close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kolik řečí umíš, tolikrát ses narodil

2. května 2010 v 19:43 | Awia |  Diskuze
Jazyk - zvláštní to věc. Je to způsob, jakým komunikujeme, naše mluva, umožňující nám myšlení. Kdybychom totiž nebyli schopni přiřadit věcem jednotlivá slova, spojit si je s názvy, jen těžko bychom pak dokázali přijít domů a přemýšlet nad tím, co se nám přihodilo, koho jsme potkali, co všechno ještě musíme udělat. Každý jazyk je jedinečný. Zvláštní, neopakovatelný, nenahraditelný. Krásný svým vlastním způsobem. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na naši mateřštinu, na kterou mnozí hanebně nadávají, jelikož je to jazyk složitý a barevný. To však není pravda, jelikož každý jazyk má to svoje. Někteří sice nemají sedm pádů, ale namísto toho například dvanáct časů, jak naše dobrá známá angličtina. Už jen samotné slovo jazyk má u nás několik různých významů. Jazyk, jakožto řeč, způsob, jakým se dorozumíváme, nebo také jazýček růžový, který máme každý v ústech a bez něhož bychom ta slova nebyli schopni formulovat. Dále také můžeme najít jazyk na botě nebo třeba v zimě na sněhu. Nezáleží jen na slovu samotném, ale taktéž na kontextu, v kterém jej použijeme, abychom mu pak byli schopni přiřadit ten správný význam. A pokud si na takové slova stěžujete v cizích jazycích, které se ve škole musíte učit, tak vězte, že čeština má takových slov také spousty, jak jsem vám právě chtěla dokázat. Jediný rozdíl je ten, že ji slýcháte odmalička a tudíž vám, alespoň v mluvené podobě, vůbec nedělá problémy.

Jak jsem již nakousla, každý jazyk je něčím zvláštní. Má svá pravidla, své odlišnosti. Určit jejich počet je není jen téměř nemožné, ale naprosto zcela. Problémy jsou naprosto pochopitelné. Například vědci se nemůžou dohodnout na tom, co jakožto samostatný jazyk kvalifikovat a co už ne. Kde končí hranice mezi jedním jazykem a začíná jazyk druhý? Ano, můžete se sice naučit například španělsky, ale když každá část mluví jiným dialektem, zkuste se domluvit… Počet přirozených jazyků vědci činí na více než 33 000[1], avšak jen nepatrná část z toho je evidována jako mezinárodně uznávaná. Nebudu se zde však zaobírat tím, jak se jazyky rozdělují, jak vznikají a tak podobně. To si můžete najít sami lehce na internetu, ve vlastních učebnicích češtiny, nebo jakékoliv knize zabývající se lingvistikou, nebo-li naukou o jazyku.
Taktéž jsem již zmínila, že si mnoho lidí myslí, že je čeština zbytečně složitý jazyk. Ano, čeština má 7 pádů - utrpení pro cizince tohle studovat. Ano, máme měkké a tvrdé i/y - utrpení pro mnohé žáky škol i dostudované jedince. Ale například latina, kterou se taktéž učím, takže ano, vážně vím, o čem mluví, má 6 pádů, 3 rody, a dále další asi 4 deklinační skupiny, z nichž každá má v průměru 3 vzory. K tomu připočítejte časování, kdy se každá skupina sloves skloňuje různě s mnohými odchylkami, a navíc je zde ještě zbytečná přemíra časů, které se ještě dělí na časy hlavní a vedlejší a každý z nich má svůj vlastní způsob tvoření a skládání a pak babo raď. Jste z toho zmatení? A to jsem se ještě nezmiňovala o adjektivech, předložkách nebo samotné větné skladbě. Na druhou stranu však přiznávám, že je zábavné sledovat onu podobnost s ostatními jazyky, vidět pravý význam mnohých slov a termínů právě z tohoto jazyka přebraných, neboť zde není vidět podobnost jen s románskými jazyky, jako je řečtina, italština, či španělština, ale občas narazíte i na propojení s angličtinou, či němčinou. A jestli to někoho zajímá, tak v paměti mi zůstala jedna taková perlička v podobě latinského slova "vir", které překvapivě neznamená virus, jakožto onu otravnou věc, díky které jsme často nemocní, ale muž, což mě dost pobavilo, protože mužští dokáží taky docela dost otravní, jak ty viry…


