close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Už jen deset

19. května 2010 v 16:37 | katHys |  Blue Eyes
Dostala jsem dotaz, jak píšu. Jak je možné, že přesně vím, kolik kapitol mi chybí do konce? Jak je můžu mít pojmenované? Jak můžu vědět, co se v nich stane? Znám spoustu lidí, kteří sednou a píšou. A neví, jak to celé dopadne. Nechají postavy, ať si dělají, co chtějí. A víte co? Se mnou si ty postavy taky pěkně zahrávají. Jen to není tak patrné. Problém je v tom, že jsem ten příběh měla v hlavě už nějaký ten pátek (= pár měsíců), tudíž jsem v mých představách oproti psané formě o něco dopředu. Špatně se to popisuje, nevím, zda to vůbec někdo pochopí, ale to vlastně vůbec není důležité. Ano, už mám promyšlený příběh do úplného konce. Stačí to jen sepsat.

Článek na toto téma jsem slíbila, tak ho sem přináším. 32. kapitola v povídce znamenala docela velký mezník, kdy se jedna kapitola příběhu nadobro uzavřela. A to ta Akimachiho. Vrah je konečně za mřížemi. Máme od něj pokoj. Můžeme se usmívat. Ale ne tak docela. I když se tento "problém" konečně vyřešil, nastane mnoho dalších, možná na první pohled drobnějších, ale nikoliv nepodstatnějších. Už teď však všechny čtenáře upozorňuji, že nic neslibuji. Hlavně odpovědi na otázky. Některé se dozvíte, jiné ne. Tento příběh, nebo spíše první kniha, je totiž plně přizpůsobena tomu, že bude pokračování. A já bych ráda, aby bylo. Alespoň se o něj pokusím. Aby člověk pochopil, musí dojít až na konec. Avšak ten je ještě daleko... Nikdy jsem nepředpokládala, že bych něco napsala. Knihu? Vůbec. Možná to byl jeden z mých praštěných dětských snů, který s přibývajícím věkem vymizel. Ale teď se vrátil. A já jsem pořád odhodlanější jej zrealizovat. To jen a pouze díky vám, co to čtete a dodáváte mi šťávu. Děkuji vám mnohokrát.

Zpět k tématu. Nebudu opakovat, co všechno už víme. To přece víme, ne? Alespoň ti, co čtou vědí. Jen zase a opět upozorňuji, že jsem přes čtyřicet kapitol vážně neplánovala. Ono to vyplynulo tak nějak samo. Ale o tom víc, až to vůbec dopíši. Původně jsem chtěla maximálně dvacet... V poslední desítce, plus epilog, vystupují tři hlavní postavy, kolem kterých se celá zápletka otáčí. Náš milý malý trojúhelníček, který se začal rýsovat už někdy od začátku příběhu. Samozřejmě, že středem všeho dění bude Viola. Spolu s ní se můžete těšit na Leita, který konečně dostane o něco více prostoru. A poté tam bude i Toshiro, jež nám prozradí něco víc o svých skrytých úmyslech. I když se děj téměř vůbec nedotkne Společnosti a žádný další vrah nevypluje na scénu, nemyslím, že by byl příběh nudný a o ničem. Můžete se těšit jak na pár vtipných okamžiků, tak na několik dějových zvratů a taktéž nějaké ty akčnější scény. Bohužel ale nikdo neunikneme i myšlenkovým částem, kde se ze začátku Viola rozhoduje mezi dvěma již zmiňovanými kluky a poté vlastně přemítá nad tím, čemu věřit.


Ano, právě čtu svůj předchozí článek k výročí dvacáté kapitoly. Vážně se mi podařilo dát jich tam přes 20. No co už, i to se stává. Ale popojedem, co vy na to? Na závěr ještě pár nepodstatných informací, které by třeba mohly někoho zajímat. Tak například příběh skončí ve čtvrtek dne 25. listopadu (jé, to je vtipný, to mám svátek! sem si ani nevšimla :D) Budu psát od strany 196 dál, tudíž předpokládám, že 250 ještě přesáhnu. Ne, že bych to očekávala, ale jen jsem se podívala, na kolik stránek mi vyšlo prvních 10 kapitol. Uvidíme. Dál už nevím, co psát, tudíž přeskočíme rovnou k mému slibovanému překvapení. Tramtadadátadá! Názvy posledních kapitol. Příběh si podle nich domyslete, jak chcete!

