close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ - SOUD

14. května 2010 v 21:57 | katHys |  Blue Eyes
.
Buch-buch… Buch-buch… Buch-buch… Tlukot srdce. Jeho srdce. Zněl mu v uších. Byl tak hlasitý, že překryl i jeho vlastní přerývavý dech. V ten moment to pro něj byl jediný zvuk v místnosti. Všichni mlčeli, ale při tom na něj křičeli, i když je neslyšel. Jejich pohledy mluvily za vše. Vrahu! Násilníku! Shnij v plameni pekelném! My chceme jediné - tvoji smrt. Ať přeskočil z kterékoliv tváře na jinou, všechny oči mu říkaly to samé. Chcípni. Za to co jsi udělal. Byly tvrdé, plné nenávisti a probodávaly ho takovou silou, až se podivil, jak je vůbec možné, že se již dávno nerozpadl na milion zkrvácených cárů. Nejspíš to nebyl jeho úděl. Bylo mu souzeno zde stát a trpět pohledy všech přítomných, kteří nyní čekali na jeho odpověď. Polkl naprázdno. Po čele mu už dávno stékaly kapky potu. Odvrátil zrak od další neznámé tváře a s pohledem upřeným kamsi do zdi prohlásil: "Ano."
"Takže přiznáváte, že jste byl plně při vědomí, když jste tu dívku napadl?"
"Ano," zopakoval prostě.
"A přiznáváte, že vaším jediným cílem bylo ji … zabít?" zeptal se žalobce s pochybností v hlase a nadzvednutým obočím.
"Ano," připustil Akimachi odevzdaně. Jeho obhájce si při tom táhle povzdechl a skryl hlavu do dlaní. Tohle nemělo cenu. Jak ho měl bránit, když se sám ke všemu doznal?
"Dobrá tedy. Nemám žádné další otázky," řekl žalobce a šel si sednout zpět na své místo.
"Soud nyní odejde do zadní místnosti, kde se poradí o rozsudku," oznámil přítomným soudní zástupce. V síni to zašumělo. Po klepnutí kladívkem soudci povstali a odebrali se do vedlejšího pokoje projednat Akimachiho další osud.
Jakmile se dveře za soudci zavřely, v síni vypukla vřava. Lidé se dohadovali o konečném rozsudku, rozpitvávali jeho osobnost, pomlouvali ho a házeli na něj veškerou tu špínu. Oprávněně. Dnes poprvé od onoho letního okamžiku, kdy poprvé zabil, upřímně zalitoval svého činu stejně, jako to udělal po první vraždě. Pomyslel na jejich rodiny, které určitě nesmírně trpěly. Zasloužil si to. Spáchal zlé činy. Přes to se jedna jeho část bránila a hlásila se o slovo s tím, že na to měl právo. Omlouvala jeho činy. Bylo snadné nechat se jí zlákat a naslouchat jejím konejšivým slovům. Nyní mu však nezbývalo nic jiného než čekat. A až se soudci vrátí, určí jeho další cestu. Tušil výsledek, věděl, že přijde, ale i tak stále doufal na zázrak, jenž nepřicházel. Bylo to zbytečné a marné.
Očima těkal z místa na místo. Ze všech sil se však snažil vyhnout se pohledům ostatních, takže zrakem nejčastěji spočinul na stěnách síně, stropě, či na svých rukou složených v klíně, na nichž ještě před začátkem soudu visela želízka. Ostatní jej pozorovali. Cítil jejich ostré pohledy ještě intenzivněji než předtím. Nevěděl, co to zapříčinilo, ale nejspíše díky nějaké zvláštní síle, nebo snad přání vyšší moci, otočil hlavu a zahleděl se do blankytně modrých studánek. Okamžitě věděl, o koho jde. Byla to ona. Nejprve jím projelo vzrušení, když si vzpomněl na jejích první setkání. Měl touhu dokončit to, co spolu začali. Tohle přání však téměř ihned vystřídal šok a následný strach. Netušil, odkud přichází, ale byl tam. Starý, mocný a živočišný. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji.
Co se to děje? Chtěl se podívat jinam, uniknout jí, ale nedokázal od ní odtrhnout zrak. Zaráželo ho, jak se na něj dívala. V tu chvíli věděl, že je jiná. Nebyla tam ani tak nenávist, jako spíš zádumčivost, zvědavost. Ve vzduchu mezi nimi ležela nevyřčená otázka. On však netušil, na co by se ho chtěla zeptat. Nezajímalo ho to. Bál se, že by ho tím definitivně odrovnala. Zlomila ten poslední kousek lidskosti, co v něm zůstal. Navždy by smazala toho muže, jímž býval. Ještě chvíli si takhle civěli do očí, když tu náhle kontakt přerušila a zaměřila se na něco jiného.
Síň rázem utichla, aniž by k tomu přítomné musel kdokoliv pobízet. To mohlo znamenat jen jediné - soudci se vrátili. Nebyli tam dlouho. Zřejmě měli v jeho případu jasno. Ani ho to nepřekvapovalo. Stále v něm však hořel onen plamínek naděje, jež byl při pohledu na přísný pohled hlavního soudce okamžitě násilně zadupán. "Prosím, povstaňte. Soud nyní vynese své rozhodnutí," ozval se zástupce a předal tak slovo malé postarší, přísně vyhlížející Japonce. Dech se mu zastavil. Všichni s napětím čekali.
Soudkyně si krátce odkašlala, než do mikrofonu pronesla: "Na základě vyslechnutí zde přítomných svědků a předložení nepopiratelných důkazů, v souladu s platnými zákony jsme se ve věci Makoto Akimachi versus stát rozhodli následovně. Obžalovaný Makoto Akimachi byl…"
.
"Tak jak se cítíš?" zeptal se Toshiro, když si k ní přisedl a objal ji kolem ramen.
"C-cože?" vykoktala a zmateně se na něj podívala."Promiň, neposlouchala jsem," zamumlala tiše a celá při tom zrudla.
