close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ - ŠTĚSTÍ NA DOSAH

3. dubna 2010 v 9:49 | katHys |  Blue Eyes

Prostá, spoře osvětlená místnost. Na jedné straně obří okno se zrcadlovým sklem. Uprostřed jednoduchý stůl a dvě židle. V rohu nijak neskrývaná kamera. Byla to tatáž místnost, kde Violu vyslýchal Rokuro Midorikawa. Jedna z židlí byla obsazená. Seděl na ní člověk, evidentně byl vystrašený a nervózní. Proč ho tam zavedli? Očima těkal z kamery na svůj odraz v zrcadle. Věděl, že za sklem jsou lidí, kteří jej pozorují, baví se o něm a nestydatě si jej prohlíží. Věděl také, že tam budou po celou dobu jeho výslechu. Budou jej sledovat, jako supi čekající na první klopýtnutí vyhlídnuté kořisti. A jakmile klopýtne, snesou se na něj a nemilosrdně se do něj pustí. Jejich tváře však neviděl. Ze zrcadla se na něj šklebil odraz jeho samotného.
Zjevil se tam přízrak, duch, lidská troska, která kdysi bývala šťastným a spokojeným člověkem. Pobledlá pleť dávno ztratila svou zdravou barvu. Líce se propadaly, pod očima byly jasně viditelné černé kruhy. Vrásky, hlavně kolem očí a na čele, mu přidávaly na věku dalších patnáct let. Oči ztrácely svůj někdejší lesk. Vypadal, jako by na něj sáhla smrt. Oprátka kolem krku se doopravdy pomalu stahovala. Zíral na muže, na němž se podepsal život. Stres, přepracovanost a události posledního měsíce ho již téměř zlomily. Makoto Akimachi měl namále a mohl jen doufat, že jej z toho ti mocnější vysekají.
Dveře se otevřely. Okamžitě vycítil autoritu z muže, který vstoupil. Nemusel se jeho směrem podívat, aby věděl, o koho jde. Bylo mu to naprosto jasné. Přesto se odtrhl od odrazu v zrcadle a jeho oči spočinuly na tváři policejního ředitele. Představování nebylo nutné. Rokuro Midorikawa se již nesčetněkrát objevil v novinách a televizi. Od nástupu k policii se z něj stala hvězda a bylo by podivné, kdyby jej někdo neznal.
"Dobrý den. Mé jméno je Rokuro Midorikawa a jsem velitelem celé téhle stanice. Jste vlastním jménem Makoto Akimachi, narozen 25. října 1964 v Tokyu?" představil se rázně a bez zbytečných příkras okamžitě předšel k tématu.
"Smím se zeptat, proč jsem předvolaný?"
"Takže jste…" odtušil chladně Midorikawa. "Ale abych předešli zbytečným nedorozuměním, ujasníme si jednu věc - otázky tady pokládám já, ne vy."
"Přesto mám právo vědět, proč jsem tu," nedal se Akimachi. Věděl, že jde nejspíš o nějakou banalitu. Nemohli mě odhalit, opakoval si stále dokola a sám sebe tak uklidňoval. Smith by mě nepotopil. Říkal, že mě potřebuje.
"To jistě máte," přitakal Midorikawa klidně. "Nebudu chodit zbytečně kolem horké kaše. Bylo na vás podáno trestní oznámení za napadení a pokus o vraždu-"
"Prosím?" zeptal se Akimachi a neslušně tak Midorikawovi skočil do řeči. Vyjeveně na něj zíral. Právě se nejspíš přeslechl.
"Nemusíte se bát, pane Akimachi," uklidňoval jej Midorikawa ne zrovna přesvědčivě. "Nejspíš jde jen o nějaký omyl. Je možné, že je celé obvinění založeno na lži. Zatím nemáme žádné důkazy. Jedná se o běžný postup."
V ten moment mu to docvaklo. Ta malá mrcha zdrhla na policii! Zprvu jej to zjištění šokovalo, ale následně se okamžitě uklidnil. Nemohli mu nic dokázat. Bylo to tvrzení proti tvrzení. Zavrtěl se na židli a posadil se pohodlněji. Stres byl rázem pryč. Klidně vyčkával, až bude policejní ředitel pokračovat.
"Byl jste ve středu 4. listopadu přítomen na hodině sebeobrany, konané pod vedením Christophera Danteho ve sportovním centru Mír?" začal Midorikawa s výslechem.
"Ano."
"Proč? Nejste tamějším zaměstnancem, ani S-centrum pravidelně nenavštěvujete…"
V duchu se té otázce zasmál. Věděl, že bude následovat. Odpověď měl připravenou. Nemohli ho zaskočit. "Pan Dante mne požádal, abych mu pomohl. Potřeboval zahrát modelovou situaci a chtěl, aby všechny dívky pozorně slevovaly," řekl.
"Při jaké příležitosti vás pan Dante požádal?"
"Pan Dante měl nějaké vyřizovaní u nás v bance a náhodou jsme svedli řeč na tohle téma. Byla to náhoda."
"Jak dlouho se s panem Dantem znáte?"
"Dlouho ne. Počítám s tím, že to bude tak týden…"
"Přesto vás požádal o pomoc? I když vás prakticky neznal?" Midorikawu to zřejmě překvapilo.
"Jak jsem řekl, byla to náhoda. Já souhlasil a tím se celá věc ujednala."
"Řekněte mi, co se stalo, když jste přišel do hodiny. Jak to celé probíhalo?"
Tuhle otázku také čekal. Během předchozích dotazů na ni hravě vymyslel správnou odpověď. Na chvíli se zamyslel a pak začal vyprávět: "Pan Dante mi před hodinou vysvětlil, o jakou modelovou situaci se jedná, a co ode mne vyžaduje. Celé jsme si to pak prošli dvakrát. Poté jsme se přesunuli do tělocvičny, kde již čekaly dívky. Pan Dante mne představil a právě vysvětloval náplň hodiny, když přišli dva opozdilci. Pak se stalo něco divného…"
"Co přesně máte na mysli?"
"Jedna z těch dívek poté téměř okamžitě utekla."
"Znal jste ji?"
"Ne. Ten den jsem ji viděl poprvé. Ani jsem si ji nestihl pořádně prohlédnout. Hned
utekla pryč. Nikdo nechápal, co se stalo."
"Dobrá…" řekl Midorikawa tiše. To bylo dobré znamení. Zdálo se, že mu věří. "A co jste dělal dne 12. října okolo páté hodiny?"
Midorikawa mu nemusel říkat, že se jedná o den, kdy se s ní potkal poprvé. "Pravděpodobně jsem šel z práce," reagoval okamžitě.
"Ten den jste měl krátkou směnu," podotkl Midorikawa kousavě.
"Promiňte, ale ptáte se mě na něco, co se stalo takřka před měsícem. Nepamatuji si. Asi jsem byl doma, nebo na procházce."
"Náhodou si nevzpomínáte, kde jste na té možné procházce byl."
"Bohužel."
"A svědky taky nemáte."
Akimachi pokrčil výmluvně rameny.
"A co kdybych vám teď řekl, že tu vůbec nejste kvůli obvinění z napadení," změnil Midorikawa znenadání téma hovoru. Akimachiho toto sdělení mírně zaskočilo. "Co kdybych vám řekl, že jste tu jako podezřelý z vraždy," pokračoval Midorikawa dál. "Minto Yuoruichi, zabita 10. října nožem podobným lékařskému skalpelu. Ubodána na zastávce, když se z rozjařené noci vracela domů."
Hodil před Akimachiho fotku. Konečně se ukázalo, proč si s sebou Midorikawa přinesl tu složku. Akimachi se zhnuseně díval na fotografii. "Proč mi tohle ukazujete?" zeptal se pohoršeně.
Midorikawa neodpověděl. Místo toho před něj skládal jednu fotografii za druhou. Na každé z nich byla mrtvá žena. "Fukuzawa Eriko, zavražděna dva dny předtím v okrajové části továrny poblíž parku. Asari Hanako, Kawamata Nami, Horiuchi Manami… Mám pokračovat?"
Akiamachi na policejního ředitele vyjeveně zíral. Šok v jeho očích se mísil s jedinou otázkou - proč?
"Na datu smrti nezáleží," pokračoval Midorikawa dál. "Vy víte, co všechny tyto vraždy spojuje. Oběti jsou ženy, všechny byly zabity stejnou zbraní, stejným způsobem a všechny jste je zavraždil vy."
"Nechápu, o čem to mluvíte," ohradil se Akimachi, i když mu to bylo naprosto jasné. "Nemáte proti mně jediný důkaz."
"Ale máme," vyvedl ho Midorikawa z omylu. "A ne jeden."
Akimachimu s hrůzou došlo, že napadení byla jen zástěrka, jak jej sem dostat. Tomu chlapovi šlo celou dobu jen a pouze o tohle. Jak to ale bylo možné? Nemohli proti němu mít důkazy! Dřívější sebejistota byla ta tam. Na čele mu vyrazil studený pot. Nervózně polkl. "Nepromluvím bez svého právníka," řekl suše.
"Na to máte plné právo," přisvědčil Midorikawa klidně. Na tváři mu pohrával vítězný úsměv. Mám tě.

