close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

S tužkou v ruce zacákaná od barev

5. dubna 2010 v 13:14 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Art is just an artist's way of communication with the world. You can describe your feeling without saying a single word. It's the way how you can realise yourself. You can show everyone what is there inside you. You can create… You can fly over the sky and when you fall down there is always someone who tell you a nice word and you can glance away from the ground and take off again.

Je zvláštní kolik způsobů vyjádření člověk může najít. Někomu připadá, že jediným způsobem, jak se prezentovat, sdělit něco někomu, je mluvit. Ale není to tak. Nevím, co se změnilo, co je jiné, ale dříve jsem si to taky myslela. Měla jsem dojem, že se je to jediný způsob, ale pak jsem objevila kouzlo psaní a zanedlouho jsem se vrátila i ke svému starému a dávno zapomenutému koníčku - kreslení. Mluvit se dá i více způsoby. Například skrz hudbu nebo tanec… a pokaždé tím někoho oslovíte. Možná, že existuje spousta lidí, která tomu nerozumí, ale vždy se najde někdo, jeden nebo dva, třeba celá skupinka, která vás pochopí a hlavně podpoří. Protože podpora je mnohdy ze všech nejdůležitější. Vezměte si, co by se třeba stalo, kdyby se pod mé texty nikdo neozval, kdyby nikdo nekomentoval tento blog. Už bych tu nejspíš nebyla. Čas bych trávila jiným způsobem a z depresí bych se utíkala vybrečet do peřiny. To však bývalo! Dnes vím, že bych se tím připravila o něco, co v mém životě nalezlo nezastupitelnou roli.
Kritiku nesnáším zrovna nejlíp. Nejprve se naštvu (strašně moc, věřte mi) a cítím se hrozně dotčená, ale pak se nějak uklidním a … vidím to jinak. Vždyť lidé to nemusí myslet zas tak špatně, že. Mým problémem v posledních dnech ale bylo něco jiného. Zapomněla jsem, proč vlastně kreslím. Ztratila jsem ten důvod, už jsem ho neviděla. Už tam nebylo to, proč jsem začínala. Důvod se vypařil a já se rozčilovala, proč mi to nejde. Rozčilovala jsem se nad lidmi, byla jsem rozmrzelá, zlá, ale neměla jsem. Jediný, na koho jsem měla křičet, jsem byla já sama.

"Z cesty nescházíme proto, abychom se ztratili, ale abychom ji znovu nelezli."
já, právě teď

Já cestu zpátky našla. Sice byla přes bodláčí a musela jsem prolézt několik křovisek, ztratila jsem se v temném lese a jsem teď poškrábaná, domlácená a potlučená s modřinami, které bolí, ale … jsem za to ráda. Za všechno. Otevřela jsem oči a znovu zažila ten pocit. Nevím, jak to popsat. Ono to snad ani nejde. Našla jsem nový elán, chuť do toho, co dělám. Nová inspirace, nápady. Ale také i jakýsi nový stres a trápení. Uvědomila jsem si totiž, že jsem se zasekla na jednom místě. Ale já se chci zlepšit, chci se něco nového naučit! A víte, co je nejlepší? Že to nechci pro ostatní, ale pro sebe. Chci se zlepšit pro můj vlastní dobrý pocit, pro moje potěšení, abych si já mohla říci, že jsem něco dokázala.

Teď vám povím krátký příběh. Byla jednou jedna holčička - no, holčička, ona už to vlastně byla skoro dospělá slečna, která se rozhodla dokončit ten obrázek, co kdysi slíbila. Nejdřív si říkala, že se nijak nemusí snažit. Šla do toho s tím, že je jí jedno, jak bude výsledek vypadat, ale jak tak na tom pracovala, něco se zlomilo. Slečna si uvědomila, že odfláknout ten obrázek by byl hřích. Nelíbil by se jí pak, vyčítala by si to a to přece nechtěla. Tak to celé smazala a začala znovu … A já si uvědomila, že i když ten obrázek věnuji někomu jinému, kreslím ho zvláště pro sebe. Je to moje práce a já chci být pyšná na to, co jsem udělala. Možná to není perfektní, možná to má spoustu chyb, ale můj pocit je nejdůležitější. I když možná bude trvat jen pár vteřin, dokud mi někdo jiný nesdělí, že je to totální brak, a já se pak bojím říct nahlas, jak dlouho jsem nad tím pracovala.

