close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ - ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ

26. června 2010 v 17:37 | katHys |  Blue Eyes
Všimli jste si, že se délky kapitol čím dál více přibližují těm ze začátku? Asi ne, ale já tedy ano. Vtipné je, že se mi to teď ve Wordu střídá pěkně pravidelně po pěti stranách. Ale abych tady zbytečně nepsala o blbostech - kapitola tak trošku o hledání. Rozhodně je ale více dějová, než ta předchozí. Navazujeme přesně tam, kde jsme minule skončili + na konci objevíte druhou ochutnávku, kterou jsem tu onehdy zveřejňovala. Opět děkuji všem, kdo upozorní na chyby. ;)
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
.
Telefon vytáčel, to bylo dobré znamení. Zazvonil jednou. Po druhé. "Dovolali jste se do hlasové schránky," oznámil jí ženský hlas. Naštvaně hovor položila a mrštila přístrojem o podlahu. Vztekem. Bezmocností. Několik studentů se po ní otočilo, ale jí to bylo jedno. Možná, že ještě neskončili, napadlo ji dřív, než začala opět brečet. Rychle se rozběhla směrem ke chlapeckým šatnám. Ta cesta jí nikdy nepřipadala tak dlouhá. Lidé jí zavazeli v cestě. Copak nemohli uhnout? Asi ne, odpověděla si sama, když vrazila do dalšího člověka. Před šatnami narazila na Shibu.
"Em… Ahoj Shibo," začala nejistě, jelikož nikdy nevěděla, jak s potrhlým spolužákem mluvit. "Je tam Leito?"
Shiba se na ni překvapeně podíval. Ostatně jako na každého, kdo na něj promluvil. Odrhnul si patku z očí a chvilku si uřícenou Violu prohlížel, jako by ji viděl poprvé v životě. "Ne," řekl posléze. "Všichni už šli. Já jsem zůstal poslední."
Poslední?! Viola se na něj zoufale podívala. Viděla, že nelže. Slzy měla opět na krajíčku.
"Ale jestli tě to uklidní," pokračoval Shiba, "není to tak dlouho. Když si pohneš, možná je stihneš před školou."
"Jak dlouho?" vyhrkla toužebně.
"Asi tak tři minuty. Museli jste se minout," odvětil Shiba
"Díky," řekla Viola a v další vteřině už rychlou chůzí mířila pryč. Hlavně nepropadat panice, uklidňovala sama sebe a horečně přemýšlela, kam by tak Leito mohl jít. Ke skříňkám určitě ne. To by ho cestou potkala. Leda, že by se stavil na záchod. Stejnou trasou se však vracet nechtěla. Potřebovala místo, kde by ho stoprocentně potkala. Někde, kde by si na něj mohla počkat… V mysli se jí vybavila jeho černá kožená bunda. To je ono! Motorka! Okamžitě zamířila na parkoviště.
Jak se přibližovala ke svému cíli, přidávala do kroku. V poloběhu došla na parkoviště. Okamžitě hledala jeho temný stroj. Stála tam především auta, která většinou patřila učitelům. Jen malá hrstka studentů vlastnila svůj vůz. Podél stěn a na stojanech se pak našla spousta kol. Nacházelo se tam i pár motocyklů, ale ani jeden nebyl jedno. Zoufale se rozhlížela kolem dokola. Co teď? Možná, že zaparkoval před školou. I tam postávalo pár aut a občas se mezi nimi našlo i něco jiného. Bohužel. Dnes tam bylo prázdno.
Kam by mohl jít? Škola právě skončila… Pokud nikam nešel s přáteli, nabízela se jí jen jedna jediná možnost. Domů. Ale kde bydlel? Nikdy u něj nebyla. Jediné, o něm v tomto ohledu věděla, byl fakt, že žil se svou tetou. V jaké části se však jejich byt nacházel, netušila. Jak ho tedy mohla najít? K internetu se teď nedostala, i když pochybovala, že by ho tam našla. Volat? Netušila kam. A i když tušila, neznala číslo. Možná bylo něco ve školních záznamech. Ale jak se k nim mohla dostat? Když tak zvažovala možnosti vloupání do ředitelny, pohrávala si s křížkem na krku. Vzpomněla si, že jí ho dal v tom památníku kde se mimo jiné nacházel i jeho telefon a adresa.
Nelíbilo se jí, že kvůli tomu musí dělat zastávku doma. Taková ztráta času! Nedalo se však nic dělat. Tento plán měl mnohem reálnější šance na uspění, než vloupání se k řediteli. Ještě nebylo pozdě, ujišťovala se cestou na autobus. V jejím snu se stmívalo a teď bylo pár hodin odpoledne. I tak tento údaj značně klamal, jak si posléze uvědomila. V tuto roční dobu slunce zapadalo až nepříjemně brzy. Zbývaly jí tak dvě hodiny. Možná tři.
