30. dubna 2010 v 16:16 | katHys
|
Sedl si na tvrdou palandu a skryl hlavu do dlaní. V duchu mu stále vyskakovala jedna jediná otázka. Proč? Proč se to muselo takhle zvrtnout? Nikdy by ho nenapadlo, že by to takto mohlo skončit. Když se to stalo poprvé a jeho ruce se potřísnily krví, hořce toho litoval. Celé dny nespal, pořádně nejedl. Měl kvůli tomu problémy jak doma, tak v práci. Pořád na to musel myslet. A pak, jednou večer, potkal tu dámu, psycholožku, a svěřil se jí se svým problémem. Ulevilo se mu, když jí to řekl, ale ona na něj naléhala, aby se šel přiznat. Řekla mu, že jestli tam nepůjde on sám, udělá to ona za něj. Neměla to dělat. Nemohl to dopustit. Zpanikařil a ji potkal stejný osud. Znovu se mu ulevilo, avšak tentokrát měl pocit, že se něco zlomilo. Ten balvan, který ho tížil, zmizel. Náhle byl tak lehký a volný. Našel si nový způsob odreagování, a tak, když byl ve stresu, pokaždé zajel do jiné části města a tam si ulevil.
Nikdy ho nenapadlo, že by mu někdo pomáhal. Jistě, pokaždé ty ženy našli, ale neměli stopy, které by je k němu zavedly. Zbavoval se všeho důležitého, dával si pozor, tak jak to, že teď proti němu měli tolik důkazů? Smith říkal, že se o to postará. Proč se mu tedy neozval? Jak to, že je pořád tady? Stále tomu odmítal uvěřit. Už když odcházel k tomu záhadnému Smithově člověku, ženě se to nelíbilo. Aida byla tak hodná. Tohle si nezasloužila. A děti si to nezasloužily ještě víc. Jak se na ně teď budou dívat sousedi? Všechno zničil. Ne, to ona, problesklo mu hlavou. Okamžitě se mu vybavil její obličej. Nenáviděl ji z celého srdce. Byla to její vina! Vztek mu pulzoval celým tělem. V ten moment by někoho nejraději zabil.
Prudce vstal. Rozčilením začal přecházet po cele. Ruce stále zatínal v pěst. Chtělo se mu křičet, ale nemohl. Ta místnost jej svazovala. Navíc tu byla tma. Jediné světlo, které sem proudilo, bylo to z chodby okýnkem ve dveřích. Když ho sem zavřeli, řekli mu, že v cele praskla žárovka a jinou volnou neměli. Nevěřil jim. Určitě to udělali schválně. Náhle si uvědomil, že je mu zima. Drkotaly mu zuby. Přešel ke dveřím a nakoukl ven. Nikoho neviděl.
"Haló?" zavolal zkusmo. "Je tu někdo?"
Odpovědí mu bylo ticho.
"Strážníku, jste tady?" zkusil to o něco hlasitěji. "Strážníku!" opakoval své volání.
"Zmlkni!" ozval se kdosi z vedlejší cely. "Tady se spí!"
Jak ale mohl spát, když mu k tělu pronikal ten všudypřítomný chlad? Volat nejspíš nemělo cenu. Šel zpět k palandě, když uslyšel, jak se otevřely dveře. Chodbou se nesl zvuk kroků. Akimachi neváhal a využil příležitosti.
"Strážníku!" křikl naposledy.
Naslouchal. Kroky se přibližovaly. Náhle si to uvědomil. Nebyl tam jeden člověk. Šli tam dva! Pak nastalo ticho. Zastavili se přímo před jeho celou. Zaslechl, jak zacinkaly klíče. Dveře se otevřely.
"Strážníku, je tu hrozná zima. Nedalo by se s tím něco dělat?" spustil Akimachi okamžitě.
"Máte návštěvu," oznámil mu policista namísto odpovědi.
"Cože?"
Odpověď přišla znenadání. Ve dveřích se objevil druhý muž. Přesně padnoucí oblek, holá hlava, bystré jestřábí oči. Smith do cely vstoupil směle a neohroženě. "Musíme si promluvit," řekl a kývl na strážníka, který za ním zavřel a zamkl jej s Akimachim v místnosti.
"Smithi…"
"Sedněte si," pokynul mu Smith.
