11. dubna 2010 v 20:45 | katHys
|
Ve vzduchu se vznášelo hmatatelné napětí. Celá skupinka se zájmem sledovala bowlingovou kouli, jak se rychlostí a s neuvěřitelnou silou valila na zástup kuželek. Byla to parádní podívaná. Černý mohutný gigant se řítil na ty bílé nevinné družičky, které strachy strnuly a nebyly schopny pohybu. Sledovaly svého kata, jak se k nim blíží. Šest párů očí dělalo totéž. Byly fixované na černou kouli a snažily se ji vůlí popostrčit a zdárně dovést k cíli. Někteří ji podporovali i hlasitými pokřiky.
"Jeď. Jeď. Jeď. Jeď. Jó!" ozvalo se ze všech stran, když koule srazila všechny kuželky hned napoprvé. Křik od dráhy pět na moment přehlušil hudbu linoucí se z reproduktorů rozmístěných všemožně po celé místnosti. Anko vítězoslavně zavýskala. "Jaká jsem?" zeptala se, když se otočila k ostatním.
"Jsi ta nejlepší!" ozval se Ichiru pochvalně.
"Já vím," opáčila Anko sebevědomě. Do konce této hry zbývala jen chvilička a Anko již od začátku s převahou vedla. Ostatní se s ní nemohli ani zdaleka měřit. Všichni až na jednoho. "Jedeš, kovboji," mrkla na svého protivníka.
Toshiro se lenivě zvedl od stolu. Sebevědomě se na Anko usmál. Kdyby teď shodil všechny kuželky, ještě by vyhrál. Bylo by to těsné vítězství, neboť ty dva dělil jeden jediný bod.
"Uvidíme, jak se tvému příteli povede," otočila se Anko na Violu, když se posadila vedle ní.
Viola se nepatrně ušklíbla. "Vyhraje," řekla prostě.
Anko se na ni překvapeně podívala. "Myslíš?"
"Jsem si tím jistá."
"Tvůj tip," pokrčila Anko rameny a pak se zaměřila na to, co se děje u dráhy.
Viola se pro sebe musela usmát. Chudák Anko netušila, že se to doopravdy stane. Viola si tím byla víc než jistá. Ona to věděla. Věděla to, protože to viděla.
Pozorovala Toshira, jak si vybírá tu správnou kouli. Vyzkoušel všechny, které mohl. Každou z nich vzal, na chvíli potěžkal a pak se přesunul k další. Nakonec si vzal tmavě modrou. Chystal se k rozběhu. Připravil kouli. Jeden. Dva. Tři. Hod. Koule se svým nezaměnitelným doprovodným zvukem vyrazila na cestu. Viděla, jak se mu napnuly svaly. Všichni čekali, jak to dopadne. Opět tam bylo to napětí. Ona ho však nevnímala. Myšlenkami se ubírala úplně někam jinam. Dívala se na Toshira jinýma očima. Myslela si, že ho znala, ale nyní před ní znovu stál cizinec. Byla zmatená. Nevěděla, čemu má věřit. Její sny byly tak matoucí a ona neměla dost odvahy, aby se ho přímo zeptala. Opět pro ni byl velká záhada. Možná, že by neměla být tak důvěřivá…
"Violo? Violo? Je ti dobře?" vytrhl ji Ančin starostlivý hlas ze snění.
"C-co? Jo," odpověděla zmateně. Podle jásotu kolem pochopila. Toshiro právě vyhrál.
Anko se na ni starostlivě dívala. "Vážně ti nic není?"
"Jsem v pohodě," ujistila ji a pro lepší demonstraci se zvedla a šla poblahopřát vítězi. Když se znovu vrátila na sedačku, Anko už měla jiné starosti. Toshiro jí právě vysvětloval, co je jeho klíč k úspěchu. Viola se opět vrátila ke svým úvahám. V myšlenkách zabloudila ke svému poslednímu snu. Cizinec, vytanulo jí na mysli, když se na Toshira znovu podívala.
