Navazujeme přesně tam, kde jsme minule skončili...
.
.
"To-shiro," vydechla v naprostém šoku.
"Věděl jsem to už od začátku," pokračoval jmenovaný. Jeho temné oči na ni chladně shlížely. Ve tváři měl výraz triumfálního vítězství. "Jen jsem si tím nebyl úplně jistý. A teď… Teď se má domněnka potvrdila. Já věděl, že sledovat ho nebude zas taková blbost," řekl a trhl při tom hlavou směrem k Leitovi.
Nechápavě na něj zírala. Její mozek nedokázal zpracovat nastalou situaci. Odmítala tomu uvěřit. Bylo to tak absurdní! Ne. Toshiro by na ni přece nemířil zbraní. Neohrožoval by ji. On by… Zabil člověka. Ten fakt na ni dolehl plnou vahou. Ano, ve skutečnosti se to nestalo, ale to jen a pouze díky jejímu zásahu. Protože kdyby sem nepřišla a nezastavila ho, určitě by se tak stalo. O tom nepochybovala. Zmáčkl by spoušť a chladnokrevně Leita zabil. Měl to v sobě. Byl to vrah, svým způsobem. Tak proč teď byla tolik překvapená? Co ji na jeho činu tak moc zaráželo? Kladla si ty otázky stále dokola, když zírala na hlaveň jeho zbraně. Posměšně se na ni šklebila. Temná díra se jí smála do očí a dávala jí jasně najevo, že jeden špatný krok a ona vyšle kus kovu, který díky své rychlosti získá na síle a ukončí její život během okamžiku.
Polkla na prázdno. "Co to děláš?" zeptala se ho nepřirozeně vysokým hlasem.
Neodpovídal. Jen se na ni dál zlomyslně usmíval. V jeho očích pozorovala skryté úmysly. Zlé úmysly. Nejistě pohlédla na Leita. Ten zíral kamsi do ztracena, neschopný slova. Hlavou mu vířily miliony myšlenek, které však vidět nemohla. Náhle se na ni podíval. Zdál se tak malý, ztracený. V očích měl prosbu a nevyřčenou otázku. Že to není pravda. Řekni, že to není pravda. Neřekla nic. S vypětím sil přerušila oční kontakt a podívala se zpět na Toshira.
"Toshiro," zopakovala jeho jméno, aby se ujistila, že ji poslouchá. Potřebovala vědět, že ji vnímá. Že jejím slovům rozumí.
"Byl to dobrý plán, víš?" řekl po chvíli. "Ale tohle je stokrát lepší."
Je to šílenec! Mluvím tu s bláznem. Jiné vysvětlení neexistovalo. Pomátl se na mysli. Ale proč? Kdy? Jak? To snad proto, že se s ním rozešla?
"Polož tu zbraň," promlouvala k němu jako k malému dítěti. "Nechceš přece nikomu ublížit. Nemusíš tu na mě mířit-"
"Ty to nechápeš, co?" přerušil ji Toshiro. "Myslíš si, že jsem cvok, ale tak to není. Pleteš se."
"Ne? A jak to teda je?" dožadovala se vysvětlení. Strach z ní pomalu vyprchával. Nechápala, co se děje, ale její smysly zpozorněly. Právě se nacházela v pohotovostním stavu. Byla připravená kdykoliv zaútočit. Stačilo jen najít vhodnou příležitost. Nezajímalo ji, co jim Chris o takovýchto situacích říkal. Komu na tom záleželo? Jediné, co potřebovala, byl čas. A ta správná chvíle.
"Hledal jsem tě," řekl prostě.
Hledal? Ale proč? Ta slova jí nedávala smysl. Bylo tak snadné ji vykolejit! Jakákoliv odhodlanost byla rázem pryč. Zůstal jen zmatek. Viděla na něm, jak si to užíval. Její pocity. Kdo je ten člověk? ptala se sebe sama. To nebyl ten, kdo se na ni vlídně usmíval. To nebyl ten, kdo ji v těžkých chvílích držel za ruku, hladil po vlasech. To nebyl ten, s kým se poprvé v životě líbala. S kým sdílela cit - lásku. Před ní stál člověk, kterého neznala. Chladný. Krutý. Bezcitný.