"Smithi, oni… Já…" nevěděl, co říct. Neslyšel strážníka odcházet. Nemohl mluvit otevřeně.
"Buďte zticha. Říkali sme, že se o to postaráme, já vím, ale vyskytly se jistý komplikace…" Akimachi se mu na to snažil něco říci, ale Smith jej předběhl. Snadno odpověděl na onu nevyřčenou otázku. "Žádnej strach, můžem mluvit otevřeně. Se strážníkem Choem se dobře známe. Ale zpátky k tématu. S tou holkou… Vite, nikdo nepředpokládal, že se to tak zvrtne, ale ona je přítelkyně syna člověka, kterej tu tomu šéfuje." Řekl to, jako by to mluvilo za vše.
Akimachi nechápal. "Nevím, jak je to možné, ale mají proti mně důkazy," vyslovil svou obavu.
"Já vím," odvětil Smith chladně. Sotva u toho hnul brvou.
"Našli něco i posledních případů."
"Já vím."
"Jak je to možné? Nechápu to. Myslel jsem, že jste se o to postarali…"
"Sami sme jim je podstrčili."
Akimachi se zarazil. Chvíli mu trvalo, než byl jeho mozek schopen novou informaci zpracovat. "Pro-prosím?" vykoktal zmateně.
"Jak sem řikal, ta holka má dobré známosti."
"T-to… To je všechno, co mi k tomu řeknete?" zeptal se Akimachi nevěřícně. Na hlase se mu podepsala začínající hysterie. Odmítal si něco takového připustit. Smith ho přece měl chránit, tak co se to tu proboha dělo?
"Nehodlám se tady s váma dlouho vykecávat, takže pudu rovnou k věci. My dva sme se nikdy nepotkali, zakázka, kvůli které sem vás kontaktoval, neexistuje, stejně jako můj člověk, ke kterýmu sem vás poslal. Pro vás je to jen a pouze Christopher Dante. Jeho pravou totožnost ste nikdy neznal. Zařídíme mu záznamy u vás v bance, jak ste se předtím dohodli. Od teď v tom jedete sám. Kapišto?"
Připadal si jako ve snu. Co mu to tu Smith říkal? To přece nemohla být pravda! Něco takového si odmítal připustit. Pak mu to celé došlo. On ale přece nebyl loutka. Nebude skákat jak někdo jiný píská. Zatnul ruce v pěst. "Ne," řekl potichu.
"Prosim? Asi sem špatně slyšel…" otázal se Smith.
"Jestli se mám potopit, půjdete se mnou," pronesl o něco hlasitěji. "Mě neumlčíte. Nemáte jak. Jestli mám shnít v base, řeknu jim všechno, co vím."
"Ale no tak, Akimachi… Přeci se nemyslíte, že bych na todle nemyslel…"
Smithova ústa se zkřivila do úsměvu. Oči však zůstávaly chladné. Akimachimu přejel mráz po zádech. Nervózně polkl.
"Vy ste tak sobecký," pokračoval Smith. "Myslíte jenom na sebe. Co by na to asi řekla manželka? Nebo děti?" Úsměv na jeho tváři se roztahoval, jak Akimachimu s hrůzou pomalu docházelo, kam tím míří.
"Oni s tím nemají nic společného," procedil Akimachi skrz zuby.
"Že ne? A já myslel, že ste hlava rodiny. Už jednou sme to takhle spolu zmákli a jak nám to krásně šlo… Co takhle si to zopáknout? Budete zticha, nebo mají zaručenou letenku na onen svět. Nemusíte se bát, máme svý lidi i na policii. Strážník Cho je toho dobrým příkladem."
"Proč teda raději nezabijete mě?"
"To by nebyla taková sranda… Ale jestli si to přejete, šlo by to zařídit…"
Akimachi zpozorněl. Smithovi právě po tváři přeletěl zlomyslný úšklebek.
"…ale potom bys s sebou stáhl i zbytek rodiny," dodal Smith a s potěšením sledoval Akimachiho reakci.
Nastala chvíle ticha. Akimachimu došlo, že nemá jiné východisko. "Proč mi to děláte?" zeptal se zlomeně.