Povzbudivě se na ni usmál. "To nevadí, že jsi nervózní. Je to naprosto přirozené, ale ty to zvládneš. Nemusíš mít strach."
"Nemám strach," ohradila se podrážděně. Právě ji vyrušil v nejlepším. Konečně se jí podařilo vyvolat vizi, kdy se dostala ke konci soudního procesu, ale rozsudek stejně neslyšela. Copak tohle se dělá? Teď už ji znovu nenavodí. Byla příliš rozrušená, aby byla schopná podívat se do budoucnosti. Myšlenky jí v hlavě vířily neuvěřitelnou rychlostí a pomalu se jí zmocňovala panika, když pomyslela na to, co ji čeká. Soud se přibližoval až příliš rychle. Už to nebyly ani dny, ani hodiny, ale pouhopouhé minuty, které ji dělily od oné události.
"Fajn. Jasně," prohodil omluvně. Nejspíš se nechtěl hádat. Ona to chápala. Hádky by jí navíc na klidu rozhodně nepřidaly. "Budeš mít čas na přípravu," pokračoval po chvíli. "Nejdřív se budou projednávat ty vraždy a až pak půjde na řadu napadení."
Tím ji moc neuklidnil. Alespoň však měla možnost omrknout situaci a vidět své šance. Co kdyby se Akimachi bránil? Téhle možnosti se bála, a to i přes to, že jí její vize napovídaly přesný opak. Krátce se na Toshira usmála, ale okamžitě uhnula pohledem jinam, aby neviděl její starosti.
"Budu tam s tebou," zašeptal jí do ucha. Zezadu ji objal a vtiskl jí jeden smyslný polibek na šíji.
Nic. Přejel jí mráz po zádech a to bylo všechno. Nestalo se tak vzrušením, nýbrž odporem. Nebylo jí to příjemné. Odtáhla se od něj. Ani se neobtěžovala, aby mu cokoliv vysvětlovala. Prostě odešla. Navíc si ještě musela vzít prášky. Kdyby to věděl její doktor, asi by ji pěkně pokáral. Sice již byla víceméně v pořádku, ale i tak měla zůstat tento týden doma. A to se chystala jít další den do školy… Další zameškané hodiny si už nemohla dovolit.
Uzdravila se docela rychle. První tři dny sice byly hotovým utrpením, ale ve vzpomínkách jí pak splývaly v jeden. Po čase blouznění a zmateného snění se to přeci jen začalo zlepšovat. Pátek proseděla s rodiči v obýváku, aniž by si během dne potřebovala schrupnout, a v neděli už byla čilá jako rybička. V ten moment bylo rozhodnuto - v úterý k soudu půjde. Jakmile jí to došlo, neměla klidu. Pořád na to musela myslet. Když však za ní v noci přeci jen přivítala nějaká ta vize, byla chaotická a zmatená a Viola z toho moc nepochytila. Teprve dnes se jí podařilo něco vidět, ale k hlavnímu se stejně nedostala. Co tohle bylo za spravedlnost? Ostatní by se jí proto neměli divit, že je takhle rozmrzelá.
"Zlato, pojď. Za chvilku to začne," přišla za ní matka a vytrhla ji tím z rozjímání.
Viola si povzdechla. Matku nicméně následovala. Dohromady tam šla celá skupina. Celá její rodina, což započítávalo i Kisame, společně s Toshirem a dále pak jeho otcem, Rokurem Midorikawou, kterého doprovázela řada dalších policistů. Pak tam byl taktéž Violin právník, s nímž se seznámila včera, den před soudem, a který měl vést žalobu proti Akimachimu. Hned, jak se ocitla v davu mířícím do soudní síně, se k ní dotyčný naklonil: "Sjedeme to přesně tak, jak jsme se domluvili. Můžete jim říci všechno. A pro větší dramatičnost byste mohla uronit nějakou tu slzičku. Samozřejmě pochopím, když se vám ten nápad nebude líbit…"
Poslouchala ho jen tak napůl. Ten člověk se jí nelíbil. Ani si pořádně nepamatovala jeho jméno. Byl jí odporný. Choval se sice mile, ale ta úlisnost z něj na každého přímo křičela. Za umělým úsměvem se skrývala osoba bez svědomí. Včera Viole dokonce navrhoval takové věci, až odmítala věřit vlastním uším. Přesně takhle si představovala démona. Milého, pohledného, charismatického, ale pod tou maskou absolutně bezcitného. Ten chlap by udělal cokoliv, jen aby případ vyhrál. Jiného právníka však mít nemohla, neboť tohle byl dobrý známý od Midorikawů, a jak se později dopátrala, tak u nich měl nějaký dluh, který tím splácel. Nemohl si dovolit ztratit reputaci.
Už si nepamatovala, jak si soudní síň představovala, avšak když do ní vstoupila, s jistotou věděla, že skutečnost se jejím domněnkám nepodobá ani v nejmenším. Jistě, ta místnost byla ohromná, ale vůbec nevypadala jako ty, co vidívala v různých amerických seriálech. Žádný staromódní sál. Chrám, kde se lidé vraceli do starých časů. Tady bylo všechno moderní. Možná až moc. Snadno rozpoznala židle určené návštěvníkům, lavice pro žalobu i obhajobu, či snad soudcovo čestné místo na vyvýšeném stupínku. Když vešli, pár lidí tam už bylo. Všichni se za nimi otáčeli. Proces sice byl veřejný, ale i tak sem byl vstup novinářům zakázán. Přesto však příbuzenstvo obětí obsadilo téměř polovinu míst. Dále se tam nacházelo ještě pár policistů, několik málo zvědavců. Nikdo jim nemusel říkat, že reportéři právě stojí před budovou a zpravují některé nedočkavé diváky u obrazovky o situaci. Případ už každou chvíli začne.
