close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ - LEPŠÍ ZÍTŘKY

26. května 2010 v 19:42 | katHys |  Blue Eyes
.
Klid. To zvládneš. Nic se neděje. Všechno je v naprostém pořádku… Uklidňovala sama sebe, ale moc jí to nepomáhalo. Snažila se je nevnímat, namlouvala si, že tou chodbou prochází úplně sama, avšak opak byl pravdou. Sledovaly ji stovky očí, pronásledovaly její osobu, dokud jim nezmizela z dohledu. Šuškali si o ní, ukazovali. Dokonce i profesoři se za ní otáčeli. Kudy šla, tam hovor náhle utichal. A když svůj pohled přece jen jednou za čas zvedla od země, spatřila vykoulené oči ostatních, jak se na ni neskrývaně dívají. Bylo to tak nepříjemné! Chtěla utéct, ale všechna ta těla spolu se silnými zdmi, různými uličkami a místnostmi jí to znemožňovaly. Když už nemohla utíkat, alespoň přidala do kroku a chodbami proplouvala nejrychleji, co jen bylo možné, aniž by při tom vypadala směšně, nebo ještě více přitahovala pozornost.
Když začala chodit s Toshirem, zaměřovaly se na ni především dívky a o nějaké Yagami se brzy přestalo mluvit. Teď ji však pozorovali všichni. Na škole se objevila nová senzace, která je nejspíš jen tak nepustí. Nepředpokládala, že by měla takové štěstí. Ještě ani nezačalo vyučování a už z ní byla celebrita. Včera ji přitom znal jen málokdo. Média si však na její postavě pěkně smlsla.
Jak se dozvěděla od Tatsuki, Akimachiho případ byl hlavní událostí večerních zpráv a dívka, která přežila, se stala terčem všemožných spekulací. Tatsuki jí taktéž potvrdila, že při tom ukazovali záběry, jak se svou rodinou v zákrytu policistů vychází ze soudní budovy, nastupuje do auta a odjíždí pryč. V ranním tisku se pak neřešilo nic jiného, než kauza Akiamachi a záhadná dívka Viola Yagami. Copak si novináři nemohli dát alespoň na chvilku pokoj? Už ráno matka nadávala, jak jí nesmírně vadí všechny ty telefonáty s prosbami o rozhovor a fotografové před domem. Do školy Violu zavezla autem a loučila se slovy "ztrať se v davu". Jak se ale měla ztratit v davu, když k ní ostatní vzhlíželi jakoby na sobě měla nápis "pozor bomba" a chodila s majáčkem na hlavě? Připadala si jako označená. Odstrčená. Jiná. A vůbec se jí to nezamlouvalo.
"Páni. Tady na tebe každej zírá jak na nějakou superstár," pochechtávala se Tatsuki, když se ke své nejlepší kamarádce přidala.
"Já si spíš připadám, jako bych měla mor," odvětila Viola pochmurně a pro jistotu pohled opět stočila k zemi.
"Co tak sklesle? Máš být ráda, že se to všechno vyřešilo."
"Já jsem ráda a ani nevíš jak, jen…"
"Jen?" zahuhlala Tatsuki s plnou pusou a tázavě na Violu pohlédla.
"Nejsem ráda středem pozornosti," plácla Viola první věc, která ji napadla a v ten moment štvala asi nejvíc.
"Na. Vem si pendrek," nabídla jí kamarádka znenadání.
Viola jeden s vděčností přijala a okamžitě se do něj zakousla. Dívky teď mluvit nepotřebovaly. Viola mohla alespoň na chvilku přemýšlet. Nechápala to. Nechápala. Tatsuki měla pravdu. Akimachi byl za mřížemi, společnost ji už nemusela zajímat, měla by být šťastná, skákat radostí dva metru do stropu, tak proč tu byl ten pocit, že se nic nevyřešilo? Všechno se na ni valilo a pohřbívalo ji zaživa. Myslela si, že najde své pravé rodiče, dozví se něco o své totožnosti, ale vše, na co se Toshiro zmohl, bylo najmout pár herců. Zklamání z toho, že nenašla odpovědi na otázky, které ji tak trápily, dočasně přehlušilo veškeré ostatní pocity. Cítila, jak se jí osobní život hroutí, ale nedokázala to zastavit. Právě procházela změnou. Stála na křižovatce a rozhodovala se, kterou cestou se dát. Zda to však povede k lepšímu nebo k horšímu, neměla tušení.
"A jak teď vlastně žiješ?" zeptala se Viola, když dožvýkala svůj díl.
"Já?" zamumlala Tatsuki, stále žvýkajíc pendrek. Ta otázka ji nejspíš překvapila.
