10. května 2010 v 22:11 | katHys
|
Nic nebylo slyšet. Ticho. Tma. Se zrakem a sluchem zmizely i ostatní smysly. Hmat, čich, chuť. Neexistovalo. Jen temnota a prázdno. Nebyly ani pocity. Vědomí jakoby nebylo. Mozek přestal vnímat okolí. Začaly v něm probíhat procesy, který ani dnes vědci neumějí vysvětlit. Spánek. Věc záhadná, avšak pro organismus a fungování člověka naprosto nezbytná. Vznášela se kdesi v prostoru, kam kromě ní nikdo nemohl. Neuvědomovala si sama sebe a v jejím nitru nastal mír. Vše bylo tak pokojné. Pak přišlo vyrušení. První. Druhé. Klid byl narušen. Její malý soukromý vesmír se právě rozpadl. Náhle na svém těle pocítila peřiny a k uchu jí dolehl matčin hlas. "Violo, vstávej," říkala matka, když s ní jemně třásla, aby ji probudila.
Otevřela oči. Všechno ji bolelo a nejvíc si přála, aby mohla nechat víčka zase klesnout a dál spát. V noci se často budila a dlouho pak nemohla usnout. V jednu chvíli jí byla strašná zima a vzápětí ji zmohlo nepředstavitelné horko. Namlouvala si, že je všechno v pořádku, ale teď věděla, že to tak není. Posadila se a v tu ránu se země zatočila. Nicméně se udržela a pokusila se vstát.
"Je ti dobře broučku?" zeptala se okamžitě matka a dala dceři ruku na čelo.
"Nech to bejt. Jenom simuluje," prohlásila Kisame, která se právě objevila v pokoji.
"Vždyť celá hoříš! Počkej tady, donesu ti teploměr," rozkázala matka a odebrala se najít zmíněný nástroj. Kisaminu poznámku naprosto ignorovala.
Viola se i přes to zvedla z postele. Nebylo to zas tak hrozné, jak čekala. Tohle zvládne. Do koupelny došla bez problémů. Umyla si obličej, vyčistila zuby. Matce asi hledání zabralo o něco déle, než sama čekala. Do koupelny se přiřítila právě ve chvíli, když si Viola vybírala oblečení.
"Co to děláš?" zhrozila se matka hned, jak dceru uviděla.
"To je dobrý mami. Do hodiny to přejde," mávla nad tím Viola rukou a dál se klidně připravovala do školy.
"No to vidím, jak je to dobrý. Bledá jsi, oči se ti lesknou a celá hoříš. Do postele. Hned!" zavelela Yuzu, ale Viola jakoby nevnímala. Vlastně se už cítila docela dobře, jen z matčina povykování ji pořád ještě bolela hlava.
"Mami, nešil. Vezmu si prášek a budu v pořádku."
"Ne dokud ti nezměřím teplotu," nenechala se matka odbýt. Teploměr však k dceři dostala až u snídaně. Kontrolka zapípala. Při pohledu na číslo na displeji matka zalapala po dechu. "Třicet devět pět," vydechla nevěřícně. "Tak z tohohle se nevyvlečeš holčičko. Zpátky do postele. Alou!"
Viola jí teploměr vytrhla z ruky. Zaraženě zírala na změřenou teplotu. Odmítala tomu uvěřit. Včera se možná nachladila, ale až takhle?! To přece nemohlo být možné.
"Odpoledne si pokusím zařídit volno a zajedeme spolu k doktorce," pokračovala matka dál. "Zůstáváš doma. Vezmi si nějaké prášky, co tu máme, vlez do postele a odpočívej."
Viola bez protestů poslechla. Připadala si sice otupělá, ale ne nemocná. Naměřenému čísle na teploměru však nemohla konkurovat. Navíc zastávala ten názor, že je lepší nemoc léčit hned a poležet si dva dny, než se ji snažit přechodit a doma pak zůstat dva týdny.
