Červen 2010

Show must go on...

29. června 2010 v 20:32 | katHys |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Stála uprostřed tanečního parketu a muzika hrála. Jednotlivé tóny se linuly z reproduktorů a laškovaly s ostatními. Vyzívaly je, hrály si s nimi. Ovíjely se kolem jejich těl a sevřely je jako nějaké neviditelné ruce, které je nutili tančit, smyslně se svíjet v rytmu hudby. Ale ona se nehýbala. Byla jako socha vytesaná ve středu sálu. Jako mramorový sloup, kterého si nikdo nevšímal, jen mu uhýbal z cesty. Pozorovala ostatní, jak se točí kolem ní. Drží se za ruce a tančí. Slyšela hovor, smích, pláč. Slyšela lidi, jak se spolu baví, komunikují. Chtěla se taky bavit. Smát se tomu vtipu. Brečet nad ztrátou oné dívky. Nemohla. Když mluvila, nikdo ji neposlouchal. Lidé se od ní otáčeli, jako kdyby byla nějaký hnus. Jako kdyby neexistovala. Pokusila se naposledy vykřiknout, ale nikdo si jí nevšímal. Nikdo se ani nepootočil. Nezastavil. Vše bylo stejné, jako předtím. Jako kdyby nikdo nekřičel. Vytáhla tedy zbraň a přiložila si ji ke spánku. Vystřelila. Pistole dopadla k zemi. Mrtvé tělo hned vedle ní. A taneční pár jej při jásavé polce elegantně přeskočil a pokračoval dál. Stejně jako zbytek sálu. Zábava pokračovala. Protože show must go on.

A takhle se prosím cítím, kdyby to někoho zajímalo, jakože to stejně nikoho nezajímá. Proč taky, že?

Prázdninové plánování

27. června 2010 v 19:32 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
FAJN! Jelikož se tedy téměř nikdo neozval, bylo rozhodnuto za vás (máte smůlu). Buď se dostavíte, nebo ne. Občas mám vážně pocit, že mluvím do větru. Už jsem si tak trochu zvykla z reálu, že mě prostě nikdo neposlouchá, ale tady to teda fakt bolí. Sraz budev 15:30 na Václaváku (tam snad všichni trefíte) u koně pod ocasem (což znamená na druhé straně, než je hlava). Pak vám ještě zdělím nějaký poznávací znamení, podle čeho mě a Nenci poznáte. A budem tam čekat maximálně půl hodiny, ne jak minule.

Člověk by nic neměl odkládat příliš dlouho, aby pak náhodou nebylo pozdě. Já s tím mám bohužel zkušenosti a snad nikdy jsem se nepoučila. Nyní se to snažím napravit. Nejprve ale začnu otázkou: Jak vypadají vaše letošní prázdniny? Máte už nějaké plány, nebo vůbec nevíte a počkáte, jak se to vyvrbí? Ty moje totiž, na rozdíl od těch loňských, vypadají docela "plně" a zajímavě. Rozhodně si užiju.

Začala bych Prahou. Co jsem se dívala na anketu, nejvíce lidem (plný počet je 3, jak jsem dívala), by vyhovoval datum 2.7. Tak tedy oficiálně oznamuji, že sraz bude 2.7. Kde? Kdy? Piště návrhy. Jinak to bude asi znovu na Zličíně (upozorňuji). Pokud tedy s Pol nedomluvíme menší procházku Prahou (doufám, že vám menší chození nebude vadit). Miluju historická centra víte. Dovnitř ale nikam lozit nemusíme (ne, že bych na to měla prachy...). Napište, kdo by přišel! A pokud jste navrhovali jiný den a chtěli jste se sejít tak moc, můžeme se domluvit "bokem". A nebojte, nebyla bych tam sama. Se mnou by určitě jela ještě Nenci. V tomto ohledu je důležitá komunikace. Klidně se ptejte, ráda odpovím. Podávejte návrhy. Ale hlavně - pište. Musím si o tom udělat nějakou představu.

Dalším bodem programu je samozřejmě následná Nencina návštěva u nás. To zas bude něco. Nevím, co všechno podnikem, ale bude to akční. To rozhodně. Hodlám fotit jak blázen (i v Praze). Takže foťák dostane pořádně co proto. Během tohoto týdne bych taktéž ráda uskutečnila výlet do Brna (za Miselle, se kterou se musíme pořádně domluvit). Takže další cestování mimo mé rodiště. Ale tím to zdaleka nekončí.

Aby toho pro červenec nebylo málo, doopravdy se uskuteční má cesta do Anglie. Na dva týdny. Ano, jsem sebevrah. Více informací nejspíš poskytnu, až se vrátím, abych vám popovídala jak úžasné/hrozné to bylo. S tímto je však spojená jedna prosba. Neletěli jste někdo letadlem? Já vím, že ano. Určitě se alespoň jeden člověk najde. Já nikdy a potřebovala bych vědět, jak to chodí. Jsem z toho značně nervózní už teď. Navíc nebudu mít možnost vrátit se dříve domů, moje jazykové schopnosti pokulhávají, ale ... jak už jsem zmiňovala na začátku, sebevražedné sklony se opět projevily.

Srpen pak vypadá poklidněji. Nějaký druhý (nebo třetí) týden mne čeká pravděpodobně chata, ale to ještě nevím, jak bude. Uvidím podle toho, kdo pojede (protože pokud by tam měla být jen naše rodinka, bylo by to dost o ničem - rodinné dovolené vždy dopadnou katastrofálně, alespoň tedy u nás). Pokud to ale dopadne tak, jak doufám ... nemuselo by to být vůbec k zahození. Jak se však znám, tak to bude přesně naopak a - to je jedno. Rozhodně tedy mám co dělat.
Jinak mám volno. Snad. Takže pokud někdy plánujete výlet do Olomouce, či okolí. Na nějakou akci, o které s největší pravděpodobností nevím - piště. Ráda se zas s někým novým setkám. A těším se. Ne, že ne. Ale mám i strach. Strach z neznámého v podobě Anglie. Strach z toho, že se to zase nějak pos*re, jako vždy, protože já jsem na tohle expert. A ještě ze spousty jiných věcí. Ale ... o tom zas jindy!

| EPILOG

27. června 2010 v 12:02 | katHys |  Blue Eyes
...

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ - NEBE, PEKLO, RÁJ

27. června 2010 v 12:02 | katHys |  Blue Eyes
Navazujeme přesně tam, kde jsme minule skončili...
.
<< předchozí kapitola | epilog >>....................
.
"To-shiro," vydechla v naprostém šoku.
"Věděl jsem to už od začátku," pokračoval jmenovaný. Jeho temné oči na ni chladně shlížely. Ve tváři měl výraz triumfálního vítězství. "Jen jsem si tím nebyl úplně jistý. A teď… Teď se má domněnka potvrdila. Já věděl, že sledovat ho nebude zas taková blbost," řekl a trhl při tom hlavou směrem k Leitovi.
Nechápavě na něj zírala. Její mozek nedokázal zpracovat nastalou situaci. Odmítala tomu uvěřit. Bylo to tak absurdní! Ne. Toshiro by na ni přece nemířil zbraní. Neohrožoval by ji. On by… Zabil člověka. Ten fakt na ni dolehl plnou vahou. Ano, ve skutečnosti se to nestalo, ale to jen a pouze díky jejímu zásahu. Protože kdyby sem nepřišla a nezastavila ho, určitě by se tak stalo. O tom nepochybovala. Zmáčkl by spoušť a chladnokrevně Leita zabil. Měl to v sobě. Byl to vrah, svým způsobem. Tak proč teď byla tolik překvapená? Co ji na jeho činu tak moc zaráželo? Kladla si ty otázky stále dokola, když zírala na hlaveň jeho zbraně. Posměšně se na ni šklebila. Temná díra se jí smála do očí a dávala jí jasně najevo, že jeden špatný krok a ona vyšle kus kovu, který díky své rychlosti získá na síle a ukončí její život během okamžiku.
Polkla na prázdno. "Co to děláš?" zeptala se ho nepřirozeně vysokým hlasem.
Neodpovídal. Jen se na ni dál zlomyslně usmíval. V jeho očích pozorovala skryté úmysly. Zlé úmysly. Nejistě pohlédla na Leita. Ten zíral kamsi do ztracena, neschopný slova. Hlavou mu vířily miliony myšlenek, které však vidět nemohla. Náhle se na ni podíval. Zdál se tak malý, ztracený. V očích měl prosbu a nevyřčenou otázku. Že to není pravda. Řekni, že to není pravda. Neřekla nic. S vypětím sil přerušila oční kontakt a podívala se zpět na Toshira.
"Toshiro," zopakovala jeho jméno, aby se ujistila, že ji poslouchá. Potřebovala vědět, že ji vnímá. Že jejím slovům rozumí.
"Byl to dobrý plán, víš?" řekl po chvíli. "Ale tohle je stokrát lepší."
Je to šílenec! Mluvím tu s bláznem. Jiné vysvětlení neexistovalo. Pomátl se na mysli. Ale proč? Kdy? Jak? To snad proto, že se s ním rozešla?
"Polož tu zbraň," promlouvala k němu jako k malému dítěti. "Nechceš přece nikomu ublížit. Nemusíš tu na mě mířit-"
"Ty to nechápeš, co?" přerušil ji Toshiro. "Myslíš si, že jsem cvok, ale tak to není. Pleteš se."
"Ne? A jak to teda je?" dožadovala se vysvětlení. Strach z ní pomalu vyprchával. Nechápala, co se děje, ale její smysly zpozorněly. Právě se nacházela v pohotovostním stavu. Byla připravená kdykoliv zaútočit. Stačilo jen najít vhodnou příležitost. Nezajímalo ji, co jim Chris o takovýchto situacích říkal. Komu na tom záleželo? Jediné, co potřebovala, byl čas. A ta správná chvíle.
"Hledal jsem tě," řekl prostě.
Hledal? Ale proč? Ta slova jí nedávala smysl. Bylo tak snadné ji vykolejit! Jakákoliv odhodlanost byla rázem pryč. Zůstal jen zmatek. Viděla na něm, jak si to užíval. Její pocity. Kdo je ten člověk? ptala se sebe sama. To nebyl ten, kdo se na ni vlídně usmíval. To nebyl ten, kdo ji v těžkých chvílích držel za ruku, hladil po vlasech. To nebyl ten, s kým se poprvé v životě líbala. S kým sdílela cit - lásku. Před ní stál člověk, kterého neznala. Chladný. Krutý. Bezcitný.
Vybavila se jí věta, kterou v jejím snu pronesl. Zdá se, že máme stejný cíl. Cíl… Jaký cíl? Onen pocit, že to má co do činění s její osobou opět rostl. Ne… Nebylo to kvůli ní. Bylo to kvůli tomu, co uměla. Kvůli její schopnosti, kterou oplývala. Čím déle nad tím přemýšlela, tím více jí to dávalo smysl. Krutá pravda na ni začala pomalu doléhat. Jistě… Proč jinak by o ni měl zájem? Vždyť byla tak obyčejná! Ve skutečnosti však nebyla. Bohužel, napadlo ji hořce.
"Je to kvůli mým schopnostem," pronesla klidně. Nebyla to otázka.
"Chytrá holka." Usmál se. V očích však zůstával chlad.
Přemýšlela, co dál. Podívala se na Leita. Ten těkal očima z jednoho na druhého. Občas se zastavil na zbrani. Kousla se do rtu. Hrála o čas.
"Jedno ale nechápu," pokračovala. "Jak jsi to věděl?"
"Nemyslím, že teď na to máme dost času," odvětil Toshiro.
Věděla, že chtěl promluvit, a proto to mu bleskově skočila do řeči. "Sama jsem to zjistila teprve nedávno," natahovala situaci. "Takže mi není tak úplně jasné, jak jsi to mohl vědět ty. Navíc jsi mi nadbíhal dávno před tím, než jsem vůbec tušila, že něco takového umím.
"O tom si můžeme popovídat později," ujistil ji Toshiro chladně. "Teď bych s dovolením využil situace. Takže ty teď půjdeš se mnou," pokynul jí tónem, který naznačoval, že se tak stane bez debaty. Myslel to smrtelně vážně. "Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně."
Mlčky přikývla. Co jiného jí zbývalo?
"A když jsme si to tak pěkně vyřešili,"pokračoval, "zbývá nám vyřídit ještě jedna věc. Zdá se, že nám tu někdo přebývá," ušklíbl se a namířil zbraní na Leita.
Došlo jí, co chce udělat. "Ne!" vykřikla zoufale, což v ten moment Leitovi pravděpodobně zachránilo život. Toshiro se na ni naštvaně podíval. "Nedělej to," přesvědčovala ho dál, dokud byl stále zaměřený na její osobu. "Chceš přece mě, ne?"
"Zvláštní, že se ho snažíš zachránit," pronesl zamyšleně.
Neměla čas nad jeho slovy dlouho přemýšlet. "Co tím získáš, když ho zabiješ?"
"Původně jsem přišel, abych ho zabil."
"Já vím," ujistila ho a prosebně mu při tom hleděla do očí.
A pak se, k jejímu velkému překvapení, rozesmál. Nebyl to však smích v pravém slova smyslu. Tohle byl štěkot. Bez radosti. Bez citu. Tuhla za něj krev v žilách. Bodalo u srdce. Běhal mráz po zádech. Byl v něm výsměch. Politování nad lidskou hloupostí.
Nejistě se na něj podívala. Netušila, co je na této situaci tak vtipného.
"Tohle je spíš k pláči, než k smíchu," konstatoval po chvíli. "Ty jsi tak rozkošná, Violo," otočil se na ni. "Vůbec nic nechápeš, že?"
"Co nechápu?" Zvědavost v jejím hlase byla jasně znatelná. Ani se ji nesnažila skrývat.
"Všechno," řekl tajuplně a znovu se zasmál.
"Všechno?" vydechla, ale pochybovala, že ji slyšel. Její šepot se v ten moment podobal spíš zaševelestění lístků ve větru, jemnému vánku, který proletěl kolem uší.
"Copak on ti nic neřekl?" zeptal se se špetkou nedůvěry v hlase.
"Co by mi měl říkat?"
Zmateně se podívala na Leita. Stále těkal z jednoho na druhého. Pak se u Violy zastavil. Hleděl jí do očí a nervózně při tom polkl. Jako odsouzený před porážkou. Ve tváři se mu zrcadlila lítost.
Toshiro Leita překvapeně pozoroval. Zkoumavě si ho prohlížel. Tiše se zasmál. "No tak jí to řekni," vybídl Leita jemně.
Co mi má říct? ptala se Viola v duchu. Měla neblahý pocit, že jí stále něco uniká. Teď to byla ona, kdo přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
"J-já…" zachraplal Leito, ale dál se nedostal. Hlas mu selhal. "Désolé[1]," vydechl zlomeně.
"Začíná to být ještě zajímavější," ozval se znovu Toshiro. Opět se zasmál. Vypadal při tom jako smyslů zbavený. Právě došel do fáze, kdy šílence vážně připomínal nejen svými řečmi, ale i chováním. Přesto z nich nespouštěl oči a zbraní dál mířil na Leita. Nezdálo se, že by v pozornosti nějak zvlášť polevil. "Tak dobře," řekl, když se uklidnil. "Já ti to teda řeknu, ale pěkně od začátku…"
.
Stejně jako ji předtím zachvátila zvědavost, ji nyní zaplavila nejistota. Chtěla to vůbec slyšet? Náhle shledala, že nechtěla. Bála se toho, co by jí Toshiro mohl říci. Zdá se, že máme stejný cíl. Ta věta se jí vybavila proti své vůli. Toshirovými cílem byla ona. Znamenalo to snad, že ji hledal i Leito? Raději nechtěla znát odpověď. Protože ta by všechno zhroutila. Jen by potvrdila, že to všechno byla lež. A ona nechtěla. Nemohla si něco takového připustit. Bylo by pak něco v jejím životě vůbec reálné? Pak už by si nemohla být jistá ničím. Zranilo by ji to. Zlomilo. Odpověď zněla rozhodně ne. Tak moc se o tom přesvědčovala, až všechny, byť i logické argumenty proti rozdrtila. Leito ji miloval tak, jak ona milovala jeho. Už žádné diskuze. Bez debaty.
Náhle zbraň mířila opět na ni. "Promiň Violo," omlouval se Toshiro, "ale bude to tak jistější, jak sama brzy pochopíš."
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase doopravdy zaslechla lítost? Polkla na prázdno. Přála si zavřít oči a probrat se z této noční můry. Kdyby si alespoň mohla zacpat uši, aby nic z toho nemusela poslouchat! V jejím vnitřním boji však touha dozvědět se víc o fous vyhrávala. Ruce tedy nechala spuštěné podél těla.
"Nuže," spustil Toshiro. "Byla jednou jedna společnost," začal, jako by vyprávěl nějakou pohádku, večerníček pro děti. "Nebudu tu zmiňovat její jméno, protože to teď není důležité. U nás se o ní stejně nemluví. Řekněme, že se ve skutečnosti navíc jedná o víc firem a už tak to budí zmatky. My je pro naše účely označujeme jako "oni", ale pojem Společnost bude příhodnější," vysvětlil úvodem.
Viola přemýšlela, zda myslel stejnou společnost, jako ona. Pokud totiž ano, měla s ní nejspíš mnohem víc společného, než si původně myslela. Pak se pozastavila nad označením "oni". Nenařkl náhodou Toshiro Leita z toho, že byl jedním "z nich"? Tyto myšlenky raději okamžitě zahnala. I tak se musela soustředit na další Toshirova slova.
"Tahle Společnost," pokračoval Toshiro, "byla dlouho neškodná. Nikdo si jí nevšímal. Nebyla ani nijak významná. Až později se ukázalo, že ve skutečnosti jen nenápadně a v pozadí veškerého dění rozhazovala svoje sítě. Aniž by to kdokoliv postřehl, najednou byla tady a rázem se dostávala do podvědomí okolí. Prorážela se do předních pozic. Ale ani tak to nikomu nepřipadalo podivné. Měli prostě dobrý nápad, s kterým prorazili. To se přece dělo dnes a denně. Nakonec byla Společnost jedničkou na trhu. Zanedlouho ovládla celé Japonsko, ale to jí bylo málo. Začala expandovat i do světa. Jenže hrabivému řediteli nešlo jen o obchod. Za tím vším se skrývalo něco jiného. Zlověstnějšího a hrozivého. Společnost v pozadí a v tajnosti rozjela svůj vlastní výzkumný program. Program, který si dal vznešený cíl - vymyslet lepšího člověka.
Dlouho se jim to nedařilo. Jejich pokusy končily bezúspěšně, ale nakonec se přece jen povedlo. Nevíme, jestli byl výsledek úplně podle jejich představ, ale podle všeho se jim podařilo vyvinout osobu obdařenou jistými zvláštními schopnostmi. Netušili jsme, jaké schopnosti to byly, ale Společnost jich bohatě využívala. Tato osoba se jim stala mocnou zbraní, díky níž rychle získávali čím dál větší moc. Nekontrolovatelně se rozrůstali, až se stali hrozbou. Svět si začal uvědomovat, že jsou pro něj až příliš silní a pokud nezasáhne teď, příště už bude pozdě. Někdo to musel zastavit! CIA tedy začala povolávat své jednotky a zapříčinila tak první vzdor Společnosti.
Američtí policisté však měli svázané možnosti. Ve spojených státech možná vliv Společnosti potlačili, ale stopy vedly příliš daleko - za hranice. Nastoupila tedy mezinárodní spolupráce. Tajné služby si mezi sebou vyměňovaly informace, až se dopátrali sídla Společnosti, které se shodou okolností nacházelo v Japonsku. Nikomu se do toho nechtělo. Nikdo se nehodlal zaplést s tak mocným protivníkem. Někdo to však v rámci celosvětového míru udělat musel a volba padla na mladého policistu, který se teprve nedávno stal vedoucím vyšetřovatelem jedné nejmenované stanice - mého otce. A jak Rokuro Midorikawa postupoval výš a výš, do boje proti nim nabíral stále více lidí. Až měl pod palcem celou policii…"
Odmlčel se. Viole hlavou vířily miliony otázek. Copak vážně myslel stejnou společnost jako ona? Vzpomněla si na výzkumné oddělní, kde pracoval ten úlisný vědátor. Otřásla se hnusem. Lepší člověk? Osoba obdařená jistými zvláštními schopnostmi? Mohla to být ona? Jistěže to byla ona! Kdo jiný? Ale jak? Vždyť co si pamatovala, žila v rodině Yagami. Copak nějakým způsobem dokázali najít způsob, jak využít tyto schopnosti od malého dítěte? To bylo absurdní! Vždyť v té době by nesměla umět ani mluvit, aby si alespoň útržky nepamatovala. V tomto ohledu však její mysl zůstala neposkvrněna. A jak se pak dostala pryč? Jak je možné, že o nich nic neví? Kdyby přece byla součástí nějakého jejich plánu, měla by o tom vědět, ne? Toshiro jí to zanedlouho vysvětlil.
"Po nějaké době," mluvil dál, "jim však ona osoba utekla. Začala hra o čas. Jak společnost, tak policie ji chtěla získat jako první. Obě strany byly ochotné dosáhnout toho všemi možnými prostředky. Nemohli jsme ji najít celý dlouhý rok. Cestovala z místa na místo, vždy po sobě perfektně uklidila stopy. Bylo to zvláštní, protože kdykoliv se k nám dostala jakákoliv zmínka o ní, zmizela. Společnost ji pak vypátrala. Nejspíš to bylo tím, že ji znali. Bohužel měli smůlu. Možná ji našli, ale při pokusu ji dopadnout a vrátit zpět onu osobu nešťastnou náhodou zabili."
"Ale," podotkl hořce, "nesmělo by to být tak jednoduché, aby tu nebylo žádné ale. Později se ukázalo, že ona osoba měla dítě. Po době relativního klidu, kdy policie Společnost monitorovala jen z povzdálí, se to opět rozjelo nanovo. Podle jednoho z vědeckých pracovníků Společnosti byly totiž schopnosti dědičné. O takovou šanci se Společnost nechtěla připravit. To dítě mělo být zhruba v našem věku. Nikdo si však nebyl jistý jeho schopnostmi, tudíž se hledělo na všechny anomálie.
Nejdřív jsme se tomu zdráhali uvěřit, ale všechny stopy vedly sem do Takasaki, kdy ji Společnost dostala. A když si to otec uvědomil, zasvětil i mě, abych se na tom podílel. Bylo mým úkolem být populární. Mělo se o mě slyšet. Dívky mě měly zbožňovat a já si je měl jednu po druhé proklepávat. Byl to geniální plán. Zanedlouho jsem měl přehled po celé škole a ještě dál. Jak jsem však pokračoval v pátrání a na nic nenarážel, začalo mi to být divné.
Po čase jsi mě napadla ty, Violo. Jistě, od Tatsuki jsem o tobě něco málo věděl, ale byla jsi tak jiná. Začal jsem se kolem tebe motat, ale t y jsi neodmítala, čímž se má zvědavost jen prohlubovala. Ze začátku jsem si svým úsudkem nebyl vůbec jistý, ale když už nic, tak jsem si s tebou mohl pohrát…"
Dělalo se jí z něho špatně. Všechno jí do sebe začala až moc zapadat. Proto se o ni zajímal! Bylo to k pláči. Tak proč teď měla takovou chuť začít se smát?
"…Po čase se mi konečně podařilo prolomit tu tvoji bariéru. Zjišťoval jsem, že na tobě nebylo nic zvláštního, ale pak jsi za mnou přišla s prosbou o pomoc. Hledala jsi svoje rodiče. Pustil jsem se do pátrání a co jsem nenašel! Podle všech možných záznamů jsi byla dcerou Yuzu Yagami. V té kavárně jsi ale zněla tak věrohodně. Nedalo mi to. Možná jsem nenašel žádnou hmatatelnou stopu, ale i tak chybějící informace zaváněly podezřením. Čím méně jsem toho nacházel, tím má jistota rostla. Pak jsi se se mnou rozešla a řekla, že už o své biologické rodiče nemáš zájem. To mě zmátlo. Logicky jsem uvažoval, že jsi se s nimi chtěla setkat právě kvůli svým schopnostem. Teď se mi však poštěstilo slyšet to přímo od tebe."
S těmi slovy skončil. Dál na ni shlížel očima bez lítosti a mířil na ni zbraní. "Ale co s tím má společného Leito?" zeptala se nakonec. Jenda možnost ji napadla, avšak tomu odmítala uvěřit.
Toshiro se zasmál. "No není to jasný?" zvolal. "On je přece špicl Společnosti!" Tím potvrdil její myšlenku.
I tak tomu nevěřila. To prostě nemohla být pravda. Dokud to neslyšela z jeho úst, odmítla něco takového připustit. Podívala se na Leita. "Je to pravda?" zeptala se zoufale.
Neodpověděl. Viděla lítost v jeho očích. Promiň, omlouvaly se za něho. Zalapala po dechu. V ten moment na ni dolehl další šok.
.
"Tak bychom to tu mohli rozpustit. Co říkáte?" ozval se po chvíli Toshiro. Říkal to, jako by se nudil. Znovu mířil na Leita.
Netušila, nad čím Toshiro přemýšlí a nestřílí, avšak okamžitě využila situace. Jednou rukou elegantně vklouzla do kapsy svých džínsů a nahmatala mobilní telefon. V ten moment byla ráda, že si Toshirovo číslo stále ještě nesmazala z tlačítek rychlé volby. Jediným stisknutím vytáčela jeho telefon. Doufala, že má mobil u sebe. Zanedlouho ticho prořízl jeho vyzváněcí tón.
"Sakra," usykl a volnou rukou šmátral po mobilu. Nemohl ho vytáhnout. Podíval se, co mu v tom brání, a přesně v tu chvíli byla správná příležitost.
"Teď!" vykřikla Viola.
Jako by četl její myšlenky. Jako by se na tom snad domluvili. Leito jediným bleskovým pohybem vytáhl nůž z kapsy a hodil. Než si Toshiro uvědomil, co se děje, čepel se mu zaryla do ruky. Vykřikl bolestí a pistoli upustil. Viola dlouho nepřemýšlela nad tím, jak se mu to podařilo. Jaká to byla vlastně náhoda, že se Leito strefil. Neváhala a okamžitě vzala do zaječích.
Neohlížela se, jestli Leito běží za ní. Netušila, co teď dělá. Bylo jí to jedno. V ten moment chtěla zachránit především sama sebe. Pobíhala po areálu steré továrny a hledala skrýš, kde by ji nenašel. Snažila se dostat i do nějaké budovy, ale nakonec tuto možnost zavrhla. Neznala to tam a snadno by ji mohl zahnat do slepé uličky. Rozhodla se tedy zůstat venku na volném prostranství, kde měla jakési pochybné možnosti úniku. Věděla, že by stačilo najít cestu ven, ale v té chvíli už byla tak zamotaná v změti uliček, že se s každým krokem obávala, jestli za rohem náhodou nenarazí na Toshira. Netušila, kde se sama nachází.
Došla až k řece, která areálem protékala. Kráčela podél jejího břehu a hledala cestu zpět do bezpečí budov. Zde byla až příliš na ráně. U vjezdu do podzemních garáží našla schodiště na střechu, která byla na stejné úrovni jako zem u továrních baráků. Vyšla nahoru a skryla se za starý kontejner, na který tu narazila. Sedla si tam na zem, hlavu položila na kolena. Nezbývalo jí nic jiného, než čekat.
Chtělo se jí brečet. S vypětím všech zbývajících sil pláč potlačila. Mohl by přece prozradit její polohu. Pozvolna na ni všechno doléhalo. Začala si uvědomovat, jak moc velký problém teď má. Už ji nezajímalo, o by tomu řekli lidi, kdyby zjistili, že má nějaké podivné schopnosti. Hledala ji policie, hledala ji společnost a klidně by se vsadila, že ji hledá ještě někdo jiný. Ani by se tomu nedivila. Ale co teď měla dělat? Co by se stalo, kdyby ji našli? Zavřeli by ji a zkoumali jako nějaké zvířátko? Snažili by se ji využít ve svůj prospěch? Nebo by ji rovnou zabili? Nějak si nebyla jistá, která z těch možností je horší.
Zaslechla kroky. O vteřinu později se vedle ní objevil Leito. Zaraženě na sebe hleděli. Jak se sem dostal? Propukla v ní panika. Musela areálem proběhnout v kruhu, protože jiné vysvětlení ji nenapadalo. Zanedlouho tuto myšlenky podpořily další kroky, které mířily ke stejnému místu. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, komu patří. Byli tam jenom tři.
Tsohiro přišel na střechu. Slyšela, jak jde k jejímu okraji, chvíli tam stojí pak se vrací zpátky. Aktivovala své schopnosti. Sledovala jeho příští krok. Leito se chtěl podívat, kde se protivník nachází. Chytla ho za ruku. Zmateně se na ni otočil. Zavrtěla hlavou a naznačila mu, že kdyby to udělal, Toshiro by ho zastřelil.
Chvilka nepozornosti stačila, aby propásla okamžik, kdy se Toshiro rozhodl jít prozkoumat onen kontejner. Blbé místo na schování, konstatovala po chvíli. Jeho kroky se přibližovaly. Ani si neuvědomila, že Leitovu ruku pořád ještě drží. Nestalo hrobové ticho. Její dech jí při tom připadal tak hlasitý, že musel být slyšet na kilometry daleko.
"Tady jste!" ozval se Toshiro z druhé strany, než předpokládala. Překvapením vyjekla. Po tváři se mu rozlil nepříliš vlídný úšklebek. Ze zraněné ruky mu stékala krev. V druhé držel pistoli. Teď se vám pomstím, říkaly jeho oči.
Leito mu z ruky vykopl zbraň, která zajela pod kontejner. Vztek v něm sílil. Vytáhl Leitův nůž a nebezpečně se s ním ohnal. Leito nedbal nebezpečí a vrhnul se na Toshira. Začali se prát.
Viola netušila proč, ale snažila se zpod starého kontejneru vylovit pistoli. K čemu ti bude, holka? Vždyť ani nevíš, jak se s tím zachází… říkala sama sobě, když ležela na zemi a rukou šmátrala v temnotě. Zvuky boje k ní doléhaly jakoby z velké dálky. Konečně nahmatala něco pevného. Omotala kolem toho prsty a zatáhla Za hlaveň držela pistoli. Okamžitě ji vzala správně. Nepochybovala, že je nabitá. Připadala si nesmírně zvláštně, když se škrábala zpět na nohy se zbraní v ruce.
"Přestaňte!" vykřikla, když zkontrolovala stav boje. Leito se držel za bok. Prsty měl zbarveny červenou tekutinou. Toshiro ve zdravé ruce stále svíral nůž. "Dost!" zavolala znovu, když Toshiro udělal další výpad, ale neposlouchali ji. Bylo to zbytečné. Nemělo cenu mířit na jeho z nich. Otočila tedy zbraň vzhůru a vystřelila do vzduchu.
Následovaná rána je oba zaskočila. Toshiro překvapeně zamrkal. Stáli u samého okraje střechy garáží a bylo jen otázkou času, kdy jeden z nich spadne dolů. Leito se na ni neotáčel. Vzpamatoval se rychleji, což bylo Toshirovi osudným. Uštědřil mu pořádnou ránu do obličeje. Protivník zavrávoral a v dalším momentě už přeletěl přes okraj a zmizel jim z očí. Ozvalo se žuchnutí po dopadu.
Ozvěna se hrozivě nesla tichem. Chvíli šokovaně stáli, ale pak se zároveň rozběhli dolů. Toshiro ležel na zemi v nepřirozené poloze. Nehýbal se. Viola s k němu pomalu přibližovala. Nechtěla ho zabít! Leito jí položil ruku na rameno, aby ji zastavil. Vyděšeně se na něj podívala.
"Nepřestávej na něj mířit," poručil jí a ona si teprve v tu chvíli uvědomila, že má pořád ještě zbraň.
Bez řečí ho poslechla.
Přiskočil k Toshirovi a okamžitě mu kontroloval tep. Díval se, zda dýchá. Hledal možná zranění. To vše s precizností zkušeného zdravotníka. "Žije," konstatoval po chvíli a jí spadl kámen ze srdce. Přetočil ho do stabilizované polohy. "Jestli teď nemáš nic proti, zavolám z jeho mobilu záchranku." Otočil se na ni. Tázavě na ni pohlédl a vyčkával. Přikývla. Ruku skryl do rukávu, aby na mobilu nezanechal otisky. Rychle zdravotní službě oznámil jejich polohu a dřív, než mu stačili položit jakoukoliv další otázku, zavěsil. "Měli bychom jít," řekl a vstal.
Zarazil se. Mířila přímo na něj. Varovně se na něj dívala. Nepřibližuj se, říkala mu svým postojem. Poslechl. Klidně stál a odevzdaně zvedl ruce vzhůru. Jako by ji vyzíval. Zastřel mě. Nebudu ti to mít za zlé. Udělala pár kroků zpět. Pak ještě jeden. Ještě dva … Naposledy na něj pohlédla. Poté se otočila a utíkala pryč. Pistoli při tom zahodila do nejbližšího kanálu.
.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ - ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ

26. června 2010 v 17:37 | katHys |  Blue Eyes
Všimli jste si, že se délky kapitol čím dál více přibližují těm ze začátku? Asi ne, ale já tedy ano. Vtipné je, že se mi to teď ve Wordu střídá pěkně pravidelně po pěti stranách. Ale abych tady zbytečně nepsala o blbostech - kapitola tak trošku o hledání. Rozhodně je ale více dějová, než ta předchozí. Navazujeme přesně tam, kde jsme minule skončili + na konci objevíte druhou ochutnávku, kterou jsem tu onehdy zveřejňovala. Opět děkuji všem, kdo upozorní na chyby. ;)
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
.
Telefon vytáčel, to bylo dobré znamení. Zazvonil jednou. Po druhé. "Dovolali jste se do hlasové schránky," oznámil jí ženský hlas. Naštvaně hovor položila a mrštila přístrojem o podlahu. Vztekem. Bezmocností. Několik studentů se po ní otočilo, ale jí to bylo jedno. Možná, že ještě neskončili, napadlo ji dřív, než začala opět brečet. Rychle se rozběhla směrem ke chlapeckým šatnám. Ta cesta jí nikdy nepřipadala tak dlouhá. Lidé jí zavazeli v cestě. Copak nemohli uhnout? Asi ne, odpověděla si sama, když vrazila do dalšího člověka. Před šatnami narazila na Shibu.
"Em… Ahoj Shibo," začala nejistě, jelikož nikdy nevěděla, jak s potrhlým spolužákem mluvit. "Je tam Leito?"
Shiba se na ni překvapeně podíval. Ostatně jako na každého, kdo na něj promluvil. Odrhnul si patku z očí a chvilku si uřícenou Violu prohlížel, jako by ji viděl poprvé v životě. "Ne," řekl posléze. "Všichni už šli. Já jsem zůstal poslední."
Poslední?! Viola se na něj zoufale podívala. Viděla, že nelže. Slzy měla opět na krajíčku.
"Ale jestli tě to uklidní," pokračoval Shiba, "není to tak dlouho. Když si pohneš, možná je stihneš před školou."
"Jak dlouho?" vyhrkla toužebně.
"Asi tak tři minuty. Museli jste se minout," odvětil Shiba
"Díky," řekla Viola a v další vteřině už rychlou chůzí mířila pryč. Hlavně nepropadat panice, uklidňovala sama sebe a horečně přemýšlela, kam by tak Leito mohl jít. Ke skříňkám určitě ne. To by ho cestou potkala. Leda, že by se stavil na záchod. Stejnou trasou se však vracet nechtěla. Potřebovala místo, kde by ho stoprocentně potkala. Někde, kde by si na něj mohla počkat… V mysli se jí vybavila jeho černá kožená bunda. To je ono! Motorka! Okamžitě zamířila na parkoviště.
Jak se přibližovala ke svému cíli, přidávala do kroku. V poloběhu došla na parkoviště. Okamžitě hledala jeho temný stroj. Stála tam především auta, která většinou patřila učitelům. Jen malá hrstka studentů vlastnila svůj vůz. Podél stěn a na stojanech se pak našla spousta kol. Nacházelo se tam i pár motocyklů, ale ani jeden nebyl jedno. Zoufale se rozhlížela kolem dokola. Co teď? Možná, že zaparkoval před školou. I tam postávalo pár aut a občas se mezi nimi našlo i něco jiného. Bohužel. Dnes tam bylo prázdno.
Kam by mohl jít? Škola právě skončila… Pokud nikam nešel s přáteli, nabízela se jí jen jedna jediná možnost. Domů. Ale kde bydlel? Nikdy u něj nebyla. Jediné, o něm v tomto ohledu věděla, byl fakt, že žil se svou tetou. V jaké části se však jejich byt nacházel, netušila. Jak ho tedy mohla najít? K internetu se teď nedostala, i když pochybovala, že by ho tam našla. Volat? Netušila kam. A i když tušila, neznala číslo. Možná bylo něco ve školních záznamech. Ale jak se k nim mohla dostat? Když tak zvažovala možnosti vloupání do ředitelny, pohrávala si s křížkem na krku. Vzpomněla si, že jí ho dal v tom památníku kde se mimo jiné nacházel i jeho telefon a adresa.
Nelíbilo se jí, že kvůli tomu musí dělat zastávku doma. Taková ztráta času! Nedalo se však nic dělat. Tento plán měl mnohem reálnější šance na uspění, než vloupání se k řediteli. Ještě nebylo pozdě, ujišťovala se cestou na autobus. V jejím snu se stmívalo a teď bylo pár hodin odpoledne. I tak tento údaj značně klamal, jak si posléze uvědomila. V tuto roční dobu slunce zapadalo až nepříjemně brzy. Zbývaly jí tak dvě hodiny. Možná tři.
V autobuse nervózně pokukovala po hodinách. Zdálo se jí, že jedou šíleně pomalu. A čas přitom letěl tak rychle! Snažila se vůz silou vůle popohánět, ale ve výsledku jí připadlo, že jen zastavují na každé křižovatce. Bezmyšlenkovitě si okusovala nehty. Ve svých představách už byla doma a opouštěla byt s papírkem v ruce, kde měla napsanou jeho adresu. Nebyla si jistá, zda to byl pouhý výplodek její choré mysli, či snad opravdová vize. Dost pravděpodobné bylo obojí. Znovu se mu snažila dovolat, ale dočkala se stejné odpovědi. Mobil měl vypnutý. Nebo se nacházel v místě bez signálu, co však ve městě bylo více než nepravděpodobné. V jejím snu ho měl navíc zapnutý. Vůbec jí v ten moment nedošlo, že by mohl mít mobily dva.
Bezděčně vyhlédla z okna. Stáli na červené. Začínala mít pocit, že pěšky by tam byla rychleji. Potlačila nutkání vystoupit na další zastávce. Věděla, že to není pravda. Raději se zaměřila na něco jiného. Přemýšlela nad místem činu. Vůbec to tam nepoznávala. Nenapadlo ji, kde by to mohlo být. Domy měly opraskané omítky, rozbitá okna. Pokud měla okna… Zrezivělé kontejnery zely prázdnotou. Připadalo jí to jako nějaká továrna, ale stejně tak to mohla být jedna z chudinských čtvrtí. Jediné, co věděla, bylo, že se dané místo nacházelo ve městě. Jiné bližší informace, nebo ukazatele, kteří by jí s určením mohli pomoci, bohužel postrádala. Mohlo to být kdekoliv. Trošku ji uklidňoval fakt, že v její vizi nejel na motorce, tudíž se dané místo nemohlo nacházet nijak převratně daleko od jeho bydliště.
Konečně dojeli na zastávku, kde měla vystupovat. Vyskočila z autobusu a rozběhla se směrem k domovu. Lidé se za ní otáčeli, někteří s pobouřenými výrazy. Proč musela jejich bytovka stát tak daleko od autobusové zastávky? Nevěděla. Jelikož se ten den už dost namáhala, zanedlouho ji začalo píchat v boku. Špatně se jí dýchalo, ale v tempu nepolovala. Nohy jí v pravidelných intervalech dopadaly na zem a ukolébávaly ji v mechanickém pohybu. Připadala si jako robot. Z posledních sil vyběhla schody do třetího patra, kde měli byt. U dveří se na chvíli zastavila a zběsila lapala po dechu. Ještě nejsi u konce, napomenula se začala hledat klíče od bytu.
Roztřesenýma rukama odemkla. Nechápala ono nesmyslné pravidlo, kdy vás všechno zdržovalo právě, když jste pospíchali. Do zámku se trefila napotřetí. Doslova vpadla do bytu a s prásknutím zavřela dveře. Tašku hodila na zem. Okamžitě zamířila do pokoje, kde Kisame seděla u počítače a hrála nějakou hloupou hru na facebooku. Hudba jí při tom hlasitě vyhrávala. "Mám hlad," řekla sestře, když vstoupila do místnosti.
Viola si jí nevšímala. Začala se přehrabovat v nočním stolku a hledala památník. Zanedlouho její ruka narazila na pevné desky.
"Héj, slyšíš mě?" obrátila se na ni Kisame otráveně. Nelíbilo se jí, když ji ostatní neposlouchali.
Neslyšela. Zrovna zírala na adresu napsanou na bílé stránce. Kde to proboha je? Otočila se na sestru. Zapnutý počítač se jí hodil. "Pusť mě tam," poručila Kisame.
"Ani náhodou!" ohradila se sestra. "Nejdřív mi udělej jídlo!"
Na tohle Viola neměla čas. "Uhni," řekla Kisame a odstrkovala ji pryč. Té se to samozřejmě nelíbilo.
"Co si to jako dovoluješ?" křičela na Violu jako smyslů zbavená. "To se poví mámě! Hned mě tam pusť nebo-!" V tu ránu jí přiletěla facka. Kisame nejistě zavrávorala. Chytla se za udeřenou tvář a zírala na sestru v němém úžasu. Tohle si k ní Viola ještě nikdy nedovolila. "Du to říct mámě," usykla jedovatě a se slzami na krajíčku a opustila místnost. Hlasitě při tom práskla dveřmi.
Viola nad Kisaminým chováním moc dlouho nepřemýšlela. Vrhla se k počítači a rychle zadávala adresu do vyhledavače google. Jistě, mohla použít tátův počítač nebo matčin notebook, ale zapínáním a přihlašováním by se jen zbytečně zdržovala. Teď hrála o čas. Dům se jí zobrazil na mapách. Na papírek si kromě cesty, jak se tam dostat, napsala ještě celou adresu pro případ, kdyby se náhodou ztratila. Ani se neobtěžovala otevřené internetové okno zavřít a už mířila opět ke dveřím, tentokrát aby mohla vyrazit do ulic.