Odtrhnul oči od obrazovky. Z neustálého zírání do monitoru ho už bolely. Bolest se navíc rozšířila i do hlavy, která mu přímo třeštila. Chtělo se mu spát. Nejraději by to všechno vypnul a přenechal na zítra, ale nemohl. Do rána to musel mít hotové. Pauzu však potřeboval. Rozsvítil si lampičku a počítač přepnul do úsporného režimu. Došel ke dveřím a zaposlouchal se do ticha domova. Potřeboval se ujistit, že všichni spí. Matka by jej nejspíše zabila, kdyby zjistila, že je vzhůru o půl druhé ráno. On za to však nemohl. Kdo by taky tušil, že na tom bowlingu s Violou zůstanou do jedenácti? Drobet se jim to protáhlo…
Potichu se plížil domem. Po každém druhém kroku se zastavoval a naslouchal, zda se někde něco nehne. V tu chvíli vypadal Toshiro Midorikawa jako zloděj ve vlastním domě. Opatrně sešel po schodech do přízemí. Moc dobře si dával pozor na zrádná prkna v podlaze na chodbě a vrzající schod. Přitiskl ucho ke dveřím do obýváku. Ticho. Otevřel a rychle došel až ke kuchyni. Vstoupil dovnitř a začal tápat po stěně, kde hledal vypínač. Až si rožne, bude muset zavřít dveře, kdyby se matka náhodou vzbudila a napadlo ji jít dolů. Zanedlouho vypínač našel, ale spolu s ním nahmatal i něco jiného. Uvědomil si, že to jsou něčí prsty. V ten moment se místnost zalila světlem.
"Ježišišmarja!" vykřikl Toshiro.
"Pššt! Zklidni se! Nebo sem přiletí tvá matka a začne vyvádět jak fúrie," napomenul ho otec polohlasem. "Zavři dveře do obýváku," pokynul synovi.
Toshiro se nijak nevzpíral. Poslušně přešel ke dveřím, kterými vstoupil, a co nejtišeji je zavřel. Rokuro udělal to samé s dveřmi vedoucími do chodby. Jak se zdálo, oba dva pracovali dlouho do noci a měli toho ještě spoustu před sebou. A taktéž se ve stejnou chvíli rozhodli pro pauzu a dojít si pro nějaký ten šálek kávy, aby u toho neusnuli.
"Copak, dlouhá noc?" zeptal se Toshiro, když stavěl vodu.
"Ale, dělám na tom případu Akimachi," mávl nad tím Rokuro rukou.
"Myslel jsem, že všechno potřebné už máte," otočil se na otce se zájmem.
"To sice jo, ale pořád mi na tom něco nesedí."
"Jestli je o Violu, tak-"
"Ale prosim tě," zarazil ho Rokuro okamžitě. "S tou to nemá nic společného. Ta Yagami nám vlastně docela dost pomohla. Nebýt jí, tak nejspíš nic ještě dlouho nemáme."
"Přiznáváš teda, že je nakonec přece jen nápomocná, a neleží ti v žaludku, že s ní chodím?" chopil se Toshiro okamžitě příležitosti.
"Přiznávám, že je nápomocná, ale v žaludku mi leží pořád," vyvedl syna z omylu. "Stejně pořád nechápu, co na té holce vidíš," zavrtěl nechápavě hlavou.
"To víš, srdci neporučíš," opáčil Toshiro a zalil dva hrnky kávy. "Vážně není tak špatná," řekl, když před otce postavil hrnek plný vroucí kávy.
Rokuro jen nadzvedl jedno obočí.
Toshiro se musel zasmát. Už zase mu nevěřil. "Třeba dneska jsme byli na bowlingu a bylo to super. Nebo třeba teď s tím případem! Nejdřív jsem si myslel, že to nervově neunese a teď se nestačím divit s jakým klidem to zvládá. Možná na to nevypadá, ale ona je silná. Myslím, že v ní něco je a do budoucna nás určitě něčím překvapí."
"No když myslíš…"
To bylo jediné, co k tomu Rokuro řekl. Dále se k tomu nehodlal vyjadřovat, jak naznačil, když usrkl kávy. Stejně na něm bylo vidět, že si o tom myslí svoje. Nastala chvíle ticha.