"Prostě jen potřebujem, aby za to někoho zavřeli. Nesmí nás s tím spojovat. Není to nic osobního," pokrčil Smith rameny. "Abych šel, když sme si to spolem tak hezky vyjasnili," pokračoval. "Ale než odejdu, přece jen se s váma ještě o něco podělím. Plánoval sem to už od začátku. Žádnou speciální práci jsem pro vás neměl. Nechal bych to na svých lidech. Vás sme potřebovali jen proto, aby za to šel někdo sedět. Skončil byste tu tak jako tak."
Po těch slovech zaklepal na dveře a odešel. Nechal Akimachiho o samotě. Smithovo přiznání mu stále znělo v hlavě. Měl to vědět. Už od začátku to bylo jasné. Proč by ho jinak člověk jako Smith kontaktoval? Vybavil si tváře své rodiny. Nechtěl, aby se jim něco stalo. Bude mlčet. V zoufalství se svezl na zem. Po tváři mu skanula slza. Skápla na zem a po chvíli zmizela. Vypařila se. Přestala existovat. Jedna etapa jejího života skončila. Svět se jí rozpadl a rozerval ji na milion částí. Měl stejný osud jako na. Byl odsouzen k záhubě.
"Copak?" zeptal se starostlivě, když úsměv na její tváři povadl.
"Nic. Jen mi to připadá takové … zvláštní," řekla, jakmile našla to správné slovo.
Nechápavě se na ni podíval.
"No, víš…" Začervenala se. Musela se rychle podívat jinam. Se zrakem sklopeným k zemi pokračovala: "Dřív jsem tu vždycky čekávala s Tatsuki. Je to zvláštní, když tu není."
"Mě by tady nevadila."
Smutně si povzdechla. "Já vím…" Očima zabloudila k hloučku opodál. Bavily se, smály… Předtím tam vždy stávala s nimi.
Tu listopadovou neděli se konal další zápas. Letošní sezóna se blížila ke konci a tým měl jednu z posledních možností zahrát si přátelský zápas s jinou částí města. Pak už je čekalo jen jediné. Rozhodující finálový turnaj o titul. Tam už nepůjde o utužování vztahů, ale všichni půjdou naplno, vydají ze sebe to nejlepší a ukáží, co vše se v nich skrývá. To však nic neměnilo na tom, že se i dnes nebudou snažit.
Hrát ještě nezačali. Týmy postávaly u šaten a připravovaly se na hru. Viola s Toshirem popošli kousek stranou, aby pro sebe měli alespoň chviličku soukromí. Do začátku utkání již zbývaly minuty. I když se snažila působit normálně, nervozitu v jeho přítomnosti skrýt nedokázala. Dnes to mohla připsat napětí ze hry, ale na co se vymluví zítra? Měla by s tím rychle něco udělat, ale už jen samotné pomyšlení na ten fakt na ni mělo takový účinek, že dalších několik minut nebyla schopná normálně fungovat. Proč zrovna ona musela být tak mizerná herečka? Propadala panice, když na to pomyslela. Na druhou stranu se nezdálo, že by si Toshiro něčeho všimnul. Nebo to předstíral. V druhém případě pak uměl lhát setsakramentsky dobře.
"Asi bys už měl jít," řekla po chvíli.
"Ty mě tady nechceš?" ohradil se okamžitě.
"To jsem neřekla, ale Uzumaki mě asi za chvíli rozsápá na kousky, jestli tě nepustím. Rozhodně se tak na mě dívá."
"Tohle snad přežije…" zamumlal potichu. Při tom vzal Violu za ruku a vedli ji k týmu. Nechápala, co to dělá. Ostatní na tom byli stejně.
Uzumaki se tvářil jakoby právě spolkl citron. Své emoce však potlačil a brzy spustil svou obvyklou písničku: "Chci, abyste ze sebe vydali to nejlepší. Je vám to jasné? Jedná se sice o přátelský zápas, ale to vám nebrání v tom, abyste do toho nedali všechno. Pak si do posledního zápasu dlouho nezahrajete. Teď jde o čest. Pevně doufám, že vyhrajete!"
Ze všech stran se ozval bojovný pokřik. Ovzduší nabralo tu správnou atmosféru.
"Vzhůru na hřiště!" zvolal Uzumaki a tým začal postupně nabíhat na pole.
"Držím palce," popřála Viola Toshirovi hodně štěstí.
"Všechny góly budou pro tebe," mrkl na ni. Rychle ji líbnul na tvář a pak už utíkal za ostatními.