"Třeba s tím klukem jste se k sobě po zápase nějak měli…" dodala Viola na vysvětlenou. Poslední dobou na sebe měly s kamarádkou málo času a Viola se nemohla zbavit dojmu, že se jí vzdaluje. Tímto to chtěla částečně napravit. Ukázat Tatsuki, jak se snaží.
"Myslíš Takumiho?" otočila se Tatsuki na Violu s dobře známými jiskřičkami v očích. Rázem ožila. Potichu se zahihňala a její nálada se jako mávnutím proutku změnila. Opět to byla ta stará známá Tatsuki. Ne ta podivně klidná a hraně veselá jako před chvílí. "Víš… on je to takovej ňouma, ale právě to se mě na něm strašně líbí. Je hrozně nesmělej, ale milej. A pozornej!" dodala po chvíli s úsměvem, jak přemýšlela nad svou novou známostí.
"A už jste spolu někam zašli?" neotálela Viola a pokračovala v rozhovoru. Později si za to nadávala, ale poslouchala jen na půl ucha. Právě si totiž všimla esemesky, kterou jí jistý člověk ráno poslal. Poslední větu si musela přečíst třikrát. "Prostě si mě tu někde najdi, Au revoir." Prostě si mě tu někde najdi?! Ten jeden malej… V duchu si představila, jak ho něčím pořádně praštila po hlavě. Ta představa ji potěšila až se nepatrně uchichtla.
Tatsuki to nejspíš považovala za reakci na její vyprávění, protože se taky zasmála. "No a pak se mě zeptal, jestli bych s ním někam nezašla," pokračovala zvesela dál, "jenže já pořád nevím. Jsem zvyklá, že většinou už pak iniciativu převezme kluk, ale u Takumiho něco takovýho vážně nehrozí. Mám z toho tak trochu strach. Já vím, že teď mluvím úplně z cesty, ale prostě to tak cítím. Je to pro mě něco nového. Tak teď nevím, jestli s ním jako mám jít, nebo ne. Co myslíš?" otočila se na Violu a kousla se při tom do rtu. Bylo vidět, že ji to doopravdy trápilo a potřebovala poradit.
"Myslím, že bys to měla rozhodně zkusit," odpověděla Viola popravdě. "Jestli se ti líbí a je tak pozorný, jak ho-" Zarazila se. "Hned jsem zpátky," řekla a bez jediného dalšího slova vyrazila za černou koženou bundou, kterou právě zahlédla zatáčet za roh. Nebylo pochyb. Musel to být on. Takto oblékaný do školy nikdo jiný nechodil.
Dohnala ho během okamžiku. Lidé se za ní sice otáčeli, ale jí to bylo jedno. Dokonce ji ani nezajímalo, že si o tom rozhovoru bude zanedlouho povídat celá škola. "Chtěl jsi se mnou mluvit, ne?" spustila, když ho předehnala a stopla si před něj, čímž mu zatarasila cestu a donutila ho tak zastavit.
Překvapeně se na ni podíval. "Cože?"
"Aha, tak to mi asi všechny ty esemesky psal jiný Leito Cartier. Chápu, nenech se rušit…" pronesla kousavě a dotočila se k odchodu.
"Ne, počkej!" zvolal okamžitě, když mu to docvaklo. Bleskurychle ji popadl za ruku a přitáhl zpátky. Překvapeně vyjekla. Chytl ji pevně, až ji to zabolelo. Stisk okamžitě povolil. I tak se na ni mračil. "Jak to, žes včera nepřišla?" vyjel na ni.
Vyjeveně na něj zírala. Myslela, že se jí omluví, nebo tak něco, ale tohle? Teď se mu pro změnu podařilo zaskočit ji. "Byla jsem u soudu," odvětila chladně.
"Aha. A to byl problém přijít dopoledne do školy?"
Cože? Takovou reakci tedy rozhodně nečekala. "Začínalo se v jednu a předtím jsem se ještě potřebovala připravit," řekla s nuceným klidem, když se částečně zklidnila a potlačila chuť jej vážně něčím přetáhnou před hlavu. "Byla jsem tam jako jeden ze svědků, víš?" dodala, kdyby chtěl mít náhodou ještě nějaké připomínky. I tak ji jeho reakce zaskočila.
"To byl snad nějaký problém?" zeptal se stylem, jako by mu právě řekla, že si cestou k němu zapomněla zavázat tkaničku a proto nemohla přijít. "Vážně netuším, co ode mě čekáš. To tě mám jako začít litovat? Ach ty chudinko, to je mi tak strašně líto…" začal s hranou lítostí. Znělo to jak parodie na telenovelu. "Nezájem," dodal klidně a ironicky se u toho ušklíbl.
