close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA TŘICÁCÁ ŠESTÁ - KONEČNÉ ROZHODNUTÍ

19. června 2010 v 13:26 | katHys |  Blue Eyes
.
"Tak mě napadlo, jestli bych tam příště neměl být s tebou, až zas budete s Cartierem pracovat na tom projektu."
"Hm..."
"Nevadilo by ti, kdybych tam byl?"
"Jasně, máš pravdu."
"Violo? Posloucháš mě vůbec?"
Zvědavě se na ni podíval. Neposlouchala ho. Z jejího nepřítomného pohledu, jakým sledovala padající déšť za oknem, pochopil, že je duchem někde jinde. Zorničky neměla zaostřené a svět okolo sebe nevnímala. Zaposlouchala se do bubnování kapek na střechu kavárny, do níž se šli s Toshirem schovat. Doufám, že odpoledne nebude pršet, pomyslela si a toužebně si přála, aby ji bohové vyslyšeli.
"Říkal jsem si, že Cartierovi rozbiju držku," dolehl k ní Toshirův hlas.
Překvapeně se na něj podívala. "Cože? Ale on mi přece nic neudělal!"
"Ah, no konečně."
"Ale.. Co?" zeptala se zmateně. Nechápala.
"Konečně," zopakoval o něco hlasitěji.
"Konečně co?" chtěla okamžitě vědět.
"Konečně mě posloucháš," mrkl na ni z druhé strany stolku."
"Jo tak... Promiň," řekla a mírně při tom zrudla. "O čem jsi to mluvil?"
"O Cartierovi."
Takže se nepřeslechla... "Ale nehodláš ho zbít, že ne?" ptala se okamžitě a snažila se při tom skrýt paniku v hlase.
"Ne, to ne!" Její otázce se zasmál jako nějakému hodně zábavnému vtipu. "Ne, že bych na to neměl," dodal vzápětí. Otráveně se na něj podívala. Tyhle jeho řeči jí pomalu začínaly lézt na nervy. Unavovalo ji stále dokola poslouchat, jaký je hrdina. Jestli si myslel, že je vtipný, spletl se. V jejích očích teď vypadal tak akorát trapně. "Ale zpátky k tématu," pokračoval. "Chtěl jsem se zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych u toho byl, až budete s Cartierem dělat na té biologii."
"Proč?" To slovo z ní vyletělo dřív, než ho mohla zastavit.
"Nemůžu snad?" reagoval okamžitě. Možná se snažil mluvit nenuceným tónem, ale podrážděnost a jakýsi stín podezření skrýt nedokázal.
A už to tu bylo zase. Jeho žárlivost ji píchla u srdce. Projela její kůží lehce jako tenká jehla. Myslela si, že si to včera všechno vyříkali. Toshirův výslech jí byl nepříjemný, ale nakonec se jí ho podařilo uklidnit. Vysvětlila mu, že se nemá proč bát, i když to nebyla pravda. Šlo přece o Leita. Navíc jí vadilo, že odpověděl na otázku otázkou. Podráždilo ji to. Rozhodla se mu to oplatit stejnou mincí.
"Co čekáš? Že tam spolu provádíme nějaký orgie?"
"A provádíte?" nenechal se zmást.
"Toshiro, prosím…" řekla unaveně. "Už jsme o tom jednou mluvili."
"Já vím, ale i tak si myslím, že by bylo lepší, kdybych tam byl."
"Copak ty mi nevěříš?" Vyjeveně na něj zírala. Nevěřila vlastním uším. Ne, odmítala tomu uvěřit. "Tak to jsi mě teda vážně zklamal. Nikdy jsem tě nezpochybňovala a věřila jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Myslela jsem si, že jsi na tom stejně."
Překvapeně zamrkal. Udeřila na správnou strunu. Věděla, že se ho její slova dotkla. "A-ale… Tak to přece není!" bránil se.
"Ne? A jak to je?" pokračovala ve své hře. "Protože mně to tak nepřipadá."