Dveře do pokoje se s prásknutím rozletěly. Kisame vtrhla dovnitř, chvíli se někde přehrabovala a poté rychle zmizela. Vzduchem proletěla ohlušující rána a po ní následovalo mírumilovné ticho. Nemělo však dlouhé trvání, neboť k ní zanedlouho začaly doléhat zvuky z ostatních částí bytu. Slyšela matku, jak chystá jídlo v kuchyni a hubuje Kisame, že zase práská dveřmi. Viola otevřela oči. Venku byla ještě tma, ale obloha již byla znatelně modrá namísto inkoustové černi. Nechtělo se jí ještě vstávat. V peřinách bylo krásné teplo a venku nepříjemný chlad. S úsměvem, který jí od probuzení pohrával na tváři, zavřela oči a ještě na chvíli se do pohodlných přikrývek zachumlala.
Ráno probíhalo naprosto normálně. Viola stěží skrývala svou dobrou náladu a později se o to přestala snažit. Matku to neustále udivovalo, ale Viola si s tím hlavu nelámala. Kisame díky tomu byla otrávená a jedovatější než jindy. Rozčilovalo ji, že má sestra dobrou náladu. Když se s ní pak Viola vesele rozloučila, málem vybuchla. Toshiro na ni tentokrát čekal před školou a byl Violinou náladou mile překvapen. Přestávky trávila s ním a jeho přáteli. Vyčítala si, že netráví čas také s Tatsuki, ale Toshirovi to přece nemohla vyčítat. Měl o ni strach a ona si toho cenila. Lichotilo jí, jak je k ní její přítel pozorný.
Dvouhodinovka biologie přišla na její vkus až příliš brzy. Věděla, co ji čeká. Laboratorní práce s Leitem. Stále ještě byla v dobrém rozpoložení, když vešla do třídy. Rozhodla se, že si dobrou náladu udrží a nenechá se tím debilem rozhodit.
"Ahoj," pozdravila ho prostě a dál si jej nevšímala. Pomalu si chystala věci oblékala plášť.
"A-ahoj," vykoktal zmateně. Evidentně jej tím zaskočila. Rozprostřelo se mezi nimi ticho. "Violo…" začal po chvíli.
"Hm…"
"Musím ti něco říct. Jsem naprostý idiot…"
Překvapeně se na něj otočila. "Ještě něco, co už dávno vím?"
Neschopen slova na ni zíral. Tohle teda vážně nečekal. Uvědomil si, že má otevřenou pusu a urychleně ji zavřel. To už k němu však opět stála zády. Usoudil, že to nemá cenu. Viola se dala svou cestou a on na ní bohužel nebyl.
"Dobrý den třído," pozdravil je Kurosaki, když vstoupil do učebny. "Kdo z vás bude tak hodný a rozdá ptáky do lavic?" zeptal se s úsměvem a ukázal na mrazák za sebou.
Třídou zašumělo. Nikomu se do toho nechtělo. Ozvalo se dokonce pár "Fuj!", když si někteří uvědomili, co je čeká. Violu nemusel nikdo pobízet. Nechápala, co proti tomu každý má. Vstala a s úsměvem vyrazila za profesorem.
"Tak se mi to líbí!" zvolala Kurosaki nadšeně a úsměv jí oplatil. "Jen tak dál Yagami. Hrdě běžte ostatním příkladem," spiklenecky na ni mrknul.
Zanedlouho měl každý na pitevní misce mrtvého holuba. Dvouhodinovka mohla začít. Kurosaki se spokojeně postavil před třídu. "Tak, můžete začít. Zadání a pokyny máte na papírech. Přeji hodně štěstí."
"Budu zase kreslit," řekla Viola Levitovi a okamžitě se pustila do prvního úkolu. Ani nečekala na odpověď. "Můžeš mezitím nastavit mikroskop," dodala, když si všimla, že se Leito ani nehnul a nic nedělal.
Pomalu se pustila do práce. Opatrně ptáka otáčela a hledala na jeho těle nažiny, které měli za úkol zakreslit. Při tom také holubovi vytrhla pár per na další pozorování. Začala s křídly. Pečlivě prozkoumávala každičký jejich centimetr. Chvílemi si pomáhala i hmatem, když si nebyla jistá, nebo na dané místo dobře neviděla. Leito jí pomáhal holuba podržet v pozici, v jaké potřebovala. Sem tam mezi nimi padlo pár slov, ale vždy se bavili jen o práci.
"Krk je z obou stran pokrytý celý," zahlásil Leito Viole a ona to okamžitě do nákresu zaznamenala.
"Fajn, takže to bychom měli. Co je tam dál?" zeptala se, když byla hotová.