Nevěděla, co mu na to má říct. V ten moment zuřila. Ta jeho arogance ji doháněla k šílenství. To už se jí víc líbilo, když byl ze začátku sice otravný, ale milý. Klid Violo. Klid, napomínala sama sebe. Nádech. Výdech. Ták… Ještě jednou se zhluboka nadechla a poté, oproštěné od jakýchkoliv pocitů, spustila: "Zítra mám po škole čas. Sraz by byl po vyučování v šatnách. Mohlo by se jít k nám, kdybys měl s tím svým bytem - nebo kde to vlastně bydlíš - problém. Vem si s sebou věci. Čekat budu maximálně půl hodiny," řekla, otočila se na podpatku a rychle kráčela pryč z jeho přítomnosti. "Jestli nepřijdeš, tvoje smůla," houkla na něj ještě, než zahnula za roh.
Tak, řekla si v duchu, nějakým debilem se přece rozhodit nenechám. S úsměvem pak vplula do třídy.
.
Když Leito vstupoval do třídy, Viola jej okázale ignorovala. Přesto si nemohla odpustit nepozorovat jeho odraz v okně. Se škodolibým vnitřním uspokojením shledala, že mu kyselý škleb stále zůstával na tváři. Naštvaně práskl taškou k lavici vedle a nasupeně se posadil. Díval se přímo před sebe, čím jí dával jasně najevo, že se jejím směrem rozhodně nepodívá. Viole to bůhvíproč připadalo nesmírně vtipné. Obličej skryla za závoj svých havraních kadeří a potichu se mu smála.
Úsměv jí však brzy zmizel z tváře, neboť učitel dějepisu dobrou náladou určitě neoplýval. Do třídy vstoupil za doprovodu hlasitého prásknutí dveří a vypadal u toho jako Vesuv před výbuchem. Když si sedl za katedru a zapsal do třídní knihy, naštvaně probodával třídu pohledem. "To máme ale krásný den," prohodil ironicky. "Jako stvořený na zkoušení, nemyslíte?" řekl kousavě a dál pohledem přeskakoval z jednoho studenta na druhého.
Studenti po sobě začali nejistě pokukovat. V dějepise nikdy nezkoušel. Tedy kromě těch pár okamžiků, kdy přišel naštvaný jako dnes a svou zlost si vyléval na nevinných obětech, které si zpět do lavic sedaly za doprovodu jeho krutého úsměvu a o jedno "efko" těžší.
"Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše," pokračoval učitel. "Volané jsou Amane a Yagami. Doufám, že alespoň vy mi spravíte náladu."
Já? Viola si nejdřív myslela, že se přeslechla. Záhy se však přesvědčila o opaku. Myslel to vážně. Neochotně se postavila a čekala, co bude dál. Jestli si chtěl spravit náladu, vybral si špatnou dvojici. Obě sice měly čistý průměr, ale zároveň se nesnášely, což byla jasná předzvěst pro katastrofu. Viola navíc nebyla naučená. Chyběla a toto byl první den ve škole. Věděla, že ji to neomlouvá, měla se přece starat a shánět si od spolužáků. Na takové věci se tady ve škole nehrálo. Buď víš, nebo nevíš. Zbytek tu nikoho nezajímal. Nervózně polkla. Leitův posměšný úšklebek jí neušel. Zatnula zuby. Zvládla jsem to u soudu, zvládnu to i tady!
"Ah, vy jste vlastně byla nemocná," zvolal učitel znenadání s pohledem upřeným přímo na ni. Na okamžiku vysvitla naděje, že by se z toho mohla přece jen vykroutit. K její smůle následovala studená sprcha. "Nevadí. Stejně jsem se chtěl ptát na starší látku. Na situaci v Evropě jste tady byla, ne?"
Odevzdaně přikývla.
"Tak nám tedy povězte, jak to v Evropě od 12. století vypadalo. Nějakou stručnou charakteristiku, jak se toto období nazývalo a tak podobně."
Zalovila v paměti. Začátek si ještě pamatovala, tak pomalu spustila: "V té době v Evropě začíná etapa vrcholného středověku, která trvala v rozmezí 12. až 15. století. Mezi vyčnívající velmoci patří Anglie a Francie. Nejdůležitější událostí tohoto období byla stoletá válka. Také zde datujeme vznik ruského státu…" Víc si nepamatovala. Možná jména panovníků, ale nedokázala je spojit s žádnou z událostí. Nejistě se podívala na učitele. Její mlčení se mu moc nezamlouvalo.