Bylo zajímavé sledovat, jak se karty obrátily. Ještě před momentem ji zahnal do kouta a teď tu nad ním stála s jasnou převahou. Ten náhlý pocit moci pro ni byl nový, avšak lhala by, kdyby tvrdila, že nepříjemný. Vyzývavě mu hleděla do očí a čekala, co z něj vyleze.
"Nejde o to, že bych ti nevěřil," snažil se Toshiro uvést věci na pravou míru. "Jen nevěřím jemu," řekl, jako by to vše vysvětlovalo.
Nadzvedla jedno obočí. "To máš strach, že by mě napadl?"
"Třeba."
Tiše se zasmála. "Ale no tak! Chodím na kurzy sebeobrany. Byla u toho i Kisame, když tam byl. Vážně si myslíš, že bych s ním byla sama doma?" Ale ty jsi s ním byla sama doma, ozval se tichý hlásek v její hlavě, a dobře víme, jak to dopadlo. S vypětím sil jej zahnala a dál probodávala Toshira pohledem.
"Nelíbí se mi," řekl namísto odpovědi.
"Takže teď se mám pro změnu přestat stýkat s každým, kdo se ti nelíbí?" opáčila hořce.
"Violo nech toho…"
"Čeho? Sám sis začal."
Nastalo ticho, kdy si vzájemně hleděli do očí. Toshiro v nich měl prosbu, Viola prázdnotu. Její oči byly dva tvrdé kameny bez emocí, bez citu.
"Nechci se hádat," řekl nakonec. "Jen mám o tebe starost."
Bez odpovědi.
"Slib mi, že s ním nebudeš sama," pokračoval.
"Nejsem blázen," ujistila ho dotčeně.
"Tak fajn." Bylo vidět, že se mu ulevilo.
"Co vlastně proti Leitovi máš?" zeptala se a zamyšleně si jej měřila. Sen z minulé noci se jí rázem vybavil. Tohle by ji tedy vážně zajímalo. Stejně, jako ji zajímalo, zda jí řekne pravdu.
"Pořád se kolem tebe motá."
"A to je všechno?"
"Copak ti to jako důvod nestačí? Změníme raději téma, ano? Nechci se znovu pohádat," požádal ji unaveně.
Náhle pocítila hořké zklamání. Věděla, že přijde, ale i tak ji zaskočilo, jak velká část jejího nitra doufala, že odhodí to svoje tajnůstkaření a alespoň pro jednou se pokusí nelhat. Spletla se. A propast mezi nimi se ještě víc prohloubila. Co vlastně čekala? Že se náhle zlomí a vyklopí jí pravdu o tom, proč po Leitovi jde? Nebo snad jak je to s jejími rodiči? Taky by jí mohl osvětlit, proč ji jeho otec tolik nenávidí a nabádá ho do dalšího vztahu. To však bylo stejně pravděpodobné, jako že by se mu ona svěřila se svými schopnostmi. Každý měli svá tajemství, ale ta jeho ji děsila.
Odevzdaně si oddechla. "OK."
"Můžu odpoledne přijít?" zeptal se zvesela. Rázem byl uvolněnější a veškeré negativní emoce z něj zmizely. Proměnil se jako mávnutím proutku.
Chvilku váhala, než odpověděla, i když by to nejraději řekla v ten moment, kdy se zeptal. Věděla však, že by to vypadalo nanejvýš zvláštně. "Ne," zavrtěla hlavou a raději se při tom na něj nedívala. "Mám nějakou práci do školy a musím na tom makat. Je mi to líto. Víš přece, že na učení potřebuju klid."
"To je dobrý. Nic se nestalo. Co bych pro tebe neudělal?"
Kousla se do rtu. I když se usmíval, zklamání v jeho hlase se nedalo přeslechnout. Váhavě mu úsměv oplatila.
.
"Někam jdeš?" zeptala se matka Violy, když se dcera přiřítila do kuchyně a ukradla si něco drobného k zakousnutí.
"Jo," přitakala Viola krátce.
"Tak si to s Toshirem užijte," usmála se na dceru vlídně.
