close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ - STRACH A POCHYBNOSTI

25. června 2010 v 21:14 | katHys |  Blue Eyes
.
Cestou vyhlížela z okna a pozorovala ulice, jak se hemží lidmi. Shlížela na jednotlivé domy, které míjeli. Znala to tu zpaměti. Jela tudy už po tolikáté, že to ani nedokázala spočítat. Přesto jí svět za sklem připadal v něčem jiný. Jako by byl chladnější, zlověstnější. Domy se tyčily do výše a do města tak vrhaly temné stíny. Ocelově šedá mračna vody a smogu hrozivě kroužila po obloze. Nevěstila nic dobrého. Lidé na ulici byli všichni stejní. Bez tváře, jako v nějakém představení. Napomenula se. Ne, svět se nezměnil. Vše bylo stejné jako předtím. To ona se na něj dívala jinýma očima.
Matka zastavila u kraje vozovky. Viola z něj elegantně vyskočila, rozloučila se a vykročila vstříc novému dobrodružství. Tak, řekla si v duchu, a teď ho musíš ještě najít. Zhluboka se nadechla a plně se ponořila do úkolu, který si zadala.
.
Nepřítomně zírala před sebe. Snídaně na stole se ani netkla. Vypadala jako duch. Temné kruhy pod zarudlýma očima jasně naznačovaly, že většinu noci nespala. A plakala. Hodně plakala. Tmavé, zcuchané vlasy jí spadaly podél křídově bílého obličeje. Její pohled směřoval kamsi do ztracena. Nevnímala nic ze svého okolí. Ani sestru, která se ji snažila všelijakými způsoby vyprovokovat. Seděla jako socha vytesaná z kamene. Život naznačovalo pouze občasné mrknutí nebo pomalé pohyby prstů, jak si lenivě pohrávala s rukama v klíně.
"Violo, děje se něco?" zeptala se matka, když si toho rána dceru prvně pořádně prohlédla. Položila jí ruku na rameno. Druhou jí přiložila k čelu.
Viola se na matku zmateně podívala. "Co je?" řekla chraplavým hlasem.
"Teplotu nemá," zamumlala matka s úlevou pro sebe. "Vypadáš hrozně," sdělila dceři starostlivým tónem. "Není ti nic? Necítíš se špatně, nebo tak?"
"Jsem v pohodě," zachraplala Viola nepřesvědčivě.
"Jsi celé bílá," nedala se matka odbýt.
"Jen jsem se špatně vyspala," ujistila ji Viola chabě. Na nějaký boj s matkou, byť jen slovní, vážně neměla dost sil.
"Tak se aspoň najez. Potřebuješ energii," rezignovala Yuzu a posunula talířek blíž k dceři. I ona se nechtěla dohadovat.
"Nemám hlad."
Matka se na ni varovně podívala.
"Musím si ještě nachystat věci," pípla Viola v stala od stolu. Před matčiným pohledem raději uhnula. Věděla, že s jejím chováním Yuzu nesouhlasila. Nahlas se však nikdo neozval.
S úlevou si oddechla, když se za ní dveře do pokoje zaklaply. Tyto pocity ji však nedoprovázely dlouho. Hlasitě ji zakručelo v břiše, tělo protestovalo proti nedostatku spánku. Únava a stres na ni dolehly plnou vahou. Posadila se na postel. Hlavu skryla do dlaní. Po tváři jí stekla první slza. Nechtěla brečet, ale slzy si dělaly, co chtěly. Jedna po druhé se ronily z jejích očí, cestovaly přes líce k bradě, kde jí skapávaly do klína. Některé z nich ji šimraly na nose. Jiné se vpíjely do jejích úst. Olízla si rty a na jazyku pocítila jejich slanou chuť. Napětí pozvolna opadávalo, starosti však zůstávaly. V hlavě se jí stále opakovala jedna a táž otázka. Co mám dělat? Co mám dělat?