"Pokračujte," vybídl ji nevrle. "Čím se toto období vyznačuje, jaké změny nastaly, co významného se přihodilo, třídění obyvatelstva…"
"Stále převládal feudalismus," vyhrkla okamžitě, jelikož ji jeho poslední poznámka nakopla. "Společnost se tedy dělila podle majetku a množství půdy, kterou vlastnili. Hlavní moc měl panovník - král nebo císař. Potom zde byly jednotlivé stavy."
"A ty stavy se nějak jmenovaly, ne?" vtrhnul do toho učitel, aby ji trochu popohnal. Viola mluvila pomalu. Snažila se protahovat, ale dějepisáři se to nejspíš moc nezamlouvalo.
Dělení stavů? Pamatovala si, že mezi ně patřila šlechta, duchovní a poddaní. Určitě v té době ještě byli nevolníci. Jestli chtěl slyšet tohle? Nakonec mu to řekla.
"Ano, ano, to je sice správně, ale i tak se stavy ještě dělily," trval na svém učitel.
Nepamatovala si. Yuuki se jen krutě usmála a v duchu si připravila správnou odpověď. Viola věděla, že pustit Yuuki ke slovu by pro ni znamenalo naprostou katastrofu. Přála si číst myšlenky. Vniknout jí do hlavy a najít si tam potřebné informace. To ale nemohla. Takovou schopnost nevlastnila. Jediné, co mohla, bylo podívat se o pár vteřin do budoucnosti a poslechnout si její odpověď… Počkat! To bylo ono! Jednou už to tak přece udělala, tak proč to nezkusit po druhé? Její vize trvaly jen krátce. Ostatní je vlastně ani nemohli zaregistrovat. Zavřela oči a předstírala, že se zamýšlí.
Yuukin hlas k ní dolehl jasně a zřetelně. Přesně, jak Viola očekávala, její rivalka neskončila pouze u této informace, ale řekla i milion dalších. Pokud něco nevěděla, učitel se obrátil nejprve na Violu, která mu však nebyl schopna odpovědět, takže jim to nakonec musel prozradit sám. Jakmile odzkoušel, měl sáhodlouhou řeč, jak ho Viola hluboce zklamala. Ona to však nechtěla. Nesmělo to takhle skončit. Rozhodla se, že to prostě nemůže dopustit.
"Nuže, Yuuki?"
Procitla právě včas, aby slyšela učitele, jak vybízí její spolužačku. Viole v té chvíli bylo jedno, jak to bude znít, nebo jak při tom bude vypadat v očích ostatních. V mysli si vytyčila jasný cíl a nemohla dovolit, aby se jí někdo stavil do cesty. Dřív, než Yuuki stihla vůbec něco říci, sama vyhrkla: "Stavy se dělily na privilegované, kam patřila šlechta a duchovenstvo, a neprivilegované - jiným slovy všichni ostatní. Vznikly také nové typy států. Jednonárodnostní, kam patřila Anglie nebo Francie, které byly navíc sjednocené, pak rozdrobené - partikulární, jejich příklady jsou Itálie nebo Německo, v té době pod názvem Svatá říše římská, a mnohonárodnostní, což byly různé unie vznikající za účelem obrany. Mezi Francií a Anglií ještě byl rozdíl ve formě vlády, kdy-"
"Dobrá, stačí," přerušil ji učitel s lehkým úsměvem. Viola mu ho nesměle oplatila. "Zbytek nám dopoví slečna Amane," otočil se na Yuuki.
"Jedná se o dva typy monarchií," spustila Yuuki okamžitě. "Ve Francii byla absolutistická monarchie. To znamená, že…"
Viola přestala poslouchat. Opět se podívala do budoucnosti a čekala, kdy se Yuuki zasekne. Nemělo smysl sledovat až do konce zkoušení. Jejím se zásahem se budoucnost změnila a ona samozřejmě zamýšlela udělat ještě mnohé další. Našla si příhodný okamžik, počkala si na správnou odpověď a pak jen s klidem čekala, kdy daná situace nastane. Bylo to tak snadné! Když to takhle bude praktikovat častěji, nemusí se bát situace, kdy by se třeba zasekla. Usmála se. Její schopnost někdy nebyla vůbec k zahození.
Zbytek zkoušení probíhal v podobném ražení. Alespoň tedy pro Violu, která si tak prověřovala svoje schopnosti a svou dovednost pak prezentovala na veřejnosti. Kdo umí, umí… Uměla svou sílu, nebo jak by to nazvala, kontrolovat a to s takovou lehkostí, až ji to samotnou udivovalo. Vždy se v takových chvílích bála, zda bude schopná rozeznat mezi snem a realitou. Už několikrát se stalo, že ji vize přepadla nepřipravenou a ona v jejím průběhu vůbec nezaznamenala, že nejde o skutečnost. Zdálo se však, že když své vidiny vědomě ovládala, něco takového nehrozilo.