Pamatuji si na doby, kdy jsem byla malá a pokládala si otázku, proč je na světě tolik jazyků. Proč se česky kromě naší republiky nikde nemluví? Proč je tolik přeceňovaná angličtina? Vždyť na ní nic speciálního není… Teď už to celé samozřejmě vím. Angličtina není přeceňována, ale faktem i nadále zůstává, že jejími různými podobami dnes mluví více jak půl miliardy lidí[2]. Ano, pravdou i nadále zůstává, že z hlediska počtu mluvčích ve světovém měřítku vede čínština (Čína je přeci jen nejlidnatějším státem na této planetě), ale angličtina má tu výhodu, že je jakoby rozprostřena po celém světě. Najdete ji v Evropě (Anglie), Americe (USA, Kanada), Austrálii, na Novém Zélandě… V mnohých státech je taktéž uznávána jako druhý úřední jazyk. Jak tedy vysvětlit, že do první pětky dále patří hindština , španělština a ruština? Jednoduše. Stačí se podívat na rozlohu státu, počet obyvatel, nebo alespoň trošku znát dějepis, jelikož taková Anglie nebo před ní takové Španělsko bývali námořními velmocemi. Ono to totiž s tou mrškou dějepisem docela dost souvisí. Nebýt neustálého utlačování našeho národa a s tím spojené germanizace, mohlo se česky mluvit i na větším území. Ale buďme upřímní, částečně si za to vlastně můžeme sami.
Je však i jiný způsob projevu, než jazyk. Možná to teď bude znít bláznivě, ale je to tak. Pro ono magické slovo jazyk, které je v tomto článku skloňováno ve všech pádech, existuje jedno krásné synonymum - řeč. Podle mé staré učebnice českého jazyka je význam tohoto termínu dvojí:

1. Řeč je schopnost (jediného živočišného druhu, totiž právě Homo sapiens sapiens, člověka moudrého) vyjadřovat artikulovanými zvuky nebo grafickými značkami obsahy vědomí. V užším pojetí omezujeme označení řeč na projev mluvený.
2. Řeč je zároveň skutečné užití konkrétních jazykových prostředků v komunikaci. Člověk při reálném projevu, tedy v řeči, vybírá ze všech existujících (resp. jemu známých) možností daného jazyka ty, které v příslušné situaci považuje za vhodné nebo alespoň dostatečné pro dorozumění. Řeč je v tomto smyslu i aktuální jazyková komunikace mezi lidmi, tj. jazykový projev.
PhDr. Kostečka Jiří, Český jazyk pro 1. ročních gymnázií, SPN - pedagogické nakladatelství, Praha 2005