"Jasně. Díky," řekla Vola a pro jistotu se vyhnula matčinu pohledu. S Toshirem nikam nešla, ale to Yuzu vědět nepotřebovala. Jak že se to říkalo? Co oči nevidí… Vážně neměla potřebu svěřovat se matce, že jde na rande s jiným. Výčitky elegantně odsunula do jednoho z nejspodnějších šuplíčků své mysli, a tak se mohla nerušeně těšit na nadcházející setkání. Leito ji večer napsal na ICQ a zeptal s jí, jestli by se s ním nechtěla jít podívat na trhy. Pokud nebude pršet, samozřejmě. Svedla dlouhý a těžký vnitřní boj, než nabídku přijala. A nyní s úsměvem zjistila, že se dopolední déšť ustálil na jemném mrholení, do kterého ani deštník nepotřebovala. Nic už jí nestálo v cestě. Popadla kabát, rychle jej na sebe navlékla a pak už vyrazila ven do ulic.
.
Vyskočila z vlaku, který ji dovezl k jedné ze starších částí města. Ze stanice zamířila rovnou k jedné z postranních uliček. Tato jí posloužila jako účinná zkratka. I když bydlela téměř na druhé straně metropole, znala to tu docela dobře. Když byla malá, matka ji sem často brávala ať už na trhy, kde se dalo sehnat téměř cokoliv, nebo za vzděláním, neboť se tu blízko sebe nacházelo hned několik šintoistických chrámů, muzeum starého umění a domky v klasickém stylu. I tak však mívala obavy, že se v změti úzkých uliček lehce ztratí. Nerada to přiznávala, ale v prostředí úhledných a prostorných sídlišť se cítila bezpečněji.
Na druhé straně ulice už na ni čekal. Opíral se o zeď jednoho z domků a lenivě si pohrával s mobilem v ruce. Usmál se, když ji uviděl přicházet. Odlepil se ode zdi, lehce si oprášil záda a vydal se jí naproti. Fantom, napadlo ji při pohledu na něj, jelikož dnes vynechal své zelené doplňky a jen oči mu smaragdově zářily. Ten černý kocour, co mi přeběhl přes cestu… Nevěděla, zda čekala alespoň vřelé obětí nebo vášnivý polibek, ale ani jedno se nekonalo. Došel až k ní a tam se zastavil. Mobil schoval do kapsy. "Můžeme?" zeptal se prostě a pokynul směrem k širší ulici, kde se hloučky lidí s deštníky i bez nich pohybovaly sem a tam.
Mlčky přikývla. Zlehka vedle sebe kráčeli a proplétali se davem na ulici. Sem tam narazili na stánek, kde jim nabízeli různé zboží. Obchodníci se tu scházeli hlavně kvůli turistům, ale i Japonec se čas od času u některého zastavil a občas odešel i s nějakým tím suvenýrem. Po několika minutách, kdy mezi nimi panovalo naprosté ticho, ji vzal jemně za ruku. Neotálela a nenechala ji v jeho dlani jen tak volně viset a stisk mu opětovala. Líce se jí při tom mírně začervenaly. Nevěděla proč. Vždyť přece nic neřekla! I tak se to stalo. Bylo to stejné jako procházka před kinem. Jemné, milé a plné slov, i když oba nevydali ani hlásku.
"Tak, jak se máš?" zeptala se po chvíli a prolomila tak ono ticho, jež mezi nimi panovalo. Připadala si při tom trapně, ale vážně ji nenapadlo, jak jinak začíst rozhovor. Jemu se do toho evidentně nechtělo. Mimo jiné si však chtěla také povídat. Dozvědět se o něm něco víc. Neznala jej dlouho a pořád pro ni byl záhadou, která ji přitahovala. Konečně se jí naskytla možnost nahlédnout pod povrch a zjistit příčinu jeho mnohdy podivného chování.
"Já? Právě teď - skvěle," řekl a jemně se na ni usmál.