"Co proti ní máš?" zeptal se Toshiro, když už to nevydržel.
"Já? Nic. Jen mi k tobě nesedí, synu. Není to tvůj typ."
"Není můj typ? A to mi říká ten, kdo po mně chtěl, abych randil s holkama?" opáčil Toshiro kysele.
Rokuro se nadechl, že mu na to něco řekne, ale nakonec si to rozmyslel. Znovu se napil kávy.
"A cože ti na tom případu Akimachi nesedí?" změnil Toshiro pro jistotu téma.
"Celé je to takové zvláštní," chytil se Rokuro okamžitě méně citlivého tématu. "Víš, předtím jsme neměli téměř žádné stopy. Jen pár z prvních případů a ty nám toho stejně moc neřekly. Otisky bot, ten potrhaný kapesníček, kůže za nehty oběti… ale analýza DNA nám na nikoho z podezřelých neseděla a další jsme neměli. Bylo jasné, že pachatel vybírá oběti zcela náhodně a nejspíš jsou to lidé, s nimiž se v životě nesetkal, takže to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. A pak se náhle něco změnilo. Na místě činu nebylo absolutně nic. Žádný chloupek z oblečení, ulomený nehet, nic. Jen mrtvola, která byla zabita stejným způsobem…"
"Jak mu teda chcete ty ostatní vraždy dokázat? U soudu se může ohánět tím, že se ho někdo snažil napodobit. U prvních vražd to pak uhraje na smyslové pomatení a do basy ho nedostaneš," opáčil Toshiro.
"Právě to je na tom nejdivnější. Důkazy se najednou našly."
Toshiro se zarazil. Tohle tedy nebývalo zvykem. Ne na stanici pod vedením jeho otce. "Co je to za nesmysl."
"Mě se ptej…" pokrčil Rokuro rameny. "Zrovna teď to procházím. Jestli přijdu na to, že v tom měli bordel, tak ať si mě nepřejí," dodal varovně. "A co ty tady pozdě v noci? Neříkej mi, že nemůžeš spát…"
"Mám rozdělanou nějakou práci a rád bych to dokončil," odvětil neurčitě.
"Pořád mi nechceš říct, na čem teď děláš?" zkusil to Rokuro po sto padesáté.
"Řekněme, že mám stopu," odpověděl Toshiro vyhýbavě, "ale nevím, jestli je správným směrem. Nechci zbytečně plašit," dodal a následně vypil poslední doušek temné tekutiny, která mu v šálku zbývala. "No nic, já už půjdu," zvedl se od stolu. "Nezapomeň zhasnout," houkl na otce ode dveří a oplatil mu tak otcův vlastní nepovedený vtip. Rokuro jej tím vždy škádlil od té doby, co dole Toshiro nechal rozsvíceno a matka to pak řešila celý týden. Takové provokace se při půlnočních kávách, jak toto setkání s otcem nazývali, staly samozřejmostí. Byly to taktéž jediné okamžiky, kdy měl Toshiro pocit, že si se svým otcem rozumí.
Stejným způsobem, jakým se plížil do kuchyně, dorazil i do svého pokoje. Až teď si všiml, že nechal rožnutou lampičku. V duchu si vynadal a vrhl se do práce. Lampu nechal svítit, protože světlo teď potřeboval. Zapnul počítač, posadil se na židli a vzal si jeden z papírů, co ležel na stole.
Prohlížel si Violin falešný rodný list. Stejně to bylo celé ironické. Nejdřív si jí sotva všimnul, pak se o ni ze srandy začal zajímat, až to přerostlo v něco víc. Chtěl ji poznat, odhalit to tajemství. Poslední dobou však měl pocit, že čím víc ji zná, tím víc záhad kolem ní nachází. Její praví rodiče byli největší z nich. Ano, jedna z žen dne 25. října vážně porodila holčičku a nebyla z města Mitsuitshi. Toshiro už o ní zjistil všechno. Měl její bydliště, měl její fotku, znal její jméno, telefonní číslo, číslo bankovního účtu… Věděl o ní první poslední stejně jako o její dceři, která rozhodně nebyla Viola.