Vybavila se jí věta, kterou v jejím snu pronesl. Zdá se, že máme stejný cíl. Cíl… Jaký cíl? Onen pocit, že to má co do činění s její osobou opět rostl. Ne… Nebylo to kvůli ní. Bylo to kvůli tomu, co uměla. Kvůli její schopnosti, kterou oplývala. Čím déle nad tím přemýšlela, tím více jí to dávalo smysl. Krutá pravda na ni začala pomalu doléhat. Jistě… Proč jinak by o ni měl zájem? Vždyť byla tak obyčejná! Ve skutečnosti však nebyla. Bohužel, napadlo ji hořce.
"Je to kvůli mým schopnostem," pronesla klidně. Nebyla to otázka.
"Chytrá holka." Usmál se. V očích však zůstával chlad.
Přemýšlela, co dál. Podívala se na Leita. Ten těkal očima z jednoho na druhého. Občas se zastavil na zbrani. Kousla se do rtu. Hrála o čas.
"Jedno ale nechápu," pokračovala. "Jak jsi to věděl?"
"Nemyslím, že teď na to máme dost času," odvětil Toshiro.
Věděla, že chtěl promluvit, a proto to mu bleskově skočila do řeči. "Sama jsem to zjistila teprve nedávno," natahovala situaci. "Takže mi není tak úplně jasné, jak jsi to mohl vědět ty. Navíc jsi mi nadbíhal dávno před tím, než jsem vůbec tušila, že něco takového umím.
"O tom si můžeme popovídat později," ujistil ji Toshiro chladně. "Teď bych s dovolením využil situace. Takže ty teď půjdeš se mnou," pokynul jí tónem, který naznačoval, že se tak stane bez debaty. Myslel to smrtelně vážně. "Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně."
Mlčky přikývla. Co jiného jí zbývalo?
"A když jsme si to tak pěkně vyřešili,"pokračoval, "zbývá nám vyřídit ještě jedna věc. Zdá se, že nám tu někdo přebývá," ušklíbl se a namířil zbraní na Leita.
Došlo jí, co chce udělat. "Ne!" vykřikla zoufale, což v ten moment Leitovi pravděpodobně zachránilo život. Toshiro se na ni naštvaně podíval. "Nedělej to," přesvědčovala ho dál, dokud byl stále zaměřený na její osobu. "Chceš přece mě, ne?"
"Zvláštní, že se ho snažíš zachránit," pronesl zamyšleně.
Neměla čas nad jeho slovy dlouho přemýšlet. "Co tím získáš, když ho zabiješ?"
"Původně jsem přišel, abych ho zabil."
"Já vím," ujistila ho a prosebně mu při tom hleděla do očí.
A pak se, k jejímu velkému překvapení, rozesmál. Nebyl to však smích v pravém slova smyslu. Tohle byl štěkot. Bez radosti. Bez citu. Tuhla za něj krev v žilách. Bodalo u srdce. Běhal mráz po zádech. Byl v něm výsměch. Politování nad lidskou hloupostí.
Nejistě se na něj podívala. Netušila, co je na této situaci tak vtipného.
"Tohle je spíš k pláči, než k smíchu," konstatoval po chvíli. "Ty jsi tak rozkošná, Violo," otočil se na ni. "Vůbec nic nechápeš, že?"
"Co nechápu?" Zvědavost v jejím hlase byla jasně znatelná. Ani se ji nesnažila skrývat.
"Všechno," řekl tajuplně a znovu se zasmál.
"Všechno?" vydechla, ale pochybovala, že ji slyšel. Její šepot se v ten moment podobal spíš zaševelestění lístků ve větru, jemnému vánku, který proletěl kolem uší.
"Copak on ti nic neřekl?" zeptal se se špetkou nedůvěry v hlase.
"Co by mi měl říkat?"