Probudila se v naprostém šoku. Nebyla schopná pohybu. Jen slzy se hlásily ke slovu stejně, jako nyní. Uvědomila si, že předchozí sen byl oproti tomuto jen procházkou růžovým sadem. Tentokrát věděla, že viděla skutečnost. Krutou a neodvratitelnou. V duchu křičela nad svou ztrátou. Proč? ptala se sama sebe. Proč musel být život tak nespravedlivý? Jednou se už narodila, vdechla poprvé vzduch do svých plic a vybojovala si tak právo být na tomto světě tak, jako každý jiný. Copak to nestačilo? To musela dál tvrdě dřít, aby nespadla? A k čemu to všechno? Aby ji pak takováto tána osudu srazila zpět na kolena? Proč on? Copak si to zasloužil? Copak si to ona zasloužila?
Její víra v jakoukoli vyšší moc opět povolila. Kdyby bohové doopravdy existovali, copak by dovolili něco takového? Někteří namítali, že je bohové trestají za jejich předešlé hříchy. To by ale raději žila bez nich. Její život se obrátil v noční můru. Všude kolem ní byla samá tajemství. A v ten moment jí došlo, že tajemství tam byla už od začátku. Teď je pouze objevila. Poprvé si je uvědomila. Byla vhozena do světa, kde na ni přetvářka mávala zpoza každého rohu. Do světa, kde se lži, lstivost a podlézání cenily víc, než čestnost a pravda. Octila se na krutém místě plném nenávisti ve společnosti, jíž nechtěla být součástí. Copak si ale mohla vybrat? Odpovědět si dokázala i sama. Bohužel. Nemohla. Tu možnost jí totiž nikdo nedal.
Až později si uvědomila, že to, co viděla, se ještě nestalo. Rázem ji zaplavila vlna úlevy. Už to chtěla hodit za hlavu, když … Ale ne! Určitě se to stane! Všechny její vize se zatím vyplnily. Vždy se staly přesně tak, jak se jí zdály. Slovo od slova, minutu po minutě. Vše po sobě následovalo s hrozivou precizností. Tedy a ž do té doby, než zasáhla a situaci poněkud pozměnila. To je ono! Ještě měla čas to celé zastavit! Naděje vysvitla a dala jí potřebnou sílu bojovat dál. Mělo k tomu dojít k večeru, ale teď už byla noc, což znamenalo, že tu byl celý den k dobru. Ale co měla udělat? Přemýšlela nad svými možnostmi. Čekal ji náročný úkol. Nepustit Leita z očí. Teď už jen doufala, že hodlal dorazit do školy. Všechno na to sázela. Kdyby se nedostavil, netušila, co by udělala.
I když vlastně mohla dál s relativním klidem spát, do rána oka nezamhouřila. Celou noc si to přehrávala v hlavě. Znovu a znovu. Pořád dokola. Občas se podívala na hodiny a kontrolovala čas. Minuty ubíhaly tak pomalu! Připadalo jí to jako celá věčnost. Jindy by jí deset minut uteklo jako voda. Proklouzly by jí mezi prsty a odpluly do nedosažitelného moře tracené věčnosti. To byly ty chvíle, kdy si přála zastavit čas. Chvíle štěstí, kterých v jejím životě bylo tak málo. Každý druhý by mohl namítnout, že si neměla na co stěžovat. Copak toho chtěla moc, když od života očekávala něco víc? Nejspíš ano. Nyní to dostala a nebyla si jistá, zda takovou tíhu unese.
Strach začal nahlodávat její odhodlání. Ona se však nemohla vzdát! To samé si řekla i teď o téměř šest hodin později, kdy se v jedna padesát jedna probudila. Sbírala všechny své síly, i když si vůbec nebyla jistá, zda to zvládne. Všechno bylo tak nejisté. Pochybné. Marné. Jenže kdyby se o to nepokusila, jak by pak mohla žít? Jak by mohla žít, kdyby ho nezachránila? zeptala se sama sebe následně. Raději nechtěla znát odpověď. Něco takového si nepřipouštěla. Rovnou tu možnost zavrhla. Ona to zvládne! Musí.
