Květen 2010

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ - PRŮŠVIH

30. května 2010 v 21:33 | Awia |  Blue Eyes
.
"Někoho čekáš?" zeptala se Kisame podiveně, když Viola pobíhala sem a tam po kuchyni a chystala různé věci, jako skleničky nebo něco lehkého k zakousnutí. Na stole již ležely připraveny různé papíry a nějaké materiály, které Viola včera večer našla. Nebylo toho mnoho, ale pořád lepší než nic. "Hm… nějak moc se chystáš. To bude určitě pánská návštěva," pokračovala Kisame ve svých úvahách. "Ale Toshiro to nebude. To by ses tolik nesnažila, aby bylo uklizeno. Takže mu zahýbáš!" vykřikla vítězoslavně nad tím, k jak skvělému úsudku došla.
Viola se zarazila. "Cože?" otočila se zmateně na sestru. Z celého jejího proslovu zaslechla jen tu poslední větu. "Prosím tě Kisame, co to zase meleš? Já tady teď čekám návštěvu, tak neruš. Běž si hrát do pokojíku, nebo se dívej na film, nebo cokoliv, ale hlavně tady neotravuj vzduch, jo?"
"Tak sis sem pozvala nějakýho chlapa," konstatovala Kisame klidně. Nebyla to otázka.
"A kdyby?" opáčila Viola vyzývavě. Při pohledu na Kisame lehce nadzvedla jedno obočí. Vykrucovat se nemělo cenu. Stejně by pak vyšlo najevo, že lhala.
"Povím to Toshirovi," procedila Kisame skrz zuby.
Viola se zasmála. "A co mu řekneš? Že jsem tady měla spolužáka a řešili jsme projekt do školy? Prober se, Kisame. Život není pohádka plná intrik a lží. Tady vážně o nic nejde. A kdyby v tom něco bylo, pro tebe se nic nemění. Podle Toshira jsi jen malá holka, kterou občas musím hlídat. Nic víc, nic míň."
Kisame se Violina řeč bytostně dotkla. Takovou urážku už dlouho neslyšela. Nejvíc ji na tom vytáčelo, že to bylo od její vlastní sestry. Nadechla se, že jí na to něco řekne, ale následně okamžitě sklapla. Chvíli pak ústa otvírala a zase zavírala, aniž by z nich vyšla jediná hláska. Vypadala jako kapr na suchu. Nakonec přestala a jen zrychleně dýchala. Nozdry se jí vzteky rozšířily. Chvíli se zdálo, že se na Violu vrhne.
Ostrý zvuk domovního zvonku prořízl ticho v místnosti se stejnou rychlostí a silou jako blesk sklouzávající po temné obloze. Ať už měla Kisame v plánu cokoliv, právě od toho ustoupila. "Však si nemysli. Já už si to ohlídám," usykla jedovatě a nenávistně probodávala sestru pohledem.
"Jak chceš," pokrčila Viola rameny. Dál se tím už nehodlala zabývat. Raději šla otevřít.
.
"Pojď dál," pozvala ho dovnitř a ustoupila stranou, aby mohl projít.
Dveřmi proklouzl rychle a tiše jako nějaký zloděj při lupu. Mezi tím, co za ním Viola zavírala dveře, si v předsíni odložil. Když se na něj otočila, našla ho pohupovat se na špičkách a rozhlížet po bytě. "Hezkej kutloch. Takovej prostornej. Hlavně na zdejší poměry," poznamenal.
"Nemyslím, že jsme tady proto, abychom rozebírali náš dům," opáčila suše.
Omluvně pokrčil rameny a zvedl ruce na znamení smíru. "Fajn. Jak chceš."
"Ale…?" otočila se na něj s nadzvednutým obočím.
Samolibě se usmál. "Jen bys mohla být trošku vstřícnější. Zvlášť, když to člověk myslí dobře."
"Tys to snad někdy myslel dobře?"
"Já?" podivil se upřímně. "Vždycky," mrkl na ni a směle vstoupil do kuchyně, kde se rozvalil na židli. Okamžitě si vzal plnou hrst solených oříšků. Jako doma… "Koukám, že užs to tady všechno připravila," řekl s plnou pusou a pohodil hlavou k papírům na stole.
V duchu se musela ponuře zasmát. Leito ji snad nikdy nepřestal udivovat. A vyvádět z míry, dodala si pro sebe kysele a usoudila, že jí nezbývá nic jiného než čekat, dokud se mu to zase nepovede.
"Tak, kde začneme?" zeptala se, když si přisedla ke stolu. "Máš nějaké nápady?"
"To se chceš vážně bavit o škole?" podíval se na ni nevěřícně.
"Vadí ti to moc?"
"Jo. Bude to nuda." Kysele se u toho zaksichtil.
No jasně. Typický Leito, pomyslela si hořce. "I když se to možná nezdá, zas tolik času na to nemáme. Nechci začít pozdě, abych se pak nemusela stresovat. Takhle můžeme pokaždé udělat kousek a nikam nespěchat. A navíc-" Zarazila se. Neposlouchal ji. Díval se kamsi za ni a okázale ji ignoroval.
"Nazdárek," řekl neutrálně.
Otočila se. Ve dveřích stála Kisame a nedůvěřivě si Leita měřila. Bez jediného slova se pohrdavě ušklíbla a odešla.
"Kdo to je?" zeptal se, když se za ní dveře s bouchnutím zavřely.
"Sestra."
"Sestra?" uniklo mu překvapeně.
Viola na něj nedůvěřivě pohlédla. "Proč? Máš s tím problém?"
"Ne," ozval se okamžitě. "Já jen, že jste tak … jiné. Nikdy bych to do vás neřekl," dodal po chvíli.
"Jestli ti nějak vadí, tak si jí prostě nevšímej. Je nevychovaná a občas umí být docela otravná," řekla prostě. K jeho poslední poznámce se raději nevyjadřovala. Tohle slýchávala tolikrát. Teď už dokonce věděla, proč tomu tak je. Ve skutečnosti sestrami nebyly. "Ale zpět k tématu," mávla nad tím rukou. "Máš teda nějaký nápad?"
"Ne," odpověděl krátce.
"Já mluvím vážně!" obořila se na něj, protože on to tak evidentně neviděl.
"Však já taky."
Zaraženě na něj zírala. On se jen potutelně usmíval. A bylo to tady. Konečně se mu podařilo ji naštvat. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit. Svou mysl soustředila na příjemné věci jako například na to, jak mu uštědřila pořádný políček do tváře. Už jen samotná představa ji uspokojila a neměla proto potřebu pokračovat v jejím realizování. Nikdo však nemohl zaručit, že až ji příště naštve, tak k tomu náhodou nedojde.
"Máš alespoň nějaké materiály?"
"Materiály? Na co?" zeptal se zmateně a poškrábal se při tom na hlavě.
Nejdříve si myslela, že špatně slyšela. Když však uviděla jeho udivený výraz, přesvědčila se o opaku.
"Dělal jsi vůbec něco během toho týdne, co jsem byla nemocná?"
"Měl bych?"
Sladce se na ni usmál. V ten moment by mu nejraději vymlátila všechny zuby z pusy. Hlavu skryla do dlaní. Tohle nemělo cenu. Copak to zase měla dělat celé sama?
"Myslel jsem, že se dneska dohodneme, co a jak. Ne, že budeš chtít hned začít," ohradil se na obranu.
"Tak příště radši nemysli," utrousila jedovatě.
"Překvapeně na ni zamrkal. "Cože? Tak promiň, že telepatii zrovna neovládám."
"To nemá s telepatií nic společného."
"Vážně? A s čím teda?"
"Spíš to vypovídá o inteligenci daného jedince," oznámila mu sladce.
"Chceš tím snad něco říct?" zeptal se a výhružně při tom zvýšil hlas.
"Ale nic," odvětila klidně. "Já jen, že tě mohlo napadnout si taky něco připravit," dodala kousavě. Ironii v hlase přestala potlačovat. "I když to bych od tebe asi očekávala příliš."
"Tak proč sis to neudělala sama?" vyjel na ni okamžitě.
"Abych pak byla zase za debila a udělala to celé za oba?" ohradila se dotčeně. I ona teď zvýšila hlas.
"Třeba," vyprskl na ni naštvaně.
Zalapala po dechu. Ten…! "A co jsem vlastně čekala?" řekla spíš sama pro sebe. "S tebou se prostě pracovat nedá. Na to ten tvůj malinkatý mozeček nestačí," setřela ho kysele.
Teď už přímo zuřil, když na ni křičel. "A ty jsi zase nějaká moc chytrá. Chováš se, jako bys…" Větu nedokončil. Ne, že by snad nechtěl, ale ve dveřích se opět objevila Kisame. Zvědavě nakoukla do kuchyně, aby zjistila, co je to za rámus. "Jako bys snědla všechna moudra světa," dořekl ve francouzštině s jistotou, že mu ta malá copatá holka na rozdíl od Violy nerozumí. "Mais le poing tu devrie regarder à penser de tu. Tu est si vexatoire, ça fait mal. Arrogante et hautaine sur tous les autres. Cela suffit. Je m'en vais!!*"
"Dveře jsou támhle," pokynula mu hlavou. Jeho slova se jí dotkla. To on byl ten, kdo nic nedělal. Navíc právě popsal sám sebe. Ona a nesnesitelná? Arogantní? Povýšená? Kde na to proboha přišel?! Ani se neobtěžovala mu jít otevřít. Opřela se o židli a ruce zkřížila na prsou.
"Fajn," sykl jedovatě. Zvedl se ze židle a odešel z místnosti. Že opustil byt prozradila pořádná rána od vchodových dveří. Porcelán na chodě se nebezpečně zachvěl, jak se s ním celá police otřásla. Pak nastalo hrobové ticho.
.
Další den se Viola tolik nenamáhala. Prostě mu nalila sklenici vody, a tím její veškerá snaha končila. Proč se taky starat o takového debila, že? Opět pohlédla na hodiny a shledala, že už má deset minut zpoždění. Nijak ji to nevzrušovalo. Jestli si myslel, že bude po celou tu dobu nervózně pokukovat po hodinkách, kontrolovat čas a kousat si nehty, tak se tedy pořádně spletl, chlapeček. Aby se nějak zabavila a nepromrhala čas čekáním na NĚJ, posadila se ke stolu v hlavě si procházela všechny své nápady. Čas od času si něco zapsala na papír, aby měla přichystanou alespoň nějakou osnovu a později na to třeba nezapomněla.
Na chvíli se zamyslela. Nechala své myšlenky volně plynout, kdyby k ní náhodou sám od sebe nepřišel nějaký osvícený nápad, jak se v takových případech mnohdy stávalo. Nic takového však nepřišlo. Ten nezkrotný proud nahodilých obrazů a asociací uháněl svou vlastní cestou, až skončila u představy Leita, jak se tam rozvaluje na židli naproti ní, právě jako včera. Seděl tam suverénně a s naprostým klidem. Vše dělal s takovou samozřejmostí, jako by tam byl odjakživa. Přesto, na rozdíl od Toshira, do zdejšího prostředí nezapadal a tvořil tak jakýsi rušivý prvek, jenž ji rozptyloval a neustále přitahoval její pozornost na sebe. Cizímu člověku by se mohl zdát plachý a uzavřený, avšak při bližším seznámení by jeden žasl jakou jistotou a nezdolným sebevědomím oplýval. Strach jakoby mu byl cizí. A navíc v sobě měl to tajemství, které ji na něm nesmírně přitahovalo. Netušila, o co jde, ale věděla, že je tam. Chtěla ho rozlousknout, přijít mu na kloub, dostat se pod povrch a - rukou mu zajet do vlasů, ovonět jeho tělesný pach, svou tvář mít jen pár centimetrů od jeho a utápět se v jeho očích, líbat ho na krk, na ústa…
Domovní zvonek hlasitě zařinčel a utnul tok jejích myšlenek. Nezvedla se a nešla otevřít. Jen tam seděla a zírala před sebe. Neschopná slova, neschopná pohybu. Bez mrknutí hleděla kamsi do dáli, jako by snad někdo zastavil čas a ona v této poloze ustrnula. Tikání hodin však jemně naznačovalo, že se tak nestalo. Ohromená přemítala, nad čím se to právě přistihla přemýšlet. Líbat ho? Nikdy! Nepatrně se otřásla a teprve poté vyrazila ke dveřím, aniž by si při tom uvědomila, že návštěvník právě zvonil minimálně po páté.
Než otevřela dveře, párkrát se zhluboka nadechla. Nechápavě zavrtěla hlavou. Jak ji mohlo něco takového vůbec napadnout? Tu otázku si v duchu položila znova, když se před ní zjevil sám pan Perfektní v celé své kráse. Neochotně však musela uznat, že mu to dnes vážně seklo. Černá kožená bunda jasně naznačovala, že přijel na motorce. Pod ní se skrývalo čistě bílé triko, které kontrastovalo nejen s ní, ale taktéž zelenými korálemi houpajícími se mu kolem krku. K tomu měl tmavé džíny a černé boty s bílým pruhem po stranách a zelenými tkaničkami. Kombinace bílá-černá-zelená mu vyloženě slušela.
Vřelé přivítaní se nekonalo. Oba dva byli klidní a odměření. Mezi nimi zavládl jakýsi chlad, až jí z toho naskočila husí kůže. V tichosti se přesunuli do kuchyně, kde začali pracovat na společném projektu. Normálně by se jeden druhému vyhýbali tak týden, ale nyní byli násilně donuceni znovu se sejít, jelikož jim Kurosaki v ranní dvouhodinovce biologie prozradil, co všechno od nich bude v pololetní práci vyžadovat. Leito nejspíš následně usoudil, že by bylo dobré začít, neboť to byl on, kdo za Violou přišel a měl snahu se na něčem domluvit. I když se málem opět pohádali, nakonec se shodli, že by bylo vhodné začít již dnes. Kisame navíc nebyla to odpoledně doma, takže je neměl kdo rušit.
"A co se třeba zaměřit jen na jeden konkrétní druh v určité oblasti?" navrhl Leito, když přemýšleli, na co zaměřit praktickou část.
"Ne, to je blbý," zavrtěla Viola hlavou. "Zabralo by to spoustu času a ten my nemáme. Copak tobě by se chtělo strávit celou sobotu pozorováním ptactva?"
"To fakt ne."
"Mě spíš napadlo něco jiného," začala Viola zamyšleně. Leito ji se zájmem pozoroval. "Co takhle něco na téma ochrany ptáků v našem okolí. Nebo péče o ně. Myslím tím, jak se o ně ostatní starají a tak. Možná to zní stupidně, ale já v tom vidím ohromné možnosti. Mohli bychom udělat ankety, zajít za odborníky pro rozhovory, navštívit nějaké centra…" Fantazie jí jela na plné obrátky. Tento nápad se jí líbil. Velice líbil. A o to byla na sebe pyšnější, neboť na něj přišla sama. Jen ji to tak mimochodem napadlo… Mohli by se zajít poptat i do zverimexů nebo na nějaké chovné stanice. Možností bylo spousta!
"To nezní zas tak špatně," poznamenal Leito a chvíli nad tím přemýšlel.
"V podstatě bychom se mohli zaměřit na cokoliv," pokračovala Viola a podporovala tím svoji myšlenku. "Můžeme tam zmínit druhy, které se tu vyskytují, čím se vyznačují, jak žijí, v kterou roční dobu se s nimi vůbec setkáváme… Potom se třeba zaměřit na to, kde se vyskytují, ale nepozorovali bychom je tam. A pak bychom dodali, jak jim pomoci, aby ve zdejším prostředí přežili. Jak jim napomáhat v zimě, například. Na konec dáme nějakou anketu a třeba statistiky a máme to!"
"Tak fajn a jak přesně bys to chtěla udělat?"
Nadšení na chvíli opadlo. Začala nad tím hlouběji přemýšlet. "Nejdřív bychom se asi měli podívat, co se tady v okolí nachází. Myslím tím, jestli tu vůbec nějaké spolky jsou…"
"S pomocí internetu by to neměl být problém."
"No to asi ne… A tu anketu bychom mohli roznést třeba po škole. Když řekneme, že je to v rámci studentské práce, tak nás snad neodmítnou."
"Super. Takže se podíváš po okolí a sestavíš anketu," konstatoval Leito radostně a promnul si ruce.
"Jak já?" otázala se rázně. "Snad my, ne?"
"Byl to tvůj nápad," řekl, jako by se tím vše vysvětlovalo. "Teď bych rád dodělal tohle," změnil téma a hlavou pokynul k hromádce na stole před nimi. Právě totiž procházeli různé encyklopedie a atlasy, které jim vypůjčili ze školní knihovny, aby si bokem poznačili, co kde mají hledat. Knihy se obvykle domů nedávaly a tohle byla jedna ze světlých výjimek. Viola však musela slíbit, že je ještě ten den nejpozději do pěti hodin vrátí. K probírání praktické části se dostali vážně jen náhodou.
Nejraději by ho v ten moment něčím pořádně praštila. Jak jen milovala tu jeho úžasnou schopnost všechno zničit, když už se zdálo, že spolu mohou nějak vycházet! Svou touhu nicméně potlačila. Udržela ji na uzdě a pro jistotu ještě o centimetr přitáhla otěže. Ze společného soužití se svou sestrou se naučila jednu velmi užitečnou věc - potlačit své pocity. Nejdřív tlumila jen zlost, poté smutek a postupem času odešlo do pozadí vše, co cítila. Na popularitě jí to moc nepřidalo, jelikož pak působila jako ta chladná a bez citu. I teď to dusno uvnitř mistrně skryla do nejspodnější přihrádky svého nitra. Jak se říká, zavřela hubu a držela krok. Otráveně se vrátila k práci.
.
Už to dál nemohl snášet. To ticho ho pomalu ubíjelo. Viděl na ní, že jí něco vadí, ale stále nic neříkala. Trvalo to minuty a tikot hodin jasně naznačoval, že pokud to takhle půjde dál, napětí a ona hustá atmosféra, že by se dala krájet, mezi nimi ještě nějakou tu chvíli zůstane.
"Co je?" zeptal se, když už to nemohl vydržet.
Tázavě se na něj podívala. To nadzvednuté obočí jej bůhvíproč rozčilovalo.
"Nic. Co by se dělo?" odvětila nevinně.
"Hele Violo, nehraj to na mě…" nenechal se odbýt. "Vím, že tě něco štve. Vybal to."
"Ty toho prostě nenecháš. Když říkám, že nic, myslím tím nic," naježila se jako kočka.
"No jak myslíš…" připustil nakonec. Neměl náladu se s ní znovu pohádat. Ona jeho pocity zřejmě nesdílela.
"Co máš za problém?" bojovně na něj okamžitě vyjela.
"Já nemám problém."
"Nevypadá to tak."
"Proč ne?"
"Protože tady na mě jenom útočíš."
"Cože? Já?" Tak tohle obvinění ho pořádně zaskočilo. "Ty tady máš nějakej problém. Proč to teda rovnou nevybalíš místo toho, abys tropila scény. Do toho! Co tě štve?"
Viděl na ní, jak se sebou bojuje. Chvíli se zdálo, že to opět přejde a vrátí se k tomu mučivému mlčení, ale nakonec zvítězily emoce, které zažehly plamen, jímž náhle vzplála.
"Víš co mě štve? Vážně to chceš vědět? No tak dobře, já ti to teda řeknu. Ty! Ty mě štveš. Už mě nebaví, jak musím všechno dělat sama. Já se tady dřu jak mezek, ale co dělají ostatní? Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že jsi jiný! Ne, nic neříkej! Ty jsi ještě horší. Nejen, že nic neděláš, ale navíc máš ještě pitomé poznámky, které mě akorát tak rozčilují a urážejí."
Rozčilením vstala a rozhodila papíry na stole. Celá jejich několikahodinová práce se rázem válela po podlaze. Sotva to však vnímal. Udivilo ho, čeho byl právě svědkem. Bylo to tak nečekané, vzácné, jedinečné. Uvědomoval si, že se mu naskytlo něco, co zažilo jen pár vyvolených. Bylo mu dovoleno nahlédnout pod povrch. Podívat se, jaká doopravdy je. Přesto si tu chvíli nemohl náležitě vychutnat. Právě ho obvinila z něčeho, co ho znatelně dotklo.
"Já že nic nedělám? Já že mám blbý poznámky? A kdes na to prosimtě přišla? To ty seš ten, kdo tady dělá obličeje, hraje si na ublíženou a má samý jedovatý kecy! Jestli si to ale nemyslíš, tak pojď sem a řekni mi to do očí." Při poslední větě bojovně vstal.
Nebojácně přišla až k němu. Chvíli si beze slova hleděli do očí.
"Ty…ty…" snažila se najít vhodná slova, ale nedokázala najít nic, co by vystihovalo její pravé pocity.
Byl naštvaný. Zlost mu pulzovala v žilách, ale zároveň jím proudilo něco jiného. Teprve později si uvědomil, že je to vzrušení.
"Ty…" vydechla. Náhle ucítil její rozhořčený dech na své tváři. Byla tak blízko. Možná až příliš. Je krásná, když se zlobí, napadlo ho bezděky, když se utápěl v jejích studánkách. A rty. Má je tak svůdně vykrojené…
Au! Bolestivý políček přiletěl náhle a nečekaně. Jeho mozek si ještě ani nestihl pořádně uvědomit, že se právě spontánně políbili. V mžiku byl zpět při smyslech. Návrat do reality byl krutý.
Mlčky na sebe zírali.
"Myslím, že bys měl jít," řekla posléze, když se jejich oči rozešly. Dál se na něj snažila nedívat.
Bez protestů si sbalil svých pár švestek a okamžitě opustil její byt. Teprve venku mohl volně dýchat. Co to sakra…? Mlhavě si snažil vybavit okamžik, kdy se jejich rty setkaly. Přísahal by, že mezi nimi cítil to napětí. A co to pak viděl v jejích očích? Byla tam zlost, jistě. Také byla pořádně překvapená, ale to on byl taky. Ta facka bolela. K tomu všemu tam však viděl ještě něco jiného. Že by touha? Chtíč…? Lítali v tom. Pořádně.
Tak tohle bude průser…
.
Posadila se na židli. Nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Ruka ji však stále ještě bolela, jak ho pořádně praštila. Dlaň byla lehce načervenalá. V její hlavě nastal naprostý zmatek. Proč? Jak se to stalo? Jak to mohla dovolit?! Vůbec to nechápala. Vždyť ona nikdy nic takového nechtěla. Nesnášela ho. Štval ji. Lezl jí na nervy. Jenom se kvůli němu trápila, tak proč? Proč k tomu došlo? Navíc … Viděla to. Věděla, že k tomu dojde. Právě, když se mu snažila říct, jak moc ho nenávidí. Nemohla najít správná slova a než je pak mohla vyřknout, vize k ní přiletěla jako blesk z čistého nebe. Naprosto ji zaskočila. A ona jejímu uskutečnění nedokázala zabránit. Nebo možná nechtěla. Vzpomněla si, jak nad jeho polibky předtím přemýšlela. Na kratičký okamžik zatoužila vrátit čas… Co to tady dělám?! napomenula se v duchu přísně. Vždyť mám přece Toshira, tak nad čím to proboha uvažuji? Byla zadaná, to rozhodně. Ale milovala ho? Vážně k Toshirovi cítila to samé, co na začátku? Na tu otázku ani nemusela odpovídat. Opět se vrátila k dnešnímu polibku. Prsty si lehce přejela přes rty. Neochotně si přiznala onen zarážející fakt. Necítila se zahanbeně a co víc, líbilo se jí to.
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ - LEPŠÍ ZÍTŘKY