V autobuse nervózně pokukovala po hodinách. Zdálo se jí, že jedou šíleně pomalu. A čas přitom letěl tak rychle! Snažila se vůz silou vůle popohánět, ale ve výsledku jí připadlo, že jen zastavují na každé křižovatce. Bezmyšlenkovitě si okusovala nehty. Ve svých představách už byla doma a opouštěla byt s papírkem v ruce, kde měla napsanou jeho adresu. Nebyla si jistá, zda to byl pouhý výplodek její choré mysli, či snad opravdová vize. Dost pravděpodobné bylo obojí. Znovu se mu snažila dovolat, ale dočkala se stejné odpovědi. Mobil měl vypnutý. Nebo se nacházel v místě bez signálu, co však ve městě bylo více než nepravděpodobné. V jejím snu ho měl navíc zapnutý. Vůbec jí v ten moment nedošlo, že by mohl mít mobily dva.
Bezděčně vyhlédla z okna. Stáli na červené. Začínala mít pocit, že pěšky by tam byla rychleji. Potlačila nutkání vystoupit na další zastávce. Věděla, že to není pravda. Raději se zaměřila na něco jiného. Přemýšlela nad místem činu. Vůbec to tam nepoznávala. Nenapadlo ji, kde by to mohlo být. Domy měly opraskané omítky, rozbitá okna. Pokud měla okna… Zrezivělé kontejnery zely prázdnotou. Připadalo jí to jako nějaká továrna, ale stejně tak to mohla být jedna z chudinských čtvrtí. Jediné, co věděla, bylo, že se dané místo nacházelo ve městě. Jiné bližší informace, nebo ukazatele, kteří by jí s určením mohli pomoci, bohužel postrádala. Mohlo to být kdekoliv. Trošku ji uklidňoval fakt, že v její vizi nejel na motorce, tudíž se dané místo nemohlo nacházet nijak převratně daleko od jeho bydliště.
Konečně dojeli na zastávku, kde měla vystupovat. Vyskočila z autobusu a rozběhla se směrem k domovu. Lidé se za ní otáčeli, někteří s pobouřenými výrazy. Proč musela jejich bytovka stát tak daleko od autobusové zastávky? Nevěděla. Jelikož se ten den už dost namáhala, zanedlouho ji začalo píchat v boku. Špatně se jí dýchalo, ale v tempu nepolovala. Nohy jí v pravidelných intervalech dopadaly na zem a ukolébávaly ji v mechanickém pohybu. Připadala si jako robot. Z posledních sil vyběhla schody do třetího patra, kde měli byt. U dveří se na chvíli zastavila a zběsila lapala po dechu. Ještě nejsi u konce, napomenula se začala hledat klíče od bytu.
Roztřesenýma rukama odemkla. Nechápala ono nesmyslné pravidlo, kdy vás všechno zdržovalo právě, když jste pospíchali. Do zámku se trefila napotřetí. Doslova vpadla do bytu a s prásknutím zavřela dveře. Tašku hodila na zem. Okamžitě zamířila do pokoje, kde Kisame seděla u počítače a hrála nějakou hloupou hru na facebooku. Hudba jí při tom hlasitě vyhrávala. "Mám hlad," řekla sestře, když vstoupila do místnosti.
Viola si jí nevšímala. Začala se přehrabovat v nočním stolku a hledala památník. Zanedlouho její ruka narazila na pevné desky.
"Héj, slyšíš mě?" obrátila se na ni Kisame otráveně. Nelíbilo se jí, když ji ostatní neposlouchali.
Neslyšela. Zrovna zírala na adresu napsanou na bílé stránce. Kde to proboha je? Otočila se na sestru. Zapnutý počítač se jí hodil. "Pusť mě tam," poručila Kisame.
"Ani náhodou!" ohradila se sestra. "Nejdřív mi udělej jídlo!"
Na tohle Viola neměla čas. "Uhni," řekla Kisame a odstrkovala ji pryč. Té se to samozřejmě nelíbilo.
"Co si to jako dovoluješ?" křičela na Violu jako smyslů zbavená. "To se poví mámě! Hned mě tam pusť nebo-!" V tu ránu jí přiletěla facka. Kisame nejistě zavrávorala. Chytla se za udeřenou tvář a zírala na sestru v němém úžasu. Tohle si k ní Viola ještě nikdy nedovolila. "Du to říct mámě," usykla jedovatě a se slzami na krajíčku a opustila místnost. Hlasitě při tom práskla dveřmi.
Viola nad Kisaminým chováním moc dlouho nepřemýšlela. Vrhla se k počítači a rychle zadávala adresu do vyhledavače google. Jistě, mohla použít tátův počítač nebo matčin notebook, ale zapínáním a přihlašováním by se jen zbytečně zdržovala. Teď hrála o čas. Dům se jí zobrazil na mapách. Na papírek si kromě cesty, jak se tam dostat, napsala ještě celou adresu pro případ, kdyby se náhodou ztratila. Ani se neobtěžovala otevřené internetové okno zavřít a už mířila opět ke dveřím, tentokrát aby mohla vyrazit do ulic.