Když se vrátila do kuchyně, něco málo do sebe dostala. I tak měla pocit, že to za chvilku vyzvrací. Musela však jíst! Potřebovala být silná. Únava byla jejím největším nepřítelem. Nesměla zamhouřit oka. Nadopovala se dávkou kofeinu, která ji zajišťovala, že nějakou dobu rozhodně neusne. Pro jistotu si s sebou vzala plnou termosku do zásoby. V koupelně se pak pokusila skrýt kruhy pod očima a něco se sebou udělat. Nepotřebovala, aby ji Leito viděl takhle. Jen by mu přidělávala starosti. Pokusila se na sebe v zrcadle usmát, ale pořád tomu něco chybělo. I když ústa zkřivila do věrohodného úsměvu, její oči mluvily jinak. Byly v nich nepopsatelný strach ze selhání, nevyřčené obavy a pochybnosti nad vlastní osobou. Polkla naprázdno. Její herecké schopnosti právě čekala těžká zkouška. Ale zvládne to? Toshirovi sice dokázala lhát, ale to se Leita snažila chránit. Kryla jejich hřích. Jak ale mohla lhát člověku, na kterém jí záleželo? Jak mohla neříkat pravdu, když se mu dívala do očí?
"Nechceš raději zůstat doma?" zeptala se jí matka před odjezdem do školy.
"To je dobrý, mami. Já to nějak zvládnu," ujistila ji Viola pevným hlasem.
Yuzu na čele naskočily vrásky. "Vážně?"
"Když mi bude špatně, půjdu hned domů," slíbila Viola a jemně se na matku usmála. Ta jí úsměv nejistě opětovala.
.
S každou minutou v ní nervozita rostla. Neviděla ho! Nemohla ho najít. Její srdce se zbláznilo. Bušilo takovou rychlostí a silou, až jí připadalo, že se muselo několikanásobně zvětšit, protože jinak něco takového nebylo možné. Rozhlížela se kolem dokola a očima pátrala v davu, dokud ho nespatří. Bylo to marné. Kdo jí zaručil, že si i dnes vezme své zelené doplňky? Nikdo. A pokud by mu nepohlédla do tváře, jakékoliv jiné pátrání bylo naprosto zbytečné. Hledej havraní kštici v moři černovlasých hlav! Začínala si zoufat.
Rozhodla se vrátit do suterénu, kde měla největší šanci, že na něj narazí. Cestou málem vrazila do Toshira. "Pro-promiň," koktala zmateně, než si uvědomila, kdo to před ní stojí. Svrchu na ni shlíželi oči vraha.
Nic neříkal. Jen se na ni díval, v první moment nejspíš stejně překvapený jako ona. Rychle se však vzpamatoval. "Ahoj," řekl dutě.
"Ahoj," pípla tichounce, až pochybovala, že ji vůbec slyšel. Nepřestávala na něj zírat.
"Potřebuješ něco?" zeptal se nejistě.
"N-ne," zavrtěla hlavou a sama se při tom divila, že toho pohybu byla vůbec schopná.
"Aha," hlesl zklamaně. Ještě chvíli si ji podezřívavě měřil, než usoudil, že se ničeho dalšího nedočká, obešel ji a zmizel pryč.
Co to… bylo? Toto setkání ji naprosto vykolejilo. Nečekala ho a… Nedokázala nic udělat. V momentě, kdy mu pohlédla do očí, zarostla do podlahy. Nebyla sto se pohnout! Hrdlo se jí stáhlo a ona se poté divila, že dokázala promluvit. Neuvažovala nad tím, že by se s Toshirem vůbec potkala. Nyní viděla, jak moc ji to vzalo. Strach ji přikoval na místě a nedovolil jí se pohnout. Byla slabošská. Tolik si toho o sobě nalhávala, a když přišlo na věc, zklamala. Ostatně jako vždy.