26. května 2010 v 19:42 | katHys |  Blue Eyes
.
Klid. To zvládneš. Nic se neděje. Všechno je v naprostém pořádku… Uklidňovala sama sebe, ale moc jí to nepomáhalo. Snažila se je nevnímat, namlouvala si, že tou chodbou prochází úplně sama, avšak opak byl pravdou. Sledovaly ji stovky očí, pronásledovaly její osobu, dokud jim nezmizela z dohledu. Šuškali si o ní, ukazovali. Dokonce i profesoři se za ní otáčeli. Kudy šla, tam hovor náhle utichal. A když svůj pohled přece jen jednou za čas zvedla od země, spatřila vykoulené oči ostatních, jak se na ni neskrývaně dívají. Bylo to tak nepříjemné! Chtěla utéct, ale všechna ta těla spolu se silnými zdmi, různými uličkami a místnostmi jí to znemožňovaly. Když už nemohla utíkat, alespoň přidala do kroku a chodbami proplouvala nejrychleji, co jen bylo možné, aniž by při tom vypadala směšně, nebo ještě více přitahovala pozornost.
Když začala chodit s Toshirem, zaměřovaly se na ni především dívky a o nějaké Yagami se brzy přestalo mluvit. Teď ji však pozorovali všichni. Na škole se objevila nová senzace, která je nejspíš jen tak nepustí. Nepředpokládala, že by měla takové štěstí. Ještě ani nezačalo vyučování a už z ní byla celebrita. Včera ji přitom znal jen málokdo. Média si však na její postavě pěkně smlsla.
Jak se dozvěděla od Tatsuki, Akimachiho případ byl hlavní událostí večerních zpráv a dívka, která přežila, se stala terčem všemožných spekulací. Tatsuki jí taktéž potvrdila, že při tom ukazovali záběry, jak se svou rodinou v zákrytu policistů vychází ze soudní budovy, nastupuje do auta a odjíždí pryč. V ranním tisku se pak neřešilo nic jiného, než kauza Akiamachi a záhadná dívka Viola Yagami. Copak si novináři nemohli dát alespoň na chvilku pokoj? Už ráno matka nadávala, jak jí nesmírně vadí všechny ty telefonáty s prosbami o rozhovor a fotografové před domem. Do školy Violu zavezla autem a loučila se slovy "ztrať se v davu". Jak se ale měla ztratit v davu, když k ní ostatní vzhlíželi jakoby na sobě měla nápis "pozor bomba" a chodila s majáčkem na hlavě? Připadala si jako označená. Odstrčená. Jiná. A vůbec se jí to nezamlouvalo.
"Páni. Tady na tebe každej zírá jak na nějakou superstár," pochechtávala se Tatsuki, když se ke své nejlepší kamarádce přidala.
"Já si spíš připadám, jako bych měla mor," odvětila Viola pochmurně a pro jistotu pohled opět stočila k zemi.
"Co tak sklesle? Máš být ráda, že se to všechno vyřešilo."
"Já jsem ráda a ani nevíš jak, jen…"
"Jen?" zahuhlala Tatsuki s plnou pusou a tázavě na Violu pohlédla.
"Nejsem ráda středem pozornosti," plácla Viola první věc, která ji napadla a v ten moment štvala asi nejvíc.
"Na. Vem si pendrek," nabídla jí kamarádka znenadání.
Viola jeden s vděčností přijala a okamžitě se do něj zakousla. Dívky teď mluvit nepotřebovaly. Viola mohla alespoň na chvilku přemýšlet. Nechápala to. Nechápala. Tatsuki měla pravdu. Akimachi byl za mřížemi, společnost ji už nemusela zajímat, měla by být šťastná, skákat radostí dva metru do stropu, tak proč tu byl ten pocit, že se nic nevyřešilo? Všechno se na ni valilo a pohřbívalo ji zaživa. Myslela si, že najde své pravé rodiče, dozví se něco o své totožnosti, ale vše, na co se Toshiro zmohl, bylo najmout pár herců. Zklamání z toho, že nenašla odpovědi na otázky, které ji tak trápily, dočasně přehlušilo veškeré ostatní pocity. Cítila, jak se jí osobní život hroutí, ale nedokázala to zastavit. Právě procházela změnou. Stála na křižovatce a rozhodovala se, kterou cestou se dát. Zda to však povede k lepšímu nebo k horšímu, neměla tušení.
"A jak teď vlastně žiješ?" zeptala se Viola, když dožvýkala svůj díl.
"Já?" zamumlala Tatsuki, stále žvýkajíc pendrek. Ta otázka ji nejspíš překvapila.
"Třeba s tím klukem jste se k sobě po zápase nějak měli…" dodala Viola na vysvětlenou. Poslední dobou na sebe měly s kamarádkou málo času a Viola se nemohla zbavit dojmu, že se jí vzdaluje. Tímto to chtěla částečně napravit. Ukázat Tatsuki, jak se snaží.
"Myslíš Takumiho?" otočila se Tatsuki na Violu s dobře známými jiskřičkami v očích. Rázem ožila. Potichu se zahihňala a její nálada se jako mávnutím proutku změnila. Opět to byla ta stará známá Tatsuki. Ne ta podivně klidná a hraně veselá jako před chvílí. "Víš… on je to takovej ňouma, ale právě to se mě na něm strašně líbí. Je hrozně nesmělej, ale milej. A pozornej!" dodala po chvíli s úsměvem, jak přemýšlela nad svou novou známostí.
"A už jste spolu někam zašli?" neotálela Viola a pokračovala v rozhovoru. Později si za to nadávala, ale poslouchala jen na půl ucha. Právě si totiž všimla esemesky, kterou jí jistý člověk ráno poslal. Poslední větu si musela přečíst třikrát. "Prostě si mě tu někde najdi, Au revoir." Prostě si mě tu někde najdi?! Ten jeden malej… V duchu si představila, jak ho něčím pořádně praštila po hlavě. Ta představa ji potěšila až se nepatrně uchichtla.
Tatsuki to nejspíš považovala za reakci na její vyprávění, protože se taky zasmála. "No a pak se mě zeptal, jestli bych s ním někam nezašla," pokračovala zvesela dál, "jenže já pořád nevím. Jsem zvyklá, že většinou už pak iniciativu převezme kluk, ale u Takumiho něco takovýho vážně nehrozí. Mám z toho tak trochu strach. Já vím, že teď mluvím úplně z cesty, ale prostě to tak cítím. Je to pro mě něco nového. Tak teď nevím, jestli s ním jako mám jít, nebo ne. Co myslíš?" otočila se na Violu a kousla se při tom do rtu. Bylo vidět, že ji to doopravdy trápilo a potřebovala poradit.
"Myslím, že bys to měla rozhodně zkusit," odpověděla Viola popravdě. "Jestli se ti líbí a je tak pozorný, jak ho-" Zarazila se. "Hned jsem zpátky," řekla a bez jediného dalšího slova vyrazila za černou koženou bundou, kterou právě zahlédla zatáčet za roh. Nebylo pochyb. Musel to být on. Takto oblékaný do školy nikdo jiný nechodil.
Dohnala ho během okamžiku. Lidé se za ní sice otáčeli, ale jí to bylo jedno. Dokonce ji ani nezajímalo, že si o tom rozhovoru bude zanedlouho povídat celá škola. "Chtěl jsi se mnou mluvit, ne?" spustila, když ho předehnala a stopla si před něj, čímž mu zatarasila cestu a donutila ho tak zastavit.
Překvapeně se na ni podíval. "Cože?"
"Aha, tak to mi asi všechny ty esemesky psal jiný Leito Cartier. Chápu, nenech se rušit…" pronesla kousavě a dotočila se k odchodu.
"Ne, počkej!" zvolal okamžitě, když mu to docvaklo. Bleskurychle ji popadl za ruku a přitáhl zpátky. Překvapeně vyjekla. Chytl ji pevně, až ji to zabolelo. Stisk okamžitě povolil. I tak se na ni mračil. "Jak to, žes včera nepřišla?" vyjel na ni.
Vyjeveně na něj zírala. Myslela, že se jí omluví, nebo tak něco, ale tohle? Teď se mu pro změnu podařilo zaskočit ji. "Byla jsem u soudu," odvětila chladně.
"Aha. A to byl problém přijít dopoledne do školy?"
Cože? Takovou reakci tedy rozhodně nečekala. "Začínalo se v jednu a předtím jsem se ještě potřebovala připravit," řekla s nuceným klidem, když se částečně zklidnila a potlačila chuť jej vážně něčím přetáhnou před hlavu. "Byla jsem tam jako jeden ze svědků, víš?" dodala, kdyby chtěl mít náhodou ještě nějaké připomínky. I tak ji jeho reakce zaskočila.
"To byl snad nějaký problém?" zeptal se stylem, jako by mu právě řekla, že si cestou k němu zapomněla zavázat tkaničku a proto nemohla přijít. "Vážně netuším, co ode mě čekáš. To tě mám jako začít litovat? Ach ty chudinko, to je mi tak strašně líto…" začal s hranou lítostí. Znělo to jak parodie na telenovelu. "Nezájem," dodal klidně a ironicky se u toho ušklíbl.
Nevěděla, co mu na to má říct. V ten moment zuřila. Ta jeho arogance ji doháněla k šílenství. To už se jí víc líbilo, když byl ze začátku sice otravný, ale milý. Klid Violo. Klid, napomínala sama sebe. Nádech. Výdech. Ták… Ještě jednou se zhluboka nadechla a poté, oproštěné od jakýchkoliv pocitů, spustila: "Zítra mám po škole čas. Sraz by byl po vyučování v šatnách. Mohlo by se jít k nám, kdybys měl s tím svým bytem - nebo kde to vlastně bydlíš - problém. Vem si s sebou věci. Čekat budu maximálně půl hodiny," řekla, otočila se na podpatku a rychle kráčela pryč z jeho přítomnosti. "Jestli nepřijdeš, tvoje smůla," houkla na něj ještě, než zahnula za roh.
Tak, řekla si v duchu, nějakým debilem se přece rozhodit nenechám. S úsměvem pak vplula do třídy.
.
Když Leito vstupoval do třídy, Viola jej okázale ignorovala. Přesto si nemohla odpustit nepozorovat jeho odraz v okně. Se škodolibým vnitřním uspokojením shledala, že mu kyselý škleb stále zůstával na tváři. Naštvaně práskl taškou k lavici vedle a nasupeně se posadil. Díval se přímo před sebe, čím jí dával jasně najevo, že se jejím směrem rozhodně nepodívá. Viole to bůhvíproč připadalo nesmírně vtipné. Obličej skryla za závoj svých havraních kadeří a potichu se mu smála.
Úsměv jí však brzy zmizel z tváře, neboť učitel dějepisu dobrou náladou určitě neoplýval. Do třídy vstoupil za doprovodu hlasitého prásknutí dveří a vypadal u toho jako Vesuv před výbuchem. Když si sedl za katedru a zapsal do třídní knihy, naštvaně probodával třídu pohledem. "To máme ale krásný den," prohodil ironicky. "Jako stvořený na zkoušení, nemyslíte?" řekl kousavě a dál pohledem přeskakoval z jednoho studenta na druhého.
Studenti po sobě začali nejistě pokukovat. V dějepise nikdy nezkoušel. Tedy kromě těch pár okamžiků, kdy přišel naštvaný jako dnes a svou zlost si vyléval na nevinných obětech, které si zpět do lavic sedaly za doprovodu jeho krutého úsměvu a o jedno "efko" těžší.
"Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše," pokračoval učitel. "Volané jsou Amane a Yagami. Doufám, že alespoň vy mi spravíte náladu."
Já? Viola si nejdřív myslela, že se přeslechla. Záhy se však přesvědčila o opaku. Myslel to vážně. Neochotně se postavila a čekala, co bude dál. Jestli si chtěl spravit náladu, vybral si špatnou dvojici. Obě sice měly čistý průměr, ale zároveň se nesnášely, což byla jasná předzvěst pro katastrofu. Viola navíc nebyla naučená. Chyběla a toto byl první den ve škole. Věděla, že ji to neomlouvá, měla se přece starat a shánět si od spolužáků. Na takové věci se tady ve škole nehrálo. Buď víš, nebo nevíš. Zbytek tu nikoho nezajímal. Nervózně polkla. Leitův posměšný úšklebek jí neušel. Zatnula zuby. Zvládla jsem to u soudu, zvládnu to i tady!
"Ah, vy jste vlastně byla nemocná," zvolal učitel znenadání s pohledem upřeným přímo na ni. Na okamžiku vysvitla naděje, že by se z toho mohla přece jen vykroutit. K její smůle následovala studená sprcha. "Nevadí. Stejně jsem se chtěl ptát na starší látku. Na situaci v Evropě jste tady byla, ne?"
Odevzdaně přikývla.
"Tak nám tedy povězte, jak to v Evropě od 12. století vypadalo. Nějakou stručnou charakteristiku, jak se toto období nazývalo a tak podobně."
Zalovila v paměti. Začátek si ještě pamatovala, tak pomalu spustila: "V té době v Evropě začíná etapa vrcholného středověku, která trvala v rozmezí 12. až 15. století. Mezi vyčnívající velmoci patří Anglie a Francie. Nejdůležitější událostí tohoto období byla stoletá válka. Také zde datujeme vznik ruského státu…" Víc si nepamatovala. Možná jména panovníků, ale nedokázala je spojit s žádnou z událostí. Nejistě se podívala na učitele. Její mlčení se mu moc nezamlouvalo.
"Pokračujte," vybídl ji nevrle. "Čím se toto období vyznačuje, jaké změny nastaly, co významného se přihodilo, třídění obyvatelstva…"
"Stále převládal feudalismus," vyhrkla okamžitě, jelikož ji jeho poslední poznámka nakopla. "Společnost se tedy dělila podle majetku a množství půdy, kterou vlastnili. Hlavní moc měl panovník - král nebo císař. Potom zde byly jednotlivé stavy."
"A ty stavy se nějak jmenovaly, ne?" vtrhnul do toho učitel, aby ji trochu popohnal. Viola mluvila pomalu. Snažila se protahovat, ale dějepisáři se to nejspíš moc nezamlouvalo.
Dělení stavů? Pamatovala si, že mezi ně patřila šlechta, duchovní a poddaní. Určitě v té době ještě byli nevolníci. Jestli chtěl slyšet tohle? Nakonec mu to řekla.
"Ano, ano, to je sice správně, ale i tak se stavy ještě dělily," trval na svém učitel.
Nepamatovala si. Yuuki se jen krutě usmála a v duchu si připravila správnou odpověď. Viola věděla, že pustit Yuuki ke slovu by pro ni znamenalo naprostou katastrofu. Přála si číst myšlenky. Vniknout jí do hlavy a najít si tam potřebné informace. To ale nemohla. Takovou schopnost nevlastnila. Jediné, co mohla, bylo podívat se o pár vteřin do budoucnosti a poslechnout si její odpověď… Počkat! To bylo ono! Jednou už to tak přece udělala, tak proč to nezkusit po druhé? Její vize trvaly jen krátce. Ostatní je vlastně ani nemohli zaregistrovat. Zavřela oči a předstírala, že se zamýšlí.
Yuukin hlas k ní dolehl jasně a zřetelně. Přesně, jak Viola očekávala, její rivalka neskončila pouze u této informace, ale řekla i milion dalších. Pokud něco nevěděla, učitel se obrátil nejprve na Violu, která mu však nebyl schopna odpovědět, takže jim to nakonec musel prozradit sám. Jakmile odzkoušel, měl sáhodlouhou řeč, jak ho Viola hluboce zklamala. Ona to však nechtěla. Nesmělo to takhle skončit. Rozhodla se, že to prostě nemůže dopustit.
"Nuže, Yuuki?"