Jako vždycky, blesklo jí hlavou, když osaměla. Chvíli tam prostě stála a jen se rozhlížela kolem dokola. Nikdo si jí nevšímal. Byla všem naprosto ukradená. Zůstávat na místě nemělo cenu. Otočila se a vydala se směrem k tribunám. Cestou se rozhodla zajít si pro něco k pití.
Vzpomínala na staré časy, kdy s Tatsuki chodívala do šaten za ostatními holkami a společně tam drbaly kluky. Připadalo jí to tak dávno. Jako by ty doby, kdy si jí Toshiro ani v nejmenším nevšímal, neexistovaly. Matně si vybavovala, jak na ni kdysi společně s ostatními kluky pokřikoval a utahoval si z ní. Pak se to ale změnilo a Toshiro ukázal opravdový zájem. Nedávala mu šance, protože pochybovala, že by to mohl myslet vážně. Následně poznala jeho pravou tvář a otevřela mu své srdce… Nebo to nebyla jeho pravá tvář? Už si tím nebyla jistá. Od toho dne, kdy celá uplakaná zastavila u jeho dveří, po tom výslechu… Něco se změnilo. Viole připadalo, jako by se od té doby všechno to hezké mezi nimi vytrácelo. Odešlo, přestalo existovat. Cítila, že už to nikdy nebude jako dřív. To tajemství to naprosto zničilo. Jejich vztah pomalu, ale jistě, umíral.
Zrovna stála u automatu a čekala, až se jí připraví to latté, co si navolila, když k ní dolehl zvučný zpěvný hlas: "Ale, ale … Kohopak to sem vítr nese? Že by se Yagami jednou za půl roku objevila na veřejnosti?"
Viola se okamžitě instinktivně otočila dřív, než vůbec zaznělo její jméno. Chvíli jí trvalo, než si všimla postavy, skryté ve stínu jednoho ze sloupů ve vestibulu. Okamžitě zbystřila všechny smysly. Dosáhla právě maximální pozornosti. Naskočila jí husí kůže. Yuukina tvář nebyla pod závojem střiženého mikáda téměř vidět, ale oči se jí leskly a Violu nenávistně probodávaly. Ticho přerušil tlumený, ale přesto značně hlasitý jásot z tribun. Zápas právě odstartoval.
"A jo vlastně, promiň," pokračovala Yuuki sladce, "ty jsi teď něco jako ocásek mladého Midorikawy. Nechci ti nic říkat, ale taháš se za ním jako sopel z nosu."
Viola se obrnila jak mohla, aby se princezničkou nenechala rozhodit. Už nechtěla pořád jen utíkat. Přemýšlela, co by jí mohla samotná Yuuki udělat. Dříve by se jí bála, ale nedávné události v jejím životě ji zocelily. "Zrovna tvoje postřehy jsem teď potřebovala slyšet," odvětila a klidně přistoupila na Yuukinu hru. V hlase jí neznělo žádné nepřátelství. Naopak! Z Violy mluvila předstíraná milost.
Každému by v té chvíli bylo patrné Yuukino překvapení. Stejně rychle, jak se objevilo, tak zmizelo a okamžitě mistrně nasadila svou obvyklou masku. Oči se jí však zúžily. Viole připomínala hada zahnaného do kouta, který se právě přikrčil a chystal se na náhlý výpad, jímž by si zajistil únik na svobodu. "Pozor na jazyk, abys pak nelitovala," zasyčela jedovatě.
"Proč?" podivila se Viola upřímně. "Co bys mi udělala? Dala facku? Pomluvila ve škole? Domluvila by ses s tou svou partou a pak byste mi daly zavyučenou?" ptala se dál a odpověď stále nepřicházela. Během oněch nezodpovězených otázek si uvědomila, jak hloupé bylo se té dívky bát a nechat se jí sprostě využívat. Vždyť šlo jen o samé hlouposti! Udeřit ji na veřejnosti? Nemyslitelné! Roznést o ní nějaké fámy? Viole na její pověsti stejně nikdy nezáleželo. A to poslední? Viděla přece do budoucnosti, tak proč by se jí proboha měla bát?! Od Yuuki jí nic nehrozilo. Posílená novým přívalem sebevědomí pokračovala: "A víš co? Já už se tě nebojím. Je mi vlastně úplně jedno, co uděláš. Je to tvoje věc."