.
V této části města nikdy nebyla. Nepřipadala jí zrovna přátelská. Rychle postupovala ulicemi podle svého plánku. Doufala, že se neztratí. Na tomto místě by to zažila opravdu nerada. Domy se pyšnily oprýskanými omítkami, mnohdy pokreslenémi různými grafity. Některé byty měly rozbitá okna. Jiným úplně chyběly. Dveře byly posprejované a počmárané mnohými nadávkami. Na jednom domě si všimla stop po požáru. Na rozdíl od místa ve snu tu však všechno naznačovalo tomu, že zde někdo žije. To doopravdy bydlel tady? Na takovém místě? Ulice byly neupravené a vše nasvědčovalo tomu, že zdejší obyvatelé neoplývali nijak značnými finančními prostředky. Nějak se jí to nezdálo.
Došla téměř k cíli své cesty. Najednou nevěděla, do kterého z domů má jít. Na dveřích chyběla popisná čísla. U zvonků nebyla jména. Tak trošku zapochybovala o tom, že by vůbec fungovaly. Její jedinou možností byl muž kouřící přes ulici. Už když sem přišla, zkoumavě si ji prohlížel. Vyhnula se mu pořádným obloukem. Nyní jí nezbývalo nic jiného, než jít za ním.
Zhluboka se nadechla a vyrazila. Klid. Kdyby tě chtěl napadnout, nebo tak něco, určitě bys o tom věděla, uklidňovala se v duchu, jak přecházela z jedné strany vozovky na druhou. "Dobrý den," pozdravila, když k pochybnému muži došla.
"Dobrý," odvětil, když vyfoukl kouř ze svých plic. "Potřebuješ něco, kočičko?" zeptal se a vycenil na ni řadu svých zkažených zubů.
"Ne-nevíte, kde j-je tenhle dům?" vykoktala nejistě.
Muž se podíval na adresu na papíře. "To je támhle," ukázal k jednomu z upravenějších domů. Viola poděkovala a vydala se tím směrem.
Dvoupatrový domek stál hned vedle pětipatrového paneláku, za kterého na střechu domku vedlo požární schodiště. Menší dům sem příliš nezapadal. Jediné, co se na něm podepsalo, bylo stáří, ale jinak byl ve slušném stavu. Majitel se o něj řádně staral. Střechu nejspíš před nedávnem měnili, a všechna okna byla v celku a dokonce i plastová, což se o vedlejší bytovce rozhodně říci nedalo. I tak dům vypadal ošuntěle, ostatně jako všechno kolem.
Částečně čekala, že ji cizí muž bude pronásledovat, ale kroky za sebou nezaslechla. U dveří do domu se otočila. Muž dál kouřil a prostě ji pozoroval. Nezdálo se, že by ji chtěl následovat. Zvonky nikde nenašla, a proto se modlila, aby vstupní dveře nebyly zamčeny. Lehce do nich zatlačila a ony se se zaskřípěním otevřely.
Hledala byt číslo pět. Zanedlouho na něj narazila v prvním patře. Na dveřích byla jmenovka, na které stálo: "Cartier." Srdce se jí rozbušilo závratnou rychlostí. Prosím, ať je doma. Ještě jednou se pokusila bezúspěšně zavolat a pak už stiskla zvonek u dveří. Chodbou se neslo hlasité zvonění. Pustila knoflík a čekala. Za poslouchala se do ticha domu. Žádné kroky spěchající ke dveřím. Nic. Zazvonila po druhé.
Po chvíli čekání nejistě zaklepala na dveře. "Leito?" zavolala. Následoval další stisk zvonku. "Leito!" ozvala se znovu, tentokrát hlasitěji. Nepříjemná předtucha se uhnízdila v její mysli. Volání a klepání dostávalo na naléhavosti. Zvonění se ozývalo stále častěji. Část její mysli jí říkala, že to nemá cenu. Nebyl doma. Na druhou stranu se nehodlala jen tak vzdát. Pořád ještě doufala na zázrak. V reálném světě však zázraky neexistovaly.