Procitla právě včas, aby slyšela učitele, jak vybízí její spolužačku. Viole v té chvíli bylo jedno, jak to bude znít, nebo jak při tom bude vypadat v očích ostatních. V mysli si vytyčila jasný cíl a nemohla dovolit, aby se jí někdo stavil do cesty. Dřív, než Yuuki stihla vůbec něco říci, sama vyhrkla: "Stavy se dělily na privilegované, kam patřila šlechta a duchovenstvo, a neprivilegované - jiným slovy všichni ostatní. Vznikly také nové typy států. Jednonárodnostní, kam patřila Anglie nebo Francie, které byly navíc sjednocené, pak rozdrobené - partikulární, jejich příklady jsou Itálie nebo Německo, v té době pod názvem Svatá říše římská, a mnohonárodnostní, což byly různé unie vznikající za účelem obrany. Mezi Francií a Anglií ještě byl rozdíl ve formě vlády, kdy-"
"Dobrá, stačí," přerušil ji učitel s lehkým úsměvem. Viola mu ho nesměle oplatila. "Zbytek nám dopoví slečna Amane," otočil se na Yuuki.
"Jedná se o dva typy monarchií," spustila Yuuki okamžitě. "Ve Francii byla absolutistická monarchie. To znamená, že…"
Viola přestala poslouchat. Opět se podívala do budoucnosti a čekala, kdy se Yuuki zasekne. Nemělo smysl sledovat až do konce zkoušení. Jejím se zásahem se budoucnost změnila a ona samozřejmě zamýšlela udělat ještě mnohé další. Našla si příhodný okamžik, počkala si na správnou odpověď a pak jen s klidem čekala, kdy daná situace nastane. Bylo to tak snadné! Když to takhle bude praktikovat častěji, nemusí se bát situace, kdy by se třeba zasekla. Usmála se. Její schopnost někdy nebyla vůbec k zahození.
Zbytek zkoušení probíhal v podobném ražení. Alespoň tedy pro Violu, která si tak prověřovala svoje schopnosti a svou dovednost pak prezentovala na veřejnosti. Kdo umí, umí… Uměla svou sílu, nebo jak by to nazvala, kontrolovat a to s takovou lehkostí, až ji to samotnou udivovalo. Vždy se v takových chvílích bála, zda bude schopná rozeznat mezi snem a realitou. Už několikrát se stalo, že ji vize přepadla nepřipravenou a ona v jejím průběhu vůbec nezaznamenala, že nejde o skutečnost. Zdálo se však, že když své vidiny vědomě ovládala, něco takového nehrozilo.
"Děkuji dámy. Posaďte se," pokynul jim učitel na konci a dívky se posadily. "Tak jsme si to pěkně zopakovali a příští týden můžeme napsat test."
Třídou to nesouhlasně zašumělo. Většina žáků během zkoušení spala a neměla tak žádnou představu o tom, co se za onu čtvrthodinu odehrálo. Viole to nijak nevadilo. Právě se to totiž naučila. Nakonec se ještě krátce podívala na Leita. Jasně mu dala najevo, že se jako chudinka rozhodně nevidí. Protočil panenky a pohled odvrátil. Potichu se zasmála. Pochopil.
.
"Uvědomila jsem si, že by to mohl udělat i dalším," pokračovala Viola ve svém vyprávění, pohled upřený do země. "S tím bych nemohla žít. Navíc, jak tam byl s holkama a nikdo neměl tušení, co je vlastně zač…. Nějak se to ve mně zlomilo. A když jsem pak měla podporu ostatních, všechno bylo rázem snazší," přiznala pravdivě a nejistě na Hinatu pohlédla. Ta jí věnovala jeden vřelý úsměv. Viola jí ho s vděčností opětovala.
Nevěděla proč, ale s Hinatou se jí dobře povídalo, a s klidem se jí dokázala svěřit s věcmi, které by se i Tatsuki ostýchala prozradit. Ta dívka to měla v sobě. Prazvláštní sílu. To něco, co každého uklidnilo a hodilo do pohody. Možná to bylo její vlastní bezstarostností. Možná to bylo něčím jiným. Rozdávala dobrou náladu všude okolo a celkově byla nabitá optimismem, až to ostatní neustále udivovalo. Právě díky tomu byla tak populární. Věčně se usmívala a každého podporovala. Na rozdíl od energické a výbušné Tatsuki byla klidná a měla trpělivost. Viola byla ráda, že si našla takovou kamarádku.
"Co se vlastně stalo po tom, co jsem odešla?" zeptala se Viola. Nad tím ještě nepřemýšlela.
"Nikdo jsme nechápali. Vážně. Chris se mě pak zeptal, jestli nevím, co se stalo, tak jsem řekla, že nemám tušení. Chvíli jsme to tam řešili, když pak se ten chlap zeptal, jestli ho můžeme omluvit a odešel taky-" Zalapala po dechu. "Proboha," vydechla úžasem, když si to uvědomila. "On šel po tobě!"
Viola neodpověděla. Myslela si to. Myslela si, že půjde za ní. Přece jen to nebyla taková pitomost z S-centra utíkat. Jestli si Akimachi cestou vyzvedl tu svou žiletku, či jak by jeho nůž nazvala, rozhodně neprohloupila. Určitě by ji zabil. Nebyl to přece žádný idiot.
"Musí to být fajn, když už to máš za sebou…" podotkla Hinata po chvíli, kdy dívky vedle sebe mlčky kráčely na autobusovou zastávku, ze které normálně společně odjížděly na hodiny sebeobrany. Dnes si udělaly menší procházku a vzaly to pěšky. Nevadilo jim to. Vzhledem k tomu, že Viola dnes vůbec necvičila - byla přece po nemoci, ale necítila se nijak unavená a Hinata překypovala energií jako vždy. Navíc se vyzbrojily teplými kabáty a protivný vítr je tak nemohl odradit.
"Hm… Ani ne," odvětila Viola sklesle.
"Proč ne?"
Pokrčila rameny. "Nevím. Najednou se cítím tak zvláštně. Prázdně. Přitom bych měla pociťovat úlevu, být šťastná…" Tak proč sakra nejsem? ptala se sama sebe už po tolikáté. "Mám takový pocit, že se na mě všechno valí," dodala smutně.
"Možná, že jsi se k tomu soudu moc upínala," vyřkla Hinata svou domněnku.
Viola na ni tázavě pohlédla.
"Myslím, že jsi nad tím soudem moc přemýšlela. Přece jen jsi musela čelit nátlaku ze strany ostatních, mít obavy, jak to celé dopadne a tak dále a tak dále. Neměla jsi chvilku sama pro sebe a pořád jsi nad tím přemýšlela, že jsi se nestala o to, co bude potom. A teď, když je to konečně za tebou, máš ten podivný pocit, protože jsi zase začala vnímat i jiné věci a vrátily se i předchozí starosti," vysvětlila jí Hinata své odůvodnění. "No nic, už budu muset jít. Měj se," rozloučila se znenadání a Viola si až teď všimla, že dorazily na onu autobusovou zastávku.
Viola jí zamávala na rozloučenou a vydala se svou vlastní cestou. Dnes na ni nikdo nečekal. Toshiro neměl ani tušení, že se vydala na sebeobranu. Stejně by jí to zakázal. Pořád ještě nebyla úplně zdravá. I tak se šla podívat, co dělali. Když si to zpětně přehrála, tři týdny tam nebyla a rozhodně měla co dohánět. Sama v podvečer kráčela ulicí. Čas od času minula nějaké cizí lidi. Nebála se. V kapse u kalhot stále nosila Hinatin dárek k narozeninám a byla si téměř úplně jistá, že by se v případě nouze dokázala ubránit.
Při vzpomínce na Hinatu se zamyslela nad jejími slovy. Měla pravdu. Ve všem. Tolik se soustředila na ten soud, až všechno ostatní vystrčila z hlavy a teď se to na ni rázem sesypalo. Proto ji to tak trápilo. Nahromadilo se toho tolik. Utéct ale nemohla. Musela tomu čelit. Nic jiného jí nezbývalo.
Přemýšlela sama nad sebou. Nad svým osudem, který jí byl neznámý. Opět myšlenkami odběhla ke společnosti, která ji poslední dobou tolik trápila. Už s nimi nemám nic společného, napomínala sama sebe. Jediná spojitost byla skrz Akimachiho. Nic víc, nic míň. Přesto se nemohla přenést přes fakt, že ti lidé někoho hledají a nejspíš jej chtějí odstranit, což jinými slovy znamenalo, že ho chtějí zabít. Dítě, které s největší pravděpodobností porodila žena jménem Anna. Mluvili přece o jejím odkazu, ne? A podle nich bylo nejspíš někde tady ve městě. Ani na okamžik ji přitom nenapadlo, že by jejich cílem klidně mohla být ona sama. Pustila to z hlavy. Doufala, že už se jí o těch lidech nikdy zdát nebude. Žádný Mogi, ani Smith, podivný vědec Miyoshi nebo chudák věčně udivený Matsuda. Bez nich by se v životě klidně obešla.
Když nad tím tak bloumala, dnešek nebyl nijak význačný den. Tedy kromě toho, že se z ní stala dočasně celebrita a všichni na ni nestydatě zírali. Vážně netušila, co po soudu čekala. Jestli to bylo tohle? Asi ne. I tak se ale stalo pár dobrých věcí, kvůli kterým by tento den za nic nevyměnila. S Tatsuki k sobě našly společnou řeč a zdálo se, že se to mezi mini urovnalo. Leitovi ukázala, že není tak zranitelná a poddajná, jak si o ní nejspíš myslel. S Hinatou si krásně popovídala a navíc nejspíš našla novou kamarádku. Při té vzpomínce se usmála. Chudák holka. Maya si zažila hodně, ale byla to právě ona, kdo za Violou přišel a prozradil jí celý svůj příběh.
.
Dívky už čekaly v tělocvičně, když si Viola vzpomněla, že si nevzala kapesníky. Nechtěla tam přece donekonečna posmrkovat. Vrátila se tedy do šatny, kde se právě převlékala Maya, jelikož dorazila o něco později. Viola ji jako vždy pozdravila, ale odpovědi se nedočkala. Avšak namísto krátkého umělého úsměvu, který obvykle okamžitě povadl, ji Maya pozorovala se zvláštním zamyšleným pohledem. Viola se cítila nepříjemně. Její pohled ji přímo pálil do zad, když se na ni nedívala. V ten moment si připadala tak zranitelná, nahá. Nedávala to však na sobě znát. Rychle našla, co potřebovala a spěchala k odchodu.
"Nevěděla jsem, že tě taky někdo napadl," řekla Maya tiše, skoro šeptem, když Viola natáhla ruku ke klice, připravená opustit místnost.
Zarazila se. Tázavě se na Mayu otočila. Její ruka stále visela ve vzduchu.
"Mě znásilnil. Jednou, když jsem šla domů. Stalo se to za bílého dne. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel…" pokračovala Maya ve svém vyprávění. Viole přeběhl mráz po zádech. Ruku nechala spadnout podél těla a celá se na Mayu otočila. Už teď jí se jí po těle rozléval nepříjemný chlad, ale celé se to ještě zhoršilo, když Maya dál mluvila a detailněji popisovala své napadení. Pozorovala při tom svá kolena, když se schoulená do klubíčka houpala na lavičce. "Bylo to v úterý. Šla jsem sama ulicí a najednou mě někdo zezadu popadl a odvlekl pryč. Byl tak silný. Nemoha jsem nic dělat. Svázal mi ruce a v nějaké zaprášené uličce si to se mnou rozdal. Celou dobu mi zakrýval oči. Prosila jsem ho, volala jsem o pomoc… Slyšela jsem nedaleký provoz aut. Ulice nemohla být daleko. Určitě tam byli nějací lidé. Ale nikdo nepřišel. Nejvíc si z toho celého pamatuju ten jeho sípavý dech a nechutné vzdechy. Dělalo mu to dobře. Kvůli němu jsem teď špinavá. Poskvrněná. Toho pocitu poníženosti se už asi nikdy nezbavím." Odmlčela se.
Viola netušila, co jí na to má říct. Zarazilo ji to. Vážně si tímhle prošla? Muselo to být hrozné. Poprvé ji napadlo, jaké že to vlastně měla štěstí. Přišla těch pár metrů k Maye, sedla si vedle a položila jí ruku na rameno. Nevěděla, co víc by pro ni mohla udělat.
Maya se při doteku cizího člověka na jejím těle nepatrně zachvěla, přesto však Violinu ruku nesetřásla. Plaše se na ni podívala a s pohledem upřeným do Violiných očí pronesla: "I tak si ale neodkážu představit, čím sis musela projít ty. Mě ten chlap jen znásilnil. Tebe chtěl zabít."
"T-to… Nemůžeš to takhle srovnávat," vykoktala Viola zmateně. "Vždyť ty ani nevíš, kdo ti to udělal. To musí být hrozné. Já-"
Maya zavrtěla hlavou. "Ty jsi silná," skočila jí do řeči.
Viola se na ni pochybovačně podívala.
"Myslím to vážně," řekla Maya, opět pozorujíc svoje kolena. "Já bych něco takového nedokázala. Kdybych věděla, kdo to je. Asi bych se před ním sesypala. Nedokázala bych mu pohlédnout do tváře. Sice jsem to ohlásila, ale policie stejně nikoho nenašla. Ty jsi mu čelila. Dokonce i u soudu. Řekla jsi pravdu. Starala ses i o ostatní, kdežto já myslela jen sama na sebe a všechno, co jsem po tom kdy udělala, bylo přihlášení se na sebeobranu. Abych to už nikdy víc nezažila."
"Ale proto jsem sem šla taky!" zvolala Viola náhle a snažila se tím dívku povzbudit. "Nejdřív jsem jen nechtěla, aby se to opakovalo. Ale pak, když jsem ho uviděla přímo tady… Tady, kde se učíme proti takovým lidem bránit…" Větu nedokončila.
"Jenže ty to zvládáš," ohradila se Maya se slzami v očích. "Žiješ dál úplně normálním životem. Já to ale nedokážu. V každém vidím násilníka. Už nikdy nebudu jako dřív."
Chtěla pro Mayu něco udělat. Nebyla však schopná nic kloudného vymyslet. Její pocity chápala, ale nesdílela. Díky její schopnosti už neměla strach chodit na veřejnost. Sice to nijak zvlášť ověřené neměla, ale i tak prostě věděla, že ji její schopnost ochrání. Kdyby jí někdo něco takového chtěl udělat, určitě by o tom věděla dopředu. Vize by ji varovala. Maya však byla obyčejná dívka, která nic takového nedokázala. Ta zkušenost v ní zanechala hlubokou ránu. Viola by jí ráda pomohla. Pro začátek se na dívku usmála. "A co tví přátelé?" zeptala se jemně.
"Nevím. Nemluví se mnou. Straní se mi."
"A nestraníš se náhodou ty jím?" vyhrkla Viola první věc, která ji napadla. Okamžitě se kousla do rtu. Taková netaktní otázka. Jak ji to mohlo vůbec napadnou? Lehce, odpověděla si. Vždyť jsem to sama zažila. "Promiň," omlouvala se ihned. "Nechtěla jsem. Já jen, že…"
"Máš pravdu," utnula ji Maya znenadání. "Asi jsem hloupá."
"Nejsi. Uvidíš, že když za nimi přijdeš, s radostí tě přijmou zpátky."
Maya překvapeně vzhlédla. "Myslíš?" zeptala se s mírnými pochybami.
"Určitě," usmála se na ni Viola.
Dívka jí úsměv nesměle oplatila. "Díky," řekla tiše. Pak se zvedla a odešla do tělocvičny. Viola ji následovala. Sice si to ani jedna přímo neřekla, ale za ten krátký čas se mezi nimi vytvořilo jisté pouto, které obě pociťovaly. Spojovala je událost, jež by obě raději nikdy nezažily, a která dala vzniku novému přátelství.
.