"Teď je na řadě pozorování per pod mikroskopem."
"Co přesně se tam píše?" reagovala okamžitě a za moment mu už nahlížela přes rameno, když četl další pokyny.
"Opatrně vytrhněte holubovi peří tak, abyste je nepoškodili. Jejich jednotlivé typy si prohlédněte nejdříve pod lupou při zvětšení 3-10násobném, pak čtvereček 5x5mm z praporu jeho obrysového pera podrobně prohlédněte pod mikroskopem a zakreslete jeho strukturu," přečetl bod dva. "Budeš zase kreslit?" otočil se poté na Violu.
"Klidně," pokrčila rameny.
Leito vzal jedno z malých pírek, které předtím vytrhla. "Co je tohle? Prachové peří?" zeptal se, když si pírko v prstech prohlížel. "Přestavoval jsem si ho jinak…"
"Holub nemá prachové peří."
"Ne?" To zjištění jej evidentně překvapilo.
V duchu se usmála. "Minulou hodinu to Kurosaki říkal," poznamenala kousavě.
"Vážně…?" poškrábal se na hlavě. "A co to teda je?"
"Slyšel jsi někdy pojem obrysové peří?"
"Měl bych…?"
"Co ty v těch hodinách děláš?" zeptala se spíš pro sebe a nechápavě nad tím zavrtěla hlavou.
"Chceš to vědět?" chytil se okamžitě příležitosti a spiklenecky na ni mrkl.
Viola mu však namísto odpovědi vytrhla pírko z ruky, položila ho na sklíčko a podívala se do kukátka mikroskopu. Nezdálo se, že by se ohledně jeho otázky hodlala nějak vyjádřit. Ještě chvíli ji pozoroval při práci, chvílemi se na pero podíval, když jej k tomu vybídla, a pak se rozhodl dál v tématu pokračovat.
"Už celkem dlouho si lámu hlavu s tím, jak se ti mám omluvit," zkusil to ještě jednou.
Udiveně se na něj podívala. "Omluvit? Za co?"
Chvíli si ji zkoumavě prohlížel. Doufal, že to nehraje. Z jejího výrazu však nic nevyčetl. "Myslím za tu scénu ve francouzštině," řekl zkusmo.
"Ach tak…" vydechla, když jí to došlo. Dál však nic neříkala. Jen otráveně zakoulela očima a vrátila se k práci.
"Nechápu, proč jsem ti nevěřil," pokračoval.
"Možná proto, že to byla krásně průhledná lež?" podotkla jedovatě.
"To byl omyl. Já…"
"Co?!" otočila se na něj. "Choval jsem se jako žárlivej pitomec? To jsi chtěl říct? Víš co, Leito, já tě nechápu. Kdybychom spolu něco měli, tak prosím, ale takhle?"
"Štve mě, že sis vybrala zrovna jeho," vyletělo z něj dřív, než se stačil zarazit.
"Aha, takže tohle je kámen úrazu. Pán se urazil, protože jsem před ním dala přednost někomu jinému. Ať žije uražená mužská ješitnost," pronesla sarkasticky.
"Proč se chováš takhle?"
"A jak se mám chovat? Víš, kolikrát jsem se ti já snažila omluvit a tys mě odpálkoval? Zkoušela jsem vždycky to předchozí smazat a začít znovu, ale nešlo to. Pokaždé jsi mě něčím zranil. Poslal jsi mě do háje. Choval ses ke mně hnusně. Teď aspoň víš, jaký to je."
"A abys mi ukázala, jak hrozný to je, tak jsi začala chodit s Midorikawou?"
Co? Tahle poznámka ji zaskočila. O čem to zas mele? "Proč do toho taháš Toshira?" vyjela na něj okamžitě.
"Proč ne?" pokrčil nad tím rameny. "Stejně mi řekni jedno - jaký to je chodit s panem dokonalým?"
"Co je ti vůbec do toho?" ohradila se.
"Zajímá mě to," odvětil, ale bylo nad slunce jasnější, že to řekl jen proto, aby ji ještě víc naštval.
Zachytila Yuukin pohled. Ty dvě si chvíli hleděly do očí. Viola nechtěla ztropit další scénu na veřejnosti. Princezničku by to jen potěšilo. "Víš co? Jdi se vycpat," otočila se na Leita a tím jejich rozhovor ukončila. Nakonec se mu to podařilo. Pořádně ji pro dnešek otrávil. Po zbytek hodiny pracovali mlčky. Občas sice řekli pár slov, avšak uchylovali se k tomu jen když to bylo nezbytně nutné. Jeden o druhého okem nezavadili. Panoval mezi nimi chlad, který ucítil každý, kdo se k nim přiblížil dostatečně blízko. Viole bylo jasné, že jejich společná práce bude probíhat ve stejném ražení. Budou to schůze na bitevním poli.

