Duben 2010

KAPITOLA TŘICÁTÁ - NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH

30. dubna 2010 v 16:16 | katHys |  Blue Eyes

Sedl si na tvrdou palandu a skryl hlavu do dlaní. V duchu mu stále vyskakovala jedna jediná otázka. Proč? Proč se to muselo takhle zvrtnout? Nikdy by ho nenapadlo, že by to takto mohlo skončit. Když se to stalo poprvé a jeho ruce se potřísnily krví, hořce toho litoval. Celé dny nespal, pořádně nejedl. Měl kvůli tomu problémy jak doma, tak v práci. Pořád na to musel myslet. A pak, jednou večer, potkal tu dámu, psycholožku, a svěřil se jí se svým problémem. Ulevilo se mu, když jí to řekl, ale ona na něj naléhala, aby se šel přiznat. Řekla mu, že jestli tam nepůjde on sám, udělá to ona za něj. Neměla to dělat. Nemohl to dopustit. Zpanikařil a ji potkal stejný osud. Znovu se mu ulevilo, avšak tentokrát měl pocit, že se něco zlomilo. Ten balvan, který ho tížil, zmizel. Náhle byl tak lehký a volný. Našel si nový způsob odreagování, a tak, když byl ve stresu, pokaždé zajel do jiné části města a tam si ulevil.
Nikdy ho nenapadlo, že by mu někdo pomáhal. Jistě, pokaždé ty ženy našli, ale neměli stopy, které by je k němu zavedly. Zbavoval se všeho důležitého, dával si pozor, tak jak to, že teď proti němu měli tolik důkazů? Smith říkal, že se o to postará. Proč se mu tedy neozval? Jak to, že je pořád tady? Stále tomu odmítal uvěřit. Už když odcházel k tomu záhadnému Smithově člověku, ženě se to nelíbilo. Aida byla tak hodná. Tohle si nezasloužila. A děti si to nezasloužily ještě víc. Jak se na ně teď budou dívat sousedi? Všechno zničil. Ne, to ona, problesklo mu hlavou. Okamžitě se mu vybavil její obličej. Nenáviděl ji z celého srdce. Byla to její vina! Vztek mu pulzoval celým tělem. V ten moment by někoho nejraději zabil.
Prudce vstal. Rozčilením začal přecházet po cele. Ruce stále zatínal v pěst. Chtělo se mu křičet, ale nemohl. Ta místnost jej svazovala. Navíc tu byla tma. Jediné světlo, které sem proudilo, bylo to z chodby okýnkem ve dveřích. Když ho sem zavřeli, řekli mu, že v cele praskla žárovka a jinou volnou neměli. Nevěřil jim. Určitě to udělali schválně. Náhle si uvědomil, že je mu zima. Drkotaly mu zuby. Přešel ke dveřím a nakoukl ven. Nikoho neviděl.
"Haló?" zavolal zkusmo. "Je tu někdo?"
Odpovědí mu bylo ticho.
"Strážníku, jste tady?" zkusil to o něco hlasitěji. "Strážníku!" opakoval své volání.
"Zmlkni!" ozval se kdosi z vedlejší cely. "Tady se spí!"
Jak ale mohl spát, když mu k tělu pronikal ten všudypřítomný chlad? Volat nejspíš nemělo cenu. Šel zpět k palandě, když uslyšel, jak se otevřely dveře. Chodbou se nesl zvuk kroků. Akimachi neváhal a využil příležitosti.
"Strážníku!" křikl naposledy.
Naslouchal. Kroky se přibližovaly. Náhle si to uvědomil. Nebyl tam jeden člověk. Šli tam dva! Pak nastalo ticho. Zastavili se přímo před jeho celou. Zaslechl, jak zacinkaly klíče. Dveře se otevřely.
"Strážníku, je tu hrozná zima. Nedalo by se s tím něco dělat?" spustil Akimachi okamžitě.
"Máte návštěvu," oznámil mu policista namísto odpovědi.
"Cože?"
Odpověď přišla znenadání. Ve dveřích se objevil druhý muž. Přesně padnoucí oblek, holá hlava, bystré jestřábí oči. Smith do cely vstoupil směle a neohroženě. "Musíme si promluvit," řekl a kývl na strážníka, který za ním zavřel a zamkl jej s Akimachim v místnosti.
"Smithi…"
"Sedněte si," pokynul mu Smith.
"Smithi, oni… Já…" nevěděl, co říct. Neslyšel strážníka odcházet. Nemohl mluvit otevřeně.
"Buďte zticha. Říkali sme, že se o to postaráme, já vím, ale vyskytly se jistý komplikace…" Akimachi se mu na to snažil něco říci, ale Smith jej předběhl. Snadno odpověděl na onu nevyřčenou otázku. "Žádnej strach, můžem mluvit otevřeně. Se strážníkem Choem se dobře známe. Ale zpátky k tématu. S tou holkou… Vite, nikdo nepředpokládal, že se to tak zvrtne, ale ona je přítelkyně syna člověka, kterej tu tomu šéfuje." Řekl to, jako by to mluvilo za vše.
Akimachi nechápal. "Nevím, jak je to možné, ale mají proti mně důkazy," vyslovil svou obavu.
"Já vím," odvětil Smith chladně. Sotva u toho hnul brvou.
"Našli něco i posledních případů."
"Já vím."
"Jak je to možné? Nechápu to. Myslel jsem, že jste se o to postarali…"
"Sami sme jim je podstrčili."
Akimachi se zarazil. Chvíli mu trvalo, než byl jeho mozek schopen novou informaci zpracovat. "Pro-prosím?" vykoktal zmateně.
"Jak sem řikal, ta holka má dobré známosti."
"T-to… To je všechno, co mi k tomu řeknete?" zeptal se Akimachi nevěřícně. Na hlase se mu podepsala začínající hysterie. Odmítal si něco takového připustit. Smith ho přece měl chránit, tak co se to tu proboha dělo?
"Nehodlám se tady s váma dlouho vykecávat, takže pudu rovnou k věci. My dva sme se nikdy nepotkali, zakázka, kvůli které sem vás kontaktoval, neexistuje, stejně jako můj člověk, ke kterýmu sem vás poslal. Pro vás je to jen a pouze Christopher Dante. Jeho pravou totožnost ste nikdy neznal. Zařídíme mu záznamy u vás v bance, jak ste se předtím dohodli. Od teď v tom jedete sám. Kapišto?"
Připadal si jako ve snu. Co mu to tu Smith říkal? To přece nemohla být pravda! Něco takového si odmítal připustit. Pak mu to celé došlo. On ale přece nebyl loutka. Nebude skákat jak někdo jiný píská. Zatnul ruce v pěst. "Ne," řekl potichu.
"Prosim? Asi sem špatně slyšel…" otázal se Smith.
"Jestli se mám potopit, půjdete se mnou," pronesl o něco hlasitěji. "Mě neumlčíte. Nemáte jak. Jestli mám shnít v base, řeknu jim všechno, co vím."
"Ale no tak, Akimachi… Přeci se nemyslíte, že bych na todle nemyslel…"
Smithova ústa se zkřivila do úsměvu. Oči však zůstávaly chladné. Akimachimu přejel mráz po zádech. Nervózně polkl.
"Vy ste tak sobecký," pokračoval Smith. "Myslíte jenom na sebe. Co by na to asi řekla manželka? Nebo děti?" Úsměv na jeho tváři se roztahoval, jak Akimachimu s hrůzou pomalu docházelo, kam tím míří.
"Oni s tím nemají nic společného," procedil Akimachi skrz zuby.
"Že ne? A já myslel, že ste hlava rodiny. Už jednou sme to takhle spolu zmákli a jak nám to krásně šlo… Co takhle si to zopáknout? Budete zticha, nebo mají zaručenou letenku na onen svět. Nemusíte se bát, máme svý lidi i na policii. Strážník Cho je toho dobrým příkladem."
"Proč teda raději nezabijete mě?"
"To by nebyla taková sranda… Ale jestli si to přejete, šlo by to zařídit…"
Akimachi zpozorněl. Smithovi právě po tváři přeletěl zlomyslný úšklebek.
"…ale potom bys s sebou stáhl i zbytek rodiny," dodal Smith a s potěšením sledoval Akimachiho reakci.
Nastala chvíle ticha. Akimachimu došlo, že nemá jiné východisko. "Proč mi to děláte?" zeptal se zlomeně.
"Prostě jen potřebujem, aby za to někoho zavřeli. Nesmí nás s tím spojovat. Není to nic osobního," pokrčil Smith rameny. "Abych šel, když sme si to spolem tak hezky vyjasnili," pokračoval. "Ale než odejdu, přece jen se s váma ještě o něco podělím. Plánoval sem to už od začátku. Žádnou speciální práci jsem pro vás neměl. Nechal bych to na svých lidech. Vás sme potřebovali jen proto, aby za to šel někdo sedět. Skončil byste tu tak jako tak."
Po těch slovech zaklepal na dveře a odešel. Nechal Akimachiho o samotě. Smithovo přiznání mu stále znělo v hlavě. Měl to vědět. Už od začátku to bylo jasné. Proč by ho jinak člověk jako Smith kontaktoval? Vybavil si tváře své rodiny. Nechtěl, aby se jim něco stalo. Bude mlčet. V zoufalství se svezl na zem. Po tváři mu skanula slza. Skápla na zem a po chvíli zmizela. Vypařila se. Přestala existovat. Jedna etapa jejího života skončila. Svět se jí rozpadl a rozerval ji na milion částí. Měl stejný osud jako na. Byl odsouzen k záhubě.