Kitty ~ kittyblog.blog.cz

23. května 2010 v 0:00 | katHys |  Oblíbené blogy
Po delší době přidávám další z mých oblíbených. Po hooodně dlouhé době. Promiň Kitty, já vím, že jsi mi odpovědi na otázky posílala už tak před půl rokem. Ale když já se k tomu pořád nemohla dostat.... Fajn, to není omluva. Teď k článku.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obecné informace
Blog: kittyblog.blog.cz
Autorka: Lucie
Přezdívka: Kitty
Věk: 15
Email: 00kitty00@seznam.cz
Začátek:červen 2009


Kdo je? Rozhodně se jedná o dívku. Věře mi, já ji viděla (na vlastní oči, což je samo o sobě dost ojedinělé). A ač byla ze začátku taková stydlivá (což já vlastně taky, ale tato má vlastnost byla potlačena díky společnosti skvělé Nenci), tak jsme se po chvíli daly do řeči a zanedlouho mi připadalo, jako by jsme se znaly odjakživa. :) V internetovém světě sídlí na adrese kittyblog.blog.cz a zveřejňuje zde svou tvorbu a to ať už fotografickou, nebo romanopiseckou. Občas přidá i nějaký postřeh ze života. Každý její článek za něco stojí a i když jí to tak asi nepřipadá, má obrovský talent na psaní. I když se jedná třeba o takové střípky, vždy něčím zaujmou.


Jak jsem k ní přišla? A tady si to pamatuju úplně přesně! Víte, jak to bylo? To jsem jednou zkritizovala povídku u Kikulky a Kitty pak řádně zkritizovala tu moji, čímž mě do slova a do písmene donutila podívat se na její blog. A já se začetla do jejích textů a ... od té doby je to taková moje malá srdcová záležitost. Hlavně ty surové, krvavé, s nádechem smrti (jsem skrytý masochista, jestli jste si toho ještě nevšimli).


Co si o ní myslím? Na to jsem částečně odpověděla už v první otázce, ale nevadí. :) Je to fajn holka, která se nemá za co stydět. Přišla mi dost sympatická, díky ní jsem zatoužila vidět Alpy v létě a ... určitě bych se s ní ještě jednou sešla. :)
Nyní tedy obvyklá pětice otázek, které přidávám.


>> Zaprvé: Proč sis vůbec založila vlastní intenetové stránky? Co tě k tomu přivedlo?
To je na dýl, myslim, že stačí říct asi toto: byla jsem ještě mladší a hodně jsem prohlížela blogy, no prostě jsem chtěla taky svůj. Bylo jich víc a ten můj současný je založený jako náhrada jednoho, co jsem z blbosti smazala, protože tam nikdo nechodil Já říkala, že je to složitý...


>> Zadruhé: Proč Blog.cz? Existuje přeci spousta jiných služeb.
Zkoušela jsem i jiné, ale blog.cz mi připadal njejednodušší a se spoustou možností pro mě, jako pitomce na práci s počítačem. Není od věci říct, že když jsem před pár lety začínala, všechny blogy, které jsem četla patřily právě sem.


>> Zatřetí: Kdo jsi? Představ se ostatním, aby si na tebe mohli udělat názor.
Jsem člověk, aspoň všichni včetně mě si to (možná) myslí. Občas mám pocit, že jsem spadla z jiné planety a to rovnou na hlavu. Jsem svým způsobem nespolečenský tvor, nechci se nikam vnutit, tak čekám, až se někdo ozve. Světe div se, nikdo o mě nemá zájem Hm... Popojedem...


>> Začtvrté: Co ty a tvůj blog? Představ nám jej. Proč bychom měli zavítat právě na něj?
Možná jsem praštěná, ale svůj blog beru vážně. Snažím se psát příběhy a jsem vděčná za každou radu (až opadne můj vztek, nejdřív si nadávám, že jsem to vůbec zveřejnila). Když se mi líbí nějaká fotka, kterou vyfotím, hodím ji tam taky. Můj blog je vlastně odkladiště příběhů,
myšelnek a fotek.


>> Zapáté: Potěš pár svých přátel a napíš nám, jaké jsou tvé oblíbené blogy?
Mívala jsem víc oblíbených blogů, ale spousta z nich umřela a já jsem líná hledat další. Z těch pár blogů pravidelně navštěvuju jen pár. Je tu Awia, Miselle, Werika, Yasmin, občas zabloudím k Anyffe, nebo zmáčknu Červený Čudlík.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Mou další obětí bude .... chvíle napětí .... Yasmin! Já chci rozhovor s Yasmin. Jdu jí to napsat... Pá.
technická: Obrázky blogů přidávat nebudu, protože se mi teď o něco posunulo menu, šířka stránky apod. a ty designy se taky pořád mění. Takže zmizí i z minulých článků. No jen doufám, že to nevadí. :)

Škola, základ života

21. května 2010 v 15:58 | Awia |  Diskuze
Většinou na ni nadáváme. Říkáme, jak ji nesnášíme, jak bychom se bez ní obešli a jaké je to naprostá ztráta času. Ale je to tak i doopravdy? Všichni žáci, studenti, nebo všichni ti, kteří ústav s tímto honosným názvem navštěvujete (či jste jej jednou navštěvovali), zamyslete se! Zamyslete se a popravdě odpovězte. Vážně nám škola vůbec nic nepřinesla? Vážně je to taková pruda, jak s oblibou tvrdíme?
Já říkám, že ne. A každý jedinec, jež oplývá alespoň minimální inteligencí, dokáže si dát dvě a dvě dohromady a na vývojovém žebříčku předčil lidoopa, mi dá za pravdu. Ano, celé je to o učení, ale nejedná se jen o spoustu čísel a pojmů, které si musíme zapamatovat. Jak byste chtěli telefonovat, kdybyste naznali čísla? Jak byste si mohli přečíst oblíbený časopis, kdybyste nerozuměli jednotlivým písmenkům? Nebo psát esemesku? Komunikovat? I ten největší odpůrce vzdělávacího ústavu prostě musí uznat, že mu ty základy přece jen k něčemu budou.
Někteří by mohli oponovat, že by se to klidně mohli naučit v pohodlí svého domova společně s rodiči. Nebuďme sobečtí! Vždyť si s námi nemohou vysedávat doma a uplatňovat na nás někdy i chabé pedagogické schopnosti. Musí přece vydělávat, aby uživili ty naše hladové krky! A navíc nám škola dá něco, co se sami doma asi jen těžko naučíme. Nabízí nám možnost komunikovat, dopřává nám jisté konfrontace s ostatními, přičemž se učíme jednat, zařazujeme se do společnosti a konečně také nacházíme přátele, kteří v našem životě hrají nezastupitelnou roli.
Sama to znám z těch dob, když jsem nemocná. Pokud nejde o nic vážnějšího a člověka maximálně pobolívá hlava, ale jinak je schopen normálně fungovat, ze začátku si každý oddechne. Žádné stresy s testy nebo zkoušením. Bye bye ranní vstávání. Adios vše se školou společné! Pustit to všechno z hlavy je tak osvobozující. Časem ale přichází jistý zvrat. Alespoň tedy v mém případě. Zvrat, kdy si uvědomím, že mi jisté věci začínají scházet. Dopoledne začínají být prázdná a přichází nadbytek volného času. Ven ale stejně nemůžete (tedy hlavně v zimě), takže co teď? Začne se vám stýskat po spolužácích a těch každodenních starostech, až se tam třeba toužíte vrátit.
Dle mého názoru hraje škola právě tu nejdůležitější roli, co se utváření mezilidských vztahů týče. Zažíváme tam první lásky, nacházíme první kamarády. Přicházíme do styku s různým typem lidí. Učíme se, jak s nimi jednat. Taktéž jsou nám vštěpovány zásady slušného chování a vystupování na veřejnosti. Na učitelku se nekřičí, nemluvíme sprostě apod. Je toho spousta a právě mnohé prožitky z toho prostředí utváří nás samotné. Neříkám, že musí být dobré. Každá zkušenost může být dobrá, nebo špatná. Já sama s šikanou žádnou přímou zkušenost nemám, ale kdyby se tak stalo, určitě bych mluvila jinak. Názory jsou různé, v mnohém se líčí, ale přece si myslím, že je tento výrok pravdivý - škola nám hodně dala, něco vzala, ale hlavně nás naučila. Co? To ať si doplní každý sám.

Takový menší pokus o úvahu. Jak byl úspěšný, posuďte sami. Každopádně mám na vás několik otázek (jako vždycky). Co vy a škola? Už jste dostudovali, nebo tento ústav i nadále navštěvujete? Vracíte se tam rádi? Souhlasíte s myšlenkami v tomto článku? Co vás na ní baví a co naopak nesnášíte? Povídejte, povídejte, já jsem zvědavá... A teď jen pár technických poznámek. Článek je umístěn do diskuzí, protože se zde ptám na váš názor. A komentáře zkusím nechat tak. Možná později nastavím moderované. Uvidíme, zda se ozve i někdo cizí.

Už jen deset

19. května 2010 v 16:37 | katHys |  Blue Eyes
Dostala jsem dotaz, jak píšu. Jak je možné, že přesně vím, kolik kapitol mi chybí do konce? Jak je můžu mít pojmenované? Jak můžu vědět, co se v nich stane? Znám spoustu lidí, kteří sednou a píšou. A neví, jak to celé dopadne. Nechají postavy, ať si dělají, co chtějí. A víte co? Se mnou si ty postavy taky pěkně zahrávají. Jen to není tak patrné. Problém je v tom, že jsem ten příběh měla v hlavě už nějaký ten pátek (= pár měsíců), tudíž jsem v mých představách oproti psané formě o něco dopředu. Špatně se to popisuje, nevím, zda to vůbec někdo pochopí, ale to vlastně vůbec není důležité. Ano, už mám promyšlený příběh do úplného konce. Stačí to jen sepsat.

Článek na toto téma jsem slíbila, tak ho sem přináším. 32. kapitola v povídce znamenala docela velký mezník, kdy se jedna kapitola příběhu nadobro uzavřela. A to ta Akimachiho. Vrah je konečně za mřížemi. Máme od něj pokoj. Můžeme se usmívat. Ale ne tak docela. I když se tento "problém" konečně vyřešil, nastane mnoho dalších, možná na první pohled drobnějších, ale nikoliv nepodstatnějších. Už teď však všechny čtenáře upozorňuji, že nic neslibuji. Hlavně odpovědi na otázky. Některé se dozvíte, jiné ne. Tento příběh, nebo spíše první kniha, je totiž plně přizpůsobena tomu, že bude pokračování. A já bych ráda, aby bylo. Alespoň se o něj pokusím. Aby člověk pochopil, musí dojít až na konec. Avšak ten je ještě daleko... Nikdy jsem nepředpokládala, že bych něco napsala. Knihu? Vůbec. Možná to byl jeden z mých praštěných dětských snů, který s přibývajícím věkem vymizel. Ale teď se vrátil. A já jsem pořád odhodlanější jej zrealizovat. To jen a pouze díky vám, co to čtete a dodáváte mi šťávu. Děkuji vám mnohokrát.

Zpět k tématu. Nebudu opakovat, co všechno už víme. To přece víme, ne? Alespoň ti, co čtou vědí. Jen zase a opět upozorňuji, že jsem přes čtyřicet kapitol vážně neplánovala. Ono to vyplynulo tak nějak samo. Ale o tom víc, až to vůbec dopíši. Původně jsem chtěla maximálně dvacet... V poslední desítce, plus epilog, vystupují tři hlavní postavy, kolem kterých se celá zápletka otáčí. Náš milý malý trojúhelníček, který se začal rýsovat už někdy od začátku příběhu. Samozřejmě, že středem všeho dění bude Viola. Spolu s ní se můžete těšit na Leita, který konečně dostane o něco více prostoru. A poté tam bude i Toshiro, jež nám prozradí něco víc o svých skrytých úmyslech. I když se děj téměř vůbec nedotkne Společnosti a žádný další vrah nevypluje na scénu, nemyslím, že by byl příběh nudný a o ničem. Můžete se těšit jak na pár vtipných okamžiků, tak na několik dějových zvratů a taktéž nějaké ty akčnější scény. Bohužel ale nikdo neunikneme i myšlenkovým částem, kde se ze začátku Viola rozhoduje mezi dvěma již zmiňovanými kluky a poté vlastně přemítá nad tím, čemu věřit.

The Mirror

16. května 2010 v 18:27 | katHys |  The way I think, the way into my heart...
Stay in front of a mirror and look at yourself.
What can you see?


It's a person.
A human being.
A girl looking at me.
But it's not me.
Who is it?


She has my look like.
She has my eyes.
My hair.
My hands.
My body…


But at the same time I have to ask you - who's that girl?


She's so different.
She's so sad.
She's screaming at me but …
I can't hear her.
What's wrong?
Who would help her?
Who would save her?


Those eyes are empty.
I'm afraid of her.
I don't want to see her anymore.
Why do you show me this?
Stop it …
Stop!



Look, that's you - the real one.
It's not a different person.
I'm the mirror.
All I can show you is your direct reflection.
You just see your feelings.
Fear. Sorrow. Emptiness.


However, now you need to smile.
You're a doll of the others.
You mustn't be sad.
Because sadness is not in course.