Obě tato tvrzení jsou pravdivá, to nepopírám, ale pro mé další skryté úmysly, a abychom se snadněji dostali tam, kam mířím, omezíme tento pojem na způsob komunikace. V tomto případě nezáleží jen na tom, jakým jazykem mluvíte, ale spoustu toho o vás vypoví i způsob řeči (hovorový, spisovný) nebo taková intonace, správná artikulace aj. Kromě toho však o vás vypovídá taktéž styl, jakým se oblékáte, zda jste v daný moment upravení či nikoliv a v neposlední řadě je to vedle verbální komunikace taktéž ta neverbální, nebo-li řeč těla. Věc, která určuje naši osobnost, je její nedílnou součástí a mnohdy o nás prozrazuje mnohem více, než si sami uvědomujeme. Jako první totiž člověka neoslníte svým skvělým projevem, který jste si třeba připravili, ale velmi důležitý prvek tu hraje první dojem, který z velké části ovlivňuje názor na druhou osobu, a tento dojem právě ovlivňuje vaše celkové působení a vystupování na veřejnosti. Naše tělo totiž mnohdy ostatním říká mnohem víc, než si sami přejeme.
A teď schválně. Co z vašeho pohledu vypadá lépe? Usmívající se protějšek mávající na vás od stolu, nebo osoba schoulená v koutě a nervózně si okusující nehty? Dle jednoho článku vytrhnutého z časopisu The Times a vloženého do mé skvělé a milované (ironie) učebnice angličtiny je to celé přibližně takto: řeč těla se na komunikaci podílí asi 55%, tón hlasu zaujímá 33% a vlastní slova pak pouhých 7 procent. Takže nezáleží jen na tom, co říkáte, ale taktéž jak to říkáte a samozřejmě také jak při tom vypadáte. Maminka tedy moc dobře věděla, proč nás neustále napomínat, abychom si proboha zase neokusovali ty nehty. Nemusíte při tom být zrovna herecké hvězdy obsazované v Hollywoodu, ale stačí prostě vědět, jak svou nervozitu šikovně skrýt. A upřímně, mě tohle tedy vůbec, ale vůbec nejde.
Jak já říkám, nic není tak jednoduché, aby to nemohlo být ještě složitější a i tohle téma je během na pěkně dlouhou trať. Nemusíte se však bát. Já mám lístky na vlak. Zvládneme to rychleji a s vynaložením minimální námahy. Už jsme se přijatelně oblékli, učesali, umyli … řádnou chůzi se vztyčenou hlavou nacvičili, stejně jako při sezení záda jako pravítko. Už víme, kam položit ruce, abychom působili uvolněnějším dojmem, co s nohama, že si nemáme hrát s rukama, neokusovat horní ret, ale jak dál. Ono je to všechno pěkné, jenže to všechno dohromady si s vykulenýma očima a vráskami na čele taky moc nesedí. Snažit se zapůsobit tedy rozhodně není snadné. Alespoň ne pro ty, co moc hereckého talentu nepochytili, a pak taktéž pro ty jako já, co se většinou zbytečně přílišně nervují. Když to totiž celé vezmete jako hru, je to hned o něco jinší. Psychika, míra sebevědomí, to vše určuje roli. Především však nezastupitelnou roli hraje oční kontakt, který by se měl udržet, ale na druhou stranu taktéž nepřehnat.

Netočí se vám z toho teď tak trošku hlava? Je toho moc a moc a moc a já jsem osoba pověstná panikařením a ničením všeho v mém dosahu, když se toho takto moc nabalí na sebe. Ale snažím se s tím bojovat, ne že ne. Dám vám takové dvě modelové situace z mého vlastního života, které ukazují, že všechno jde, když se chce. Oba příklady z hodin angličtiny, oba se staly za přítomnosti lektora. V první verzi (té špatné), jsem měla být volána a stěží ze sebe vysoukala pár vět, i když jsem předtím měla poměrně slušnou dobu na přípravu. Potila jsem se, nevěděla co říkat, zasekávala jsem se. Stalo se to, čeho jsem se nejvíce obávala - okno. V druhém případě (lepší verzi) nastala situace podobná. Měli jsme mít rozhovor. Ve dvojicích. Dobu na přípravu jsme však se spolužačkou tak trošku prokecaly na úplně jiné téma a co víc, česky. Samozřejmě jsme byly volány jako první, navíc, když jsme seděli takřka u katedry. Ale něco bylo jinak. Já měla dobrou náladu, byla to zábava a vůbec mi nedělalo problém si nějaké věty vymýšlet přímo na místě. Improvizovat, mluvit z patra. A víte co? On nás za to ještě pochválil. Bohužel na tuto situaci u maturity vážně nesázím.
Mnozí chápete správně. Blíží se konec toho článku a s ním i prostor na jakýs takýs můj názor a samozřejmě také dotazy na vás. Kdo neodpoví alespoň na polovinu otázek, ten ať si mne nepřeje! Ale nebojte… Vždyť víte, že si dělám srandu. Teď však konec blbostí. Já mám jazyky ráda. I ty růžové, i ty v botách, i ty, které se učíme ve škole. I když … ne všechny stejně. Nevím, kde jsem přišla na nelibost k němčině. Asi proto, že se ji učím tak dlouho a nikdy mi vlastně pořádně nešla. A pokud šla, byl to jen můj mylný dojem. Na střední jsem si oblíbila angličtinu, kterou jsem se tam zároveň začala i učit a tento jazyk mi uchvátil. Mnozí ji berou jako samozřejmost, něco, co se učí od čtvrté třídy, ale pro mě je to stále novinka a nehorázně mě baví objevovat v ní nové a nové zapeklitosti. Taktéž se učím latinu. Je to zábavný jazyk, vážně, ale od té doby, co jej znám, definitivně přestávám tvrdit, že je čeština příliš složitá a nepochopitelná. A poslední dobou mi uchvátila španělština. Sice toho má s latinou až příliš podobného, ale já si nemůžu pomoct. Neučím se jí, téměř nic o ní nevím, ale vím, že bych jednou ten jazyk chtěla ovládat. Zajímavou jsem poté shledala i ruštinu a japonštinu, za což může z velké části sledování anime a poté taktéž fakt, že jde o naprosto odlišný jazyk od všeho nám tady v Evropě známého.
Nyní konečně ony slibované dotazy. Co vy a cizí jazyky? Jdou vám, nebo vám dělají problémy? Jaké se vlastně učíte a do jaké míry je ovládáte? Já mám takový dojem, že čím víc jazyků se učím, tím méně každý z nich ovládám. A počítám do toho všechny čtyři, tedy i s češtinou. Nepamatuji si, že by mi mateřština kdy dělala takové problémy, jaké s ní mám dneska. Samozřejmě se však nesmím zapomenout zeptat i na onen druhý způsob řeči. Jak si myslíte, že působíte na ostatní? Dokážete se snadno hodit do pohody, nebo jste taky takový nervák jako já? Piště, piště, ať si i já počtu, když jsem toho tolik napsala.
-----------------------------------------------------------
[1] Údaj převzat z [odkaz]
[2] Odhad podle informací z World Almanac (2005)
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 3. května 2010 v 15:55 | Reagovat