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ - STRACH A POCHYBNOSTI

25. června 2010 v 21:14 | katHys |  Blue Eyes
.
Cestou vyhlížela z okna a pozorovala ulice, jak se hemží lidmi. Shlížela na jednotlivé domy, které míjeli. Znala to tu zpaměti. Jela tudy už po tolikáté, že to ani nedokázala spočítat. Přesto jí svět za sklem připadal v něčem jiný. Jako by byl chladnější, zlověstnější. Domy se tyčily do výše a do města tak vrhaly temné stíny. Ocelově šedá mračna vody a smogu hrozivě kroužila po obloze. Nevěstila nic dobrého. Lidé na ulici byli všichni stejní. Bez tváře, jako v nějakém představení. Napomenula se. Ne, svět se nezměnil. Vše bylo stejné jako předtím. To ona se na něj dívala jinýma očima.
Matka zastavila u kraje vozovky. Viola z něj elegantně vyskočila, rozloučila se a vykročila vstříc novému dobrodružství. Tak, řekla si v duchu, a teď ho musíš ještě najít. Zhluboka se nadechla a plně se ponořila do úkolu, který si zadala.
.
Nepřítomně zírala před sebe. Snídaně na stole se ani netkla. Vypadala jako duch. Temné kruhy pod zarudlýma očima jasně naznačovaly, že většinu noci nespala. A plakala. Hodně plakala. Tmavé, zcuchané vlasy jí spadaly podél křídově bílého obličeje. Její pohled směřoval kamsi do ztracena. Nevnímala nic ze svého okolí. Ani sestru, která se ji snažila všelijakými způsoby vyprovokovat. Seděla jako socha vytesaná z kamene. Život naznačovalo pouze občasné mrknutí nebo pomalé pohyby prstů, jak si lenivě pohrávala s rukama v klíně.
"Violo, děje se něco?" zeptala se matka, když si toho rána dceru prvně pořádně prohlédla. Položila jí ruku na rameno. Druhou jí přiložila k čelu.
Viola se na matku zmateně podívala. "Co je?" řekla chraplavým hlasem.
"Teplotu nemá," zamumlala matka s úlevou pro sebe. "Vypadáš hrozně," sdělila dceři starostlivým tónem. "Není ti nic? Necítíš se špatně, nebo tak?"
"Jsem v pohodě," zachraplala Viola nepřesvědčivě.
"Jsi celé bílá," nedala se matka odbýt.
"Jen jsem se špatně vyspala," ujistila ji Viola chabě. Na nějaký boj s matkou, byť jen slovní, vážně neměla dost sil.
"Tak se aspoň najez. Potřebuješ energii," rezignovala Yuzu a posunula talířek blíž k dceři. I ona se nechtěla dohadovat.
"Nemám hlad."
Matka se na ni varovně podívala.
"Musím si ještě nachystat věci," pípla Viola v stala od stolu. Před matčiným pohledem raději uhnula. Věděla, že s jejím chováním Yuzu nesouhlasila. Nahlas se však nikdo neozval.
S úlevou si oddechla, když se za ní dveře do pokoje zaklaply. Tyto pocity ji však nedoprovázely dlouho. Hlasitě ji zakručelo v břiše, tělo protestovalo proti nedostatku spánku. Únava a stres na ni dolehly plnou vahou. Posadila se na postel. Hlavu skryla do dlaní. Po tváři jí stekla první slza. Nechtěla brečet, ale slzy si dělaly, co chtěly. Jedna po druhé se ronily z jejích očí, cestovaly přes líce k bradě, kde jí skapávaly do klína. Některé z nich ji šimraly na nose. Jiné se vpíjely do jejích úst. Olízla si rty a na jazyku pocítila jejich slanou chuť. Napětí pozvolna opadávalo, starosti však zůstávaly. V hlavě se jí stále opakovala jedna a táž otázka. Co mám dělat? Co mám dělat?
Probudila se v naprostém šoku. Nebyla schopná pohybu. Jen slzy se hlásily ke slovu stejně, jako nyní. Uvědomila si, že předchozí sen byl oproti tomuto jen procházkou růžovým sadem. Tentokrát věděla, že viděla skutečnost. Krutou a neodvratitelnou. V duchu křičela nad svou ztrátou. Proč? ptala se sama sebe. Proč musel být život tak nespravedlivý? Jednou se už narodila, vdechla poprvé vzduch do svých plic a vybojovala si tak právo být na tomto světě tak, jako každý jiný. Copak to nestačilo? To musela dál tvrdě dřít, aby nespadla? A k čemu to všechno? Aby ji pak takováto tána osudu srazila zpět na kolena? Proč on? Copak si to zasloužil? Copak si to ona zasloužila?
Její víra v jakoukoli vyšší moc opět povolila. Kdyby bohové doopravdy existovali, copak by dovolili něco takového? Někteří namítali, že je bohové trestají za jejich předešlé hříchy. To by ale raději žila bez nich. Její život se obrátil v noční můru. Všude kolem ní byla samá tajemství. A v ten moment jí došlo, že tajemství tam byla už od začátku. Teď je pouze objevila. Poprvé si je uvědomila. Byla vhozena do světa, kde na ni přetvářka mávala zpoza každého rohu. Do světa, kde se lži, lstivost a podlézání cenily víc, než čestnost a pravda. Octila se na krutém místě plném nenávisti ve společnosti, jíž nechtěla být součástí. Copak si ale mohla vybrat? Odpovědět si dokázala i sama. Bohužel. Nemohla. Tu možnost jí totiž nikdo nedal.
Až později si uvědomila, že to, co viděla, se ještě nestalo. Rázem ji zaplavila vlna úlevy. Už to chtěla hodit za hlavu, když … Ale ne! Určitě se to stane! Všechny její vize se zatím vyplnily. Vždy se staly přesně tak, jak se jí zdály. Slovo od slova, minutu po minutě. Vše po sobě následovalo s hrozivou precizností. Tedy a ž do té doby, než zasáhla a situaci poněkud pozměnila. To je ono! Ještě měla čas to celé zastavit! Naděje vysvitla a dala jí potřebnou sílu bojovat dál. Mělo k tomu dojít k večeru, ale teď už byla noc, což znamenalo, že tu byl celý den k dobru. Ale co měla udělat? Přemýšlela nad svými možnostmi. Čekal ji náročný úkol. Nepustit Leita z očí. Teď už jen doufala, že hodlal dorazit do školy. Všechno na to sázela. Kdyby se nedostavil, netušila, co by udělala.
I když vlastně mohla dál s relativním klidem spát, do rána oka nezamhouřila. Celou noc si to přehrávala v hlavě. Znovu a znovu. Pořád dokola. Občas se podívala na hodiny a kontrolovala čas. Minuty ubíhaly tak pomalu! Připadalo jí to jako celá věčnost. Jindy by jí deset minut uteklo jako voda. Proklouzly by jí mezi prsty a odpluly do nedosažitelného moře tracené věčnosti. To byly ty chvíle, kdy si přála zastavit čas. Chvíle štěstí, kterých v jejím životě bylo tak málo. Každý druhý by mohl namítnout, že si neměla na co stěžovat. Copak toho chtěla moc, když od života očekávala něco víc? Nejspíš ano. Nyní to dostala a nebyla si jistá, zda takovou tíhu unese.
Strach začal nahlodávat její odhodlání. Ona se však nemohla vzdát! To samé si řekla i teď o téměř šest hodin později, kdy se v jedna padesát jedna probudila. Sbírala všechny své síly, i když si vůbec nebyla jistá, zda to zvládne. Všechno bylo tak nejisté. Pochybné. Marné. Jenže kdyby se o to nepokusila, jak by pak mohla žít? Jak by mohla žít, kdyby ho nezachránila? zeptala se sama sebe následně. Raději nechtěla znát odpověď. Něco takového si nepřipouštěla. Rovnou tu možnost zavrhla. Ona to zvládne! Musí.
Když se vrátila do kuchyně, něco málo do sebe dostala. I tak měla pocit, že to za chvilku vyzvrací. Musela však jíst! Potřebovala být silná. Únava byla jejím největším nepřítelem. Nesměla zamhouřit oka. Nadopovala se dávkou kofeinu, která ji zajišťovala, že nějakou dobu rozhodně neusne. Pro jistotu si s sebou vzala plnou termosku do zásoby. V koupelně se pak pokusila skrýt kruhy pod očima a něco se sebou udělat. Nepotřebovala, aby ji Leito viděl takhle. Jen by mu přidělávala starosti. Pokusila se na sebe v zrcadle usmát, ale pořád tomu něco chybělo. I když ústa zkřivila do věrohodného úsměvu, její oči mluvily jinak. Byly v nich nepopsatelný strach ze selhání, nevyřčené obavy a pochybnosti nad vlastní osobou. Polkla naprázdno. Její herecké schopnosti právě čekala těžká zkouška. Ale zvládne to? Toshirovi sice dokázala lhát, ale to se Leita snažila chránit. Kryla jejich hřích. Jak ale mohla lhát člověku, na kterém jí záleželo? Jak mohla neříkat pravdu, když se mu dívala do očí?
"Nechceš raději zůstat doma?" zeptala se jí matka před odjezdem do školy.
"To je dobrý, mami. Já to nějak zvládnu," ujistila ji Viola pevným hlasem.
Yuzu na čele naskočily vrásky. "Vážně?"
"Když mi bude špatně, půjdu hned domů," slíbila Viola a jemně se na matku usmála. Ta jí úsměv nejistě opětovala.
.
S každou minutou v ní nervozita rostla. Neviděla ho! Nemohla ho najít. Její srdce se zbláznilo. Bušilo takovou rychlostí a silou, až jí připadalo, že se muselo několikanásobně zvětšit, protože jinak něco takového nebylo možné. Rozhlížela se kolem dokola a očima pátrala v davu, dokud ho nespatří. Bylo to marné. Kdo jí zaručil, že si i dnes vezme své zelené doplňky? Nikdo. A pokud by mu nepohlédla do tváře, jakékoliv jiné pátrání bylo naprosto zbytečné. Hledej havraní kštici v moři černovlasých hlav! Začínala si zoufat.
Rozhodla se vrátit do suterénu, kde měla největší šanci, že na něj narazí. Cestou málem vrazila do Toshira. "Pro-promiň," koktala zmateně, než si uvědomila, kdo to před ní stojí. Svrchu na ni shlíželi oči vraha.
Nic neříkal. Jen se na ni díval, v první moment nejspíš stejně překvapený jako ona. Rychle se však vzpamatoval. "Ahoj," řekl dutě.
"Ahoj," pípla tichounce, až pochybovala, že ji vůbec slyšel. Nepřestávala na něj zírat.
"Potřebuješ něco?" zeptal se nejistě.
"N-ne," zavrtěla hlavou a sama se při tom divila, že toho pohybu byla vůbec schopná.
"Aha," hlesl zklamaně. Ještě chvíli si ji podezřívavě měřil, než usoudil, že se ničeho dalšího nedočká, obešel ji a zmizel pryč.
Co to… bylo? Toto setkání ji naprosto vykolejilo. Nečekala ho a… Nedokázala nic udělat. V momentě, kdy mu pohlédla do očí, zarostla do podlahy. Nebyla sto se pohnout! Hrdlo se jí stáhlo a ona se poté divila, že dokázala promluvit. Neuvažovala nad tím, že by se s Toshirem vůbec potkala. Nyní viděla, jak moc ji to vzalo. Strach ji přikoval na místě a nedovolil jí se pohnout. Byla slabošská. Tolik si toho o sobě nalhávala, a když přišlo na věc, zklamala. Ostatně jako vždy.
Opět přemýšlela nad Toshirovu osobností. Copak se v něm až tak spletla? Když jí řekl, že u sebe má zbraň, zaskočilo ji to, ale vzala to jako něco, co k němu patří. Přece jen to byl syn policisty. Samozřejmě, že věděl, jak vypadá pistole. Ale nikdy, ani v těch nejdivočejších představách, si nemyslela, že by z ní vystřelil. Natož aby někoho zabil. Ta představa jí k němu prostě neseděla. Ačkoliv měl tajemství a v mnohém ji děsil, pořád jej měla zakódovaného jako dobráka. Hrdinu, který zachraňoval ostatní. Ale v reálném životě takoví hrdinové neexistovali. Svět nebyl spravedlivý a dobro nevítězilo. Ani on tedy nebyl svatý. A za podobou světce našla vraha.
Jak to mohl udělat? Jistě, ještě se to nestalo, ale i tak. Jak byl vůbec schopen na něco takového pomyslet? Naplánovat? Dělalo se jí z toho špatně. Vzít život jinému člověku. Nikdy! Byl to čin natolik zvrhlý, že víc už v jejích očích klesnout nemohl. Právě se dělil o místo s Akimachim. Vražda. To nejhorší, co mohlo být. Vzpomněla si na jeho oči. Na výraz ve tváři, který měl, když se skláněl nad mrtvolou. Byl tak chladný a klidný. Jakoby se mu takové scenérii poskytovaly každý den. Vůbec nic to s ním neudělalo.
Věděl o tom jako otec? Co by stalo, kdyby to zjistil? Nebo to snad schvaloval? Rokuro ji děsil ještě víc, než jeho syn. Bylo to pro jeho postavení. Pro jeho moc. A nic o něm vlastně nevěděla.Ten muž jí byl záhadou. Běhal jí mráz po zádech, když si představila, že by s tím měl policejní ředitel cokoliv společného. Náhle si vybavila větu, kterou včera Leito řekl, a na klidu jí to rozhodně nepřidalo. Takže tě otec zasvětil? Do čeho ho měl Rokuro zasvěcovat? Co se to tady dělo? Něco jí stále unikalo. A navíc měla jakési neblahé tušení, že to má co dělat s ní. A toto podezření každým okamžikem rostlo.
Když spatřila Leitovu tvář a zadívala se mu do očí, pocítila, jak z ní něco těžkého rázem spadlo. Neváhala ani vteřinu. Bylo jí jedno, jak to bude vypadat. Nezajímalo ji, co se o ní bude povídat. Kašlala na etiketu. Rozběhla se a skočila mu do náručí, aby skončili u vášnivého polibku.
"Páni, Violo, děje se něco?" ptal se okamžitě, když se jeden od druhého odlepili.
"Jsi v pořádku," vyhrkla bez přemýšlení.
Mírně se zamračil. "Neměl bych snad?"
"No… ne," vypadlo z ní zdráhavě, když si uvědomila, co předtím řekla. Ihned zrudla. Takový trapas! Málem ses prozradila holka… I tak ji vyvádělo z míry, jak moc se jí ulevilo, když ho uviděla živého. Jakoby ho do té doby část jejího vědomí už pohřbila. Pocity štěstí se jí rozlévaly tělem. Nechtěla ho pustit. Bála se, že kdyby tak učinila, on by se rozplynul a zmizel. Nemohla dopustit, aby to byl jen sen. Nemohla by ho ztratit podruhé. To by nepřežila.
"Tak jak ses včera měla?" zajímal se dál. "Doufám, žes doma neměla nějaké další drama?" dodal, když si ji pořádně prohlédl. Stopy po pláči na ní byly pořád viditelné. "Nerad bych ti přidělával starosti."
Sakra! Bylo to na ní vidět. Všechno. I tak se usmála, přičemž do toho dala tolik lásky a citu, aby přehlušila strach sobě vlastní. Doufala, že se v ten moment nepodobala svému rannímu odrazu v zrcadle. "Ne, ne…" kroutila hlavou. "Jen jsem se špatně vyspala."
"Vážně? Jestli je to kvůli mně, klidně mi to řekni," ujistil ji a něžně ji přitom pohladil po tváři.
"Byla to jen noční můra. Nemůžeme se bavit o něčem jiném?" poprosila ho naléhavě.
Usmál se na ni. "Tak fajn. O čem chceš mluvit?"
"Třeba jak ses měl ty," reagovala bleskově. V té otázce toho bylo mnohem víc, než mohl tušit. Napjatá čekala na odpověď.
"Celkem fajn," zněla jeho odpověď.
"Celkem fajn? To je všechno?!" protestovala.
"A co bys chtěla slyšet? Veškerou moji činnost minutu po minutě? Vždyť to nestojí za řeč!"
"Dobrá, dobrá. Nebudem se hádat," uklidňovala situaci, i když to mezi nimi mělo do hádky doopravdy daleko. "Jinak všechno dobrý?"
"Jasně," ujistil ji s úsměvem. "S tebou vždycky dobrý," mrkl na ni.
"Ty!" ohnala se po něm, i když jí to nesmírně lichotilo.
Vím, že jsi jedním z nich, ozval se Toshirův hlas v její hlavě, když Leitovi zapípala esemeska. Nejistě se na něj podívala. Nerada by o něm pochybovala. Držel ji za ruku a hledal mobil v kapse. Nemohl ho vytáhnout. Nakonec se mu to přece jen podařilo a on si mohl zprávu v klidu přečíst. Zamračil se.
"Špatné zprávy?" zeptala se jakoby mimochodem. Předstírala, že ji to nezajímá.
"Asi nějaký omyl," konstatoval po chvíli, když mobil strkal zpět. Otočil se na ni a chystal se ji políbit, když zazvonilo na hodinu a zmařilo tak jeho plány.
"Přijdeme pozdě," poznamenala suše.
"To ty ses na mě tak vrhla!" obořil se na ni. "Kdybys nebyla tak nedočkavá, zvládli bysme to včas."
"Kdybys přišel o něco dřív, stihl bychom obojí," vyplázla na něj jazyk a v další vteřině už ho táhla za sebou směrem ke třídě.
.
Celý den ho nespustila z očí. Při hodinách po něm neustále pokukovala a několikrát byla dokonce napomenuta za nepozornost. O přestávkách se pak u něj držela jako ocásek. Ne, že by si stěžoval. Před poslední dvouhodinovkou tělocviku pak nastalo loučení. Dívky a kluci necvičili společně. Mužskou část třídy navíc učitel vyhnal ven a to i přes to, že se zdálo, jako by mělo každou chvílí začít pršet. Jako vždy se nevyjadřovali slovy, i když ústa při polibcích taktéž hrála důležitou roli. Škádlili se a provokovali, až je vášeň rozpálila natolik, že málem nemohli přestat. Tentokrát to byla Viola, kdo se s lítostí odtáhl, ač jí to dělalo značné problémy, neboť Leito se nehodlal jen tak vzdát. Pořád byl silnější než ona.
"Sejdeme se pak u skříněk," zamávala mu na rozloučenou, než se otočila a pospíchala do šatny.
Dorazila jako poslední. Většina dívek už byla olíčená do cvičebního úboru a posedávala na lavičkách. Netušila, kam si má dát věci. Nakonec zamířila k Tatsuki, která se ještě převlékala. "Můžu?" zeptala se kamarádky a ukázala na místo vedle ní.
"Jasně," řekla Tatsuki, ale na Violu se při tom nepodívala.
Z venku k nim dolehl hvizd píšťalky. Učitelka je svolávala. Téměř celá šatna se zvedla a šla do tělocvičny. Viola a Tatsuki zanedlouho osaměly.
"Tatsuki…?" ozvala se Viola po chvíli nejistě.
"Hm?"
"Děje se něco?"
"Ale ne," ujistila ji Tatsuki kousavě. "Jenom zírám, že sis vzpomněla, že existuju."
Viola překvapeně zamrkala. "Proč bych…?" Nedokončila. Nechápavě na kamarádku zírala.
"Proč asi? Kdy jsme se naposledy viděly, hm? To mně teda řekni. Páč mě to zajímá. Myslela jsem, že když se rozejdete s Toshirem, bude to lepší. Jako za starejch časů. Vážně jsem ho nemusela. Ale asi jsem se spletla. Předtím jsme spolem trávily alespoň přestávky. Teď na to máš Leita," vychrlila Tatsuki najednou. Mluvila z ní lítost a stesk po přítelkyni, kterou ztratila. "Omlouvat se nemusíš," ujistila Violu dřív, než stihla cokoliv říct. "Chápu, že si chceš užívat života." S těmi slovy vstala a opustila místnost.
Viola za ní vyjeveně hleděla. Kousla se do rtu. Tatsuki měla pravdu. Vážně ji tak nějak vyškrtla ze svého života. Odsunula stranou. To vůči ní nebylo fér. Tatsuki tu byla vždy pro ni. Ty dvě spolu dělaly různé šílenosti. A i když byly jako oheň a voda, perfektně se doplňovaly. V dobrém i ve zlém - ty dvě to vždy ustály. Tatsuki na ni navíc nikdy nezapomínala, i když měla přítele. A co udělala Viola? Tatsuki si musela myslet, že ji zradila. Ráda by to napravila, ale právě nebyla vhodná doba. Doufala, že potom už nebude pozdě.
Ten den měly hrát volejbal. Učitelka vybrala dvě kapitánky - Yuuki a Tatsuki, které si z řady dívek měly po jedné vybírat do týmu. Řada rychle řídla a Viola jako vždy zůstávala mezi posledními. Každý o ní věděl, že je nemohlo, a proto jí nikdo nechtěl. Alespoň k něčemu to bylo dobré. Jelikož doopravdy zůstala jako poslední, podle všeho měla být přiřazena k Tatsuki do týmu. To by však nesměla dostat pořádnou ránu do zad.
"Luisa!" zvolala Tatsuki na závěr.
Viola se nechápavě otočila, aby spatřila spolužačku, jak právě vchází do tělocvičny. Neskrývala, že ji to rozhodnutí překvapilo. Vždyť Tatsuki Luisu nesnášela! I tak Viola kamarádčinu volbu přijala. Zasloužila si to. "Nuže, Yagami," vybídla ji učitelka. Viola se se sklopenou hlavou odšoupala ke svému týmu.
Yuuki začala okamžitě taktizovat. Každému říkala, na co se má zaměřit. Rozdělovala pozice. "… a Viola bude tady," pokračovala ve své řeči. "Určitě budou tvým směrem posílat většinu míčů, takže tě bude krýt tady Aiko," promlouvala přímo k Viole. "Já budu při točení na pozici před tebou, takže to budu ještě jistit. Nějaké otázky?" zeptala se na závěr tónem, který jakoukoliv další debatu na toto téma rozhodně nenaznačoval. "Fajn," tleskla a dívky se šly postavit na své místa. Viola stála vpravo u sítě. Jedna otočka a rozehrávala. Luisa se na ni šklebila z druhé strany. Všem bylo jasné, že chtěla být v týmu s Yuuki.
Další hvizd píšťalky oznámil začátek hry. Tatsuki zahajovala toto utkání. Rukou udeřila do míče, který elegantním obloučkem zamířil na druhou stranu hřiště. Někdo míč rychle podebral. Zanedlouho byla hra v plném proudu. Přesně jak Yuuki očekávala, šly všechny střely na Violu. Aiko je většinou vychytávala. Protivníci si brzy uvědomili slabý článek. Viola na hřišti nejistě postávala a snažila se nevnímat posměšné pokřikování na svou osobu. Najednou se míč objevil přímo před ní, ale nikdo pro něj neběžel. Vyskočila a k překvapení všech, i sebe samotné, dala smeč. Jejich tým získal první bod.
.
Tatsuki vedla osm dva. Jejich tým prohrával. Pěkně dostávali na frak. Asi uprostřed hry Violu něco napadlo. Proč by svou schopnost nemohla využít i tady? Její dovednosti v tělesné výchově se sice velmi blízce přibližovaly absolutní nule, ale i tak to víc zkazit nemohla. Začala se tolik soustředit na hru, že si ani nevšimla, jak postupně vyrovnávaly. I když se Violin styl jen velmi vzdáleně přibližoval běžné hře, jejím cílem bylo dostat míč do vzduchu, což se jí ve většině případech povedlo.
"Dobrá hra," pokynula jí Yuuki pro skončení celého klání. Prohrály těsně, ale i tak odvedly dobrou práci. Violu bolely ruce a naskakovaly jí na ní první modřiny. Nejistě se na Yuuki usmála. Pak se šla převléknout.
"Netušila jsem, že jste teď s Yuuki takové kamarádky," utrousila jejím směrem Tatsuki jedovatě.
"Nejsme kamarádky," ujistila ji Viola vážně. Zavládlo mezi nimi ticho, během kterého se Viola spěšně převlékla. "Mohly bychom si pak promluvit?" zeptala se po chvíli.
"Jenom se převleču," odvětila Tatsuki chladně.
"Já… Nemyslela jsem dneska. Teď se mi to nehodí," pípla Viola omluvně.
"Aha…" hlesla Tatsuki s výrazem, jako kdyby snědla citron.
Viola nevěděla, co dál kamarádce říct. Naposledy se na ni nejistě podívala a pak už mířila pryč. Bylo jí to líto, ale už tak měla zpoždění. Nechtěla, aby Leito dlouho čekal. U skříňky však na ni nikdo nečekal. Ani nikde poblíž ho neviděla. Zmateně se rozhlížela.
Ruka jí bleskově vystřelila k ústům. Ty polibky! Najednou pochopila, co jí na nich přišlo tak podivného. "Miluju tě," zašeptal jí do ucha francouzsky a potom ji políbil tak dravě, jako by už nic jiného neexistovalo. Jako by to bylo naposledy. Jako by se s ní loučil... Zachvátila ji panika. Okamžitě začala hledat mobil v tašce. Zanedlouho už vytáčela jeho číslo.
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ - NEZABIJEŠ!