Přeložte si sami. V češtině by to totiž ztratilo to kouzlo a tragiku. Pokus o báseň aneb další z mých výkřiků do tmy. Třeba to někdo pochopí. Třeba taky ne. :/

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ - SOUD

14. května 2010 v 21:57 | katHys |  Blue Eyes
.
Buch-buch… Buch-buch… Buch-buch… Tlukot srdce. Jeho srdce. Zněl mu v uších. Byl tak hlasitý, že překryl i jeho vlastní přerývavý dech. V ten moment to pro něj byl jediný zvuk v místnosti. Všichni mlčeli, ale při tom na něj křičeli, i když je neslyšel. Jejich pohledy mluvily za vše. Vrahu! Násilníku! Shnij v plameni pekelném! My chceme jediné - tvoji smrt. Ať přeskočil z kterékoliv tváře na jinou, všechny oči mu říkaly to samé. Chcípni. Za to co jsi udělal. Byly tvrdé, plné nenávisti a probodávaly ho takovou silou, až se podivil, jak je vůbec možné, že se již dávno nerozpadl na milion zkrvácených cárů. Nejspíš to nebyl jeho úděl. Bylo mu souzeno zde stát a trpět pohledy všech přítomných, kteří nyní čekali na jeho odpověď. Polkl naprázdno. Po čele mu už dávno stékaly kapky potu. Odvrátil zrak od další neznámé tváře a s pohledem upřeným kamsi do zdi prohlásil: "Ano."
"Takže přiznáváte, že jste byl plně při vědomí, když jste tu dívku napadl?"
"Ano," zopakoval prostě.
"A přiznáváte, že vaším jediným cílem bylo ji … zabít?" zeptal se žalobce s pochybností v hlase a nadzvednutým obočím.
"Ano," připustil Akimachi odevzdaně. Jeho obhájce si při tom táhle povzdechl a skryl hlavu do dlaní. Tohle nemělo cenu. Jak ho měl bránit, když se sám ke všemu doznal?
"Dobrá tedy. Nemám žádné další otázky," řekl žalobce a šel si sednout zpět na své místo.
"Soud nyní odejde do zadní místnosti, kde se poradí o rozsudku," oznámil přítomným soudní zástupce. V síni to zašumělo. Po klepnutí kladívkem soudci povstali a odebrali se do vedlejšího pokoje projednat Akimachiho další osud.
Jakmile se dveře za soudci zavřely, v síni vypukla vřava. Lidé se dohadovali o konečném rozsudku, rozpitvávali jeho osobnost, pomlouvali ho a házeli na něj veškerou tu špínu. Oprávněně. Dnes poprvé od onoho letního okamžiku, kdy poprvé zabil, upřímně zalitoval svého činu stejně, jako to udělal po první vraždě. Pomyslel na jejich rodiny, které určitě nesmírně trpěly. Zasloužil si to. Spáchal zlé činy. Přes to se jedna jeho část bránila a hlásila se o slovo s tím, že na to měl právo. Omlouvala jeho činy. Bylo snadné nechat se jí zlákat a naslouchat jejím konejšivým slovům. Nyní mu však nezbývalo nic jiného než čekat. A až se soudci vrátí, určí jeho další cestu. Tušil výsledek, věděl, že přijde, ale i tak stále doufal na zázrak, jenž nepřicházel. Bylo to zbytečné a marné.
Očima těkal z místa na místo. Ze všech sil se však snažil vyhnout se pohledům ostatních, takže zrakem nejčastěji spočinul na stěnách síně, stropě, či na svých rukou složených v klíně, na nichž ještě před začátkem soudu visela želízka. Ostatní jej pozorovali. Cítil jejich ostré pohledy ještě intenzivněji než předtím. Nevěděl, co to zapříčinilo, ale nejspíše díky nějaké zvláštní síle, nebo snad přání vyšší moci, otočil hlavu a zahleděl se do blankytně modrých studánek. Okamžitě věděl, o koho jde. Byla to ona. Nejprve jím projelo vzrušení, když si vzpomněl na jejích první setkání. Měl touhu dokončit to, co spolu začali. Tohle přání však téměř ihned vystřídal šok a následný strach. Netušil, odkud přichází, ale byl tam. Starý, mocný a živočišný. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji.
Co se to děje? Chtěl se podívat jinam, uniknout jí, ale nedokázal od ní odtrhnout zrak. Zaráželo ho, jak se na něj dívala. V tu chvíli věděl, že je jiná. Nebyla tam ani tak nenávist, jako spíš zádumčivost, zvědavost. Ve vzduchu mezi nimi ležela nevyřčená otázka. On však netušil, na co by se ho chtěla zeptat. Nezajímalo ho to. Bál se, že by ho tím definitivně odrovnala. Zlomila ten poslední kousek lidskosti, co v něm zůstal. Navždy by smazala toho muže, jímž býval. Ještě chvíli si takhle civěli do očí, když tu náhle kontakt přerušila a zaměřila se na něco jiného.
Síň rázem utichla, aniž by k tomu přítomné musel kdokoliv pobízet. To mohlo znamenat jen jediné - soudci se vrátili. Nebyli tam dlouho. Zřejmě měli v jeho případu jasno. Ani ho to nepřekvapovalo. Stále v něm však hořel onen plamínek naděje, jež byl při pohledu na přísný pohled hlavního soudce okamžitě násilně zadupán. "Prosím, povstaňte. Soud nyní vynese své rozhodnutí," ozval se zástupce a předal tak slovo malé postarší, přísně vyhlížející Japonce. Dech se mu zastavil. Všichni s napětím čekali.
Soudkyně si krátce odkašlala, než do mikrofonu pronesla: "Na základě vyslechnutí zde přítomných svědků a předložení nepopiratelných důkazů, v souladu s platnými zákony jsme se ve věci Makoto Akimachi versus stát rozhodli následovně. Obžalovaný Makoto Akimachi byl…"
.
"Tak jak se cítíš?" zeptal se Toshiro, když si k ní přisedl a objal ji kolem ramen.
"C-cože?" vykoktala a zmateně se na něj podívala."Promiň, neposlouchala jsem," zamumlala tiše a celá při tom zrudla.
Povzbudivě se na ni usmál. "To nevadí, že jsi nervózní. Je to naprosto přirozené, ale ty to zvládneš. Nemusíš mít strach."
"Nemám strach," ohradila se podrážděně. Právě ji vyrušil v nejlepším. Konečně se jí podařilo vyvolat vizi, kdy se dostala ke konci soudního procesu, ale rozsudek stejně neslyšela. Copak tohle se dělá? Teď už ji znovu nenavodí. Byla příliš rozrušená, aby byla schopná podívat se do budoucnosti. Myšlenky jí v hlavě vířily neuvěřitelnou rychlostí a pomalu se jí zmocňovala panika, když pomyslela na to, co ji čeká. Soud se přibližoval až příliš rychle. Už to nebyly ani dny, ani hodiny, ale pouhopouhé minuty, které ji dělily od oné události.
"Fajn. Jasně," prohodil omluvně. Nejspíš se nechtěl hádat. Ona to chápala. Hádky by jí navíc na klidu rozhodně nepřidaly. "Budeš mít čas na přípravu," pokračoval po chvíli. "Nejdřív se budou projednávat ty vraždy a až pak půjde na řadu napadení."
Tím ji moc neuklidnil. Alespoň však měla možnost omrknout situaci a vidět své šance. Co kdyby se Akimachi bránil? Téhle možnosti se bála, a to i přes to, že jí její vize napovídaly přesný opak. Krátce se na Toshira usmála, ale okamžitě uhnula pohledem jinam, aby neviděl její starosti.
"Budu tam s tebou," zašeptal jí do ucha. Zezadu ji objal a vtiskl jí jeden smyslný polibek na šíji.
Nic. Přejel jí mráz po zádech a to bylo všechno. Nestalo se tak vzrušením, nýbrž odporem. Nebylo jí to příjemné. Odtáhla se od něj. Ani se neobtěžovala, aby mu cokoliv vysvětlovala. Prostě odešla. Navíc si ještě musela vzít prášky. Kdyby to věděl její doktor, asi by ji pěkně pokáral. Sice již byla víceméně v pořádku, ale i tak měla zůstat tento týden doma. A to se chystala jít další den do školy… Další zameškané hodiny si už nemohla dovolit.
Uzdravila se docela rychle. První tři dny sice byly hotovým utrpením, ale ve vzpomínkách jí pak splývaly v jeden. Po čase blouznění a zmateného snění se to přeci jen začalo zlepšovat. Pátek proseděla s rodiči v obýváku, aniž by si během dne potřebovala schrupnout, a v neděli už byla čilá jako rybička. V ten moment bylo rozhodnuto - v úterý k soudu půjde. Jakmile jí to došlo, neměla klidu. Pořád na to musela myslet. Když však za ní v noci přeci jen přivítala nějaká ta vize, byla chaotická a zmatená a Viola z toho moc nepochytila. Teprve dnes se jí podařilo něco vidět, ale k hlavnímu se stejně nedostala. Co tohle bylo za spravedlnost? Ostatní by se jí proto neměli divit, že je takhle rozmrzelá.
"Zlato, pojď. Za chvilku to začne," přišla za ní matka a vytrhla ji tím z rozjímání.
Viola si povzdechla. Matku nicméně následovala. Dohromady tam šla celá skupina. Celá její rodina, což započítávalo i Kisame, společně s Toshirem a dále pak jeho otcem, Rokurem Midorikawou, kterého doprovázela řada dalších policistů. Pak tam byl taktéž Violin právník, s nímž se seznámila včera, den před soudem, a který měl vést žalobu proti Akimachimu. Hned, jak se ocitla v davu mířícím do soudní síně, se k ní dotyčný naklonil: "Sjedeme to přesně tak, jak jsme se domluvili. Můžete jim říci všechno. A pro větší dramatičnost byste mohla uronit nějakou tu slzičku. Samozřejmě pochopím, když se vám ten nápad nebude líbit…"
Poslouchala ho jen tak napůl. Ten člověk se jí nelíbil. Ani si pořádně nepamatovala jeho jméno. Byl jí odporný. Choval se sice mile, ale ta úlisnost z něj na každého přímo křičela. Za umělým úsměvem se skrývala osoba bez svědomí. Včera Viole dokonce navrhoval takové věci, až odmítala věřit vlastním uším. Přesně takhle si představovala démona. Milého, pohledného, charismatického, ale pod tou maskou absolutně bezcitného. Ten chlap by udělal cokoliv, jen aby případ vyhrál. Jiného právníka však mít nemohla, neboť tohle byl dobrý známý od Midorikawů, a jak se později dopátrala, tak u nich měl nějaký dluh, který tím splácel. Nemohl si dovolit ztratit reputaci.
Už si nepamatovala, jak si soudní síň představovala, avšak když do ní vstoupila, s jistotou věděla, že skutečnost se jejím domněnkám nepodobá ani v nejmenším. Jistě, ta místnost byla ohromná, ale vůbec nevypadala jako ty, co vidívala v různých amerických seriálech. Žádný staromódní sál. Chrám, kde se lidé vraceli do starých časů. Tady bylo všechno moderní. Možná až moc. Snadno rozpoznala židle určené návštěvníkům, lavice pro žalobu i obhajobu, či snad soudcovo čestné místo na vyvýšeném stupínku. Když vešli, pár lidí tam už bylo. Všichni se za nimi otáčeli. Proces sice byl veřejný, ale i tak sem byl vstup novinářům zakázán. Přesto však příbuzenstvo obětí obsadilo téměř polovinu míst. Dále se tam nacházelo ještě pár policistů, několik málo zvědavců. Nikdo jim nemusel říkat, že reportéři právě stojí před budovou a zpravují některé nedočkavé diváky u obrazovky o situaci. Případ už každou chvíli začne.
Jak se síň zaplňovala, zmocňovala se jí čím dál větší panika. Nijak jí nepomáhalo, že matka sedí po její pravici a Toshiro po levici. Nedovedla si představit, že by měla promluvit před tolika lidmi. Věděla však, že to udělat musí. Když už ne kvůli sobě, tak pro ty dvě ženy, jejichž smrt viděla, ale nedokázala jim zabránit. Nebyl způsob, jak je zachránit. Vždyť v té době netušila, že nějaké schopnosti vůbec má! Přesto cítila vinu a takto se svého břemene mohla částečně zbavit. Navíc už nechtěla, aby něco takového viděla. Žádné další vraždy jak lidí neznámých, tak jí velmi blízkých.
Ani si nevšimla, že by Rokuro Midorikawa někam odcházel, ale přesto se náhle objevil v jedněch dveřích, kterými spolu se strážníky přiváděl obžalovaného. Akimachi měl na rukou želízka a vypadal ještě ztrhaněji, než si ho kdy Viola pamatovala. Pleť měl právě křídově bílou, což jasně kontrastovalo s jeho tmavými vlasy a ještě více pak s temnými kruhy pod očima. Díky vystouplým lícním kostem navíc nabýval dojmu oživlé mrtvoly. Pohled měl celou dobu zabodnutý do země. Vzhlédl teprve ve chvíli, kdy mu sundali pouta a on si přisedl vedle svého právníka. Okamžitě spolu začali něco probírat. Viola se rychle donutila odvrátit zrak, neboť se jí při pohledu na vraha zmocňovala panika a vracely se jí nehezké vzpomínky na onen den.
Naštěstí pro ni se dveře, kterými předtím vstoupil i Akimachi, znovu otevřely, avšak tentokrát jimi prošli jiní návštěvníci. Byli to ti hlavní a nejdůležitější. Každému došlo, co to znamená. Síň povstala. Soud započal. Již na první pohled bylo patrné, že tím nejvyšším tu bude ona dáma, jež vznešeně kráčela s vážnou tváří k hlavnímu oltáři. Postarší Japonka přitom sama o sobě nijak nevyčnívala. Nebýt výrazného oděvu, s její výškou pod sto šedesát by ji každý lehce přehlédl. Tmavé vlasy měla zastřižené nad ramena a do očí jí spadala rovná ofinka, kde jí navíc ještě na kořenu nosu kotvily hranaté brýle. Drobná, útlá, ale na svůj věk dosti vitální. Kromě ní do místnosti vstoupila ještě celá řada povolaných. Pařil mezi ně například její zástupce, zapisovatel, soudní zástupce a neposlední řadě taktéž ostatní soudcové, kteří jí měli být při rozhodování rozsudku nápomocni.
"Vážení přítomní. Sešli jsme se zde, abychom rozhodli ve věci zákona. Dnešní projednání se týká případu stát versus Makoto Akimachi. Hlavním představeným je soudkyně Tomomi Ina. Paní soudkyně," předal zástupce slovo drobné Japonce.
"Děkuji," pronesla Ina tiše a jemně si odkašlala. Její hlas byl hluboký, jasný a zvučný. "Tímto prohlašuji jednání za zahájené. Pane žalobce, máte slovo." Klep. Soud započal.
.
Tolik nervů. Tolik papírovaní, špatných snů a probdělých nocí. Proč? Aby nakonec dopadli tohle? Špatný to vtip. Tušil, že v tom má prsty ještě někdo třetí, ale Akimachi jim odmítal cokoliv prozradit. "Pracoval jsem sám," trval na svém až do úplného konce. Mohli mu hrozit jak chtěli, ale on jen dál zapíral. Nakonec to už Rokura přestalo bavit. Ať si teda shnije v base sám! Na výčitky bude mít času dost. Společnost se uklidní, Rokuro za to bude oceněn a všichni budou spokojení.
Potichu si pohrdavě odfrkl. Ten chlap byl vážně ztracený případ. Nepatrně se na židli zavrtěl, aby našel lepší polohu. Konečně se pohodlně usadil. Ruce překřížil na prsou a dál si užíval podívanou. Jak zrovna tenhle maník mohl zabít tolik ženských a ještě k tomu po sobě zamést stopy tak, že jej nemohli dopadnout kolik měsíců, to vážně nechápal. Vždyť se teď klepal jak ratlík! Podle Rokura Midorikawy byl Makoto Akimachi ubožák, který ani pořádně nevěděl, co chce. Nejdříve se tak statečně bil, že to neudělal, a pak se jim ze všechno doznal. Nikdo to nechápal. Že by měl až takové výčitky svědomí? To těžko! Důkazy však byly jednoznačné. Nevěděl proč, ale ten člověk, co teď vypadal jako spráskaný pes a právě čelil obžalobě, na něj působil nanejvýš komicky. Vtipná figurka. Karikatura. To jen kvůli tomu směšnému divadélku sem přišel. Výsledek byl stejně jasný.
"Popište mi, co jste ten večer dělal," vyzval žalobce obviněného, aby mu popsal den první vraždy.
"V práci byl těžký den," začal Akimachi bezvýrazně. Odříkával to jako naučený text, pohled upřený kamsi do ztracena. "Jako vždy jsem se šel po takovém dni napít do baru na rohu ulice. Ta žena, Fukuzawa, tam často chodívala hledat zákazníky. Každý o ní věděl, že je šlapka…" Při těch slovech někdo zalapal po dechu. Ozvalo se i pár šokovaných vzdechů. Některé páry očí jej v ten moment probodávaly ještě ostřeji. Opovážil se nazvat jejich známou děvkou. Ten syčák! Chvíli bylo ticho, pak pokračoval stejným monotónním hlasem jako předtím: "Když jsem vyšel ven, stála tam. Dali jsme se spolu do řeči jako už mnohokrát, ale asi měla špatnou náladu. Pohádali jsme se. Cestou domů mě pronásledovala a křičela na mě všelijaké nadávky. Štvalo mě to. Když jsem pak v kaspe nahmatal jakýsi balíček a zjistil, že je v něm nůž..."