Zmateně se podívala na Leita. Stále těkal z jednoho na druhého. Pak se u Violy zastavil. Hleděl jí do očí a nervózně při tom polkl. Jako odsouzený před porážkou. Ve tváři se mu zrcadlila lítost.
Toshiro Leita překvapeně pozoroval. Zkoumavě si ho prohlížel. Tiše se zasmál. "No tak jí to řekni," vybídl Leita jemně.
Co mi má říct? ptala se Viola v duchu. Měla neblahý pocit, že jí stále něco uniká. Teď to byla ona, kdo přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
"J-já…" zachraplal Leito, ale dál se nedostal. Hlas mu selhal. "Désolé[1]," vydechl zlomeně.
"Začíná to být ještě zajímavější," ozval se znovu Toshiro. Opět se zasmál. Vypadal při tom jako smyslů zbavený. Právě došel do fáze, kdy šílence vážně připomínal nejen svými řečmi, ale i chováním. Přesto z nich nespouštěl oči a zbraní dál mířil na Leita. Nezdálo se, že by v pozornosti nějak zvlášť polevil. "Tak dobře," řekl, když se uklidnil. "Já ti to teda řeknu, ale pěkně od začátku…"
.
Stejně jako ji předtím zachvátila zvědavost, ji nyní zaplavila nejistota. Chtěla to vůbec slyšet? Náhle shledala, že nechtěla. Bála se toho, co by jí Toshiro mohl říci. Zdá se, že máme stejný cíl. Ta věta se jí vybavila proti své vůli. Toshirovými cílem byla ona. Znamenalo to snad, že ji hledal i Leito? Raději nechtěla znát odpověď. Protože ta by všechno zhroutila. Jen by potvrdila, že to všechno byla lež. A ona nechtěla. Nemohla si něco takového připustit. Bylo by pak něco v jejím životě vůbec reálné? Pak už by si nemohla být jistá ničím. Zranilo by ji to. Zlomilo. Odpověď zněla rozhodně ne. Tak moc se o tom přesvědčovala, až všechny, byť i logické argumenty proti rozdrtila. Leito ji miloval tak, jak ona milovala jeho. Už žádné diskuze. Bez debaty.
Náhle zbraň mířila opět na ni. "Promiň Violo," omlouval se Toshiro, "ale bude to tak jistější, jak sama brzy pochopíš."
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase doopravdy zaslechla lítost? Polkla na prázdno. Přála si zavřít oči a probrat se z této noční můry. Kdyby si alespoň mohla zacpat uši, aby nic z toho nemusela poslouchat! V jejím vnitřním boji však touha dozvědět se víc o fous vyhrávala. Ruce tedy nechala spuštěné podél těla.
"Nuže," spustil Toshiro. "Byla jednou jedna společnost," začal, jako by vyprávěl nějakou pohádku, večerníček pro děti. "Nebudu tu zmiňovat její jméno, protože to teď není důležité. U nás se o ní stejně nemluví. Řekněme, že se ve skutečnosti navíc jedná o víc firem a už tak to budí zmatky. My je pro naše účely označujeme jako "oni", ale pojem Společnost bude příhodnější," vysvětlil úvodem.
Viola přemýšlela, zda myslel stejnou společnost, jako ona. Pokud totiž ano, měla s ní nejspíš mnohem víc společného, než si původně myslela. Pak se pozastavila nad označením "oni". Nenařkl náhodou Toshiro Leita z toho, že byl jedním "z nich"? Tyto myšlenky raději okamžitě zahnala. I tak se musela soustředit na další Toshirova slova.
