30. května 2010 v 21:33 | Awia
|
.
"Někoho čekáš?" zeptala se Kisame podiveně, když Viola pobíhala sem a tam po kuchyni a chystala různé věci, jako skleničky nebo něco lehkého k zakousnutí. Na stole již ležely připraveny různé papíry a nějaké materiály, které Viola včera večer našla. Nebylo toho mnoho, ale pořád lepší než nic. "Hm… nějak moc se chystáš. To bude určitě pánská návštěva," pokračovala Kisame ve svých úvahách. "Ale Toshiro to nebude. To by ses tolik nesnažila, aby bylo uklizeno. Takže mu zahýbáš!" vykřikla vítězoslavně nad tím, k jak skvělému úsudku došla.
Viola se zarazila. "Cože?" otočila se zmateně na sestru. Z celého jejího proslovu zaslechla jen tu poslední větu. "Prosím tě Kisame, co to zase meleš? Já tady teď čekám návštěvu, tak neruš. Běž si hrát do pokojíku, nebo se dívej na film, nebo cokoliv, ale hlavně tady neotravuj vzduch, jo?"
"Tak sis sem pozvala nějakýho chlapa," konstatovala Kisame klidně. Nebyla to otázka.
"A kdyby?" opáčila Viola vyzývavě. Při pohledu na Kisame lehce nadzvedla jedno obočí. Vykrucovat se nemělo cenu. Stejně by pak vyšlo najevo, že lhala.
"Povím to Toshirovi," procedila Kisame skrz zuby.
Viola se zasmála. "A co mu řekneš? Že jsem tady měla spolužáka a řešili jsme projekt do školy? Prober se, Kisame. Život není pohádka plná intrik a lží. Tady vážně o nic nejde. A kdyby v tom něco bylo, pro tebe se nic nemění. Podle Toshira jsi jen malá holka, kterou občas musím hlídat. Nic víc, nic míň."
Kisame se Violina řeč bytostně dotkla. Takovou urážku už dlouho neslyšela. Nejvíc ji na tom vytáčelo, že to bylo od její vlastní sestry. Nadechla se, že jí na to něco řekne, ale následně okamžitě sklapla. Chvíli pak ústa otvírala a zase zavírala, aniž by z nich vyšla jediná hláska. Vypadala jako kapr na suchu. Nakonec přestala a jen zrychleně dýchala. Nozdry se jí vzteky rozšířily. Chvíli se zdálo, že se na Violu vrhne.
Ostrý zvuk domovního zvonku prořízl ticho v místnosti se stejnou rychlostí a silou jako blesk sklouzávající po temné obloze. Ať už měla Kisame v plánu cokoliv, právě od toho ustoupila. "Však si nemysli. Já už si to ohlídám," usykla jedovatě a nenávistně probodávala sestru pohledem.
"Jak chceš," pokrčila Viola rameny. Dál se tím už nehodlala zabývat. Raději šla otevřít.
.
"Pojď dál," pozvala ho dovnitř a ustoupila stranou, aby mohl projít.
Dveřmi proklouzl rychle a tiše jako nějaký zloděj při lupu. Mezi tím, co za ním Viola zavírala dveře, si v předsíni odložil. Když se na něj otočila, našla ho pohupovat se na špičkách a rozhlížet po bytě. "Hezkej kutloch. Takovej prostornej. Hlavně na zdejší poměry," poznamenal.
"Nemyslím, že jsme tady proto, abychom rozebírali náš dům," opáčila suše.
Omluvně pokrčil rameny a zvedl ruce na znamení smíru. "Fajn. Jak chceš."
"Ale…?" otočila se na něj s nadzvednutým obočím.
Samolibě se usmál. "Jen bys mohla být trošku vstřícnější. Zvlášť, když to člověk myslí dobře."
"Tys to snad někdy myslel dobře?"
"Já?" podivil se upřímně. "Vždycky," mrkl na ni a směle vstoupil do kuchyně, kde se rozvalil na židli. Okamžitě si vzal plnou hrst solených oříšků. Jako doma… "Koukám, že užs to tady všechno připravila," řekl s plnou pusou a pohodil hlavou k papírům na stole.