"Tak jste ji umlčel," dořekl za něj žalobce.
"Námitka!" zvolal Akimachiho právník okamžitě. "Žaloba nemá právo přerušovat výpověď mého klienta."
"Námitka se připouští," odklepla soudkyně prostě. "Nemusíte na otázku odpovídat," otočila se na Akimachiho.
"Ano," pronesl Akimachi tiše, jakoby slova soudkyně ani neslyšel. "Zabil jsem ji," dodal o něco hlasitěji.
"A stalo se tak tímto nožem, předpokládám," pokračoval žalobce, když si došel pro průhledný plastikový sáček obdařený štítkem s podivnou břitvou uvnitř. "Důkazní materiál číslo dvacet tři. Speciální lékařský skalpel nalezen ve vašem domě při domovní prohlídce s vašimi otisky a pozitivem na krev, shodující se s krví oběti, jak objasnila analýza DNA. Dle soudního znalce identifikován jako vražedná zbraň. Kde jste k němu přišel?"
Jo, to by mě taky zajímalo... Midorikawa se hořce usmál. Najít tento kousek dalo týmu docela zabrat. Nožík se sice skrýval doma, ale do špinavého prádla se podívali až téměř ke konci celé prohlídky. Jak ho napadlo schovat usvědčující důkaz právě tam, to bylo pro oddělení záhadou. Midorikawa však zastával nejjednodušší z možných vysvětlení - prostě na nůž v kapse zapomněl a omylem ho tak hodil spolu s kalhotami do špíny.
"Byl to dárek. K narozeninám," dodal Akimachi rychle, když si všiml žalobcova nadzvednutého obočí. "Manželčin bratranec je chirurg a bral to jako povedený vtip. Netušil jsem, že jsem ho dal do kapsy té bundy, dokud..." Nedořekl.
"A tu noc druhé vraždy? Proč jste zabil tu ženu?"
"Námitka!" ozval se opět Akimachiho právník. "Můj klient ještě nebyl shledán vinným."
"Přijímá se," pokynula soudkyně.
Akimachi však znovu pokračoval dál, jako by se nic nestalo: "Ona mi chtěla pomoct. Byla to psycholožka. Všechno jsem jí řekl, ulevilo se mi, ale ona mě chtěla udat. Zpanikařil jsem." Poprvé se v Akimachiho tváři odrážela lítost. Nechtěl to udělat, ale v ten moment neviděl jiné východisko. "Od té doby to pro mě byla droga. Zabíjel jsem, když jsem byl ve stresu. Pomáhalo mi to," dodal o chvíli později.
"Takže přiznáváte, že jste ty ženy zabil?"
"Ano."
"Potom tedy nemám další otázky." Žalobce se otočil na podpatku a odkráčel si sednout na své místo s úsměvem na tváři spokojený, že se mu dnes tolik dařilo.
No tak! Bojuj chlape! povzbuzoval jej v duchu Midorikawa. Takhle to bylo o ničem. Jen hotová formalita. Tento soud vlastně ani nemusel proběhnout. Už zažil spoustu případů a pěknou řádku ostrých sporů, ale tohle nebyl ani ten nejslabší odvar. Akimachi se hned vzdával. Všechno vyslepičil. Jakoby mu ani pořádně nedocházelo, že se právě veřejně doznává k činu, za něž by ho v jiných státech čekal trest smrti. Nechápal to. Nechápal. Proč to Akimachi dělal? Stále tu pro něj byla tato záhada. Možná, že je to vážně jenom ubožák. Prostě ubožák…
"Děkujeme žalobci za předložení důkazů a vyslechnutí obžalovaného. Nyní přistoupíme k dalšímu případu. Jde o obvinění z napadení a pokusu o vraždu. Obvinění podala Viola Yagami proti Makotu Akimachimu," ujal se slova soudní zástupce. "Soud tímto povolává již zmíněnou Violu Yagami, aby zde pod přísahou sdělila své obvinění."
Midorikawa se na židli nervózně zavtěl. Promnul si ruce a zbystřil pozornost. Ale, ale … Tak se ukaž. Podíváme se, co v tobě vězí. Sokolím zrakem pozoroval černovlásku, jak postupuje směrem k lavici pro svědky. Šla zpříma s hlavou vztyčenou. Rozhodně měla styl. A v ten moment už ani nevypadala jako malé ustrašené děcko, které vyslýchal na stanici. Vyzařovala z ní nějaká síla, které nerozuměl. Jakoby právě pochopil, co na ní Toshiro kdy viděl. Posadila se na lavici a ta zajímavější část právě začala.
.
Netrvalo to dlouho. Nejprve se soudu předvedly důkazní materiály a poté se přešlo k výslechu obžalovaného. Na pomoc mu nebyli přivoláni žádní svědci. Vše proběhlo hladce a rychle. Možná až moc rychle. Akimachi se k svým činům doznal. Ke konci jí už bylo téměř líto, jak tam zkroušeně seděl na lavici a ke všemu se bez odporu přiznával. Narozdíl od ostatních však Viola věděla proč. Dělal to kvůli svým blízkým, které miloval a chtěl je tím ochránit. Protože kdyby se tak nestalo, muž jménem Smith by je dozajista umučil. O tom nepochybovala.
"Violo, měla bys jít," dloubl do ní Toshiro jemně.
Zmateně se na něj podívala. Celou dobu rozjímala nad Akimachiho osobností a jeho osudem, až si ani neuvědomila, že ji soud vyzval, aby předstoupila.
"Právě tě předvolali," odpověděl na její nevyřčenou otázku.
Cože? Už? To tam mám jít… Teď?! Panika ji zaplavila rychlostí stržené laviny a dopadla na ni stejnou silou. Roztřeseně vstala a vydala se na cestu k výslechové lavici. Připadalo jí, že se od ní její cíl vzdaluje. Kráčela neuvěřitelně dlouho. Snažila se srovnat si myšlenky, ale moc jí to nešlo. Nohy jí ztěžkly a každý nový krok ji stál nemalé úsilí. V ten moment byla žhavou adeptkou na sesypání se před publikem. Přesto zaťala zuby a kráčela se vztyčenou hlavou. Nechtěla dát najevo svůj strach. Zrak při tom upírala přímo před sebe ke svému cíli. Zakazovala si uhnout pohledem kamkoliv jinam, protože věděla, že by ji to v tu chvíli rozptylovalo a ona by pak ztratila i ten poslední ždibeček odvahy, který v sobě našla.
"Nyní zde před soudem a přede svědky přísahejte, že budete mluvit úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčíte," poručila Viole soudkyně, když se posadila.
"Přísahám na svoji čest, že vypovím úplnou a čistou pravdu a nic nezamlčím," odpapouškovala Viola poslušně naučenou větu, i když předem věděla, že jim tu spoustu věcí schválně zamlčí. Třeba její schopnosti by z celého procesu ráda vynechala.
"Nyní prosím advokáta pana Akimachiho, aby přistoupil k výslechu svědkyně. Svědek je váš," pronesla soudkyně do mikrofonu a svá slova stvrdila klepnutím kladívkem.
"Slečno Yagami," začal Akimachiho právník a upřel na Violu zrak. "Vy tedy tvrdíte, že jste dne 12. října byla napadena mým klientem. Můžete nám popsat, jak k tomu došlo?"
Viola polkla na prázdno. Na čele jí vyrazily první kapičky potu. Chvíli pozorovala, jak si hraje s prsty. Věděla, že tato otázka přijde, ale že ji tak zasáhne, to nečekala. Slova se jí vytratila z úst. Pociťovala sucho v krku. Jemně si odkašlala, než promluvila. "J-já… šla jsem parkem a … Zaslechla jsem za sebou kroky…" spustila pomalu, ale u každého druhého slova se zasekávala. Když mluvila, pozorovala své ruce, aby unikla před zraky ostatních, které se právě soustředily na její osobu.
"Šla jste parkem? Proč?" chytil se právník šance, jelikož dlouho nepokračovala.
"Hlídla jsem mladší sestru a později jsem ji šla vyzvednout od kamarádky. Když jsem tam přišla, řekli mi, že už ji dávno zavezli domů, tak sem šla taky. Cesta byla dlouhá, stmívalo se, a já si ji chtěla o něco zkrátit přes park," odříkávala tiše. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Dělala dlouhé pauzy mezi slovy, jelikož se na svou řeč nedokázala soustředit. Jediné, na co v ten moment byla schopná myslet, bylo jednak její vystupování, které určitě působilo dojmem, že lže, a pak také upřený pohled Akimachiho právníka spolu s jeho úsečnými otázkami a pochybovačným hlasem.
"A to jste šla … sama?" předstíral překvapený tón, když zdůrazňoval poslední slovo.
"A-ano," vykoktala a představovala si, jak debilně to v jejím podání muselo znít.
"V té době už však bylo všude plno upozornění, že jsou takové vycházky nebezpečné…" poznamenal právník jakoby pro sebe.
V ten moment si uvědomila, že takovým dotazům už jednou čelila. Při pohledu na Rokura Midorikawu se jí vše živě vybavilo. Nedůvěra, podezřívavost, zpochybňování jejích slov. Policista jí hleděl přímo do očí a svým postojem dával jasně najevo, že ho jejím chováním hluboce zklamala. Ona to tak však nechtěla nechat! Nemohla. Zavřela oči a na okamžik přestala vnímat okolí. Zhluboka se nadechla a pevným hlasem do mikrofonu pronesla, bez zájmu, že tím pravděpodobně skočí právníkovi do řeči.
"Jistě, že jsem se bála. Proto jsem taktéž začala utíkat, když se za mnou objevila neznámá osoba. Stmívalo se a já potřebovala rychle domů. Proto jsem tu cestu riskovala." Když mluvila, nesledovala své ruce jako předtím, ale oplácela pohled policejnímu řediteli. Až při poslední vědět kontakt přerušila a přesunula svou pozornost na právníka.
"Říkáte, že se stmívalo. Kolik hodin asi bylo?" jak se právník okamžitě nového záchytného bodu.
"Asi kolem páté-šesté. Nevím. Už si to přesně nepamatuju," odvětila klidně.
"To už se stmívalo celkem brzy, nemyslíte? A jste si jistá, že jste v ten moment byla schopna rozpoznat mého klienta? Přeci jen bylo málo světla... Kdo ví, co jste viděla."
I tuto otázku čekala. Její odpověď však nečekal nikdo z přítomných.
"Chcete snad tvrdit, že trpím nějakou oční chorobou?" ohradila se téměř okamžitě. Právník na ni překvapeně zamrkal. Chtěl jí na to něco říct, ale ona byla rychlejší. "Při přípravě obhajoby jste tuto možnost určitě promýšlel, takže dle zprávy mého lékaře jisté víte, že mám zrak naprosto v pořádku. Jinak bych to mohla brát jako urážku na veřejnosti. Mimochodem vážně pochybuji, že bych si ten obličej kdy spletla. On se vám docela vryje do paměti, když mezi vámi je jen pár centimetrů a ostrý nablýskaný nůž." Poslední větu pronesla chladně a odměřeně. Nepřála si, aby ji přemohly slzy, jako doposud pokaždé, když o tom mluvila.
"Dobrá... Mohla byste nám tedy popsat zbraň, kterou vás můj klient údajně ohrožoval?" kapituloval Akimachiho právník a raději přešel k jinému tématu.
"Proč?" zeptala se Viola klidně. "Abyste mi pak řekl, jak hezky jsem si její vzhled zapamatovala, když ji tu před chvílí předváděli?" přešla během okamžiku do útoku. Nikdy v těchto slovních přestřelkách nebyla dobrá, jelikož nevěděla, jak získat nad útočníkem převahu. Vždy se snažila moc nezapojovat, počkat, až se situace uklidní, což však nyní nebylo možné. Často slýchávala, že nejlepší obranou je útok, a dnes si to prvně vyzkoušela. Poprvé se rozhořčila, protože ji právníkova otázka urazila. Prý špatné vidění... Ona mu dá špatné vidění! Dál postupovala rafinovaněji. Prvním útokem jej evidentně zaskočila, což ji částečně uklidňovalo a ona mohla snadněji uvažovat. Aby vyhrála, musela myslet jako právník. A jako právníka by ji určitě zajímalo, na co dalšího se protivník zeptá. S úsměvem shledala, že se její schopnost projevila.
Advokát na její otázku neodpověděl. Pouze se krátce ponuře usmál a pokračoval: "Co se stalo po napadení?" Jako by tím připustil, že se ji Akimachi doopravdy pokusil zabít.
"Nejdřív jsem jen tak běhala ulicemi. Až jsem si byla jistá, že mě nepronásleduje, vydala jsem se k domovu. Doma jsem se osprchovala a šla si lehnout," řekla po pravdě.
"A to jste o tom napadení nikomu neřekla?"
"Ne. Bála jsem se, že by mi to ostatní nevěřili. Přece jen jsme tam byli sami. Žádní svědkové. Bylo by to slovo proti slovu."
"Takže teď bychom vám to věřit měli? Jak víte, doopravdy je to slovo proti slovu."
Situace se začala obracet. Violin právník zakoulel očima. Co to ta holka mele? Ona však zůstala nanejvýš klidná. "To se dozvíme, až bude můj zástupce zpovídat pana Akimachiho," odvětila a poprvé při tom z úst vypustila jméno muže, který ji napadl. "Možná se ptáte, proč jsem nevystoupila dříve. Netušila jsem, že se jedná o onoho sériového vraha. Nechala jsem tu událost spát a doufala, že zapomenu. Když jsem ho však potkala na hodině sebeobrany, vše bylo v mžiku zpátky. Uvědomila jsem si, jak lehkovážné bylo, nechat to být, odsunout do pozadí. Co kdyby napadl i jiné dívky jen proto, že jsem se bála vystoupit? To jsem nemohla dopustit."
Akimachiho obhájce si jen odevzdaně povzdechl. "Nemám další otázky."
.
Síň rázem utichla, aniž by k tomu přítomné musel kdokoliv pobízet. To mohlo znamenat jen jediné - soudci se vrátili. Nebyli tam dlouho. Zřejmě měli v jeho případu jasno. Ani ho to nepřekvapovalo. Stále v něm však hořel onen plamínek naděje, jež byl při pohledu na přísný pohled hlavního soudce okamžitě násilně zadupán. "Prosím, povstaňte. Soud nyní vynese své rozhodnutí," ozval se zástupce a předal tak slovo malé postarší, přísně vyhlížející Japonce. Dech se mu zastavil. Všichni s napětím čekali.
Soudkyně si krátce odkašlala, než do mikrofonu pronesla: "Na základě vyslechnutí zde přítomných svědků a předložení nepopiratelných důkazů, v souladu s platnými zákony jsme se ve věci Makoto Akimachi versus stát rozhodli následovně. Obžalovaný Makoto Akimachi byl vinným ve všech bodech obžaloby a tímto je mu uložen trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti zkrácení trestu nebo zaplacení kauce. Tímto prohlašuji jednání za ukončené."
Klep. A bylo dokonáno. Ani nevěděl jak, ale záhy se mu želízka opět objevila na jeho zápěstích. Chladný kov ho mírně studil a zařezával se mu do kůže. Netušil proč, ale po vyřčení rozsudku se mu přece jen ulevilo. Konečně to měl za sebou. Teď už mu zbývá jen dokonat to něco málo života, co mu na tomto světě zbývá, zavřený někde v cele s podobnými jako byl on. Čísi silné ruce jej surově zvedly a už ho postrkovaly do zad a odváděly ze soudní síně.
V davu vyhledal svou manželku, která seděla vzadu v sále se zrakem upřeným k zemi a snažila se být neviditelnou. Chtěl se s ní ještě naposledy vidět, dát jí nějak najevo, že ji stále miluje, ale ona se na něj ani nepodívala. Chápal ji. Kdo by také stál o manžela - vraha? Právě ho nejspíš musela nenávidět. Rád by jí to všechno vysvětlil, ale předem věděl, že by ho neposlouchala. Možná, že za ním časem přijde. Bude vědět, kde jej hledat. Jeho bydliště se už nezmění. Jeho pozornost náhle přitáhla postava stojící opodál za jeho chotí. Stála vzadu ve skrytu stínu a nešlo jí vidět do obličeje. Přesto vycítil její pohled. Dotyčný jej sledoval. Pak se postava náhle pohnula, udělala pár kroků v před a předstoupila před jeho ženu. Cizinec jí položil ruku na rameno a nejspíš k ní něco promluvil, jelikož vzhlédla. Poté vstala a neznámému po boku kráčela k východu. Těsně přede dveřmi se muž otočil a Akimachimu se tak naskytl pohled na Smithe s krutým úsměvem na tváři.
Tohle zjištění jej naprosto odrovnalo. Co ten tam dělal? Co dělal s jeho ženou?! Poté mu to došlo. Přišel se podívat, zda všechno proběhne hladce. Zda dostojí svému slovu. A kdyby ne, jeho žena byla pojistkou. Ten úsměv se mu však nelíbil. Byl to spíš škleb, který ztělesňoval krutost a bezcitnost. Bál se, aby jí nic neudělal. Záruku však neměl žádnou. Mohl jen doufat. Hned další na ráně byla větší skupinka okolo té černovlasé dívky. Právě se bavila se svým učitelem sebeobrany. Kdyby jen věděla, kdo ji učí, napadlo jej bezděky. Ironie, že zrovna tento člověk učil, jak se bránit. Nahlas však neřekl nic. Nemohl. Uhnul tedy pohledem a v další vteřině už musel sklopit hlavu, jak jej do očí udeřily oslnivé blesky fotoaparátů.
.