"Co se to tu kruci děje?!" vyletěl na ni soused z vedlejšího bytu. To bylo jediné, čeho docílila.
"Já-já…P-pro-promiňte," omlouvala se zmateně.
"Co tady děláš za kravál, ženská? Tak asi není doma. A teď si sbal svejch pět švestek a ať už tě tady nevidim. Jinak tě vyhodim sám, jasný?" pohrozil jí soused a s hlasitou ránou od dveří zmizel ve svém bytu.
Roztřesená Viola vyšla ven na ulici. Šok v ní teprve dozníval. Zhroutila se na chodník před domem. Nepřítomně zírala před sebe. Nebyl tam. Nebyl tam! Slzy se jí draly do očí. Ruka jí vystřelila k ústům, kde si pohrávala se svými rty. Zklamala. Nestihla ho. Kvůli ní teď zemře. Odsoudila ho k smrti. Byla to její chyba. Jen a pouze její chyba. Ona za to mohla. Měla tu moc tomu zabránit, ale neudělala to. Zabila ho. Možná si ruce nezašpinila krví, ale svým způsobem to provedla.
Slzy jí začaly jedna po druhé stékat po tváři. Tentokrát to bylo mnohem horší, než kdy se ráno probudila. To byla ztuhlá šokem. Nyní se chtěla pod vládou nekontrolovatelných vzlyků. Jsem hloupá. Jsem k ničemu. Udělala by cokoliv, aby ho zastavila. V ten moment by byla ochotná prozradit mu i svoje tajemství. Všechno, aby přežil. S vraždou na krku by žít nemohla. Bohužel, teď už jí nic jiného nezbývalo. Hlavu položila na kolena a začala se pomalu houpat dopředu a dozadu. Nečekaná vize přišla jako spása z nebes.
.
Kráčel ulicí, přičemž mu vítr cuchal vlasy. Metrem to tam nebylo daleko. Užíval si poslední sluneční paprsky tohoto dne. Otravné esemesky mu chodily čím dál častěji. Nechtěl ji znervózňovat. Sice mu řekla, že se sejdou u skříňky, ale on tam nepřišel. Ty zprávy ho jen rozčilovaly. Dlouho by se už v klidu neudržel. Navíc, když vypnul telefon a stejná zpráva mu zanedlouho dorazila na ten druhý. Mobil, jehož číslo znal pouze jediný člověk - jeho "zaměstnavatel", jak tajuplnému muži přezdíval. Toto však nebyla tatáž osoba. Nový neznámý jej nejdříve pěkně vydusil a teprve poté se milostivě uráčil a nabídl mu schůzku.
Zapípala mu esemeska. Otráveně protočil panenky. Vylovil mobil z kapsy, přičemž s ním vytáhl i skládací nůž, který si vzal pro všechny případy s sebou. Nůž vrátil zpátky a přečetl si zprávu, která však nebyla od neznámého, jak očekával.
Zaslal jsem vám informace o vašem novém bydlišti. V příloze naleznete i veškeré doklady, jízdenku a peníze na cestu. Uskuteční se to příští úterý.
Pohrdavě si odfrkl. Skvělý… Nestačil zírat, jak se o něj jeho zaměstnavatel staral. Všechno zařídil. Za normálních okolností by byl spokojený, že nemusí nic zařizovat, ale to teď nebyla pravda. Čekal ho tu poslední úkol. Ten, který byl ze všech nejtěžší. Rozloučení s Violou. Přemýšlel, že by jí napsal dopis. Mohli by zajít na večeři nebo do kina. Užili by si krásný večer a on by pak prostě zmizel. Bylo by to tak lepší. Alespoň by se tak vyhnul nepříjemným otázkám z její strany. A ona by za čas zapomněla. Říkalo se přece, že čas všechny rány vyléčí.
Začalo se stmívat. Přitáhl si bundu blíž k tělu. Prošel kolem jednoho kadeřnictví a zahnul do uličky, která…