"Neměl bys už jít domů?" zeptala se po chvíli ticha.
"Copak ty mě tu nechceš?" ohradil se okamžitě.
"Ne… Já jen, že už je docela pozdě a doma by se po tobě mohli shánět."
"Violo, je pátek."
Zrudla. "Promiň," zašeptala.
"To je dobrý. Nemusíš se omlouvat," ujistil ji. "Vlastně máš pravdu. Je už dost pozdě. Neměla bych tu oxidovat tak dlouho."
"Neoxiduješ!"
"Fajn, ale stejně za chvilku půjdu. Ale až za chvilku. Nějak se mi nechce zvedat, když jsem v tak skvělé společnosti…"
Potichu se zasmála. Další z důvodů, proč ho měla tak ráda. Pokaždé ji dokázal rozesmát. Přitiskla se k němu ještě víc. Hlavu mu položila na rameno a svou ruku vložila do jeho. Seděli spolu v obýváku bok po boku a mlčky sledovali televizi. Nepotřebovali spolu mluvit. Blízkost toho druhého jim oběma naprosto stačila.
Zdálo se až neuvěřitelné, že tu Viola seděla před víc jak hodinou sama a ani v nejmenším netušila, co jí dnešek ještě přinese. S rodinou právě sledovala večerní zprávy, když se bytem rozeznělo řinčení zvonku. Poslední dobou je tady nějak rušno, problesklo Viole v té chvíli hlavou. Nebylo divu. Na návštěvy k nim nikdo moc nechodil, navíc pak ještě v tuto hodinu. Poslední týden však nebyl den, kdy by k nim nikdo nezavítal. To, že šlo z devadesáti devíti procent o jednu a tutéž osobu, bylo vedlejší. Toshiro ani tentokrát nezklamal, jak se později ukázalo, když Kisame, která šla otevřít, zavýskala radostí a za okamžik se jim v obývacím pokoji vyjevil v celé své kráse.
"Dobrý večer," pozdravil ve spolek. S Violou na sebe pouze kývli. "Promiňte, že ruším v tak nevhodnou hodinu, ale nesu důležité zprávy," dodal na vysvětlenou a okamžitě zvážněl.
"Stalo se snad něco?" strachovala se okamžitě matka.
"Jak se to vezme," pokrčil Toshiro rameny. "Jedná se o to napadení. Našli jsme toho, kdo to udělal."
Viola okamžitě zbystřila. Cože? Tak brzy? S napětím ho sledovala. Nebo je snad něco špatně? Snad z toho společnost Akimachiho nevyhrabala… Celá místnost mu v ten okamžik doslova visela na rtech. Každý čekal, co jim hodlá sdělit. Dokonce i Kisame naslouchala s neskrývaným zájmem, i když předtím každému demonstrovala, jak se jí celá záležitost netýká. A? To je všechno?! ptala se Viola sama sebe. Toshiro se k pokračování ještě nějakou chvíli neměl a ji to patřičně znervózňovalo. Z jeho výrazu nemohla nic vyčíst.
"Jmenuje se Makoto Akimachi," pokračoval, když dostatečně nasál atmosféru, "a už teď vám můžu slíbit, že se z toho jen tak nevyvleče." Poslední slova říkal s úsměvem.
Viola si nahlas oddechla. Konečně. Konečně to má za sebou. Tenhle problém ji už nemusí trápit. Vrhla se Toshirovi kolem krku a přede všemi jej políbila. Nikomu to v ten okamžik nevadilo. I Kisame se radovala, i když to před ostatním skrývala. Věci se zase vrátí do starých kolejí. Nálada se v místnosti změnila rychleji než počasí.
"Tak za tohle budu muset Rokurovi poděkovat. Bylo to od něj tak šlechetné, že se toho ujal," řekla matka po chvíli.
"Měli bychom mu poděkovat všichni," přitakal otec. "Ale teď se na to napijem," říkal právě, když se zvedl z křesla a šel do kuchyně pro něco pořádného na zapití.
"Bitvu jsme možná vyhráli, ale válka teprve začala," zarazil je Toshiro a opět zvážněl.
Otec se zastavil ve dveřích. Všichni se na Toshira tázavě podívali. Netušili, co od něj mají čekat. V tuhle chvíli byl tak nepředvídatelný. Viole se znovu stáhl žaludek.
"Ten muž není za mřížemi za napadení, ale za vraždu," dodal.
"Proboha," uniklo matce tlumeně.
V místnosti se rozhostilo ticho. Každý právě vstřebával novou informaci. Každý kromě Toshira a Violy, které se o tom předešlou noc zdálo. "Kdy jste ho … zatkli?" zeptala se zájmem.
Nejen Toshira její otázka zaskočila. Přesto jí však odpověděl: "Dneska. Byl jsem svědkem celého výslechu a odešel jsem hned, jak ho odvedli do vazby. Momentálně čekáme na jeho právníka. Možná už výslech pokračuje, ale to je vedlejší. Důkazy mluví jasně."
