kromě Hinaty se nikdo jiný neozval. "Dobrá. Sayu, můžeš mi s něčím pomoct?"
Drobná upovídaná dívka se okamžitě zvedla a šla za Chrisem k tašce, kterou si s sebou přinesl. Chvíli se nad ní skláněli, a když se narovnali, Sayu měla ve tváři vyděšený výraz a pistoli přiloženou ke spánku. Viola zalapala po dechu. Nebyla jediná.
"Tak dámy, co byste udělaly teď?" zeptal se jich Chris chladně.
"Počkaly na tvoje požadavky?" zkusila to Hinata pochybovačně.
Chris se usmál. "Špatná odpověď," řekl a stiskl spoušť.
Viola v ten moment přestala dýchat. Nemohla uvěřit, že to udělal. Namísto výstřelu, který slyšela ve snu, však zbraň vydala jen hlasité cvaknutí, jak střelila naprázdno.
"Není nabitá," povzdechl si Chris, skoro jako by litoval.
Dívky na něj vyjeveně zíraly. Šok v nich teprve dozníval. Sayu překvapeně zamrkala. Právě si uvědomila, že mohla být dávno mrtvá. Byl div, že se nesesypala.
"V takovýchto případech," spustil Chris obvyklým tónem a vedl vystresovanou Sayu na lavičku, "je těžké rozhodnout, co je nejlepší. Nikdy nevíte, co se útočníkovi honí hlavou. Nemusí mu nutně jít jen o vaši smrt. Občas si může chtít tak říkajíc pohrát. Nejosvědčenější taktikou je mlčet a počkat, dokud se nezeptá přímo někoho z vás. Tito lidé často potřebují cítit jejich autoritu, moc nad druhými. Hinatina odpověď nebyla špatná, ale jak jste viděly, ne vždy to platí."
Hodina pokračovala, jako by se nic nestalo. Viola v ten moment Chrise nenáviděla z celého svého srdce. Jak mohl něco takového udělat? Jak na to mohl vůbec pomyslet?! Vždyť tohle bylo psychické týrání! Nemohla však nad tím dlouho přemýšlet, neboť zanedlouho jim Chris zbraň poslal, aby si ji pořádně prohlédly. Nabádal je, aby si ji v rukou potěžkaly, zkusily si, jak se míří. Klidně mohly i vystřelit. Taktéž jim radil, ať si prohlédnou zásobník. Viola měla zbraň poprvé v ruce, i když naživo už ji viděla. Onehdy se se svou vlastní v jejich bytě promenádoval Toshiro. Nedržela ji ráda. Připadala jí jako něco odpudivého, nebezpečného. Štítila se jí. Nechala si ji tak dlouho, jak bylo nutné, a pak ji s radostí poslala dál.
.
Pozvolna kráčel na smluvené místo. Začínalo se smrákat. Nesnášel, když se stmívalo takto brzy. Noci se mu pak zdály nekonečné. Neměl rád tmu. Odmalička se jí bál. Pamatoval si, jak ho máma chodívala uklidňovat. Zpívala mu u toho písničky a on jí vždy usínal v náručí. Po tom, co umřela, začal tmu nenávidět. Protože však potřeboval být silný, postavil se jí a čelil svému strachu. Nakonec jej překonal. To však nezměnilo nic na tom, že ho po západu slunce navštěvovaly temné myšlenky a vracely se k němu nehezké vzpomínky. Matčin usměvavý obličej zmizel a vystřídalo ho tělo zkroucené na podlaze s nožem hrozivě trčícím z hrudníku. Všude kolem byla krev. Přispěchal k ní, aby jí pomohl, ale bylo pozdě. Pamatoval si, že měla otevřené oči. Jeho oči, které v ten moment byly vytřeštěné a prázdné. Zoufale vykřikl a oplakával ztrátu, která se slovy nedala popsat. Pak zaslechl kroky. Otočil se a…
Ne! Na to teď nesměl myslet. Pro klid duše si vybavil své světlo ve tmě. Předtím mu útěchou bývaly rozbřesky. S novým dnem přicházela nová naděje. Teď měl něco lepšího. Měl Violu. Už jen představa její tváře pro něj měla uklidňující účinky. Pak si vybavil její polibky… Nechtěl ji do toho zatahovat. Nechtěl jí lhát. Když mu přišla ta zpráva, zaskočila ho, ale on okamžitě nasadil bezstarostnou masku, aby si zbytečně nedělala starosti. Jemu to však stále vrtalo hlavou. Vím, kdo jsi. Při pohledu na ta slova mu přejel mráz po zádech. Nejdřív to bral jako špatný vtip, ale poté přišly další zprávy. Všechny od "žádného čísla". Operátor mu odmítal pomoci. Nemohl psát zpět. Dotyčný si však sám domluvil schůzku. On teď jen šel na určené místo.