Sklopila zrak a zrudla ještě víc. Pořád nevěděla, jak se v jeho přítomnosti chovat. Znervózňoval ji. "Není ti zima?"
Překvapeně se na ni podíval. "Proč by měla?"
"No, já nevím… Myslela jsem, že ve Francii máte lepší počasí."
Přes obličej mu přeletěl stín. Jeho oči na okamžik ztmavly a tvrdě na ni shlížely jako oči chladnokrevného vraha. Tvář mu ztuhla. Úsměv se vytratil. To vše se však odehrálo ve zlomku sekundy a když promluvil, byl zase uvolněný jako předtím. "Ani o moc ne. Je pravda, že je Evropa díky Golfskému proudu teplejší a rozdíly mezi létem a zimou u nás nejsou tak velké, ale to je asi tak všechno. Taky tam prší. A sněží."
Připadala si jako naprostý hlupák. Copak tohle nevěděla ze zeměpisu? Nejraději by se na místě hanbou propadla.
"To je ale asi tak jediný, co mají tyhle dvě země podobnýho," dodal po chvíli zamyšleně. "Je to tu skoro jako v jiným světě. Kultura, zvyky, jazyk… všechno."
"Vážně se to tak liší?"
"Evropa měla jiný historický vývoj. Vem si, že se dlouho nevědělo, že nějaké Japonsko vůbec existuje. Do zámořských objevů se vlastně za známý svět počítala jen Evropa, nějaké ty přilehlé části Asie a pak ještě Afrika kolem Středozemního moře. Dál to nikdo neřešil. Jasně, o nějaké Číně možná věděli…"
"No, místní taky nebyli nijak odvázaní z toho, že by měli proplouvat někde po světě…" zamumlala si pod vousy. "Je japonština moc těžká?" neodpustila si další otázku.
"Ani ne," pokrčil rameny.
"Já slyšela přesný opak!"
"Mě to tak nepřijde. Ale asi to bude tím, že se ji učím docela dlouho. Teta ji měla jako jazyk vystudovanou, pracovala s ní a chtěla, abych se ji taky naučil. Díky tomu jsem vlastně tady. Co? Připadá ti, že mluvím moc divně?"
"Právě, že ne…" přiznala upřímně.
"A tobě francouzština připadá těžká?" zeptal se pro změnu on.
"Proč se ptáš, když víš, jak na tom jsem? Hlavně výslovnost je děs."
"Mohl bych tě doučovat," mrkl na ni. "Pour rein[1]."
"Budu o tom přemýšlet," ujistila ho s úsměvem.
Následovala další chvíle ticha. Viola přemýšlela, na co dalšího se má zeptat. Netušila, o čem se s ním má bavit. Možná by se mohla zeptat na muziku, kterou poslouchá. Oblíbený film, jídlo, které nesnáší. Nelíbilo se jí, že je mezi nimi klid. Potřebovala mluvit. Takto to vypadalo, že je něco špatně, i když se Leito zdál nanejvýš spokojený.
"Stýská se ti po domově?" Ta slova z ní vyletěla dřív, než je stihla zastavit. Nejistě se na něj podívala. Jestli se v něm i tentokrát něco stalo, nijak to nezpozorovala.
"Moc si na něj nepamatuju," odpověděl prostě.
Tázavě nadzvedla jedno obočí.
"S tetou jsme hodně cestovali," vysvětlil neochotně. "Ale o tomhle se přece nebudeme bavit." Bylo jasné, že je mu to téma nepříjemné.
"Promiň, nechtěla jsem…" omlouvala se tiše.
"A co jsi chtěla?" zeptal se trpce.
"J-já chtěla … Chtěla jsem…" koktala zmateně.
"Co?"
Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. "Tohle," vydechla, než se natáhla a konečně jej políbila, přičemž jí bylo jedno, co si o tom kolemjdoucí pomyslí.