33. kapitola - Lepší zítřky
34. kapitola - Průšvih
35. kapitola - Začátek konce
36. kapitola - Konečné rozhodnutí
37. kapitola - Rozchod
38. kapitola - Ombres au paradis (fr., znamená "stíny v ráji")
39. kapitola - Nezabiješ!
40. kapitola - Strach a pochybnosti
41. kapitola - Šokující odhalení
42. kapitola - Nebe, peklo, ráj
Epilog

A úplně na konec, než se dostanu k obvyklému poděkování, ještě jedno překvapení. Zde vám přináším pár úryvků z budoucího dění. Jeden z nich zde již byl a můžete si jej přečíst zde [odkaz]. Další naleznete v pokračování ;)

Ticho v místnosti prořízl vyzváněcí tón telefonu. To si snad dělá srandu! On volá teď?! Veselá hudba hrála jasnou parodii na současnou situaci. Kdyby tu nešlo o život, asi by se nad tím špatným vtipem hořce zasmál. Chvíli jen tak zíral na číslo na displeji. Pořád lepší, než kdyby mi volala Viola, řekl si v duchu a hovor přijal. "Co zas?" vyštěkl na volajícího nevrle.
"Ale, ale … Mám vám snad připomenou zásady slušného chování?" opáčil mu chladný hlas.
"Zrovna mám práci," řekl Leito místo odpovědi, jako by to snad všechno vysvětlovalo.
"Práce může počkat."
"I když je to práce pro vás?"
Na druhém konci nastalo ticho. Leito uhodil hřebíkem na hlavičku. Konečně tomu otravnému dědkovi sklaplo. Teď jeho telefonáty vážně nepotřeboval.
"A jak se to vyvýjí?" zeptal se volající po chvíli.
"Právě jsme se chytali končit. Považujte to za uzavřené," odpověděl Leito chladně.
"I tak nemám moc času, takže teď dobře poslouchejte. Nebudu se opakovat," spustil neznámý okamžitě. Leito jen protočil panenky. Copak si ten chlap neuvědomuje, že ho zdržuje? Asi ne… odpověděl si sám, když starší muž pokračoval: "Mám nové informace ohledně našeho případu. V Takasaki je to marné. Budete se muset přesunout jinam. Mám-"
"Cože?" skočil mu Leito do řeči. To ne! Nemůže odjet. Ne teď! Konečně poznal, co to znamená být šťastný.
"Jak jsem řekl, stěhujete se. Už jsem vše potřebné zařídil. Nemusíte se bát. Proběhne to tiše a rychle."
"Nikam nejedu," prohlásil Leito pevně.
"Co prosím? To by ale znamenalo konec naší spolupráce a to byste přece nechtěl. Nebo už vás nezajímají informace ohledně vašeho bratra?"
Sakra! Kousl se do rtu. Ten slizoun jeden! Měl ho v hrsti. Úplně viděl cizincův zlomyslný úsměv na rtech. "Kdy k tomu dojde?" vydechl poraženě.
"Příští týden. Doklady a podobně pošlu poštou."
"Fajn," hlesl odevzdaně. Alespoň se stihne s Violou rozloučit. Říct jí poslední sbohem. Bude to bolestivé, ale on to musel udělat. Telefon na druhé straně utichl. Schoval ho do kapsy a naštvaně se otočil. "Poslední přání?" zeptal se tvrdě. Upřel pohled na muže před sebou. Ten na něj útrpně zíral s prosbou v očích a roubíkem znemožňujícím mu promluvit. Nic. Když nic, tak nic… Hořce se usmál a vystřelil.

...