Zajímalo ho, kdo mu napsal. Kdo je onen neznámý? S sebou si pro všechny případy vzal nůž, kdyby se něco zvrtlo. Tlačil ho v kapse u kalhot. Nechtěl si brát pistoli. Nebyla navíc jeho a on neměl zbraně rád. Hlavně ty střelné se mu příčily proti srsti. Měl k tomu své vlastní důvody. Strach však nepociťoval. Kdyby se ho chtěl dotyčný zbavit, už by to udělal. Nejspíš chtěl Leita vydírat. Nejdřív si ověřím, co všechno ví, a pak se uvidí… usoudil v duchu a přidal trochu do kroku, neboť by rád na místo dorazil o něco dřív, než ve smluvenou dobu.
Chytrá volba, pomyslela si, když dosáhl svého cíle. Tady je určitě nebude nikdo rušit. Kdo by sem vůbec chodil? Navíc takhle večer. Rozhlížel se kolem dokola a čekal, až někdo přijde. S povzdechem se opřel o zeď a začal si hrát s mobilem. Jestli to byl jen hloupý vtip, tak ať si ho dotyčný nepřeje. Kdyby alespoň napsal, když nepřišel.
"Už jsem si začínal myslet, že nepřijdeš."
Nadskočil. Bleskově se otočil za hlasem. Volná ruka mu vystřelila ke kapse s nožem. "Ty?" vydechl nevěřícně.
"Koho jsi čekal? Madonnu?"
Za ten posměvačný úšklebek a sarkastický tón by ho nejraději uškrtil. Ovládl však své city a poznámku raději přešel. "Co chceš?" vyštěkl nepřátelsky. "Štve tě, že jsem ti přebral holku?"
"Vím, kdo jsi," odvětil Toshiro Midorikawa ledovým hlasem.
"Jo. To už jsem dneska několikrát slyšel," ujistil ho Leito hořce.
"A vím, proč jsi s Violou," pokračoval Toshiro, jako by Leitovu poznámku neslyšel.
"Páni… Ty jsi teda blesk!" Nechápal, co to tam Toshiro tahal. Každému bylo přece jasné, že měl Violu rád. "Hele, o tomhle se s tebou nehodlám bavit. Jestli je to všechno, co jsi chtěl říct, tak já zase půjdu."
"Vím, že jsi jedním z nich."
Zarazil se. Podezřívavě si Toshira měřil. Pochopil, co tím chtěl Toshiro říci. "Takže tě otec zasvětil?" procedil skrz zuby.
"Nejen to," potvrdil mu Toshiro jeho domněnku. "Jsem součástí plánu. A zdá se, že máme stejný cíl."
Leito nadzvedl jedno obočí. "Dost nepříjemná situace, což?" poznamenal s notnou dávkou sarkasmu.
"Taky jsem si říkal," usmál se Toshiro. "A naštěstí jsem už našel řešení." Jeho úsměv se rozšířil do zlověstné grimasy a v další vteřině už tlumená rána proletěla vzduchem.
Jediné, co Leito ještě stihnul, bylo shlédnout na svůj hrudník, kde se na tričku objevila krvavá skvrna okolo díry po kulce. Červená mapa se rychle rozrůstala. Najednou se zalkl. Nemohl dýchat. Kulka mu prorazila plíci a u něj nastal pneumotorax. V krku pocítil kovovou chuť krve. Stoupala výš a výš, až se mu objevila na jazyku. Instinktivně lapal po dechu a svíjel se ve smrtelné agonii. Dusil se. Jeho tělo protestovalo proti nedostatku kyslíku. Nebylo mu však pomoci. Do pár minut nastala smrt.
.
Toshiro udělal pár kroků vpřed. Zastavil se nad mrtvolou. Naklonil hlavu na stranu a hodnotil svou práci. Dobře jsi to udělal, pochválil se v duchu. Dvě mouchy jednou ranou. Jeho máš z krku a bude to tvé rameno, na které se poběží vyplakat…
.
Upřímně, v první chvíli jsem si myslela, že Toshiro je Smith. Chudákovi Viole všichni kecají, ona sama je taky slušná mrcha, maminka si hraje na despotu (přitom Leito, jak se zdá, má Violu aspoň rád, zatímco Toshiro s ní byl zřejmě jen kvůli vyšetřování... proč mi Toshiro připomína Lighta Yagamiho?) A protože víme, že Leita zabije jeho bratr, tak se Viole zřejmě povede zachránit ho před Toshirem.