Nejdřív ho to zaskočilo. Takovou reakci nečekal. Rty měl sevřené a nepoddajné. Už se zdálo, že se nic nestane. Chtěla se odtáhnout, když ji objal a uvěznil v ocelovém sevření. Polibky jí přitom tvrdě oplácel. Byla úplně jako hadrová panenka. Oproti ní byl tak silný. Neměla však čas nad něčím takovým přemýšlet. Její mysl zaměstnávalo něco úplně jiného.
.
"Víš, původně jsem ti chtěl něco koupit, ale teď nějak nevím, co by to mělo být," přiznal nakonec a poškrábal se ve vlasech. "Nějaký suvenýr…"
"Nic nekupuj," odvětila. "Jenom bys zbytečně utrácel."
"Copak ty nechceš nic na památku?"
"Ne. K čemu by mi to bylo?"
Zíral na ni, jakoby na něj promluvila rusky, potom se křivě usmál. "Abys měla co naštvaně vyhazovat, až se spolu rozejdeme," mrkl na ni.
"Nemůžeme se rozejít, jelikož spolu nechodíme," poznamenala bodře.
"Ne? A co teda děláme?" podivil se upřímně. "Podvádíme tvého přítele?" dodal kysele.
Poprvé za celou tu dobu si vzpomněla na Toshira. Že někdo takový vůbec existuje. Zabolelo to. Bodlo ji to přímo u srdce. Výčitka se v ní zahryzla jako hladový vlk do syrového masa. Kousla se do rtu. "No…" začala, ale nedokončila.
"Nelíbí se mi, co děláš Violo. Vážně ne. Nebudu ti to rozmlouvat - to bych byl blázen, kdybych si odpíral něco příjemného, ale nesouhlasím s tím. Byl bych mnohem radši, kdybys do toho se mnou šla s čistým štítem."
Nepříjemné ticho houstlo. Potřebovala jej něčím přerušit. "Pojďme radši vybrat nějaký ten suvenýr," řekla nakonec a táhla jej k jednomu ze stánků.
"Já myslel, že žádný nechceš."
"Taky že ne," vyvedla jej z omylu. "Tenhle bude pro tebe."
"Pro mě?" vydechl nevěřícně. "Proč jako?"
"Já už jsem od tebe přece něco dostala - ten řetízek k narozeninám, vzpomínáš?"
"No jo!" plácl se do čela. "Ale teď ho nenosíš," poznamenal.
"Naštvals mě. Předtím," řekla na vysvětlenou.
"Tak jsi ho vyhodila…" dokončil za ni. "To je ale docela škoda. Byl to vzácný kousek. Kdyby jsi ho prodala, udělala bys líp."
"Ne! Je v šuplíku!" bránila se okamžitě. "Alespoň myslím," dodala po chvíli, jelikož si tím nebyla až tak jistá.
Podezřívavě si ji měřil. "Vážně?"
"Zítra ti ho donesu, jestli si to chceš ověřit."
"To abys vyrazila…"
"Kam?" zeptala se zmateně.
"No shánět nový. Nebo vyrobit kopii," pokrčil ledabyle rameny.
"Ty!" okřikla ho a jemně ho dloubla do ramene. "Radši si vyber ten suvenýr," rezignovala nakonec.
Sladce se na ni usmál. "Když jinak nedáš."
Zastavili se u nejbližšího stánku, kde starý Japonec prodával všelijaké přívěsky a amulety. Nějaký přívěsek na oplátku by nebyl špatný nápad, pomyslela si Viola a začala si prohlížet obchodníkovo zboží. Lieto postával vedle ní a znuděně se rozhlížel. Víc než přívěsky ho zaujaly repliky historických zbraní vedle. Violu moc nevnímal. Nakonec se dohodli, že ona něco vybere a ukáže mu to na schválení, mezitím co se on bude dívat na různé nože a katany. Dlouho váhala, co mu má vzít.
"Co tenhle?" zeptala se Leita, který si právě v ruce pohrával s jednou bohatě zdobenou dýkou. "Ty jsi mi dal křížek v evropském stylu, tak já ti dám něco japonského."
Podíval se na lesklý kovový přívěsek v její ruce. Nebyl velký. Znak se skládal ze tří propojených čar. Připomínal mu meč, kterému z pravého konce rukojeti visel nějaký dole zahnutý provaz či něco takového. Znak mu byl povědomý a něco mu říkalo, že by jej měl znát. Kanji však nikdy moc neovládal a ani po příjezdu do Japonska se to nezměnilo. Jak sám často říkal, zlatá latinka nade vše.