.
…vedla ke staré továrně na boty! Najednou to místo poznávala. Věděla přesně, kde ho má hledat. S hrůzou si uvědomila, že se v tomto areálu stala první vražda, jíž byla svědkem. Kde to začalo, tam to také skončí. Jaká ironie! Nicméně dostala druhou šanci. Neváhala už ani minutu. Tentokrát to stihne včas!
.
Na místo dorazila s menším předstihem. Neměla tušení, kde se před tím Leito zastavoval. Možná, že byli smluveni na nějaký určitý čas a bylo ještě moc brzy, napadlo ji. Rychle prosvištěla kolem kadeřnictví, kde právě zavírali. Zatočila do ulice vedoucí ke staré uzavřené továrně. Počkala na něm na konci, kde se vcházelo do areálu. Rozhlížela se, zda je tam sama. Toshiro ale přece dorazil po Leitovi, ne? I tak měla nepříjemný pocit, že ji někdo pozoruje. Ačkoliv byla dostatečně oblečená, naskočila jí husí kůže. Okolní budovy se nad ní nepřátelsky tyčily. Nejraději by to místo pořádně prozkoumala, ale strach jí nedovoloval pohnout.
Čím déle čekala, tím podivnější myšlenky ji napadaly. Třeba jsem to už promeškala. Třeba se to už stalo. Ta nejistota byla zničující. Pořád se ujišťovala tím, že se to stalo při západu slunce. Lampy už byly rozsvíceny, ale i tak byl venku dostatek světla. To se teď ještě nestalo. Nejbližší pouliční svítilna byla zhasnutá. Chladná. Bezcitná. Náhle dostala obrovské nutkání najít místo činu. Alespoň jednou se tam podívat. Odolávala své touze a stále dokola si opakovala, že by to byla blbost. Toshiro by tam za nimi určitě přišel. Takhle měli možnost odbočit jinam a skrýt se ve změti uliček továrny.
Čas šel dál a nikdo nepřicházel. Co když se to vůbec nemělo stát dneska? napadlo ji náhle. Její vize jí přeci nezajišťovaly, že se daná věc stane přesně o den později. Jednou se jí už stalo, že viděla událost s dvoudenním předstihem. Co když to byl i tento případ? Kde měla jistotu? Opět si okusovala nehty. Naposledy se mu pokusila dovolat. Jak čekala, nepodařilo se. V tom se nedaleká lampa rozsvítila. Světla pozvolna ubývalo. Zanedlouho zaslechla kroky.
"Leito?" vykoukla nejistě zpoza rohu.
Jmenovaný se zastavil. Šel klidně prostředkem uličky a díval se do země. Zvedl hlavu a zmateně zíral na Violu. "Violo?" Nemohl uvěřit, že by to byla ona.
S úlevou k němu pospíchala. "Musíme odtud pryč," řekla, když k němu došla. Vzala ho za ruku a táhla ho pryč. Nervózně se při tom rozhlížela.
"Co tady děláš?" namítl a zastavil se.
Kousla se do rtu. Nevěděla, co mu na to říct. "To je jedno. Teď musíme pryč." Zatáhla ho za ruku, ale nepohnul se ani o píď.
"Proč?" zeptal se vzdorovitě.
"Já… To ti nemůžu říct."
Tázavě se na ni podíval. Překvapení vystřídala podezřívavost. Přivřel oči a zkoumavě si ji prohlížel.
"Prosím," řekla zoufala a znovu ho zatahala za ruku. Připadala si jako malé dítě, které tahá matku za rukáv, aby jí koupila vysněnou panenku, kterou viděla ve výloze.
"Dokud mi neřekneš, co tady děláš, nikam nejdu," odvětil tvrdě.
"Nemůžeš tam jít," řekla namísto odpovědi.
"Vážně?" Ironie v jeho hlase byla jasně slyšitelná. "A co uděláš? Zabráníš mi v tom?" Vyzývavě se na ni podíval.