Kritickým okem zhodnotila svůj odraz v zrcadle. Ne, tohle ne. Stáhla z vlasů gumičku a nechala je, aby jí opět splývaly na zádech a podél obličeje. Už víc jak půl hodiny se tu snažila o účes, a proč? Protože byla srab a snažila se uniknout nevyhnutelnému. Zkusila snad už všechno. Obyčejný culík, cop, francouzský cop, dva copy, pak je sepnula sponkou, pokusila se o drdol… Nakonec to vzdala. Nechá je tak, jak jsou. Už zdržovala dlouho. Čekali tam na ni. Zhluboka se nadechla a … Ne, ještě nejsem připravená. Sedla si na okraj vany a obličej skryla do dlaní. Přemítala, zda někdy vůbec bude připravená.
Z obýváku k ní dolehl vzrušený jásot. Seber se, Violo, nemůžeš tady jen tak vysedávat donekonečna. Máš návštěvu. A ne jednu… Dnes ráno měla opět hlídat Kisame, která okamžitě pozvala i svou kamarádku Keiko, a aby toho nebylo málo, Toshiro se nabídl, že jí s tím pomůže. Domluvili se na tom už včera a teď už nemohla říct ne. Kdo mohl tušit, co se stane? Že její sen převrátí všechno naruby? A přitom to celé začalo tak nevinně. Jak o ní Toshiro mluvil, jak se jí před otcem zastával… Proč? Proč se to pak muselo tak ošklivě zvrtnout?
Nehodlala dál čekat. Teď nebo nikdy. Ještě jednou na sebe mrkla do zrcadla a pak už rozhodným krokem kráčela ke zbytku osazenstva do obývacího pokoje. Hned ve dveřích se zarazila. Naskytla se jí prazvláštní podívaná, jakou ani v nejmenším nečekala. Toshiro právě dívkám ukazoval opravdickou zbraň.
"… a takhle ji jednoduše nabiješ," říkal právě a následně zbraň doopravdy odjistil. Viola s hrůzou sledovala, co bude dál. Toshiro napřáhl ruku a zacílil. Přitom pokračoval: "Najdeš cíl a … pal!"
Očekávaná rána se nedostavila. Přesto si Viola byla jistá, že jej viděla zmáčknout spoušť. Kisame s Keiko seděly na pohovce a vyjeveně zíraly na zbraň.
"Žádný strach, nejsou v ní náboje," mrkl na ně Toshiro s úsměvem. Dívkám se evidentně ulevilo. Viola však zuřila a dávala mu to znát i o další půlhodinu později, kdy ti čtyři mířili k parku.
Byl to jeden z posledních dní, kdy svítilo sluníčko a počasí přálo. Viola věděla, že se v dalších dnech znatelně ochladí a oni okusí pořádné listopadové sychravo. Nebylo sice kdovíjak teplo, ale alespoň nefoukal protivný studený vítr, který obyvatele města Takasaki poslední dobou sužoval. Na místech jako byly parky, pak veškeré vrtochy byly o to znatelnější. Dnes však nic nehrozilo a dokonce i smogu jakoby bylo méně.
"Co kdyby byla nabitá?" ptala se právě Viola, když prošli branou a vstoupili do zeleného království.
"Nebyla. Nejsem idiot, abych chodil s nabitou zbraní," ohradil se Toshiro trochu otráveně. Už ho nebavilo, jak se jí musel pořád omlouvat.
"Stejně si myslím, žes to neměl dělat. Mohlo se něco stát…"
"A co by se stalo?"
"Já nevím. Třeba jsi mohl v zásobníku nechat náboj."
Mezi nimi se rozhostilo ticho. Kisame s Keiko právě upalovaly k nejbližší lavičce, aby si mohly obout brusle. Nadšeně u toho povykovaly a předháněly se o to, která z nich tam dorazí první. Kisame nakonec vyhrála. Viola s Toshirem je minuli a pomalu pokračovali v chůzi. Však dívky je brzy dohoní.
