9. května 2010 v 18:05 | katHys
|
Milý deníčku,
vím, že jsem se Ti dlouho neozvala, takže bych to teď chtěla napravit. Předem Tě však musím upozornit, abys žádné dobré zprávy nečekal. Už mě nějaký ten pátek znáš, tak by jsi snad mohl vědět, že v dobách štěstí psát vážně nepotřebuju. Ano, já vím, že jsem Ti slíbila, že už Tě nebudu zatěžovat žádnými smutnými a depresivními zápisky. Že si svoje starosti nechám pro sebe a nebudu jimi zatěžovat ostatní. Koho to vlastně zajímá? Vždyť internet je plný keců ze života statisíců lidí. Jak zbytečné o nich psát! Přesto ale sedím u stolu a mé prsty krouží po klávesnici a jemně dopadají na ty vystouplé čtverečky, kdy za ono jemného charakteristického zvuku píšu slova, která skládám do vět.
Problém je v tom, že moje srdce krvácí. Ač se navenek zdám absolutně klidná a v pohodě, je to jen maska, kterou nosím. Uvnitř mě všechno křičí. Už to neunesu. Musím to ze sebe dostat ven. A komu jinému, než Tobě bych se mohla svěřit, když na blízku není nikdo plný lásky a pochopení, kdo by za mnou mohl přijít a nechat si ta sladká tajemství bez toho, aniž by to probíral se všemi okolo? Nikdo, kdo by mě obejmul a utišil ve své náruči.
Nevím proč, nevím, zda to třeba není přirozené, ale mám takový pocit, že kráčím stále v kruhu, z něhož nejsem schopná vystoupit. Každý den svádím vnitřní boj, abych porušila ten stereotyp, ale prohrávám a na duši mi pak zůstávají hluboké rány, které se možná ani nezahojí. Bolí, krvácejí a neexistuje doktor, který by je byl schopen zacelit. Není na ně lék. Navíc se právě nacházím ve fázi života, kdy mi všechno přijde marné a dopředu prohrané. Je to paradox. Venku je jaro, všechno se probouzí k životu, láká jít ven a užívat si. Lidé odhodili své těžké kabáty, více se usmívají. Ale já si připadám, jako bych byla za sklem. Proč bych se jinak cítila tak osamělá? Proč bych se tu jinak vůbec vypisovala?
Konečně jsem měla pocit, že se můj život mění k lepšímu, ale to bylo jen nějaké dočasné blouznění, z kterého jsem se právě probudila. Některé věci si uvědomuji více než předtím. Už si nerozumím s lidmi, s nimiž jsem se ještě před nedávnem vesele bavila. Objevuji, že svět okolo nechápu stále více. Objevuji sama sebe. Svou zbabělost, která snad ani nezná mezí. Místo abych vzala otěže do vlastních rukou, sedím a nechávám se vézt. Proč? Řekne mi to sakra někdo? Jak s tím můžu nic nedělat, když se mi to nelíbí? Nechápu se. Ale tak je to vždycky. Potřebuju dodat odvahy. Jenže v ten moment zrovna nikdo není na blízku. Kde je ten blok, co mi ve všem tolik překáží? Já už ho nechci. Slyšíš? Nestojím o tebe, tak běž pryč a otravuj život někomu jinému! Mě to stačilo.
Nemůžu kreslit. S psaním jsem se také zasekla na mrtvém bodě. Cokoliv dělám, nejsem s tím spokojená. Pořád si říkám, že bych do toho mohla dát víc, ale nějak to nejde. Na léto taky žádné velké plány nejsou. Anglie padla. A čí je to vina? No moje samozřejmě. Všichni mají nějaké plány. Rodiče si chtějí vyjet na chatu, sestra jede do Chorvatska a já … budu trčet doma. Protože jsem idiot. Denně mi dávají najevo, jak jsem nesamostatná a nesoběstačná. Denně se na mě dívají povýšeným pohledem. Proč? Protože nemám potřebu vytírat podlahu každý den pořád dokola? Protože se v tom svém bordýlku snadno orientuju? Protože nepotřebuju, aby to u mě vypadalo jako na fotce z nějakého katalogu? I když … co já vlastně potřebuju? Právě teď asi zalepit tu díru, která se stále více rozprostírá v mém nitru. Ale už dost slz. Taky jste si všimli, že jsou ty mršky malé slané? A že krev má takovou nasládlou vůni, z které je vám za chvilku špatně?
Existuje mnoho důvodů, proč Tě mám ze všech nejraději. Možná mě neutišíš, ale taky tu mou náladu nikdy nezhoršíš tím, že bys něco špatného řekl. Prostě mlčíš a posloucháš. Ty, můj deníčku. Můžu Ti říct cokoliv a vždy to zůstane jen mezi námi. Všechny moje slzy se vypijí do Tvých stránek a rozmažou věty, které jsem právě napsala. A mě to nevadí. A Tobě taky ne. Mohu Ti předat část svých ran, které mlčky snášíš a já se pak cítím alespoň o něco lehčí. Možná to nevíš, ale je čas se rozloučit. Padám a už jsem potlučená snad všude, kde můžu. Ale víš co, já to tak nenechám. Znovu se pokusím vstát, i když už teď vím, že zase spadnu. Začnu od znova. Stejně vím, že se k některým věcem opět neodhodlám. Ale alespoň teď mám týden na přípravu, než ho zase uvidím znovu. Třeba se mi do té doby podaří dostat do nálady, kdy budu usměvavá a bez starostí. Kdy mě ten nevyzpytatelný výraz nebude tolik rozhazovat… A tímto vážně končím a skládám Ti velké díky, že jsi mě opět vyslechl.
Tvá utrápená, zmatená a rozpolcená
Awia ♥
Nevím co přesně napsat, strašně špatně volím slova.. ale cítím.. nutkání, jo, jakési nutkání ti k tomu něco napsat. Nevíme jstli to víš, nebo jsem ti to neříkala, ale nesnáším kecy typu "já to znám" jenže... Mám tě ráda a chci ti pomoct. Taky mám ten problém (promiň), ale už je to nějak lepší... já... Mám strach, to je ten můj problém, mailnkatý a zpočátku nevinný uzel, na který se pomalu navaluje spoustu dalších věcí a problémů a tady začíná ten hlavní problém, blok. Sama od sebe bych to asi nezjsitila, i když jsme to podvědomě tušila, ale dost mi pomohla babička. V tu chvíl nebyla mou babičkou, ale psycholožkou, a tak, jako pomáhá spusty dospělým lidem, pomohla mě. Ona totiž dělá reiki, hypnózu a numerloogii.. je to jakási psycholžoka se spoustou zákazníků.. Když sjme si takhle povídali, tekly my slzy, ale začala jsem chápac, co se mi děje. Byla a bude to hodně dlohuá a staršlivě těžká cesta, ale nějak věřím, že se z toho dostanu. I když v tuto chvíli znovu upadám do kola stereotypů, deprese a bolesti... věřím, že na světě jsou lidé, kteří ocení mou práci, i když je pro mě také o hodně důležitějšý můj názor a spokojenost. Co tím chci říct? Myslím, že by ti pomohlo si naživo popovídat, né s psychologem, i když i ten ti může pomoct. Zkus si promluvit s někým, koho považuješ opravdu, opravdu za přátele. Každý někoho takového má, že? Ten bude trpělivý, pochopí tě, porozumí ti, má tě rád. Nebude se tě snažit utěšit, on ti přikáže, "jdi" a ty půjdeš. Tohle potřebuješ. Vystrčit z tohohle kola stereotypu, deprese a bolesti...