Převlékla se zpět do pyžama. Místo do postele se odebrala do obýváku. Zapnula televizi a chvíli jen tak přepínala programy. Matka s Kisame právě odjely a ona zůstala v bytě sama. Nechala hrát jakousi hudební stanici, aby kolem ní nebylo takové ticho a ona měla alespoň nějakou zvukovou kulisu. Nepřipadala si tak tolik osamělá. Zamotala se do deky a pohodlně se posadila na sedačku. Čaj postavila na stůl. Teď, když byla sama, mohla zjistit něco o společnosti. Nejdřív nechtěla píchat do vosího hnízda, ale zvědavost ji přemohla. Navíc se do celé té věci s Akimachim nechtěli míchat. Ještě chvilku tady poležím a pak se na to mrknu. Zavřela oči. Zaposlouchala se do tónů pomalé tesklivé písně. Zlehka ji kolébala. Pak nastalo ticho. Usnula.
Probudilo ji řinčení telefonu. Nejprve se rozhodla si ho nevšímat, avšak tento úkol nebyl nijak snadný, jak se mohlo na první pohled zdát. Nepřestávající zvonění se brzy stalo otravným. Bolela ji z toho hlava. Pokaždé, když zvuk telefonu na chvíli utichl a v bytě byla opět slyšet jen ztlumená hudba, začalo to zanedlouho celé nanovo. Volající byl vážně neodbytný. To snad hoří? ptala se Viola sama sebe, když se nemotorně zvedla ze sedačky a došla k onomu vyřvávajícímu přístroji.
"Yagami," řekla mdle do mluvítka.
"No kde seš?" spustil známý hlas okamžitě z druhé strany.
Protočila panenky. "Kde asi? Doma," opáčila kysele.
"Jak doma? Tak jsem se snad domluvili, že dneska začnem dělat na tom projektu."
"Můžeš přestat křičet? Bolí mě hlava," zeptala se namísto odpovědi.
"Cože? To ale vůbec není k tématu!" ohradil se okamžitě.
"Tak promiň, že mám horečku a sotva stojím na nohou!"
"Ty jsi nemocná? To jsem netušil…" Změna v jeho hlase mluvila za vše. Živě si dokázala představit, jak se v ten moment kousl do rtu. Pak jí něco došlo. Zarazila se.
"Leito? Odkud vlastně máš tohle číslo?"
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
"Mám svý zdroje," řekl po chvíli tajuplně.
"Ne vážně, kdo ti ho dal?"
"Nikdo."
"Hele, na tohle teď nemám náladu. Prostě mi to řekni. Buď té dobroty, jo?"
"Hm… Že by zlaté stránky?" opověděl kousavě.
V ten moment ho chtěla na místě zaškrtit. Kdyby to po telefonu bylo možné, určitě by tak učinila. "Tos nemohl říct hned?" Na vtípky teď vážně neměla náladu. "Odpoledne jedu k doktorce," pokračovala, aniž by čekala na odpověď. "Uvidím, co mi řekne a pak se ozvu. Domluvíme se potom. Teď se mi chce spát. Čau," rozloučila se a práskla telefonem.
Debil, byla první myšlenka, když se šourala zpět ke gauči. Veškeré pocity únavy z rána byly zpátky. Vypnula televizi. Tohle nemělo cenu. Zvýšená teplota to rozhodně nebude. Lehla do postele a spala dál.
Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. Unavený, strhaný, naštvaný. Tak by právě popsal sám sebe. Vztek si částečně vybil při cvičení na střelnici, avšak kulkou protrhnuté plátno s temným obrysem mu nepřineslo potřebné uspokojení. Navíc si na místě nakresleného těla představoval osoby, které by nerad viděl mrtvé. Nebylo jich mnoho, ale přece jen existovaly. To celé ho místo uklidnění akorát tak ještě víc rozladilo. Hned u vchodu zakopl o složku a pár papírů hozených na zemi. Moc dobře věděl, co to znamená. Dnes si tedy rozhodně neodpočine. Další večer v trapu…
Sebral lejstra ze země a odebral se do malé kuchyňky, kde ji hodil na stůl vedle krabic, co mu včera přišly. Jednalo se o pár starých krámů z Francie, které mu dodatečně poslal strýček Jacquez z druhého kolena. Leito Cartier měl velkou rodinu, jejíž rodokmen se dal vystopovat až kamsi do osmnáctého století. Ty nejbližší však dávno ztratil. Nerad na ten den vzpomínal, ale sám se za ním vracel v živých nočních můrách. Nemocniční prostředí se mu do paměti vštípilo taktéž velmi dobře. Pár měsíců tam po oné události strávil rehabilitací a bojem o život.