V duchu se musela ponuře zasmát. Leito ji snad nikdy nepřestal udivovat. A vyvádět z míry, dodala si pro sebe kysele a usoudila, že jí nezbývá nic jiného než čekat, dokud se mu to zase nepovede.
"Tak, kde začneme?" zeptala se, když si přisedla ke stolu. "Máš nějaké nápady?"
"To se chceš vážně bavit o škole?" podíval se na ni nevěřícně.
"Vadí ti to moc?"
"Jo. Bude to nuda." Kysele se u toho zaksichtil.
No jasně. Typický Leito, pomyslela si hořce. "I když se to možná nezdá, zas tolik času na to nemáme. Nechci začít pozdě, abych se pak nemusela stresovat. Takhle můžeme pokaždé udělat kousek a nikam nespěchat. A navíc-" Zarazila se. Neposlouchal ji. Díval se kamsi za ni a okázale ji ignoroval.
"Nazdárek," řekl neutrálně.
Otočila se. Ve dveřích stála Kisame a nedůvěřivě si Leita měřila. Bez jediného slova se pohrdavě ušklíbla a odešla.
"Kdo to je?" zeptal se, když se za ní dveře s bouchnutím zavřely.
"Sestra."
"Sestra?" uniklo mu překvapeně.
Viola na něj nedůvěřivě pohlédla. "Proč? Máš s tím problém?"
"Ne," ozval se okamžitě. "Já jen, že jste tak … jiné. Nikdy bych to do vás neřekl," dodal po chvíli.
"Jestli ti nějak vadí, tak si jí prostě nevšímej. Je nevychovaná a občas umí být docela otravná," řekla prostě. K jeho poslední poznámce se raději nevyjadřovala. Tohle slýchávala tolikrát. Teď už dokonce věděla, proč tomu tak je. Ve skutečnosti sestrami nebyly. "Ale zpět k tématu," mávla nad tím rukou. "Máš teda nějaký nápad?"
"Ne," odpověděl krátce.
"Já mluvím vážně!" obořila se na něj, protože on to tak evidentně neviděl.
"Však já taky."
Zaraženě na něj zírala. On se jen potutelně usmíval. A bylo to tady. Konečně se mu podařilo ji naštvat. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit. Svou mysl soustředila na příjemné věci jako například na to, jak mu uštědřila pořádný políček do tváře. Už jen samotná představa ji uspokojila a neměla proto potřebu pokračovat v jejím realizování. Nikdo však nemohl zaručit, že až ji příště naštve, tak k tomu náhodou nedojde.
"Máš alespoň nějaké materiály?"
"Materiály? Na co?" zeptal se zmateně a poškrábal se při tom na hlavě.
Nejdříve si myslela, že špatně slyšela. Když však uviděla jeho udivený výraz, přesvědčila se o opaku.
"Dělal jsi vůbec něco během toho týdne, co jsem byla nemocná?"
"Měl bych?"
Sladce se na ni usmál. V ten moment by mu nejraději vymlátila všechny zuby z pusy. Hlavu skryla do dlaní. Tohle nemělo cenu. Copak to zase měla dělat celé sama?
"Myslel jsem, že se dneska dohodneme, co a jak. Ne, že budeš chtít hned začít," ohradil se na obranu.
"Tak příště radši nemysli," utrousila jedovatě.
"Překvapeně na ni zamrkal. "Cože? Tak promiň, že telepatii zrovna neovládám."
"To nemá s telepatií nic společného."
"Vážně? A s čím teda?"
"Spíš to vypovídá o inteligenci daného jedince," oznámila mu sladce.
"Chceš tím snad něco říct?" zeptal se a výhružně při tom zvýšil hlas.
"Ale nic," odvětila klidně. "Já jen, že tě mohlo napadnout si taky něco připravit," dodala kousavě. Ironii v hlase přestala potlačovat. "I když to bych od tebe asi očekávala příliš."
"Tak proč sis to neudělala sama?" vyjel na ni okamžitě.
"Abych pak byla zase za debila a udělala to celé za oba?" ohradila se dotčeně. I ona teď zvýšila hlas.
"Třeba," vyprskl na ni naštvaně.
Zalapala po dechu. Ten…! "A co jsem vlastně čekala?" řekla spíš sama pro sebe. "S tebou se prostě pracovat nedá. Na to ten tvůj malinkatý mozeček nestačí," setřela ho kysele.