Polkla na prázdno. "Nemůžeš tam jít," trvala dál na svém a její stisk o něco zesílil.
"Jak, nemůžu?" zeptal se jí, ale ona mu nedokázala odpovědět. Začínalo ho to štvát. Tohle bylo směšné. Zdržovala ho.
"Je to past," zašeptala. Dívala se mu prosebně do očí, ale v těch jeho se odrážela nedůvěra a jakási tvrdost, i když ona měla slzy jen na krajíčku.
"Jak to můžeš vědět? Vždyť ani nevíš, co tady dělám. Jestli jsi mě sledovala, tak můžeš jít zase domů."
"Nesledovala jsem tě…" ohradila se dotčeně. Alespoň ne schválně, dodala si v duchu.
"Ne? A to ti mám jako věřit, že ses tady procházela jen tak náhodou? Po tom, co jsi mě tu přesvědčovala, abych tam nechodil," opáčil s notnou dávkou sarkasmu. "Promiň Violo, ale na tohle teď vážně nemám čas," řekl a lehce se jí vyškubnul.
Ne. Nemůže odejít. To přece nejde! Panika ji naprosto ochromila. Nedokázala racionálně přemýšlet. Jediné, co v ten moment byla schopná vnímat, byl on, jak odchází. "Leito počkej!" vykřikla zoufale. Nevěděla jak, ale nějak ho přesvědčit potřebovala. Musela to udělat. Musela mu to říct. Nezbyla jí jiná možnost. Zastavil se. Počkala, až se pootočí a pak, s představou trapnosti celé scény, jak idiotsky to bude znít, promluvila: "Já… viděla jsem to."
Nastalo hrobové ticho, kdy se jeden druhému dívali do očí.
"Prosím?" zeptal se po chvíli, jako by snad špatně slyšel.
"Viděla jsem, jak jsi tam šel. Někdo ti napsal a ty … tys tam šel a … on tě … on …" říkala, když se k němu pomalu přibližovala. Pro pláč však svou větu nedokázala dokončit.
"On mě … co?"
"Zastřelil," vydechla. "Vidím budoucnost, Leito."
Šokovaně na ni zíral, neschopen jediného slova. Nakonec se nervózně zasmál. Myslel si, že lže. Že si tu z něj dělá srandu. "Violo, tohle … Já teď vážně nemám čas na vtipy-"
"Přijde ti esemeska," vyhrkla urychleně, aby ho přidržela na místě. "Právě … teď," dodala, když se podívala na hodinky.
Mobil v jeho kapce krátce zapípal. Rukou zašmátral v zadní kapse, aniž by z ní při tom spouštěl oči. Podíval se na displej. "Máte jednu přijatou zprávu," usmívala se na něj zavřená obálka. Nervózně polkl a zprávu přečetl. Pak se na ni šokovaně podíval.
"Věděl jsem to."
Toshirův hlas prořízl ticho, které mezi nimi panovalo. Dvojice nečekaným vyrušením mírně nadskočila. Viola se zmateně otočila, aby uviděla, jak jí pistolí míří přímo mezi oči.
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
.
Kecy závěrem: A co říkáte na konec? Ne, já už se přestanu pitomě ptát. Plán na další kapitolu už mám připravený. Nejdřív jsem se toho bála, protože jsem nad tím nijak moc nepřemýšlela. Tak nějak jsem tu poslední scénu brala jako samozřejmost, ale jak jsem se k tomu blížila více a více, uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevím, jak se to má odehrát. Tak jsem si to začala procházet a ... nechápu, z čeho jsem měla starosti! Oni si to prostě sami napsali. Zpracovávat to asi začnu už dnes večer. Takže zítra se s největší pravděpodobností těšte na vyvrcholení. ^^ Ale nebudeme předbíhat, že.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polgara | Web | 26. června 2010 v 18:02 | Reagovat