"Tahle Společnost," pokračoval Toshiro, "byla dlouho neškodná. Nikdo si jí nevšímal. Nebyla ani nijak významná. Až později se ukázalo, že ve skutečnosti jen nenápadně a v pozadí veškerého dění rozhazovala svoje sítě. Aniž by to kdokoliv postřehl, najednou byla tady a rázem se dostávala do podvědomí okolí. Prorážela se do předních pozic. Ale ani tak to nikomu nepřipadalo podivné. Měli prostě dobrý nápad, s kterým prorazili. To se přece dělo dnes a denně. Nakonec byla Společnost jedničkou na trhu. Zanedlouho ovládla celé Japonsko, ale to jí bylo málo. Začala expandovat i do světa. Jenže hrabivému řediteli nešlo jen o obchod. Za tím vším se skrývalo něco jiného. Zlověstnějšího a hrozivého. Společnost v pozadí a v tajnosti rozjela svůj vlastní výzkumný program. Program, který si dal vznešený cíl - vymyslet lepšího člověka.
Dlouho se jim to nedařilo. Jejich pokusy končily bezúspěšně, ale nakonec se přece jen povedlo. Nevíme, jestli byl výsledek úplně podle jejich představ, ale podle všeho se jim podařilo vyvinout osobu obdařenou jistými zvláštními schopnostmi. Netušili jsme, jaké schopnosti to byly, ale Společnost jich bohatě využívala. Tato osoba se jim stala mocnou zbraní, díky níž rychle získávali čím dál větší moc. Nekontrolovatelně se rozrůstali, až se stali hrozbou. Svět si začal uvědomovat, že jsou pro něj až příliš silní a pokud nezasáhne teď, příště už bude pozdě. Někdo to musel zastavit! CIA tedy začala povolávat své jednotky a zapříčinila tak první vzdor Společnosti.
Američtí policisté však měli svázané možnosti. Ve spojených státech možná vliv Společnosti potlačili, ale stopy vedly příliš daleko - za hranice. Nastoupila tedy mezinárodní spolupráce. Tajné služby si mezi sebou vyměňovaly informace, až se dopátrali sídla Společnosti, které se shodou okolností nacházelo v Japonsku. Nikomu se do toho nechtělo. Nikdo se nehodlal zaplést s tak mocným protivníkem. Někdo to však v rámci celosvětového míru udělat musel a volba padla na mladého policistu, který se teprve nedávno stal vedoucím vyšetřovatelem jedné nejmenované stanice - mého otce. A jak Rokuro Midorikawa postupoval výš a výš, do boje proti nim nabíral stále více lidí. Až měl pod palcem celou policii…"
Odmlčel se. Viole hlavou vířily miliony otázek. Copak vážně myslel stejnou společnost jako ona? Vzpomněla si na výzkumné oddělní, kde pracoval ten úlisný vědátor. Otřásla se hnusem. Lepší člověk? Osoba obdařená jistými zvláštními schopnostmi? Mohla to být ona? Jistěže to byla ona! Kdo jiný? Ale jak? Vždyť co si pamatovala, žila v rodině Yagami. Copak nějakým způsobem dokázali najít způsob, jak využít tyto schopnosti od malého dítěte? To bylo absurdní! Vždyť v té době by nesměla umět ani mluvit, aby si alespoň útržky nepamatovala. V tomto ohledu však její mysl zůstala neposkvrněna. A jak se pak dostala pryč? Jak je možné, že o nich nic neví? Kdyby přece byla součástí nějakého jejich plánu, měla by o tom vědět, ne? Toshiro jí to zanedlouho vysvětlil.
"Po nějaké době," mluvil dál, "jim však ona osoba utekla. Začala hra o čas. Jak společnost, tak policie ji chtěla získat jako první. Obě strany byly ochotné dosáhnout toho všemi možnými prostředky. Nemohli jsme ji najít celý dlouhý rok. Cestovala z místa na místo, vždy po sobě perfektně uklidila stopy. Bylo to zvláštní, protože kdykoliv se k nám dostala jakákoliv zmínka o ní, zmizela. Společnost ji pak vypátrala. Nejspíš to bylo tím, že ji znali. Bohužel měli smůlu. Možná ji našli, ale při pokusu ji dopadnout a vrátit zpět onu osobu nešťastnou náhodou zabili."