"Tohle je riki. Znamená síla," dodala na vysvětlenou.
"Síla?" podivil se.
"No, víš …" Začervenala se. "Myslela jsem, že se k tobě hodí. Jestli se ti ale nelíbí a chtěl bys něco jiného…"
"To je dobrý," ujistil ji. "Líbí se mi."
"Vážně?"
"Jo. Bez toho cancourku vypadá jako meč nebo dýka."
Mírně se zamračila. Na čele jí vyskočily jemné vrásky. "Ty jsi ale nějak zapálený do zbraní. Nehodláš mě náhodou někdy večer podříznout?" zeptala se pro jistotu.
Od srdce se jejímu vtipu zasmál. "Proč bych to dělal? Jenom mě baví dějepis a pak … pět let jsem chodil do šermu."
"Šerm?"vydechla nevěřícně.
"No jo. Bylo to docela zajímavý. Vždycky jsem si chtěl zkusit, jaký by bylo bojovat s tímhle," řekl a ukázal na jednu z falešných katan. "Ty u nás bohužel neměli. Cvičili jsme jenom s obyčejnými kordy."
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase slyšela zklamání? Raději to pustila z hlavy. "Takže tenhle teda bereš?" vrátila se zpět k původnímu tématu.
"Jasně."
"Fajn, tak můžeš zaplatit…"
Nevěřícně se na ni povídal. "Ty sis s sebou nevzala peníze?"
"Jenom na jízdenku," pípla tiše.
"Já se z tebe picnu. Ty mi chceš dát dárek, ale já si ho musím sám zaplatit."
"Není drahý," dodala na obranu.
Odevzdaně se povzdechl. "Que dois-je faire de toi[2]?" S úsměvem nad tím zakroutil hlavou a začal po kapsách hledat peněženku.
Zahanbeně se na něj usmála.
.
Nelíbí se mi, co děláš Violo. Vážně ne. Nebudu ti to rozmlouvat - to bych byl blázen, kdybych si odpíral něco příjemného, ale nesouhlasím s tím. Byl bych mnohem radši, kdybys do toho se mnou šla s čistým štítem. Jeho slova jí stále zněla v hlavě. Nemohla je vypustit. Pronásledovaly ji. Vracely se k ní a ona o nich musela pořád dokola uvažovat. Co jsem to za člověka? ptala se sebe sama. Takto přece nemohla žít. Ten den se viděla s oběma. K oběma to bylo nefér. Měla by přestat. S celou tou maškarádou skoncovat. Ale jak? To byla otázka, na kterou neznala odpověď.
Ohledně Toshira měla smíšené pocity. Hodně jí pomohl, to nepopírala, svým způsobem ho měla ráda, ale zároveň ji děsil vizemi, které o něm měla. Když se na jejich vztah zpětně dívala, viděla spíš dva kamarády, než milence. Ano, líbali se, a ne jednou! Ale i tak tomu něco scházelo. Něco, o čem ani nevěděla, že existuje. Dokud nepoznala Leita. Poprvé pocítila, co to znamená sexuální přitažlivost. Najednou cítila to jiskření, o němž do té doby tolikrát četla. V podstatě ji přitahoval už od začátku a nepotřebovala se na něj dívat jinýma očima. A navíc jí nic netajil. Možná byla témata, o kterých nerad mluvil, ale nekul pikle se svým otcem, což už samo o sobě znělo dost zlověstně.
Vlastně se rozhodla už dávno. Zlom přišel v okamžiku, kdy jí napsal a ona přijala. Proč by to jinak před Toshirem tajila? Proč to před ním vůbec tajila? Proč to s ním už dávno neskoncovala? Mohla by se ohánět tím, že jí pomáhal s pátráním po rodičích, ale to nebyla pravda. Pořád jej měla svým způsobem ráda. Nechtěla ho ranit. Místo toho zradila. Cítila se hrozně. Takové lidi vždy odsuzovala. Ty, co lhali a vodili jiné za nos. Tak proč se teď chovala stejně? Copak klesla na jejich úroveň? Ne, to nechtěla. A aby se tak nestalo, musela s tím něco udělat.