Tentokrát už Yuuki svou zlost skrývala jen velmi těžko. Rty se jí zúžily do jedné linky, nozdry nepatrně roztáhly. Vypadala, jako by na Violu chtěla skočit, avšak ta věděla, že se tak nestane. Skandál si Yuuki nemohla dovolit. Vždyť co by to pak udělalo s pověstí milé jemné dívky? Už by nemohla být královnou školy, kdyby se o ní něco takového rozneslo. Dokonce i na hvězdu její formátu by to bylo moc.
"Teď se ti to mluví, když chodíš s Toshirem, co?" procedila Yuuki skrze zuby.
"Co všichni s tím Toshirem pořád máte?" zeptala se Viola spíš sama pro sebe. Nechápavě nad tím zavrtěla hlavou. "Štve tě, že tě odkopl a teď chodí se mnou?" oplatila to spolužačce stejnou mincí.
Yuuki se jen zlostně nadechla, ale nic neřekla. Bylo na ní vidět, jak zápasí sama se sebou. Nakonec se přece jen ovládla. "Stejně se s tebou zanedlouho rozejde," usykla tiše. "Vždycky to tak dělá. Přestaneš ho bavit a konec. Neboj se, i na tebe dojde," řekla, otočila se na podpatku a rázně odkráčela pryč. Šla sice s hlavou vztyčenou, ale jak se tak za ní Viola dívala, jasně cítila, že dnes nad ní vyhrála.
Chvíli na Yuukinými slovy přemýšlela. Sama moc dobře věděla, že jsou pravdivá. V ten moment se však nezdálo, že by se s ní chtěl Toshiro rozejít… Pustila to z hlavy. Neměla cenu zaobírat se takovými myšlenkami. Zbytečně by si dělala vrásky. Tiše si povzdechla. Opět zameškala začátek zápasu. Když tribuny opět zaburácely a vytrhly ji tím ze zamyšlení, rozhodla se jít podívat, kdo že to vlastně skóroval. Na latté v kelímku přitom naprosto zapomněla.
Párty byla v plném proudu. Pití teklo proudem, muzika hrála, těla se svíjela na pomyslném parketu. Hra už dávno skončila. Slavilo se přímo na hřišti a v přilehlém baru s pláckem, kde se zapálila obří hranice, k níž se postupem času přesunula veškerá zábava. Zápas skončil remízou, a vztahy mezi týmy nijak neuškodily, ale všichni hrdě prohlašovali, že právě to jejich družstvo bylo tak hodné a milosrdně se drželo zpátky, aby protivníka krutě nepřeválcovalo.
Zhluboka se nadechla a nasála čerstvý vzduch. Konečně mohla zvolna dýchat. Viola opustila teplo a nedýchatelno uvnitř u baru a vyšla ven, kde jí okamžitě naskočila husí kůže. Opět zalitovala, že si nevzala teplejší mikinu. Přes den bylo příjemně, ale jakmile slunce zapadlo, teplota klesla a rapidně se ochladilo. Okamžitě zamířila k ohni, kde bylo přece jen o něco tepleji. Cestou si třela ramena a paže, aby jí nebyla taková zima. Davem se prodrala k pár dalším individuím užívajícím si tepla v blízkosti hranice. Už jen při pohledu na tančící plameny, olizující dřevěné trámy, se jí tělem rozlila vroucí vlna. Sledovat neposedné čertíky bylo navíc tak uklidňující! Zanedlouho měla v hlavě prázdno a víčka jí pomalu klesala. Kdyby do ní kdosi nestrčil a nezařval do ucha veselé "ahoj!", byla by nejspíš upadla do mikrospánku.
Zmateně se otočila a v ten moment zírala do dobře známé tváře. "Hinato!" zvolala radostně a široce se usmála. Úsměv však okamžitě skryla, neboť jí začaly drkotat zuby a ona nechtěla dát najevo, že je jí taková zima.
"Dlouho jsme se neviděly. Tak co, jak to jde?" pustila se Hinata hned do hovoru.
"Fajn. Jen už začíná být trošku chladno," připustila Viola a snažila se dostat pod kontrolu třes, jež se jí snažil ovládnout.