"Ale," podotkl hořce, "nesmělo by to být tak jednoduché, aby tu nebylo žádné ale. Později se ukázalo, že ona osoba měla dítě. Po době relativního klidu, kdy policie Společnost monitorovala jen z povzdálí, se to opět rozjelo nanovo. Podle jednoho z vědeckých pracovníků Společnosti byly totiž schopnosti dědičné. O takovou šanci se Společnost nechtěla připravit. To dítě mělo být zhruba v našem věku. Nikdo si však nebyl jistý jeho schopnostmi, tudíž se hledělo na všechny anomálie.
Nejdřív jsme se tomu zdráhali uvěřit, ale všechny stopy vedly sem do Takasaki, kdy ji Společnost dostala. A když si to otec uvědomil, zasvětil i mě, abych se na tom podílel. Bylo mým úkolem být populární. Mělo se o mě slyšet. Dívky mě měly zbožňovat a já si je měl jednu po druhé proklepávat. Byl to geniální plán. Zanedlouho jsem měl přehled po celé škole a ještě dál. Jak jsem však pokračoval v pátrání a na nic nenarážel, začalo mi to být divné.
Po čase jsi mě napadla ty, Violo. Jistě, od Tatsuki jsem o tobě něco málo věděl, ale byla jsi tak jiná. Začal jsem se kolem tebe motat, ale t y jsi neodmítala, čímž se má zvědavost jen prohlubovala. Ze začátku jsem si svým úsudkem nebyl vůbec jistý, ale když už nic, tak jsem si s tebou mohl pohrát…"
Dělalo se jí z něho špatně. Všechno jí do sebe začala až moc zapadat. Proto se o ni zajímal! Bylo to k pláči. Tak proč teď měla takovou chuť začít se smát?
"…Po čase se mi konečně podařilo prolomit tu tvoji bariéru. Zjišťoval jsem, že na tobě nebylo nic zvláštního, ale pak jsi za mnou přišla s prosbou o pomoc. Hledala jsi svoje rodiče. Pustil jsem se do pátrání a co jsem nenašel! Podle všech možných záznamů jsi byla dcerou Yuzu Yagami. V té kavárně jsi ale zněla tak věrohodně. Nedalo mi to. Možná jsem nenašel žádnou hmatatelnou stopu, ale i tak chybějící informace zaváněly podezřením. Čím méně jsem toho nacházel, tím má jistota rostla. Pak jsi se se mnou rozešla a řekla, že už o své biologické rodiče nemáš zájem. To mě zmátlo. Logicky jsem uvažoval, že jsi se s nimi chtěla setkat právě kvůli svým schopnostem. Teď se mi však poštěstilo slyšet to přímo od tebe."
S těmi slovy skončil. Dál na ni shlížel očima bez lítosti a mířil na ni zbraní. "Ale co s tím má společného Leito?" zeptala se nakonec. Jenda možnost ji napadla, avšak tomu odmítala uvěřit.
Toshiro se zasmál. "No není to jasný?" zvolal. "On je přece špicl Společnosti!" Tím potvrdil její myšlenku.
I tak tomu nevěřila. To prostě nemohla být pravda. Dokud to neslyšela z jeho úst, odmítla něco takového připustit. Podívala se na Leita. "Je to pravda?" zeptala se zoufale.
Neodpověděl. Viděla lítost v jeho očích. Promiň, omlouvaly se za něho. Zalapala po dechu. V ten moment na ni dolehl další šok.
.
"Tak bychom to tu mohli rozpustit. Co říkáte?" ozval se po chvíli Toshiro. Říkal to, jako by se nudil. Znovu mířil na Leita.
Netušila, nad čím Toshiro přemýšlí a nestřílí, avšak okamžitě využila situace. Jednou rukou elegantně vklouzla do kapsy svých džínsů a nahmatala mobilní telefon. V ten moment byla ráda, že si Toshirovo číslo stále ještě nesmazala z tlačítek rychlé volby. Jediným stisknutím vytáčela jeho telefon. Doufala, že má mobil u sebe. Zanedlouho ticho prořízl jeho vyzváněcí tón.
"Sakra," usykl a volnou rukou šmátral po mobilu. Nemohl ho vytáhnout. Podíval se, co mu v tom brání, a přesně v tu chvíli byla správná příležitost.