Teď už přímo zuřil, když na ni křičel. "A ty jsi zase nějaká moc chytrá. Chováš se, jako bys…" Větu nedokončil. Ne, že by snad nechtěl, ale ve dveřích se opět objevila Kisame. Zvědavě nakoukla do kuchyně, aby zjistila, co je to za rámus. "Jako bys snědla všechna moudra světa," dořekl ve francouzštině s jistotou, že mu ta malá copatá holka na rozdíl od Violy nerozumí. "Mais le poing tu devrie regarder à penser de tu. Tu est si vexatoire, ça fait mal. Arrogante et hautaine sur tous les autres. Cela suffit. Je m'en vais!!*"
"Dveře jsou támhle," pokynula mu hlavou. Jeho slova se jí dotkla. To on byl ten, kdo nic nedělal. Navíc právě popsal sám sebe. Ona a nesnesitelná? Arogantní? Povýšená? Kde na to proboha přišel?! Ani se neobtěžovala mu jít otevřít. Opřela se o židli a ruce zkřížila na prsou.
"Fajn," sykl jedovatě. Zvedl se ze židle a odešel z místnosti. Že opustil byt prozradila pořádná rána od vchodových dveří. Porcelán na chodě se nebezpečně zachvěl, jak se s ním celá police otřásla. Pak nastalo hrobové ticho.
.
Další den se Viola tolik nenamáhala. Prostě mu nalila sklenici vody, a tím její veškerá snaha končila. Proč se taky starat o takového debila, že? Opět pohlédla na hodiny a shledala, že už má deset minut zpoždění. Nijak ji to nevzrušovalo. Jestli si myslel, že bude po celou tu dobu nervózně pokukovat po hodinkách, kontrolovat čas a kousat si nehty, tak se tedy pořádně spletl, chlapeček. Aby se nějak zabavila a nepromrhala čas čekáním na NĚJ, posadila se ke stolu v hlavě si procházela všechny své nápady. Čas od času si něco zapsala na papír, aby měla přichystanou alespoň nějakou osnovu a později na to třeba nezapomněla.
Na chvíli se zamyslela. Nechala své myšlenky volně plynout, kdyby k ní náhodou sám od sebe nepřišel nějaký osvícený nápad, jak se v takových případech mnohdy stávalo. Nic takového však nepřišlo. Ten nezkrotný proud nahodilých obrazů a asociací uháněl svou vlastní cestou, až skončila u představy Leita, jak se tam rozvaluje na židli naproti ní, právě jako včera. Seděl tam suverénně a s naprostým klidem. Vše dělal s takovou samozřejmostí, jako by tam byl odjakživa. Přesto, na rozdíl od Toshira, do zdejšího prostředí nezapadal a tvořil tak jakýsi rušivý prvek, jenž ji rozptyloval a neustále přitahoval její pozornost na sebe. Cizímu člověku by se mohl zdát plachý a uzavřený, avšak při bližším seznámení by jeden žasl jakou jistotou a nezdolným sebevědomím oplýval. Strach jakoby mu byl cizí. A navíc v sobě měl to tajemství, které ji na něm nesmírně přitahovalo. Netušila, o co jde, ale věděla, že je tam. Chtěla ho rozlousknout, přijít mu na kloub, dostat se pod povrch a - rukou mu zajet do vlasů, ovonět jeho tělesný pach, svou tvář mít jen pár centimetrů od jeho a utápět se v jeho očích, líbat ho na krk, na ústa…
Domovní zvonek hlasitě zařinčel a utnul tok jejích myšlenek. Nezvedla se a nešla otevřít. Jen tam seděla a zírala před sebe. Neschopná slova, neschopná pohybu. Bez mrknutí hleděla kamsi do dáli, jako by snad někdo zastavil čas a ona v této poloze ustrnula. Tikání hodin však jemně naznačovalo, že se tak nestalo. Ohromená přemítala, nad čím se to právě přistihla přemýšlet. Líbat ho? Nikdy! Nepatrně se otřásla a teprve poté vyrazila ke dveřím, aniž by si při tom uvědomila, že návštěvník právě zvonil minimálně po páté.