Otevřel první z krabic a podíval se na její obsah. Staré otcovy hodiny, nějaké papíry, knihy. Jediné, co mu po rodičích zbylo. Se všemi těmi věcmi se pojila nostalgie a smutek. Vytáhl sbírku od Baudleaira a prolistoval pár stran. Z knihy vypadla fotografie. Čekal na ní strýčka, jak rybaří, avšak moment zachycený na papíře to nebyl. Před očima měl rodinku. Malou, ale šťastnou. Mladá černovláska se zelenýma očima jednou rukou objímala vysokého plavovlasého Francouze, který na svět shlížel modrošedými studánkami. V druhé ruce držela dítě. Malé batole s čupřinou černých vlasů na hlavě a v popředí pak postával malý klučina, jež taktéž zdědil havraní kadeře po matce. Všichni tam spolu stáli a usmívali se. Matka, otec, bratr. Ty časy mu připadaly tak dávné. Tím spíš, když si je téměř nepamatoval.
Fotografii vrátil do knihy a doufal, ať se na ni nepřijde. Svou minulost přece dávno pohřbil. Nehodilo se na ni vzpomínat. Ne teď. Právě měl jiné starosti. Dostal úkol, který musel splnit. Až se mu to podaří, může se k těm chmurným časům vrátit. Navíc tu měl ještě jinou práci, jak si uvědomil, když očima zabloudil ke složce pohozené na stole.
Jako by jej snad sledoval, či pomocí nějaké vzájemné telepatie, nebo prosté náhody, mobil v zadní kapse od kalhot jemně zavrněl. Podruhé. Potřetí. Modlil se, ať to není ten, koho myslí, ale číslo a jméno na displeji potvrdily jeho obavy. Přijmout hovor se mu zrovna dvakrát nechtělo, ale co mohl dělat? Zhluboka se nadechl a v duchu se snažil připravit na bezesporu nepříjemný rozhovor, který ho čekal. Stiskl tlačítko s malým zeleným telefonkem a přístroj přiložil k uchu. "Cartier," řekl prostě.
"Tak jak pokračuje pátrání?" otázal se jej onen dobře známý chladný hlas. Pozdravem se volající nijak neobtěžoval.
"Pomalu," odvětil Leito klidně.
"Jak pomalu?" reagoval okamžitě člověk na druhé straně. "Řekl jsem přeci, že to potřebuji co nejdřív."
"Ale taky jste mi minule říkal, abych se po tom incidentu v nemocnici držel zpátky," odsekl Leito nevrle.
"Pozor na jazyk, jinak by to také nemuselo dobře dopadnout."
Leito se kousl do rtu. To nemohl držet jazyk za zuby? Jistěže mohl, ale při hovorech s tímto člověkem to bylo nanejvýš obtížné. Ta arogance, která ze starcova hlasu vyznívala. Nejraději by s ním už nikdy víc nepromluvil, ale on měl informace, které Leito potřeboval. "Jak mám tedy postupovat?" zeptal se co možná nejzdvořilejším tónem, jakého byl v daný moment schopen.
"Rád bych, aby se to celé co možná nejrychleji posunulo někam dopředu. Tady se už situace uklidnila. Neznamená to však, že by se to minule mělo opakovat."
"Můžete se spolehnout."
"No to doufám. Jinak tu pro vás mám ještě jinou práci…"
Leito střelil pohledem ke složkám. Podíval se na první stranu a pochopil. "Co mám udělat?" zeptal se bez zbytečných řečí kolem.
"Odstranit," oznámil mu onen muž a linka na druhém konci ohluchla.