Dál se k tomu Viola nijak nevyjadřovala. Ovšemže důkazy mluvily jasně. Kdyby si svým úsudkem Rokuro Midorikawa nebyl jist, nikdy by s tím před Akimachim takto nevystoupil. Její myšlenkový proud se v ten moment stočil úplně jiným směrem, než ostatním v místnosti. Začala počítat. Stanice od jejich bytu nestála zrovna za rohem, takže se výslech mohl odehrávat mezi šestou a sedmou hodinou. Netušila, kdy se obvykle zdávají sny, ale probudila se s úsměvem, takže z toho vydedukovala, že to muselo být těsně před tím, než se vzbudila. Každopádně však do budoucnosti viděla víc jak dvanáct hodin.
"Máme důvodné podezření, že se jedná o toho sériového vraha. Podle všeho jsi měla ohromné štěstí," otočil se Toshiro na Violu. "Už několikrát zabil a ty jsi mu jen o fous utekla. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdyby tě někde náhodně potkal na ulici. Ten chlap tě mohl zabít."
Mohl. To Viola věděla lépe, než kdokoliv jiný. Stejně jako věděla, že se stoprocentně jedná o toho sériového vraha. I tak se nemohla zbavit toho podivného pocitu. Něco se pokazí. Věděla to. Její šestý smysl jí to našeptával. V ten moment si přála být lepší herečkou. Chtěla by jim všem ukázat, jak moc je z toho překvapená, jak moc se jí ulevilo, ale nemohla. Zmocňoval se jí stále větší neklid. Nevěděla, co dál na to říct. Sklopila zrak a pro jistotu mlčela.
"Violo," ozval se pak zase Toshiro po chvíli ticha. "U výslechu jsi říkala, že když tě poprvé napadl, měl u sebe nůž, je to tak?"
"A-ano," vykoktala zmateně.
"V tom případě je tu ještě něco."
Překvapeně na něj vzhlédla. Ještě něco? Ale co?! Následující minuty téměř nedýchala, jak byla celé napjatá.
"Důkazy mluví jasně, ale i tak budeš nejspíš muset vypovídat u soudu."
Soud?! Tak tohle nečekala. Tušila, že to nebude nic příjemné, ale tohle? To přeci nemohla být pravda! To… To přeci nešlo! Nemohla jít k soudu. To by ji pak každý znal a … Nemohla vystoupit veřejně. Co společnost? Takhle by jim byla trnem v oku ještě víc. Určitě by ji pak zabili. Vždyť ani neví, co jsou zač. Co když ovládají podsvětí? Tohle bylo šílené. Právě když odolala tomu pokušení o nich něco zjistit, aby na sebe neupoutala pozornost, tak přijde tohle. Věděla toho příliš moc a měla důvodné podezření, že kdyby to oni zjistili, tak by měla ortel podepsaný raz dva.
"Nemusíš se bát. Budu tam s tebou…" ujistil ji Toshiro. Moc ji tím tedy neuklidnil.
"Toshiro…" Slzy se jí hrnuly do očí. Prosebně se na něj dívala, ale on vypadal nesmlouvavě. Chtěl, aby tam šla. "Nemyslím, že je to dobrý nápad."
"Ale no tak! Violo, možná si to neuvědomuješ, ale právě tvoje svědectví by mohlo být klíčové. Čím víc toho máme, tím líp. Navíc … Nikdo z nás nechápal, proč ty vraždy tak náhle přestaly, ale teď to do sebe všechno krásně zapadá. Ty jsi ten chybějící článek! Bez tebe bychom to nikdy nevyřešili."
"J-já nevím…"
"Zlato! Přece nechceš dovolit, aby se ten muž dostal na svobodu!" vložila se do toho matka. "Budeme tam s tebou. Celá rodina. U nás můžeš hledat podporu."
"Pak by ti už neublížil. Pokud vážně zabil ty ženy, půjde pravděpodobně na doživotí," přidal se otec.
Jen Kisame nic neříkala. Se zájmem sledovala sestru a čekala, jak bude reagovat. Kdyby ten soud byl, byla by to bomba! Holky ve škole by zase chodily jen za ní. Možná, že ta Violina historka nebyla až tak na škodu. Už se viděla, jak v pondělí přijde do školy a všem to oznámí. Bude z ní malá chudinka, o kterou se všichni musí starat. Spolužačky ji budou obletovat a učitelky jí zase prominou nějaký ten úkol nebo písemku…. Dostat se zpět do středu dění nebylo nikdy snazší.
Viola nikdy dobře nevzdorovala nátlaku. Dnes si víc než jindy uvědomovala, jak snadno je ovlivnitelná. Přesto se jim neubránila. "Tak dobře…" řekla nakonec a všem se ulevilo. Nezbylo jí nic jiného, že doufat, že se to zase nějak vyřeší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thenight | 3. dubna 2010 v 10:55 | Reagovat