Než otevřela dveře, párkrát se zhluboka nadechla. Nechápavě zavrtěla hlavou. Jak ji mohlo něco takového vůbec napadnout? Tu otázku si v duchu položila znova, když se před ní zjevil sám pan Perfektní v celé své kráse. Neochotně však musela uznat, že mu to dnes vážně seklo. Černá kožená bunda jasně naznačovala, že přijel na motorce. Pod ní se skrývalo čistě bílé triko, které kontrastovalo nejen s ní, ale taktéž zelenými korálemi houpajícími se mu kolem krku. K tomu měl tmavé džíny a černé boty s bílým pruhem po stranách a zelenými tkaničkami. Kombinace bílá-černá-zelená mu vyloženě slušela.
Vřelé přivítaní se nekonalo. Oba dva byli klidní a odměření. Mezi nimi zavládl jakýsi chlad, až jí z toho naskočila husí kůže. V tichosti se přesunuli do kuchyně, kde začali pracovat na společném projektu. Normálně by se jeden druhému vyhýbali tak týden, ale nyní byli násilně donuceni znovu se sejít, jelikož jim Kurosaki v ranní dvouhodinovce biologie prozradil, co všechno od nich bude v pololetní práci vyžadovat. Leito nejspíš následně usoudil, že by bylo dobré začít, neboť to byl on, kdo za Violou přišel a měl snahu se na něčem domluvit. I když se málem opět pohádali, nakonec se shodli, že by bylo vhodné začít již dnes. Kisame navíc nebyla to odpoledně doma, takže je neměl kdo rušit.
"A co se třeba zaměřit jen na jeden konkrétní druh v určité oblasti?" navrhl Leito, když přemýšleli, na co zaměřit praktickou část.
"Ne, to je blbý," zavrtěla Viola hlavou. "Zabralo by to spoustu času a ten my nemáme. Copak tobě by se chtělo strávit celou sobotu pozorováním ptactva?"
"To fakt ne."
"Mě spíš napadlo něco jiného," začala Viola zamyšleně. Leito ji se zájmem pozoroval. "Co takhle něco na téma ochrany ptáků v našem okolí. Nebo péče o ně. Myslím tím, jak se o ně ostatní starají a tak. Možná to zní stupidně, ale já v tom vidím ohromné možnosti. Mohli bychom udělat ankety, zajít za odborníky pro rozhovory, navštívit nějaké centra…" Fantazie jí jela na plné obrátky. Tento nápad se jí líbil. Velice líbil. A o to byla na sebe pyšnější, neboť na něj přišla sama. Jen ji to tak mimochodem napadlo… Mohli by se zajít poptat i do zverimexů nebo na nějaké chovné stanice. Možností bylo spousta!
"To nezní zas tak špatně," poznamenal Leito a chvíli nad tím přemýšlel.
"V podstatě bychom se mohli zaměřit na cokoliv," pokračovala Viola a podporovala tím svoji myšlenku. "Můžeme tam zmínit druhy, které se tu vyskytují, čím se vyznačují, jak žijí, v kterou roční dobu se s nimi vůbec setkáváme… Potom se třeba zaměřit na to, kde se vyskytují, ale nepozorovali bychom je tam. A pak bychom dodali, jak jim pomoci, aby ve zdejším prostředí přežili. Jak jim napomáhat v zimě, například. Na konec dáme nějakou anketu a třeba statistiky a máme to!"
"Tak fajn a jak přesně bys to chtěla udělat?"
Nadšení na chvíli opadlo. Začala nad tím hlouběji přemýšlet. "Nejdřív bychom se asi měli podívat, co se tady v okolí nachází. Myslím tím, jestli tu vůbec nějaké spolky jsou…"
"S pomocí internetu by to neměl být problém."
"No to asi ne… A tu anketu bychom mohli roznést třeba po škole. Když řekneme, že je to v rámci studentské práce, tak nás snad neodmítnou."
"Super. Takže se podíváš po okolí a sestavíš anketu," konstatoval Leito radostně a promnul si ruce.
"Jak já?" otázala se rázně. "Snad my, ne?"