Opět přemýšlela nad Toshirovu osobností. Copak se v něm až tak spletla? Když jí řekl, že u sebe má zbraň, zaskočilo ji to, ale vzala to jako něco, co k němu patří. Přece jen to byl syn policisty. Samozřejmě, že věděl, jak vypadá pistole. Ale nikdy, ani v těch nejdivočejších představách, si nemyslela, že by z ní vystřelil. Natož aby někoho zabil. Ta představa jí k němu prostě neseděla. Ačkoliv měl tajemství a v mnohém ji děsil, pořád jej měla zakódovaného jako dobráka. Hrdinu, který zachraňoval ostatní. Ale v reálném životě takoví hrdinové neexistovali. Svět nebyl spravedlivý a dobro nevítězilo. Ani on tedy nebyl svatý. A za podobou světce našla vraha.
Jak to mohl udělat? Jistě, ještě se to nestalo, ale i tak. Jak byl vůbec schopen na něco takového pomyslet? Naplánovat? Dělalo se jí z toho špatně. Vzít život jinému člověku. Nikdy! Byl to čin natolik zvrhlý, že víc už v jejích očích klesnout nemohl. Právě se dělil o místo s Akimachim. Vražda. To nejhorší, co mohlo být. Vzpomněla si na jeho oči. Na výraz ve tváři, který měl, když se skláněl nad mrtvolou. Byl tak chladný a klidný. Jakoby se mu takové scenérii poskytovaly každý den. Vůbec nic to s ním neudělalo.
Věděl o tom jako otec? Co by stalo, kdyby to zjistil? Nebo to snad schvaloval? Rokuro ji děsil ještě víc, než jeho syn. Bylo to pro jeho postavení. Pro jeho moc. A nic o něm vlastně nevěděla.Ten muž jí byl záhadou. Běhal jí mráz po zádech, když si představila, že by s tím měl policejní ředitel cokoliv společného. Náhle si vybavila větu, kterou včera Leito řekl, a na klidu jí to rozhodně nepřidalo. Takže tě otec zasvětil? Do čeho ho měl Rokuro zasvěcovat? Co se to tady dělo? Něco jí stále unikalo. A navíc měla jakési neblahé tušení, že to má co dělat s ní. A toto podezření každým okamžikem rostlo.
Když spatřila Leitovu tvář a zadívala se mu do očí, pocítila, jak z ní něco těžkého rázem spadlo. Neváhala ani vteřinu. Bylo jí jedno, jak to bude vypadat. Nezajímalo ji, co se o ní bude povídat. Kašlala na etiketu. Rozběhla se a skočila mu do náručí, aby skončili u vášnivého polibku.
"Páni, Violo, děje se něco?" ptal se okamžitě, když se jeden od druhého odlepili.
"Jsi v pořádku," vyhrkla bez přemýšlení.
Mírně se zamračil. "Neměl bych snad?"
"No… ne," vypadlo z ní zdráhavě, když si uvědomila, co předtím řekla. Ihned zrudla. Takový trapas! Málem ses prozradila holka… I tak ji vyvádělo z míry, jak moc se jí ulevilo, když ho uviděla živého. Jakoby ho do té doby část jejího vědomí už pohřbila. Pocity štěstí se jí rozlévaly tělem. Nechtěla ho pustit. Bála se, že kdyby tak učinila, on by se rozplynul a zmizel. Nemohla dopustit, aby to byl jen sen. Nemohla by ho ztratit podruhé. To by nepřežila.
"Tak jak ses včera měla?" zajímal se dál. "Doufám, žes doma neměla nějaké další drama?" dodal, když si ji pořádně prohlédl. Stopy po pláči na ní byly pořád viditelné. "Nerad bych ti přidělával starosti."