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ - OBLAČNO, MÍSTY ZATAŽENO

10. května 2010 v 22:11 | katHys |  Blue Eyes

Nic nebylo slyšet. Ticho. Tma. Se zrakem a sluchem zmizely i ostatní smysly. Hmat, čich, chuť. Neexistovalo. Jen temnota a prázdno. Nebyly ani pocity. Vědomí jakoby nebylo. Mozek přestal vnímat okolí. Začaly v něm probíhat procesy, který ani dnes vědci neumějí vysvětlit. Spánek. Věc záhadná, avšak pro organismus a fungování člověka naprosto nezbytná. Vznášela se kdesi v prostoru, kam kromě ní nikdo nemohl. Neuvědomovala si sama sebe a v jejím nitru nastal mír. Vše bylo tak pokojné. Pak přišlo vyrušení. První. Druhé. Klid byl narušen. Její malý soukromý vesmír se právě rozpadl. Náhle na svém těle pocítila peřiny a k uchu jí dolehl matčin hlas. "Violo, vstávej," říkala matka, když s ní jemně třásla, aby ji probudila.
Otevřela oči. Všechno ji bolelo a nejvíc si přála, aby mohla nechat víčka zase klesnout a dál spát. V noci se často budila a dlouho pak nemohla usnout. V jednu chvíli jí byla strašná zima a vzápětí ji zmohlo nepředstavitelné horko. Namlouvala si, že je všechno v pořádku, ale teď věděla, že to tak není. Posadila se a v tu ránu se země zatočila. Nicméně se udržela a pokusila se vstát.
"Je ti dobře broučku?" zeptala se okamžitě matka a dala dceři ruku na čelo.
"Nech to bejt. Jenom simuluje," prohlásila Kisame, která se právě objevila v pokoji.
"Vždyť celá hoříš! Počkej tady, donesu ti teploměr," rozkázala matka a odebrala se najít zmíněný nástroj. Kisaminu poznámku naprosto ignorovala.
Viola se i přes to zvedla z postele. Nebylo to zas tak hrozné, jak čekala. Tohle zvládne. Do koupelny došla bez problémů. Umyla si obličej, vyčistila zuby. Matce asi hledání zabralo o něco déle, než sama čekala. Do koupelny se přiřítila právě ve chvíli, když si Viola vybírala oblečení.
"Co to děláš?" zhrozila se matka hned, jak dceru uviděla.
"To je dobrý mami. Do hodiny to přejde," mávla nad tím Viola rukou a dál se klidně připravovala do školy.
"No to vidím, jak je to dobrý. Bledá jsi, oči se ti lesknou a celá hoříš. Do postele. Hned!" zavelela Yuzu, ale Viola jakoby nevnímala. Vlastně se už cítila docela dobře, jen z matčina povykování ji pořád ještě bolela hlava.
"Mami, nešil. Vezmu si prášek a budu v pořádku."
"Ne dokud ti nezměřím teplotu," nenechala se matka odbýt. Teploměr však k dceři dostala až u snídaně. Kontrolka zapípala. Při pohledu na číslo na displeji matka zalapala po dechu. "Třicet devět pět," vydechla nevěřícně. "Tak z tohohle se nevyvlečeš holčičko. Zpátky do postele. Alou!"
Viola jí teploměr vytrhla z ruky. Zaraženě zírala na změřenou teplotu. Odmítala tomu uvěřit. Včera se možná nachladila, ale až takhle?! To přece nemohlo být možné.
"Odpoledne si pokusím zařídit volno a zajedeme spolu k doktorce," pokračovala matka dál. "Zůstáváš doma. Vezmi si nějaké prášky, co tu máme, vlez do postele a odpočívej."
Viola bez protestů poslechla. Připadala si sice otupělá, ale ne nemocná. Naměřenému čísle na teploměru však nemohla konkurovat. Navíc zastávala ten názor, že je lepší nemoc léčit hned a poležet si dva dny, než se ji snažit přechodit a doma pak zůstat dva týdny.
Převlékla se zpět do pyžama. Místo do postele se odebrala do obýváku. Zapnula televizi a chvíli jen tak přepínala programy. Matka s Kisame právě odjely a ona zůstala v bytě sama. Nechala hrát jakousi hudební stanici, aby kolem ní nebylo takové ticho a ona měla alespoň nějakou zvukovou kulisu. Nepřipadala si tak tolik osamělá. Zamotala se do deky a pohodlně se posadila na sedačku. Čaj postavila na stůl. Teď, když byla sama, mohla zjistit něco o společnosti. Nejdřív nechtěla píchat do vosího hnízda, ale zvědavost ji přemohla. Navíc se do celé té věci s Akimachim nechtěli míchat. Ještě chvilku tady poležím a pak se na to mrknu. Zavřela oči. Zaposlouchala se do tónů pomalé tesklivé písně. Zlehka ji kolébala. Pak nastalo ticho. Usnula.
Probudilo ji řinčení telefonu. Nejprve se rozhodla si ho nevšímat, avšak tento úkol nebyl nijak snadný, jak se mohlo na první pohled zdát. Nepřestávající zvonění se brzy stalo otravným. Bolela ji z toho hlava. Pokaždé, když zvuk telefonu na chvíli utichl a v bytě byla opět slyšet jen ztlumená hudba, začalo to zanedlouho celé nanovo. Volající byl vážně neodbytný. To snad hoří? ptala se Viola sama sebe, když se nemotorně zvedla ze sedačky a došla k onomu vyřvávajícímu přístroji.
"Yagami," řekla mdle do mluvítka.
"No kde seš?" spustil známý hlas okamžitě z druhé strany.
Protočila panenky. "Kde asi? Doma," opáčila kysele.
"Jak doma? Tak jsem se snad domluvili, že dneska začnem dělat na tom projektu."
"Můžeš přestat křičet? Bolí mě hlava," zeptala se namísto odpovědi.
"Cože? To ale vůbec není k tématu!" ohradil se okamžitě.
"Tak promiň, že mám horečku a sotva stojím na nohou!"
"Ty jsi nemocná? To jsem netušil…" Změna v jeho hlase mluvila za vše. Živě si dokázala představit, jak se v ten moment kousl do rtu. Pak jí něco došlo. Zarazila se.
"Leito? Odkud vlastně máš tohle číslo?"
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
"Mám svý zdroje," řekl po chvíli tajuplně.
"Ne vážně, kdo ti ho dal?"
"Nikdo."
"Hele, na tohle teď nemám náladu. Prostě mi to řekni. Buď té dobroty, jo?"
"Hm… Že by zlaté stránky?" opověděl kousavě.
V ten moment ho chtěla na místě zaškrtit. Kdyby to po telefonu bylo možné, určitě by tak učinila. "Tos nemohl říct hned?" Na vtípky teď vážně neměla náladu. "Odpoledne jedu k doktorce," pokračovala, aniž by čekala na odpověď. "Uvidím, co mi řekne a pak se ozvu. Domluvíme se potom. Teď se mi chce spát. Čau," rozloučila se a práskla telefonem.
Debil, byla první myšlenka, když se šourala zpět ke gauči. Veškeré pocity únavy z rána byly zpátky. Vypnula televizi. Tohle nemělo cenu. Zvýšená teplota to rozhodně nebude. Lehla do postele a spala dál.

Dveře se za ním s tichým klapnutím zavřely. Unavený, strhaný, naštvaný. Tak by právě popsal sám sebe. Vztek si částečně vybil při cvičení na střelnici, avšak kulkou protrhnuté plátno s temným obrysem mu nepřineslo potřebné uspokojení. Navíc si na místě nakresleného těla představoval osoby, které by nerad viděl mrtvé. Nebylo jich mnoho, ale přece jen existovaly. To celé ho místo uklidnění akorát tak ještě víc rozladilo. Hned u vchodu zakopl o složku a pár papírů hozených na zemi. Moc dobře věděl, co to znamená. Dnes si tedy rozhodně neodpočine. Další večer v trapu…
Sebral lejstra ze země a odebral se do malé kuchyňky, kde ji hodil na stůl vedle krabic, co mu včera přišly. Jednalo se o pár starých krámů z Francie, které mu dodatečně poslal strýček Jacquez z druhého kolena. Leito Cartier měl velkou rodinu, jejíž rodokmen se dal vystopovat až kamsi do osmnáctého století. Ty nejbližší však dávno ztratil. Nerad na ten den vzpomínal, ale sám se za ním vracel v živých nočních můrách. Nemocniční prostředí se mu do paměti vštípilo taktéž velmi dobře. Pár měsíců tam po oné události strávil rehabilitací a bojem o život.
Otevřel první z krabic a podíval se na její obsah. Staré otcovy hodiny, nějaké papíry, knihy. Jediné, co mu po rodičích zbylo. Se všemi těmi věcmi se pojila nostalgie a smutek. Vytáhl sbírku od Baudleaira a prolistoval pár stran. Z knihy vypadla fotografie. Čekal na ní strýčka, jak rybaří, avšak moment zachycený na papíře to nebyl. Před očima měl rodinku. Malou, ale šťastnou. Mladá černovláska se zelenýma očima jednou rukou objímala vysokého plavovlasého Francouze, který na svět shlížel modrošedými studánkami. V druhé ruce držela dítě. Malé batole s čupřinou černých vlasů na hlavě a v popředí pak postával malý klučina, jež taktéž zdědil havraní kadeře po matce. Všichni tam spolu stáli a usmívali se. Matka, otec, bratr. Ty časy mu připadaly tak dávné. Tím spíš, když si je téměř nepamatoval.
Fotografii vrátil do knihy a doufal, ať se na ni nepřijde. Svou minulost přece dávno pohřbil. Nehodilo se na ni vzpomínat. Ne teď. Právě měl jiné starosti. Dostal úkol, který musel splnit. Až se mu to podaří, může se k těm chmurným časům vrátit. Navíc tu měl ještě jinou práci, jak si uvědomil, když očima zabloudil ke složce pohozené na stole.
Jako by jej snad sledoval, či pomocí nějaké vzájemné telepatie, nebo prosté náhody, mobil v zadní kapse od kalhot jemně zavrněl. Podruhé. Potřetí. Modlil se, ať to není ten, koho myslí, ale číslo a jméno na displeji potvrdily jeho obavy. Přijmout hovor se mu zrovna dvakrát nechtělo, ale co mohl dělat? Zhluboka se nadechl a v duchu se snažil připravit na bezesporu nepříjemný rozhovor, který ho čekal. Stiskl tlačítko s malým zeleným telefonkem a přístroj přiložil k uchu. "Cartier," řekl prostě.
"Tak jak pokračuje pátrání?" otázal se jej onen dobře známý chladný hlas. Pozdravem se volající nijak neobtěžoval.
"Pomalu," odvětil Leito klidně.
"Jak pomalu?" reagoval okamžitě člověk na druhé straně. "Řekl jsem přeci, že to potřebuji co nejdřív."
"Ale taky jste mi minule říkal, abych se po tom incidentu v nemocnici držel zpátky," odsekl Leito nevrle.
"Pozor na jazyk, jinak by to také nemuselo dobře dopadnout."
Leito se kousl do rtu. To nemohl držet jazyk za zuby? Jistěže mohl, ale při hovorech s tímto člověkem to bylo nanejvýš obtížné. Ta arogance, která ze starcova hlasu vyznívala. Nejraději by s ním už nikdy víc nepromluvil, ale on měl informace, které Leito potřeboval. "Jak mám tedy postupovat?" zeptal se co možná nejzdvořilejším tónem, jakého byl v daný moment schopen.
"Rád bych, aby se to celé co možná nejrychleji posunulo někam dopředu. Tady se už situace uklidnila. Neznamená to však, že by se to minule mělo opakovat."
"Můžete se spolehnout."
"No to doufám. Jinak tu pro vás mám ještě jinou práci…"
Leito střelil pohledem ke složkám. Podíval se na první stranu a pochopil. "Co mám udělat?" zeptal se bez zbytečných řečí kolem.
"Odstranit," oznámil mu onen muž a linka na druhém konci ohluchla.

Myslela si, že to pořádným spánkem spraví. To by ale nejdřív musel nějaký přijít. Nejen, že ji budily další otravné telefonáty, které už odmítala brát, ale k tomu ji tížily ty samé problémy, jako v noci. Střídavé chvíle horka a zimy byly opravdovým utrpením. Že je to vážné, pochopila i sama. Ve chvílích snění k ní navíc přicházely zmatené vize, které si po probuzení jen mlhavě vybavovala. Jak se mohla léčit za takových podmínek? Organismus to však nevzdával a nadále bojoval s otravnými viry. I bez teploměru pocítila, že jí teplota o něco stoupla. Vzala by si prášek, udělala nějaký zábal, cokoliv, jen kdyby toho byla schopná. Problémy jí dělalo hloupé sednutí na posteli. Nezbývalo jí tak nic jiného, než ležet a trpět.
Viola ani nezaregistrovala, že matka přišla domů. Právě se nacházela uprostřed dalšího zmateného snu, když z něj byla násilně vytrhnuta a vydána na pospas kruté realitě. Připadala si naprosto zničená. Jako by doběhla maratón. Zmateně zírala do matčiny tváře. Chvíli si ani neuvědomovala, co se děje. Dostihla ji naprostá dezorientace a vyčerpání.
"Donesu teploměr," řekla matka, když dceři sňala ruku z čela. Ani se neptala, zda už je to lepší. Na první pohled bylo patrné, že není.
Viola jen odevzdaně ležela a čekala. Nic jiného jí v ten moment stejně nezbývalo. Matka byla za vteřinu zpátky. Zůstala u Violy dokud teploměr nezapípal. Za normálních okolností by Viola s napětím čekala na výsledek, ale nyní na to byla příliš unavená a naměřená teplota jí byla upřímně jedno. Přála si zůstat v posteli a dál nerušeně spát. Její přání však nebyla vyslyšena.
Matka si zhrozeně povzdechla. "Jedeme k doktorovi. Hned!" zavelela a okamžitě tahala dceru z postele, aby se převlékla. Nebylo to však vůbec snadné. Ač to byla slečna sedmnáctiletá a téměř již dospělá, momentálně se při chůzi kolébala stejně jako nemotorné batole, jen s tím rozdílem, že byla o poznání větší a tím pádem i těžší. Matka jí musela pomáhat i při oblékání, neboť dcera sama měla problémy udržet se na nohou. Poté ji odvedla do obýváku, kde ji posadila na pohovku.
"Vydrž chvilku. Musím zavolat do práce. Přijela jsem se na tebe mrknout o pauze. Řeknu jim, že se chvíli zdržím. Jinak jsem ti několikrát volala, ale asi jsi spala," řekla jí matka, když vytáčela číslo nadřízeného.
Takže to byla máma? A Viola přitom myslela, že ji tak dlouho volal Leito. Naprosto nečekaně ji zalila vlna zklamání. Ale proč? Tomu nerozuměla. Copak se s ním chtěla ještě jednou pohádat? To sotva… Zanedlouho jej však pustila z hlavy. Stále ještě s fůrou zmatených pocitů byla odvlečena do auta, kde se následně s úlevou zhroutila na sedadlo a děkovala bohu, že tuhle cestu zdárně zvládla. Vůbec se jí do toho nechtělo. Pohyby byly tak namáhavé! Navíc se jí pořád točila hlava a ona měla dojem, že každou chvílí omdlí.
Jízdu autem částečně prospala a částečně problouznila. Cestu ani nevnímala. Matka na ni chvílemi mluvila, ale její slova k ní v některých okamžicích ani nedoléhala. Když se jednou za čas zdařilo a ona si uvědomila matčinu otázku, stěží na ni dokázala odpovědět. Většinou z ní vylezla maximálně dvě slova, nebo se uchýlila k prostému pokývnutí, či zavrtění hlavou.
Dojít pak od auta k nemocnici bylo ještě namáhavější, než dobelhat se z domu do vozu. Jestli však toto byl horor, v čekárně zažívala opravdová muka. Řada před nimi se zdála nekonečná a Violu párkrát napadlo, zda na ně vůbec dojde, než bude zavírací doba. Čas však plynul stále stejným tempem a jen jí v ten moment připadal lenivý a neskutečně pomalý. Ve skutečnosti však zanedlouho zavolali její jméno a ona se tak rázem ocitla ve vycíděné ordinaci na židličce naproti v plášti oděném lékaři.
"Slečna Yagami, předpokládám. Tak co vás trápí?" zeptal se okamžitě doktor Mikami.
"Horečka," pípla Viola tiše.
"Naposledy měla přes čtyřicet," vložila se do hovoru matka, která dceru do ordinace doprovodila.
"Hned se na to podíváme," ujistil je doktor a zavolala na sestřičku. "Sestři! Pojďte tady slečně změřit teplotu. Já si ji mezitím prohlédnu."
Jako při každé prohlídce musela otevřít ústa a vypláznout jazyk, aby se doktor mohl podívat, jak to tam uvnitř vypadá. Poté si poslechl její srdce a plíce, zapsal do karty naměřenou teplotu a teprve až měl všechno hotové a zaevidované se uráčil oznámit diagnózu.
"Zdá se, že hrtan ani hlasivky nijak napadeny nejsou. Možná se však projeví slabá rýma. Tak či onak jde o pouhopouhou chřipku, ale vzhledem k okolnostem a vysoké teplotě vám pro jistotu předepíšu o něco silnější antibiotika. Doma do postele, pít čaj a pořádně to vypotit. Kdyby se to zhoršilo, okamžitě přijďte. Jinak za týden na kontrolu."
Viola jen kývla hlavou. Matka od doktora převzala recept a už dceru strkala ze dveří, aby byly z toho bacily nabytého místa co nejrychleji pryč. "Na shledanou," rozloučila se ještě Viola mdle, než ty dvě definitivně opustily místnost. Matka na rozloučení nejspíše zapomněla. Roztržitě pokukovala po hodinkách, což znamenalo jediné - už měla být dávno v práci.
Doma si šla Viola okamžitě lehnout. Matka do ní ještě stihla naprat jeden prášek, než zmizela do práce. Viola jen v polospánku vnímala, když domů přišla mladší sestra a podle matčiných instrukcí na papírku si připravovala něco malého k jídlu. Kisame si nejspíš myslela, jak není loajální, když sestru nebude rušit zapnutým počítačem, ale nahlas puštěná hudba, která k ní i přes stěny z obýváku doléhala, taktéž nebyla to pravé ořechové. Kolem šesté hodiny večer pak přišel Toshiro a oni spolu prohodili pár slov.
"Jak ti je?" zeptal se jí starostlivě, když se za ní přišel podívat a ona byla náhodou vzhůru.
"Přesně tak, jak vypadám… Hrozně," pokusila se o vtip a chabě se usmála.
"Co to povídáš?! Vypadáš jako vždy úžasně."
"Haha," opáčila kysele.
"No nic, nebudu rušit tvoje léčení a raději už půjdu-"
"Cože? Tak brzy?" skočila mu překvapeně do řeči.
Něžně se na ni usmál. "Víš, že jsi to vždycky ty, kdo mě odhání, a teď mi říkáš, abych nešel?" poznamenal s úsměvem.
Zakoulela očima. "Nechci být sama."
"Ale k tobě do postele si teď lehnout nemůžu, ledaže bych se chtěl taky nakazit. Radši se pořádně vyspi, ať to máš co nejrychleji za sebou."
"Proč? Děje se snad něco?" zeptala se, jelikož se jí na něco nezdálo na způsobu, jakým to řekl.
"Za týden je ten soud," přiznal, " a potřebuju, abys byla zdravá."
"Cože? Už za týden…" nevěřila vlastním uším.
"To víš, otec to chce mít co nejrychleji z krku, tak zatahal za nitky," pokrčil Toshiro rameny.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. "Kdy?" zašeptala po chvíli.
"V úterý," odpověděl s vážnou tváří. "Ale teď už spi. Nechci tě nijak víc rozptylovat," rozloučil se s ní a než odešel, věnoval ji jeden polibek na čelo. Usnula téměř vzápětí a její zmatené sny se točily kolem soudu a společnosti. Po probuzení si z nich však téměř nic nepamatovala. Zůstaly jen zmatené pocity.