Já jsem asi totálně blblá ale nechápu to.. " "Neměl bys už jít domů?" zeptala se po chvíli ticha.
"Copak ty mě tu nechceš?" ohradil se okamžitě.
"Ne… Já jen, že už je docela pozdě a doma by se po tobě mohli shánět."
"Violo, je pátek."
Zrudla. "Promiň," zašeptala.
"To je dobrý. Nemusíš se omlouvat," ujistil ji. "Vlastně máš pravdu. Je už dost pozdě. Neměla bych tu oxidovat tak dlouho."
"Neoxiduješ!"
"Fajn, ale stejně za chvilku půjdu. Ale až za chvilku. Nějak se mi nechce zvedat, když jsem v tak skvělé společnosti…"
Potichu se zasmála. Další z důvodů, proč ho měla tak ráda. Pokaždé ji dokázal rozesmát. Přitiskla se k němu ještě víc. Hlavu mu položila na rameno a svou ruku vložila do jeho. Seděli spolu v obýváku bok po boku a mlčky sledovali televizi. Nepotřebovali spolu mluvit. Blízkost toho druhého jim oběma naprosto stačila." Předpiládám že sedí s Toshim... ne? A Toshi pak příjde? ^^" Není to divné? áááá :-D Jinak se mi to mox líbí a přeaně, má se psát aby se to líbilo tobě a né (jenom) ostatním! i když na tom taky záleží :-D :) jen tak dáál :-D Leitíík :-D