23. června 2010 v 22:46 | katHys |  Blue Eyes
.
"Co vlastně děláš ve svém volném čase?" zeptala se Viola Leita o pauze na oběd, na který ani jeden nešli.
"Rád jen tak bloudím ulicemi a po večerech vraždím náhodné spoluobčany," odpověděl naprosto vážně.
Viola kapucina usrkla o něco víc, než měla, a opařila si tak jazyk. Překvapením vyjekla. Kelímek s horkou tekutinou se zakymácel a část jeho obsahu vyklouzla na zem. Poté se na něj vyděšeně podívala.
"Dobrý?" strachoval se okamžitě. "Jsi v pořádku? Není ti nic?"
"Jsem v pohodě," řekla, i když při tom vypadala na omdlení. Střásla jeho ruce ze svých ramen. Oči měla vytřeštěné. Zorničky doširoka rozevřené. V obličeji bílá jako křída.
"Dělal jsem si srandu," ujistil ji roztřeseným hlasem. Měl o ni starost.
Nedůvěřivě si jej měřila. Podívala se mu do očí a hledala v nich pravdu. Kromě nekonečné zeleně v nich však nic nenacházela. Po včerejším snu jí to moc vtipné nepřipadalo. Někdo mu zavolal, on vedl nepříjemný rozhovor a pak … Co se stalo pak? Nebyla si jistá, co viděla. Vize se odehrávala v noci a v místnosti byla tma. Jediné světlo dovnitř proudilo škvírami zpod starých odrbaných rolet. Následný výstřel však slyšela dlouho po té, co se probudila.
"Obecně jsem raději někde venku," pokračoval a snažil se odpovědět na její předešlou otázku. "Rád jezdím na motorce nebo se chodím projít po městě. Baví mě poznávat zdejší kulturu. Občas i něco přečtu. Ale nejčastěji jdu s někým ven a činnost už je pak náhodná. Záleží na tom, s kým jsem. Ono je to tahle hrozně těžký popsat, víš? Jako že bych byl do něčeho fakt blázen, to se říct nedá. Teda kromě tebe," dodal okamžitě a široce se na ni usmál.
Váhavě mu úsměv oplatila. "Máš rád zbraně?" ptala se dál, i když si nebyla zcela jistá, zda chce znát odpověď. V mysli se jí vybavil den, kdy spolu šli na trhy. Ta dýka, kterou držel v rukou. Jeho výraz, když si ji prohlížel…
"Ani ne," odpověděl popravdě.
"Ale říkal jsi, že jsi chodil do šermu," namítla.
"Taky že jo. Ale to neznamená, že bych meče musel milovat. Rád se dívám. To je všechno."
"Máš pistoli?" pokračovala dál.
"Co je tohle? Výslech?" opáčil namísto odpověděl.
"Ne. Já jen … zajímá mě to," řekla rychle.
Kousla se do rtu. Zkoumavě si ji prohlížel. "Umím střílet," přiznal neochotně, "ale vlastní pistoli nemám. Dvaatřicítku u mě doma fakt nenajdeš."
"Tak promiň."
"To je dobrý," ujistil ji, i když v jeho hlase ucítila závan hořkosti. "Kdyby tě to zajímalo, tak jsem dělal taky karate. A zkoušel jsem i jiný bojový sporty, ale moc mi to nešlo."
Omluvně se na něj usmála. Vypadal tak spokojeně. Bezstarostně a šťastně. A ona přišla s něčím takovým. Bůhví, co se jí vlastně zdálo. Třeba to byla kombinace dvou snů a ona jen nepostřehla, že přešla z jednoho do druhého. Co si to o něm myslela? Přece by o něm nezačala pochybovat. Druhého tajnůstkáře by už asi nesnesla. Nejspíš nad tím moc přemýšlela. Leita včera večer nemohla dostat z hlavy. Hlavně po té hádce s rodiči. Bylo přece naprosto logické, že pak bude figurovat v jejích snech. Přesvědčila se o tom tak pevně, až si v ten moment vůbec neuvědomila, že od doby, kdy začaly její vize, žádný normální sen neměla.
Zapípala esemeska. Leito vytáhl mobil a zprávu přečetl. Zamračil se na displej.
"Všechno v pořádku?" strachovala se Viola.
"Jasně," odvětil pohotově, mobil schoval do kapsy a mile se na ni usmál.
.
"Violo, můžeš na chvilku?" zavolala na ni matka z obýváku, když se včera večer vrátila do bytu.
Čekala to, ale i tak cítila nervozitu, jak prostupovala jejím tělem. Věděla, co přijde. Jeden z důvodů proč nechtěla, aby Leito odcházel. V předsíni zůstat nemohla. Vracet se na chodbu by byla hloupost. Jít do jiného pokoje by situaci jen zhoršilo. Nejlépe udělá, když si to odbude hned teď a bude to mít rychle za sebou. Zhluboka se nadechla a vykročila vstříc osudu.
"Posaď se," pokynula jí matka, když dorazila do obývacího pokoje. Viola si sedla do protějšího křesla. Ruce zkřížila na prsou. "A teď nám laskavě vysvětli," pokračovala matka, "co to mělo znamenat. Čekám."
Viola netušila, co jí má říct. Co chtěla Yuzu slyšet? Co od toho vlastně očekávala? Viola jí to nemohla splnit. Ať už by řekla cokoliv, rozhodně by to nebylo podle matčiných představ. Pro jistotu tedy mlčela.
"Takže mi nic neřekneš?" zeptala se matka trpce. "Myslela jsem si, že jste rozešli s Toshirem…"
"Jo. Rozešli jsme se," potvrdila Viola matčino tvrzení. Nechápala, co to má co společného s předešlým tématem. "Včera," dodala, aby uvedla věci na pravou míru.
"A to ti připadá normální utěšovat žal s někým jiným?"
Utěšovat žal? Jaký žal? chtěla se zeptat, ale raději tak neučinila. Matka neměla zrovna nejlepší náladu. Nebylo by chytré ji provokovat. "On byl důvod, proč se to stalo," řekla nakonec.
Yuzu překvapeně zamrkala. "A-ale…" koktala zmateně. "Jak si to představuješ, mladá dámo?" vylítla rozhořčeně.
"Citům neporučíš," pokrčila Viola nevzrušeně rameny.
"City, city, city… Vy mladí na nic jiného nemyslíte. Ale co etika? Vystupování na veřejnosti? Co si teď o tobě pomyslí ostatní?"
"A co jsem měla dělat?" obořila se Viola na matku. Potlačovaný vztek byl rázem venku. Ani si neuvědomovala, že průběžně zvyšovala hlas. "Zůstat s Toshirem ze soucitu? Nebo snad dál setrvávat v celibátu, abych mu ukázal svou loajalitu? Ale mami! To by nebyl život, ale utrpení. Nechci si na stáří stěžovat, že jsem se jednou držela stranou a pak toho litovala."
Matka na dceru třeštila oči. Emoce nicméně ovládla a na dceru promluvila klidným tónem: "Pochopila bych, že jste se s Toshirem rozešli, i když nijak neskrývám, že je mi to líto. Pochopila bych, že sis našla jiného chlapce. Dokázala bych se přenést i přes to, že je to tak brzy po rozchodu. Ale takového… Takového pochybného kohosi ti schválit nemůžu. Nezlob se na mě, ale ne. Nejde to."
Viola se hořce zasmála. "Vždyť ho ani neznáš!"
"A ty ho znáš?" Matka na ni upřela svůj pohled. "Znáš jeho rodinu, koníčky, zájmy… Stýkáš se s jeho přáteli. No?"
Viola zatnula ruce v pěst. Nemohla odpověď. Nic z toho nevěděla. Yuzu jen čekala. Ta chvíle ticha se zdála být nekonečná. Viola se matce vzdorovitě podívala do očí.
"Víš alespoň, kde bydlí?" zeptala se matka dál.
Viola našpulila rty.
"Aha," poznamenala Yuzu spíš sama pro sebe. "Takže o něm vlastně nic nevíš, ale i tak ti přijde naprosto normální, že se s ním teď-"
"Vím, že je to dobrý člověk," skočila jí dcera do řeči.
"Já nepopírám, že to nemůže být pravda, ale…"
"Ale co?" vyjela na ni Viola zostra. "Prostě se ti nelíbí, tak ho mám nechat?"
"Nebuď drzá!" varovala ji matka okamžitě.
"Nebo dostanu domácí vězení?" opáčila Viola jízlivě.
"Violo!"
"Ne. Já už nejsem malá holka. Mám svůj život a můžu s ním nakládat podle svého. To vy jste mi poslední tři roky vštěpovali, že už jsem skoro dospělá, tak byste se mnou nemuseli jednat jako s dítětem. Možná byste si mohli uvědomit, co pro vás teda znamenám."
"Takhle se k matce nechovej," napomenul ji otec a vložil se tím do hovoru.
"Jediné, co chci, je aspoň trocha respektu," řekla Viola ledovým hlasem. Poté se zvedla a opustila místnost.
"Violo, vrať se!" slyšela matčin hlas, ale nijak na něj nereagovala. Zabouchla dveře do pokoje, svalila se na postel a poprvé po dlouhé době se rozplakala.
.
Středeční sebeobrana začala jako každá jiná. S Hinatou dorazily současně a okamžitě zamířily do šaten, aby se převlékly. Tam je čekalo první překvapení. Chvilku po nich, jako poslední, do šatny přišla Maya a její první reakce byla, že je všechny pozdravila. Nikdy se s nikým nebavila a Viola o jejich rozhovoru s ostatními holkami nemluvila. Nicméně ji tím potěšila. Většina dívek byla Mayiným pozdravem překvapena, ale Viola neváhala. Okamžitě pozdravila zpět. Po ní se přidala i Hinata spolu s Usagi a Sayu. Následně si něco pod vousy zamumlala i Kimiko. Maya si dala věci vedle Violy, a když se skláněla nad batohem, nenápadně utrousila: "Děkuju," tak, aby ji mohla slyšet jen ona.
"Jdeš pozdě!" vykřikla Usagi směrem ke Chrisovi, který právě dorazil se čtvrthodinovým zpožděním. "Dvacet kliků," dodala okamžitě, když se podívala na čas.
"Dvacet?" podivil se Chris. "Ale vždyť jsem nepřišel tak pozdě!" bránil se.
"No jo, ale ty nám tady pořád říkáš, jak jsi tu vždycky o pět minut dřív, protože to přece každej správném trenér musí. Tak to máš za to," vyplázla na něj Usagi jazyk.
Odevzdaně si povzdechl. "Když jinak nedáš," pokrčil rameny a okamžitě jim převedl dvacek ukázkových kliků. Usmíval se při tom, jako by to vůbec nebylo namáhavé. Nejvtipněji však na něm působilo jeho oblečení. Nestihl se ani převléknout, takže se jim naskytl jedinečný pohled na svého učitele v košili s kravatou, v nablýskaných polobotkách a s hranatými brýlemi na nose. Vlasy měl vyčesané do koňského ohonu posazeného vysoko temeni hlavy. Vypadal dobře a část dívčího osazenstva na něm mohla oči nechat. Po povinné dvacítce se zvedl a s omluvou se odebral převléknout. Violu jeho přestavení nijak nevzrušovalo, ale alespoň k něčemu to bylo dobré - ukázal jim, že pravidla platí pro všechny, nejen pro žákyně.
Během hodiny, kdy kvůli nemoci chyběla, se Chris naštval, jak se později dozvěděla od ostatních. Stěžoval si, že dívky pořád chodí pozdě. Proto zavedl trest pro opozdilce. Za každou zameškanou minutu jeden klik, přičemž ty dámské dle jeho názoru nebyly kliky. Dívky si tak rychle rozmyslely, co je pro ně výhodnější. Navíc, když si jednu pětku následující hodinu odskákala Rin. Další novinkou bylo pravidlo tykání. To jim sice ze začátku nabízel, ale aby je povzbudil k tvrdší práci, jak sám říkal, toto právo si musel každý vybojovat. Podmínkou bylo Chrise jakýmkoliv chmatem srazit k zemi. Zatím se touto poctou pyšnily tři - Usagi, Hinata a Maya. Rin se ji minule málem podařilo získat. Viola proti novým pravidlům nijak neprotestovala. Kromě hodiny, kdy potkala Akimachiho, pozdě nepřišla a o tykání svému učiteli stejně neuvažovala. Nemohla si pomoci, ale připadalo jí to zvláštní.
"Tak mě napadlo," řekla Chris, když se vrátil," že bychom si mohli udělat takovou odpočinkovou hodinu."
"Nebudem nic nedělat!" zvolala Kimiko radostně.
"Hm… Začínám uvažovat o tom, že se kliky zavedou i za hloupé poznámky," poznamenal Chris jakoby mimochodem a smazal Kimiko úsměv z tváře. "O napadení se zbraní jsme si už něco málo říkali, že?" pokračoval hlasitěji a pohledem přeskakoval z jedné dívky na druhou.
"Jo. O napadení nožem," přitakala Hinata.
Chris krátce přikývnul. "Takže nemusím opakovat, že se jedná o jednu z nejnebezpečnějších napadení vůbec… Dneska si teda dobereme zbytek druhů napadení a od příště budeme až do konce pilovat techniky, zkoušet si modelové situace a tak dál. Tahle hodina bude spíše povídací, ale ke konci si i něco vyzkoušíme. Třeba bránění proti tyči, možné způsoby odzbrojení… Co ale chci zmínit hned na začátku, je napadení střelnou zbraní."
Viola na něj třeštila oči. Další pistole? Tohle se jí snad zdálo! I když … možná právě tuhle hodinu naznačoval její poslední sen. Přestala se soustředit na sebe a zaposlouchala se do Chrisova výkladu.
"Každá z vás určitě ví, jak vypadá střelná zbraň. Nemyslím teď dynamit, jak mi tu kdosi jednou reagoval," ujistil je okamžitě, nicméně vtipu se nezasmál. "Z hlavy na moment vypusťte všelijaké kulomety, nebo nevím, co ještě, a představte si obyčejnou pistoli, kterou můžete vidět například v televizi v detektivkách. Ve srovnání s nožem, který můžete dát téměř kamkoliv a schovat ho proto není těžké, se zbraň zdá být nevýhodná, ale v mnohých případech může být mnohem nebezpečnější. Automatické zbraně nebo odjištěné zbraně jsou pak nehorší možností vůbec. Proto vám řeknu jedno zlaté pravidlo, kterým ve většině případech přežijete. Nikdy proti takovému útočníku nebojujte! Raději poslechněte, co vám říká. Máte pak větší pravděpodobnost na přežití, než kdybyste si hrály na hrdiny."
Odmlčel se. Dívky na něm doslova visely pohledem. Každá, pomalu s otevřenou pusou, hltala jeho slova. Uměl zaujmout. A moc dobře to o sobě věděl.
"Uvědomte si," pokračoval, "že útočník má prst celou dobu na spoušti. Stačí jen jeden jediný pohyb a vyšle smrtící ránu, která nemusí zabít zrovna vás, ale někoho jiného, a věřte mi - žít s pocitem viny, že kvůli vám zemřel jiný člověk, není zrovna nejlehčí. Nemusíte útočníka ani vědomě ohrožovat nebo se jeho pravidlům příčit. Stačí, aby se vylekal, a neštěstí je tady. Samozřejmě, že existují způsoby, jak tohoto člověka odzbrojit, avšak tuto práci bych ve vašem případě raději přenechal profesionálům. A jakmile už vám někdo bude doopravdy mířit zbraní na hlavu, vážně raději poslouchejte. Někdy můžete využít nepozornosti, ale jakékoliv akce jsou velice riskantní. A teď," řekl Chris a promnul si ruce," se pochlubte, kdo z vás už držel pistoli."
Hinata se nejistě přihlásila. "Soused pracuje u policie a zná se s mými rodiči. Jednou nám ji ukazoval," vysvětlila Hinata ostatním. Viola nepochybovala, že sousedem myslela Toshirova otce.
Chris jí pokynul hlavou a čekal, ale kromě Hinaty se nikdo jiný neozval. "Dobrá. Sayu, můžeš mi s něčím pomoct?"
Drobná upovídaná dívka se okamžitě zvedla a šla za Chrisem k tašce, kterou si s sebou přinesl. Chvíli se nad ní skláněli, a když se narovnali, Sayu měla ve tváři vyděšený výraz a pistoli přiloženou ke spánku. Viola zalapala po dechu. Nebyla jediná.
"Tak dámy, co byste udělaly teď?" zeptal se jich Chris chladně.
"Počkaly na tvoje požadavky?" zkusila to Hinata pochybovačně.
Chris se usmál. "Špatná odpověď," řekl a stiskl spoušť.
Viola v ten moment přestala dýchat. Nemohla uvěřit, že to udělal. Namísto výstřelu, který slyšela ve snu, však zbraň vydala jen hlasité cvaknutí, jak střelila naprázdno.
"Není nabitá," povzdechl si Chris, skoro jako by litoval.
Dívky na něj vyjeveně zíraly. Šok v nich teprve dozníval. Sayu překvapeně zamrkala. Právě si uvědomila, že mohla být dávno mrtvá. Byl div, že se nesesypala.
"V takovýchto případech," spustil Chris obvyklým tónem a vedl vystresovanou Sayu na lavičku, "je těžké rozhodnout, co je nejlepší. Nikdy nevíte, co se útočníkovi honí hlavou. Nemusí mu nutně jít jen o vaši smrt. Občas si může chtít tak říkajíc pohrát. Nejosvědčenější taktikou je mlčet a počkat, dokud se nezeptá přímo někoho z vás. Tito lidé často potřebují cítit jejich autoritu, moc nad druhými. Hinatina odpověď nebyla špatná, ale jak jste viděly, ne vždy to platí."
Hodina pokračovala, jako by se nic nestalo. Viola v ten moment Chrise nenáviděla z celého svého srdce. Jak mohl něco takového udělat? Jak na to mohl vůbec pomyslet?! Vždyť tohle bylo psychické týrání! Nemohla však nad tím dlouho přemýšlet, neboť zanedlouho jim Chris zbraň poslal, aby si ji pořádně prohlédly. Nabádal je, aby si ji v rukou potěžkaly, zkusily si, jak se míří. Klidně mohly i vystřelit. Taktéž jim radil, ať si prohlédnou zásobník. Viola měla zbraň poprvé v ruce, i když naživo už ji viděla. Onehdy se se svou vlastní v jejich bytě promenádoval Toshiro. Nedržela ji ráda. Připadala jí jako něco odpudivého, nebezpečného. Štítila se jí. Nechala si ji tak dlouho, jak bylo nutné, a pak ji s radostí poslala dál.
.
Pozvolna kráčel na smluvené místo. Začínalo se smrákat. Nesnášel, když se stmívalo takto brzy. Noci se mu pak zdály nekonečné. Neměl rád tmu. Odmalička se jí bál. Pamatoval si, jak ho máma chodívala uklidňovat. Zpívala mu u toho písničky a on jí vždy usínal v náručí. Po tom, co umřela, začal tmu nenávidět. Protože však potřeboval být silný, postavil se jí a čelil svému strachu. Nakonec jej překonal. To však nezměnilo nic na tom, že ho po západu slunce navštěvovaly temné myšlenky a vracely se k němu nehezké vzpomínky. Matčin usměvavý obličej zmizel a vystřídalo ho tělo zkroucené na podlaze s nožem hrozivě trčícím z hrudníku. Všude kolem byla krev. Přispěchal k ní, aby jí pomohl, ale bylo pozdě. Pamatoval si, že měla otevřené oči. Jeho oči, které v ten moment byly vytřeštěné a prázdné. Zoufale vykřikl a oplakával ztrátu, která se slovy nedala popsat. Pak zaslechl kroky. Otočil se a…
Ne! Na to teď nesměl myslet. Pro klid duše si vybavil své světlo ve tmě. Předtím mu útěchou bývaly rozbřesky. S novým dnem přicházela nová naděje. Teď měl něco lepšího. Měl Violu. Už jen představa její tváře pro něj měla uklidňující účinky. Pak si vybavil její polibky… Nechtěl ji do toho zatahovat. Nechtěl jí lhát. Když mu přišla ta zpráva, zaskočila ho, ale on okamžitě nasadil bezstarostnou masku, aby si zbytečně nedělala starosti. Jemu to však stále vrtalo hlavou. Vím, kdo jsi. Při pohledu na ta slova mu přejel mráz po zádech. Nejdřív to bral jako špatný vtip, ale poté přišly další zprávy. Všechny od "žádného čísla". Operátor mu odmítal pomoci. Nemohl psát zpět. Dotyčný si však sám domluvil schůzku. On teď jen šel na určené místo.
Zajímalo ho, kdo mu napsal. Kdo je onen neznámý? S sebou si pro všechny případy vzal nůž, kdyby se něco zvrtlo. Tlačil ho v kapse u kalhot. Nechtěl si brát pistoli. Nebyla navíc jeho a on neměl zbraně rád. Hlavně ty střelné se mu příčily proti srsti. Měl k tomu své vlastní důvody. Strach však nepociťoval. Kdyby se ho chtěl dotyčný zbavit, už by to udělal. Nejspíš chtěl Leita vydírat. Nejdřív si ověřím, co všechno ví, a pak se uvidí… usoudil v duchu a přidal trochu do kroku, neboť by rád na místo dorazil o něco dřív, než ve smluvenou dobu.
Chytrá volba, pomyslela si, když dosáhl svého cíle. Tady je určitě nebude nikdo rušit. Kdo by sem vůbec chodil? Navíc takhle večer. Rozhlížel se kolem dokola a čekal, až někdo přijde. S povzdechem se opřel o zeď a začal si hrát s mobilem. Jestli to byl jen hloupý vtip, tak ať si ho dotyčný nepřeje. Kdyby alespoň napsal, když nepřišel.
"Už jsem si začínal myslet, že nepřijdeš."
Nadskočil. Bleskově se otočil za hlasem. Volná ruka mu vystřelila ke kapse s nožem. "Ty?" vydechl nevěřícně.
"Koho jsi čekal? Madonnu?"
Za ten posměvačný úšklebek a sarkastický tón by ho nejraději uškrtil. Ovládl však své city a poznámku raději přešel. "Co chceš?" vyštěkl nepřátelsky. "Štve tě, že jsem ti přebral holku?"
"Vím, kdo jsi," odvětil Toshiro Midorikawa ledovým hlasem.
"Jo. To už jsem dneska několikrát slyšel," ujistil ho Leito hořce.
"A vím, proč jsi s Violou," pokračoval Toshiro, jako by Leitovu poznámku neslyšel.
"Páni… Ty jsi teda blesk!" Nechápal, co to tam Toshiro tahal. Každému bylo přece jasné, že měl Violu rád. "Hele, o tomhle se s tebou nehodlám bavit. Jestli je to všechno, co jsi chtěl říct, tak já zase půjdu."
"Vím, že jsi jedním z nich."
Zarazil se. Podezřívavě si Toshira měřil. Pochopil, co tím chtěl Toshiro říci. "Takže tě otec zasvětil?" procedil skrz zuby.
"Nejen to," potvrdil mu Toshiro jeho domněnku. "Jsem součástí plánu. A zdá se, že máme stejný cíl."
Leito nadzvedl jedno obočí. "Dost nepříjemná situace, což?" poznamenal s notnou dávkou sarkasmu.
"Taky jsem si říkal," usmál se Toshiro. "A naštěstí jsem už našel řešení." Jeho úsměv se rozšířil do zlověstné grimasy a v další vteřině už tlumená rána proletěla vzduchem.
Jediné, co Leito ještě stihnul, bylo shlédnout na svůj hrudník, kde se na tričku objevila krvavá skvrna okolo díry po kulce. Červená mapa se rychle rozrůstala. Najednou se zalkl. Nemohl dýchat. Kulka mu prorazila plíci a u něj nastal pneumotorax. V krku pocítil kovovou chuť krve. Stoupala výš a výš, až se mu objevila na jazyku. Instinktivně lapal po dechu a svíjel se ve smrtelné agonii. Dusil se. Jeho tělo protestovalo proti nedostatku kyslíku. Nebylo mu však pomoci. Do pár minut nastala smrt.
.
Toshiro udělal pár kroků vpřed. Zastavil se nad mrtvolou. Naklonil hlavu na stranu a hodnotil svou práci. Dobře jsi to udělal, pochválil se v duchu. Dvě mouchy jednou ranou. Jeho máš z krku a bude to tvé rameno, na které se poběží vyplakat…
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ - OMBRES AU PARADIS