"Naprosto chápu, proč nejdeš dovnitř. Mě stačilo jen chvilku stát u dveří, abych se rozhodla, že tam nepudu ani za nic. Ale jestli je ti kosa, tak ti klidně seženu nějakou bundu, nebo tak něco."
"Ne, to je dobrý. Kvůli mně se nemusíš namáhat."
"No jak myslíš," pokrčila Hinata rameny a dál toto téma neřešila. Viola jí za to byla vděčná. Kamarádka však neváhala nenechala konverzaci zamrznout na mrtvém bodě. "Slyšela jsem, žes byla na policii," prohodila jen tak mimochodem.
"Hm…" Viola nevěděla, co na to říct.
"Víš… Všichni tě podporujem," pokračovala Hinata dál. "Když se mi to doneslo, byla jsem mírně v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že se ten chlap objeví zrovna na hodině. No, myslím, že by to nenapadlo nikoho. Ale stejně jsem na tebe pyšná. Je dobře, žes to řekla."
Viola se na ni krátce usmála. Okamžitě se však podívala jinam a zahleděla se zpět do ohně. "A to víš, že to byl ten sériový vrah, co tady řádil?" zeptala se s pohledem stále upřeným na skotačivé plameny. Napjatě čekala na odpověď.
Hinata zalapala po dechu. "Ne…" vydechla šokovaně.
"No jo, náhoda je blbec."
Přítelkyně na Violu vyjeveně zírala. "Počkej… Říkáš to tak... já nevím, jako by sis z toho nic nedělala.
"Promiň, právě se mi o tom nechce moc mluvit. Asi se půjdu dovnitř na chvilku ohřát. Měj se," rozloučila se Viola a spěšně zamířila pryč. Nechala tam zmatenou Hinatu o samotě. Zrovna, když to pustila z hlavy, Hinata to znovu vytáhla. Nezazlívala jí to. Nebyla to její vina. Nemohla nic tušit. A přitom se to všechno kvapem blížilo. Teprve nedávno ji Toshiro přesvědčoval o účasti u soudu a teď ji informoval o vývoji případu a přibližném termínu, kdy měl den D nastat. Všechno se to seběhlo tak rychle. A starosti se nabalovaly jedna na druhou. Viola se však rozhodla. Dnes mu to řekne. Dnes ho požádá o schůzku s rodiči.
Uvnitř se situace nijak nezměnila. Dva bujaří studenti, namačkaní u baru, barman nestíhající vyřizovat objednávky, nekonečné fronty. Bylo tam teplo, ba přímo vedro, ale zároveň nedýchatelný vzduch, zápach a smrad všudypřítomného cigaretového kouře. Nedalo se tam dýchat, ale ona se rozhodla, že to tu chvíli vydrží. Očima bloudila po místnosti, přeskakovala z jedné tváře na druhou a hledala mezi nimi tu Toshirovu. V takovém davu to však bylo téměř nemožné. Volat jeho jméno by vyšlo taktéž vniveč, neboť se tu všichni přeřvávali a křičet na sebe museli i ti, jež stáli přímo vedle sebe.
Náhle spatřila Tatsuki, jak na ni zuřivě mává z protějšího rohu místnosti. Okamžitě zamířila za ní. Cesta davem šla pomalu. Všichni se tu na sebe mačkali, žduchali se a snažili se dostat ke svému vytyčenému cíli. Přitom místnost nebyla nijak veliká. Dohromady mohla mít tak nastejno s Violiným obývacím pokojem. Nikdy by neřekla, že by zdolání této vzdálenosti mohlo trvat tak dlouho.
"Přisedni si k nám!" zvolala kamarádka, když byla Viola dostatečně blízko, aby ji slyšela. Tatsuki okupovala jeden ze stolků spolu s pěticí hráčů z protějšího týmu. S jedním z nich si rozuměla o něco lépe, jak šlo usoudit z faktu, že dotyčnému seděla na klíně a neskrývaně s ním laškovala.
"Já nevím…" pokrčila Viola neurčitě rameny. "Hledám Toshira. Neviděla jsi ho?"
Při zmínce o Toshirovi Tatsuki zmizel úsměv z tváře. Vypadala teď naprosto otráveně. "No jasně, di si. Však to je úplně jedno, že sme spolu poslední dobou ani pořádně nemluvily, nikde si nevyrazily. Kluk má přece dycky přednost, i když je to naprostej debil. Ale nedělej si starosti, mě to neva. Ani to, že když jsem já s někým chodila, tak sem si na přátele dycky čas nějak udělala," vmetla jí Tatsuki do tváře a bylo na ní znát, jak ji to opravdu mrzí.