"Copak?" zeptal se starostlivě, když úsměv na její tváři povadl.
"Nic. Jen mi to připadá takové … zvláštní," řekla, jakmile našla to správné slovo.
Nechápavě se na ni podíval.
"No, víš…" Začervenala se. Musela se rychle podívat jinam. Se zrakem sklopeným k zemi pokračovala: "Dřív jsem tu vždycky čekávala s Tatsuki. Je to zvláštní, když tu není."
"Mě by tady nevadila."
Smutně si povzdechla. "Já vím…" Očima zabloudila k hloučku opodál. Bavily se, smály… Předtím tam vždy stávala s nimi.
Tu listopadovou neděli se konal další zápas. Letošní sezóna se blížila ke konci a tým měl jednu z posledních možností zahrát si přátelský zápas s jinou částí města. Pak už je čekalo jen jediné. Rozhodující finálový turnaj o titul. Tam už nepůjde o utužování vztahů, ale všichni půjdou naplno, vydají ze sebe to nejlepší a ukáží, co vše se v nich skrývá. To však nic neměnilo na tom, že se i dnes nebudou snažit.
Hrát ještě nezačali. Týmy postávaly u šaten a připravovaly se na hru. Viola s Toshirem popošli kousek stranou, aby pro sebe měli alespoň chviličku soukromí. Do začátku utkání již zbývaly minuty. I když se snažila působit normálně, nervozitu v jeho přítomnosti skrýt nedokázala. Dnes to mohla připsat napětí ze hry, ale na co se vymluví zítra? Měla by s tím rychle něco udělat, ale už jen samotné pomyšlení na ten fakt na ni mělo takový účinek, že dalších několik minut nebyla schopná normálně fungovat. Proč zrovna ona musela být tak mizerná herečka? Propadala panice, když na to pomyslela. Na druhou stranu se nezdálo, že by si Toshiro něčeho všimnul. Nebo to předstíral. V druhém případě pak uměl lhát setsakramentsky dobře.
"Asi bys už měl jít," řekla po chvíli.
"Ty mě tady nechceš?" ohradil se okamžitě.
"To jsem neřekla, ale Uzumaki mě asi za chvíli rozsápá na kousky, jestli tě nepustím. Rozhodně se tak na mě dívá."
"Tohle snad přežije…" zamumlal potichu. Při tom vzal Violu za ruku a vedli ji k týmu. Nechápala, co to dělá. Ostatní na tom byli stejně.
Uzumaki se tvářil jakoby právě spolkl citron. Své emoce však potlačil a brzy spustil svou obvyklou písničku: "Chci, abyste ze sebe vydali to nejlepší. Je vám to jasné? Jedná se sice o přátelský zápas, ale to vám nebrání v tom, abyste do toho nedali všechno. Pak si do posledního zápasu dlouho nezahrajete. Teď jde o čest. Pevně doufám, že vyhrajete!"
Ze všech stran se ozval bojovný pokřik. Ovzduší nabralo tu správnou atmosféru.
"Vzhůru na hřiště!" zvolal Uzumaki a tým začal postupně nabíhat na pole.
"Držím palce," popřála Viola Toshirovi hodně štěstí.
"Všechny góly budou pro tebe," mrkl na ni. Rychle ji líbnul na tvář a pak už utíkal za ostatními.
Jako vždycky, blesklo jí hlavou, když osaměla. Chvíli tam prostě stála a jen se rozhlížela kolem dokola. Nikdo si jí nevšímal. Byla všem naprosto ukradená. Zůstávat na místě nemělo cenu. Otočila se a vydala se směrem k tribunám. Cestou se rozhodla zajít si pro něco k pití.
Vzpomínala na staré časy, kdy s Tatsuki chodívala do šaten za ostatními holkami a společně tam drbaly kluky. Připadalo jí to tak dávno. Jako by ty doby, kdy si jí Toshiro ani v nejmenším nevšímal, neexistovaly. Matně si vybavovala, jak na ni kdysi společně s ostatními kluky pokřikoval a utahoval si z ní. Pak se to ale změnilo a Toshiro ukázal opravdový zájem. Nedávala mu šance, protože pochybovala, že by to mohl myslet vážně. Následně poznala jeho pravou tvář a otevřela mu své srdce… Nebo to nebyla jeho pravá tvář? Už si tím nebyla jistá. Od toho dne, kdy celá uplakaná zastavila u jeho dveří, po tom výslechu… Něco se změnilo. Viole připadalo, jako by se od té doby všechno to hezké mezi nimi vytrácelo. Odešlo, přestalo existovat. Cítila, že už to nikdy nebude jako dřív. To tajemství to naprosto zničilo. Jejich vztah pomalu, ale jistě, umíral.
Zrovna stála u automatu a čekala, až se jí připraví to latté, co si navolila, když k ní dolehl zvučný zpěvný hlas: "Ale, ale … Kohopak to sem vítr nese? Že by se Yagami jednou za půl roku objevila na veřejnosti?"
Viola se okamžitě instinktivně otočila dřív, než vůbec zaznělo její jméno. Chvíli jí trvalo, než si všimla postavy, skryté ve stínu jednoho ze sloupů ve vestibulu. Okamžitě zbystřila všechny smysly. Dosáhla právě maximální pozornosti. Naskočila jí husí kůže. Yuukina tvář nebyla pod závojem střiženého mikáda téměř vidět, ale oči se jí leskly a Violu nenávistně probodávaly. Ticho přerušil tlumený, ale přesto značně hlasitý jásot z tribun. Zápas právě odstartoval.
"A jo vlastně, promiň," pokračovala Yuuki sladce, "ty jsi teď něco jako ocásek mladého Midorikawy. Nechci ti nic říkat, ale taháš se za ním jako sopel z nosu."
Viola se obrnila jak mohla, aby se princezničkou nenechala rozhodit. Už nechtěla pořád jen utíkat. Přemýšlela, co by jí mohla samotná Yuuki udělat. Dříve by se jí bála, ale nedávné události v jejím životě ji zocelily. "Zrovna tvoje postřehy jsem teď potřebovala slyšet," odvětila a klidně přistoupila na Yuukinu hru. V hlase jí neznělo žádné nepřátelství. Naopak! Z Violy mluvila předstíraná milost.
Každému by v té chvíli bylo patrné Yuukino překvapení. Stejně rychle, jak se objevilo, tak zmizelo a okamžitě mistrně nasadila svou obvyklou masku. Oči se jí však zúžily. Viole připomínala hada zahnaného do kouta, který se právě přikrčil a chystal se na náhlý výpad, jímž by si zajistil únik na svobodu. "Pozor na jazyk, abys pak nelitovala," zasyčela jedovatě.
"Proč?" podivila se Viola upřímně. "Co bys mi udělala? Dala facku? Pomluvila ve škole? Domluvila by ses s tou svou partou a pak byste mi daly zavyučenou?" ptala se dál a odpověď stále nepřicházela. Během oněch nezodpovězených otázek si uvědomila, jak hloupé bylo se té dívky bát a nechat se jí sprostě využívat. Vždyť šlo jen o samé hlouposti! Udeřit ji na veřejnosti? Nemyslitelné! Roznést o ní nějaké fámy? Viole na její pověsti stejně nikdy nezáleželo. A to poslední? Viděla přece do budoucnosti, tak proč by se jí proboha měla bát?! Od Yuuki jí nic nehrozilo. Posílená novým přívalem sebevědomí pokračovala: "A víš co? Já už se tě nebojím. Je mi vlastně úplně jedno, co uděláš. Je to tvoje věc."
Tentokrát už Yuuki svou zlost skrývala jen velmi těžko. Rty se jí zúžily do jedné linky, nozdry nepatrně roztáhly. Vypadala, jako by na Violu chtěla skočit, avšak ta věděla, že se tak nestane. Skandál si Yuuki nemohla dovolit. Vždyť co by to pak udělalo s pověstí milé jemné dívky? Už by nemohla být královnou školy, kdyby se o ní něco takového rozneslo. Dokonce i na hvězdu její formátu by to bylo moc.
"Teď se ti to mluví, když chodíš s Toshirem, co?" procedila Yuuki skrze zuby.
"Co všichni s tím Toshirem pořád máte?" zeptala se Viola spíš sama pro sebe. Nechápavě nad tím zavrtěla hlavou. "Štve tě, že tě odkopl a teď chodí se mnou?" oplatila to spolužačce stejnou mincí.
Yuuki se jen zlostně nadechla, ale nic neřekla. Bylo na ní vidět, jak zápasí sama se sebou. Nakonec se přece jen ovládla. "Stejně se s tebou zanedlouho rozejde," usykla tiše. "Vždycky to tak dělá. Přestaneš ho bavit a konec. Neboj se, i na tebe dojde," řekla, otočila se na podpatku a rázně odkráčela pryč. Šla sice s hlavou vztyčenou, ale jak se tak za ní Viola dívala, jasně cítila, že dnes nad ní vyhrála.
Chvíli na Yuukinými slovy přemýšlela. Sama moc dobře věděla, že jsou pravdivá. V ten moment se však nezdálo, že by se s ní chtěl Toshiro rozejít… Pustila to z hlavy. Neměla cenu zaobírat se takovými myšlenkami. Zbytečně by si dělala vrásky. Tiše si povzdechla. Opět zameškala začátek zápasu. Když tribuny opět zaburácely a vytrhly ji tím ze zamyšlení, rozhodla se jít podívat, kdo že to vlastně skóroval. Na latté v kelímku přitom naprosto zapomněla.