Jak se síň zaplňovala, zmocňovala se jí čím dál větší panika. Nijak jí nepomáhalo, že matka sedí po její pravici a Toshiro po levici. Nedovedla si představit, že by měla promluvit před tolika lidmi. Věděla však, že to udělat musí. Když už ne kvůli sobě, tak pro ty dvě ženy, jejichž smrt viděla, ale nedokázala jim zabránit. Nebyl způsob, jak je zachránit. Vždyť v té době netušila, že nějaké schopnosti vůbec má! Přesto cítila vinu a takto se svého břemene mohla částečně zbavit. Navíc už nechtěla, aby něco takového viděla. Žádné další vraždy jak lidí neznámých, tak jí velmi blízkých.
Ani si nevšimla, že by Rokuro Midorikawa někam odcházel, ale přesto se náhle objevil v jedněch dveřích, kterými spolu se strážníky přiváděl obžalovaného. Akimachi měl na rukou želízka a vypadal ještě ztrhaněji, než si ho kdy Viola pamatovala. Pleť měl právě křídově bílou, což jasně kontrastovalo s jeho tmavými vlasy a ještě více pak s temnými kruhy pod očima. Díky vystouplým lícním kostem navíc nabýval dojmu oživlé mrtvoly. Pohled měl celou dobu zabodnutý do země. Vzhlédl teprve ve chvíli, kdy mu sundali pouta a on si přisedl vedle svého právníka. Okamžitě spolu začali něco probírat. Viola se rychle donutila odvrátit zrak, neboť se jí při pohledu na vraha zmocňovala panika a vracely se jí nehezké vzpomínky na onen den.
Naštěstí pro ni se dveře, kterými předtím vstoupil i Akimachi, znovu otevřely, avšak tentokrát jimi prošli jiní návštěvníci. Byli to ti hlavní a nejdůležitější. Každému došlo, co to znamená. Síň povstala. Soud započal. Již na první pohled bylo patrné, že tím nejvyšším tu bude ona dáma, jež vznešeně kráčela s vážnou tváří k hlavnímu oltáři. Postarší Japonka přitom sama o sobě nijak nevyčnívala. Nebýt výrazného oděvu, s její výškou pod sto šedesát by ji každý lehce přehlédl. Tmavé vlasy měla zastřižené nad ramena a do očí jí spadala rovná ofinka, kde jí navíc ještě na kořenu nosu kotvily hranaté brýle. Drobná, útlá, ale na svůj věk dosti vitální. Kromě ní do místnosti vstoupila ještě celá řada povolaných. Pařil mezi ně například její zástupce, zapisovatel, soudní zástupce a neposlední řadě taktéž ostatní soudcové, kteří jí měli být při rozhodování rozsudku nápomocni.
"Vážení přítomní. Sešli jsme se zde, abychom rozhodli ve věci zákona. Dnešní projednání se týká případu stát versus Makoto Akimachi. Hlavním představeným je soudkyně Tomomi Ina. Paní soudkyně," předal zástupce slovo drobné Japonce.
"Děkuji," pronesla Ina tiše a jemně si odkašlala. Její hlas byl hluboký, jasný a zvučný. "Tímto prohlašuji jednání za zahájené. Pane žalobce, máte slovo." Klep. Soud započal.
.
Tolik nervů. Tolik papírovaní, špatných snů a probdělých nocí. Proč? Aby nakonec dopadli tohle? Špatný to vtip. Tušil, že v tom má prsty ještě někdo třetí, ale Akimachi jim odmítal cokoliv prozradit. "Pracoval jsem sám," trval na svém až do úplného konce. Mohli mu hrozit jak chtěli, ale on jen dál zapíral. Nakonec to už Rokura přestalo bavit. Ať si teda shnije v base sám! Na výčitky bude mít času dost. Společnost se uklidní, Rokuro za to bude oceněn a všichni budou spokojení.
Potichu si pohrdavě odfrkl. Ten chlap byl vážně ztracený případ. Nepatrně se na židli zavrtěl, aby našel lepší polohu. Konečně se pohodlně usadil. Ruce překřížil na prsou a dál si užíval podívanou. Jak zrovna tenhle maník mohl zabít tolik ženských a ještě k tomu po sobě zamést stopy tak, že jej nemohli dopadnout kolik měsíců, to vážně nechápal. Vždyť se teď klepal jak ratlík! Podle Rokura Midorikawy byl Makoto Akimachi ubožák, který ani pořádně nevěděl, co chce. Nejdříve se tak statečně bil, že to neudělal, a pak se jim ze všechno doznal. Nikdo to nechápal. Že by měl až takové výčitky svědomí? To těžko! Důkazy však byly jednoznačné. Nevěděl proč, ale ten člověk, co teď vypadal jako spráskaný pes a právě čelil obžalobě, na něj působil nanejvýš komicky. Vtipná figurka. Karikatura. To jen kvůli tomu směšnému divadélku sem přišel. Výsledek byl stejně jasný.
"Popište mi, co jste ten večer dělal," vyzval žalobce obviněného, aby mu popsal den první vraždy.
"V práci byl těžký den," začal Akimachi bezvýrazně. Odříkával to jako naučený text, pohled upřený kamsi do ztracena. "Jako vždy jsem se šel po takovém dni napít do baru na rohu ulice. Ta žena, Fukuzawa, tam často chodívala hledat zákazníky. Každý o ní věděl, že je šlapka…" Při těch slovech někdo zalapal po dechu. Ozvalo se i pár šokovaných vzdechů. Některé páry očí jej v ten moment probodávaly ještě ostřeji. Opovážil se nazvat jejich známou děvkou. Ten syčák! Chvíli bylo ticho, pak pokračoval stejným monotónním hlasem jako předtím: "Když jsem vyšel ven, stála tam. Dali jsme se spolu do řeči jako už mnohokrát, ale asi měla špatnou náladu. Pohádali jsme se. Cestou domů mě pronásledovala a křičela na mě všelijaké nadávky. Štvalo mě to. Když jsem pak v kaspe nahmatal jakýsi balíček a zjistil, že je v něm nůž..."
"Tak jste ji umlčel," dořekl za něj žalobce.
"Námitka!" zvolal Akimachiho právník okamžitě. "Žaloba nemá právo přerušovat výpověď mého klienta."