He, nervák, to je slabé slovo. Dokonce někdy mám pocit, že jsem v pohodě, pak si sednu do lavice a spolužačka mi řekne, že jsem byla na sesypání :-D
Učím se angličtinu a francouzštinu a pak taky umím finsky napočítat do 999 (jenom si nejsem jistá, jestli bych to zvládla i napsat). První jazyk se učím nejdéle a taky to podle toho vypadá, francouzsky neumím ani kváknout a to se ji učím čtvrtým rokem.
Každopádně jsem ráda, že se učím třeba anglicky, protože třeba na internetu kdo neumí anglicky, jako by nebyl.
Stejně mi připadá, že se to do konce života nemůžu naučit pořádně. Poslední tři roky v angličtině necítím žádnou změnu, přestože se s ní současně setkávám častěji než kdy dřív...
Stačí? :-D

2 Pistynka | Web | 3. května 2010 v 16:15 | Reagovat

Co já a cizí jazyky? Učím se anglicky, jak jinak, že... A mám ji celkem ráda, ale moje profesorka se sice nepřímo, ale zapeklitě snaží o opak. A pak ještě francouština. Čím dál tím víc zjišťuji, že se mi ten jazyk vlastně hrozně líbí a že se ho chci naučit co nejlépe. A to jsem s ním začala jen z důvodu, že se mi němčina nelíbí. :-) Bohužel se mi dost často stává, že se chci nějak vyjádřit, třeba i jen v duchu, když jsem sama, v jedno z těchto jazyků a oni se mi pak spletou dohromady. Znáte přece všichni ty okamžiky, kdy si nemůžete na to jedno slovíčko zrovna teď vzpomenout, ale víte ho v jiném jazyce... :-D :-D
Taky se mi hrozně moc líbí severské jazyky (zvlášť švédština). Už se asi půl roku zaobírám otázkou, že se některý znich začnu učit také. :-)
Jak působím na ostatní netuším, ale nervák jsem patrně stejný jako ty. Kdybys přišla na nějaký způsob, jak se toho zbavit, určitě mě informuj ;-)

3 Miselle | Web | 3. května 2010 v 21:08 | Reagovat

Já kromě angličtiny, která mi problém nedělá, studuji ješte němčinu, moji srdcovku. Miluji němčinu a osobně se mi zdá mnohem lehčí a logičtejší než taková angličtina... A navíc, je v ní cosi mystického, z oněch slobv dýchá historie a krutost Germánů... :-)