Při kreslení tohoto jednoho obrázku jsem zažila něco zvláštního. Jako bych tu činnost znovu objevila. Najednou jsem si uvědomila to kouzlo celého toho procesu. Od nápadu, až po výsledek. Nikdy nedosáhnu toho, co jsem si vysnila, vždy to bude vypadat jinak, než jsem chtěla, ale právě proto si své obrázky snažím nedomýšlet, neidealizovat. Když jsou ještě ve fázi surové první myšlenky, musím se jí chopit a dál následuje proces, který ani nemá jméno. Obrázek se začne sám tvořit. Mění se a z prvotní ideje rázem vzniká něco jiného. V konečném výsledku přede mnou vždy stojí něco jiného, než jsem na začátku plánovala. A proto … se snažím neplánovat (protože pak akorát bývám zklamaná, že se mi nepovedlo udělat to, co jsem chtěla). Je to úžasná věc, když se před vámi ze shluku čar začne usmívat obličej, když tomu pořádku pomalu dáte řád. Když náhle mrtvému čemusi dáte život, barvy, které ze začátku vypadají tak nějak nijak, ale na konci díky jejich různé kombinaci dosáhnete jistého efektu, rázem nakreslíte něco, co tam dříve nebylo. Obraz vám doslova vzniká před očima. A vy jste jej stvořili. Je to něco tak úžasného, že se pro to těžko hledají slova. Kdo to nezažil, nepochopí. Ne, kreslení není o tom, vzít do ruky tužky a prostě něco jen tak nakreslit a máte rovnou hotový obrázek (dobrá, někteří to možná umí, ale já mezi ně rozhodně nepatřím), ale je to o mnohdy i o několikahodinové práci, při níž máte stokrát chuť skončit.

Dlouho jsem do ruky nevzala vodovky nebo temperky. Možná bych zase měla. Abstraktní obrázky se mi líbí a i když možná nedokážu stvořit něco tak úžasného, jako mnozí jiní, přece jen ze mne něco vyleze. Žádné tlačítko zpět, žádné pomůcky v podobě vychytralých nástrojů … jen já, zacákaný stůl a nepovedený obrázek na papíře.

Yeah, that's what I want. My wish, that can be the truth. I will never stop to admire those that can do traditional drawing. It is so stressful. But sometimes it's good change. It's something different, maybe a kind of relaxation.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 neposedné slůně* | Web | 5. dubna 2010 v 16:18 | Reagovat

Krasný, KRÁSNÝ nový lay...!

2 Miselle | Web | 5. dubna 2010 v 18:56 | Reagovat

Ach Awi, jako bych četla sama po sobě. Krásně sepsaný článek.

Umění je snad nejdůležitejší část mého života. Něco neuchopitelného a zároven nezastupitelného. Nevím, co bych bez umění dělala. Kde bych byla, jak bych se chovala... Ale s jistotou mohu říci, že bych na tom byla špatně. Ze začátku jsem umění prožívala, jako každý jiný, pasivně. Četla jsem knihy a obdivovala autory pro jejich neuveřitelný talent provést vás svetem fantasie. Nemohla jsem se vynadívat na krásné obrazy napříč staletími a jen obdivně jsem vzdychla v galeriích. Nešlo mi do hlavy, jak to NĚKDO může dokázat. Připadalo mi to jako sen, umění. Viděla jsem desítky filmů a divadel a klaněla se hercům za jejich úžasné výkony. A celé dny jsem poslouchala hudbu a unášela se pryč. Na vlnách not, které stvořili jiní.

Pak přišel zlom. Začala jsem psát a objevila krásu tvoření. Samozřejmě mi ze začátku díla nepřipomínala vysněné řádky z přečtených knih a mnohdy jsem si zoufala. Proč jen to není lepší?! Proč to nikdo nečte?! A s tvořením přišla i osvěta. Uvědomila jsem si, že píšu především pro sebe. A to nejdůležitejší na psaní není počet mých čtenářů, ale ten proces, kdy objevuji sebe sama, kdy formuluji své nepřehledné myšlenky.

Nedávno jsem však objevila pro mě prožitek daleko intenzívnější. Hudbu. Tvoření hudby, hraní na klavíru. Jsem stále v úplných začátcích, ale najednou, jako by se otevřely vrátka v duši, se cítím plná. Naplněná touhou po tvoření hudby. A je to neuveřitelný pocit krásna v srdci, když poslouchám hudbu, kterou SAMA vytvářím. Něco, co mě pohádní dál a nutí se neustále zlepšovat. Jde to pomalu a ztežka a jsem neustále unavená... Ale užívám si to.

Umění je smysl mého života.

3 evi | Web | 5. dubna 2010 v 23:28 | Reagovat

no jo, to já taky ráda kreslím, píšu, fotím... zkrátka něco tvořím. Nevím, co bych bez toho dělala. Tvoje kreslení je ale něco extra. A pořád se zlepšuješ:-)