"Námitka se připouští," odklepla soudkyně prostě. "Nemusíte na otázku odpovídat," otočila se na Akimachiho.
"Ano," pronesl Akimachi tiše, jakoby slova soudkyně ani neslyšel. "Zabil jsem ji," dodal o něco hlasitěji.
"A stalo se tak tímto nožem, předpokládám," pokračoval žalobce, když si došel pro průhledný plastikový sáček obdařený štítkem s podivnou břitvou uvnitř. "Důkazní materiál číslo dvacet tři. Speciální lékařský skalpel nalezen ve vašem domě při domovní prohlídce s vašimi otisky a pozitivem na krev, shodující se s krví oběti, jak objasnila analýza DNA. Dle soudního znalce identifikován jako vražedná zbraň. Kde jste k němu přišel?"
Jo, to by mě taky zajímalo... Midorikawa se hořce usmál. Najít tento kousek dalo týmu docela zabrat. Nožík se sice skrýval doma, ale do špinavého prádla se podívali až téměř ke konci celé prohlídky. Jak ho napadlo schovat usvědčující důkaz právě tam, to bylo pro oddělení záhadou. Midorikawa však zastával nejjednodušší z možných vysvětlení - prostě na nůž v kapse zapomněl a omylem ho tak hodil spolu s kalhotami do špíny.
"Byl to dárek. K narozeninám," dodal Akimachi rychle, když si všiml žalobcova nadzvednutého obočí. "Manželčin bratranec je chirurg a bral to jako povedený vtip. Netušil jsem, že jsem ho dal do kapsy té bundy, dokud..." Nedořekl.
"A tu noc druhé vraždy? Proč jste zabil tu ženu?"
"Námitka!" ozval se opět Akimachiho právník. "Můj klient ještě nebyl shledán vinným."
"Přijímá se," pokynula soudkyně.
Akimachi však znovu pokračoval dál, jako by se nic nestalo: "Ona mi chtěla pomoct. Byla to psycholožka. Všechno jsem jí řekl, ulevilo se mi, ale ona mě chtěla udat. Zpanikařil jsem." Poprvé se v Akimachiho tváři odrážela lítost. Nechtěl to udělat, ale v ten moment neviděl jiné východisko. "Od té doby to pro mě byla droga. Zabíjel jsem, když jsem byl ve stresu. Pomáhalo mi to," dodal o chvíli později.
"Takže přiznáváte, že jste ty ženy zabil?"
"Ano."
"Potom tedy nemám další otázky." Žalobce se otočil na podpatku a odkráčel si sednout na své místo s úsměvem na tváři spokojený, že se mu dnes tolik dařilo.
No tak! Bojuj chlape! povzbuzoval jej v duchu Midorikawa. Takhle to bylo o ničem. Jen hotová formalita. Tento soud vlastně ani nemusel proběhnout. Už zažil spoustu případů a pěknou řádku ostrých sporů, ale tohle nebyl ani ten nejslabší odvar. Akimachi se hned vzdával. Všechno vyslepičil. Jakoby mu ani pořádně nedocházelo, že se právě veřejně doznává k činu, za něž by ho v jiných státech čekal trest smrti. Nechápal to. Nechápal. Proč to Akimachi dělal? Stále tu pro něj byla tato záhada. Možná, že je to vážně jenom ubožák. Prostě ubožák…
"Děkujeme žalobci za předložení důkazů a vyslechnutí obžalovaného. Nyní přistoupíme k dalšímu případu. Jde o obvinění z napadení a pokusu o vraždu. Obvinění podala Viola Yagami proti Makotu Akimachimu," ujal se slova soudní zástupce. "Soud tímto povolává již zmíněnou Violu Yagami, aby zde pod přísahou sdělila své obvinění."
Midorikawa se na židli nervózně zavtěl. Promnul si ruce a zbystřil pozornost. Ale, ale … Tak se ukaž. Podíváme se, co v tobě vězí. Sokolím zrakem pozoroval černovlásku, jak postupuje směrem k lavici pro svědky. Šla zpříma s hlavou vztyčenou. Rozhodně měla styl. A v ten moment už ani nevypadala jako malé ustrašené děcko, které vyslýchal na stanici. Vyzařovala z ní nějaká síla, které nerozuměl. Jakoby právě pochopil, co na ní Toshiro kdy viděl. Posadila se na lavici a ta zajímavější část právě začala.
.
Netrvalo to dlouho. Nejprve se soudu předvedly důkazní materiály a poté se přešlo k výslechu obžalovaného. Na pomoc mu nebyli přivoláni žádní svědci. Vše proběhlo hladce a rychle. Možná až moc rychle. Akimachi se k svým činům doznal. Ke konci jí už bylo téměř líto, jak tam zkroušeně seděl na lavici a ke všemu se bez odporu přiznával. Narozdíl od ostatních však Viola věděla proč. Dělal to kvůli svým blízkým, které miloval a chtěl je tím ochránit. Protože kdyby se tak nestalo, muž jménem Smith by je dozajista umučil. O tom nepochybovala.
"Violo, měla bys jít," dloubl do ní Toshiro jemně.
Zmateně se na něj podívala. Celou dobu rozjímala nad Akimachiho osobností a jeho osudem, až si ani neuvědomila, že ji soud vyzval, aby předstoupila.
"Právě tě předvolali," odpověděl na její nevyřčenou otázku.
Cože? Už? To tam mám jít… Teď?! Panika ji zaplavila rychlostí stržené laviny a dopadla na ni stejnou silou. Roztřeseně vstala a vydala se na cestu k výslechové lavici. Připadalo jí, že se od ní její cíl vzdaluje. Kráčela neuvěřitelně dlouho. Snažila se srovnat si myšlenky, ale moc jí to nešlo. Nohy jí ztěžkly a každý nový krok ji stál nemalé úsilí. V ten moment byla žhavou adeptkou na sesypání se před publikem. Přesto zaťala zuby a kráčela se vztyčenou hlavou. Nechtěla dát najevo svůj strach. Zrak při tom upírala přímo před sebe ke svému cíli. Zakazovala si uhnout pohledem kamkoliv jinam, protože věděla, že by ji to v tu chvíli rozptylovalo a ona by pak ztratila i ten poslední ždibeček odvahy, který v sobě našla.