Nejlepší by bylo, kdyby Toshirovi řekla, že je konec. Jeho by to sice zlomilo, ale on by to ustál. Měl už přece tolik přítelkyň! Osobě jeho formátu navíc určitě nebude dělat problém najít si jinou. Na mladého Midorikawu stály fronty. Jeho otec si - pro ni zcela nepochopitelně, ale přece jen, oddechne. Konečně dosáhne svého. Leitovi se uleví, jí se uleví a všichni budou šťastní. Nebo ne? Takové myšlenky si okamžitě zakázala. Její plán byl dokonalý, až na jeden menší zádrhel. Jak říct Toshirovi, že už jim to neklape? Že je konec. Finito. Rozchod. Nevěděla, jak na to. Co mu má říct? Jaká bude jeho reakce? Náhle narazila tak tvrdě, že se nemohla postavit. Překážka se zdála tak vysoká, nepřekonatelná. Plán měla hotový, ale realizace poněkud vázla.
Z nočního stolku vyhrabala řetízek, který jí Leito dal. Hrála si s křížkem ve svých rukou a snažila se dešifrovat nápis po jeho stranách. Bude se muset Leita zeptat, co znamená. Prohlížela si jemnou ruční práci. Měl pravdu, tenhle přívěsek byl nejspíš vážně hodnotný. Přemýšlela, jak k němu asi přišel. Možná to byl nějaký rodinný kousek, co se dělil z generace na generaci. Nebo možná levná cetka z pouťových atrakcí… Jeho cenu nedokázala odhadnout, ale pro ni v ten okamžik znamenal mnoho a nezáleželo jí na tom, kolik asi stál. Byl to symbol. Symbol, kterým jí už před časem vyznal své city.
Zítra si ho určitě vezme. Řetízek narovnala a nechala jej probíhat mezi prsty. Pak ho vzala a přetáhla přes hlavu. Chladný kov ji studil na kůži, jako by jí chtěl ublížit. Neohřál se, ale její pokožka si na něj zanedlouho zvykla. Znovu hloubla nad svou bezvýchodnou situací. Nelíbilo se jí, že nenachází řešení. Naštvaná sama nad sebou vstala, a aby se alespoň na chvíli zaměstnala něčím jiným, odebrala se do kuchyně pro pití. Možná si dám něco k snědku
V místnosti seděla Kisame a zápolila se svým domácím úkolem. Violu probodávala pohledem, ale ta si sestry vůbec nevšimla. Alespoň do té doby, než promluvila. "Volal Toshiro," řekla.
Viola ztuhla uprostřed pohybu. Jednu ruku nachystanou na kohoutku, druhou svírala skleničku připravenou nad dřezem, aby do ní mohla napustit vodu. Ta slova k ní doletěla jakoby z velké dálky. Jejich význam k ní přicházel pozvolna a plně na ni dolehl až po chvíli ticha. Toshiro volal?!
"Ptal se po tobě," pokračovala Kisame, "ale nebylas doma. Chtěl vědět, kams šla, ale to sme nikdo nevěděli. Mysleli sme, že si s ním."
"Byla jsem s Tatsuki," slyšela říkat svůj vlastní hlas. Sklenici postavila na dřez a z místnosti raději odešla. Nepotřebovala slyšet nic dalšího. Náhle si to celé uvědomila. Přesně to do sebe zapadlo. To proto se Toshiro ptal otce na Leita! To proto o něm chtěl zjistit víc informací. Měl podezření, které se mu telefonátem nejspíš potvrdilo. Nemělo cenu dál lhát. Bylo rozhodnuto. Zítra mu to prostě řekne. Bude muset.
.