"Byl to tvůj nápad," řekl, jako by se tím vše vysvětlovalo. "Teď bych rád dodělal tohle," změnil téma a hlavou pokynul k hromádce na stole před nimi. Právě totiž procházeli různé encyklopedie a atlasy, které jim vypůjčili ze školní knihovny, aby si bokem poznačili, co kde mají hledat. Knihy se obvykle domů nedávaly a tohle byla jedna ze světlých výjimek. Viola však musela slíbit, že je ještě ten den nejpozději do pěti hodin vrátí. K probírání praktické části se dostali vážně jen náhodou.
Nejraději by ho v ten moment něčím pořádně praštila. Jak jen milovala tu jeho úžasnou schopnost všechno zničit, když už se zdálo, že spolu mohou nějak vycházet! Svou touhu nicméně potlačila. Udržela ji na uzdě a pro jistotu ještě o centimetr přitáhla otěže. Ze společného soužití se svou sestrou se naučila jednu velmi užitečnou věc - potlačit své pocity. Nejdřív tlumila jen zlost, poté smutek a postupem času odešlo do pozadí vše, co cítila. Na popularitě jí to moc nepřidalo, jelikož pak působila jako ta chladná a bez citu. I teď to dusno uvnitř mistrně skryla do nejspodnější přihrádky svého nitra. Jak se říká, zavřela hubu a držela krok. Otráveně se vrátila k práci.
.
Už to dál nemohl snášet. To ticho ho pomalu ubíjelo. Viděl na ní, že jí něco vadí, ale stále nic neříkala. Trvalo to minuty a tikot hodin jasně naznačoval, že pokud to takhle půjde dál, napětí a ona hustá atmosféra, že by se dala krájet, mezi nimi ještě nějakou tu chvíli zůstane.
"Co je?" zeptal se, když už to nemohl vydržet.
Tázavě se na něj podívala. To nadzvednuté obočí jej bůhvíproč rozčilovalo.
"Nic. Co by se dělo?" odvětila nevinně.
"Hele Violo, nehraj to na mě…" nenechal se odbýt. "Vím, že tě něco štve. Vybal to."
"Ty toho prostě nenecháš. Když říkám, že nic, myslím tím nic," naježila se jako kočka.
"No jak myslíš…" připustil nakonec. Neměl náladu se s ní znovu pohádat. Ona jeho pocity zřejmě nesdílela.
"Co máš za problém?" bojovně na něj okamžitě vyjela.
"Já nemám problém."
"Nevypadá to tak."
"Proč ne?"
"Protože tady na mě jenom útočíš."
"Cože? Já?" Tak tohle obvinění ho pořádně zaskočilo. "Ty tady máš nějakej problém. Proč to teda rovnou nevybalíš místo toho, abys tropila scény. Do toho! Co tě štve?"
Viděl na ní, jak se sebou bojuje. Chvíli se zdálo, že to opět přejde a vrátí se k tomu mučivému mlčení, ale nakonec zvítězily emoce, které zažehly plamen, jímž náhle vzplála.
"Víš co mě štve? Vážně to chceš vědět? No tak dobře, já ti to teda řeknu. Ty! Ty mě štveš. Už mě nebaví, jak musím všechno dělat sama. Já se tady dřu jak mezek, ale co dělají ostatní? Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že jsi jiný! Ne, nic neříkej! Ty jsi ještě horší. Nejen, že nic neděláš, ale navíc máš ještě pitomé poznámky, které mě akorát tak rozčilují a urážejí."
Rozčilením vstala a rozhodila papíry na stole. Celá jejich několikahodinová práce se rázem válela po podlaze. Sotva to však vnímal. Udivilo ho, čeho byl právě svědkem. Bylo to tak nečekané, vzácné, jedinečné. Uvědomoval si, že se mu naskytlo něco, co zažilo jen pár vyvolených. Bylo mu dovoleno nahlédnout pod povrch. Podívat se, jaká doopravdy je. Přesto si tu chvíli nemohl náležitě vychutnat. Právě ho obvinila z něčeho, co ho znatelně dotklo.
"Já že nic nedělám? Já že mám blbý poznámky? A kdes na to prosimtě přišla? To ty seš ten, kdo tady dělá obličeje, hraje si na ublíženou a má samý jedovatý kecy! Jestli si to ale nemyslíš, tak pojď sem a řekni mi to do očí." Při poslední větě bojovně vstal.