Párty byla v plném proudu. Pití teklo proudem, muzika hrála, těla se svíjela na pomyslném parketu. Hra už dávno skončila. Slavilo se přímo na hřišti a v přilehlém baru s pláckem, kde se zapálila obří hranice, k níž se postupem času přesunula veškerá zábava. Zápas skončil remízou, a vztahy mezi týmy nijak neuškodily, ale všichni hrdě prohlašovali, že právě to jejich družstvo bylo tak hodné a milosrdně se drželo zpátky, aby protivníka krutě nepřeválcovalo.
Zhluboka se nadechla a nasála čerstvý vzduch. Konečně mohla zvolna dýchat. Viola opustila teplo a nedýchatelno uvnitř u baru a vyšla ven, kde jí okamžitě naskočila husí kůže. Opět zalitovala, že si nevzala teplejší mikinu. Přes den bylo příjemně, ale jakmile slunce zapadlo, teplota klesla a rapidně se ochladilo. Okamžitě zamířila k ohni, kde bylo přece jen o něco tepleji. Cestou si třela ramena a paže, aby jí nebyla taková zima. Davem se prodrala k pár dalším individuím užívajícím si tepla v blízkosti hranice. Už jen při pohledu na tančící plameny, olizující dřevěné trámy, se jí tělem rozlila vroucí vlna. Sledovat neposedné čertíky bylo navíc tak uklidňující! Zanedlouho měla v hlavě prázdno a víčka jí pomalu klesala. Kdyby do ní kdosi nestrčil a nezařval do ucha veselé "ahoj!", byla by nejspíš upadla do mikrospánku.
Zmateně se otočila a v ten moment zírala do dobře známé tváře. "Hinato!" zvolala radostně a široce se usmála. Úsměv však okamžitě skryla, neboť jí začaly drkotat zuby a ona nechtěla dát najevo, že je jí taková zima.
"Dlouho jsme se neviděly. Tak co, jak to jde?" pustila se Hinata hned do hovoru.
"Fajn. Jen už začíná být trošku chladno," připustila Viola a snažila se dostat pod kontrolu třes, jež se jí snažil ovládnout.
"Naprosto chápu, proč nejdeš dovnitř. Mě stačilo jen chvilku stát u dveří, abych se rozhodla, že tam nepudu ani za nic. Ale jestli je ti kosa, tak ti klidně seženu nějakou bundu, nebo tak něco."
"Ne, to je dobrý. Kvůli mně se nemusíš namáhat."
"No jak myslíš," pokrčila Hinata rameny a dál toto téma neřešila. Viola jí za to byla vděčná. Kamarádka však neváhala nenechala konverzaci zamrznout na mrtvém bodě. "Slyšela jsem, žes byla na policii," prohodila jen tak mimochodem.
"Hm…" Viola nevěděla, co na to říct.
"Víš… Všichni tě podporujem," pokračovala Hinata dál. "Když se mi to doneslo, byla jsem mírně v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že se ten chlap objeví zrovna na hodině. No, myslím, že by to nenapadlo nikoho. Ale stejně jsem na tebe pyšná. Je dobře, žes to řekla."
Viola se na ni krátce usmála. Okamžitě se však podívala jinam a zahleděla se zpět do ohně. "A to víš, že to byl ten sériový vrah, co tady řádil?" zeptala se s pohledem stále upřeným na skotačivé plameny. Napjatě čekala na odpověď.
Hinata zalapala po dechu. "Ne…" vydechla šokovaně.
"No jo, náhoda je blbec."
Přítelkyně na Violu vyjeveně zírala. "Počkej… Říkáš to tak... já nevím, jako by sis z toho nic nedělala.
"Promiň, právě se mi o tom nechce moc mluvit. Asi se půjdu dovnitř na chvilku ohřát. Měj se," rozloučila se Viola a spěšně zamířila pryč. Nechala tam zmatenou Hinatu o samotě. Zrovna, když to pustila z hlavy, Hinata to znovu vytáhla. Nezazlívala jí to. Nebyla to její vina. Nemohla nic tušit. A přitom se to všechno kvapem blížilo. Teprve nedávno ji Toshiro přesvědčoval o účasti u soudu a teď ji informoval o vývoji případu a přibližném termínu, kdy měl den D nastat. Všechno se to seběhlo tak rychle. A starosti se nabalovaly jedna na druhou. Viola se však rozhodla. Dnes mu to řekne. Dnes ho požádá o schůzku s rodiči.
Uvnitř se situace nijak nezměnila. Dva bujaří studenti, namačkaní u baru, barman nestíhající vyřizovat objednávky, nekonečné fronty. Bylo tam teplo, ba přímo vedro, ale zároveň nedýchatelný vzduch, zápach a smrad všudypřítomného cigaretového kouře. Nedalo se tam dýchat, ale ona se rozhodla, že to tu chvíli vydrží. Očima bloudila po místnosti, přeskakovala z jedné tváře na druhou a hledala mezi nimi tu Toshirovu. V takovém davu to však bylo téměř nemožné. Volat jeho jméno by vyšlo taktéž vniveč, neboť se tu všichni přeřvávali a křičet na sebe museli i ti, jež stáli přímo vedle sebe.
Náhle spatřila Tatsuki, jak na ni zuřivě mává z protějšího rohu místnosti. Okamžitě zamířila za ní. Cesta davem šla pomalu. Všichni se tu na sebe mačkali, žduchali se a snažili se dostat ke svému vytyčenému cíli. Přitom místnost nebyla nijak veliká. Dohromady mohla mít tak nastejno s Violiným obývacím pokojem. Nikdy by neřekla, že by zdolání této vzdálenosti mohlo trvat tak dlouho.
"Přisedni si k nám!" zvolala kamarádka, když byla Viola dostatečně blízko, aby ji slyšela. Tatsuki okupovala jeden ze stolků spolu s pěticí hráčů z protějšího týmu. S jedním z nich si rozuměla o něco lépe, jak šlo usoudit z faktu, že dotyčnému seděla na klíně a neskrývaně s ním laškovala.
"Já nevím…" pokrčila Viola neurčitě rameny. "Hledám Toshira. Neviděla jsi ho?"
Při zmínce o Toshirovi Tatsuki zmizel úsměv z tváře. Vypadala teď naprosto otráveně. "No jasně, di si. Však to je úplně jedno, že sme spolu poslední dobou ani pořádně nemluvily, nikde si nevyrazily. Kluk má přece dycky přednost, i když je to naprostej debil. Ale nedělej si starosti, mě to neva. Ani to, že když jsem já s někým chodila, tak sem si na přátele dycky čas nějak udělala," vmetla jí Tatsuki do tváře a bylo na ní znát, jak ji to opravdu mrzí.
"Tatsuki…" začala Viola, ale nevěděla, co na to říct. Kamarádka měla pravdu. Kromě těch odpolední, kdy jednou zkoušely hypnózu a podruhé pak spolu rozebíraly to napadení, se jinak než ve škole téměř neviděly. Dál se však nedostala, neboť ji právě našel ten, koho hledala.
"Tady jsi!" bafl na ni Toshiro a okamžitě ji líbl na tvář. "Pojď si zatančit," řekla a už ji táhl z baru ven, kde se tančilo. Než si Viola vůbec stačila uvědomit, co se děje, byla Tatsuki zase příliš daleko, aby ji slyšela. Stejně už se dál bavila se svými novými přáteli.
"Toshiro, počkej…" snažila se chabě bránit, ale zanedlouho ji už ovál chladní vzduch. Náhle se ocitla opět venku.
"Kam jsi mi to předtím utekla?" zeptal se s úsměvem.
"Pojď dovnitř. Je tady zima," řekla místo odpovědi.
"Tanec tě zahřeje," odvětil okamžitě a spiklenecky na ni mrknul.
Podívala se na něj. Tomu jeho chlapeckému výrazu se jen těžko odolávalo. Odevzdaně si oddechla.
Toshiro pochopil. Široce se na ni usmál. Chytl ji za ruku a odváděl za ostatními v rytmu zajatými těly.
Na to, že se Viole zpočátku vůbec nechtělo, tančili dlouho a bez přestávky. Pohybem se rychle zahřála. Když se pak šli spolu později projít, znovu se jí zmáhal třes. Zatím se však držela a nedávala na sobě nic znát. Právě se mezi nimi rozhostilo na chvíli ticho. Viola se zhluboka nadechla. Rozhodla se začít méně vážným tématem.
"Chtěla bych tě o něco poprosit," řekla.
"Pro tebe cokoliv."
Jeho odpovědi se usmála. "Já jen, jestli bychom se nemohli domluvit na dalším tréninku."
Toshiro se zarazil. "Cože?"
Tázavě se na něj podívala.
"No, já … Já jen … Myslel jsem, že už se tam nevrátíš," vykoktal zmateně.
"Proč bych neměla?"
"Když jsi ho tam potkala…"
"Ty se červenáš!" vydechla nevěřícně, když si toho všimla. Ty se..!"
"Nech toho! To teď není důležité," snažil se to zamluvit, ale popravdě zrudl ještě o něco víc.
Potichu se zahihňala. Toshiro se s ní pak nebavil, dokud se neuklidnila.
"Nepřestanu jen proto, že se tam ukázal," vrátila se po chvíli zpět k tématu. "Příště už nechci utíkat. Příště ho chci položit na záda."
Podíval se na ni s obdivem. Ten soud zvládne. Ještě před pár týdny by o tom dost pochyboval, ale nyní si byl jist. "Žádné příště už nebude. Sedne si do chládku pěkně na dlouho."
"Ty víš, jak to myslím," opáčila a zakoulela očima. Nemyslela konkrétně Akimachiho, ale kohokoliv jiného, kdo by to na ni třeba zkouše. Podvědomě tušila, že by se jí to v budoucnu mohlo hodit.
"Máš přece mě. Já tě ochráním," prohlásil a heroicky při tom vypnul hruď.
"Nic netrvá věčně," posteskla si smutně, když se jí vybavila Yuukina slova.
Zkoumavě se na ni podíval. "Jak to myslíš?"
"Ale nijak," mávla nad tím rukou. "Je tu ještě jedna věc, o kterou bych tě chtěla požádat."
"Ano?"
Kousla se do rtu. Bylo to tady. "Říkal jsi, že máš kontakt na tu paní, co by mohla být má matka… Chtěla bych se s ní setkat."
Toshiro dlouho neodpovídal. "Dobře," řekl nakonec, "ale až po soudu."