"Tatsuki…" začala Viola, ale nevěděla, co na to říct. Kamarádka měla pravdu. Kromě těch odpolední, kdy jednou zkoušely hypnózu a podruhé pak spolu rozebíraly to napadení, se jinak než ve škole téměř neviděly. Dál se však nedostala, neboť ji právě našel ten, koho hledala.
"Tady jsi!" bafl na ni Toshiro a okamžitě ji líbl na tvář. "Pojď si zatančit," řekla a už ji táhl z baru ven, kde se tančilo. Než si Viola vůbec stačila uvědomit, co se děje, byla Tatsuki zase příliš daleko, aby ji slyšela. Stejně už se dál bavila se svými novými přáteli.
"Toshiro, počkej…" snažila se chabě bránit, ale zanedlouho ji už ovál chladní vzduch. Náhle se ocitla opět venku.
"Kam jsi mi to předtím utekla?" zeptal se s úsměvem.
"Pojď dovnitř. Je tady zima," řekla místo odpovědi.
"Tanec tě zahřeje," odvětil okamžitě a spiklenecky na ni mrknul.
Podívala se na něj. Tomu jeho chlapeckému výrazu se jen těžko odolávalo. Odevzdaně si oddechla.
Toshiro pochopil. Široce se na ni usmál. Chytl ji za ruku a odváděl za ostatními v rytmu zajatými těly.
Na to, že se Viole zpočátku vůbec nechtělo, tančili dlouho a bez přestávky. Pohybem se rychle zahřála. Když se pak šli spolu později projít, znovu se jí zmáhal třes. Zatím se však držela a nedávala na sobě nic znát. Právě se mezi nimi rozhostilo na chvíli ticho. Viola se zhluboka nadechla. Rozhodla se začít méně vážným tématem.
"Chtěla bych tě o něco poprosit," řekla.
"Pro tebe cokoliv."
Jeho odpovědi se usmála. "Já jen, jestli bychom se nemohli domluvit na dalším tréninku."
Toshiro se zarazil. "Cože?"
Tázavě se na něj podívala.
"No, já … Já jen … Myslel jsem, že už se tam nevrátíš," vykoktal zmateně.
"Proč bych neměla?"
"Když jsi ho tam potkala…"
"Ty se červenáš!" vydechla nevěřícně, když si toho všimla. Ty se..!"
"Nech toho! To teď není důležité," snažil se to zamluvit, ale popravdě zrudl ještě o něco víc.
Potichu se zahihňala. Toshiro se s ní pak nebavil, dokud se neuklidnila.
"Nepřestanu jen proto, že se tam ukázal," vrátila se po chvíli zpět k tématu. "Příště už nechci utíkat. Příště ho chci položit na záda."
Podíval se na ni s obdivem. Ten soud zvládne. Ještě před pár týdny by o tom dost pochyboval, ale nyní si byl jist. "Žádné příště už nebude. Sedne si do chládku pěkně na dlouho."
"Ty víš, jak to myslím," opáčila a zakoulela očima. Nemyslela konkrétně Akimachiho, ale kohokoliv jiného, kdo by to na ni třeba zkouše. Podvědomě tušila, že by se jí to v budoucnu mohlo hodit.
"Máš přece mě. Já tě ochráním," prohlásil a heroicky při tom vypnul hruď.
"Nic netrvá věčně," posteskla si smutně, když se jí vybavila Yuukina slova.
Zkoumavě se na ni podíval. "Jak to myslíš?"
"Ale nijak," mávla nad tím rukou. "Je tu ještě jedna věc, o kterou bych tě chtěla požádat."
"Ano?"
Kousla se do rtu. Bylo to tady. "Říkal jsi, že máš kontakt na tu paní, co by mohla být má matka… Chtěla bych se s ní setkat."
Toshiro dlouho neodpovídal. "Dobře," řekl nakonec, "ale až po soudu."
Už jsi napsala zábavnější kapitoly, tuhle bych nazvala Čekání. Takové jako... no, čekání
Pochopitelně taky obdivuju fakt, že ses dostala tak daleko.