21. června 2010 v 23:06 | katHys |  Blue Eyes
.
"Violo, telefon!" ozval se Kisamin ječivý hlas z předsíně.
Neochotně se zvedla. Šla se sklopenou hlavou jako prase na porážku. "Kdo volá?" zeptala se sestry, i když odpověď předem tušila. Jen to chtěla co nejvíce oddálit.
"Toshiro."
Kisame jí telefon bez řečí podala. Opatrně si sluchátko přiložila k uchu. "Haló?"
"Violo…" vydechl s úlevou.
"Co potřebuješ?" zeptala se a nejistě se ohlédla na sestru, která ji zvědavě pozorovala. Bezmyšlenkovitě si začala okusovat nehty. Proč jí volá? Vždyť se přece včera rozešli. To jí chtěl vynadat? Nervozita v ní rostla a napínala ji čím dál více. Připadala si zvláštně ztuhlá. Polkla naprázdno.
"K tomu včerejšku-" spustil, ale ona ho přerušila.
"Ne, Toshiro. Včera jsme si to všechno vyříkali. Já svůj názor nezměním," řekla tvrdě.
"A-a-ale…" koktal zmateně.
"Ne," zopakovala svou odpověď o něco důrazněji.
"Počkej!" vykřikl zoufale, čímž jí zabránil, aby zavěsila. Okamžitě využil situace a pokračoval: "Chci jen, aby sis to rozmyslela. Pořádně nad tím popřemýšlela. Vždyť v čem je lepší než já? Ani ho neznáš. Nic nedokázal. Nic neznamená. Já tě mám doopravdy rád. To já tady byl pro tebe, když jsi to potřebovala. Držel jsem tě za ruku, abys nespadla. Copak to pro tebe nic neznamenalo? Já ti byl na blízku. Pomáhal jsem ti ve všem, co jsem mohl. Pomáhal jsem ti hledat rodiče. To už tě taky nezajímá, kdo jsou? Protože já to vím. Mám tady číslo a můžeme si s nimi kdykoliv domluvit schůzku…" Hlas mu pozvolna umíral, až se vytratil docela. Docházely mu argumenty. Prosba a zoufalství zesilovaly.
Potlačila slzy, které se jí draly do očí. Roztřeseně se nadechla. Co mu na to mohla říct? Zatnula zuby a čekala, kdy se její rozbouřený tep zase ustálí. Sluchátko stiskla o něco pevněji. Druhá ruka, na níž si do té doby okusovala nehty, samovolně klesla. Musela být silná. Tvrdá a bezcitná. Promiň, Toshiro… omlouvala se mu v duchu. Já nechtěla.
"Ohledně toho, na čem jsme pracovali…" začala pomalu a opatrně se ohlédla na Kisame, která pořád stála v místnosti a sestru pozorovala. Viola jen doufala, že neslyšela Toshirův hlas, který se linul ze sluchátka, a pokud ano, tak že mu nerozuměla. "Už mě to nezajímá," dokončila větu. "Abys pochopil, nejdřív jsem je opravdu chtěla najít, ale pak jsem si uvědomila, že jsou to pro mě naprosto cizí lidé. Já žiju tady a teď. A nemíním jim jen tak vtrhnout do života. Už to pro mě není důležitý. Mám svou rodinu."
Z druhé strany jí odpovídalo jen ticho. Podle jemného chraptění, jak dýchal, usoudila, že tam stále je. Znovu se pořádně nadechla. Ještě neskončila.
"Já vím, že jsi mi hodně pomohl," pokračovala, "ale to jsem ti řekla už včera. Vím to, uvědomuju si to, ale nehodlám kvůli tomu měnit své rozhodnutí. Je konec, Toshiro. Tak už to konečně pochop. A ve škole mě nehledej. Jen by se to zhoršilo. Pro oba." Těmi slovy končila. Nečekala na odpověď a raději hned zavěsila. Nebyla si jistá, zda by to déle vydržela.
A měla to za sebou. Právě se s ním definitivně rozešla. Svůj postoj mu dala dostatečně najevo. Pořád si živě pamatovala slova z jeho snu. Zopakovala je, jak je říkal. Bylo to tak lepší. Rozhodně. Ten večer, nebo kdy, mu zavolá přítel, on si bude chvilku zoufat, ale pak se bude usmívat. Vybavila si výraz, který se mu objevil na tváři, když seděl u počítače. Náhle byl tak klidný. Šťastný. Netušila, jak moc se v ten moment mýlila. Jakou chybu udělala. Že měla v moci svou budoucnost právě tímto okamžikem změnit. Bohužel, nestalo se. A ona tak zanedlouho musela čelit mnohem hrůznějším věcem, než si vůbec dokázala představit.
"Potřebuješ něco?" zeptala se sestry, která na ni vyjeveně zírala. Kisame jen otevřela ústa a zase je zavřela. Fajn, řekla si Viola v duchu, protáhla se kolem zmatené dívky a šla se do koupelny připravit. Bylo už tolik hodin a ona na sobě neměla ni školní stejnokroj.
Kovový řetízek se jí houpal na krku, když si natahovala punčochy. Poté přívěsek skryla za límec své košile. Zbývaly jí upravit vlasy. Několikrát si je hřebenem pročísla a následně se pokoušela o obyčejný culík. Nešlo ji to. Naštvaně popadla tenkou jehlici, kterou si matka dříve dělávala drdol, a pokusila se o něco podobného. Vzadu jí konečky trčely do stran, ale nevypadalo to špatně. I tak Viola nepochybovala, že by si Yuzu na hlavě dokázala vyčarovat něco mnohem hezčího. Nakonec si na tvář dala trochu pudru, řasy zvýraznila řasenkou a po rtech přejela leskem. Nikdy se moc nemalovala a nechápala výrazné líčení. Dívky pak působily uměle, jako by si na něco hrály. Ve škole se to navíc nepodporovalo. U většiny učitelů, zvláště pak u těch starších, byla například rudá rtěnka jasnou jízdenkou k tabuli. V tomto ohledu nebylo chytré příliš se zviditelňovat.
Ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Lepší už to nebude, řekla si a posadila se na okraj vany. Zbývala jí chvilka času, kterou s rodinou rozhodně trávit nechtěla. Podle Kisamina výrazu usoudila, že jí to došlo. Určitě si to nenechala pro sebe a šla o rozchodu s Toshirem požalovat matce. Ta by Violu okamžitě zavalila milionem dotazů, na které teď nechtěla odpovídat. Měla své důvody. A nyní byla ještě raději, že tak učinila a jejich vztah ukončila.
Včerejší sen přišel zcela nečekaně. Nemohla se však divit, když potom nad Toshirem tolik přemýšlela. Na vlastní oči viděla, jak moc ho zranila. Až teď si však uvědomila, že to nebylo rozchodem jako takovým, ale dnešním telefonátem. V pokoji si pak udělal docela nepořádek. Rozbil, co mohl. Viděla jeho zklamání. Jeho lítost. Bolest. Vztek. I tak svého činu nelitovala. Ne po tom, co si ve snu vyslechla. Byl jsem si tak jistý, že je to ona. Že je co? Nebo kdo? Z té věty jí běhal mráz po zádech. Najednou s ním nechtěla mít nic společného. Žádné přátelství. Žádné další schůzky. Pomalu začínala litovat, že ho kdy vůbec poznala.
Někdo zaklepal na dveře. "Violo, musíme jet," ozvala se matka z druhé strany.
Unaveně si povzdechla. Zvedla se, upravila si sukni a opustila koupelnu.
"Jsi v pořádku?" strachovala se matka.
Neodpověděla.
"Vy jste se s Toshirem rozešli?"
"Jo." Uhnula pohledem.
Yuzu zalapala po dechu. "Ale proč? Co se stalo? Byl to tak milý kluk…"
"Teď o tom nechci mluvit," odbyla ji Viola podrážděně a raději se pomalu vydala k autu.
.
Ve škole se s Leitem dohodli, že k nim odpoledne přijde, aby mohli dál pracovat na projektu do biologie. Dorazil s menším zpožděním, ale to nevadilo. I tak pro sebe měli celý zbytek dne. Protože se čas nemilosrdně krátil a oni s tím doopravdy potřebovali pohnout, chvíli na projektu vážně pracovali. To jim však nijak nebránilo v častých přestávkách, kdy se plně věnovali jeden druhému.
Právě byli uprostřed jedné takové pauzy, takže si vůbec nevšimli, když v zámku zarachotily klíče, dveře do bytu se otevřely a dovnitř vstoupily tři páry nohou. Viola intuitivně vycítila cizí přítomnost. Upřený pohled, který ji pálil. Ztuhla. Leito to poznal a okamžitě s vášnivými polibky přestal. Tázavě se na ni podíval. Její pohled směřoval kamsi za něj. V obličeji měla šok. "Mami…" vydechla. Neschopná jakéhokoliv dalšího slova zírala od očí své neméně překvapené matky.
"Dobrý den," pozdravil Leito, když si všimla cizí přítomnosti. Okamžitě Violu pustil a nejistě se usmál.
"Dobrý," opáčila stále zaražená matka na jeho adresu.
Viola zrudla jako rajská omáčka. Tahle situace byla nanejvýš zahanbující. Trapné ticho houstlo a nikdo se jej nesnažil přerušit. Nakonec to už Viola nevydržela a plácla první věc, co ji napadla. "Chceš pomoct s taškama?" zeptala se matky, která se právě se zbytkem rodiny vrátila z nákupu.
"Táta s Kisame se o to postarají," odbyla ji matka, zamyšleně pozorujíc Leita. "Měli jsme jen menší problém s parkováním. Nějaký chuligán tam motorku postavil šikovně do cesty."
Leito se poškrábal ve vlasech. "To bude asi moje," přiznal nakonec. "Jestli chcete můžu ji přeparkovat…"
"To nebude třeba," ujistila ho matka chladně a dál ho probodávala pohledem.
"Jinak já jsem Leito. Leito Cartier," představil se neohrabaně a podal paní Yagami ruku na pozdrav.
"Yagami Yuzu," odvětila matka bez špetky náklonnosti v hlase aniž by nabídnutou ruku přijala.
"Abysme se vrátili k práci, ne?" otočila se Viola na Leita a pokynula mu směrem ke dveřím, čímž utnula trapnou situaci. Leitova ruka klesla. "Promiň, mami, ale v kuchyni máme rozdělaný projekt, který potřebujeme dokončit," řekla směrem k matce, aniž by se na ni podívala. Popadla Leita za ruku, protáhla se kolem matky a spěšně opustila místnost.
Na chodbě narazili na otce s Kisame. "Dobrý den. Ahoj," pozdravil Leito spěšně, než zmizel stejně rychle, jak se objevil. Otec zůstal chvíli zaraženě stát, než si uvědomil, co se právě stalo. Tou dobou se však milenci skryli v kuchyni.
Matka za nimi zanedlouho přišla a našla je, jak se sklánějí nad hromadou papírů, která ležela na stole spolu s všelijakými knihami, dvěmi skleničkami s vodou a táckem se zákusky. Začala vytahovat obsah tašek a ukládat jej na svá místa. "Můžeš mi s tím pomoct, Violo?" zeptala se dcery po chvíli.
"Nechceš říct Kisame? Já teď mám práci," oponovala Viola.
"To jsem viděla," ujistila ji matka hořce.
Na to Viola neměla co namítnout. Jejich "práci" předvedla dostatečně. Kdo ví, jak dlouho tam stála? Mohla se na ně dívat třeba celé tři minuty. Vždyť Viola při polibcích ztrácela pojem o čase a pak se jen divila, že už je tolik hodin. Bez žádných dalších řečí se zvedla a začala potraviny uklízet. Pomáhala mlčky. Ani matka nic neříkala. V místnosti panovalo tísnivé ticho. Dopadalo na všechny přítomné a už jen ono samotné je odrazovalo promluvit. Nakonec jej prolomila matka.
"Určitě ti nebude vadit, když mi pomůžeš i s večeří. Říkala jsem si, že bych udělala ramen…" prohodila směrem k Viole. "Tvůj kamarád tady klidně může zůstat taky, jestli chce. Koneckonců máte přece spoustu práce," dodala s podivným důrazem na slovech "kamarád" a "práce". "Jak se to jmenuješ. Leito Capriet?" zeptala se Leita.
"Cartier," opravil ji.
"Ty nejsi zdejší, že?" pokračovala Yuzu.
"Jsem z Francie."
"O Francouzech se říká, že jsou vášniví," poznamenala paní Yagami jakoby mimochodem. "A také dost povrchní," dodala vzápětí.
Viola ztuhla a nejistě se na Leita otočila. Úsměv mu zmrzl na rtech. "O nás se toho napovídá… Jestli je to ale pravda, zjistíte, až nějakýho poznáte," odvětil Leito nenuceným tónem, avšak Viola věděla, že to celé byla jen přetvářka. Dokonalá maska. Leito nerad mluvil o Francii a obecně o čemkoliv s tímto tématem spojeným. Jeho chladné oči mluvily za vše.
Yuzu se mile usmála. "Ty jsi první Francouz, kterého znám. Ale o opaku jsi mě zatím nepřesvědčil."
Leito jí úsměv oplatil. Atmosféra v místnosti nadále houstla. Rozdíl mezi Leitovou a Toshirovu přítomností nepříjemně bil do očí. Zatímco Toshiro do domácnosti okamžitě zapadl, Leito zde působil jako pěst na oko. Mace se nelíbil, což mu dávala všemožně najevo. Ač byla Yuzu Yagami v mnohém ženou moderní, ne-li přímo pokrokovou, některé její názory se řadily k těm zastaralejším. Hlavně co se chlapců týkalo měla svá striktní pravidla. Dívka by je neměla často střídat a hoch by měl být milý, slušný, s dobrou pověstí a zázemím. Svou roli taktéž často hráli rodiče. Pochybné individuum typu Leito, který ani neměl japonské státní občanství, do tohoto žebříčku rozhodně nezapadal.
.
Po matčině naléhání a po Violině prosbě spojené s připomenutím, že by na projektu měli dodělat alespoň to, co začali, Leito zůstal na večeři. Nicméně to nebyla nijak příjemná událost. Matka si vůči Leitovi zachovávala stále stejný postoj, i když se snažil být tak slušný, jak byl za dané situace schopen. Nejprve Yuzuiny poznámky nesnášel dobře, ale později si na ně zvykl a co mohla Viola soudit, nechávaly jej chladným. Kisame byla otevřeně nepřátelská, z čehož si však Leito nic nedělal a schválně předstíral, že mu vypadávají některá japonská slovíčka a on mluvil napůl francouzsky, což musela Viola zbytku osazenstva překládat a Kisame to nehorázně štvalo. Viola u stolu představovala jakýsi mezník na vahách a neustála zachraňovala situaci. Nezúčastněnou stranu pak zastupoval otec, který se snažil čas od času dusnou atmosféru odlehčit nějakým tím vtipem, kterému se nakonec nikdo nesmál.
Napětí nepolevilo ani po večeři, kdy se Viola s Leitem odebrali do pokoje, kde za přítomnosti Kisame z posledních sil dokončili první část své práce, domluvili se na příště a sbalili si svoje krámy. Viola viděla, že je Leito unavený a v ne zrovna dobré náladě. Po pár poznámkách ve francouzštině, mezi nimiž bylo i něco ve smyslu, že "jestli ten malej spratek nezavře klapačku, přísahám, že ji zabiju", se Viola rozhodla zakročit a zarazit Kisaminy "milé" komentáře, což ve výsledku vyústilo v další ze sourozeneckých hádek. Kisame se poté nafoukla jak balón a odlétla za rodiči, kam si přistála postěžovat.
Oběma se ulevilo, když se za nimi zaklaply dveře od bytu a oni domácí společnosti konečně unikli. Viola šla Leita doprovodit dolů, aby s ním mohla strávit pár chvil bez neustálého dozoru.
"Promiň," řek, když ruku v ruce scházeli po schodech.
"Proč?" zeptala se Viola zmateně. Neviděla jediný důvod, proč by se měl omlouvat. To spíš ona by s tím měla začít. Za sebe, pro svou hloupost, jelikož si neuvědomila, že by se rodiče měli vůbec vracet. Za matku. Za Kisame. Za to, jak se to celé zvrtlo. Právě se mu to chystala říct, když jí skočil do řeči, kterou ani nezačala, a zodpověděl tak její otázku.
"Jak jsem se choval. Byl jsem totálně nemožnej."
"To není pravda!" bránila ho okamžitě. "Máma byla nepříjemná a-"
Umlčel ji pohledem. "Je to moje vina," prohlásil tónem, kterým jasně naznačoval, že se na tohle téma nehodlá dál vybavovat. "Ale na mou obranu bych rád dodal, že tohle byla moje premiéra," řekl o poznání veseleji.
"Copak ty jsi nikdy nebyl u přítelkyně doma, když tam byli rodiče?"
Zavrtěl hlavou.
Ale... chtěla říci, nicméně pak jí to došlo. Překvapeně se na něj podívala. Zkoumavě si prohlížela jeho tvář a odmítala něčemu takovému uvěřit. Všiml si, jak ji pozoruje a mile se na ni usmál. Sklopila zrak, jak jí líce zrůžověly. Nemohl být u přítelkyně doma. Nemohl se setkat s jejími rodiči. On žádnou neměl. Dokud nepotkal ji. To zjištění ji zaráželo, ale zároveň jí nesmírně lichotilo.
"Nemá mě ráda," konstatoval po chvíli.
"Kdo?"
"Tvá matka."
"Ale kušuj!" mávla nad tím rukou. "Jenom není zvyklá, že si domů vodím kluky," omlouvala matčino chování.
"Já se jí ani nedivím," pokračoval Leito, jako by si její poznámky vůbec nevšimnul. "Když si domů přivedeš takového chuligána…"
"Chuligána?!
"Který navíc jezdí na motorce, kterou jen tak mimochodem zablokoval cestu a ona pak nemohla zaparkovat. Určitě si teď o mě myslí, že jsem delikvent. Navíc jsem z Francie a Francouzi jsou přece tak povrchní!"
"Leito…"
"Ale mě to nevadí. Já ji chápu. Taky bych vyváděl, kdyby si dcera domů dotáhla nějakou pochybnou existenci."
"Nejsi pochybná existence!" ujistila ho vážně. "A matka je jen trošku upjatá a předpojatá, co se kůlků týče. Navíc nemůže přenést přes srdce, že jsem se rozešla s Toshirem. Byla to totiž výhodná partie…"
"Vážně?" zeptal se a jeho pochmurný výraz se náhle rozzářil. "Jsem rád, že si to myslíš."
"Co?" vydechla zmateně. Nechápala, o čem to mluví.
"Miluju tě," řekl namísto odpovědi.
Ta dvě slova jí proletěla rychlostí blesku. Uvědomila si, že to bylo poprvé, co jí to kdy řekl. "Já tebe taky," usmála se. "A s mámou si starosti nedělej. Však ona se přes to časem přenese."
"A do té doby budeš neposlušná dceruška."
"No co já s tím budu dělat? To asi nepřežiju!"
Následně oba dva spontánně vyprskli smíchy. Nemohli přestat. Všechen ten stres z nich rázem opadl a oni se cítili tak lehcí. Jako ti práci, co venku kroužili na nebi. Stačilo jen roztáhnout křídla a vzlétnout vzhůru do oblak.
Náhle stáli před zaparkovanou motorkou. Čas loučení nastal. Postavila se před něj, ale netušila, co říct. Nakonec se dlouze políbili. Ochutnávala jeho rty a on zas její. Po krátké předehře, kdy se jen tak oťukávali a jeden druhého dráždili, přešli do akce. Řetěz, který její vášeň do té doby držel na uzdě, praskl. Přilepila se k němu, rukama šmátrala po jeho dokonalém těle. Cítila to jiskření mezi nimi. Energii, která tam proudila. Kousla ho do rtu. To ho podráždilo. Přestal ji líbat na ústa a přesunul se na krk. Ruka mu pozvolna sjížděla po jejích zádech, až došel na hýždě, odkud pokračoval na stehno a zvedl jí jednu nohu. Zároveň ji políbil na ušním lalůčku. Slastně vydechla, což byl jasný impulz k tomu, aby přestali.
Pustil ji a mírně od ní odstoupil. Do rukou vzal helmu. Odkašlal si. "Zítra ve škole," mávl na ni.
"Zítra," rozloučila se.
Pak si nasadil helmu, nastartoval onen pekelný stroj a během okamžiku zmizel.
Před dveřmi do bytu se zastavila. Nemohla jít dovnitř. Ne teď. Ne takhle! Opřela se o zeď a vydýchávala předchozí zážitek. Srdce jí tlouklo jako na poplach. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby proti vlastní vůli nepřestal a neodtáhl se od ní? Plně se mu poddala. A v ten okamžik byla rozhodnutá zajít dál a nezůstávat jen u nevinného líbání…
.
Ticho v místnosti prořízl vyzváněcí tón telefonu. To si snad dělá srandu! On volá teď?! Veselá hudba hrála jasnou parodii na současnou situaci. Kdyby tu nešlo o život, asi by se nad tím špatným vtipem hořce zasmál. Chvíli jen tak zíral na číslo na displeji. Pořád lepší, než kdyby mi volala Viola, řekl si v duchu a hovor přijal. "Co zas?" vyštěkl na volajícího nevrle.
"Ale, ale … Mám vám snad připomenou zásady slušného chování?" opáčil mu chladný hlas.
"Zrovna mám práci," řekl Leito místo odpovědi, jako by to snad všechno vysvětlovalo.
"Práce může počkat."
"I když je to práce pro vás?"
Na druhém konci nastalo ticho. Leito uhodil hřebíkem na hlavičku. Konečně tomu otravnému dědkovi sklaplo. Teď jeho telefonáty vážně nepotřeboval.
"A jak se to vyvíjí?" zeptal se volající po chvíli.
"Právě jsme se chytali končit. Považujte to za uzavřené," odpověděl Leito chladně.
"I tak nemám moc času, takže teď dobře poslouchejte. Nebudu se opakovat," spustil neznámý okamžitě. Leito jen protočil panenky. Copak si ten chlap neuvědomuje, že ho zdržuje? Asi ne… odpověděl si sám, když starší muž pokračoval: "Mám nové informace ohledně našeho případu. V Takasaki je to marné. Budete se muset přesunout jinam. Mám-"
"Cože?" skočil mu Leito do řeči. To ne! Nemůže odjet. Ne teď! Konečně poznal, co to znamená být šťastný.
"Jak jsem řekl, stěhujete se. Už jsem vše potřebné zařídil. Nemusíte se bát. Proběhne to tiše a rychle."
"Nikam nejedu," prohlásil Leito pevně.
"Co prosím? To by ale znamenalo konec naší spolupráce a to byste přece nechtěl. Nebo už vás nezajímají informace ohledně vašeho bratra?"
Sakra! Kousl se do rtu. Ten slizoun jeden! Měl ho v hrsti. Úplně viděl cizincův zlomyslný úsměv na rtech. "Kdy k tomu dojde?" vydechl poraženě.
"Příští týden. Doklady a podobně pošlu poštou."
"Fajn," hlesl odevzdaně. Alespoň se stihne s Violou rozloučit. Říct jí poslední sbohem. Bude to bolestivé, ale on to musel udělat. Telefon na druhé straně utichnul. Schoval ho do kapsy a naštvaně se otočil. "Poslední přání?" zeptal se tvrdě. Upřel pohled na muže před sebou. Ten na něj útrpně zíral s prosbou v očích a roubíkem znemožňujícím mu promluvit. Nic. Když nic, tak nic… Hořce se usmál a vystřelil.
.
S trhnutím se probudila. Oči doširoka rozevřené, zorničky temné a velké, tak, že téměř skryly pomněnkově modrou duhovku okolo. Uprostřed noci zírala do tmy. Výstřel jí stále dozníval v uších.
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ - ROZCHOD