"Nyní zde před soudem a přede svědky přísahejte, že budete mluvit úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčíte," poručila Viole soudkyně, když se posadila.
"Přísahám na svoji čest, že vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím," odpapouškovala Viola poslušně naučenou větu, i když předem věděla, že jim tu spoustu věcí schválně zamlčí. Třeba její schopnosti by z celého procesu ráda vynechala.
"Nyní prosím advokáta pana Akimachiho, aby přistoupil k výslechu svědkyně. Svědek je váš," pronesla soudkyně do mikrofonu a svá slova stvrdila klepnutím kladívkem.
"Slečno Yagami," začal Akimachiho právník a upřel na Violu zrak. "Vy tedy tvrdíte, že jste dne 12. října byla napadena mým klientem. Můžete nám popsat, jak k tomu došlo?"
Viola polkla na prázdno. Na čele jí vyrazily první kapičky potu. Chvíli pozorovala, jak si hraje s prsty. Věděla, že tato otázka přijde, ale že ji tak zasáhne, to nečekala. Slova se jí vytratila z úst. Pociťovala sucho v krku. Jemně si odkašlala, než promluvila. "J-já… šla jsem parkem a … Zaslechla jsem za sebou kroky…" spustila pomalu, ale u každého druhého slova se zasekávala. Když mluvila, pozorovala své ruce, aby unikla před zraky ostatních, které se právě soustředily na její osobu.
"Šla jste parkem? Proč?" chytil se právník šance, jelikož dlouho nepokračovala.
"Hlídla jsem mladší sestru a později jsem ji šla vyzvednout od kamarádky. Když jsem tam přišla, řekli mi, že už ji dávno zavezli domů, tak sem šla taky. Cesta byla dlouhá, stmívalo se, a já si ji chtěla o něco zkrátit přes park," odříkávala tiše. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Dělala dlouhé pauzy mezi slovy, jelikož se na svou řeč nedokázala soustředit. Jediné, na co v ten moment byla schopná myslet, bylo jednak její vystupování, které určitě působilo dojmem, že lže, a pak také upřený pohled Akimachiho právníka spolu s jeho úsečnými otázkami a pochybovačným hlasem.
"A to jste šla … sama?" předstíral překvapený tón, když zdůrazňoval poslední slovo.
"A-ano," vykoktala a představovala si, jak debilně to v jejím podání muselo znít.
"V té době už však bylo všude plno upozornění, že jsou takové vycházky nebezpečné…" poznamenal právník jakoby pro sebe.
V ten moment si uvědomila, že takovým dotazům už jednou čelila. Při pohledu na Rokura Midorikawu se jí vše živě vybavilo. Nedůvěra, podezřívavost, zpochybňování jejích slov. Policista jí hleděl přímo do očí a svým postojem dával jasně najevo, že ho jejím chováním hluboce zklamala. Ona to tak však nechtěla nechat! Nemohla. Zavřela oči a na okamžik přestala vnímat okolí. Zhluboka se nadechla a pevným hlasem do mikrofonu pronesla, bez zájmu, že tím pravděpodobně skočí právníkovi do řeči.
"Jistě, že jsem se bála. Proto jsem taktéž začala utíkat, když se za mnou objevila neznámá osoba. Stmívalo se a já potřebovala rychle domů. Proto jsem tu cestu riskovala." Když mluvila, nesledovala své ruce jako předtím, ale oplácela pohled policejnímu řediteli. Až při poslední vědět kontakt přerušila a přesunula svou pozornost na právníka.
"Říkáte, že se stmívalo. Kolik hodin asi bylo?" jak se právník okamžitě nového záchytného bodu.
"Asi kolem páté-šesté. Nevím. Už si to přesně nepamatuju," odvětila klidně.
"To už se stmívalo celkem brzy, nemyslíte? A jste si jistá, že jste v ten moment byla schopna rozpoznat mého klienta? Přeci jen bylo málo světla... Kdo ví, co jste viděla."
I tuto otázku čekala. Její odpověď však nečekal nikdo z přítomných.
"Chcete snad tvrdit, že trpím nějakou oční chorobou?" ohradila se téměř okamžitě. Právník na ni překvapeně zamrkal. Chtěl jí na to něco říct, ale ona byla rychlejší. "Při přípravě obhajoby jste tuto možnost určitě promýšlel, takže dle zprávy mého lékaře jisté víte, že mám zrak naprosto v pořádku. Jinak bych to mohla brát jako urážku na veřejnosti. Mimochodem vážně pochybuji, že bych si ten obličej kdy spletla. On se vám docela vryje do paměti, když mezi vámi je jen pár centimetrů a ostrý nablýskaný nůž." Poslední větu pronesla chladně a odměřeně. Nepřála si, aby ji přemohly slzy, jako doposud pokaždé, když o tom mluvila.
"Dobrá... Mohla byste nám tedy popsat zbraň, kterou vás můj klient údajně ohrožoval?" kapituloval Akimachiho právník a raději přešel k jinému tématu.
"Proč?" zeptala se Viola klidně. "Abyste mi pak řekl, jak hezky jsem si její vzhled zapamatovala, když ji tu před chvílí předváděli?" přešla během okamžiku do útoku. Nikdy v těchto slovních přestřelkách nebyla dobrá, jelikož nevěděla, jak získat nad útočníkem převahu. Vždy se snažila moc nezapojovat, počkat, až se situace uklidní, což však nyní nebylo možné. Často slýchávala, že nejlepší obranou je útok, a dnes si to prvně vyzkoušela. Poprvé se rozhořčila, protože ji právníkova otázka urazila. Prý špatné vidění... Ona mu dá špatné vidění! Dál postupovala rafinovaněji. Prvním útokem jej evidentně zaskočila, což ji částečně uklidňovalo a ona mohla snadněji uvažovat. Aby vyhrála, musela myslet jako právník. A jako právníka by ji určitě zajímalo, na co dalšího se protivník zeptá. S úsměvem shledala, že se její schopnost projevila.