Myslela si, že to pořádným spánkem spraví. To by ale nejdřív musel nějaký přijít. Nejen, že ji budily další otravné telefonáty, které už odmítala brát, ale k tomu ji tížily ty samé problémy, jako v noci. Střídavé chvíle horka a zimy byly opravdovým utrpením. Že je to vážné, pochopila i sama. Ve chvílích snění k ní navíc přicházely zmatené vize, které si po probuzení jen mlhavě vybavovala. Jak se mohla léčit za takových podmínek? Organismus to však nevzdával a nadále bojoval s otravnými viry. I bez teploměru pocítila, že jí teplota o něco stoupla. Vzala by si prášek, udělala nějaký zábal, cokoliv, jen kdyby toho byla schopná. Problémy jí dělalo hloupé sednutí na posteli. Nezbývalo jí tak nic jiného, než ležet a trpět.
Viola ani nezaregistrovala, že matka přišla domů. Právě se nacházela uprostřed dalšího zmateného snu, když z něj byla násilně vytrhnuta a vydána na pospas kruté realitě. Připadala si naprosto zničená. Jako by doběhla maratón. Zmateně zírala do matčiny tváře. Chvíli si ani neuvědomovala, co se děje. Dostihla ji naprostá dezorientace a vyčerpání.
"Donesu teploměr," řekla matka, když dceři sňala ruku z čela. Ani se neptala, zda už je to lepší. Na první pohled bylo patrné, že není.
Viola jen odevzdaně ležela a čekala. Nic jiného jí v ten moment stejně nezbývalo. Matka byla za vteřinu zpátky. Zůstala u Violy dokud teploměr nezapípal. Za normálních okolností by Viola s napětím čekala na výsledek, ale nyní na to byla příliš unavená a naměřená teplota jí byla upřímně jedno. Přála si zůstat v posteli a dál nerušeně spát. Její přání však nebyla vyslyšena.
Matka si zhrozeně povzdechla. "Jedeme k doktorovi. Hned!" zavelela a okamžitě tahala dceru z postele, aby se převlékla. Nebylo to však vůbec snadné. Ač to byla slečna sedmnáctiletá a téměř již dospělá, momentálně se při chůzi kolébala stejně jako nemotorné batole, jen s tím rozdílem, že byla o poznání větší a tím pádem i těžší. Matka jí musela pomáhat i při oblékání, neboť dcera sama měla problémy udržet se na nohou. Poté ji odvedla do obýváku, kde ji posadila na pohovku.
"Vydrž chvilku. Musím zavolat do práce. Přijela jsem se na tebe mrknout o pauze. Řeknu jim, že se chvíli zdržím. Jinak jsem ti několikrát volala, ale asi jsi spala," řekla jí matka, když vytáčela číslo nadřízeného.
Takže to byla máma? A Viola přitom myslela, že ji tak dlouho volal Leito. Naprosto nečekaně ji zalila vlna zklamání. Ale proč? Tomu nerozuměla. Copak se s ním chtěla ještě jednou pohádat? To sotva… Zanedlouho jej však pustila z hlavy. Stále ještě s fůrou zmatených pocitů byla odvlečena do auta, kde se následně s úlevou zhroutila na sedadlo a děkovala bohu, že tuhle cestu zdárně zvládla. Vůbec se jí do toho nechtělo. Pohyby byly tak namáhavé! Navíc se jí pořád točila hlava a ona měla dojem, že každou chvílí omdlí.
Jízdu autem částečně prospala a částečně problouznila. Cestu ani nevnímala. Matka na ni chvílemi mluvila, ale její slova k ní v některých okamžicích ani nedoléhala. Když se jednou za čas zdařilo a ona si uvědomila matčinu otázku, stěží na ni dokázala odpovědět. Většinou z ní vylezla maximálně dvě slova, nebo se uchýlila k prostému pokývnutí, či zavrtění hlavou.
Dojít pak od auta k nemocnici bylo ještě namáhavější, než dobelhat se z domu do vozu. Jestli však toto byl horor, v čekárně zažívala opravdová muka. Řada před nimi se zdála nekonečná a Violu párkrát napadlo, zda na ně vůbec dojde, než bude zavírací doba. Čas však plynul stále stejným tempem a jen jí v ten moment připadal lenivý a neskutečně pomalý. Ve skutečnosti však zanedlouho zavolali její jméno a ona se tak rázem ocitla ve vycíděné ordinaci na židličce naproti v plášti oděném lékaři.