"Nevěděla jsem, že u sebe nosíš zbraň," podotkla Viola tiše.
"Je sice pravda, že ji občas nosím, ale to přece nic neznamená. Navíc jsem teď na tebe dával pozor a jen holýma rukama bych tě moc neochránil. Ani nevím, proč ji tady dneska mám. Asi kvůli tomu pocitu, že to ještě neskončilo. Možná, že bych nerad, aby se ti něco stalo. Dokud nebude natrvalo v base, klid mít rozhodně nebudu."
Nemusel jí vysvětlovat, o kom v poslední větě mluvil. Violu toto doznání těšilo. Lichotilo jí, že o ni má takovou starost, ale na druhou stranu ji to celé děsilo. Co přede mnou skrýváš? ptala se v duchu každou chvíli. Neměla však dost odvahy, aby to vyslovila nahlas. Navíc po tom, co zjistila, že má u sebe zbraň. Taková pistole by mohla být dvojsečná zbraň. Mohla ji v případě nouze zachránit, ale v rukou cizího ji mohla stejně tak dobře ohrozit. Při pomyšlení, že ji měl u sebe při každé jejich schůzce, jí naskakovala husí kůže.
"Tady se to stalo," řekla znenadání.
Toshiro se zarazil. "Myslíš…"
"Jo. Tady mě napadl," ukázala na místo před sebou. Na ten keř u cesty si moc dobře pamatovala.
"A to se… To se nebojíš se sem vrátit?" zeptal se překvapeně.
"Bojím. Ale ty jsi tady přece se mnou, abys mě ochránil." Nejistě se na něj podívala.
Usmál se na ni a vzal ji za ruku. "Už jsem ti říkal, jak jsi statečná?"
"Ne," přiznala. Odvrátila zrak a nepatrně zrudla. V ten moment se jí zatočila hlava. Nohy se jí podlomily. Padala. Toshiro ji na poslední chvíli zachytil.
"Pojď. Půjdem kousek odtud a sedneme si," zašeptal jí do ucha.
Pomohl jí na nohy a vedl ji pryč. Při chůzi ji podpíral. Zanedlouho narazili na první lavičku. Sedli si.
"Toshiro? Mohl bys mi na chvilku pučit pouta?" přijela k nim po chvíli Kisame.
Ve Viole hrklo. On s sebou má i pouta! Rychle po něm střelila pohledem.
"Jasně, ale opatrně s nimi."
"Jop, neboj!" ujistila ho.
V další vteřině už měla Viola jednu ruku připoutanou k lavičce. Seběhlo se to tak rychle, že si to ani neuvědomila. Jediné, na co se v ten moment zmohla, bylo překvapeně vykřiknout: "Kisame!"
"Kisame!" okřikl ji Toshiro pobouřeně.
"Dostala jsem tě!" zvolala Kisame vítězoslavně. Keiko se opodál smála. Toshirovi se to však vůbec nelíbilo.
"Copak jsi se zbláznila? Co kdybych u sebe neměl klíče? Tohle bylo teda pěkně nezodpovědné a podlé. Vážně jsi mě zklamala, Kisame," huboval jí právě a Viole se naskytl pohled jako ještě nikdy. Její sestra se právě doopravdy hluboce styděla. Toshiro pouta okamžitě odemknul a schoval je z Kisamina dosahu. "Jsi v pořádku?" strachoval se o Violu.
"Proč bych neměla?" ohradila se. "Byl to jen blbý žert."
Raději to nechal být. "Omluv se, Kisame," otočil se na mladší z sester.
"Promiň," pípla Kisame. Opatrně se od nich vzdálila a pak s Keiko rychle odjely z doslechu.
"Vážně ti nic není?"
"Jsem v pohodě!" ohradila se chladně.
"Co se děje Violo?"
"Nejsem malá."
"Ale no tak! Nebuď hloupá! Já nemluvím o tomhle. Myslím to celkově. Dnešek," nedal se. "Jsi taková rozmrzelá a … chladná."
"Promiň. Jen jsem se moc nevyspala."
"Špatné sny?"