Ráda tančím mezi kapkami deště...

15. dubna 2010 v 17:44 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Depresivní ráno, kdy vás probudí bubnování dešťových kapek do oken. Barvy jakoby zešedly. Všechno je takové matné, nehezké, smutné... A lidé na ulici pospíchají s deštníky a mračí se. Nechci být jako všichni ti stereotypní lidé ... Když se svět mračí, budu se usmívat. Vždyť déšť je tak osvěžující. Když se mu postavím čelem, nastavím mu svou tvář, nechám jej, aby mne celou smočil, mám ten neopakovatelný pocit očištění, znovuzrození, probuzení. Mám ráda déšť, ale vážně nemusím, když prší...

Dnes je významný den, který je v kalendáři označen červenou barvou a váže se k němu jedna význačná událost. Ptáte se, jaká, když jej v diáři vyznačen nemáte? Ale to je chyba! Velká chyba... Právě v tento den se před osmnácti lety, několika hodinami a ještě víc minutami zrodil život. Začala nová existence člověka, který se vydal na svou dlouho a trnitou cestu. Malý uzlíček vážící sotva pár kil s párem černých vlásků na palici. Tehdy to ještě nebylo znát, ale přes první krůčky, různé zážitky z dětství a nejpočetnější zkušenosti z něj vyrostla velice komplikovaná osobnost. Tvor tak jedinečný, jak jen může být, i když se na první pohled zdá stejný jako miliony ostatních. Snílek, který nechtěl vyrůst. Bohužel stalo se. Čas však nejde vrátit zpátky. Přijměte proto tento památný smuteční den jako začátek něčeho nového. Oslavte jej při svíčkách minutou ticha. Modlete se.

Ale já to nechci ztratit. Chci zůstat taková, jaká jsem. Paličatá, natvrdlá, naprosto nezodpovědná ... Tímto si dávám předsevzetí, které hodlám dodržet. To dítě v sobě si uchovám. Nechci přijít o své naivní sny, nechci ztratit tu radost, tu jistou demenci, která mne doprovází. Přeji si, aby jediná změna, která mne postihne, byla ochuzení mé peněženky. Teď už na mě slevy neplatí. Ale víte co? Necítím žádný rozdíl. Je to stejné jako před rokem, před měsícem, včera. Čas se pro mne zastavil a mě to nevadí. Génius, kdo pronesl, že jsme tak staří, jak se sami cítíme. A mě je pořád sladkých šestnáct ... Ne, nebude žádná velká oslava, žádné ožíračky. Jen já a úkoly do angličtiny a sešit biologie. To bude dnešní slavení.

I když pár překvapení dnešek přeci jen přinesl. Popřáli lidé, od nichž jsem to vůbec nečekala a mile mne tím překvapili. Ve škole jsem jako dárek dostala hned dvě písemky ze zeměpisu, ale mám z nich dobrý pocit (což je špatná předzvěst, ale pšššt). A jako korunu tomu dnes nasadil ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Puzzle s 9 000 kousky! Na obrázku stará mapa. Splněný sen. Díky. Díky. Díky všem!
puzzle
LOL! Ono je to fakt velký. A já tomu nevěřila ..., že to bude tak obrovský. No je, no. :D Zatím jenom první půlka obrázku. Tak tohle mám po 1 dni skládání. xD Teď už je to ale fakt těžký...