Sakra! Bylo to na ní vidět. Všechno. I tak se usmála, přičemž do toho dala tolik lásky a citu, aby přehlušila strach sobě vlastní. Doufala, že se v ten moment nepodobala svému rannímu odrazu v zrcadle. "Ne, ne…" kroutila hlavou. "Jen jsem se špatně vyspala."
"Vážně? Jestli je to kvůli mně, klidně mi to řekni," ujistil ji a něžně ji přitom pohladil po tváři.
"Byla to jen noční můra. Nemůžeme se bavit o něčem jiném?" poprosila ho naléhavě.
Usmál se na ni. "Tak fajn. O čem chceš mluvit?"
"Třeba jak ses měl ty," reagovala bleskově. V té otázce toho bylo mnohem víc, než mohl tušit. Napjatá čekala na odpověď.
"Celkem fajn," zněla jeho odpověď.
"Celkem fajn? To je všechno?!" protestovala.
"A co bys chtěla slyšet? Veškerou moji činnost minutu po minutě? Vždyť to nestojí za řeč!"
"Dobrá, dobrá. Nebudem se hádat," uklidňovala situaci, i když to mezi nimi mělo do hádky doopravdy daleko. "Jinak všechno dobrý?"
"Jasně," ujistil ji s úsměvem. "S tebou vždycky dobrý," mrkl na ni.
"Ty!" ohnala se po něm, i když jí to nesmírně lichotilo.
Vím, že jsi jedním z nich, ozval se Toshirův hlas v její hlavě, když Leitovi zapípala esemeska. Nejistě se na něj podívala. Nerada by o něm pochybovala. Držel ji za ruku a hledal mobil v kapse. Nemohl ho vytáhnout. Nakonec se mu to přece jen podařilo a on si mohl zprávu v klidu přečíst. Zamračil se.
"Špatné zprávy?" zeptala se jakoby mimochodem. Předstírala, že ji to nezajímá.
"Asi nějaký omyl," konstatoval po chvíli, když mobil strkal zpět. Otočil se na ni a chystal se ji políbit, když zazvonilo na hodinu a zmařilo tak jeho plány.
"Přijdeme pozdě," poznamenala suše.
"To ty ses na mě tak vrhla!" obořil se na ni. "Kdybys nebyla tak nedočkavá, zvládli bysme to včas."
"Kdybys přišel o něco dřív, stihl bychom obojí," vyplázla na něj jazyk a v další vteřině už ho táhla za sebou směrem ke třídě.
.
Celý den ho nespustila z očí. Při hodinách po něm neustále pokukovala a několikrát byla dokonce napomenuta za nepozornost. O přestávkách se pak u něj držela jako ocásek. Ne, že by si stěžoval. Před poslední dvouhodinovkou tělocviku pak nastalo loučení. Dívky a kluci necvičili společně. Mužskou část třídy navíc učitel vyhnal ven a to i přes to, že se zdálo, jako by mělo každou chvílí začít pršet. Jako vždy se nevyjadřovali slovy, i když ústa při polibcích taktéž hrála důležitou roli. Škádlili se a provokovali, až je vášeň rozpálila natolik, že málem nemohli přestat. Tentokrát to byla Viola, kdo se s lítostí odtáhl, ač jí to dělalo značné problémy, neboť Leito se nehodlal jen tak vzdát. Pořád byl silnější než ona.
"Sejdeme se pak u skříněk," zamávala mu na rozloučenou, než se otočila a pospíchala do šatny.
Dorazila jako poslední. Většina dívek už byla olíčená do cvičebního úboru a posedávala na lavičkách. Netušila, kam si má dát věci. Nakonec zamířila k Tatsuki, která se ještě převlékala. "Můžu?" zeptala se kamarádky a ukázala na místo vedle ní.