"Děkuji dámy. Posaďte se," pokynul jim učitel na konci a dívky se posadily. "Tak jsme si to pěkně zopakovali a příští týden můžeme napsat test."
Třídou to nesouhlasně zašumělo. Většina žáků během zkoušení spala a neměla tak žádnou představu o tom, co se za onu čtvrthodinu odehrálo. Viole to nijak nevadilo. Právě se to totiž naučila. Nakonec se ještě krátce podívala na Leita. Jasně mu dala najevo, že se jako chudinka rozhodně nevidí. Protočil panenky a pohled odvrátil. Potichu se zasmála. Pochopil.
.
"Uvědomila jsem si, že by to mohl udělat i dalším," pokračovala Viola ve svém vyprávění, pohled upřený do země. "S tím bych nemohla žít. Navíc, jak tam byl s holkama a nikdo neměl tušení, co je vlastně zač…. Nějak se to ve mně zlomilo. A když jsem pak měla podporu ostatních, všechno bylo rázem snazší," přiznala pravdivě a nejistě na Hinatu pohlédla. Ta jí věnovala jeden vřelý úsměv. Viola jí ho s vděčností opětovala.
Nevěděla proč, ale s Hinatou se jí dobře povídalo, a s klidem se jí dokázala svěřit s věcmi, které by se i Tatsuki ostýchala prozradit. Ta dívka to měla v sobě. Prazvláštní sílu. To něco, co každého uklidnilo a hodilo do pohody. Možná to bylo její vlastní bezstarostností. Možná to bylo něčím jiným. Rozdávala dobrou náladu všude okolo a celkově byla nabitá optimismem, až to ostatní neustále udivovalo. Právě díky tomu byla tak populární. Věčně se usmívala a každého podporovala. Na rozdíl od energické a výbušné Tatsuki byla klidná a měla trpělivost. Viola byla ráda, že si našla takovou kamarádku.
"Co se vlastně stalo po tom, co jsem odešla?" zeptala se Viola. Nad tím ještě nepřemýšlela.
"Nikdo jsme nechápali. Vážně. Chris se mě pak zeptal, jestli nevím, co se stalo, tak jsem řekla, že nemám tušení. Chvíli jsme to tam řešili, když pak se ten chlap zeptal, jestli ho můžeme omluvit a odešel taky-" Zalapala po dechu. "Proboha," vydechla úžasem, když si to uvědomila. "On šel po tobě!"
Viola neodpověděla. Myslela si to. Myslela si, že půjde za ní. Přece jen to nebyla taková pitomost z S-centra utíkat. Jestli si Akimachi cestou vyzvedl tu svou žiletku, či jak by jeho nůž nazvala, rozhodně neprohloupila. Určitě by ji zabil. Nebyl to přece žádný idiot.
"Musí to být fajn, když už to máš za sebou…" podotkla Hinata po chvíli, kdy dívky vedle sebe mlčky kráčely na autobusovou zastávku, ze které normálně společně odjížděly na hodiny sebeobrany. Dnes si udělaly menší procházku a vzaly to pěšky. Nevadilo jim to. Vzhledem k tomu, že Viola dnes vůbec necvičila - byla přece po nemoci, ale necítila se nijak unavená a Hinata překypovala energií jako vždy. Navíc se vyzbrojily teplými kabáty a protivný vítr je tak nemohl odradit.
"Hm… Ani ne," odvětila Viola sklesle.
"Proč ne?"
Pokrčila rameny. "Nevím. Najednou se cítím tak zvláštně. Prázdně. Přitom bych měla pociťovat úlevu, být šťastná…" Tak proč sakra nejsem? ptala se sama sebe už po tolikáté. "Mám takový pocit, že se na mě všechno valí," dodala smutně.
"Možná, že jsi se k tomu soudu moc upínala," vyřkla Hinata svou domněnku.
Viola na ni tázavě pohlédla.
"Myslím, že jsi nad tím soudem moc přemýšlela. Přece jen jsi musela čelit nátlaku ze strany ostatních, mít obavy, jak to celé dopadne a tak dále a tak dále. Neměla jsi chvilku sama pro sebe a pořád jsi nad tím přemýšlela, že jsi se nestala o to, co bude potom. A teď, když je to konečně za tebou, máš ten podivný pocit, protože jsi zase začala vnímat i jiné věci a vrátily se i předchozí starosti," vysvětlila jí Hinata své odůvodnění. "No nic, už budu muset jít. Měj se," rozloučila se znenadání a Viola si až teď všimla, že dorazily na onu autobusovou zastávku.