[1] pour rein = zadarmo
[2] Que dois-je faire de toi? = Co s tebou nadělám?
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | Web | 19. června 2010 v 14:06 | Reagovat

Takže nejdřív opravy: "Mě to tak nepřijde." tam má být mNě (já vím, že se opakuji). A jazyky jako francouzština se píší s malým písmenem.
A ke kapitole. Viola je čím dál tím větší mrcha. Chudák Toshi...

2 Awia | Web | 19. června 2010 v 14:29 | Reagovat

[1]: Lomeril: Díkes. Už je to opraveno. ;-)
Neboj se. Není za to na sebe pyšná. Ale ... kdo ví, co bude?

3 Kitty | Web | 19. června 2010 v 15:33 | Reagovat

Sakra jak můžeš napsat něco tak dlouhého? No nic.
Vlastně už si jen mlhavě vzpomínám, jak bylo všechno zamotané s tou společností. Teď se to začíná soustřeďovat do Violy, Leita a Toshira a tím pádem je to jednoduché (tudíž se mi to čte líp :-P). Ale stejně mi všechno ostatní vrtá v palici a tak...
A pořád jsem ještě vytočená (mírně) z toho Je t'aime. Komupak to Violka ostříhala dlouhý černý vlásky?? :D

4 Awia | Web | 19. června 2010 v 16:26 | Reagovat

[3]: Kitty: Možná za to může nedostatek nápadů? Ne, na to bych to nesváděla... Já nevím. Stačí ti to jako odpověď?
Společnost jde teď na okamžik k ledu. Ale neboj se, však ona se ještě vrátí. :-P
:-D Vytočená? Nemáš být proč. Ta scéna se odehraje až za hooodně dlouho dobu. Takže tě to vážně nemusí zatěžovat. Já jen, že mi to v palici otravovalo už zatraceně dlouho. A koho Viola ostříhala? No přece Pepíka! ;-)

5 Kitty | Web | 19. června 2010 v 17:01 | Reagovat

[4]: Nabízí se tu otázka, zda Pepíka (XD) už známe či ne :-D

6 Awia | Web | 19. června 2010 v 17:44 | Reagovat

[5]: Kitty: Jak jsem psala Lomeril - třeba Violina tatíka známe, ale nikdo to absolutně neřeší. Tak proč řešit Pepíka? Ten má času dost. ;-)

7 Kitty | Web | 19. června 2010 v 18:52 | Reagovat

[6]: Protože jsi ho naťukla... A navíc nemám páru, kdo by mohl být Violin otec... Klidně by to mohl být třeba Rokuro :-D

8 Zmražená Opice | Web | 19. června 2010 v 19:40 | Reagovat

Výborná kapitola! Ale lituju Violu... No, ale tak trochu si za to může sama...
A jak tak na to koukám, vidím, že už si napsala i další kapitolu. Super :)

9 Awia | Web | 19. června 2010 v 19:52 | Reagovat

[7]: Kitty: No to máš pravdu. Rokuro by to klidně mohl být. :-P

[8]: Zmražená Opice: Vážně? Tak já ji nelituju ani omylem. xD Může si za to sama. A ne jen trochu, ale úplně. :-D

10 Polgara | Web | 21. června 2010 v 13:21 | Reagovat

Kapitola jako vždy pěkná a Violka se nám začíná zajímavě vyvíjet, dříve bych neřekla, že bude takhle skvěle schopná lhát, ale snad se z toho nakonec vymotá.

11 Awia | Web | 21. června 2010 v 18:28 | Reagovat

[10]: Polgara: Viola si jen pomalu uvědomuje, že existují způsoby, jak nepříjemnou situaci zvrátit ve svůj prospěch. Ale jak jsi sama četla, i ona měla výčitky.

12 evi | Web | 1. července 2010 v 16:35 | Reagovat

Viola v tom teda pěkně lítá:D V téhle části se mi líbilo, jak jsi zapojila japonské reálie - ono mnohdy člověk ani neměl dojem (kromě těch jmen), že by se to odehrávalo v Japonsku, že mají jiné písmo, řeč a tak. Je teda asi dost těžký o tom psát, když člověk Japonsko zná leda z doslechu, takže tohle se ti vážně povedlo:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.