"Slečna Yagami, předpokládám. Tak co vás trápí?" zeptal se okamžitě doktor Mikami.
"Horečka," pípla Viola tiše.
"Naposledy měla přes čtyřicet," vložila se do hovoru matka, která dceru do ordinace doprovodila.
"Hned se na to podíváme," ujistil je doktor a zavolala na sestřičku. "Sestři! Pojďte tady slečně změřit teplotu. Já si ji mezitím prohlédnu."
Jako při každé prohlídce musela otevřít ústa a vypláznout jazyk, aby se doktor mohl podívat, jak to tam uvnitř vypadá. Poté si poslechl její srdce a plíce, zapsal do karty naměřenou teplotu a teprve až měl všechno hotové a zaevidované se uráčil oznámit diagnózu.
"Zdá se, že hrtan ani hlasivky nijak napadeny nejsou. Možná se však projeví slabá rýma. Tak či onak jde o pouhopouhou chřipku, ale vzhledem k okolnostem a vysoké teplotě vám pro jistotu předepíšu o něco silnější antibiotika. Doma do postele, pít čaj a pořádně to vypotit. Kdyby se to zhoršilo, okamžitě přijďte. Jinak za týden na kontrolu."
Viola jen kývla hlavou. Matka od doktora převzala recept a už dceru strkala ze dveří, aby byly z toho bacily nabytého místa co nejrychleji pryč. "Na shledanou," rozloučila se ještě Viola mdle, než ty dvě definitivně opustily místnost. Matka na rozloučení nejspíše zapomněla. Roztržitě pokukovala po hodinkách, což znamenalo jediné - už měla být dávno v práci.
Doma si šla Viola okamžitě lehnout. Matka do ní ještě stihla naprat jeden prášek, než zmizela do práce. Viola jen v polospánku vnímala, když domů přišla mladší sestra a podle matčiných instrukcí na papírku si připravovala něco malého k jídlu. Kisame si nejspíš myslela, jak není loajální, když sestru nebude rušit zapnutým počítačem, ale nahlas puštěná hudba, která k ní i přes stěny z obýváku doléhala, taktéž nebyla to pravé ořechové. Kolem šesté hodiny večer pak přišel Toshiro a oni spolu prohodili pár slov.
"Jak ti je?" zeptal se jí starostlivě, když se za ní přišel podívat a ona byla náhodou vzhůru.
"Přesně tak, jak vypadám… Hrozně," pokusila se o vtip a chabě se usmála.
"Co to povídáš?! Vypadáš jako vždy úžasně."
"Haha," opáčila kysele.
"No nic, nebudu rušit tvoje léčení a raději už půjdu-"
"Cože? Tak brzy?" skočila mu překvapeně do řeči.
Něžně se na ni usmál. "Víš, že jsi to vždycky ty, kdo mě odhání, a teď mi říkáš, abych nešel?" poznamenal s úsměvem.
Zakoulela očima. "Nechci být sama."
"Ale k tobě do postele si teď lehnout nemůžu, ledaže bych se chtěl taky nakazit. Radši se pořádně vyspi, ať to máš co nejrychleji za sebou."
"Proč? Děje se snad něco?" zeptala se, jelikož se jí na něco nezdálo na způsobu, jakým to řekl.
"Za týden je ten soud," přiznal, " a potřebuju, abys byla zdravá."
"Cože? Už za týden…" nevěřila vlastním uším.
"To víš, otec to chce mít co nejrychleji z krku, tak zatahal za nitky," pokrčil Toshiro rameny.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. "Kdy?" zašeptala po chvíli.
"V úterý," odpověděl s vážnou tváří. "Ale teď už spi. Nechci tě nijak víc rozptylovat," rozloučil se s ní a než odešel, věnoval ji jeden polibek na čelo. Usnula téměř vzápětí a její zmatené sny se točily kolem soudu a společnosti. Po probuzení si z nich však téměř nic nepamatovala. Zůstaly jen zmatené pocity.