Nebojácně přišla až k němu. Chvíli si beze slova hleděli do očí.
"Ty…ty…" snažila se najít vhodná slova, ale nedokázala najít nic, co by vystihovalo její pravé pocity.
Byl naštvaný. Zlost mu pulzovala v žilách, ale zároveň jím proudilo něco jiného. Teprve později si uvědomil, že je to vzrušení.
"Ty…" vydechla. Náhle ucítil její rozhořčený dech na své tváři. Byla tak blízko. Možná až příliš. Je krásná, když se zlobí, napadlo ho bezděky, když se utápěl v jejích studánkách. A rty. Má je tak svůdně vykrojené…
Au! Bolestivý políček přiletěl náhle a nečekaně. Jeho mozek si ještě ani nestihl pořádně uvědomit, že se právě spontánně políbili. V mžiku byl zpět při smyslech. Návrat do reality byl krutý.
Mlčky na sebe zírali.
"Myslím, že bys měl jít," řekla posléze, když se jejich oči rozešly. Dál se na něj snažila nedívat.
Bez protestů si sbalil svých pár švestek a okamžitě opustil její byt. Teprve venku mohl volně dýchat. Co to sakra…? Mlhavě si snažil vybavit okamžik, kdy se jejich rty setkaly. Přísahal by, že mezi nimi cítil to napětí. A co to pak viděl v jejích očích? Byla tam zlost, jistě. Také byla pořádně překvapená, ale to on byl taky. Ta facka bolela. K tomu všemu tam však viděl ještě něco jiného. Že by touha? Chtíč…? Lítali v tom. Pořádně.
Tak tohle bude průser…
.
Posadila se na židli. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Ruka ji však stále ještě bolela, jak ho pořádně praštila. Dlaň byla lehce načervenalá. V její hlavě nastal naprostý zmatek. Proč? Jak se to stalo? Jak to mohla dovolit?! Vůbec to nechápala. Vždyť ona nikdy nic takového nechtěla. Nesnášela ho. Štval ji. Lezl jí na nervy. Jenom se kvůli němu trápila, tak proč? Proč k tomu došlo? Navíc … Viděla to. Věděla, že k tomu dojde. Právě, když se mu snažila říct, jak moc ho nenávidí. Nemohla najít správná slova a než je pak mohla vyřknout, vize k ní přiletěla jako blesk z čistého nebe. Naprosto ji zaskočila. A ona jejímu uskutečnění nedokázala zabránit. Nebo možná nechtěla. Vzpomněla si, jak nad jeho polibky předtím přemýšlela. Na kratičký okamžik zatoužila vrátit čas… Co to tady dělám?! napomenula se v duchu přísně. Vždyť mám přece Toshira, tak nad čím to proboha uvažuji? Byla zadaná, to rozhodně. Ale milovala ho? Vážně k Toshirovi cítila to samé, co na začátku? Na tu otázku ani nemusela odpovídat. Opět se vrátila k dnešnímu polibku. Prsty si lehce přejela přes rty. Neochotně si přiznala onen zarážející fakt. Necítila se zahanbeně a co víc, líbilo se jí to.
.
Super kapitola, konečně se setkali Viola a Leito pořádně tváří v tvář.
Doufám, že se brzo daj trochu víc dohromady...
Jinak k té googlovské francouštině bych měla výtky. V okamžiku, kdy Leito přechází do francouštiny totiž Viole začne vykat, což asi nebyl úmysl, že? S tykáním místo vykání by to mělo nejspíš vypadat takto: "Mais le poing tu devrie regarder à penser de tu. Tu est si vexatoire, ça fait mal. Arrogante et hautaine sur tous les autres. Cela suffit. Je m'en vais!*" Nejsem si úplně jistá tvarem "devrie" protože ho neznám, ale pokud se neskloňuje jako výjimka, tak by to mohlo být takto. A "venir" znamená přijít, takže se google dopustil menší chybičky, já bych nejspíš použila "regarde", ale nespíš to je taky špatně
Jo a nakonec tvary přídavných jmen přibírají "e" protože Viola je dívka a poslední věta je spíš než odcházím jdu, ale to význam moc nemění.
Promiň, že tak rýpu... (Doufám, že jsem se nedopustila moc chyb). 