Já s mluvením problém nemám, spíše naopak. Obvykle jsem já ten, kdo začne hovor. Asi díky psaní jsem se vypracovala natolik, že mi nedělá problémy formulovat myšlenky do souvislého textu a potom je někomu předložit. Ohromě mi také pomohla tátova aktivita, když mě neustále pobízel "běž tam a řekni" nebo "zúčastni se oné soutěže". Tím jsem překonala počáteční ostych a nervozitu. Ze stydlína se během roku stal neohrožený diskutér... Miluji diskuze, zvláště ty vyhrocené debaty, třeba s mojí babičkou. To je úžasný člověk... No, jsem prostě filosof s perem v ruce :-D.

4 Denaille | Web | 4. května 2010 v 13:20 | Reagovat

Já patří do skupiny přehlížených, neprůbojných lidí. Vlastně taková šedá myš. Nehty si taky koušu a z projevů na veřejnosti mám hrůzu. Zrovna teď mě jeden takový čeká a děsím se ho už dýl jak dva měsíce. A ještě ke všemu mám mluvit o sobě, což je další kámen úrazu.
Přitom jazyky jako takové mě strašně baví. Čeština mi vždycky šla, na základce od páté třídy mám angličtinu, ale nějak daleko jsem se s ní nedostala. Teď teprve to chci všechno dohnat. Bývala jsem ve třídě nejlepší, mělo na to vliv i "doučování". Od šesté třídy jsem jezdila na soukromé hodiny francouzštiny, díky kterým teď franinu zvládám docela dobře. Hodlám z ní maturovat, takže se je asi znovu vezmu. Ve třeťáku jsme měli mít i ve volitebných hodinách možnost výběru jazyků, ale slyšela jsem, že to zrušili. Docela mě to mrzí, protože jsem si chtěla vzít ruštinu.
Japonština, jak říkáš díky anime, je další jazyk, který bych se chtěla naučit. Docela mě láká irština, rozhodně bych ji uměla raději než němčinu. A taky to má spojitost s mým mladším já, které bylo pro všechno pohádkové, takže jazyk země pohádek a náboženství, které mě momentálně zajímá nejvíce, je jako pro mě dělaný.
Španělština by se taky hodila, jen si najít čas a mít peníze na učitele...
To, že jsou jazyky těžší, čím víc jich máš...je to možná tím, že se ti všechno plete dohromady. Mě už se kolikrát stalo, že jsem začala větu anglicky, ale nemohla si vzpomenout na jedno slovíčko, tak jsem ji dokončila francozsky. Člověk, který by uměl oba jazyky by mi možná rozumněl. Zádrhel je taky s výslovností, protože několik slovíček je stejných, převzatých z latiny (především francouzština jich má dost), ale vyslovují se jinak. Angličtinářka může vyležet z kůže, když jí někdo přečte něco francouzsky.

5 Okurka | E-mail | Web | 5. května 2010 v 11:13 | Reagovat

Měla bych zájem s tebou udělat rozhovor.

6 Maruška | Web | 6. května 2010 v 13:46 | Reagovat

Ahoj,mohla bych s tebou udělat rozhovor?Poslala bych Ti otázky na email a pouze by jis odpověděla.Prosím

7 NatushiQ | Web | 6. května 2010 v 15:39 | Reagovat

awooooj....chces sa dostat do sveta grafiky....a ukazat co je v tebe? tak sa prihlas do VGS...miesta je dost
http://natys-lay.blog.cz/1004/vgs-prihlaska

8 Zvejkaczqa* | Web | 7. května 2010 v 22:02 | Reagovat

Ano ano, někdy i mě samotnou rozesmějou články, které jsem psala před x-dlouhou dobou;D.