Už ho z toho ustavičného zírání do monitoru bolely oči. A to nebyl ani v polovině. Při představě oné hromady práce, která jej ještě čekala, potichounku zaúpěl. Tohle mu snad dělali schválně. To nebyla práce, ale utrpení. Papírování, telefonování, evidování, kopírovaní, kontrolování podřízených… Stával se z něj workholik. Přesně to, co si slíbil, že nikdy nebude.
"Pane Matsudo?" vykoukla zpoza dveří jeho nová sekretářka poté, co krátce zaklepala.
"Ano, Leiko?" otočil se na ni Hideaki.
"Právě vám volali z vedení, že se máte dostavit na schůzi."
Schůze? Teď?! No to snad nemyslí vážně! Mogi si uměl vždy najít tu nejméně vhodnou chvíli, kdy vyrušovat. Navíc nechápal, proč je jeho účast nutná. Staral se přece jen o finance a o nějaké jejich hony na neznámé osoby vážně nestál. Kdyby o tom nevěděl, mohl mít hned klidnější spaní. Takhle se mu to jen přičítalo ke starostem navíc.
"Hned tam pojedu. Ději za informaci," usmál se na sekretářku a ta mu úsměv váhavě oplatila.
Jakmile se za ní zavřely dveře, okamžitě skryl hlavu do dlaní. Pane Bože, za co mě tak trestáš? domáhal se v duchu odpovědi od vyšší moci, ale žádná nepřicházela. Povzdechl si. Nemohl tam zůstat věčně. Zase na něj čekají. Ve skutečnosti to však nebyla jeho chyba, že mnohdy dorazil mezi posledními. Nemohl za to, že zrovna jeho kancelář byla tak daleko od místa setkání. Miyoshi se navíc občas vůbec neobtěžoval dostavit a nikomu to nevadilo. On ale k tomu měl zajisté své důvody. Když se je totiž uráčil poctít svou návštěvou, býval na místě mezi prvními. A přitom to měl dvakrát dál než Hideaki…
Dnes naštěstí poslední nedorazil. Docela jej překvapilo, že museli ještě po příchodu Mogiho čekat na Smithe. I Ukita dnes dorazil o něco později. Do té doby se však probraly ostatní firemní záležitosti a Miyoshi se s nimi podělil o výsledky jeho posledního výzkumu. Smith dorazil právě ke konci Miyoshiho podrobného a pro mnohé nepochopitelného popisu jeho nynější práce.
".. někdejší výzkum v oblasti genového inženýrství tedy rozhodně přinesl své ovoce a my doufáme, že bychom tak moli dojít ke zdárnému konci ve věci, o níž se již tak dlouho snažíme," ukončil Miyoshi svůj výstup.
"Zdárnějšímu, než byla Dharma?" ozval se okamžitě Ukita, který proti vedoucímu výzkumu vždy stál v jakési opozici.
"Projekt Dharma byla … nehoda," dokončil Miyoshi po kratší pauze. "Šli jsme na to ze špatného konce. Teď už jsme chytřejší."
Smith si vedle Hideakiho pohrdavě odfrkl. Očima Miyoshiho probodával, jako by snad do něj chtěl udělat dvě díry. Hideaki si všiml, že se pokaždé, když na toto téma přišla řeč, změnila se atmosféra v místnosti k nepoznání. Všichni zasvěcení měli kamenné tváře, někteří se při tom dívali do stolu a snažili se být neviditelní, jiní, jako například Smith, skřípali zuby a pod stolem zlostně zatínali ruce v pěst. Proč, to však Hideakimu unikalo. On sám měl o tomto projektu zkreslené informace, a byla tu spousta věci, které nevěděl. Slepá místa opředená tajemstvím.