"Jasně," řekla Tatsuki, ale na Violu se při tom nepodívala.
Z venku k nim dolehl hvizd píšťalky. Učitelka je svolávala. Téměř celá šatna se zvedla a šla do tělocvičny. Viola a Tatsuki zanedlouho osaměly.
"Tatsuki…?" ozvala se Viola po chvíli nejistě.
"Hm?"
"Děje se něco?"
"Ale ne," ujistila ji Tatsuki kousavě. "Jenom zírám, že sis vzpomněla, že existuju."
Viola překvapeně zamrkala. "Proč bych…?" Nedokončila. Nechápavě na kamarádku zírala.
"Proč asi? Kdy jsme se naposledy viděly, hm? To mně teda řekni. Páč mě to zajímá. Myslela jsem, že když se rozejdete s Toshirem, bude to lepší. Jako za starejch časů. Vážně jsem ho nemusela. Ale asi jsem se spletla. Předtím jsme spolem trávily alespoň přestávky. Teď na to máš Leita," vychrlila Tatsuki najednou. Mluvila z ní lítost a stesk po přítelkyni, kterou ztratila. "Omlouvat se nemusíš," ujistila Violu dřív, než stihla cokoliv říct. "Chápu, že si chceš užívat života." S těmi slovy vstala a opustila místnost.
Viola za ní vyjeveně hleděla. Kousla se do rtu. Tatsuki měla pravdu. Vážně ji tak nějak vyškrtla ze svého života. Odsunula stranou. To vůči ní nebylo fér. Tatsuki tu byla vždy pro ni. Ty dvě spolu dělaly různé šílenosti. A i když byly jako oheň a voda, perfektně se doplňovaly. V dobrém i ve zlém - ty dvě to vždy ustály. Tatsuki na ni navíc nikdy nezapomínala, i když měla přítele. A co udělala Viola? Tatsuki si musela myslet, že ji zradila. Ráda by to napravila, ale právě nebyla vhodná doba. Doufala, že potom už nebude pozdě.
Ten den měly hrát volejbal. Učitelka vybrala dvě kapitánky - Yuuki a Tatsuki, které si z řady dívek měly po jedné vybírat do týmu. Řada rychle řídla a Viola jako vždy zůstávala mezi posledními. Každý o ní věděl, že je nemohlo, a proto jí nikdo nechtěl. Alespoň k něčemu to bylo dobré. Jelikož doopravdy zůstala jako poslední, podle všeho měla být přiřazena k Tatsuki do týmu. To by však nesměla dostat pořádnou ránu do zad.
"Luisa!" zvolala Tatsuki na závěr.
Viola se nechápavě otočila, aby spatřila spolužačku, jak právě vchází do tělocvičny. Neskrývala, že ji to rozhodnutí překvapilo. Vždyť Tatsuki Luisu nesnášela! I tak Viola kamarádčinu volbu přijala. Zasloužila si to. "Nuže, Yagami," vybídla ji učitelka. Viola se se sklopenou hlavou odšoupala ke svému týmu.
Yuuki začala okamžitě taktizovat. Každému říkala, na co se má zaměřit. Rozdělovala pozice. "… a Viola bude tady," pokračovala ve své řeči. "Určitě budou tvým směrem posílat většinu míčů, takže tě bude krýt tady Aiko," promlouvala přímo k Viole. "Já budu při točení na pozici před tebou, takže to budu ještě jistit. Nějaké otázky?" zeptala se na závěr tónem, který jakoukoliv další debatu na toto téma rozhodně nenaznačoval. "Fajn," tleskla a dívky se šly postavit na své místa. Viola stála vpravo u sítě. Jedna otočka a rozehrávala. Luisa se na ni šklebila z druhé strany. Všem bylo jasné, že chtěla být v týmu s Yuuki.