"Hm…." Taky by se to tak dalo říci, odpověděla si v duchu. Po tom snu už oka nezamhouřila. Byla sice unavená, ale myšlenky jí hlavou vířily takovým tempem, že i kdyby usnula, určitě by pak měla zmatené sny a často by se budila. Pořád nad tím musela přemýšlet. Celé jí to nedalo spát. Hlavně ten záhadný telefonát, jehož svědkem se stala, a který rozhodně nebyl určený pro její uši. Navíc věděla, že se to celé ještě nestalo. Posbírala poslední zbytky odvahy a s napětím se zeptala: "Máš už nějaké stopy ohledně mých rodičů?"
Toshiro překvapeně zamrkal. Tohle téma rozhodně nečekal. "J-já… Už mám dobrou stopu. Vypadá to nadějně."
"Vážně?" vydechla dychtivě. Chtěla vědět víc. Na kratičký okamžik v ní vzplála naděje.
"Víš, jak jsem ti říkal o té ženě v porodnici v Mitsuitshi…?"
Okamžitě zpozorněla. "No…?"
"Zjistil jsem, kde bydlí. Mám na ni i číslo. Jestli chceš, můžeme jí zavolat, domluvit si schůzku… Jsem si téměř na sto procent jistý, že je to ona."
Nadšení pohaslo. S velkým sebezapřením se donutila do úsměvu. Smutně se podívala jinam. Proč mi lžeš Toshiro? Co přede mnou skrýváš?
"Jsi taková skleslá," podotkl znenadání. "Nešla bys se mnou a s mými přáteli na bowling? Je to dnes večer. Nemyslím, že jim tam budeš vadit."
Zvažovala pro a proti. Zvědavost nakonec zvítězila. Chtěla znát pravdu, odhalit to tajemství. K tomu ale potřebovala ještě chvíli hrát tuto hru. Bude to risk. Tušila však, že se vyplatí.
"Ráda," přitakala.
Nebyla si jistá, zda to byla dobrá volba, když Toshirovo pozvání přijala, ale přeci jen jedno pozitivum tahle akce měla - přivedla ji na jiné myšlenky a ona tak mohla alespoň na chvíli zapomenout. Nešla tam s cizincem, ale se svým zachráncem, tím starým Toshirem, milým a pozorným klukem, u něhož vždy našla oporu, když potřebovala.
Byla nervózní. Právě se měla setkat se čtyřmi zcela neznámými lidmi, kteří o její účasti neměli ani nejmenší tušení. Netušila, jak ji přijmou. Klidně by se pro klid svojí duše podívala do budoucnosti, ale právě byla natolik rozrušená, že se jí vize vědomě přivolat nepodařila. Stále řešila to samé. Co když se jim nebudu líbit? Co když mě zavrhnou a pošlou pryč? Co když před nimi Toshira nějak shodím? V duchu se stále snažila uklidnit, ale nic nepomáhalo. Jako balzám na nervy fungoval jeho hlas a pevné objetí.
"Neboj se. Jsem tady pro tebe. Spolu to zvládneme," zašeptal jí do ucha.
Problémy byly rázem pryč. Tep se jí zpomaloval, srdce znovu bilo do rytmu hodin. Přivinula se k němu ještě blíž a nasála jeho vůni. Klidně by tak s ním zůstala navěky, když…
"Už je to pryč. Nemusíš se bát. Jsem tady. Nikdy ti neublížím. Neopustím tě. Slibuji."
"Cože?" zeptala se nahlas. Otevřela oči. Stále byla s Toshirem v objetí. Zmateně zírala do jeho tváře. Co se to právě stalo? Ten hlas nebyl Toshirův. Ten hlas, ta slova patřila jinému člověku. Ale jak by se sem dostal? Navíc jej slyšela tak blízko. Oba stáli v objetí. Jako jí šeptal do vlasů. On. Leito.
"Můj kamarád, Kai. Známe se už od dětství. Jeho táta byl spolu s mým otcem na policejní akademii," představil jí Toshiro kluka, kterého si až teď všimla.
"Ahoj," pozdravil ji Kai.
"Vi-Viola," vykoktala své jméno.