Viola jí zamávala na rozloučenou a vydala se svou vlastní cestou. Dnes na ni nikdo nečekal. Toshiro neměl ani tušení, že se vydala na sebeobranu. Stejně by jí to zakázal. Pořád ještě nebyla úplně zdravá. I tak se šla podívat, co dělali. Když si to zpětně přehrála, tři týdny tam nebyla a rozhodně měla co dohánět. Sama v podvečer kráčela ulicí. Čas od času minula nějaké cizí lidi. Nebála se. V kapse u kalhot stále nosila Hinatin dárek k narozeninám a byla si téměř úplně jistá, že by se v případě nouze dokázala ubránit.
Při vzpomínce na Hinatu se zamyslela nad jejími slovy. Měla pravdu. Ve všem. Tolik se soustředila na ten soud, až všechno ostatní vystrčila z hlavy a teď se to na ni rázem sesypalo. Proto ji to tak trápilo. Nahromadilo se toho tolik. Utéct ale nemohla. Musela tomu čelit. Nic jiného jí nezbývalo.
Přemýšlela sama nad sebou. Nad svým osudem, který jí byl neznámý. Opět myšlenkami odběhla ke společnosti, která ji poslední dobou tolik trápila. Už s nimi nemám nic společného, napomínala sama sebe. Jediná spojitost byla skrz Akimachiho. Nic víc, nic míň. Přesto se nemohla přenést přes fakt, že ti lidé někoho hledají a nejspíš jej chtějí odstranit, což jinými slovy znamenalo, že ho chtějí zabít. Dítě, které s největší pravděpodobností porodila žena jménem Anna. Mluvili přece o jejím odkazu, ne? A podle nich bylo nejspíš někde tady ve městě. Ani na okamžik ji přitom nenapadlo, že by jejich cílem klidně mohla být ona sama. Pustila to z hlavy. Doufala, že už se jí o těch lidech nikdy zdát nebude. Žádný Mogi, ani Smith, podivný vědec Miyoshi nebo chudák věčně udivený Matsuda. Bez nich by se v životě klidně obešla.
Když nad tím tak bloumala, dnešek nebyl nijak význačný den. Tedy kromě toho, že se z ní stala dočasně celebrita a všichni na ni nestydatě zírali. Vážně netušila, co po soudu čekala. Jestli to bylo tohle? Asi ne. I tak se ale stalo pár dobrých věcí, kvůli kterým by tento den za nic nevyměnila. S Tatsuki k sobě našly společnou řeč a zdálo se, že se to mezi mini urovnalo. Leitovi ukázala, že není tak zranitelná a poddajná, jak si o ní nejspíš myslel. S Hinatou si krásně popovídala a navíc nejspíš našla novou kamarádku. Při té vzpomínce se usmála. Chudák holka. Maya si zažila hodně, ale byla to právě ona, kdo za Violou přišel a prozradil jí celý svůj příběh.
.
Dívky už čekaly v tělocvičně, když si Viola vzpomněla, že si nevzala kapesníky. Nechtěla tam přece donekonečna posmrkovat. Vrátila se tedy do šatny, kde se právě převlékala Maya, jelikož dorazila o něco později. Viola ji jako vždy pozdravila, ale odpovědi se nedočkala. Avšak namísto krátkého umělého úsměvu, který obvykle okamžitě povadl, ji Maya pozorovala se zvláštním zamyšleným pohledem. Viola se cítila nepříjemně. Její pohled ji přímo pálil do zad, když se na ni nedívala. V ten moment si připadala tak zranitelná, nahá. Nedávala to však na sobě znát. Rychle našla, co potřebovala a spěchala k odchodu.
"Nevěděla jsem, že tě taky někdo napadl," řekla Maya tiše, skoro šeptem, když Viola natáhla ruku ke klice, připravená opustit místnost.
Zarazila se. Tázavě se na Mayu otočila. Její ruka stále visela ve vzduchu.