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ - KOLOTOČ

11. dubna 2010 v 20:45 | katHys |  Blue Eyes

Ve vzduchu se vznášelo hmatatelné napětí. Celá skupinka se zájmem sledovala bowlingovou kouli, jak se rychlostí a s neuvěřitelnou silou valila na zástup kuželek. Byla to parádní podívaná. Černý mohutný gigant se řítil na ty bílé nevinné družičky, které strachy strnuly a nebyly schopny pohybu. Sledovaly svého kata, jak se k nim blíží. Šest párů očí dělalo totéž. Byly fixované na černou kouli a snažily se ji vůlí popostrčit a zdárně dovést k cíli. Někteří ji podporovali i hlasitými pokřiky.
"Jeď. Jeď. Jeď. Jeď. Jó!" ozvalo se ze všech stran, když koule srazila všechny kuželky hned napoprvé. Křik od dráhy pět na moment přehlušil hudbu linoucí se z reproduktorů rozmístěných všemožně po celé místnosti. Anko vítězoslavně zavýskala. "Jaká jsem?" zeptala se, když se otočila k ostatním.
"Jsi ta nejlepší!" ozval se Ichiru pochvalně.
"Já vím," opáčila Anko sebevědomě. Do konce této hry zbývala jen chvilička a Anko již od začátku s převahou vedla. Ostatní se s ní nemohli ani zdaleka měřit. Všichni až na jednoho. "Jedeš, kovboji," mrkla na svého protivníka.
Toshiro se lenivě zvedl od stolu. Sebevědomě se na Anko usmál. Kdyby teď shodil všechny kuželky, ještě by vyhrál. Bylo by to těsné vítězství, neboť ty dva dělil jeden jediný bod.
"Uvidíme, jak se tvému příteli povede," otočila se Anko na Violu, když se posadila vedle ní.
Viola se nepatrně ušklíbla. "Vyhraje," řekla prostě.
Anko se na ni překvapeně podívala. "Myslíš?"
"Jsem si tím jistá."
"Tvůj tip," pokrčila Anko rameny a pak se zaměřila na to, co se děje u dráhy.
Viola se pro sebe musela usmát. Chudák Anko netušila, že se to doopravdy stane. Viola si tím byla víc než jistá. Ona to věděla. Věděla to, protože to viděla.
Pozorovala Toshira, jak si vybírá tu správnou kouli. Vyzkoušel všechny, které mohl. Každou z nich vzal, na chvíli potěžkal a pak se přesunul k další. Nakonec si vzal tmavě modrou. Chystal se k rozběhu. Připravil kouli. Jeden. Dva. Tři. Hod. Koule se svým nezaměnitelným doprovodným zvukem vyrazila na cestu. Viděla, jak se mu napnuly svaly. Všichni čekali, jak to dopadne. Opět tam bylo to napětí. Ona ho však nevnímala. Myšlenkami se ubírala úplně někam jinam. Dívala se na Toshira jinýma očima. Myslela si, že ho znala, ale nyní před ní znovu stál cizinec. Byla zmatená. Nevěděla, čemu má věřit. Její sny byly tak matoucí a ona neměla dost odvahy, aby se ho přímo zeptala. Opět pro ni byl velká záhada. Možná, že by neměla být tak důvěřivá…
"Violo? Violo? Je ti dobře?" vytrhl ji Ančin starostlivý hlas ze snění.
"C-co? Jo," odpověděla zmateně. Podle jásotu kolem pochopila. Toshiro právě vyhrál.
Anko se na ni starostlivě dívala. "Vážně ti nic není?"
"Jsem v pohodě," ujistila ji a pro lepší demonstraci se zvedla a šla poblahopřát vítězi. Když se znovu vrátila na sedačku, Anko už měla jiné starosti. Toshiro jí právě vysvětloval, co je jeho klíč k úspěchu. Viola se opět vrátila ke svým úvahám. V myšlenkách zabloudila ke svému poslednímu snu. Cizinec, vytanulo jí na mysli, když se na Toshira znovu podívala.

Proč?

8. dubna 2010 v 17:01 | katHys |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Ticho prořízla hudba linoucí se z reproduktorů a jemně mne ukolébala do svého rytmu. Přímo si mne podmanila. Objala mne jako matka své dítě, skryla mne do svého náručí a já sem poslušně schoulila jako kočka, když vyskočí na klín. Byla tam, tak blízko, všude okolo a já ji po chvíli vpustila do svého nitra. Líbezné tóny procházely skrz uši do mého celého těla. Naplňovaly mne a zanedlouho jsem se jim celé poddala. Přestala jsem vnímat realitu. Byla jsem tu jen já a muzika ovládající celé mé nitro.
Nedala jsem se do tance. Na to jsem byla až moc unavená. Jen jsem se chvíli kolébala v jejím objetí. Zavřela jsem oči. Na chvíli mě pohltila černočerná tma. Mysl opustila tělo. A pak se tam objevil obraz. Zčista jasna. Pozvolna se rýsoval přímo v mé hlavě. Nejprve to byly jen pouhopouhé chaotické čáry, ale zanedlouho celé dílo začínalo získávat obrysy. Když už mělo tvar, přibyly barvy a detaily. Celé to bylo tak nádherné, tak živé.
Okamžitě jsem pocítila touhu kreslit. Neváhala jsem a i přes svou únavu jsem vstala. Nachystala si plátno, vzala štětec do ruky. První tah. Druhý. Třetí… Obraz se pomalu vytvářel. Nešlo to tak rychle jako v mých představách, ale já věděla, že musím být trpělivá. Trpělivost přináší růže, opakovala jsem si stále dokola. A tak jsem pracovala pohlcena novým nápadem, přívalem inspirace a ovládaná rytmem hudby.
Čas šel dál. Minuta stíhla minutu, vteřina vteřinu, ale já to nevnímala. Čas pro mne nic neznamenal. V pokoji zazněly už spousty písní. A přede mnou se rýsoval obraz, který jsem si vysnila. Ale co to? Proč mi ta hudba připadá tak otravná? Jak to, že už nepodtrhuje moji tvořivou činnost? A co to vidím na plátně? Proč to není ten obraz, který jsem viděla? Co je to? Ovládla mne panika. Snažila jsem se ji dostat pod kontrolu, ale šlo to ztěžka. Melancholie mne brzy dostihla. Ale já se nevzdávala. Bojovala jsem dál a pokusila se zachránit to málo, co z mého původního nápadu zbylo.
Kostelní hodiny odbývaly celou. Bim. Bam. Bim. Bam. Bim. Bam. Poslední úder. Těžká hodina. Konečný dozvuk. Poslední nervový záškub. Smrt. Vztek. Ponížení. Chtělo se mi brečet a zároveň smát. Zaplavila mne vlna šílenství. Z reproduktorů už nevycházely líbezné tóny. Hudba se mi vysmívala. Vysmívala se mi v každičké notě, které z ní vyšla. Rytmus mnou nepohyboval, ale brzdil mne. Ta náruč mi připadala otravná. Chtěla jsem se z ní vymanit. Uniknout z toho sevření. Nešlo to. Připadala jsem si jako ve svěrací kazajce. Ale já se dostanu ven, křičela jsem uvnitř, jak můj odpor a vztek sílily.
Ruka sevřela štětec o něco pevněji. Byla to vůbec má ruka. Podívala jsem se na ni. Vystouplé klouby zbělely. Hop. Prásk. Bum! Vší silou jsem hodila štětec po plátně. Dopadl na něj, zanechal stopu a spadl na zem. Vzala jsem druhý štětec a udělala to samé. Pak s tužkou, hadříkem na barvy, kelímkem s temperou. Začínalo se mi to líbit. Poslední štětec jsem schválně otočila. Zúženým koncem bez štětinek jsem se zaryla do plátna. A znovu. Znovu. A znovu. Ještě jednou. Tu máš ty šmejde! Nevím, jak dlouho jsem tak dělala, ale dosáhla jsem při tom vnitřního uspokojení, po kterém jsem tak toužila.
Zírala jsem na poničené plátno. Vysněný obraz byl ten tam. Naštvaná jsem vypnula hudbu. Unavená, jako bych běžela Maratón, jsem se svalila na postel. Až nyní mi z očí vytryskly slzy. Brečela jsem. Brečela jsem nad svojí pitomostí, marnivostí, blbostí. Litovala jsem sama sebe. Co jsem to za člověka? Jsem idiot… Jen jedno jsem v ten moment nechápala. Proč se to děje. Proč?

S tužkou v ruce zacákaná od barev

5. dubna 2010 v 13:14 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Art is just an artist's way of communication with the world. You can describe your feeling without saying a single word. It's the way how you can realise yourself. You can show everyone what is there inside you. You can create… You can fly over the sky and when you fall down there is always someone who tell you a nice word and you can glance away from the ground and take off again.

Je zvláštní kolik způsobů vyjádření člověk může najít. Někomu připadá, že jediným způsobem, jak se prezentovat, sdělit něco někomu, je mluvit. Ale není to tak. Nevím, co se změnilo, co je jiné, ale dříve jsem si to taky myslela. Měla jsem dojem, že se je to jediný způsob, ale pak jsem objevila kouzlo psaní a zanedlouho jsem se vrátila i ke svému starému a dávno zapomenutému koníčku - kreslení. Mluvit se dá i více způsoby. Například skrz hudbu nebo tanec… a pokaždé tím někoho oslovíte. Možná, že existuje spousta lidí, která tomu nerozumí, ale vždy se najde někdo, jeden nebo dva, třeba celá skupinka, která vás pochopí a hlavně podpoří. Protože podpora je mnohdy ze všech nejdůležitější. Vezměte si, co by se třeba stalo, kdyby se pod mé texty nikdo neozval, kdyby nikdo nekomentoval tento blog. Už bych tu nejspíš nebyla. Čas bych trávila jiným způsobem a z depresí bych se utíkala vybrečet do peřiny. To však bývalo! Dnes vím, že bych se tím připravila o něco, co v mém životě nalezlo nezastupitelnou roli.
Kritiku nesnáším zrovna nejlíp. Nejprve se naštvu (strašně moc, věřte mi) a cítím se hrozně dotčená, ale pak se nějak uklidním a … vidím to jinak. Vždyť lidé to nemusí myslet zas tak špatně, že. Mým problémem v posledních dnech ale bylo něco jiného. Zapomněla jsem, proč vlastně kreslím. Ztratila jsem ten důvod, už jsem ho neviděla. Už tam nebylo to, proč jsem začínala. Důvod se vypařil a já se rozčilovala, proč mi to nejde. Rozčilovala jsem se nad lidmi, byla jsem rozmrzelá, zlá, ale neměla jsem. Jediný, na koho jsem měla křičet, jsem byla já sama.