No dobře ty, tvoje rychlost ve psnaí kapitol je čím dál tim neuvěřitelnější, ale jeden si začíná zvykat. :-)
Nicméně k ději, je napívnavý a některé části jsou i ze života, o čemž jsme se už bavily na icq.
Jenom mě zarazil ten konec, jenom doufám, že to dopadne tak nějak normálně. I když to bychom po tobě chtěli moc, jak tě znám :-P

2 Awia | Web | 27. června 2010 v 14:04 | Reagovat

[1]: Polgara: Alespoň někdo se ozval. :D Víš Pol ... jak to všechno dopadne se dozvíš na konci. :-P

3 Kitty | Web | 30. června 2010 v 10:34 | Reagovat

Asi jdu zhltnout i zbytek. Ale vždyť jsem "chyběla" jen čtyři dny, tak proč je toho tady tolik?

4 evi | Web | 1. července 2010 v 17:19 | Reagovat

Vůbec se od toho nemůžu odtrhnout! To je tak napínavý!

5 Zmražená Opice | Web | 3. července 2010 v 19:55 | Reagovat

Další skvělá kapitola :) Horzně mě zajímá, jak to bude pokračovat, takže si jdu přečíst ještě posledních pár kapitol :)

6 awia | Web | 14. července 2010 v 1:57 | Reagovat

[3]: Kitty: No to bys mohla. ;-) Protože já čtyři dny nechyběla a poctivě psala dál.

[4]: evi: :-D

[5]: Zmražená Opice: Okej.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.