Naprosto nechápala, co se to tu děje. Podle pozdějšího rozhovoru usoudila, že je sem ten kluk přišel pozdravit a bude s nimi hrát. Nejspíš je něčím překvapil, protože si z Toshira pořád utahoval. Jak to, že si toho však vůbec nevšimla? Ani nezaznamenala, kdy za nimi Kai přišel. Zanedlouho se k nim připojila i Kaiova kamarádka, která se představila jako Izumi. Z dalšího rozhovoru Viola pochopila, že zbylá dvojice mají být sourozenci. Netrvalo dlouho a Anko a Ichiro Hadžimachi doopravdy přišli.
Pozorovat ostatní bylo zábavné. Viola se sama do hovoru moc nezapojovala a raději poslouchala, co si zbytek povídá. Zkoumala jejich charaktery, postupně poznávala jejich osobnosti. Někteří jí na to však lid moc nedopřávali. Zejména Anko, která byla dravá a soutěživá, chtěla o Viole vědět něco víc. Pořád se jí na něco vyptávala, snažila se ji vtáhnout do hovoru a Viola ji za to byla později nesmírně vděčná, i když ji to v daný moment pořádně rozčilovalo. Jen díky ní se mohla konečně rozpovídat a večer si podle toho náležitě užít.
I když se díky Toshirovi stále seznamovala s novými lidmi, především s jeho přáteli, pořád měla problémy zcela zapadnout do party. Necítila se dobře mezi cizími. Chvíli jí trvalo, než si zvykla a mnozí to nebrali zrovna přívětivě. Dávali jí své nepřátelství řádně najevo. Tady však nikdo takový nebyl. Tihle lidé ji přijali, i když ji vůbec neznali a ona byla z celé skupinky ten nejmladší. Připadala si jako pulec mezi dospělými žábami, ale zanedlouho našla své místo. Už tam nebyla s Toshirovými přáteli, ale svými novými kamarády. U některých navíc nabyla dojmu, jako by je už dávno znala. Ke konci turnaje byla zábava v plném proudu. Ichiru právě podruhé hodil a na řadě byla Anko, která s přehledem vedla.
"Panebože. To snad není ani možný, abych byla s tímhle nemehlem jakkoliv příbuzná," poznamenala Anko, když Ichirova koule sjela z dráhy do žlábku a on tak zase nedal ani jeden jediný bod. "Sim tě. Ukážu ti, jak se to dělá!" vyskočila ze sedačky a rozhodně kráčela ke stojanu s koulemi.
"Vážně?" chytil se Kai okamžitě příležitosti.
"Kai!" vykřikla Izumi pohoršeně.
"No jasně," mrkla na něj Anko od dráhy. "Hned jak to tady skončíme brouku."
"Ježišikriste," povzdechl si Ichiru, který jen zakoulel očima.
"Vy tady taky musíte řešit věci," vložil se Toshiro do hovoru. "Nechte si ty prasárny na potom!"
"Však jo taky," zazubila se na něj Anko po tom, co hned napoprvé shodila všech deset kuželek. Ještě jí zbýval jeden hod.
"Kai ti to pak bude moct ukázat, až ho to Anko naučí," pronesla Viola a nevině se usmála.
"No fuj!" ozval se Ichiru okamžitě. "Na co ty nemyslíš…"
"Já?" ohradila se Viola. "To oni s tím začali…"
"Ticho!" přerušila je Anko rázně. "Teď hází královna," zvolala a v dalším momentě už černá bowlingová koule uháněla ke svému cíli. Všichni s napětím čekali, jak to dopadne.
"Tak jak jste si to užili?" ozvala se matka z obýváku, když se za Violou zavřely dveře.
"Bylo to fajn," odpověděla prostě.
"Musíš být unavená. Běž si lehnout," řekla matka, když spatřila dceřinu tvář. Vypadala hrozně. Sotva se držela na nohou.
"Nevadí ti, že jsme tam byli tak dlouho?" zeptala se Viola s podivem.
"Bylas přece s Toshirem, ne? Co by se ti mohlo stát?"