19. června 2010 v 19:17 | katHys |  Blue Eyes
.
"Je ti dobře?" zeptala se Tatsuki starostlivě. "Jsi celá bílá."
"Já…" začala Viola, ale nedokončila. Je mi fajn, chtěla říct, avšak to nebyla pravda. Cítila se mizerně. Jediné, co si mohla připočítat k dobru, byl fakt, že už to měla za sebou. I tak se jí moc neulevilo. "Právě jsem se rozešla s Toshirem," řekla suše.
Tatsuki, která právě pila, zaskočilo a část její šťávy skončila na podlaze. "Cože?" Nevěřícně se na Violu podívala. Myslela si, že se přeslechla. Napůl čekala, že jí to teď kamarádka vyvrátí a řekne jí, že to byl jen žert. Bohužel. Nestalo se.
"Už delší dobru nám to neklapalo," pokrčila Viola rameny.
"Ničeho jsem si nevšimla," vydechla Tatsuki ohromeně.
"Ani jsi nemohla. Poslední dobou jsme spolu moc času netrávily. A navíc jsi Toshira nemohla vystát, vzpomínáš?"
"Violo, to…"
"Nemusíš skrývat svou radost. Vím, že jsi ho neměla ráda," skočila jí Viola trpce do řeči.
"To není pravda!" ozvala se Tatsuki okamžitě. "Jsem jen v šoku."
"V šoku? Proč?"
"No, já nevím. Nechápu to. Co se stalo?" chtěla vědět Tatsuki.
"Řekněme, že jsem potkala někoho jiného," odpověděla Viola vyhýbavě.
Mezi dívkami se rozhostilo ticho. Každá se nechala unášet proudem svých myšlenek. Co na tom Tatsuki nedokázala pochopit? Copak to bylo tak nečekané? Když dá holka klukovi kopačky, tak to přece není nic světoborného. Dobrá, u ní to možná bylo něco naprosto zvláštního, ale za taková tragedie se nestala. Tatsuki nemusela reagovat přehnaně.
"Je to Leito?" zeptala se Tatsuki a vytrhla tak Violu ze zamyšlení.
Neodpověděla. Z pohledu, který kamarádce věnovala, to však bylo víc než jasné.
.
To ráno byla celá nesvá. Do školy ji zavezla matka a sraz s ním taky nikde neměla. Nečekal před školou, nebyl ani v suterénu. U skříněk jej také nenašla. Jak čas postupoval dál a ona ho v davu nikde nenacházela, začínala mít pocit, že se jí schválně vyhýbá. Nervozitou se jí třásly ruce a aby se alespoň nějak zabavila, pohrávala si s kovovým křížkem na krku. Všelijak ho otáčela a prsty studovala jeho strukturu. Už to začínala vzdávat, když v tom si ji Toshiro sám našel.
"Tady jsi!" zvolal s úlevou a namířil si to přímo k ní. "Hledám tě už celou věčnost. Kde jsi byla?" zeptal se s výčitkou v hlase.
"Hledala jsem tě," odpověděla popravdě.
"Vážně?" podivil se.
"Jo," přitakala. "Víš, chtěla jsem s tebou mluvit." Nejistě se na něj podívala a sledovala jeho reakci.
Mírně se zamračil. "Taky jsem s tebou chtěl mluvit," řekl po chvíli.
Ráda by věděla o čem. Že mu včera lhala? Stejně by je to čekalo. Tušila, že tohle Toshiro nenechá jen tak. Smutně se na něj usmála. "Ale ne tady. Ráda bych to probrala někde v soukromí." Rozhlédla se. Žádná ze tříd se nezdála být prázdná. Vzala jej tedy za ruku a vedla ho chodbou, dokud na nějakou nenarazila. Zavřela za nimi dveře.
"Volal jsem ti," řekl, když se otočila. Zlehka se opíral o katedru a probodával ji pohledem. Stál zády k oknu a jeho jinak karamelové oči byly temné a chladné.
"Já vím."
"Nebyla jsi doma."
"Já vím."
"Lhala jsi mi," konstatoval suše.
Já vím, odpověděla si v duchu, ale nahlas se jí ta slova už nechtěla vyslovovat. Její pohled mluvil za vše. "A právě o tom jsem si s tebou chtěla promluvit. Nechci, aby se to opakovalo."
"To bych byl vážně rád. Důvěra je totiž ve vztahu jedním ze základních kamenů."
To říká ten pravý, pomyslela si, avšak doopravdy to neřekla. "Podívej-" začala, ale on jí skočil do řeči.
"Takže bych byl vážně rád," pokračoval o něco hlasitěji, "kdybys mi vyjasnila, proč se to stalo. Já to nechápu Violo. Kde je problém? Myslel jsem, že před sebou nemáme co skrývat."
Zhluboka se nadechla. "Oba víme, že už to mezi námi nějakou tu dobu skřípe…" spustila pozvolna, a však on ji znovu přerušil.
"Cože?"
"Toshiro, prosím. Tohle pro mě není zrovna nejjednodušší situace," ujistila ho a smutně se na něj podívala. I jeho výraz se změnil. Vztek, nebo cokoliv, co tam předtím bylo, zmizel. Začínala mu docházet vážnost situace. V obličeji se mu zarčily obavy. Když nic neříkal, pokračovala: "Nevím, jak to říct. Nejde o to, že bych tě neměla ráda. Dost jsi toho pro mě udělal a já jsem ti za to vděčná, ale poslední dobou mám pocit, že v našem vztahu něco chybí." Když mluvila, doufala, že mu to nějak samovolně dojde a ona mu nebude muset nic dalšího vysvětlovat. Bohužel se tak nestalo.
"Připadá ti snad náš vztah stereotypní?" podivil se upřímně. "Jestli je to tak, můžeme to ještě napravit. Není přece nic jednoduššího! Jsem rád, že se mnou chceš mluvit i o věcech, co se ti nelíbí. Nebo…" Po tváři mu přelétl pobavený úšklebek. Odlepil se od katedry, došel až k ní a vzal ji za ruce. "Nebo ti připadá, že na to jdu moc pomalu a ty bys ráda pokročila k dalšímu levelu?" zašeptal jí do ucha.
"Nic takového!" odtáhla se od něj. "Vždyť mluvím o něčem úplně jiném!"
"Ale no tak. Oba to přece chceme," nedal si říct a znovu se k ní přiblížil. Jeho ruce byly jako slizká chapadla, z jejichž sevření se snažila vykroutit.
"Nech toho!" bránila se chabě. Začala uvažovat o tom, že na něj použije jeden z chvatů, co se učili v sebeobraně. "Snažím se ti tu říct, že je konec, Toshiro. Rozcházím se s tebou."
Rázem zkameněl. Cítila, jak se mu svaly napnuly. Využila situace a rychle se z jeho sevření vykroutila. Poodešla do bezpečnější vzdálenosti. Ruce si založila na prsou. Čekala, co bude dál.
"Rozcházíš se … se mnou?" vydechl nevěřícně.
"Ano."
Zmateně se na ni podíval. "Ale ..T-to… To přece nejde!" zvolal zoufale.
"Promiň," řekla upřímně. "Není v tom nic proti tobě. Pořád můžeš být můj kamarád."
"Kamarád?"
"Popravdě jsem doufala, že bysme mohli zůstat přáteli."
"Cože?" hlas mu nepatně poskočil. "Violo, jestli potřebuješ pauzu, já to pochopím. Klidně můžeme-"
"Nechci pauzu, Toshiro," přerušila ho rázně. "Chci konec. Nedokázala bych dál hrát na dvě strany."
"Na dvě strany…? Počkat!" V ten moment mu to celé docvaklo. "Takže to s Cartierem byla pravda," odtušil chladně.
Neodpověděla. Neoponovala. Nesnažila se mu to vyvrátit.
Hořce se zasmál. Pořád tomu odmítal plně uvěřit. Jedna jeho část stále zoufale doufala, že to není pravda. Druhá si situaci až moc uvědomovala. Bolelo ji vidět ho takhle. "Takže mi dáš kopačky kvůli němu. Mně. A ze všech právě kvůli němu."
"Promiň," zopakovala tiše. "Já…" začala, ale nevěděla, co by mu dál měla říci.
"Je ti to líto?" zeptal se ironicky.
Kousla se do rtu.
"Ale asi ne tak, jak mě, co?" pokračoval.
Uhnula pohledem. Viděla, že ho zranila. To nechtěla, ale kdyby se neodhodlala teď, potom by to bylo stokrát horší. Naposledy se na něj podívala. Jeho oči byly plné bolesti. Sklopila zrak a jala se k odchodu. Nic neříkal. Jen ji pozoroval, jak usoudila z nepříjemného pocitu v zádech. "Měj se hezky," prohodila mezi dveřmi a pak už se vydala dál do neznáma. Nechala ho v místnosti o samotě.
Kráčela chodbou a uvažovala nad tím, jak se asi Toshiro cítí. V myslí ji stále strašil obraz jeho ztrápených očí. Připadala si hrozně, ale alespoň to už měla za sebou. Všechny ty pocity navíc rázem zmizely, když přišla k Leitovi a schoulila se mu do náruče. Konečně spolu… a bez výčitek.
.
Viola se na škole opět stala celebritou. Kolemjdoucí se za ní otáčeli, ukazovali si na ni a zajisté si o ní i šuškali. Její jméno se docela proslavilo. Nebylo člověk, který by o "nějaké" Yagami neměl povědomí. Nejprve to bylo kvůli Toshirovi. Každá jeho nová přítelkyně vyžadovala od okolí jistou dávku pozornosti. Pak se tak stalo díky soudu, na němž si smlsla i média. Od otravných novinářů však měla pokoj, i když nebylo pochyb, že za to mohl jen a pouze značný vliv její matky. A nyní se zviditelnila kvůli rozchodu, o kterým během okamžiku věděla celá škola.
Už si zvykla na pohledy ostatních při chůzi po chodbě, ale i tak jí nebyly dvakrát příjemné. Nejzvláštnější však byly okamžiky, kdy si potřebovala odskočit na toaletu a v umývárně pak narazila na skupinku dívek. Prohlížely si i a některé se na ni i usmívaly. Bodejť by ne, když se za polovinu z nich pomstila a té druhé umožnila navázat s ním vztah! Úsměvy nejistě oplácela. Cítila se při tom nanejvýš trapně. To vážně udělala něco tak významného a ojedinělého? Následující příhoda ji v tom jen utvrdila.
"Yagami, můžeš na slovíčko?" ozval se hlas, při kterém okamžitě zpozorněla.
Otočila se a spatřila Yuuki, jak ji upřeně pozoruje. Nestalo se tak proto, aby zjistila, kdo na ni mluví - to věděla okamžitě, ale kvůli nejistotě, která jinak dobře známý protivný hlas zvláštně zabarvovala. Yuuki byla sama, což ale neznamenalo, že by se její kumpánky nemohly schovávat za rohem. Nepatrně se rozhlédla, ale kromě ní a Yuuki se na patře nacházely jen dvě prvačky, které po nich nejistě pokukovaly. "Copak? Nestihla jsi úkol do chemie?" zeptala se pak bojovně. "Protože jestli jo, já ti ho nedám," dodala, aby bylo jasno.
"Nejsem tu kvůli chemii," ujistila ji Yuuki podrážděně.
"Ne?" podivila se Viola upřímně. To zjištění ji poněkud překvapilo. "Aha… Tak je to určitě kvůli francouzštině," pokračovala dál ve svých úvahách, "ale tu ti taky nedám." Sladce se na Yuuki usmála.
"Nejsem tu ani kvůli francouzštině," řekla Yuuki rázně. "Nechci od tebe žádný úkol, rozumíš? Už nikdy. O to se postarám i sama. Chtěla jsem ti říct, že…"
"Že si se mnou vyřídíš to zkoušení z dějepisu, protože jsi dostala horší známku?" dořekla za ni Viola pohotově. Na tohle ani nepotřebovala své vize. Yuuki byla tak čitelná! Už jen čekala, kdy se za ní objeví ta její parta.
"Ne."
Ne? Viola překvapeně zamrkala. Zároveň si všimla, že ty dvě prvačky jejich rozhovor neskrývaně poslouchají. Ať už chtěla Yuuki cokoliv, Viola se o tom nehodlala bavit. Ne teď a tady. Ne před obecenstvem. Jestli to bylo důležité, Yuuki si ji určitě znovu vyhledá. "Promiň Amane," oslovila ji Viola důrazně, "ale teď na tebe vážně nemám čas. Život není jenom o škole. Momentálně mám i jiné problémy."
"A-ale…Já…"
Yuuki se zdála zmatená, což pro ni bylo něco naprosto nepřirozeného. I tak Viola shledala, že se jí tato nová Yuuki líbí. Konečně i třídní hvězda měla nějaké ty slabé stránky. Když se toho pohledu dostatečně nabažila, otočila se na podpatku a chystala se k odchodu. V téhle společnosti už nechtěla strávit ani minutu.
"Obdivuju tě, Violo."
Ta slova ji přimrazila na místě. Sním, či bdím? ptala se sama sebe. Vážně to Yuuki řekla? Ne, to přece nemohlo být! Otočila se zpátky a nedůvěřivě si spolužačku měřila. Určitě se přeslechla. Musela. Yuuki by ji navíc křestním jménem nikdy neoslovila. Mezi nimi to bylo takovým nepasným pravidlem již od pradávna. "Co prosím?" zeptala se po chvíli.
"Slyšela jsem, že jsi se rozešla s Toshirem," řekla Yuuki klidně. "Za to máš můj respekt."
"Počkej… To má být vtip, že jo?" jistila se Viola okamžitě. Tahle situace se právě ocitla na pokraji podivnosti. Musela to zarazit hned z počátku, jinak by se mohla začít smát. Celé to bylo nanejvýš vtipné. Yuuki asi spadla na hlavu. Jiné vysvětlení neexistovalo.
"Já mluvím naprosto vážně."
Měla pravdu. Mluvila. Napovídala to jak její tvář, tak naprosto seriózní tón hlasu. Viola polkla naprázdno. "Co takový obrat?" zeptala se se špetkou ironie.
"Lidé se mění," pokrčila Yuuki rameny.
"To jsi se prostě změnila ze dne na den? Vzbudila ses a řekla si, že chceš týt lepším člověkem? To vykládej někomu jinému. Já nejsem idiot. Tomu nevěřím."
"Věř si, čemu chceš. Máš na to plné právo. Ale měla bys vědět, že jsem nemluvila o sobě. Změnila ses, Violo, a já to respektuju. A obdivuju tě za to, cos udělala, protože jsi se odhodlala k něčemu, co před tebou ještě nikdo neudělal. A teď nemluvím, jen o rozchodu s Toshirem. Myslela jsem, že bychom si mohly dát příměří. Od teď nosím mírovou vlajku. To je vše, co jsem ti chtěla říct."
Po svém proslovu se na Violu naposledy krátce povídala a pak si kráčela po svých. Viola zůstala na chodbě zaraženě stát a pozvolna vstřebávala, co se právě dozvěděla. Bylo to vůbec možné? Odmítala tomu uvěřit. Něco takového se přece příčilo samotné přírodě! Napůl čekala, až někdo vyskočí zpoza rohu a zakřičí "skrytá kamera"! Nestalo se. Stále ještě zmatená se otočila na dvě prvačky, které okamžitě uhly pohledem a předstíraly, že jsou něčím nanejvýš zaneprázdněny.
.
Vážně měla Yuuki pravdu? Doopravdy se Viola změnila? Ale kdy? Jak? Nechápala. Pořád nad tím musela přemýšlet. Nakonec však přece jen uznala, že na jejích slovech něco bylo. Ani si toho nevšimla, ale stalo se tak. Nyní už nebylo cesty zpět. Myslela si, že to lidé z jejího okolí byli jiní. Zmýlila se. To ona všechno způsobila. Změnila hodnoty, všímala si jiných věcí. Přehodnotila svůj pohled na svět. Teď už jí nezbývalo nic jiného, než ve vzpomínkách shlížet na starou Violu, sledovat, co udělala, a uvažovat nad tím, jak by se zachovala nyní. Tahle současná Viola byla někým úplně jiným. Možná ne lepším, ale odlišným. A dnes si to poprvé uvědomila.
Zanedlouho to budou dva měsíce, co se její život převrátil naruby. Od té doby se stalo tolik věcí! Pochybovala, že kdy kdokoliv z jejích vrstevníků nasbíral takové množství zkušeností za tak krátkou dobu. Ale s tím už musela počítat. Výjimeční hrdinové přece nevedli nudné životy. Každý jejich den byl novým dobrodružstvím, bojovali proti zlu a hazardovali se smrtí. Jenže co když nechtěla být takovou hrdinkou? Co když lidé nebyli špatní nebo dobří? Co když jí neměl kdo pomoci? Co když byla úplně sama? Musela to nějak zvládnout. Nejspíš právě díky tomu tak rychle dospěla. Přizpůsobivost teď bylo jediné, na co se mohla spolehnout. Jediné, co jí mohlo pomoci.
"Est-ce quelque chose de mal[1]?"
Ktátce na něj pohlédla. "Ani ne," odvětila.
Nadzvedl jedno obočí. Netušila, jak to dělal. Už to kdysi zkoušela, ale nikdo se jí to nepodařilo. Jeho výraz jasně říkal: "Vážně?"
"Jde o Yuuki…" přiznala neochotně.
"Vyhrožuje ti nějak?" zeptal se okamžitě. "Párkrát jsme si spolem vyšli a ta hoka tě nemá zrovna dvakrát v lásce. Jestli něco říkala, tak já to s ní vyřídím. To se neboj."
"Ne, ne … právě, že naopak. Chce vyvěsit mírový prapor."
Tázavě se na ni podíval. Něchtělo se mu v to moc věřit.
Pokrčila rameny. "Taky to nechápu," ujistila ho.
"Víš, že kdyby něco, jsem tu pro tebe," mrkl na ni.
"Já vím. Ale nehodlám se pokaždé za někým schovávat," řekla pevně. Opět si uvědomila svou proměnu. Předtím by řekla jen "já vím", nebo "děkuju". Rozhodně by neměla dost odvahy, aby problému sama čelila. Teď však věděla, že něco takového bylo naprosto nutné. Nemohla se s nikým jiným radit. Její problémy nebývaly příliš obvyklé. A navíc… Kdo by jí věřil? Vidět do budoucnosti? To sotva!
Usmál se na ni. "Jsem rád, že to vidíš takhle."
Tón jeho hlasu způsobil, že se na něj otočila. Avšak jeho obličej byl stejný, jako předtím. Neviděla v něm smutek ani nic podobného. Jen spokojenost a štěstí. Vzala ho za ruku. Nic nenamítal. Byla ráda, že spolu mohou být i beze slov. Právě to ticho, kterým k sobě promlouvali, bylo tak kouzelné, že jej nechtěla ztratit. Nikdy nic podobného nežažila. A nehodlala se o to nechat jen tak připravit.
.
Sakra! Dalších milion věcí skončilo jedním máchnutím na podlaze. Do háje! Cena za fotbalový šampionát se odrazila od protější zdi. Proč? Proč? Proč?! Rukama se tahal za vlasy, až si jich bolestivě několik vytrhl. Fyzická bolest však nic neznamenala oproti tomu, co zažíval uvnitř. Hotové peklo. Muka. Všechno bylo ztracené. Celé pátrání, zdlouhavé čekání… k ničemu. Neměl nic. Přišel i o svou reputaci. Jak se to mohlo stát? Jak? Měl jí rovnou přiložit pistoli k hlavě a prostě to z ní dostat. Ale to neudělal. Bohužel.
Posadil se na poste. Jako omámený zíral na své ruce. Pak zabořil hlavu do dlaní. Poprvé po tak dlouhé době se cítil bezradný. Naposledy se tak stalo, když mu bylo šest nebo sedm a on plakal na rozbitým autíčkem, které právě dostal. Ten den mu otec dal tvrdou lekci. Od té doby nikdy nebrečel. To muži nedělali. Najednou si však připadal přesně jako ten malý kluk, co měl slzy na krajíčku. Právě pro jeho schopnost najít nejrychleji to nejúčinnější řešení si jej vážili. Ale jak mohl vyřešit úlohu, která ho pravděpodobně postrádala?
Zahleděl se na mobil po své pravici. Zatracený křáp. Zanedlouho následoval fotbalové ocenění. Přístroj od stěny lehce odskočil a při dopadu na zem od něj odletěl zadní kryt. Zanedlouho se displej rozzářil a ticho v místnosti prořízla písnička od jeho oblíbené skupiny. Nedůvěřivě se na mobil zadíval. Ze své pozice neviděl na jméno volajícího. Že by … ona? V mysli mu svitla jiskra naděje. Třeba si to rozmyslela. Volá mu zpátky, protože si uvědomila, že je to tak pro ni lepší. Bleskurychle vstal a aniž by zkontroloval, zda je to doopravdy ten, koho myslí, hovor přijal.
"Ano?" vyhrkl dychtivě.
"Nazdar kámo. Tak jak se vede?" ozval se z druhé strany hlas, který rozhodně nepatřil Viole.
"To jsi ty?" opáčil Toshiro zklamaně namísto odpovědi.
"A kdo jinej? Čekal jsi snad nějakou buchtu?"
"Tak nějak," přiznal Toshiro kysele.
"No, nechme to bejt. Mám tu novinky ohledně těch herců, co si chtěl. Frannieho už nebaví dál čekat. Říkal tak týden, ale pak de od toho."
Unaveně si povzdechl. "Můžeš je propustit," řekl nakonec.
"Cože? Proč?"
"Padlo to. Rozešla se se mnou. Je konec."
"A to ani nechce poznat svý rodiče?"
"Ne. Volal jsem jí a ona mi řekla, že už ji to nezajímá. Není to pro ni důležitý."
"Počkej… To jak fakt?"
"Fakt," přitakal ponuře.
"Ty krávo… A co teď budeš dělat?"
"Co já vím?" opáčil Toshiro naštvaně. "Ale to na tom není to nejlepší," pokračoval trpce. "Já totiž řekl otci, že mám stopu, a celou dobu se tady s tím před ním vytahuju, ale ve skutečnosti nemám nic."
"Jak nic? Tak alespoň něco mít musíš…"
"Krom toho, že netuším, jak Yagami Violu adoptovali nebo vůbec přijali do rodiny, ne."
"Ale vždyť sis byl tak jistej! Nevěřím, že nic nemáš."
Toshiro se hořce zasmál. "Byl jsem si víc než jistý, že je to ona. Teď váhám, ale podezření tam pořád je. Jenže … Ona se mi nepřiznala. Nic neřekla. Ani neznačila."
"Tak to ti nezávidím kámo. Takže ty herce můžu zrušit? Dobře. To je všechno. Víc ti pomoct nemůžu."
"Nedělej si starosti. Však já to nějak vymyslím."
"Tak se měj."
Otevřel pusu, ale než stihl cokoliv říct, otravné pípání mu zaječelo do ucha. Za okamžik už mobil podruhé letěl proti zdi. Tentokrát se při dopadu na zem roztříštil na několik částí a na displeji se objevila tenká trhlina. Naštvala ho. Ne. Ona ho vytočila. Odmítla ho. Odkopla kvůli jinému. Ale to se přece nestávalo! Ne jemu. To on se s každou rozešel. To on lámal srdce bez toho, aniž by ho to nějak poznamenalo. Pro ni měl navíc připraveného něco speciálního. Tak proč to teď nemohl uskutečnit? Náhle se zaobíral otázkou, zda by to vůbec chtěl. Neznal odpověď. Bylo vůbec možné, aby k ní doopravdy něco cítil? Proč by jinak tolik vyváděl?
Z jeho úvah ho vytrhl nově příchozí mail. Přesunul se ke svému notebooku a podíval se na odesilatele. Okamžitě zprávu rozbalil. Tak se podíváme, copak nám Cartier skrývá… Uznale hvízdnul. To teda bylo něco. Nestačil zírat, co všechno se na něj rázem dozvěděl. Zvlášť jedna informace přitáhla jeho pozornost. Tak proto se o Violu tolik zajímal! Nejspíš došel ke stejnému závěru jako Toshiro a rozhodl se protivníka vyřadit ze hry. V ten moment se v Toshirovi vařila krev. Tom mu nedaruje! Okamžitě začal skládat mobil a dávat ho dohromady. Tohle musel říct Rokurovi. Ten z toho rozhodně nadšený nebude. Ale na druhou stranu to nemuselo být na škodu… Po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměv. Za moment později už volal otci do kanceláře.
.