"Teď!" vykřikla Viola.
Jako by četl její myšlenky. Jako by se na tom snad domluvili. Leito jediným bleskovým pohybem vytáhl nůž z kapsy a hodil. Než si Toshiro uvědomil, co se děje, čepel se mu zaryla do ruky. Vykřikl bolestí a pistoli upustil. Viola dlouho nepřemýšlela nad tím, jak se mu to podařilo. Jaká to byla vlastně náhoda, že se Leito strefil. Neváhala a okamžitě vzala do zaječích.
Neohlížela se, jestli Leito běží za ní. Netušila, co teď dělá. Bylo jí to jedno. V ten moment chtěla zachránit především sama sebe. Pobíhala po areálu steré továrny a hledala skrýš, kde by ji nenašel. Snažila se dostat i do nějaké budovy, ale nakonec tuto možnost zavrhla. Neznala to tam a snadno by ji mohl zahnat do slepé uličky. Rozhodla se tedy zůstat venku na volném prostranství, kde měla jakési pochybné možnosti úniku. Věděla, že by stačilo najít cestu ven, ale v té chvíli už byla tak zamotaná v změti uliček, že se s každým krokem obávala, jestli za rohem náhodou nenarazí na Toshira. Netušila, kde se sama nachází.
Došla až k řece, která areálem protékala. Kráčela podél jejího břehu a hledala cestu zpět do bezpečí budov. Zde byla až příliš na ráně. U vjezdu do podzemních garáží našla schodiště na střechu, která byla na stejné úrovni jako zem u továrních baráků. Vyšla nahoru a skryla se za starý kontejner, na který tu narazila. Sedla si tam na zem, hlavu položila na kolena. Nezbývalo jí nic jiného, než čekat.
Chtělo se jí brečet. S vypětím všech zbývajících sil pláč potlačila. Mohl by přece prozradit její polohu. Pozvolna na ni všechno doléhalo. Začala si uvědomovat, jak moc velký problém teď má. Už ji nezajímalo, o by tomu řekli lidi, kdyby zjistili, že má nějaké podivné schopnosti. Hledala ji policie, hledala ji společnost a klidně by se vsadila, že ji hledá ještě někdo jiný. Ani by se tomu nedivila. Ale co teď měla dělat? Co by se stalo, kdyby ji našli? Zavřeli by ji a zkoumali jako nějaké zvířátko? Snažili by se ji využít ve svůj prospěch? Nebo by ji rovnou zabili? Nějak si nebyla jistá, která z těch možností je horší.
Zaslechla kroky. O vteřinu později se vedle ní objevil Leito. Zaraženě na sebe hleděli. Jak se sem dostal? Propukla v ní panika. Musela areálem proběhnout v kruhu, protože jiné vysvětlení ji nenapadalo. Zanedlouho tuto myšlenky podpořily další kroky, které mířily ke stejnému místu. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, komu patří. Byli tam jenom tři.
Tsohiro přišel na střechu. Slyšela, jak jde k jejímu okraji, chvíli tam stojí pak se vrací zpátky. Aktivovala své schopnosti. Sledovala jeho příští krok. Leito se chtěl podívat, kde se protivník nachází. Chytla ho za ruku. Zmateně se na ni otočil. Zavrtěla hlavou a naznačila mu, že kdyby to udělal, Toshiro by ho zastřelil.
Chvilka nepozornosti stačila, aby propásla okamžik, kdy se Toshiro rozhodl jít prozkoumat onen kontejner. Blbé místo na schování, konstatovala po chvíli. Jeho kroky se přibližovaly. Ani si neuvědomila, že Leitovu ruku pořád ještě drží. Nestalo hrobové ticho. Její dech jí při tom připadal tak hlasitý, že musel být slyšet na kilometry daleko.
"Tady jste!" ozval se Toshiro z druhé strany, než předpokládala. Překvapením vyjekla. Po tváři se mu rozlil nepříliš vlídný úšklebek. Ze zraněné ruky mu stékala krev. V druhé držel pistoli. Teď se vám pomstím, říkaly jeho oči.