2 Wifi | 3. dubna 2010 v 10:55 | Reagovat

[1]:  * Wifi.... nesnáším to xD

3 Awia | Web | 3. dubna 2010 v 11:05 | Reagovat

[1]: Wifi: Čti pořádně brouku. Hned další odstavec začíná: "Zdálo se až neuvěřitelné, že tu Viola seděla před víc jak hodinou sama a ani v nejmenším netušila, co jí dnešek ještě přinese. S rodinou právě sledovala večerní zprávy, když se..." PŘED HODINOU, což znamená, že se dál popisuje, co se stalo před hodinou, než ten začátek. A před hodinou Toshi přišel. ;) Už chápeš? :-D Jop Leitík. :-D

4 Nenci | Web | 3. dubna 2010 v 12:37 | Reagovat

Biologie 4ever! xD
Miluju dvojici V+L xD
Já nevím, nevím čím to je, ale všechny kapitoly se mi zdají nějaké krátké...
Ale nejen u BE, i u jiných povídek... zřejmě čtu moc rychel... xD

5 Lomeril | 3. dubna 2010 v 14:44 | Reagovat

A musí tam Leito být? já fandím Toshirovi...
Jinak kapitola parádní. Těším se na pokračování

6 Denaille | Web | 3. dubna 2010 v 17:33 | Reagovat

Kouknu sem a co nevidím. Rovnou dvě kapitolky. :D Mám za sebou velikonoční úklid a tohle je taková odměna. :)
Obě dvě jsou jako vždy skvělé. Hlavně ta pasáž, kdy měla rozhovor s Leitem. Jsem zvědavá, jak popíšeš ten soud. V téhle oblasti se vůbec nevyznám, tak jsem zvědavá, jak to zvládneš a co všechno se tam ještě odehraje. A taky, jestli Společnost Akimachiho podpoří a pokusí se ho z toho dostat.
Taky mi docela vrtá hlavou, jak Toshirův otec věděl, že je vrahem těch ostatních holek. Jaké měl důkazy. Možná mi vypadly z hlavy nějaké detaily z předchozích kapitol, ale nebylo by na škodu trochu osvětlit myšlenkové pochody policejního náčelníka. Jestli to ale chystáš až k soudu tak si počkám. :)

7 evi | Web | 3. dubna 2010 v 17:41 | Reagovat

Tak Toshirův otec má na Akimachiho ještě nějaké další důkazy? Nu, podobně jako Viola mám trochu obavy z reakce Společnosti... Teda a ta hodina s Leitem byla libová, Viola na něj byla pěkně hnusná - dobře mu tak:D Těším se na pokračování!

8 Awia | Web | 3. dubna 2010 v 18:22 | Reagovat

[4]: Nenci: A já myslela, že jsi tým Toshiro ... No jo vlastně, ty ho chceš jenom pro sebe, že ... :-D
Tak to máš blbé. Zrovna tahle kapitola byla delší, než minulá. :-P

[5]: Lomeril: Jop musí. V příběhu má nezastupitelnou roli. Jednu ze zásadních. A neboj Toshira tam ještě bude... Ten se tam bude plantat až do úplného konce. ;-)

[6]: Denaille: To máš takový malý překvapení, za dobře odvedenou práci.
Jo to já taky. Na žádným soudu jsem nebyla a vůbec netuším, jak to probíhá. :-D Ale tak ...snad to nějak zvládnu čéče. No to se dozvíš zanedlouho. Tuším, že v 30. kapitole najdeš odpověď. :-D Možná i na to, jak dospěli k těm ostatním vraždám. A detaily ti nevypadly. Důkazy tam zmiňované nebyly. Ale do Rokurovy hlavy ... no nevím. Možná. Soud jsem ještě nijak nepromýšlela, takže možná to tam bude. :-P