Už ho z toho ustavičného zírání do monitoru bolely oči. A to nebyl ani v polovině. Při představě oné hromady práce, která jej ještě čekala, potichounku zaúpěl. Tohle mu snad dělali schválně. To nebyla práce, ale utrpení. Papírování, telefonování, evidování, kopírovaní, kontrolování podřízených… Stával se z něj workholik. Přesně to, co si slíbil, že nikdy nebude.
"Pane Matsudo?" vykoukla zpoza dveří jeho nová sekretářka poté, co krátce zaklepala.
"Ano, Leiko?" otočil se na ni Hideaki.
"Právě vám volali z vedení, že se máte dostavit na schůzi."
Schůze? Teď?! No to snad nemyslí vážně! Mogi si uměl vždy najít tu nejméně vhodnou chvíli, kdy vyrušovat. Navíc nechápal, proč je jeho účast nutná. Staral se přece jen o finance a o nějaké jejich hony na neznámé osoby vážně nestál. Kdyby o tom nevěděl, mohl mít hned klidnější spaní. Takhle se mu to jen přičítalo ke starostem navíc.
"Hned tam pojedu. Ději za informaci," usmál se na sekretářku a ta mu úsměv váhavě oplatila.
Jakmile se za ní zavřely dveře, okamžitě skryl hlavu do dlaní. Pane Bože, za co mě tak trestáš? domáhal se v duchu odpovědi od vyšší moci, ale žádná nepřicházela. Povzdechl si. Nemohl tam zůstat věčně. Zase na něj čekají. Ve skutečnosti to však nebyla jeho chyba, že mnohdy dorazil mezi posledními. Nemohl za to, že zrovna jeho kancelář byla tak daleko od místa setkání. Miyoshi se navíc občas vůbec neobtěžoval dostavit a nikomu to nevadilo. On ale k tomu měl zajisté své důvody. Když se je totiž uráčil poctít svou návštěvou, býval na místě mezi prvními. A přitom to měl dvakrát dál než Hideaki…
Dnes naštěstí poslední nedorazil. Docela jej překvapilo, že museli ještě po příchodu Mogiho čekat na Smithe. I Ukita dnes dorazil o něco později. Do té doby se však probraly ostatní firemní záležitosti a Miyoshi se s nimi podělil o výsledky jeho posledního výzkumu. Smith dorazil právě ke konci Miyoshiho podrobného a pro mnohé nepochopitelného popisu jeho nynější práce.
".. někdejší výzkum v oblasti genového inženýrství tedy rozhodně přinesl své ovoce a my doufáme, že bychom tak moli dojít ke zdárnému konci ve věci, o níž se již tak dlouho snažíme," ukončil Miyoshi svůj výstup.
"Zdárnějšímu, než byla Dharma?" ozval se okamžitě Ukita, který proti vedoucímu výzkumu vždy stál v jakési opozici.
"Projekt Dharma byla … nehoda," dokončil Miyoshi po kratší pauze. "Šli jsme na to ze špatného konce. Teď už jsme chytřejší."
Smith si vedle Hideakiho pohrdavě odfrkl. Očima Miyoshiho probodával, jako by snad do něj chtěl udělat dvě díry. Hideaki si všiml, že se pokaždé, když na toto téma přišla řeč, změnila se atmosféra v místnosti k nepoznání. Všichni zasvěcení měli kamenné tváře, někteří se při tom dívali do stolu a snažili se být neviditelní, jiní, jako například Smith, skřípali zuby a pod stolem zlostně zatínali ruce v pěst. Proč, to však Hideakimu unikalo. On sám měl o tomto projektu zkreslené informace, a byla tu spousta věci, které nevěděl. Slepá místa opředená tajemstvím.
Dharma. Slovo, které se každý pomalu bál vypustit z úst, a přesto bylo na této schůzi skloňováno ve všech pádech. Nebylo těžké zjistit, že tento pojem má co do činění s jedním starým vědeckým výzkumem, který byl shodou okolností pod Miyoshiho dohledem. V minulosti se do něj investovaly nemalé částky, které byla překvapivé i na dnešní poměry, takže se Hideaki sám sebe logicky ptal, kde proboha vzali tolik peněz. Tato společnost zřejmě prosperovala i v minulosti. Kromě několika málo záznamů, které našel ve starých databázích a týkaly se většinou finanční stránky projektu, nic neměl. Zjistil však, že po nějaké době byly příjmy do tohoto projektu utnuty a celý projekt za záhadných okolností ze dne na den skončil. Později se tedy zaměřil na název, ale ten jej mátl ještě více a jen evokoval jeho zvědavost. Slovo "dharma" pocházelo z angličtiny a mělo několik významů. V překladu znamenalo společenská zvyklost, správné chování, spravedlnost, ctnost. Ani jedno z toho by však v životě nespojil s biologickým výzkumem. Tak proč jej tak proboha pojmenovali? Raději ani nechtěl znát název toho nynějšího…
"Tak už dost!" zahřměl Mogi a vytrhl tak Hideakiho ze zamyšlení. "Nebudeme se tu přece hádat," pokračoval Mogi klidněji, neboť místnost rázem ztichla. "Nuže Smithi, máte slovo. Konečně nám povíte, jak ona ošemetná záležitost pokračuje."
"Zajisté," přitakal Smith bezvýrazně a okamžitě se dal do předávání zprávy. "Podle nejnovějších informacích se soud koná příští týden v úterý. Není šance, že by se z toho Akimachi dostal. Taktéž jsem zajistil, že bude mlčet a o nás nepadne jediné slovo. V opačném případě mají mí lidé příkaz okamžitě jej umlčet."
"Dobrá tedy. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout-"
"A víte to jistě? Co když přece jen promluví?" vložil se do hovoru Miyoshi a netaktně skočil Mogimu do řeči.
"To je naprosto vylou-" začal Smith, ale Miyoshi jej přerušil.
"Vážně? Neřekl bych. Dokud není po něm, může vždycky něco říct. Jak jste tedy zajistil jeho mlčenlivost?"
"Ale no tak, mrtvých už bylo dost…" ozval se kdosi a vyslovil tak Hideakiho myšlenku.
"Máme své postupy," odvětil Smith klidně a dál se k tomu nehodlal vyjadřovat. "Tahle věc je už uzavřená. Nyní máme jiné starosti. Naše priority se posouvají zpět do starých kolejí."
"Ale znát to moc není, co?" neodpustil si Miyoshi jedovatou poznámku. "Podle mého názoru hledáte špatně. Jinak by už dávno byly výsledky."
"Máme stopy, které jasně ukazují na Takasaki…"
"Miyoshi má možná pravdu," pronesl Mogi zamyšleně. "Pátrání je již dlouho na mrtvém bodě. Možná je načase, abychom si přiznali, že jsme se zmýlili."
"Ale pane…" vydechl Smith zmateně. "T-to… to by znamenalo připustit, že naše dosavadní práce byla zbytečná. To přece nemůžeme! Takasaki bylo jedno z posledních míst, které Anna před svou smrtí navštívila. Musí být tam! A pokud ne přímo, tak se tam zajisté skrývá nějaká stopa. Nejdřív jsme to odmítali, protože jsme si mysleli, že by nebyla tak hloupá a nestrkala nám ho takřka přímo pod nos, ale čím déle na tom pracujeme, tím je to logičtější…" Smithovi docházely argumenty. Nakonec jeho hlas postupně utichl, jak Smith ztrácel na kuráži pod Mogiho tvrdým neproniknutelným pohledem.
V síni nastalo ticho. Hideaki se téměř obával dýchat. Ve vzduchu viselo hmatatelné napětí. Miyoshi se vítězně usmíval.
"Pokračujte," řekl Mogi nakonec a Miyoshimu zmrzl úsměv na rtech. Smithovi se evidentně ulevilo. "Dávám vám rok," pokračoval Mogi po chvíli. "Jestli do té doby nic nenajdete, končíte a musíte začít znovu od nuly."


F a l l i n g

9. května 2010 v 18:05 | katHys |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Milý deníčku,

vím, že jsem se Ti dlouho neozvala, takže bych to teď chtěla napravit. Předem Tě však musím upozornit, abys žádné dobré zprávy nečekal. Už mě nějaký ten pátek znáš, tak by jsi snad mohl vědět, že v dobách štěstí psát vážně nepotřebuju. Ano, já vím, že jsem Ti slíbila, že už Tě nebudu zatěžovat žádnými smutnými a depresivními zápisky. Že si svoje starosti nechám pro sebe a nebudu jimi zatěžovat ostatní. Koho to vlastně zajímá? Vždyť internet je plný keců ze života statisíců lidí. Jak zbytečné o nich psát! Přesto ale sedím u stolu a mé prsty krouží po klávesnici a jemně dopadají na ty vystouplé čtverečky, kdy za ono jemného charakteristického zvuku píšu slova, která skládám do vět.

Problém je v tom, že moje srdce krvácí. Ač se navenek zdám absolutně klidná a v pohodě, je to jen maska, kterou nosím. Uvnitř mě všechno křičí. Už to neunesu. Musím to ze sebe dostat ven. A komu jinému, než Tobě bych se mohla svěřit, když na blízku není nikdo plný lásky a pochopení, kdo by za mnou mohl přijít a nechat si ta sladká tajemství bez toho, aniž by to probíral se všemi okolo? Nikdo, kdo by mě obejmul a utišil ve své náruči.

Nevím proč, nevím, zda to třeba není přirozené, ale mám takový pocit, že kráčím stále v kruhu, z něhož nejsem schopná vystoupit. Každý den svádím vnitřní boj, abych porušila ten stereotyp, ale prohrávám a na duši mi pak zůstávají hluboké rány, které se možná ani nezahojí. Bolí, krvácejí a neexistuje doktor, který by je byl schopen zacelit. Není na ně lék. Navíc se právě nacházím ve fázi života, kdy mi všechno přijde marné a dopředu prohrané. Je to paradox. Venku je jaro, všechno se probouzí k životu, láká jít ven a užívat si. Lidé odhodili své těžké kabáty, více se usmívají. Ale já si připadám, jako bych byla za sklem. Proč bych se jinak cítila tak osamělá? Proč bych se tu jinak vůbec vypisovala?

Konečně jsem měla pocit, že se můj život mění k lepšímu, ale to bylo jen nějaké dočasné blouznění, z kterého jsem se právě probudila. Některé věci si uvědomuji více než předtím. Už si nerozumím s lidmi, s nimiž jsem se ještě před nedávnem vesele bavila. Objevuji, že svět okolo nechápu stále více. Objevuji sama sebe. Svou zbabělost, která snad ani nezná mezí. Místo abych vzala otěže do vlastních rukou, sedím a nechávám se vézt. Proč? Řekne mi to sakra někdo? Jak s tím můžu nic nedělat, když se mi to nelíbí? Nechápu se. Ale tak je to vždycky. Potřebuju dodat odvahy. Jenže v ten moment zrovna nikdo není na blízku. Kde je ten blok, co mi ve všem tolik překáží? Já už ho nechci. Slyšíš? Nestojím o tebe, tak běž pryč a otravuj život někomu jinému! Mě to stačilo.

Nemůžu kreslit. S psaním jsem se také zasekla na mrtvém bodě. Cokoliv dělám, nejsem s tím spokojená. Pořád si říkám, že bych do toho mohla dát víc, ale nějak to nejde. Na léto taky žádné velké plány nejsou. Anglie padla. A čí je to vina? No moje samozřejmě. Všichni mají nějaké plány. Rodiče si chtějí vyjet na chatu, sestra jede do Chorvatska a já … budu trčet doma. Protože jsem idiot. Denně mi dávají najevo, jak jsem nesamostatná a nesoběstačná. Denně se na mě dívají povýšeným pohledem. Proč? Protože nemám potřebu vytírat podlahu každý den pořád dokola? Protože se v tom svém bordýlku snadno orientuju? Protože nepotřebuju, aby to u mě vypadalo jako na fotce z nějakého katalogu? I když … co já vlastně potřebuju? Právě teď asi zalepit tu díru, která se stále více rozprostírá v mém nitru. Ale už dost slz. Taky jste si všimli, že jsou ty mršky malé slané? A že krev má takovou nasládlou vůni, z které je vám za chvilku špatně?

Existuje mnoho důvodů, proč Tě mám ze všech nejraději. Možná mě neutišíš, ale taky tu mou náladu nikdy nezhoršíš tím, že bys něco špatného řekl. Prostě mlčíš a posloucháš. Ty, můj deníčku. Můžu Ti říct cokoliv a vždy to zůstane jen mezi námi. Všechny moje slzy se vypijí do Tvých stránek a rozmažou věty, které jsem právě napsala. A mě to nevadí. A Tobě taky ne. Mohu Ti předat část svých ran, které mlčky snášíš a já se pak cítím alespoň o něco lehčí. Možná to nevíš, ale je čas se rozloučit. Padám a už jsem potlučená snad všude, kde můžu. Ale víš co, já to tak nenechám. Znovu se pokusím vstát, i když už teď vím, že zase spadnu. Začnu od znova. Stejně vím, že se k některým věcem opět neodhodlám. Ale alespoň teď mám týden na přípravu, než ho zase uvidím znovu. Třeba se mi do té doby podaří dostat do nálady, kdy budu usměvavá a bez starostí. Kdy mě ten nevyzpytatelný výraz nebude tolik rozhazovat… A tímto vážně končím a skládám Ti velké díky, že jsi mě opět vyslechl.

Tvá utrápená, zmatená a rozpolcená

Awia ♥

Kolik řečí umíš, tolikrát ses narodil

2. května 2010 v 19:43 | Awia |  Diskuze
Jazyk - zvláštní to věc. Je to způsob, jakým komunikujeme, naše mluva, umožňující nám myšlení. Kdybychom totiž nebyli schopni přiřadit věcem jednotlivá slova, spojit si je s názvy, jen těžko bychom pak dokázali přijít domů a přemýšlet nad tím, co se nám přihodilo, koho jsme potkali, co všechno ještě musíme udělat. Každý jazyk je jedinečný. Zvláštní, neopakovatelný, nenahraditelný. Krásný svým vlastním způsobem. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na naši mateřštinu, na kterou mnozí hanebně nadávají, jelikož je to jazyk složitý a barevný. To však není pravda, jelikož každý jazyk má to svoje. Někteří sice nemají sedm pádů, ale namísto toho například dvanáct časů, jak naše dobrá známá angličtina. Už jen samotné slovo jazyk má u nás několik různých významů. Jazyk, jakožto řeč, způsob, jakým se dorozumíváme, nebo také jazýček růžový, který máme každý v ústech a bez něhož bychom ta slova nebyli schopni formulovat. Dále také můžeme najít jazyk na botě nebo třeba v zimě na sněhu. Nezáleží jen na slovu samotném, ale taktéž na kontextu, v kterém jej použijeme, abychom mu pak byli schopni přiřadit ten správný význam. A pokud si na takové slova stěžujete v cizích jazycích, které se ve škole musíte učit, tak vězte, že čeština má takových slov také spousty, jak jsem vám právě chtěla dokázat. Jediný rozdíl je ten, že ji slýcháte odmalička a tudíž vám, alespoň v mluvené podobě, vůbec nedělá problémy.

Jak jsem již nakousla, každý jazyk je něčím zvláštní. Má svá pravidla, své odlišnosti. Určit jejich počet je není jen téměř nemožné, ale naprosto zcela. Problémy jsou naprosto pochopitelné. Například vědci se nemůžou dohodnout na tom, co jakožto samostatný jazyk kvalifikovat a co už ne. Kde končí hranice mezi jedním jazykem a začíná jazyk druhý? Ano, můžete se sice naučit například španělsky, ale když každá část mluví jiným dialektem, zkuste se domluvit… Počet přirozených jazyků vědci činí na více než 33 000[1], avšak jen nepatrná část z toho je evidována jako mezinárodně uznávaná. Nebudu se zde však zaobírat tím, jak se jazyky rozdělují, jak vznikají a tak podobně. To si můžete najít sami lehce na internetu, ve vlastních učebnicích češtiny, nebo jakékoliv knize zabývající se lingvistikou, nebo-li naukou o jazyku.
Taktéž jsem již zmínila, že si mnoho lidí myslí, že je čeština zbytečně složitý jazyk. Ano, čeština má 7 pádů - utrpení pro cizince tohle studovat. Ano, máme měkké a tvrdé i/y - utrpení pro mnohé žáky škol i dostudované jedince. Ale například latina, kterou se taktéž učím, takže ano, vážně vím, o čem mluví, má 6 pádů, 3 rody, a dále další asi 4 deklinační skupiny, z nichž každá má v průměru 3 vzory. K tomu připočítejte časování, kdy se každá skupina sloves skloňuje různě s mnohými odchylkami, a navíc je zde ještě zbytečná přemíra časů, které se ještě dělí na časy hlavní a vedlejší a každý z nich má svůj vlastní způsob tvoření a skládání a pak babo raď. Jste z toho zmatení? A to jsem se ještě nezmiňovala o adjektivech, předložkách nebo samotné větné skladbě. Na druhou stranu však přiznávám, že je zábavné sledovat onu podobnost s ostatními jazyky, vidět pravý význam mnohých slov a termínů právě z tohoto jazyka přebraných, neboť zde není vidět podobnost jen s románskými jazyky, jako je řečtina, italština, či španělština, ale občas narazíte i na propojení s angličtinou, či němčinou. A jestli to někoho zajímá, tak v paměti mi zůstala jedna taková perlička v podobě latinského slova "vir", které překvapivě neznamená virus, jakožto onu otravnou věc, díky které jsme často nemocní, ale muž, což mě dost pobavilo, protože mužští dokáží taky docela dost otravní, jak ty viry…