Dharma. Slovo, které se každý pomalu bál vypustit z úst, a přesto bylo na této schůzi skloňováno ve všech pádech. Nebylo těžké zjistit, že tento pojem má co do činění s jedním starým vědeckým výzkumem, který byl shodou okolností pod Miyoshiho dohledem. V minulosti se do něj investovaly nemalé částky, které byla překvapivé i na dnešní poměry, takže se Hideaki sám sebe logicky ptal, kde proboha vzali tolik peněz. Tato společnost zřejmě prosperovala i v minulosti. Kromě několika málo záznamů, které našel ve starých databázích a týkaly se většinou finanční stránky projektu, nic neměl. Zjistil však, že po nějaké době byly příjmy do tohoto projektu utnuty a celý projekt za záhadných okolností ze dne na den skončil. Později se tedy zaměřil na název, ale ten jej mátl ještě více a jen evokoval jeho zvědavost. Slovo "dharma" pocházelo z angličtiny a mělo několik významů. V překladu znamenalo společenská zvyklost, správné chování, spravedlnost, ctnost. Ani jedno z toho by však v životě nespojil s biologickým výzkumem. Tak proč jej tak proboha pojmenovali? Raději ani nechtěl znát název toho nynějšího…
"Tak už dost!" zahřměl Mogi a vytrhl tak Hideakiho ze zamyšlení. "Nebudeme se tu přece hádat," pokračoval Mogi klidněji, neboť místnost rázem ztichla. "Nuže Smithi, máte slovo. Konečně nám povíte, jak ona ošemetná záležitost pokračuje."
"Zajisté," přitakal Smith bezvýrazně a okamžitě se dal do předávání zprávy. "Podle nejnovějších informacích se soud koná příští týden v úterý. Není šance, že by se z toho Akimachi dostal. Taktéž jsem zajistil, že bude mlčet a o nás nepadne jediné slovo. V opačném případě mají mí lidé příkaz okamžitě jej umlčet."
"Dobrá tedy. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout-"
"A víte to jistě? Co když přece jen promluví?" vložil se do hovoru Miyoshi a netaktně skočil Mogimu do řeči.
"To je naprosto vylou-" začal Smith, ale Miyoshi jej přerušil.
"Vážně? Neřekl bych. Dokud není po něm, může vždycky něco říct. Jak jste tedy zajistil jeho mlčenlivost?"
"Ale no tak, mrtvých už bylo dost…" ozval se kdosi a vyslovil tak Hideakiho myšlenku.
"Máme své postupy," odvětil Smith klidně a dál se k tomu nehodlal vyjadřovat. "Tahle věc je už uzavřená. Nyní máme jiné starosti. Naše priority se posouvají zpět do starých kolejí."
"Ale znát to moc není, co?" neodpustil si Miyoshi jedovatou poznámku. "Podle mého názoru hledáte špatně. Jinak by už dávno byly výsledky."
"Máme stopy, které jasně ukazují na Takasaki…"
"Miyoshi má možná pravdu," pronesl Mogi zamyšleně. "Pátrání je již dlouho na mrtvém bodě. Možná je načase, abychom si přiznali, že jsme se zmýlili."
"Ale pane…" vydechl Smith zmateně. "T-to… to by znamenalo připustit, že naše dosavadní práce byla zbytečná. To přece nemůžeme! Takasaki bylo jedno z posledních míst, které Anna před svou smrtí navštívila. Musí být tam! A pokud ne přímo, tak se tam zajisté skrývá nějaká stopa. Nejdřív jsme to odmítali, protože jsme si mysleli, že by nebyla tak hloupá a nestrkala nám ho takřka přímo pod nos, ale čím déle na tom pracujeme, tím je to logičtější…" Smithovi docházely argumenty. Nakonec jeho hlas postupně utichl, jak Smith ztrácel na kuráži pod Mogiho tvrdým neproniknutelným pohledem.
V síni nastalo ticho. Hideaki se téměř obával dýchat. Ve vzduchu viselo hmatatelné napětí. Miyoshi se vítězně usmíval.
"Pokračujte," řekl Mogi nakonec a Miyoshimu zmrzl úsměv na rtech. Smithovi se evidentně ulevilo. "Dávám vám rok," pokračoval Mogi po chvíli. "Jestli do té doby nic nenajdete, končíte a musíte začít znovu od nuly."
Ne, krátký to nebylo, tak akorát...
Líbí se mě, když je to černovlasý nemocný
Jsem nějaká....Nencovitá
Káždopádně se mi kapitola líbila:)