Pěkný článek. A máš pravdu. Bez jazyka, jakožto základního způsobu dorozumívání bychom se asi těžko dorozuměli a vyjádřili své pocity.
Héj, tak to jsme dvě. Taky když jsem byla malá, tak jsem nemohla pochpit, proč se všude nemluví jen a jen česky, nebo třeba jen a jen anglicky, aby se všichni mohli dorozumět se všema, což ještě doteď nechápu;D Prostě tohle je hrozné, každý mluví jinak, když někoho potkáš, a nerozumíš jeho řeči, a on naší, tak se nedomluvíš, a ruce a nohy taky vždycky nepomůžou vždy;) Bych nejradši všechny jazyky zakázala a nechala jenom jeden, angličtinu, aby se všichni mohli dorozumět v pohodě;D a byl by klid;D Sice by to pro naše generace byl velký šok, ale ostatní by si na to zvykly a byly by za to i dokonce podle mě rády;) Tak třeba jednou...

9 Awia | Web | 10. května 2010 v 22:42 | Reagovat

[1]: Kitty: Já jsem většinou v pohodě a někdo mi řekne, že prostě vypadám úplně jinak. xD Tak si pak jako říkám, že musím vypadat jak blázen, nebo co ... Jak pak mám kontrolovat svůj vliv na ostatní, ten dojem, když nikdy nevypadám tak, jak zamýšlím. Problém? Neasi. xD
Mě se francouzština nelíbí. Nevím proč, ale nelíbí se mi (připomeňte mi někdo, proč je Leito Francouz ... eh? :D). Ale jako já kdybych v ajině nepotřebovala máknout a začala se teď učit nový jazyk, tak taky nevím, jak bych to zvládala. Asi jak latinu, kde mírně řečeno plavu.
A ano, stačí.

[2]: Pistynka: Jo tak to se mi stává taky. xD Jako prostě v němčině naprostá normálka. Větu německy nepřeložím, ale anglicky bych ji dala hned. Docela vtipný, když si vemu, že ajinu mám o hooodně kratší dobu.
Nápodobně. Ale pochybuju, že zrovna já přijdu na lék. :-D

[3]: Miselle: No jo, každý máme to svoje. Němčina je sice logičtější, ale mě se všechna ta pravidla docela často pletou a pak z toho vznikne vždycky taková ptákovina xD Nevím, ale pro angličtinu mám jaskýsi cit. Asi to bude tím, že s ní přicházím častěji do styku. A Španělštinu miluju už teď, i když ji znám jenom z poslechu.
Aspoň jsi měla někoho, kdo tě nakopl. Já tohle zcela postrádám. Rodiče se nějak nazajímali. A nezajímají do teď. :-?

[4]: Denaille: Hahá, sestro! :D Jako přesně tak. Největší problém mi dělá mluvit o sobě. Poslední dobou se ale vymlouvám na to, že jsem až příliš komplikovaná osobnost, abych to mohla v kostce vyjádřit. xD
Jó no, Ruština je taky dobrá. Ale učit bych se jí asi nechtěla. Možná někdy ... až začnu s tou španělštinou. :D
Já mám výslovnost nanejvýš zajímavou. Raději nechtěj slyšet. Ale lektor mi rozumí, učitelka taky, takže to asi nebude zas tak hrozné. Pravda, že třeba v němčině se s něčím takovým nemusím párat a latina má jen jinak čtený písmenka. Ale co už. Člověk si nevybere. Prostě ... už nevím, co říct, ale tak mě napadlo - Scio me nihil scire (aneb vím, že nic nevím). ;-)

[5]: Okurka: Rozhovor udělán. Děkuji.

[6]: Maruška: To samé jako Okurce.

[7]: NatushiQ (bo jak se to píše): Taky zdravím. Příště něco k článku a třeba i kladně odpovím. Takhe ne, aniž bych to četla.

[8]: Zvejkaczqa*: Já když vidím, jak jsem myslela, tak s musím za břicho popadat. :-D
Díky. Jako prostě to takový ... nevím, kolikátý třídy tohle pro mě byla záda největší. Ale už tak nějak začínám chápat, ale stejně mi to připadá zbytečný. Třeba taková čeština by vůbec nemusela existovat, že ... Jako. Ale tak na druhou stranu jsou jazyky jedním z mála, co mi trošku de, takže ... ehm. Raději mlčím. Ale až zavedeš jeden jazyk, tak se asi přidám. :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.