KAPITOLA TŘICÁCÁ ŠESTÁ - KONEČNÉ ROZHODNUTÍ

19. června 2010 v 13:26 | katHys |  Blue Eyes
.
"Tak mě napadlo, jestli bych tam příště neměl být s tebou, až zas budete s Cartierem pracovat na tom projektu."
"Hm..."
"Nevadilo by ti, kdybych tam byl?"
"Jasně, máš pravdu."
"Violo? Posloucháš mě vůbec?"
Zvědavě se na ni podíval. Neposlouchala ho. Z jejího nepřítomného pohledu, jakým sledovala padající déšť za oknem, pochopil, že je duchem někde jinde. Zorničky neměla zaostřené a svět okolo sebe nevnímala. Zaposlouchala se do bubnování kapek na střechu kavárny, do níž se šli s Toshirem schovat. Doufám, že odpoledne nebude pršet, pomyslela si a toužebně si přála, aby ji bohové vyslyšeli.
"Říkal jsem si, že Cartierovi rozbiju držku," dolehl k ní Toshirův hlas.
Překvapeně se na něj podívala. "Cože? Ale on mi přece nic neudělal!"
"Ah, no konečně."
"Ale.. Co?" zeptala se zmateně. Nechápala.
"Konečně," zopakoval o něco hlasitěji.
"Konečně co?" chtěla okamžitě vědět.
"Konečně mě posloucháš," mrkl na ni z druhé strany stolku."
"Jo tak... Promiň," řekla a mírně při tom zrudla. "O čem jsi to mluvil?"
"O Cartierovi."
Takže se nepřeslechla... "Ale nehodláš ho zbít, že ne?" ptala se okamžitě a snažila se při tom skrýt paniku v hlase.
"Ne, to ne!" Její otázce se zasmál jako nějakému hodně zábavnému vtipu. "Ne, že bych na to neměl," dodal vzápětí. Otráveně se na něj podívala. Tyhle jeho řeči jí pomalu začínaly lézt na nervy. Unavovalo ji stále dokola poslouchat, jaký je hrdina. Jestli si myslel, že je vtipný, spletl se. V jejích očích teď vypadal tak akorát trapně. "Ale zpátky k tématu," pokračoval. "Chtěl jsem se zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych u toho byl, až budete s Cartierem dělat na té biologii."
"Proč?" To slovo z ní vyletělo dřív, než ho mohla zastavit.
"Nemůžu snad?" reagoval okamžitě. Možná se snažil mluvit nenuceným tónem, ale podrážděnost a jakýsi stín podezření skrýt nedokázal.
A už to tu bylo zase. Jeho žárlivost ji píchla u srdce. Projela její kůží lehce jako tenká jehla. Myslela si, že si to včera všechno vyříkali. Toshirův výslech jí byl nepříjemný, ale nakonec se jí ho podařilo uklidnit. Vysvětlila mu, že se nemá proč bát, i když to nebyla pravda. Šlo přece o Leita. Navíc jí vadilo, že odpověděl na otázku otázkou. Podráždilo ji to. Rozhodla se mu to oplatit stejnou mincí.
"Co čekáš? Že tam spolu provádíme nějaký orgie?"
"A provádíte?" nenechal se zmást.
"Toshiro, prosím…" řekla unaveně. "Už jsme o tom jednou mluvili."
"Já vím, ale i tak si myslím, že by bylo lepší, kdybych tam byl."
"Copak ty mi nevěříš?" Vyjeveně na něj zírala. Nevěřila vlastním uším. Ne, odmítala tomu uvěřit. "Tak to jsi mě teda vážně zklamal. Nikdy jsem tě nezpochybňovala a věřila jsem, že se na tebe můžu spolehnout. Myslela jsem si, že jsi na tom stejně."
Překvapeně zamrkal. Udeřila na správnou strunu. Věděla, že se ho její slova dotkla. "A-ale… Tak to přece není!" bránil se.
"Ne? A jak to je?" pokračovala ve své hře. "Protože mně to tak nepřipadá."
Bylo zajímavé sledovat, jak se karty obrátily. Ještě před momentem ji zahnal do kouta a teď tu nad ním stála s jasnou převahou. Ten náhlý pocit moci pro ni byl nový, avšak lhala by, kdyby tvrdila, že nepříjemný. Vyzývavě mu hleděla do očí a čekala, co z něj vyleze.
"Nejde o to, že bych ti nevěřil," snažil se Toshiro uvést věci na pravou míru. "Jen nevěřím jemu," řekl, jako by to vše vysvětlovalo.
Nadzvedla jedno obočí. "To máš strach, že by mě napadl?"
"Třeba."
Tiše se zasmála. "Ale no tak! Chodím na kurzy sebeobrany. Byla u toho i Kisame, když tam byl. Vážně si myslíš, že bych s ním byla sama doma?" Ale ty jsi s ním byla sama doma, ozval se tichý hlásek v její hlavě, a dobře víme, jak to dopadlo. S vypětím sil jej zahnala a dál probodávala Toshira pohledem.
"Nelíbí se mi," řekl namísto odpovědi.
"Takže teď se mám pro změnu přestat stýkat s každým, kdo se ti nelíbí?" opáčila hořce.
"Violo nech toho…"
"Čeho? Sám sis začal."
Nastalo ticho, kdy si vzájemně hleděli do očí. Toshiro v nich měl prosbu, Viola prázdnotu. Její oči byly dva tvrdé kameny bez emocí, bez citu.
"Nechci se hádat," řekl nakonec. "Jen mám o tebe starost."
Bez odpovědi.
"Slib mi, že s ním nebudeš sama," pokračoval.
"Nejsem blázen," ujistila ho dotčeně.
"Tak fajn." Bylo vidět, že se mu ulevilo.
"Co vlastně proti Leitovi máš?" zeptala se a zamyšleně si jej měřila. Sen z minulé noci se jí rázem vybavil. Tohle by ji tedy vážně zajímalo. Stejně, jako ji zajímalo, zda jí řekne pravdu.
"Pořád se kolem tebe motá."
"A to je všechno?"
"Copak ti to jako důvod nestačí? Změníme raději téma, ano? Nechci se znovu pohádat," požádal ji unaveně.
Náhle pocítila hořké zklamání. Věděla, že přijde, ale i tak ji zaskočilo, jak velká část jejího nitra doufala, že odhodí to svoje tajnůstkaření a alespoň pro jednou se pokusí nelhat. Spletla se. A propast mezi nimi se ještě víc prohloubila. Co vlastně čekala? Že se náhle zlomí a vyklopí jí pravdu o tom, proč po Leitovi jde? Nebo snad jak je to s jejími rodiči? Taky by jí mohl osvětlit, proč ji jeho otec tolik nenávidí a nabádá ho do dalšího vztahu. To však bylo stejně pravděpodobné, jako že by se mu ona svěřila se svými schopnostmi. Každý měli svá tajemství, ale ta jeho ji děsila.
Odevzdaně si oddechla. "OK."
"Můžu odpoledne přijít?" zeptal se zvesela. Rázem byl uvolněnější a veškeré negativní emoce z něj zmizely. Proměnil se jako mávnutím proutku.
Chvilku váhala, než odpověděla, i když by to nejraději řekla v ten moment, kdy se zeptal. Věděla však, že by to vypadalo nanejvýš zvláštně. "Ne," zavrtěla hlavou a raději se při tom na něj nedívala. "Mám nějakou práci do školy a musím na tom makat. Je mi to líto. Víš přece, že na učení potřebuju klid."
"To je dobrý. Nic se nestalo. Co bych pro tebe neudělal?"
Kousla se do rtu. I když se usmíval, zklamání v jeho hlase se nedalo přeslechnout. Váhavě mu úsměv oplatila.
.
"Někam jdeš?" zeptala se matka Violy, když se dcera přiřítila do kuchyně a ukradla si něco drobného k zakousnutí.
"Jo," přitakala Viola krátce.
"Tak si to s Toshirem užijte," usmála se na dceru vlídně.
"Jasně. Díky," řekla Vola a pro jistotu se vyhnula matčinu pohledu. S Toshirem nikam nešla, ale to Yuzu vědět nepotřebovala. Jak že se to říkalo? Co oči nevidí… Vážně neměla potřebu svěřovat se matce, že jde na rande s jiným. Výčitky elegantně odsunula do jednoho z nejspodnějších šuplíčků své mysli, a tak se mohla nerušeně těšit na nadcházející setkání. Leito ji večer napsal na ICQ a zeptal s jí, jestli by se s ním nechtěla jít podívat na trhy. Pokud nebude pršet, samozřejmě. Svedla dlouhý a těžký vnitřní boj, než nabídku přijala. A nyní s úsměvem zjistila, že se dopolední déšť ustálil na jemném mrholení, do kterého ani deštník nepotřebovala. Nic už jí nestálo v cestě. Popadla kabát, rychle jej na sebe navlékla a pak už vyrazila ven do ulic.
.
Vyskočila z vlaku, který ji dovezl k jedné ze starších částí města. Ze stanice zamířila rovnou k jedné z postranních uliček. Tato jí posloužila jako účinná zkratka. I když bydlela téměř na druhé straně metropole, znala to tu docela dobře. Když byla malá, matka ji sem často brávala ať už na trhy, kde se dalo sehnat téměř cokoliv, nebo za vzděláním, neboť se tu blízko sebe nacházelo hned několik šintoistických chrámů, muzeum starého umění a domky v klasickém stylu. I tak však mívala obavy, že se v změti úzkých uliček lehce ztratí. Nerada to přiznávala, ale v prostředí úhledných a prostorných sídlišť se cítila bezpečněji.
Na druhé straně ulice už na ni čekal. Opíral se o zeď jednoho z domků a lenivě si pohrával s mobilem v ruce. Usmál se, když ji uviděl přicházet. Odlepil se ode zdi, lehce si oprášil záda a vydal se jí naproti. Fantom, napadlo ji při pohledu na něj, jelikož dnes vynechal své zelené doplňky a jen oči mu smaragdově zářily. Ten černý kocour, co mi přeběhl přes cestu… Nevěděla, zda čekala alespoň vřelé obětí nebo vášnivý polibek, ale ani jedno se nekonalo. Došel až k ní a tam se zastavil. Mobil schoval do kapsy. "Můžeme?" zeptal se prostě a pokynul směrem k širší ulici, kde se hloučky lidí s deštníky i bez nich pohybovaly sem a tam.
Mlčky přikývla. Zlehka vedle sebe kráčeli a proplétali se davem na ulici. Sem tam narazili na stánek, kde jim nabízeli různé zboží. Obchodníci se tu scházeli hlavně kvůli turistům, ale i Japonec se čas od času u některého zastavil a občas odešel i s nějakým tím suvenýrem. Po několika minutách, kdy mezi nimi panovalo naprosté ticho, ji vzal jemně za ruku. Neotálela a nenechala ji v jeho dlani jen tak volně viset a stisk mu opětovala. Líce se jí při tom mírně začervenaly. Nevěděla proč. Vždyť přece nic neřekla! I tak se to stalo. Bylo to stejné jako procházka před kinem. Jemné, milé a plné slov, i když oba nevydali ani hlásku.
"Tak, jak se máš?" zeptala se po chvíli a prolomila tak ono ticho, jež mezi nimi panovalo. Připadala si při tom trapně, ale vážně ji nenapadlo, jak jinak začíst rozhovor. Jemu se do toho evidentně nechtělo. Mimo jiné si však chtěla také povídat. Dozvědět se o něm něco víc. Neznala jej dlouho a pořád pro ni byl záhadou, která ji přitahovala. Konečně se jí naskytla možnost nahlédnout pod povrch a zjistit příčinu jeho mnohdy podivného chování.
"Já? Právě teď - skvěle," řekl a jemně se na ni usmál.
Sklopila zrak a zrudla ještě víc. Pořád nevěděla, jak se v jeho přítomnosti chovat. Znervózňoval ji. "Není ti zima?"
Překvapeně se na ni podíval. "Proč by měla?"
"No, já nevím… Myslela jsem, že ve Francii máte lepší počasí."
Přes obličej mu přeletěl stín. Jeho oči na okamžik ztmavly a tvrdě na ni shlížely jako oči chladnokrevného vraha. Tvář mu ztuhla. Úsměv se vytratil. To vše se však odehrálo ve zlomku sekundy a když promluvil, byl zase uvolněný jako předtím. "Ani o moc ne. Je pravda, že je Evropa díky Golfskému proudu teplejší a rozdíly mezi létem a zimou u nás nejsou tak velké, ale to je asi tak všechno. Taky tam prší. A sněží."
Připadala si jako naprostý hlupák. Copak tohle nevěděla ze zeměpisu? Nejraději by se na místě hanbou propadla.
"To je ale asi tak jediný, co mají tyhle dvě země podobnýho," dodal po chvíli zamyšleně. "Je to tu skoro jako v jiným světě. Kultura, zvyky, jazyk… všechno."
"Vážně se to tak liší?"
"Evropa měla jiný historický vývoj. Vem si, že se dlouho nevědělo, že nějaké Japonsko vůbec existuje. Do zámořských objevů se vlastně za známý svět počítala jen Evropa, nějaké ty přilehlé části Asie a pak ještě Afrika kolem Středozemního moře. Dál to nikdo neřešil. Jasně, o nějaké Číně možná věděli…"
"No, místní taky nebyli nijak odvázaní z toho, že by měli proplouvat někde po světě…" zamumlala si pod vousy. "Je japonština moc těžká?" neodpustila si další otázku.
"Ani ne," pokrčil rameny.
"Já slyšela přesný opak!"
"Mě to tak nepřijde. Ale asi to bude tím, že se ji učím docela dlouho. Teta ji měla jako jazyk vystudovanou, pracovala s ní a chtěla, abych se ji taky naučil. Díky tomu jsem vlastně tady. Co? Připadá ti, že mluvím moc divně?"
"Právě, že ne…" přiznala upřímně.
"A tobě francouzština připadá těžká?" zeptal se pro změnu on.
"Proč se ptáš, když víš, jak na tom jsem? Hlavně výslovnost je děs."
"Mohl bych tě doučovat," mrkl na ni. "Pour rein[1]."
"Budu o tom přemýšlet," ujistila ho s úsměvem.
Následovala další chvíle ticha. Viola přemýšlela, na co dalšího se má zeptat. Netušila, o čem se s ním má bavit. Možná by se mohla zeptat na muziku, kterou poslouchá. Oblíbený film, jídlo, které nesnáší. Nelíbilo se jí, že je mezi nimi klid. Potřebovala mluvit. Takto to vypadalo, že je něco špatně, i když se Leito zdál nanejvýš spokojený.
"Stýská se ti po domově?" Ta slova z ní vyletěla dřív, než je stihla zastavit. Nejistě se na něj podívala. Jestli se v něm i tentokrát něco stalo, nijak to nezpozorovala.
"Moc si na něj nepamatuju," odpověděl prostě.
Tázavě nadzvedla jedno obočí.
"S tetou jsme hodně cestovali," vysvětlil neochotně. "Ale o tomhle se přece nebudeme bavit." Bylo jasné, že je mu to téma nepříjemné.
"Promiň, nechtěla jsem…" omlouvala se tiše.
"A co jsi chtěla?" zeptal se trpce.
"J-já chtěla … Chtěla jsem…" koktala zmateně.
"Co?"
Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. "Tohle," vydechla, než se natáhla a konečně jej políbila, přičemž jí bylo jedno, co si o tom kolemjdoucí pomyslí.
Nejdřív ho to zaskočilo. Takovou reakci nečekal. Rty měl sevřené a nepoddajné. Už se zdálo, že se nic nestane. Chtěla se odtáhnout, když ji objal a uvěznil v ocelovém sevření. Polibky jí přitom tvrdě oplácel. Byla úplně jako hadrová panenka. Oproti ní byl tak silný. Neměla však čas nad něčím takovým přemýšlet. Její mysl zaměstnávalo něco úplně jiného.
.
"Víš, původně jsem ti chtěl něco koupit, ale teď nějak nevím, co by to mělo být," přiznal nakonec a poškrábal se ve vlasech. "Nějaký suvenýr…"
"Nic nekupuj," odvětila. "Jenom bys zbytečně utrácel."
"Copak ty nechceš nic na památku?"
"Ne. K čemu by mi to bylo?"
Zíral na ni, jakoby na něj promluvila rusky, potom se křivě usmál. "Abys měla co naštvaně vyhazovat, až se spolu rozejdeme," mrkl na ni.
"Nemůžeme se rozejít, jelikož spolu nechodíme," poznamenala bodře.
"Ne? A co teda děláme?" podivil se upřímně. "Podvádíme tvého přítele?" dodal kysele.
Poprvé za celou tu dobu si vzpomněla na Toshira. Že někdo takový vůbec existuje. Zabolelo to. Bodlo ji to přímo u srdce. Výčitka se v ní zahryzla jako hladový vlk do syrového masa. Kousla se do rtu. "No…" začala, ale nedokončila.
"Nelíbí se mi, co děláš Violo. Vážně ne. Nebudu ti to rozmlouvat - to bych byl blázen, kdybych si odpíral něco příjemného, ale nesouhlasím s tím. Byl bych mnohem radši, kdybys do toho se mnou šla s čistým štítem."
Nepříjemné ticho houstlo. Potřebovala jej něčím přerušit. "Pojďme radši vybrat nějaký ten suvenýr," řekla nakonec a táhla jej k jednomu ze stánků.
"Já myslel, že žádný nechceš."
"Taky že ne," vyvedla jej z omylu. "Tenhle bude pro tebe."
"Pro mě?" vydechl nevěřícně. "Proč jako?"
"Já už jsem od tebe přece něco dostala - ten řetízek k narozeninám, vzpomínáš?"
"No jo!" plácl se do čela. "Ale teď ho nenosíš," poznamenal.
"Naštvals mě. Předtím," řekla na vysvětlenou.
"Tak jsi ho vyhodila…" dokončil za ni. "To je ale docela škoda. Byl to vzácný kousek. Kdyby jsi ho prodala, udělala bys líp."
"Ne! Je v šuplíku!" bránila se okamžitě. "Alespoň myslím," dodala po chvíli, jelikož si tím nebyla až tak jistá.
Podezřívavě si ji měřil. "Vážně?"
"Zítra ti ho donesu, jestli si to chceš ověřit."
"To abys vyrazila…"
"Kam?" zeptala se zmateně.
"No shánět nový. Nebo vyrobit kopii," pokrčil ledabyle rameny.
"Ty!" okřikla ho a jemně ho dloubla do ramene. "Radši si vyber ten suvenýr," rezignovala nakonec.
Sladce se na ni usmál. "Když jinak nedáš."
Zastavili se u nejbližšího stánku, kde starý Japonec prodával všelijaké přívěsky a amulety. Nějaký přívěsek na oplátku by nebyl špatný nápad, pomyslela si Viola a začala si prohlížet obchodníkovo zboží. Lieto postával vedle ní a znuděně se rozhlížel. Víc než přívěsky ho zaujaly repliky historických zbraní vedle. Violu moc nevnímal. Nakonec se dohodli, že ona něco vybere a ukáže mu to na schválení, mezitím co se on bude dívat na různé nože a katany. Dlouho váhala, co mu má vzít.
"Co tenhle?" zeptala se Leita, který si právě v ruce pohrával s jednou bohatě zdobenou dýkou. "Ty jsi mi dal křížek v evropském stylu, tak já ti dám něco japonského."
Podíval se na lesklý kovový přívěsek v její ruce. Nebyl velký. Znak se skládal ze tří propojených čar. Připomínal mu meč, kterému z pravého konce rukojeti visel nějaký dole zahnutý provaz či něco takového. Znak mu byl povědomý a něco mu říkalo, že by jej měl znát. Kanji však nikdy moc neovládal a ani po příjezdu do Japonska se to nezměnilo. Jak sám často říkal, zlatá latinka nade vše.
"Tohle je riki. Znamená síla," dodala na vysvětlenou.
"Síla?" podivil se.
"No, víš …" Začervenala se. "Myslela jsem, že se k tobě hodí. Jestli se ti ale nelíbí a chtěl bys něco jiného…"
"To je dobrý," ujistil ji. "Líbí se mi."
"Vážně?"
"Jo. Bez toho cancourku vypadá jako meč nebo dýka."
Mírně se zamračila. Na čele jí vyskočily jemné vrásky. "Ty jsi ale nějak zapálený do zbraní. Nehodláš mě náhodou někdy večer podříznout?" zeptala se pro jistotu.
Od srdce se jejímu vtipu zasmál. "Proč bych to dělal? Jenom mě baví dějepis a pak … pět let jsem chodil do šermu."
"Šerm?"vydechla nevěřícně.
"No jo. Bylo to docela zajímavý. Vždycky jsem si chtěl zkusit, jaký by bylo bojovat s tímhle," řekl a ukázal na jednu z falešných katan. "Ty u nás bohužel neměli. Cvičili jsme jenom s obyčejnými kordy."
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase slyšela zklamání? Raději to pustila z hlavy. "Takže tenhle teda bereš?" vrátila se zpět k původnímu tématu.
"Jasně."
"Fajn, tak můžeš zaplatit…"
Nevěřícně se na ni povídal. "Ty sis s sebou nevzala peníze?"
"Jenom na jízdenku," pípla tiše.
"Já se z tebe picnu. Ty mi chceš dát dárek, ale já si ho musím sám zaplatit."
"Není drahý," dodala na obranu.
Odevzdaně se povzdechl. "Que dois-je faire de toi[2]?" S úsměvem nad tím zakroutil hlavou a začal po kapsách hledat peněženku.
Zahanbeně se na něj usmála.
.
Nelíbí se mi, co děláš Violo. Vážně ne. Nebudu ti to rozmlouvat - to bych byl blázen, kdybych si odpíral něco příjemného, ale nesouhlasím s tím. Byl bych mnohem radši, kdybys do toho se mnou šla s čistým štítem. Jeho slova jí stále zněla v hlavě. Nemohla je vypustit. Pronásledovaly ji. Vracely se k ní a ona o nich musela pořád dokola uvažovat. Co jsem to za člověka? ptala se sebe sama. Takto přece nemohla žít. Ten den se viděla s oběma. K oběma to bylo nefér. Měla by přestat. S celou tou maškarádou skoncovat. Ale jak? To byla otázka, na kterou neznala odpověď.
Ohledně Toshira měla smíšené pocity. Hodně jí pomohl, to nepopírala, svým způsobem ho měla ráda, ale zároveň ji děsil vizemi, které o něm měla. Když se na jejich vztah zpětně dívala, viděla spíš dva kamarády, než milence. Ano, líbali se, a ne jednou! Ale i tak tomu něco scházelo. Něco, o čem ani nevěděla, že existuje. Dokud nepoznala Leita. Poprvé pocítila, co to znamená sexuální přitažlivost. Najednou cítila to jiskření, o němž do té doby tolikrát četla. V podstatě ji přitahoval už od začátku a nepotřebovala se na něj dívat jinýma očima. A navíc jí nic netajil. Možná byla témata, o kterých nerad mluvil, ale nekul pikle se svým otcem, což už samo o sobě znělo dost zlověstně.
Vlastně se rozhodla už dávno. Zlom přišel v okamžiku, kdy jí napsal a ona přijala. Proč by to jinak před Toshirem tajila? Proč to před ním vůbec tajila? Proč to s ním už dávno neskoncovala? Mohla by se ohánět tím, že jí pomáhal s pátráním po rodičích, ale to nebyla pravda. Pořád jej měla svým způsobem ráda. Nechtěla ho ranit. Místo toho zradila. Cítila se hrozně. Takové lidi vždy odsuzovala. Ty, co lhali a vodili jiné za nos. Tak proč se teď chovala stejně? Copak klesla na jejich úroveň? Ne, to nechtěla. A aby se tak nestalo, musela s tím něco udělat.
Nejlepší by bylo, kdyby Toshirovi řekla, že je konec. Jeho by to sice zlomilo, ale on by to ustál. Měl už přece tolik přítelkyň! Osobě jeho formátu navíc určitě nebude dělat problém najít si jinou. Na mladého Midorikawu stály fronty. Jeho otec si - pro ni zcela nepochopitelně, ale přece jen, oddechne. Konečně dosáhne svého. Leitovi se uleví, jí se uleví a všichni budou šťastní. Nebo ne? Takové myšlenky si okamžitě zakázala. Její plán byl dokonalý, až na jeden menší zádrhel. Jak říct Toshirovi, že už jim to neklape? Že je konec. Finito. Rozchod. Nevěděla, jak na to. Co mu má říct? Jaká bude jeho reakce? Náhle narazila tak tvrdě, že se nemohla postavit. Překážka se zdála tak vysoká, nepřekonatelná. Plán měla hotový, ale realizace poněkud vázla.
Z nočního stolku vyhrabala řetízek, který jí Leito dal. Hrála si s křížkem ve svých rukou a snažila se dešifrovat nápis po jeho stranách. Bude se muset Leita zeptat, co znamená. Prohlížela si jemnou ruční práci. Měl pravdu, tenhle přívěsek byl nejspíš vážně hodnotný. Přemýšlela, jak k němu asi přišel. Možná to byl nějaký rodinný kousek, co se dělil z generace na generaci. Nebo možná levná cetka z pouťových atrakcí… Jeho cenu nedokázala odhadnout, ale pro ni v ten okamžik znamenal mnoho a nezáleželo jí na tom, kolik asi stál. Byl to symbol. Symbol, kterým jí už před časem vyznal své city.
Zítra si ho určitě vezme. Řetízek narovnala a nechala jej probíhat mezi prsty. Pak ho vzala a přetáhla přes hlavu. Chladný kov ji studil na kůži, jako by jí chtěl ublížit. Neohřál se, ale její pokožka si na něj zanedlouho zvykla. Znovu hloubla nad svou bezvýchodnou situací. Nelíbilo se jí, že nenachází řešení. Naštvaná sama nad sebou vstala, a aby se alespoň na chvíli zaměstnala něčím jiným, odebrala se do kuchyně pro pití. Možná si dám něco k snědku
V místnosti seděla Kisame a zápolila se svým domácím úkolem. Violu probodávala pohledem, ale ta si sestry vůbec nevšimla. Alespoň do té doby, než promluvila. "Volal Toshiro," řekla.
Viola ztuhla uprostřed pohybu. Jednu ruku nachystanou na kohoutku, druhou svírala skleničku připravenou nad dřezem, aby do ní mohla napustit vodu. Ta slova k ní doletěla jakoby z velké dálky. Jejich význam k ní přicházel pozvolna a plně na ni dolehl až po chvíli ticha. Toshiro volal?!
"Ptal se po tobě," pokračovala Kisame, "ale nebylas doma. Chtěl vědět, kams šla, ale to sme nikdo nevěděli. Mysleli sme, že si s ním."
"Byla jsem s Tatsuki," slyšela říkat svůj vlastní hlas. Sklenici postavila na dřez a z místnosti raději odešla. Nepotřebovala slyšet nic dalšího. Náhle si to celé uvědomila. Přesně to do sebe zapadlo. To proto se Toshiro ptal otce na Leita! To proto o něm chtěl zjistit víc informací. Měl podezření, které se mu telefonátem nejspíš potvrdilo. Nemělo cenu dál lhát. Bylo rozhodnuto. Zítra mu to prostě řekne. Bude muset.
.

Je t'aime

16. června 2010 v 19:50 | katHys |  Jedou za čas šílím...
Takové kratší nic. Tahle scéna mi v hlavě leží už hodně dlouho. Začátek jsem sice vynechala, ale snad nevadí. Menší odreagování od současného příběhu, aneb nakouknutí do zákulisí čtvrtého dílu. ;)
.

Sluneční paprsky zlehka dopadaly na jeho zavřená víčka. Šimraly ho. Štípaly. Pálily. Probuď se, vybízely ho zas a znova a on je uposlechl poprvé od doby, co s tím začaly. S nechutí se zamračil. Světlo mu vadilo. Pomalu otevřel oči a zamrkal do bílého dne. Bolela ho hlava. Myslel si, že se mu snad rozskočí. Takovou kocovinu snad nikdy nezažil. Co to včera pil? Co se vlastně stalo? Pamatoval si, jak za ním přišla jen tak, sama od sebe. Nenesla žádnou zprávu od Smithe. Tak proč za ním vůbec chodila? Nesnášela ho. Nenáviděla. Věděl to. Bylo to za to, co udělal. Protože to byl jeho prst, který stiskl spoušť a uvolnil tak z nitra revolveru kulku, která zabila jeho mladšího bratříčka - její přítele, bohužel.
Povídali si o starých časech, kdy si myslela, že je někdo úplně jiný. Jaké, že to měl tehdy jméno? Už si ani nepamatoval. Nestál o to. Stejně to nebylo nijak důležité. Pak otevřeli láhev vína. Originál z Francie. Tím mu zalichotila. Miloval vína ze své rodné země. Jen ta a žádná jiná. To jen Francouzi věděli, jak správně udělat onen lahodný nápoj. Popíjeli spolu a pak … Nic. Jen temno. Černočerná tma. Neproniknutelná a hustá. Lepkavá. Nepamatoval si. Ale pak se určitě něco stalo. Jak jinak by se dostal do postele? A navíc - byl svlečený.
V očích pocítil nepříjemné ospalky. Chtěl si je promnout, ale jednu ruku něco zadrželo. Pouta? Ne. Ta by nebyla tak jemná. Nějaká látka. Otočil hlavu a zjistil, že je za pravé zápěstí přivázaný k žebroví postele. Co se to tu proboha odehrálo? ptal se sám sebe. Otázka byla rozhodně na místě. Copak ho svedla? Ne, to přece nemohlo být. Ženy a dívky ho už dlouho nevzrušovaly. Od té doby, kdy si plně uvědomil, že mnohem více táhne ke stejnému pohlaví, nikdy nepomyslel na ženu. Věděl, čím je. A on byl gay.
Rychle svou spoutanou ruku uvolnil. Pak si to náhle uvědomil. Co když se teď otočí a ona bude ležet vedle něho? Bál se tam podívat. Panika jej rychle zaplavovala. Omamovala jej a strhávala s sebou jeho smysly. Pomalu a opatrně, jako by snad mohl narazit na něco slizkého či nebezpečného, natáhl ruku za sebe a šmátral po druhé straně postele. Pro život potřeboval prostor a chtěl ho mít i ve spánku. Proto si pořídil dvoukřídlou postel, coby manželské lože, i když v ní spal sám. Kromě zmuchlané přikrývky však na nic podezřelého nenarazil. Tedy až do okamžiku, kdy jeho ruka nesáhla na něco hebkého a jemného. Pomalu to začal ohmatávat. Nejdřív si myslel, že je to samet, či něco podobného, ale později zjistil, že to není jedna věc. Bylo jich více a jak se jimi prohraboval, jejich počet se zvětšoval. Vlasy?! Nalezený pramen vzal do ruky a zvedl jej před obličej. Nikdo nevykřikl. Šlo to lehce a bez námahy. Za okamžik pak vzhlížel k hejnu dlouhých zvlněných černých vlasů. Její? Ne, to nemohly být. Ona se přece ostříhala. Rozhodně byly dvakrát tak dlouhé. A navíc ty její provokativní barvené proužky. Tyhle byly čisté, lesklé jak pero havrana. Tak čí potom jsou? Ta otázka mu vrtala hlavou.
Oči se mu náhle rozšířily. Ve strachu a v novém návalu paniky. Pochopil, čí pramen právě drží. Volná ruka mu vystřelila k hlavě. Rychle osahával každičký kousíček své lebky. Ne, to nemohlo být! To nešlo! Tahal si za ně, ale narážel jen na krátké rozcuchané chomáče. Nepřišel jen o jeden pramen, ale ostříhanou měl celou hlavu! Rázem se na posteli napřímil a rozhlédl se kolem sebe. Jeho vlasy byly všude, hlavně na posteli. Odmítal tomu uvěřit. To musel být sen. Určitě se mu to zdálo. Přece by jen tak ze dne na den nepřišel o své dlouhé a pěstěné kadeře. Vlasy byly něco, na čem si zakládal.
Roztřeseně vstal a vrávoravým krokem došel do předsíně k velkému zrcadlu, v němž mohl spatřit celou svou postavu. Cestou se hodně podpíral, neboť jej hlava stále bolela a země se pod ním nebezpečně kymácela. Poshazoval při tom spoustu věcí. Jednou z nich byla i prázdná sklenička, která si hověla na stole spolu se svou sestrou, v níž zbýval ještě jeden hlt rudé tekutiny. Pěstí udeřil do vypínače a počkal, až potemnělou místnost zalije světlo. Pak pohlédl na svůj odraz.
Odmítal uvěřit tomu, co měl před očima. Byl to vůbec on? Ne, nemohl být! Tmavé vlasy délky dětské voskovky trčely do všech stran. Několik mu spadalo i do obličeje a tvořilo tak neposednou ofinku. S krátkými vlasy měl jeho obličej hned jiný ráz. Už se nezdál tak podlouhlý a protáhlý. Byl spíš kulatější a celkově jemnější. Zároveň však působil více mužsky. Kdyby na něj neshlížely dvě chladné šedavě modré studánky, myslel by si, že se na něj ze zrcadla dívá jeho bratr. Byli si tak podobní! A on si přitom myslel, že kromě rodičů spolu neměli nic společného. Nejspíš se zmýlil. Nyní na vlastní oči viděl, jak moc.
Prvotní šok nad sourozeneckou podobou vystřídalo jiné zděšení. Zjištění, že je na zrcadle vzkaz napsaný tmavě rudou rtěnkou. A co jej ještě více zaráželo byl fakt, že slovům bez problémů rozuměl. Do očí se mu nesmály všelijaké čínské znaky, či jiné Japonské vymoženosti, ale šklebila se tu na něj latinka. Tak krásná a tak precizní stejně jako jazyk, kterým byla slova napsána. Jeho rodná milovaná Francouzština.
.

Il a été vraiment sympa avec tu, Joseph. Merci tu laissez-moi tu embellir. Assurez-vous que je n'aimais pas ça comme ça avec tout le monde pendant un certain temps et tout le temps que je lui imaginer alors qu'elle. Vous deux, sont si semblables. Vii.[1]
.

Těch pár řádků musel přečíst několikrát, aby se ujistil, že slova správně pochopil. Bylo to s tebou vážně krásné Josephe. Díky, žes mi dovolil, abych si tě zkrášlila. Buď si jistý, že jsem si to tak s nikým dlouho neužila a celou dobu jsem si při tom představovala jeho. Jste si tak podobní. Vii. Ne! Ona s ním … spala?! To nemohla být pravda. Že si celou noc představovala, že spí s bráškou? Ani nápad! To by snad bylo ještě víc potupné, než sex s ženou. Mohla mu ostříhat vlasy, mohla si s ním dělat, co chtěla. Mohla ho klidně zastřelit, ale takhle zostudit by se nikdy nenechal. Bohužel se tak stalo, jak mu prozradil použitý prezervativ přehozený přes okraj koše.
.

Seděla u počítače a přemýšlela nad tím, co dalšího do emailu napsat. Smith se vyjádřil jasně - žádné zprávy přímo. Nikdo si ty dva nesměl spojovat. Dnes se však nechtěla spojit s ním. Na to by šla jinak. Navíc mu včera napsala od Joa, za kterým se stavila na návštěvu. Při té vzpomínce se potutelně usmála. Byla to zábava. Stačila jen malinká chvilka jeho nepozornosti, nějaká ta omamná látka, dostatečné množství vína a svést ho byla hračka. Přemýšlela, jaká bude jeho reakce až se probudí. Až si přečte její vzkaz. Odpověď dostala v zápětí. Vize na sebe nenechala dlouho čekat. Byla potěšena nad výsledkem svojí práci. Přesně, jak chtěla. Aby se mu pomstila. Aby trpěl. Aby si uvědomil svou chybu. Aby si s ní příště už nezahrával.
Počkala, až se hodinová ručička přehoupne přes půl. Displej mobilu se rázem rozsvítil a ticho v místnosti prořízla tlumená melodie. Zaposlouchala se do písně a později si s ní i pobrukovala. Zavolala po druhé, po třetí… Asi se vážně zlobil. Nepotřebovala se dívat, kdo volá. Bylo nad slunce jasné, že to byl on. Jen ať se chvíli podusí, chlapeček. Jen ať si trpí. Po chvíli mobil utichl. Věděla, že už nezavolá.
Pobaveně se usmála a rychle dopsala email, aby jej mohla odeslat. Naposledy zkontrolovala údaje. Očima rychle přeletěla text. Zrazila se hned na prvním řádku. Vážený pane Midorikawo, stálo tam. Pane Midorikawo. Jak by asi znělo, kdyby jej oslovila Toshiro? Chvíli si s tou myšlenkou pohrávala, ale pak ji zavrhla. Ne, raději to udělá takhle. Nostalgicky zavzpomínala na staré časy a s hrůzou zjistila, že už ho víc jak 7 let neviděla. To byla doba! Na následující setkání se tedy vážně těšila. Určitě to bude mňamka. Pamlsek. Třešnička na dortu.
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ - ZAČÁTEK KONCE