Advokát na její otázku neodpověděl. Pouze se krátce ponuře usmál a pokračoval: "Co se stalo po napadení?" Jako by tím připustil, že se ji Akimachi doopravdy pokusil zabít.
"Nejdřív jsem jen tak běhala ulicemi. Až jsem si byla jistá, že mě nepronásleduje, vydala jsem se k domovu. Doma jsem se osprchovala a šla si lehnout," řekla po pravdě.
"A to jste o tom napadení nikomu neřekla?"
"Ne. Bála jsem se, že by mi to ostatní nevěřili. Přece jen jsme tam byli sami. Žádní svědkové. Bylo by to slovo proti slovu."
"Takže teď bychom vám to věřit měli? Jak víte, doopravdy je to slovo proti slovu."
Situace se začala obracet. Violin právník zakoulel očima. Co to ta holka mele? Ona však zůstala nanejvýš klidná. "To se dozvíme, až bude můj zástupce zpovídat pana Akimachiho," odvětila a poprvé při tom z úst vypustila jméno muže, který ji napadl. "Možná se ptáte, proč jsem nevystoupila dříve. Netušila jsem, že se jedná o onoho sériového vraha. Nechala jsem tu událost spát a doufala, že zapomenu. Když jsem ho však potkala na hodině sebeobrany, vše bylo v mžiku zpátky. Uvědomila jsem si, jak lehkovážné bylo, nechat to být, odsunout do pozadí. Co kdyby napadl i jiné dívky jen proto, že jsem se bála vystoupit? To jsem nemohla dopustit."
Akimachiho obhájce si jen odevzdaně povzdechl. "Nemám další otázky."
.
Síň rázem utichla, aniž by k tomu přítomné musel kdokoliv pobízet. To mohlo znamenat jen jediné - soudci se vrátili. Nebyli tam dlouho. Zřejmě měli v jeho případu jasno. Ani ho to nepřekvapovalo. Stále v něm však hořel onen plamínek naděje, jež byl při pohledu na přísný pohled hlavního soudce okamžitě násilně zadupán. "Prosím, povstaňte. Soud nyní vynese své rozhodnutí," ozval se zástupce a předal tak slovo malé postarší, přísně vyhlížející Japonce. Dech se mu zastavil. Všichni s napětím čekali.
Soudkyně si krátce odkašlala, než do mikrofonu pronesla: "Na základě vyslechnutí zde přítomných svědků a předložení nepopiratelných důkazů, v souladu s platnými zákony jsme se ve věci Makoto Akimachi versus stát rozhodli následovně. Obžalovaný Makoto Akimachi byl vinným ve všech bodech obžaloby a tímto je mu uložen trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti zkrácení trestu nebo zaplacení kauce. Tímto prohlašuji jednání za ukončené."
Klep. A bylo dokonáno. Ani nevěděl jak, ale záhy se mu želízka opět objevila na jeho zápěstích. Chladný kov ho mírně studil a zařezával se mu do kůže. Netušil proč, ale po vyřčení rozsudku se mu přece jen ulevilo. Konečně to měl za sebou. Teď už mu zbývá jen dokonat to něco málo života, co mu na tomto světě zbývá, zavřený někde v cele s podobnými jako byl on. Čísi silné ruce jej surově zvedly a už ho postrkovaly do zad a odváděly ze soudní síně.
V davu vyhledal svou manželku, která seděla vzadu v sále se zrakem upřeným k zemi a snažila se být neviditelnou. Chtěl se s ní ještě naposledy vidět, dát jí nějak najevo, že ji stále miluje, ale ona se na něj ani nepodívala. Chápal ji. Kdo by také stál o manžela - vraha? Právě ho nejspíš musela nenávidět. Rád by jí to všechno vysvětlil, ale předem věděl, že by ho neposlouchala. Možná, že za ním časem přijde. Bude vědět, kde jej hledat. Jeho bydliště se už nezmění. Jeho pozornost náhle přitáhla postava stojící opodál za jeho chotí. Stála vzadu ve skrytu stínu a nešlo jí vidět do obličeje. Přesto vycítil její pohled. Dotyčný jej sledoval. Pak se postava náhle pohnula, udělala pár kroků v před a předstoupila před jeho ženu. Cizinec jí položil ruku na rameno a nejspíš k ní něco promluvil, jelikož vzhlédla. Poté vstala a neznámému po boku kráčela k východu. Těsně přede dveřmi se muž otočil a Akimachimu se tak naskytl pohled na Smithe s krutým úsměvem na tváři.
Tohle zjištění jej naprosto odrovnalo. Co ten tam dělal? Co dělal s jeho ženou?! Poté mu to došlo. Přišel se podívat, zda všechno proběhne hladce. Zda dostojí svému slovu. A kdyby ne, jeho žena byla pojistkou. Ten úsměv se mu však nelíbil. Byl to spíš škleb, který ztělesňoval krutost a bezcitnost. Bál se, aby jí nic neudělal. Záruku však neměl žádnou. Mohl jen doufat. Hned další na ráně byla větší skupinka okolo té černovlasé dívky. Právě se bavila se svým učitelem sebeobrany. Kdyby jen věděla, kdo ji učí, napadlo jej bezděky. Ironie, že zrovna tento člověk učil, jak se bránit. Nahlas však neřekl nic. Nemohl. Uhnul tedy pohledem a v další vteřině už musel sklopit hlavu, jak jej do očí udeřily oslnivé blesky fotoaparátů.
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 14. května 2010 v 22:12 | Reagovat