"Z cesty nescházíme proto, abychom se ztratili, ale abychom ji znovu nelezli."
já, právě teď

Já cestu zpátky našla. Sice byla přes bodláčí a musela jsem prolézt několik křovisek, ztratila jsem se v temném lese a jsem teď poškrábaná, domlácená a potlučená s modřinami, které bolí, ale … jsem za to ráda. Za všechno. Otevřela jsem oči a znovu zažila ten pocit. Nevím, jak to popsat. Ono to snad ani nejde. Našla jsem nový elán, chuť do toho, co dělám. Nová inspirace, nápady. Ale také i jakýsi nový stres a trápení. Uvědomila jsem si totiž, že jsem se zasekla na jednom místě. Ale já se chci zlepšit, chci se něco nového naučit! A víte, co je nejlepší? Že to nechci pro ostatní, ale pro sebe. Chci se zlepšit pro můj vlastní dobrý pocit, pro moje potěšení, abych si já mohla říci, že jsem něco dokázala.

Teď vám povím krátký příběh. Byla jednou jedna holčička - no, holčička, ona už to vlastně byla skoro dospělá slečna, která se rozhodla dokončit ten obrázek, co kdysi slíbila. Nejdřív si říkala, že se nijak nemusí snažit. Šla do toho s tím, že je jí jedno, jak bude výsledek vypadat, ale jak tak na tom pracovala, něco se zlomilo. Slečna si uvědomila, že odfláknout ten obrázek by byl hřích. Nelíbil by se jí pak, vyčítala by si to a to přece nechtěla. Tak to celé smazala a začala znovu … A já si uvědomila, že i když ten obrázek věnuji někomu jinému, kreslím ho zvláště pro sebe. Je to moje práce a já chci být pyšná na to, co jsem udělala. Možná to není perfektní, možná to má spoustu chyb, ale můj pocit je nejdůležitější. I když možná bude trvat jen pár vteřin, dokud mi někdo jiný nesdělí, že je to totální brak, a já se pak bojím říct nahlas, jak dlouho jsem nad tím pracovala.

Při kreslení tohoto jednoho obrázku jsem zažila něco zvláštního. Jako bych tu činnost znovu objevila. Najednou jsem si uvědomila to kouzlo celého toho procesu. Od nápadu, až po výsledek. Nikdy nedosáhnu toho, co jsem si vysnila, vždy to bude vypadat jinak, než jsem chtěla, ale právě proto si své obrázky snažím nedomýšlet, neidealizovat. Když jsou ještě ve fázi surové první myšlenky, musím se jí chopit a dál následuje proces, který ani nemá jméno. Obrázek se začne sám tvořit. Mění se a z prvotní ideje rázem vzniká něco jiného. V konečném výsledku přede mnou vždy stojí něco jiného, než jsem na začátku plánovala. A proto … se snažím neplánovat (protože pak akorát bývám zklamaná, že se mi nepovedlo udělat to, co jsem chtěla). Je to úžasná věc, když se před vámi ze shluku čar začne usmívat obličej, když tomu pořádku pomalu dáte řád. Když náhle mrtvému čemusi dáte život, barvy, které ze začátku vypadají tak nějak nijak, ale na konci díky jejich různé kombinaci dosáhnete jistého efektu, rázem nakreslíte něco, co tam dříve nebylo. Obraz vám doslova vzniká před očima. A vy jste jej stvořili. Je to něco tak úžasného, že se pro to těžko hledají slova. Kdo to nezažil, nepochopí. Ne, kreslení není o tom, vzít do ruky tužky a prostě něco jen tak nakreslit a máte rovnou hotový obrázek (dobrá, někteří to možná umí, ale já mezi ně rozhodně nepatřím), ale je to o mnohdy i o několikahodinové práci, při níž máte stokrát chuť skončit.

Dlouho jsem do ruky nevzala vodovky nebo temperky. Možná bych zase měla. Abstraktní obrázky se mi líbí a i když možná nedokážu stvořit něco tak úžasného, jako mnozí jiní, přece jen ze mne něco vyleze. Žádné tlačítko zpět, žádné pomůcky v podobě vychytralých nástrojů … jen já, zacákaný stůl a nepovedený obrázek na papíře.

Yeah, that's what I want. My wish, that can be the truth. I will never stop to admire those that can do traditional drawing. It is so stressful. But sometimes it's good change. It's something different, maybe a kind of relaxation.