13. června 2010 v 21:27 | Awia |  Blue Eyes
.
Slunce se vyhouplo zase o kousek výš a ručičky hodinek poskočily, čímž jasně naznačovaly, že se poledne pomalu ale jistě blíží. I tak pod mraky pronikalo jen nepatrné množství paprsků a na město tak vrhalo mdlé a mrtvolné světlo. Ocelově šedá obloha slibovala déšť, stejně jako vlhkost vzduchu. Chladný vítr si pohrával s opadanými listy stromů, odhozenými papírky i kabáty, jejichž cípy líně nadzvedával a drze tak pronikal blíž k citlivé lidské pokožce. Na nebi zlověstně zahřmělo, což ale spěchající lidé sotva zaslechli přes hlukot motorů všudypřítomných aut. I když nebyla dopravní špička, provoz v této části města nikdy neřídl, neboť tudy vedla nejedna z významných komunikací. Druhé, zlověstnější zahřmění, které jí připomínalo zvuk praskající skály, již Viola zaslechla a s obavami pohlédla na mračna nad sebou. Zase si zapomněla deštník. Jak typické! A přitom byly nadálé změny počasí a převážně sychravo pro tuto roční dobu naprostou samozřejmostí. Přidala do kroku a doufala, že do kavárny dorazí dříve, než se na zem snesou první kapky deště.
Vůbec se jí tam nechtělo, ale touha zůstat suchá zvítězila a ona zase o něco zrychlila. Teplý kabátek pevněji přivinula ke svému tělu, aby jej tak chránila před náporem otravného větru. Tmavé vlasy jí neposedně poletovaly kolem obličeje. V ten moment byla ráda, že nemá žádnou ofinku, která by jí na hlavě poskakovala sem a tam. Ve skleněné vitríně jednoho z obchodů zahlédla svůj odraz a sama se polekala přízraku, jež spatřila. Hleděla na ni samotná smrtka. Celá v černém s havraními vlasy rozevlátými kolem mrtvolně bílé tváře. Vždy se divila, proč je tak světlá. Čím starší byla, tím jasnější se stávaly rozdíly mezi ní a jejími vrstevníky. Na první pohled nebývaly nijak patrné, ale ji teď bily přímo do očí. Především to byl zvláštní tvar jejích očí společně s jejich naprosto netypickou barvou, co ji po tónu její pleti odlišovalo od ostatních. Nyní však chápala, že to má co do činění s jejími biologickými rodiči, jejichž původ jí byl stále neznámý.
I když vážně nechtěla zmoknout, jak se blížilo místo setkání, zpomalovala. Snažila se to co nejvíce oddálit a zároveň to mít už dávno za sebou. Od onoho okamžiku byla plná rozporů. Na jednu stranu se těšila, až ho znovu spatří. Na stranu druhou ho nechtěla vidět do konce svého života. Rozptylovalo ji, jak se k tomu polibku v duchu stále vracela. Nemohla jej vyhnat z hlavy. Nešlo to. Včera večer se však rozhodla. Udělá, co udělat musí. A protože se cítila nervózní a odhodlání ji každým krokem opouštělo, musela mu to všechno říct rychle a pěkně od plic a nejlépe ho vůbec nepustit ke slovu.
Minulý večer, poprvé od doby, co jej dostala, vyhledala památník, který jí věnoval k narozeninám. Věděla, že tam najde jeho adresu i s telefonním číslem. Následně mu zavolala a domluvili si schůzku. Viola se chtěla setkat někde na neutrální půdě. Leito jejímu přání vyhověl. Navrhl kavárnu v jižní části města. Jelikož neměla nejmenší tušení, kde se dané místo nachází, dali si sraz před kinem, ke kterému se stále více přibližovala. Do kavárny však v plánu jít neměla. Ne s ním. Tam, kde se sejdou, se i rozejdou. Každý svou vlastní cestou.
Už tam na ni čekal. Na sobě měl to samé, co včera, až na zelenou šálu, která mu visela kolem krku místo korálů. Vítr mu jemně cuchal vlasy. Jak se k němu blížila, pozoroval ji zvláštním pohledem. Oči měl mírně přivřená a zbytek tváře naprosto nečitelný. Nevěděla, jak si to má vyložit. Byl to pohled zamyšlený, hodnotící nebo snad nenávistný? Znervózňoval ji. Zase. Poslední zbytky odvahy ji pozvolna opouštěly. Odplouvaly kamsi do dáli, kde na ně nedosáhla. Teď už jen doufala, že to nějak zvládne. Byla od něj sotva pár kroků, když se k ní otočil zády a vyrazil dál ulicí. Nekráčel rychle, tudíž jej snadno dohnala. Zmatená, víc než předtím, šla po jeho boku. "Kavárna je tímto směrem," řekl na vysvětlenou.
"Leito, já…" začala, ale on ji přerušil.
"Znám to tam docela dobře. Nemusíš se bát. Do nějakého pajzlu bych tě nevzal."
Úplně ji tím vyvedl z míry. Najednou nevěděla, co mu vlastně chtěla říci. Ztracená mezi svými zmatenými city jej slepě následovala.
"Zvláštní, žes mě pozvala na schůzku tak brzo," pronesl po chvíli ticha.
"Nepozvala jsem tě na schůzku!" ozvala se okamžitě. Jako by ta poznámka způsobila, že se jí veškerá jistota vrátila. Vzpomněla si, co musí udělat.
"Jistě, že ne," přitakal s pochopením v hlase. "Každý tomu říká jinak," dodal sebejistě a spiklenecky na ni při tom mrkl.
"Leito, ty to nechápeš. Tohle není rande nebo tak něco," vzdorovala a snažila se uvést věci na správnou míru.
"Ne? A co to teda je?" podivil se upřímně.
Zastavila se. Nechápavě se na ni otočil. Vypadal tak zmateně a zranitelně, až jí bylo líto, že mu to musí říct. Bylo to však nevyhnutelně nutné. Zhluboka se nadechla a spustila: "Včera to ... byla chyba. Nevím, jak se to stalo. Jak je vůbec možné, že se to stalo, ale stalo se. Nechci, aby sis dělal nějaké plané naděje, takže jsem ti chtěla říct, že to pro mě vůbec nic neznamenalo. Byla to chyba," zopakovala svou první větu. Tak a bylo to venku. Když mluvila, nedívala se přímo na něj. Nedokázala by to. Poté, co vzhlédla, aby zjistila jeho reakci, opět se setkala s tím zvláštním pohledem.
"Takže jsi mě sem vytáhla jen abys mi řekla tohle?" zeptal se.
"Jo," přiznala.
"A to jsi sem kvůli tomu vážila celou tu cestu?"
Přikývla.
"Tomu nevěřím," konstatoval po chvíli.
"Cože?" Vyjeveně na něj zírala.
"Nevěřím tomu," zopakoval svá předchozí slova. "Prostě ne. Tohle mi nenamluvíš. Včera v tom něco bylo a vím to jak já, tak ty." Když mluvil, pomalu se k ní přibližoval, stále ji pozorujíc oním pohledem.
"Možná tak z tvé strany," odvětila tvrdě.
"No tak, Violo… Kdyby v tom nic nebylo, tak bys mě přece nepolíbila!"
Co to…? Toto nařčení se jí dotklo. Jak se vůbec opovážil něco takového říci? Na druhou stranu měl pravdu. Kdyby v tom nic nebylo, tak bys ho nelíbala a potom nad tím celý den nepřemýšlela… ozval se hlásek v její hlavě. Rychle jej zahnala pryč a snažila se pokračovat tam, kde skončila. "Já tě ne-to…" vykoktala nakonec. Slovo políbit a cokoliv s ním spojeného se jí příčilo na jazyku.
Přišel až k ní a hleděl jí zpříma do očí. "Ne-co?" dožadoval se.
Naskočila jí husí kůže. Najednou se cítila tak zranitelně. Něco v jeho pohledu ji děsilo. Vnitřní hlas jí našeptával, aby se otočila a utekla. Pud sebezáchovy přibíral na síle. V hlavě jí zavládla panika. "Tohle nemá cenu. Asi už půjdu-" řekla rychle a snažila se skrýt nervozitu v hlase.
Jeho ruka střelhbitě vyrazila a zadržela ji na místě. Pokusila se mu vyškubnout. Najednou nevěděla, co dělat. Držel ji jemně - jeho stisk ji nebolel, ale pevně.
"Pusť mě!" usykla jedovatě.
"Nebo co?"
"Nebo začnu křičet."
"Vážně?" zeptal se zamyšleně. "Tak do toho," vybídl ji klidně.
"Ty..!" Nedořekla.
Přistoupil k ní ještě blíž. Dělilo je od sebe sotva pár centimetrů. Hleděli si vzájemně do očí, jeden druhému se v nich utápěli. Najednou to celé zmizelo. Její vůle bojovat byla pryč. Něco se v ní zlomilo. Pryč byl strach, pryč byla panika. Nic, co by jí drželo přimraženou na místě, ale ona se i přes to ani o píď nepohnula.
"No tak Violo, přestaň se tomu bránit," pokynul jí sladce. A v ten moment, jako ve svých představách, nasála jeho vůni, volnou rukou mu zajela do vlasů a nedočkavě jej políbila.
.
Prázdný talíř položila do dřezu k řadě dalších, které jen čekaly, až je někdo umyje. Dnes se však mohla Viola elegantně otočit, projít kolem nasupené Kisame, které tato práce výjimečně připadala, a jít v klidu odpočívat.
Nebyla unavená, ale žádné povinnosti neměla, tak si lehla do postele, ruce založila pod hlavou a tupě zírala do stropu. Nepotřebovala hudbu, aby navodila správnou atmosféru. Snít s otevřenýma očima dokázala stejně lehce jako dýchat. Bez námahy. Automaticky. Stačilo jen nechat myšlenky volně plynout. Samy si pak našly proud a stočily se směrem, kterým chtěly. Naprosto samovolně se vracely k onomu dopoledni, a i když věděla, že by na něco takového myslet neměla, nedokázala si to zakázat. Bylo to špatné, zlé a podlé. Nefér vůči Toshirovi, kterého stále měla ráda, i když se ho její část zároveň bála kvůli těm jeho tajemstvím. Ale Leita měla také ráda. Jinak by jí přece dnešní schůzka nepřipadala hezká a milá. Nebo ne? V citech měla takový zmatek, až si začala dělat starosti, aby se v nic vůbec kdy vyznala.
Když si vybavila jeho polibky, zavřela oči a v ten moment pocítila jeho ústa na svých, jako by tam vážně byly. Tolik se lišily od Toshirova jemného ochutnávání a postupného vpíjení jednoho do druhého. Odlišnější snad ani být nemohly. Lieto byl dravý. Nečekal, až se mu podvolí, ale doslova drtil její rty svými. Jestli se kdy na začátku zdráhal, hned ho to opadlo, a on ukázal svou pravou tvář. Nebránila se, ani jí to nevadilo. Mluvily z něj chtíč a vášeň, která ji spalovala a sama ji při tom pociťovala. Bylo v tom něco živelného. Něco divokého a nezkrotného. Zvířecího. Primitivního. Lhala by, kdyby řekla, že ji to nepřitahovalo. A právě to způsobovalo, že se v ní začala probouzet podobná živelná část, o níž doposud neměla ani tušení.
Do kavárny vůbec nedošli. Schválně schůzku naplánovala tak, aby musela co nejdříve domů. Později toho litovala. Po sérii několika dlouhých polibků, jejichž délku raději ani nechtěla znát, jí zazvonil mobil v kapse a jemně ji tím naznačil, že byl nejvyšší čas na cestu k domovu. "Musím jít," řekla prostě, když se od něj odtáhla a bez jakéhokoliv dalšího slova nebo jen letmého pohledu jeho směrem vyrazila pryč. Leito ji zakrátko dohnal, svůj krok sladil s jejím, a kráčel jí po boku. Nedrželi se za ruce. Ani jeden se o to nesnažili. Nedívali se na sebe. Nemluvili. Jen šli vedle sebe a možná právě proto si toho řekli mnohem víc, než kdyby se to snažili popsat slovy.
"Ty se usmíváš!" ozval se pobouřeně důvěrně známý hlas a vytrhl ji tím ze zamyšlení.
Otevřela oči. "Toshiro?" vydechla zmateně už po tolikáté, co jej spatřila. Nechápavě na něj zírala. V hlavě jí vypukl zmatek. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Kdo ho pustil dovnitř? Netuší náhodou něco? Co když je to mě vidět, že jsem se před víc jak hodinou líbala s někým jiným?
Nevěděla, co mu na to říct. Nijak jí to neulehčoval. Jen tam tak stál ve dveřích, ruce složené na prsou, opíral se o parapet a s úsměvem na ni shlížel. Nakonec promluvil: "Na copak jsi asi myslela?"
I když nechtěla, okamžitě zrudla. Rychle se podívala jinam, jako by snad pohledem do očí dokázal číst myšlenky a poznat tak její nevěru. "N-na nic," vykoktala nakonec.
Vyděšeně se na něj podívala. Úsměv na jeho tváři se ještě více rozšířil. Nezářil však jako sluníčko. Alespoň v jejích očích ne. V ten moment ji děsil s hrůzostrašnou grimasou jasně naznačující skryté úmysly a temné myšlenky. Já to vím a přišel jsem si to s tebou vyřídit, naznačoval.
"Nemusíš skrývat, že jsi myslela na mě," prohodil sebevědomě a šibalsky na mi mrknul. "Proč by ses tak jinak usmívala?"
Opět uhnula pohledem a opět zrudla. Neřekla však nic. Raději ho u toho nechala. Tyhle myšlenky mu tedy rozhodně vyvracet nebude… Občas jeho vztahovačnost a neskrývaná jistota jím samotným nebyly na škodu.
"Jsi strašná," poznamenal znenadání. Radost se z jeho hlasu vytratila a vystřídali ji smutek a ublíženost. Vyděšeně se na něj podívala. "Že mě ani nepozdravíš," dokončil po chvíli.
"Já… promiň," zamumlala tiše. Zase na něj nedívala. Jako by její pohled mohl prozradit její činy. Jako by slovo "podvodnice" měla napsané přímo na čele, ale viditelné bylo jen ve chvílích, kdy na něj zírala.
"To je v pohodě," mávl nad tím rukou, na tváři ten samý úsměv, jako když vstoupil. "Chápu, že ostatní moje přítomnost vyvádí z míry. Jsem totiž tak neodolatelný, že v ten moment úplně zapomenou, co vlastně chtěli. Nemusíš se za to stydět. Mně to lichotí."
V normální situaci by jí to přišlo vtipné, nebo by ji to možná i pohoršovalo, a rozhodně by na to chtěla něco říci. Byť i jen jedno jediné slovíčko. Třeba by úplně stačilo pohoršeně zvolat jeho jméno, ale nestalo se. Ne teď. Nebyla toho schopná. Nezávisle na její vlastní vůli ji kromě strachu začala zaplavovat i úleva, jak si to všechno vyložil po svém a ona mu nemusela nic vysvětlovat. Nemusela mu ani lhát a kdyby ji pak obviňoval, že ho nabádala ke špatným závěrům, nebyla by to pravda. "Co tady děláš?" zeptala se tím nejneutrálnějším tónem, jakého byla za dané situace schopná, a vyřkla tak otázku, která ji od jeho příchodu pálila na jazyku.
Přisedl si vedle ní na postel. "Copak tobě se nelíbí, že jsem tady?"
"Ne, to ne…" Rychle se posadila. Nelíbilo se jí, že jí byl tak blízko. Navíc, když spočívala v tak nevýhodné poloze. Připadala si příliš zranitelná. Jakmile seděla vedle něj, pocit opadl, jako když ze zad shodíte těžký batoh po několikakilometrové túře. Paniky se však nezbavila.
"Přišlo mi, že bych tě mohl navštívit," zodpověděl její otázku. "Přišel jsem snad nevhod? Jestli máš nějakou práci, můžu odejít…"
"Víš, já…" přemýšlela, jak větu dokončit. Nesmírně ji lákalo zalhat a říct mu, že má spoustu práce a potřebuje na to klid. Věděla však, že i kdyby zněla přesvědčivě, tak by mu něco takového nenamluvila. Před chvílí tu přece ležela s založenýma rukama a plně se poddávala svému snění. Kdyby měla nějakou práci, rozhodně by před ní takhle nerelaxovala.
"Popravdě jsem s tebou chtěl o něčem mluvit," pokračoval, když dlouho nic neříkala. Zvědavě se na něj otočila. Nedíval se na ni. Úsměv se z jeho tváře vytratil. Najednou byl tak vážný, jak jen mohl. Polkla na prázdno a čekala, co z něj vyleze. "Chtěl jsem se zeptat, jak to teda bude s těmi tvými rodiči. Slíbil jsem ti, že po soudu-"
"Pšt!" okřikla ho spěšně. Ta naléhavost, kterou do toho vložila, jej donutila zastavit. Zvedla se a zavřela dveře od pokoje. "Teď můžeš," pokynula mu a zůstala stát na místě.
"Fajn. Slíbil jsem ti, že se budeš moct setkat se svou matkou hned po soudu, a hodlám svůj slib dodržet. Teď už je jen na tobě, kdy se budeš cítit připravená."
Kousla se do rtu. Tohle téma rozebírat taky nemuseli. Okamžitě se jí vybavil jeho noční telefonát, kde si pro tuto příležitost smlouval párek herců. Napadlo ji, jestli už to s nimi má domluvené a kolik jim za to asi bude muset platit. Vůbec u toho neuvažovala racionálně a v první moment jí ani nenapadlo, že k té schůzce vlastně ani nemělo dojít. Sama se tak rozhodla. Místo toho přemítala nad tím, jestli by její falešná-pravá matka byla alespoň trošku podobná. Jestli by si Toshiro dal práci s tím, aby to celé vypadalo věrohodně. Třeba by jí dal nějaký text, který by se musela naučit. Její život, proč Violu odložila, jak se dostala k rodině Yagami a proč o její adopci nejsou žádné záznamy. Nakonec se jí však její záměr přece jen připomněl a ona byla nucena podle toho jednat.
"Víš, já…" Následovala dlouhá pomlka. Představila si Toshirův výraz, až mu to řekne. Určitě bude šokovaný a možná taky zklamaný. Tohle mu přece nemohla udělat. Nemohla ho zlomit. Když už jí nehodlal říct pravdu, tak se alespoň pořádně nadřel. Kdo jiný by byl za něco takového ochotný zaplatit nějakým hercům? Nikoho takového neznala. "Ještě nejsem připravená," dokončila tichým, ale pevným hlasem.
"To je dobrý." Laskavě se na ni usmál. "Však já počkám. Až se na to budeš cítit, stačí říct."
Dveře se rázem rozletěly. Udeřily Violu do zad. Ta poskočila dopředu a vyjekla bolestí. Kisame se na ni otráveně podívala. "Ježiš, co ječíš?" zakoulela očima. Pak se otočila na Toshira, zářivě se na něj usmála a radostně ho pozdravila. "Ahoj Toshiro!"
"Ahoj," řekl krátce.
"Tak dneska jsi tady pro změnu ty? Už jsem si myslela, že se s tebou Viola rozešla…" prohodila jakoby mimochodem. Říkala to nenuceně způsobem, jakým lidé obvykle začínají konverzaci. Téma se však k němu absolutně nehodilo.
"Jak - pro změnu já?" reagoval okamžitě Toshiro a střelil pohledem k Viole.
"Minule tady měla toho jinýho. Už si napamatuju, jak se menoval," dodala Kisame na vysvětlenou.
"Jakýho jinýho?" dožadoval se Toshiro.
"Ale nikoho. Kisame jen dělá unáhlený závěry," vložila se do toho Viola a snažila se zachránit situaci.
"Ne ne, byla jsem u toho," trvala na svém Kisame a škodolibě se na Violu zasmála. "Tvrdili, že se spolu učej, ale vážně nevím, co spolu dělali, protože když jsem je přišla zkontrolovat, dost hnusně na sebe křičeli a vypadalo to jako nějaká žárlivá scéna."
Viola měla chuť se po sestře vrhnout. Jako vždy se nakonec uklidnila a od svého záměru ustoupila. To chce klid, opakovala si v duchu. Co bys teď měla dělat Violo? Hm… Možná bych měla říct pravdu, napadlo ji hořce. Možná to byla šílenost, ale v ten moment na nic lepšího nepřišla. Koneckonců ve čtvrtek přece k ničemu nedošlo… "Byl tady Leito," rozhodla se přivést věci na pravou míru. "Dostali jsme ve škole projekt do biologie a máme ho spolu. Domlouvali jsme se co a jak. Prostě mě naštval, tak jsme se pohádali."
"Mě to tak teda nepřišlo," řekla Kisame svůj názor, i když se jí na něj nikdo neptal.
Toshiro si ji podezřívavě měřil. "Projekt to školy? Do kterého předmětu?"
"Do Biologie."
"A na jaké je to téma?"
Nemohla tomu uvěřit. On ji tam vyslýchal! Pohrdavě si odfrkla. "Téma ptáci - cokoliv, co chceme. Jedná se ročníkovou práci. Učí nás Kurosaki, jestli si to u něj chceš ověřit."
Jeho pohled byl pořád plný nedůvěry. Věděla, že Leita nemá rád, ale i tak jí to připadalo jako přehnaná reakce. Tohle se Kisame tedy vážně povedlo.
.
Nerozhodně přecházel sem a tam před dveřmi otcovy pracovny. Mám tam jít? Nemám? Stále nad tím přemýšlel, ale nemohl se dobrat správné odpovědi. Otec ho pěkně seřve, jestli ho při něčem důležitém vyruší. Šel z něj strach, když křičel. Nedělal to moc často a o to horší to pak bývalo. Na druhou stranu by čekání moc dlouho nezvládl. Ten pocit jej totiž sžíral zaživa. Plazil se jako nějaký nechutný slizký červ někde uvnitř v oblasti mezi žaludkem a střevy. Co chvíli měl chuť rozedrat si břicho a dostat toho červa ven. Nemohl. A to na tom bylo nejhorší. Ruka mu bleskově vystřelila k ústům a za moment si již nervozitou okusoval nehet na palci. Neuvědomoval si, co dělá. Tempo jeho kroků se zrychlovalo. Nakonec už to nevydržel. Zastavil se a několikrát rázně zaklepal.
Ruka mu samovolně sjela dolů, když svaly povolily a ji zcela pohltila gravitace. Zaraženě zíral před sebe. Teprve když zaslechl sunutí židle po podlaze a následné kroky, na něj dopadla tíha jeho činu. Nervózně polkl. Cítil, jak mu na čele vyrazily studené kapky potu. Díval se přímo před sebe a čekal, až otec otevře.
"Říkal jsem ti přece, že to kafe… nechci," dokončil Rokuro zmateně větu, když si všiml, že za dveřmi stojí jeho syn a ne manželka, jak předpokládal.
"Po-" Odkašlal si. "Potřebuju si tebou promluvit. Máš teď čas?"
"Je to důležité?" zeptal se Rokuro namísto odpovědi. Zbytečnostmi se nezabýval.
Toshiro krátce zaváhal. Neměl to však dělat. Rokurovi to neuniklo. "Ano," přitakal krátce.
Otec mu dlouho neodpovídal. Jen si syna měřil zamyšleným pohledem. "Tak pojď dál," vyzval ho po chvíli a ustoupil Toshirovi, aby mohl projít.
"Jde o Violu," spustil Toshiro okamžitě, když se za ním dveře jemně zaklaply.
"Docela mě překvapila," přerušil ho Rokuro náhle. "Jak svérázně u soudu vystupovala…. Přiznávám to neochotně, ale začíná se mi líbit. To však nic nemění na tom, že už se s ní taháš docela dlouho," dodal, když si všiml synova potěšeného výrazu.
"O tom jsem mluvit nechtěl," odbyl ho Toshiro rázně, i když o soudu spolu po jeho skončení ještě nemluvili. "Starosti mi dělá něco jiného."
"Nevíš, jak se jí zbavit?" Bojíš se, že by to neunesla? Že bys jí zlomil srdce? Tím bych se vážně netrápil synu. Už jsi to přece několikrát udělal."
Toshirovi zmrzl úsměv na rtech. No jasně, to si prostě nemohl odpustit, pomyslel si trpce. Nahlas však řekl něco jiného: "Už jsem ti říkal, že vím, co dělám."
"Oh jistě. To myslíš ten svůj supertajný projekt, že?" podotkl Rokuro kousavě. Ironie v jeho hlase byla nepřeslechnutelná.
"Možná," odvětil Toshiro tajuplně, "ale to teď není důležité. Chtěl bych, abys ses mi ně někoho podíval."
Rokuro překvapeně nadzvedl obočí. "Co prosím?"
"Jedná se o jednoho kluka," pokračoval Toshiro naprosto vážně, jako by si otcovy otázky vůbec nevšimnul. "Jmenuje se Leito Cartier. Poslední dobou se kolem Violy nějak moc motá a mě se to nelíbí. Je na něm něco zvláštního a tím nemyslím to, že je přistěhovalec z Francie. Celkově mi na něm něco nesedí. Asi jsi o něm nikdy neslyšel. Není tady dlouho."
"A to tě znervózňuje jenom to, že se potlouká kolem tvé holky?" zeptal se Rokuro sarkasticky.
"Mimo jiné," pokrčil Toshiro rameny. "Říkám ti, že tady něco nehraje. Ten kluk něco skrývá. Vím to," oponoval otci rozhořčeně. "Už jsem se po něm ptal, ale téměř nikdo o něm nic neví. Dokonce jsem nemohl sehnat jeho adresu. Samozřejmě, že teď už ji mám, ale nepřipadá ti to divné?"
Rokuro se krátce zamyslel. "Řeknu chlapům, ať se na to někdo podívá. Ale nemysli si, že to dělám kvůli tobě nebo dokonce té holce. Jméno Cartier je mi nepříjemně povědomé. Nemám z toho dobrý pocit."
Tím jejich rozhovor skončil. Nahlas to sice nikdo neřekl, ale Rokuro se vrátil k práci a nezdálo se, že by Toshirovi nějak dál věnoval pozornost. Ten si jen smutně povzdechl a odešel z místnosti. Pořád to samé. Jejich vztah se nikam neposunul. Alespoň, že měl v kapse Cartiera. Ať už skrýval cokoliv, věděl, že to na něj otec nakonec najde.
.

The Decision

1. června 2010 v 20:31 | katHys |  The way I think, the way into my heart...
Take a breath.
Take it deep.
And make a step far away.

Look at you.
It's the same.
That feeling you have,
when you have to make a decision.
It's about you.
It's about your future.
And you know it's not easy.
Because this decision is hard.
This one can change your live
to better - or not.

And she's looking at you
and you need to say
yes or no.
Which one will you choose?
When you're so afraid.
When you feel so uncertain with it all.
And she's looking at you
and waiting for your answer.
And you need to say
whether you'll go to the heaven
or to the hell.

Than you nod.
One hard part is finally done
but the next is waiting for you.
It's even harder
'cause you don't know
what to look forward to.
The only think you can do now
is take a breath.
Take it deep.
And make a step far away.

Ne, nebudu to překládat. Tohle po mě vážně nechtějte. Jsou to pocity. Tu nejde o to, jestli rozumíte slovům. Tu jde o to, zda z toho můžete cítit tu atmosféru, která na mě třeba doslova vyzařuje. Jedná se o "popis" včerejšího večera, kdy jsem se musela rozhodnout ohledně jedné záležitosti. A že jsem teda váhala a teď si vůbec nejsem jistá, jestli jsem vůbec udělala správně. O co jde nemusíte vědět.