Wow, hned se na to vrhnu. Ta rychlost, smekám O_O

2 Kitty | Web | 14. května 2010 v 22:53 | Reagovat

Cha, takže to mám za sebou, podobně jako Viola. Ozubená kolečka se zas trochu pohnula a zaskřípala. Proč je tu tolik otáze bez odpovědi?
Hele já ti něco řeknu, holka, drž se svýho pera/klávesnice, protože to napětí vážně dokážeš udržet (aspoň u mě) a výdrž máš taky slušnou. Hm... ještě mám co dohánět (pokud to má vůbec cenu :-D).

3 Polgara | Web | 15. května 2010 v 19:14 | Reagovat

Akimachiho mi bylo místy až líto, jít do vězení s vědomím, že to na něho celou tu dobu bylo jenom nahrané...ale Violka se nám nezdá a začíná vystrkovat dosud schované drápky :-D Tak doufejme, že si je pak neotupí.
Mimochodem, za tu pomoc děkovat nemusíš, pomohla jsem ráda :-)

4 Zmražená Opice | Web | 16. května 2010 v 18:49 | Reagovat

Viola se nějak mění, už opravdu není tak tichá a stydlivá... To se mi líbí :)
O tom soudu to zní dost věrohodně, jako by to psal někdo, kdo se v soudech orpavdu vyzná :)
No prostě je to dobrá kapitola a zajímalo by mě, jak se to všechno bude vyvíjet dál :)

5 Pistynka | Web | 16. května 2010 v 19:13 | Reagovat

Hezká kapitolka, konečně se nám trošičku pohnul slibovaný děj a "kapitoly pod soudu" aneb komplikace vztahu Violy s Toshirem (jak jsi avizovala) se blíží. :-) Všimla jsem si dvou drobných chybek: "Stále v něm však hořel onen plamínek naděje, jež byl při pohledu na přísný pohled hlavního soudce okamžitě násilně zadupán." V celé kapitole jsi mluvila o hlavní soudkyni. A trest odnětí svodoby na dobu neurčitou je blbost, teda myslím :-)

6 Awia | Web | 16. května 2010 v 20:13 | Reagovat

[1]:,[2]: Kitty: :-D Ani ne. Psala jsem to docela dlouho právěže.
Aby ses měla na co zeptat. :-P

[3]: Polgara: Mě už pak taky, věřila bys tomu? A to ho vážně nemám ráda. I když moje názory na postavy se den ode dne mění, jak je víc a víc poznávám. To spíš začala mlátit packama. Drápky teprve vytáhne. ;-)

[4]: Zmražená Opice: No jo no ... už nechce být v pozadí. Však taky nebude! Hahá, jestli se někdy dostanu k druhé knize, tak to teprv budete čubrnět. A co teprv ve třetí, nebo ve čtvrté? Hm?
Vážně? Tak díky za poklonu. Já o tom vím velkýho zbla, ale snažila jsem se, no.