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ - ŠTĚSTÍ NA DOSAH

3. dubna 2010 v 9:49 | katHys |  Blue Eyes

Prostá, spoře osvětlená místnost. Na jedné straně obří okno se zrcadlovým sklem. Uprostřed jednoduchý stůl a dvě židle. V rohu nijak neskrývaná kamera. Byla to tatáž místnost, kde Violu vyslýchal Rokuro Midorikawa. Jedna z židlí byla obsazená. Seděl na ní člověk, evidentně byl vystrašený a nervózní. Proč ho tam zavedli? Očima těkal z kamery na svůj odraz v zrcadle. Věděl, že za sklem jsou lidí, kteří jej pozorují, baví se o něm a nestydatě si jej prohlíží. Věděl také, že tam budou po celou dobu jeho výslechu. Budou jej sledovat, jako supi čekající na první klopýtnutí vyhlídnuté kořisti. A jakmile klopýtne, snesou se na něj a nemilosrdně se do něj pustí. Jejich tváře však neviděl. Ze zrcadla se na něj šklebil odraz jeho samotného.
Zjevil se tam přízrak, duch, lidská troska, která kdysi bývala šťastným a spokojeným člověkem. Pobledlá pleť dávno ztratila svou zdravou barvu. Líce se propadaly, pod očima byly jasně viditelné černé kruhy. Vrásky, hlavně kolem očí a na čele, mu přidávaly na věku dalších patnáct let. Oči ztrácely svůj někdejší lesk. Vypadal, jako by na něj sáhla smrt. Oprátka kolem krku se doopravdy pomalu stahovala. Zíral na muže, na němž se podepsal život. Stres, přepracovanost a události posledního měsíce ho již téměř zlomily. Makoto Akimachi měl namále a mohl jen doufat, že jej z toho ti mocnější vysekají.
Dveře se otevřely. Okamžitě vycítil autoritu z muže, který vstoupil. Nemusel se jeho směrem podívat, aby věděl, o koho jde. Bylo mu to naprosto jasné. Přesto se odtrhl od odrazu v zrcadle a jeho oči spočinuly na tváři policejního ředitele. Představování nebylo nutné. Rokuro Midorikawa se již nesčetněkrát objevil v novinách a televizi. Od nástupu k policii se z něj stala hvězda a bylo by podivné, kdyby jej někdo neznal.
"Dobrý den. Mé jméno je Rokuro Midorikawa a jsem velitelem celé téhle stanice. Jste vlastním jménem Makoto Akimachi, narozen 25. října 1964 v Tokyu?" představil se rázně a bez zbytečných příkras okamžitě předšel k tématu.
"Smím se zeptat, proč jsem předvolaný?"
"Takže jste…" odtušil chladně Midorikawa. "Ale abych předešli zbytečným nedorozuměním, ujasníme si jednu věc - otázky tady pokládám já, ne vy."
"Přesto mám právo vědět, proč jsem tu," nedal se Akimachi. Věděl, že jde nejspíš o nějakou banalitu. Nemohli mě odhalit, opakoval si stále dokola a sám sebe tak uklidňoval. Smith by mě nepotopil. Říkal, že mě potřebuje.
"To jistě máte," přitakal Midorikawa klidně. "Nebudu chodit zbytečně kolem horké kaše. Bylo na vás podáno trestní oznámení za napadení a pokus o vraždu-"
"Prosím?" zeptal se Akimachi a neslušně tak Midorikawovi skočil do řeči. Vyjeveně na něj zíral. Právě se nejspíš přeslechl.
"Nemusíte se bát, pane Akimachi," uklidňoval jej Midorikawa ne zrovna přesvědčivě. "Nejspíš jde jen o nějaký omyl. Je možné, že je celé obvinění založeno na lži. Zatím nemáme žádné důkazy. Jedná se o běžný postup."
V ten moment mu to docvaklo. Ta malá mrcha zdrhla na policii! Zprvu jej to zjištění šokovalo, ale následně se okamžitě uklidnil. Nemohli mu nic dokázat. Bylo to tvrzení proti tvrzení. Zavrtěl se na židli a posadil se pohodlněji. Stres byl rázem pryč. Klidně vyčkával, až bude policejní ředitel pokračovat.
"Byl jste ve středu 4. listopadu přítomen na hodině sebeobrany, konané pod vedením Christophera Danteho ve sportovním centru Mír?" začal Midorikawa s výslechem.
"Ano."
"Proč? Nejste tamějším zaměstnancem, ani S-centrum pravidelně nenavštěvujete…"
V duchu se té otázce zasmál. Věděl, že bude následovat. Odpověď měl připravenou. Nemohli ho zaskočit. "Pan Dante mne požádal, abych mu pomohl. Potřeboval zahrát modelovou situaci a chtěl, aby všechny dívky pozorně slevovaly," řekl.
"Při jaké příležitosti vás pan Dante požádal?"
"Pan Dante měl nějaké vyřizovaní u nás v bance a náhodou jsme svedli řeč na tohle téma. Byla to náhoda."
"Jak dlouho se s panem Dantem znáte?"
"Dlouho ne. Počítám s tím, že to bude tak týden…"
"Přesto vás požádal o pomoc? I když vás prakticky neznal?" Midorikawu to zřejmě překvapilo.
"Jak jsem řekl, byla to náhoda. Já souhlasil a tím se celá věc ujednala."
"Řekněte mi, co se stalo, když jste přišel do hodiny. Jak to celé probíhalo?"
Tuhle otázku také čekal. Během předchozích dotazů na ni hravě vymyslel správnou odpověď. Na chvíli se zamyslel a pak začal vyprávět: "Pan Dante mi před hodinou vysvětlil, o jakou modelovou situaci se jedná, a co ode mne vyžaduje. Celé jsme si to pak prošli dvakrát. Poté jsme se přesunuli do tělocvičny, kde již čekaly dívky. Pan Dante mne představil a právě vysvětloval náplň hodiny, když přišli dva opozdilci. Pak se stalo něco divného…"
"Co přesně máte na mysli?"
"Jedna z těch dívek poté téměř okamžitě utekla."
"Znal jste ji?"
"Ne. Ten den jsem ji viděl poprvé. Ani jsem si ji nestihl pořádně prohlédnout. Hned
utekla pryč. Nikdo nechápal, co se stalo."
"Dobrá…" řekl Midorikawa tiše. To bylo dobré znamení. Zdálo se, že mu věří. "A co jste dělal dne 12. října okolo páté hodiny?"
Midorikawa mu nemusel říkat, že se jedná o den, kdy se s ní potkal poprvé. "Pravděpodobně jsem šel z práce," reagoval okamžitě.
"Ten den jste měl krátkou směnu," podotkl Midorikawa kousavě.
"Promiňte, ale ptáte se mě na něco, co se stalo takřka před měsícem. Nepamatuji si. Asi jsem byl doma, nebo na procházce."
"Náhodou si nevzpomínáte, kde jste na té možné procházce byl."
"Bohužel."
"A svědky taky nemáte."
Akimachi pokrčil výmluvně rameny.
"A co kdybych vám teď řekl, že tu vůbec nejste kvůli obvinění z napadení," změnil Midorikawa znenadání téma hovoru. Akimachiho toto sdělení mírně zaskočilo. "Co kdybych vám řekl, že jste tu jako podezřelý z vraždy," pokračoval Midorikawa dál. "Minto Yuoruichi, zabita 10. října nožem podobným lékařskému skalpelu. Ubodána na zastávce, když se z rozjařené noci vracela domů."
Hodil před Akimachiho fotku. Konečně se ukázalo, proč si s sebou Midorikawa přinesl tu složku. Akimachi se zhnuseně díval na fotografii. "Proč mi tohle ukazujete?" zeptal se pohoršeně.
Midorikawa neodpověděl. Místo toho před něj skládal jednu fotografii za druhou. Na každé z nich byla mrtvá žena. "Fukuzawa Eriko, zavražděna dva dny předtím v okrajové části továrny poblíž parku. Asari Hanako, Kawamata Nami, Horiuchi Manami… Mám pokračovat?"
Akiamachi na policejního ředitele vyjeveně zíral. Šok v jeho očích se mísil s jedinou otázkou - proč?
"Na datu smrti nezáleží," pokračoval Midorikawa dál. "Vy víte, co všechny tyto vraždy spojuje. Oběti jsou ženy, všechny byly zabity stejnou zbraní, stejným způsobem a všechny jste je zavraždil vy."
"Nechápu, o čem to mluvíte," ohradil se Akimachi, i když mu to bylo naprosto jasné. "Nemáte proti mně jediný důkaz."
"Ale máme," vyvedl ho Midorikawa z omylu. "A ne jeden."
Akimachimu s hrůzou došlo, že napadení byla jen zástěrka, jak jej sem dostat. Tomu chlapovi šlo celou dobu jen a pouze o tohle. Jak to ale bylo možné? Nemohli proti němu mít důkazy! Dřívější sebejistota byla ta tam. Na čele mu vyrazil studený pot. Nervózně polkl. "Nepromluvím bez svého právníka," řekl suše.
"Na to máte plné právo," přisvědčil Midorikawa klidně. Na tváři mu pohrával vítězný úsměv. Mám tě.