Leito mu z ruky vykopl zbraň, která zajela pod kontejner. Vztek v něm sílil. Vytáhl Leitův nůž a nebezpečně se s ním ohnal. Leito nedbal nebezpečí a vrhnul se na Toshira. Začali se prát.
Viola netušila proč, ale snažila se zpod starého kontejneru vylovit pistoli. K čemu ti bude, holka? Vždyť ani nevíš, jak se s tím zachází… říkala sama sobě, když ležela na zemi a rukou šmátrala v temnotě. Zvuky boje k ní doléhaly jakoby z velké dálky. Konečně nahmatala něco pevného. Omotala kolem toho prsty a zatáhla Za hlaveň držela pistoli. Okamžitě ji vzala správně. Nepochybovala, že je nabitá. Připadala si nesmírně zvláštně, když se škrábala zpět na nohy se zbraní v ruce.
"Přestaňte!" vykřikla, když zkontrolovala stav boje. Leito se držel za bok. Prsty měl zbarveny červenou tekutinou. Toshiro ve zdravé ruce stále svíral nůž. "Dost!" zavolala znovu, když Toshiro udělal další výpad, ale neposlouchali ji. Bylo to zbytečné. Nemělo cenu mířit na jeho z nich. Otočila tedy zbraň vzhůru a vystřelila do vzduchu.
Následovaná rána je oba zaskočila. Toshiro překvapeně zamrkal. Stáli u samého okraje střechy garáží a bylo jen otázkou času, kdy jeden z nich spadne dolů. Leito se na ni neotáčel. Vzpamatoval se rychleji, což bylo Toshirovi osudným. Uštědřil mu pořádnou ránu do obličeje. Protivník zavrávoral a v dalším momentě už přeletěl přes okraj a zmizel jim z očí. Ozvalo se žuchnutí po dopadu.
Ozvěna se hrozivě nesla tichem. Chvíli šokovaně stáli, ale pak se zároveň rozběhli dolů. Toshiro ležel na zemi v nepřirozené poloze. Nehýbal se. Viola s k němu pomalu přibližovala. Nechtěla ho zabít! Leito jí položil ruku na rameno, aby ji zastavil. Vyděšeně se na něj podívala.
"Nepřestávej na něj mířit," poručil jí a ona si teprve v tu chvíli uvědomila, že má pořád ještě zbraň.
Bez řečí ho poslechla.
Přiskočil k Toshirovi a okamžitě mu kontroloval tep. Díval se, zda dýchá. Hledal možná zranění. To vše s precizností zkušeného zdravotníka. "Žije," konstatoval po chvíli a jí spadl kámen ze srdce. Přetočil ho do stabilizované polohy. "Jestli teď nemáš nic proti, zavolám z jeho mobilu záchranku." Otočil se na ni. Tázavě na ni pohlédl a vyčkával. Přikývla. Ruku skryl do rukávu, aby na mobilu nezanechal otisky. Rychle zdravotní službě oznámil jejich polohu a dřív, než mu stačili položit jakoukoliv další otázku, zavěsil. "Měli bychom jít," řekl a vstal.
Zarazil se. Mířila přímo na něj. Varovně se na něj dívala. Nepřibližuj se, říkala mu svým postojem. Poslechl. Klidně stál a odevzdaně zvedl ruce vzhůru. Jako by ji vyzíval. Zastřel mě. Nebudu ti to mít za zlé. Udělala pár kroků zpět. Pak ještě jeden. Ještě dva … Naposledy na něj pohlédla. Poté se otočila a utíkala pryč. Pistoli při tom zahodila do nejbližšího kanálu.
.
[1] Désolé = promiň (fr.)













Bylo zřejmě, že Viola a společnost a její projekt asi nějak souvisejí, ale takhle napínavé rozuzlení jsem si vážně užila! Jen si říkám, jestli Viola neměla chránit spíš Toshira než Leita...