[5]: Pistynka: Jo jo. Už to nebude dlouho trvat. Ale příští kapitola bude taková ... no, až tak moc se tam nestane, co jsem se tak dívala. Ale zásadová trošku bude. :-D
To bylo někde na začátku, ne? Vem to tak, že obecně je hlavním představeným soudního procesu soudce. To, že to byla soudkyně se dozvíme až později. Nemyslím proto, že tahle "chyba" vadí.
No ... to já nevím. Ale když mě se tam nechtělo psát na doživotí. Doba neurčitá vlastně znamená to samé, ne? I když právník by mi za to asi dost nadával. :-D

7 evi | Web | 18. května 2010 v 19:52 | Reagovat

no jo, kdopak z nás asi ví, jak to chodí se soudy v Japonsku? :-D Pojala jsi to trochu po americku, to je jasné, člověk to zná z televize (všechno to "námitka!" a "vyhovuje se!"), jen jsi vypustila porotu a nechala rozhodovat soudce, jako je to u nás, souhlasím s tím, neboť porotní systém moc neuznávám... Jenom myslím, že ani v Japonsku odsouzení na dobu neurčitou neexistuje - obvykle se stanoví konkrétní délka trestu, případně se dotyčný dobrák odsoudí na doživotí. Tak mě napadá, jestli mají v Japonsku trest smrti? Těžko říct...
Moc pěkně jsi se s tím poprala, tohle vždycky ráda sleduju v televizi, ale psát bych to nechtěla :-)

8 Awia | Web | 19. května 2010 v 16:42 | Reagovat

[7]: evi: Fajn, fajn, s tím rozsudkem už je to opraveno, no... :D Ste se na mě spikli, jen to neschovávejte. Já vás prokoukla! :-D
No ale tak jak jinak jsem to měla napsat, když jsem u nás v česku u soudu nikdy nebyla (natož v japonsku), ale neboj .... však já to vypyluju. Časem. Jo a porotu taky nemám ráda. Proto jsem ji tam nechtěla. :-P To nevím, ale jestli pak někdy zjistím, že je, tak ho k němu v další verzi určitě odsoudí. :D (Ne, že bych mu to přála... Akimachi je takovej ťuňťa).

9 Lomeril | 21. května 2010 v 10:34 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že nikdo z nás asi nemá tušení, jak to u soudů chodí, tak si myslím, žes to zvládla dobře. Taky si teď zkouším něco z pseudonašeho světa, resp. píšu myslím svojí první povídku, kde mají věci jako auta, mobily a elektriku. :-) Njn, já jsem troglodyt.
Ale měla jsem pocit, že v Japonsku trest smrti mají - alespoň v Death Note se tak tvářili...
Ťunťa! Ona řekne o šíleným sériovým vrahovi, že je to ťunťa! No potěš koště... (I když s tebou v podstatě souhlasím.)

10 Awia | Web | 21. května 2010 v 16:11 | Reagovat

[9]: Lomeril: Děkuju. :D Přesně něco takového jsem potřebovala slyšet. Ale slibuju, že až to budu příště psát, budu to vědět. Což je ale v nedohlednu, takže zatím v klidečku... :D Tak to přeju hodně štěstí. I když si občas říkám, jestli by nebylo jednodušší psát o světě, který jsem si komplet vymyslela. Ale na druhou stranu všechna ta pravidla a zákonitosti - kdo by si to měl všechno jako pamatovat?! :D
Já nevím. Přiznávám, že o tomto jsem se neinformovala. A jak jsem už komusi říkala, jestli mají, tak v příští verzi k němu Akimachiho určitě odsoudí.
xD No jasně. A jak jinak bych ho měla nazvat. Vždyť je to pravda! A vůbec ... třeba takový Smith je taky magor, ale v dobrým slova smyslu. Poslední dobou ho mám i ráda. Je s ním sranda. :-D

11 Lomeril | Web | 21. května 2010 v 16:24 | Reagovat

Je jednodušší psát o světě, který si člověk komplet vymyslel. Pak totiž nikdo nemůže přijít a říct, že v tomhle státě to ale mají tahle apod. Pravidel a zákonitostí si člověk moc pamatovat nemusí, já si to všechno píšu, ale stejně většinou máš jako základ náš svět v nějaké jeho historické etapě, takže spoustu vytáhneš odtamtud a zbytek si vymyslíš.
Můj povídkový pokus se už u mě na blogu rozjel a do těch postav jsem se tak trochu zamilovala... :D

12 Awia | Web | 22. května 2010 v 7:48 | Reagovat

[11]: Lomeril: No jasně. Ale aj tak. Já v to našem světě pěkně zůstanu. Má to taky svý opodstatněný důvody. Přece jen v příběhu jde o to, že by se to eventuelně mohlo stát, že ... xD
Určitě na to kouknu, až budu mít čas. Ale to říkám pořád ... Ne, podívám se, určitě. :)

13 Kaori | E-mail | Web | 29. června 2010 v 19:21 | Reagovat

Páni, holka se pěkně rozkecala O.o Ty její argumenty byly skvělé, tenhle díl se mi hodně líbil. Opět to dostalo na té "reálnosti" a povedlo se ti to popsat vážně výborně. Jsem zvědavá, co bude vyvádět Smith... A už jsem celá nějak roztěkaná z toho, jak tam všichni zařizují ty hrozně tajné věci, které souvisí s papírováním a datlováním do počítače :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.