Další hvizd píšťalky oznámil začátek hry. Tatsuki zahajovala toto utkání. Rukou udeřila do míče, který elegantním obloučkem zamířil na druhou stranu hřiště. Někdo míč rychle podebral. Zanedlouho byla hra v plném proudu. Přesně jak Yuuki očekávala, šly všechny střely na Violu. Aiko je většinou vychytávala. Protivníci si brzy uvědomili slabý článek. Viola na hřišti nejistě postávala a snažila se nevnímat posměšné pokřikování na svou osobu. Najednou se míč objevil přímo před ní, ale nikdo pro něj neběžel. Vyskočila a k překvapení všech, i sebe samotné, dala smeč. Jejich tým získal první bod.
.
Tatsuki vedla osm dva. Jejich tým prohrával. Pěkně dostávali na frak. Asi uprostřed hry Violu něco napadlo. Proč by svou schopnost nemohla využít i tady? Její dovednosti v tělesné výchově se sice velmi blízce přibližovaly absolutní nule, ale i tak to víc zkazit nemohla. Začala se tolik soustředit na hru, že si ani nevšimla, jak postupně vyrovnávaly. I když se Violin styl jen velmi vzdáleně přibližoval běžné hře, jejím cílem bylo dostat míč do vzduchu, což se jí ve většině případech povedlo.
"Dobrá hra," pokynula jí Yuuki pro skončení celého klání. Prohrály těsně, ale i tak odvedly dobrou práci. Violu bolely ruce a naskakovaly jí na ní první modřiny. Nejistě se na Yuuki usmála. Pak se šla převléknout.
"Netušila jsem, že jste teď s Yuuki takové kamarádky," utrousila jejím směrem Tatsuki jedovatě.
"Nejsme kamarádky," ujistila ji Viola vážně. Zavládlo mezi nimi ticho, během kterého se Viola spěšně převlékla. "Mohly bychom si pak promluvit?" zeptala se po chvíli.
"Jenom se převleču," odvětila Tatsuki chladně.
"Já… Nemyslela jsem dneska. Teď se mi to nehodí," pípla Viola omluvně.
"Aha…" hlesla Tatsuki s výrazem, jako kdyby snědla citron.
Viola nevěděla, co dál kamarádce říct. Naposledy se na ni nejistě podívala a pak už mířila pryč. Bylo jí to líto, ale už tak měla zpoždění. Nechtěla, aby Leito dlouho čekal. U skříňky však na ni nikdo nečekal. Ani nikde poblíž ho neviděla. Zmateně se rozhlížela.
Ruka jí bleskově vystřelila k ústům. Ty polibky! Najednou pochopila, co jí na nich přišlo tak podivného. "Miluju tě," zašeptal jí do ucha francouzsky a potom ji políbil tak dravě, jako by už nic jiného neexistovalo. Jako by to bylo naposledy. Jako by se s ní loučil... Zachvátila ji panika. Okamžitě začala hledat mobil v tašce. Zanedlouho už vytáčela jeho číslo.
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 30. června 2010 v 10:19 | Reagovat

Taky jsem na Tatsuki úplně zapomněla :-D

2 evi | Web | 1. července 2010 v 17:12 | Reagovat

Kruci, já už bych taky chěla vědět, do čeho kdo koho zasvětil! A Yuuki začíná být docela milá:-)

3 Zmražená Opice | Web | 3. července 2010 v 19:44 | Reagovat

Tak nevím, jestli mám teď víc litovat Violu nebo Tatsuki... Moc dobrá kapitola, a jdu se vrhnout na další :)

4 awia | Web | 14. července 2010 v 1:56 | Reagovat

[1]: Kitty: Řekni mi, kdo ne?

[2]: evi: No Yuuki je milá jak na koho. Pokud tě nemá ráda, máš smůlu. :-P

[3]: Zmražená Opice: Tyhle situace jsou nejhorší. Sama jsem něco podobného zažila a vím, jak to může zamrzet.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.