Ticho prořízla hudba linoucí se z reproduktorů a jemně mne ukolébala do svého rytmu. Přímo si mne podmanila. Objala mne jako matka své dítě, skryla mne do svého náručí a já sem poslušně schoulila jako kočka, když vyskočí na klín. Byla tam, tak blízko, všude okolo a já ji po chvíli vpustila do svého nitra. Líbezné tóny procházely skrz uši do mého celého těla. Naplňovaly mne a zanedlouho jsem se jim celé poddala. Přestala jsem vnímat realitu. Byla jsem tu jen já a muzika ovládající celé mé nitro.
Nedala jsem se do tance. Na to jsem byla až moc unavená. Jen jsem se chvíli kolébala v jejím objetí. Zavřela jsem oči. Na chvíli mě pohltila černočerná tma. Mysl opustila tělo. A pak se tam objevil obraz. Zčista jasna. Pozvolna se rýsoval přímo v mé hlavě. Nejprve to byly jen pouhopouhé chaotické čáry, ale zanedlouho celé dílo začínalo získávat obrysy. Když už mělo tvar, přibyly barvy a detaily. Celé to bylo tak nádherné, tak živé.
Okamžitě jsem pocítila touhu kreslit. Neváhala jsem a i přes svou únavu jsem vstala. Nachystala si plátno, vzala štětec do ruky. První tah. Druhý. Třetí… Obraz se pomalu vytvářel. Nešlo to tak rychle jako v mých představách, ale já věděla, že musím být trpělivá. Trpělivost přináší růže, opakovala jsem si stále dokola. A tak jsem pracovala pohlcena novým nápadem, přívalem inspirace a ovládaná rytmem hudby.
Čas šel dál. Minuta stíhla minutu, vteřina vteřinu, ale já to nevnímala. Čas pro mne nic neznamenal. V pokoji zazněly už spousty písní. A přede mnou se rýsoval obraz, který jsem si vysnila. Ale co to? Proč mi ta hudba připadá tak otravná? Jak to, že už nepodtrhuje moji tvořivou činnost? A co to vidím na plátně? Proč to není ten obraz, který jsem viděla? Co je to? Ovládla mne panika. Snažila jsem se ji dostat pod kontrolu, ale šlo to ztěžka. Melancholie mne brzy dostihla. Ale já se nevzdávala. Bojovala jsem dál a pokusila se zachránit to málo, co z mého původního nápadu zbylo.
Kostelní hodiny odbývaly celou. Bim. Bam. Bim. Bam. Bim. Bam. Poslední úder. Těžká hodina. Konečný dozvuk. Poslední nervový záškub. Smrt. Vztek. Ponížení. Chtělo se mi brečet a zároveň smát. Zaplavila mne vlna šílenství. Z reproduktorů už nevycházely líbezné tóny. Hudba se mi vysmívala. Vysmívala se mi v každičké notě, které z ní vyšla. Rytmus mnou nepohyboval, ale brzdil mne. Ta náruč mi připadala otravná. Chtěla jsem se z ní vymanit. Uniknout z toho sevření. Nešlo to. Připadala jsem si jako ve svěrací kazajce. Ale já se dostanu ven, křičela jsem uvnitř, jak můj odpor a vztek sílily.
Ruka sevřela štětec o něco pevněji. Byla to vůbec má ruka. Podívala jsem se na ni. Vystouplé klouby zbělely. Hop. Prásk. Bum! Vší silou jsem hodila štětec po plátně. Dopadl na něj, zanechal stopu a spadl na zem. Vzala jsem druhý štětec a udělala to samé. Pak s tužkou, hadříkem na barvy, kelímkem s temperou. Začínalo se mi to líbit. Poslední štětec jsem schválně otočila. Zúženým koncem bez štětinek jsem se zaryla do plátna. A znovu. Znovu. A znovu. Ještě jednou. Tu máš ty šmejde! Nevím, jak dlouho jsem tak dělala, ale dosáhla jsem při tom vnitřního uspokojení, po kterém jsem tak toužila.
Zírala jsem na poničené plátno. Vysněný obraz byl ten tam. Naštvaná jsem vypnula hudbu. Unavená, jako bych běžela Maratón, jsem se svalila na postel. Až nyní mi z očí vytryskly slzy. Brečela jsem. Brečela jsem nad svojí pitomostí, marnivostí, blbostí. Litovala jsem sama sebe. Co jsem to za člověka? Jsem idiot… Jen jedno jsem v ten moment nechápala. Proč se to děje. Proč?













Bez mučení se přiznám, že ten článek trochu chápu a trochu ne

Každopádně moje zkušenost s hudbou: Dokáže být veselá a hravá, to když zavřu oči a před nima se mi ve tmě objevují ústřižky jako z filmu nebo z videoklipu. A taky dokáže být zákeřná, to když zavřu oči a hudba se z příjemné stává skličující. Neexistuje nic než ona, obklopuje mě a pohlcuje a pak... Neexistuju. Ten pocit je tak silný, že musím otevřít oči, aby všude zavládl mír...
A na otázku, proč, znám jedinou odpověď: to nikdo neví. Nikdo neví spoustu věcí.
Hm... asi si pustím nějakou hudbu