"Mě znásilnil. Jednou, když jsem šla domů. Stalo se to za bílého dne. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel…" pokračovala Maya ve svém vyprávění. Viole přeběhl mráz po zádech. Ruku nechala spadnout podél těla a celá se na Mayu otočila. Už teď jí se jí po těle rozléval nepříjemný chlad, ale celé se to ještě zhoršilo, když Maya dál mluvila a detailněji popisovala své napadení. Pozorovala při tom svá kolena, když se schoulená do klubíčka houpala na lavičce. "Bylo to v úterý. Šla jsem sama ulicí a najednou mě někdo zezadu popadl a odvlekl pryč. Byl tak silný. Nemoha jsem nic dělat. Svázal mi ruce a v nějaké zaprášené uličce si to se mnou rozdal. Celou dobu mi zakrýval oči. Prosila jsem ho, volala jsem o pomoc… Slyšela jsem nedaleký provoz aut. Ulice nemohla být daleko. Určitě tam byli nějací lidé. Ale nikdo nepřišel. Nejvíc si z toho celého pamatuju ten jeho sípavý dech a nechutné vzdechy. Dělalo mu to dobře. Kvůli němu jsem teď špinavá. Poskvrněná. Toho pocitu poníženosti se už asi nikdy nezbavím." Odmlčela se.
Viola netušila, co jí na to má říct. Zarazilo ji to. Vážně si tímhle prošla? Muselo to být hrozné. Poprvé ji napadlo, jaké že to vlastně měla štěstí. Přišla těch pár metrů k Maye, sedla si vedle a položila jí ruku na rameno. Nevěděla, co víc by pro ni mohla udělat.
Maya se při doteku cizího člověka na jejím těle nepatrně zachvěla, přesto však Violinu ruku nesetřásla. Plaše se na ni podívala a s pohledem upřeným do Violiných očí pronesla: "I tak si ale neodkážu představit, čím sis musela projít ty. Mě ten chlap jen znásilnil. Tebe chtěl zabít."
"T-to… Nemůžeš to takhle srovnávat," vykoktala Viola zmateně. "Vždyť ty ani nevíš, kdo ti to udělal. To musí být hrozné. Já-"
Maya zavrtěla hlavou. "Ty jsi silná," skočila jí do řeči.
Viola se na ni pochybovačně podívala.
"Myslím to vážně," řekla Maya, opět pozorujíc svoje kolena. "Já bych něco takového nedokázala. Kdybych věděla, kdo to je. Asi bych se před ním sesypala. Nedokázala bych mu pohlédnout do tváře. Sice jsem to ohlásila, ale policie stejně nikoho nenašla. Ty jsi mu čelila. Dokonce i u soudu. Řekla jsi pravdu. Starala ses i o ostatní, kdežto já myslela jen sama na sebe a všechno, co jsem po tom kdy udělala, bylo přihlášení se na sebeobranu. Abych to už nikdy víc nezažila."
"Ale proto jsem sem šla taky!" zvolala Viola náhle a snažila se tím dívku povzbudit. "Nejdřív jsem jen nechtěla, aby se to opakovalo. Ale pak, když jsem ho uviděla přímo tady… Tady, kde se učíme proti takovým lidem bránit…" Větu nedokončila.
"Jenže ty to zvládáš," ohradila se Maya se slzami v očích. "Žiješ dál úplně normálním životem. Já to ale nedokážu. V každém vidím násilníka. Už nikdy nebudu jako dřív."
Chtěla pro Mayu něco udělat. Nebyla však schopná nic kloudného vymyslet. Její pocity chápala, ale nesdílela. Díky její schopnosti už neměla strach chodit na veřejnost. Sice to nijak zvlášť ověřené neměla, ale i tak prostě věděla, že ji její schopnost ochrání. Kdyby jí někdo něco takového chtěl udělat, určitě by o tom věděla dopředu. Vize by ji varovala. Maya však byla obyčejná dívka, která nic takového nedokázala. Ta zkušenost v ní zanechala hlubokou ránu. Viola by jí ráda pomohla. Pro začátek se na dívku usmála. "A co tví přátelé?" zeptala se jemně.
"Nevím. Nemluví se mnou. Straní se mi."
"A nestraníš se náhodou ty jím?" vyhrkla Viola první věc, která ji napadla. Okamžitě se kousla do rtu. Taková netaktní otázka. Jak ji to mohlo vůbec napadnou? Lehce, odpověděla si. Vždyť jsem to sama zažila. "Promiň," omlouvala se ihned. "Nechtěla jsem. Já jen, že…"
"Máš pravdu," utnula ji Maya znenadání. "Asi jsem hloupá."
"Nejsi. Uvidíš, že když za nimi přijdeš, s radostí tě přijmou zpátky."
Maya překvapeně vzhlédla. "Myslíš?" zeptala se s mírnými pochybami.
"Určitě," usmála se na ni Viola.
Dívka jí úsměv nesměle oplatila. "Díky," řekla tiše. Pak se zvedla a odešla do tělocvičny. Viola ji následovala. Sice si to ani jedna přímo neřekla, ale za ten krátký čas se mezi nimi vytvořilo jisté pouto, které obě pociťovaly. Spojovala je událost, jež by obě raději nikdy nezažily, a která dala vzniku novému přátelství.
.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pistynka | Web | 26. května 2010 v 20:38 | Reagovat