4 Kitty | Web | 6. dubna 2010 v 19:23 | Reagovat

Hm, jen bych se k něčemu musela dokopat. Je to těžké, pro mě ano. Chci se vyjadřovat, ale hned mě to opustí, nebaví mě to. Nebaví mě to natolik, abych byla schopná v tom pokračovat.
Chtěla bych vytvořit něco hezkého, abych si pak mohla říkat: hele, tohle jsem vytvořila já, líbí se mi to. Jenže je to moc složité na to abych se k tomu dostala.
Výmluvy. Chce to od nich odskočit a přejít k činům, protože jinak člověk nic nedokáže a to já bych chtěla ačkoli se mi to teď zdá nemožné. Ale to, že nemám ještě úplně jasné, co chci dělat mě snad nemůže tolik zbrzdit, nebo ano?
Můj svět je složitý. Příliš složitý na to, abych ho zcela pochopila.
Forgive me. I'm just talking stuff and nonsense... :-D

5 Awia | Web | 6. dubna 2010 v 22:31 | Reagovat

[1]: neposedné slůně*: Děkuji mnohokrát. :-)

[2]: Miselle: MUHAHA, takže ... díky.:-D

Já ani nevím, jestli jsem nejdřív ostatní obdivovala. Prostě jsem to tak nějak brala, že někdo to prostě umí a to bylo všechno. Zlomilo se to až s příchodem vlastního tvoření, když jsem si začala všímat opravdové kvality nejen knih nebo obrazů, ale tak obecně u každého druhu umění.

Jo přesně. Občas mám dojem, že co nedokážu říct slovy, to řeknu ... dobře, to je blbý přirovnání, když to pak třeba popíšu v nějakém příběhu nebo krátkém výlevu, ale myslím, že tak vždy vystihnu podstatu věci lépe, než kdybych to měla říci přímo, protože občas ten pocit prostě popsat nejde. Jde o vystižení okamžiku a ten se nedá shrnout pár slovy. Aby člověk porozuměl, musí se do toho ponořit, vžít se a ... ne, já už se nechci opakovat. xD

Tak nějak. Dokážu nad něčím strávit hodiny, ale nepřijde mi to jako promarněný čas. Konečně mám pocit, že dělám něco, co má smysl. I když to vlastně ve výsledku na můj život nemá moc velký dopad. Ale na mě to má obrovský vliv.

:-)

[3]: evi: No to bych neřekla. Tedy ... ano, já sama vidím, že jsem se někam dostala, ale pořád nejsem spokojená (dostane trošku a hned chce víc!). Možná jednoho dne budu. Nebo já nevím, jestli to chci. Možná je to o tom, že toho nikdy nedosáhnu ... možná to dělám právě proto, že nikdy nebudu úplně spokojená ... protože je to nedosažitelné, takový celoživotní úděl. Co já vím?

[4]: Kitty: Těžké to je, ale jak jednou začneš a plně se do toho ponoříš, je těžké přestat. Však ono to příjde. Časem. Myslím si, že ty k tomu jednou dojdeš. ;-) Nevzdávej se, jdi dál!
Složitost světa kolem mě je jeden z důvodů tvoření. Nechápu ho. Nechápu tolik věcí a snažím se je pochopit. A když píšu tak ... občas mám ten pocit, že tomu přicházím na kloub. Formuluju svoje myšlenky, dávám tomu řád a ujasňuju si, co chci. Kdybych nepsala, byla bych teď jinde a raději nechci vědět, kde...
No, there is no reason for forgiveness. That's just yourself and I like you the way you are. Don't worry... Maybe it looks like nonsense to you, but I understand it. ;-)

6 Polgara | Web | 7. dubna 2010 v 10:03 | Reagovat

Nádherný článek a máš pravdu v tom, že vyjadřovat pocity se dá i jinak, než "jenom" psaním.
Maluji jenom občas, ale když už, tak se si tuhle činnost náležitě užívám. Psaní, další věc, bez které se člověk neobejde, a pak samozřejmě tanec, tím se mnohdy vajádří víc, než měl člověk v úmyslu :-)

7 Zuzka | Web | 16. dubna 2010 v 15:09 | Reagovat

Je pravda, že se dá hodně vyjádřit nejen mluvením,psaním atd...já mám nštěstí to štěstí, že se mi umožňuje jak psát tak kresli a hrát na klavír-je pravda, že někdy mě štve, že jsem nedosáhla toho co jsem chtěla, ale jsem ráda za výsledek :) podporují mě všichni, kterým se to líbí-a to je to nejdůležitější :) teď jsem na blgu dloho nebyla a za tu dobu jsem zjistila, jak je pro mě důležitý, důležitá část mého života :)

8 Awia | Web | 18. dubna 2010 v 11:14 | Reagovat

[6]: Polgara: Ohou, děkuji. Vážně? Tak to bych chtěla vidět. Ukáž... :-P Jop, tak to máš pravdu, no... (vlastní zkušenost) :-D

[7]: Zuzka: Já kdysi hrála, ale pak jsem s tím přestala, protože jsem měla dojem, že mi to bere moc času. Když to ale srovnám s tím, kolik času mám teď, tak to byla prkotina... A přitom hra na klavír je tak úžasná. (proč tady musí být tak málo smajlíků?) No nic, hlavně, že nás to baví, ne? :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.