"Nemůžeš tam jít," trvala dál na svém a její stisk o něco zesílil.
"Jak, nemůžu?" zeptal se jí, ale ona mu nedokázala odpovědět. Začínalo ho to štvát. Tohle bylo směšné. Zdržovala ho.
"Je to past," zašeptala. Dívala se mu prosebně do očí, ale v těch jeho se odrážela nedůvěra a jakási tvrdost, i když ona měla slzy jen na krajíčku.
"Jak to můžeš vědět? Vždyť ani nevíš, co tady dělám. Jestli jsi mě sledovala, tak můžeš jít zase domů."
"Nesledovala jsem tě…" ohradila se dotčeně. Alespoň ne schválně, dodala si v duchu.
"Ne? A to ti mám jako věřit, že ses tady procházela jen tak náhodou? Po tom, co jsi mě tu přesvědčovala, abych tam nechodil," opáčil s notnou dávkou sarkasmu. "Promiň Violo, ale na tohle teď vážně nemám čas," řekl a lehce se jí vyškubl.
Ne. Nemůže odejít. To přece nejde! Panika ji naprosto ochromila. Nedokázala racionálně přemýšlet. Jediné, co v ten moment byla schopná vnímat, byl on, jak odchází. "Leito počkej!" vykřikla zoufale. Nevěděla jak, ale nějak ho přesvědčit potřebovala. Musela to udělat. Musela mu to říct. Nezbyla jí jiná možnost. Zastavil se. Počkala, až se pootočí a pak, s představou trapnosti celé scény, jak idiotsky to bude znít, promluvila: "Já… viděla jsem to."
Nastalo hrobové ticho, kdy se jeden druhému dívali do očí.
"Prosím?" zeptal se po chvíli, jako by snad špatně slyšel.
"Viděla jsem, jak jsi tam šel. Někdo ti zavolal a ty … tys tam šel a … oni tě … oni …" říkala, když se k němu pomalu přibližovala. Pro pláč však svou větu nedokázala dokončit.
"Oni mě … co?"
"Zabili," vydechla. "Vidím budoucnost, Leito."
Šokovaně na ni zíral, neschopen jediného slova. Nakonec se nervózně zasmál. Myslel si, že lže. Že si tu z něj dělá srandu. "Violo, tohle … Já teď vážně nemám čas na vtipy-"
"Přijde ti esemeska," vyhrkla urychleně, aby ho přidržela na místě. "Právě … teď," dodala, když se podívala na hodinky.
Mobil v jeho kapce krátce zapípal.

Původně jsem chtěla dát tři, ale tak nějak nevím, jakou další scénu bych napsala. Doufám, že jsem čtenáře pořádně navnadila a nikoho neodradila. Ach ... chudák Leito, co si o něm teď budete myslet! Ale on je to hodný kluk, vážně... :D A teď závěrečná děkovačka. Díky všem, co to čtete a hlavně vám, co i komentujete. Speciálně bych chtěla poděkovat Miselle, která to vše trpělivě opravuje, dále Pol, která útrpně snáší moje komandování některými částmi na ICQ a pomohla mi se soudem a následně ještě Wifině, která to začala číst i přes to, jak dlouhé to je a zdárně se dostala ke konci. Tímto se loučím a jdu psát (ne, dělám si srandu). Papá a mějte se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 19. května 2010 v 18:20 | Reagovat

Chá se těším. A chápu, jak píšeš, taky jsem to kdysi tak dělala dokud jsem nezjistila, že pak všechno ubíhá jinak než jsem chtěla... Teď nepřemýšlím a nevím jakým způsobem narazím dřív :-D
Tu březnovou ukázku snad ani nemá cenu číst. Já už ji jednou četla a stejně si to nepamatuju. Ani ň :-D

2 Zmražená Opice | Web | 19. května 2010 v 18:55 | Reagovat

To už to má 200 stran? To jsi opravdu dobrá.
Ty "ochutnávky" jsou vážně dobré... Těším se na další pokračování ještě víc než předtím. Co má Leito za lubem? Hrozně by mě zajímalo, co se bude dít dál... Tak piš co nejrychleji :)

3 Zmražená Opice | Web | 19. května 2010 v 18:56 | Reagovat

A ještě chválím nový design :) Konečně se mi to tu zobrazuje normálně :)

4 Pistynka | Web | 20. května 2010 v 15:27 | Reagovat

Tyhle ochutnávky jsou skvělé! Nejvíc se mi líbí ta poslední. Dokážou tak strašně rychle navnadit do čtení a další kapitola nikde... :-D Tvůj styl psaní chápu, taky jsem měla své povídky podobně rozmyšlené, jen jsem je nikdy nedopsala a skončila kolem třetí kapitoly... No nic, přeju hodně rychlosti a nápadů do pokračování a psaní. :-)

5 Awia | Web | 21. května 2010 v 16:07 | Reagovat

[1]: Kitty: Jo, to se mi taky občas stává. Třeba jako u toho soudu. Viola si tam říkala co chtěla. Se pak nedivte, že se tak holka mění. Ona to dělá sama... Žádný můj výmysl!
Tss... a teď jsem se urazila! Ne, počky si dvě kapitoly a ona se ti paměť osvěží...

[2]: Zmražená Opice: Ještě ne, ale bude. :-P Určitě, páč jsem právě na 197... a to je teprv začátek kapitoly.
Díky za pochvalu deginu. Takový lehký a jednoduchý. Ale tak aspoň s ním už nikdo nemá problémy.

[4]: Pistynka: :-D A co vy byste pořád všichni chtěli. Když ono to nejde psát pořád. Ale občas si přeju, aby šlo ... xD Jop a díky za přání. :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.