[7]: evi: Jo to bys měla. Ale ještě víc by se měl bát Akimachi. Takhle se nechat chytit... že ... :-D No jo, si to u ní neměl pohnojit chlapeček. Ale tak jako víš co, oni to maj tak nějak vzájemně. Jednou se chce omluvit on, pak zas ona a pak zas on a pořád dokola... :-D

9 neposedné slůně* | Web | 3. dubna 2010 v 23:16 | Reagovat

Slibuju ti, že jednou si přečtu všechny díly. Až to bude hotové, tak si to vytisknu( pokud dovolíš..;]) a pak to budu po večerech číst...;)

10 Awia | Web | 4. dubna 2010 v 0:09 | Reagovat

[9]: neposedné slůně*: Po dopsání první knihy bude následovat PSD verze, kterou ti budu moct klidně zaslat, jestli budeš chtít. ;-)

11 Kitty | Web | 5. dubna 2010 v 19:13 | Reagovat

Hej zas jsem tu nebyla a zas hned dvě kapitoly :-D To děláš schválně.
Nějak mi dochází slova. Co bych k tomu ještě mohla říct?

12 Zmražená Opice | Web | 6. dubna 2010 v 19:31 | Reagovat

Zase jsem to četla ve škole, a zase jsem tam nestihla napsat komentář :)
Kapitola je pěkná, hned jsem jí měla přečtenou :) Opravdu by mě zajímalo, jak přišli na Akimachiho...
Akorát se mi tu nějak divně všechno zobrazuje, menu vidím uprostřed textu...
Doufám, že tu brzo budou další kapitoly :)

13 Awia | Web | 6. dubna 2010 v 22:34 | Reagovat

[11]: Kitty: :D To víš, i to se stává. A schválně to vážně nedělám. Věř mi. No já nevím, to musíš vědět ty. Ale někdy nic říkat nemusíš. Mě stačí, že jsi se ozvala. :-)

[12]: Zmražená Opice: :-D Nějaký tvůj zvyk, ne?
No... tak měli důkazy. Copak ty nesleduješ kriminálky? :-P
Ano, už i jiní s tím měli problém. A jak jsem zjistila, nejde o špatné nastavení, ale tenhle nepořádek dělá prohlížeč. Bohužel já to nedokážu nijak spravit. Ale Opera a Mozilla mi to zobrazují normálě. Co máš ty?

14 Polgara | Web | 7. dubna 2010 v 9:53 | Reagovat

Fajn, jelikož nevím, zda byl můj komentář uložen, tak ho radši píšu znovu, zatracené aktualizování.
Nevím, jestli bych stejně jako Viola dokázala zvládnout ty laborky, ale asi bych musela. Přiznávám, že mě občas vadilo slovíčko jej a chybělo staré dobré ho :-) Ty dvě rozhovory a popisy pocitů postav jsou prostě nepřekonatelné. Jen tak dál ;-)

15 Anyffe | Web | 8. dubna 2010 v 13:50 | Reagovat

tyo, Awi já mám pocit jako kdyby to bylo deja vu :D jak si mi nějakej ten kousek posílala, tak to je uplně stejný, jako bych to kapitolku předem znala :D no co ti jinak můžu říct... opět se ti to povedlo :) a jak říkal tady někdo na začátku, opravdu to asi vcelku vyzní trochu divně že tam máš nejdřív část kde Toshiro je je a pak tu kde teprve přijde...

16 Zmražená Opice | Web | 9. dubna 2010 v 19:02 | Reagovat

[13]:No, my máme Explorer i mozilu, ale já používám jenom Mozilu.

17 Awia | Web | 12. dubna 2010 v 9:10 | Reagovat

[14]: Polgara: :-D Ha to znám taky. Vždycky mě to štve. No jde o to, že Viole je teď Leito úplně jedno a rozhodla se, že se jím nebude stresovat. I když ... jemu se to zase podařilo, že. :-D Děkuji. Budu se snažit.

[15]: Anyffe: :-D Dobře, tak já už ti nic posílat nebudu, jop? :-P Abys to pak nezažila znovu. Ale celý jsi to určitě nečetla. Ach jo... a to jsem se ten text snažila jen nějak ozvláštnit. Už mě nebavilo vyprávět pořád posloupně jak nějaký hotentot! :-D

[16]: Zmražená Opice: Tak to je zvláštní. I když Wifi mi taky psala, že používá Mozilu. Tak asi máte nějakou jinou verzi holky. S tím ale bohužel nepomůžu. :-(

18 Anyffe | Web | 13. dubna 2010 v 20:46 | Reagovat

[17]: Awia: nee to jako klidně piš, viď :D nicméně jen říkám že je to takové zvláštní nu :)a četla sem jen kousek, to je pravda :) a s tou posloupností... upřímně mě v tom děláš bordel leda :D stejně jako u tý další kapitoly co sem teď zrovna dočetla :D

19 Awia | Web | 14. dubna 2010 v 15:39 | Reagovat

[18]: Anyffe: :-D Když já ráda experimentuju, nó... :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.