Taková zvláštní kapitolka... :-) Tak moc bych chtěla Violinu schopnost, nebát se zkoušení ve škole, nebát se jít někde potmě sama. Chudák Maya. Doufám, že ještě hodně vstoupí do příběhu. Zprvu nenápadná Viola, která se baví jen s Tatsuki je najednou tak oblíbená... :-) No nic, jako vždycky moc povedené!

2 Awia | Web | 27. května 2010 v 15:32 | Reagovat

[1]: Pistynka: Zvláštní? Proč? To by mě teda zajímalo. I když jak říkám, moc se tam toho nestalo. xD No to, ta schopnost by se mi taky docela často hodila. S Mayou tě asi zklamu. Tohle je její první a poslední vstup, který pro první knihu plánuju. Já už ani nevím, proč jsem to tam dala. A Viola pořád není moc oblíbená. Jen si našla víc blízkých přátel. :)

3 Pistynka | Web | 27. května 2010 v 15:39 | Reagovat

To nevím, prostě mi taková přijde...

4 Zmražená Opice | Web | 27. května 2010 v 19:08 | Reagovat

Z tím zkoušením je to chytré... Už se vlastně nemusí nikdy na nic učit a bdue stejně vždycky nejlepší :)
Kapitola je dobrá (jako vždy)... Chudák Viola, jak je zmatená z tak velké pozornosti. Jo, a taky chudák Maya. Doufám, že se o ní ještě něco dozvíme :)
A těším se na další kapitolu, baví mě, když se Viola baví s Leitem, je to vždycky hodně zajímavé.

5 Kitty | Web | 27. května 2010 v 19:37 | Reagovat

Jediné, co mě na téhle kapitole tak trochu zklamalo byl popis toho, co se stalo Maye (jmenuje se tak, že?). Já bych to udělala jinak, ale to nevadí, protože kdyby na světě psali všichni stejně, byla by to nuda :-D
Jako vždy super :-D

6 Lomeril | Web | 28. května 2010 v 8:34 | Reagovat

Takže. Hrozně se mi líbilo, jak jsi vystihla Violiny pocity po soudu. A možná mi Leito začíná být sympatický. Jediné co, tak mi přijde, že tomu popisu znásilnění něco chybí. Je to takové... bez opravdovosti. Když jsi popisovala například Violono napadení, bylo to úžasné, úplně jsem měla pocit, že tam jsem, bála jsem se s ní. Tomu znásilnění chybí ten pocit opravdovosti, který máš ve zbytku povídky a za který tě neskonale obdivuji.
Ale to je jediná moucha na jinak výborné kapitole.

7 Awia | Web | 30. května 2010 v 21:48 | Reagovat

Nelíbilo se vám Mayno napadení. No, i to se stává ... Do příští verze se to pokusím napravit. ;-)

[4]: Zmražená Opice: To ani ne. Kdyby byla vyvolaná sama a odpověď by jí nikdo neřekl, tak by byla ... víš kde. Ale jinak to má dobrý. To je fakt.
Tak si tu další užij. Tam je máš hned několikrát. :-D

[5]: Kitty: Každý jsme nějaký, že ...

[6]: Lomeril: xD Já vážně nechápu, proč ho nemáte rádi. Jako Leita myslím. Když on je tak ... nevím, jak to popsat. Ale prostě je!

8 evi | Web | 8. června 2010 v 14:05 | Reagovat

Chudák Maya... A Leito je pěkný pitomec - já mít před soudem s vrahem, tak na nějakej jeho projekt ani nevzdechnu:D To zkoušení bylo naprosto super, páni, to bych vážně chtěla umět! Jen se bojím takového toho stavu "nevíte? tak za 5" bez dalšího vysvětlení - že bych se tedy v budoucnosti nemohla podívat na správnou odpověď, protože by jí nikdy nevyslovil. Prima kapitola!:-)

9 Awia | Web | 9. června 2010 v 17:42 | Reagovat

[8]: evi: Leito je ... Leito. Ale to už říkám po tolikáté, že to nemá cenu počítat. No jo ... to je nevýhoda její schopnosti.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.