S tužkou v ruce zacákaná od barev
5. dubna 2010 v 13:14 | Awia | My dear diary I want to tell you what happend to me...Komentáře
Ach Awi, jako bych četla sama po sobě. Krásně sepsaný článek.
Umění je snad nejdůležitejší část mého života. Něco neuchopitelného a zároven nezastupitelného. Nevím, co bych bez umění dělala. Kde bych byla, jak bych se chovala... Ale s jistotou mohu říci, že bych na tom byla špatně. Ze začátku jsem umění prožívala, jako každý jiný, pasivně. Četla jsem knihy a obdivovala autory pro jejich neuveřitelný talent provést vás svetem fantasie. Nemohla jsem se vynadívat na krásné obrazy napříč staletími a jen obdivně jsem vzdychla v galeriích. Nešlo mi do hlavy, jak to NĚKDO může dokázat. Připadalo mi to jako sen, umění. Viděla jsem desítky filmů a divadel a klaněla se hercům za jejich úžasné výkony. A celé dny jsem poslouchala hudbu a unášela se pryč. Na vlnách not, které stvořili jiní.
Pak přišel zlom. Začala jsem psát a objevila krásu tvoření. Samozřejmě mi ze začátku díla nepřipomínala vysněné řádky z přečtených knih a mnohdy jsem si zoufala. Proč jen to není lepší?! Proč to nikdo nečte?! A s tvořením přišla i osvěta. Uvědomila jsem si, že píšu především pro sebe. A to nejdůležitejší na psaní není počet mých čtenářů, ale ten proces, kdy objevuji sebe sama, kdy formuluji své nepřehledné myšlenky.
Nedávno jsem však objevila pro mě prožitek daleko intenzívnější. Hudbu. Tvoření hudby, hraní na klavíru. Jsem stále v úplných začátcích, ale najednou, jako by se otevřely vrátka v duši, se cítím plná. Naplněná touhou po tvoření hudby. A je to neuveřitelný pocit krásna v srdci, když poslouchám hudbu, kterou SAMA vytvářím. Něco, co mě pohádní dál a nutí se neustále zlepšovat. Jde to pomalu a ztežka a jsem neustále unavená... Ale užívám si to.
Umění je smysl mého života.
no jo, to já taky ráda kreslím, píšu, fotím... zkrátka něco tvořím. Nevím, co bych bez toho dělala. Tvoje kreslení je ale něco extra. A pořád se zlepšuješ![]()
Hm, jen bych se k něčemu musela dokopat. Je to těžké, pro mě ano. Chci se vyjadřovat, ale hned mě to opustí, nebaví mě to. Nebaví mě to natolik, abych byla schopná v tom pokračovat.
Chtěla bych vytvořit něco hezkého, abych si pak mohla říkat: hele, tohle jsem vytvořila já, líbí se mi to. Jenže je to moc složité na to abych se k tomu dostala.
Výmluvy. Chce to od nich odskočit a přejít k činům, protože jinak člověk nic nedokáže a to já bych chtěla ačkoli se mi to teď zdá nemožné. Ale to, že nemám ještě úplně jasné, co chci dělat mě snad nemůže tolik zbrzdit, nebo ano?
Můj svět je složitý. Příliš složitý na to, abych ho zcela pochopila.
Forgive me. I'm just talking stuff and nonsense... ![]()
[1]: neposedné slůně*: Děkuji mnohokrát.
[2]: Miselle: MUHAHA, takže ... díky.
Já ani nevím, jestli jsem nejdřív ostatní obdivovala. Prostě jsem to tak nějak brala, že někdo to prostě umí a to bylo všechno. Zlomilo se to až s příchodem vlastního tvoření, když jsem si začala všímat opravdové kvality nejen knih nebo obrazů, ale tak obecně u každého druhu umění.
Jo přesně. Občas mám dojem, že co nedokážu říct slovy, to řeknu ... dobře, to je blbý přirovnání, když to pak třeba popíšu v nějakém příběhu nebo krátkém výlevu, ale myslím, že tak vždy vystihnu podstatu věci lépe, než kdybych to měla říci přímo, protože občas ten pocit prostě popsat nejde. Jde o vystižení okamžiku a ten se nedá shrnout pár slovy. Aby člověk porozuměl, musí se do toho ponořit, vžít se a ... ne, já už se nechci opakovat. xD
Tak nějak. Dokážu nad něčím strávit hodiny, ale nepřijde mi to jako promarněný čas. Konečně mám pocit, že dělám něco, co má smysl. I když to vlastně ve výsledku na můj život nemá moc velký dopad. Ale na mě to má obrovský vliv.
[3]: evi: No to bych neřekla. Tedy ... ano, já sama vidím, že jsem se někam dostala, ale pořád nejsem spokojená (dostane trošku a hned chce víc!). Možná jednoho dne budu. Nebo já nevím, jestli to chci. Možná je to o tom, že toho nikdy nedosáhnu ... možná to dělám právě proto, že nikdy nebudu úplně spokojená ... protože je to nedosažitelné, takový celoživotní úděl. Co já vím?
[4]: Kitty: Těžké to je, ale jak jednou začneš a plně se do toho ponoříš, je těžké přestat. Však ono to příjde. Časem. Myslím si, že ty k tomu jednou dojdeš.
Nevzdávej se, jdi dál!
Složitost světa kolem mě je jeden z důvodů tvoření. Nechápu ho. Nechápu tolik věcí a snažím se je pochopit. A když píšu tak ... občas mám ten pocit, že tomu přicházím na kloub. Formuluju svoje myšlenky, dávám tomu řád a ujasňuju si, co chci. Kdybych nepsala, byla bych teď jinde a raději nechci vědět, kde...
No, there is no reason for forgiveness. That's just yourself and I like you the way you are. Don't worry... Maybe it looks like nonsense to you, but I understand it. ![]()
Nádherný článek a máš pravdu v tom, že vyjadřovat pocity se dá i jinak, než "jenom" psaním.
Maluji jenom občas, ale když už, tak se si tuhle činnost náležitě užívám. Psaní, další věc, bez které se člověk neobejde, a pak samozřejmě tanec, tím se mnohdy vajádří víc, než měl člověk v úmyslu ![]()
Je pravda, že se dá hodně vyjádřit nejen mluvením,psaním atd...já mám nštěstí to štěstí, že se mi umožňuje jak psát tak kresli a hrát na klavír-je pravda, že někdy mě štve, že jsem nedosáhla toho co jsem chtěla, ale jsem ráda za výsledek :) podporují mě všichni, kterým se to líbí-a to je to nejdůležitější :) teď jsem na blgu dloho nebyla a za tu dobu jsem zjistila, jak je pro mě důležitý, důležitá část mého života :)
[6]: Polgara: Ohou, děkuji. Vážně? Tak to bych chtěla vidět. Ukáž...
Jop, tak to máš pravdu, no... (vlastní zkušenost)
[7]: Zuzka: Já kdysi hrála, ale pak jsem s tím přestala, protože jsem měla dojem, že mi to bere moc času. Když to ale srovnám s tím, kolik času mám teď, tak to byla prkotina... A přitom hra na klavír je tak úžasná. (proč tady musí být tak málo smajlíků?) No nic, hlavně, že nás to baví, ne? ![]()













Krasný, KRÁSNÝ nový lay...!