"Jo, byla jsem s Toshirem…" A jeho pistolí, dodala si v duchu, i když si nebyla vůbec jistá, jestli ji ten večer měl u sebe.
Nešla do sprchy. Na takovou činnost byla příliš unavená. Už téměř 24 hodin nespala. Musela si lehnout. Bez jakéhokoliv převlékání sebou plácla na postel. Prostě tam tak bez pohnutí ležela a nechala myšlenky volně plynout. Toshiro… Kdo je to? Co na mě chystá? Co má v plánu? Zavřela oči. Opět se jí vybavil ten telefonní hovor.
Čas plynul dál. Hodina nelítostně pokročila. Displej na budíku ukazoval 3:23. Povzdechl si. Jak dlouho mu to ještě potrvá? Co teď mám dělat? Sakra! Vstal a začal přecházet po místnosti. Nemohl jen tak nečinně sedět. To čekání ho ubíjelo. Došel ke stolu a jediným máchnutím ruky shodil všechny papíry na zem. Rodný list Violy Yagami se na něj výsměšně šklebil. Ten škleb mu oplatil. Však já ti ukážu. Ještě dnes v noci odhalím pravdu. Najdu tvoje zpropadené rodiče a zjistím, co jsi zač a pak … Pak… Mobil na stole lenivě zavrněl. Okamžitě hovor přijal.
"Máš něco?" spustil bez pozdravu.
"Ne."
"Ne? Jak to myslíš, že ne?!"
"Promiň Toshi, ale tohle je beznadějný. Dělám na tom už tak dlouho-"
"Právě proto jsem si myslel, že mi budeš volat až s pořádnými výsledky!" osopil se na volajícího.
"Něco tady pořádně nehraje Toshi. Je to divný…"
"O čem to mluvíš?" Bezděky si sluchátko přitiskl ještě blíže k uchu.
"Ta holka… Já… nemůžu nic najít. Vůbec nic. Hledal jsem snad všude, ale o jejím porodu nejsou nikde záznamy. Po jejích rodičích jako by se slehla zem. Jako by se snad ani nenarodila, nebo co. S tímhle ti já nepomůžu. Někdo sakramentsky dobře schoval všechny záznamy."
"Myslíš, že za tím jsou oni?"
"Nejspíš…"
"Sakra."
"Jestli hledáš odpovědi, musíš se zeptat jejích rodičů."
"To nepůjde. Viola jim to nechce říct. A navíc, mohli by s nimi být ve spojení."
"Myslíš? Kdyby o ní věděli, tak by ji tam snad nenechali…"
"Co já vím, co mají v plánu!"
"Taky fakt. Každopádně to by byla ta horší varianta."
"Jo, to by byla," připustil kysele.
"Co teď budeš dělat?"
"Nevím, ale asi do toho budu muset zatáhnout i otce."
"Rokura? Proč?"
"Začíná se vyptávat. Pokud to nedostanu přímo z ní, nemám nic. Každopádně díky. Teď alespoň vím, že jsem na správně stopě."
"Takže nakonec i to nic pomohlo."
Hořce se zasmál. "Je, to máš pravdu… Ještě jednu věc bych na tebe měl."
"Ven s tím. Co to bude tentokrát?"
"Pořebuju nějaké herce."
"Herce?"
"Jo. Viola se dnes ptala na rodiče a já ji řekl, že mám kontakt na její matku. Možná, že pak zní něco dostanu lépe, ale problém je v tom, že …"
"Ten kontakt nemáš, je mi to jasný."
"Jo."
"Poptám se pár známých."
"Díky. Až to vymyslím, tak se ozvu."
"Nemáš zač. Jsem rád, že ti můžu pomoct. Dobrou noc."
"Dobrou."
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Za moment už se ozvalo hlasité tú ohlašující konec hovoru.
Ještě chvíli tohle skákání a začnu se ztrácet v čase
Ne, dobře, tak tupá zas nejsem, jen je to nějak složitější. Ten první úsek byla vize? A jestli jo, jaktože Viola ty lidi neznala?
Těšim se na další kulatou kapitolu.