Dveře do pokoje se s prásknutím rozletěly. Kisame vtrhla dovnitř, chvíli se někde přehrabovala a poté rychle zmizela. Vzduchem proletěla ohlušující rána a po ní následovalo mírumilovné ticho. Nemělo však dlouhé trvání, neboť k ní zanedlouho začaly doléhat zvuky z ostatních částí bytu. Slyšela matku, jak chystá jídlo v kuchyni a hubuje Kisame, že zase práská dveřmi. Viola otevřela oči. Venku byla ještě tma, ale obloha již byla znatelně modrá namísto inkoustové černi. Nechtělo se jí ještě vstávat. V peřinách bylo krásné teplo a venku nepříjemný chlad. S úsměvem, který jí od probuzení pohrával na tváři, zavřela oči a ještě na chvíli se do pohodlných přikrývek zachumlala.
Ráno probíhalo naprosto normálně. Viola stěží skrývala svou dobrou náladu a později se o to přestala snažit. Matku to neustále udivovalo, ale Viola si s tím hlavu nelámala. Kisame díky tomu byla otrávená a jedovatější než jindy. Rozčilovalo ji, že má sestra dobrou náladu. Když se s ní pak Viola vesele rozloučila, málem vybuchla. Toshiro na ni tentokrát čekal před školou a byl Violinou náladou mile překvapen. Přestávky trávila s ním a jeho přáteli. Vyčítala si, že netráví čas také s Tatsuki, ale Toshirovi to přece nemohla vyčítat. Měl o ni strach a ona si toho cenila. Lichotilo jí, jak je k ní její přítel pozorný.
Dvouhodinovka biologie přišla na její vkus až příliš brzy. Věděla, co ji čeká. Laboratorní práce s Leitem. Stále ještě byla v dobrém rozpoložení, když vešla do třídy. Rozhodla se, že si dobrou náladu udrží a nenechá se tím debilem rozhodit.
"Ahoj," pozdravila ho prostě a dál si jej nevšímala. Pomalu si chystala věci oblékala plášť.
"A-ahoj," vykoktal zmateně. Evidentně jej tím zaskočila. Rozprostřelo se mezi nimi ticho. "Violo…" začal po chvíli.
"Hm…"
"Musím ti něco říct. Jsem naprostý idiot…"
Překvapeně se na něj otočila. "Ještě něco, co už dávno vím?"
Neschopen slova na ni zíral. Tohle teda vážně nečekal. Uvědomil si, že má otevřenou pusu a urychleně ji zavřel. To už k němu však opět stála zády. Usoudil, že to nemá cenu. Viola se dala svou cestou a on na ní bohužel nebyl.
"Dobrý den třído," pozdravil je Kurosaki, když vstoupil do učebny. "Kdo z vás bude tak hodný a rozdá ptáky do lavic?" zeptal se s úsměvem a ukázal na mrazák za sebou.
Třídou zašumělo. Nikomu se do toho nechtělo. Ozvalo se dokonce pár "Fuj!", když si někteří uvědomili, co je čeká. Violu nemusel nikdo pobízet. Nechápala, co proti tomu každý má. Vstala a s úsměvem vyrazila za profesorem.
"Tak se mi to líbí!" zvolala Kurosaki nadšeně a úsměv jí oplatil. "Jen tak dál Yagami. Hrdě běžte ostatním příkladem," spiklenecky na ni mrknul.
Zanedlouho měl každý na pitevní misce mrtvého holuba. Dvouhodinovka mohla začít. Kurosaki se spokojeně postavil před třídu. "Tak, můžete začít. Zadání a pokyny máte na papírech. Přeji hodně štěstí."
"Budu zase kreslit," řekla Viola Levitovi a okamžitě se pustila do prvního úkolu. Ani nečekala na odpověď. "Můžeš mezitím nastavit mikroskop," dodala, když si všimla, že se Leito ani nehnul a nic nedělal.
Pomalu se pustila do práce. Opatrně ptáka otáčela a hledala na jeho těle nažiny, které měli za úkol zakreslit. Při tom také holubovi vytrhla pár per na další pozorování. Začala s křídly. Pečlivě prozkoumávala každičký jejich centimetr. Chvílemi si pomáhala i hmatem, když si nebyla jistá, nebo na dané místo dobře neviděla. Leito jí pomáhal holuba podržet v pozici, v jaké potřebovala. Sem tam mezi nimi padlo pár slov, ale vždy se bavili jen o práci.
"Krk je z obou stran pokrytý celý," zahlásil Leito Viole a ona to okamžitě do nákresu zaznamenala.
"Fajn, takže to bychom měli. Co je tam dál?" zeptala se, když byla hotová.
"Teď je na řadě pozorování per pod mikroskopem."
"Co přesně se tam píše?" reagovala okamžitě a za moment mu už nahlížela přes rameno, když četl další pokyny.
"Opatrně vytrhněte holubovi peří tak, abyste je nepoškodili. Jejich jednotlivé typy si prohlédněte nejdříve pod lupou při zvětšení 3-10násobném, pak čtvereček 5x5mm z praporu jeho obrysového pera podrobně prohlédněte pod mikroskopem a zakreslete jeho strukturu," přečetl bod dva. "Budeš zase kreslit?" otočil se poté na Violu.
"Klidně," pokrčila rameny.
Leito vzal jedno z malých pírek, které předtím vytrhla. "Co je tohle? Prachové peří?" zeptal se, když si pírko v prstech prohlížel. "Přestavoval jsem si ho jinak…"
"Holub nemá prachové peří."
"Ne?" To zjištění jej evidentně překvapilo.
V duchu se usmála. "Minulou hodinu to Kurosaki říkal," poznamenala kousavě.
"Vážně…?" poškrábal se na hlavě. "A co to teda je?"
"Slyšel jsi někdy pojem obrysové peří?"
"Měl bych…?"
"Co ty v těch hodinách děláš?" zeptala se spíš pro sebe a nechápavě nad tím zavrtěla hlavou.
"Chceš to vědět?" chytil se okamžitě příležitosti a spiklenecky na ni mrkl.
Viola mu však namísto odpovědi vytrhla pírko z ruky, položila ho na sklíčko a podívala se do kukátka mikroskopu. Nezdálo se, že by se ohledně jeho otázky hodlala nějak vyjádřit. Ještě chvíli ji pozoroval při práci, chvílemi se na pero podíval, když jej k tomu vybídla, a pak se rozhodl dál v tématu pokračovat.
"Už celkem dlouho si lámu hlavu s tím, jak se ti mám omluvit," zkusil to ještě jednou.
Udiveně se na něj podívala. "Omluvit? Za co?"
Chvíli si ji zkoumavě prohlížel. Doufal, že to nehraje. Z jejího výrazu však nic nevyčetl. "Myslím za tu scénu ve francouzštině," řekl zkusmo.
"Ach tak…" vydechla, když jí to došlo. Dál však nic neříkala. Jen otráveně zakoulela očima a vrátila se k práci.
"Nechápu, proč jsem ti nevěřil," pokračoval.
"Možná proto, že to byla krásně průhledná lež?" podotkla jedovatě.
"To byl omyl. Já…"
"Co?!" otočila se na něj. "Choval jsem se jako žárlivej pitomec? To jsi chtěl říct? Víš co, Leito, já tě nechápu. Kdybychom spolu něco měli, tak prosím, ale takhle?"
"Štve mě, že sis vybrala zrovna jeho," vyletělo z něj dřív, než se stačil zarazit.
"Aha, takže tohle je kámen úrazu. Pán se urazil, protože jsem před ním dala přednost někomu jinému. Ať žije uražená mužská ješitnost," pronesla sarkasticky.
"Proč se chováš takhle?"
"A jak se mám chovat? Víš, kolikrát jsem se ti já snažila omluvit a tys mě odpálkoval? Zkoušela jsem vždycky to předchozí smazat a začít znovu, ale nešlo to. Pokaždé jsi mě něčím zranil. Poslal jsi mě do háje. Choval ses ke mně hnusně. Teď aspoň víš, jaký to je."
"A abys mi ukázala, jak hrozný to je, tak jsi začala chodit s Midorikawou?"
Co? Tahle poznámka ji zaskočila. O čem to zas mele? "Proč do toho taháš Toshira?" vyjela na něj okamžitě.
"Proč ne?" pokrčil nad tím rameny. "Stejně mi řekni jedno - jaký to je chodit s panem dokonalým?"
"Co je ti vůbec do toho?" ohradila se.
"Zajímá mě to," odvětil, ale bylo nad slunce jasnější, že to řekl jen proto, aby ji ještě víc naštval.
Zachytila Yuukin pohled. Ty dvě si chvíli hleděly do očí. Viola nechtěla ztropit další scénu na veřejnosti. Princezničku by to jen potěšilo. "Víš co? Jdi se vycpat," otočila se na Leita a tím jejich rozhovor ukončila. Nakonec se mu to podařilo. Pořádně ji pro dnešek otrávil. Po zbytek hodiny pracovali mlčky. Občas sice řekli pár slov, avšak uchylovali se k tomu jen když to bylo nezbytně nutné. Jeden o druhého okem nezavadili. Panoval mezi nimi chlad, který ucítil každý, kdo se k nim přiblížil dostatečně blízko. Viole bylo jasné, že jejich společná práce bude probíhat ve stejném ražení. Budou to schůze na bitevním poli.

"Neměl bys už jít domů?" zeptala se po chvíli ticha.
"Copak ty mě tu nechceš?" ohradil se okamžitě.
"Ne… Já jen, že už je docela pozdě a doma by se po tobě mohli shánět."
"Violo, je pátek."
Zrudla. "Promiň," zašeptala.
"To je dobrý. Nemusíš se omlouvat," ujistil ji. "Vlastně máš pravdu. Je už dost pozdě. Neměla bych tu oxidovat tak dlouho."
"Neoxiduješ!"
"Fajn, ale stejně za chvilku půjdu. Ale až za chvilku. Nějak se mi nechce zvedat, když jsem v tak skvělé společnosti…"
Potichu se zasmála. Další z důvodů, proč ho měla tak ráda. Pokaždé ji dokázal rozesmát. Přitiskla se k němu ještě víc. Hlavu mu položila na rameno a svou ruku vložila do jeho. Seděli spolu v obýváku bok po boku a mlčky sledovali televizi. Nepotřebovali spolu mluvit. Blízkost toho druhého jim oběma naprosto stačila.
Zdálo se až neuvěřitelné, že tu Viola seděla před víc jak hodinou sama a ani v nejmenším netušila, co jí dnešek ještě přinese. S rodinou právě sledovala večerní zprávy, když se bytem rozeznělo řinčení zvonku. Poslední dobou je tady nějak rušno, problesklo Viole v té chvíli hlavou. Nebylo divu. Na návštěvy k nim nikdo moc nechodil, navíc pak ještě v tuto hodinu. Poslední týden však nebyl den, kdy by k nim nikdo nezavítal. To, že šlo z devadesáti devíti procent o jednu a tutéž osobu, bylo vedlejší. Toshiro ani tentokrát nezklamal, jak se později ukázalo, když Kisame, která šla otevřít, zavýskala radostí a za okamžik se jim v obývacím pokoji vyjevil v celé své kráse.
"Dobrý večer," pozdravil ve spolek. S Violou na sebe pouze kývli. "Promiňte, že ruším v tak nevhodnou hodinu, ale nesu důležité zprávy," dodal na vysvětlenou a okamžitě zvážněl.
"Stalo se snad něco?" strachovala se okamžitě matka.
"Jak se to vezme," pokrčil Toshiro rameny. "Jedná se o to napadení. Našli jsme toho, kdo to udělal."
Viola okamžitě zbystřila. Cože? Tak brzy? S napětím ho sledovala. Nebo je snad něco špatně? Snad z toho společnost Akimachiho nevyhrabala… Celá místnost mu v ten okamžik doslova visela na rtech. Každý čekal, co jim hodlá sdělit. Dokonce i Kisame naslouchala s neskrývaným zájmem, i když předtím každému demonstrovala, jak se jí celá záležitost netýká. A? To je všechno?! ptala se Viola sama sebe. Toshiro se k pokračování ještě nějakou chvíli neměl a ji to patřičně znervózňovalo. Z jeho výrazu nemohla nic vyčíst.
"Jmenuje se Makoto Akimachi," pokračoval, když dostatečně nasál atmosféru, "a už teď vám můžu slíbit, že se z toho jen tak nevyvleče." Poslední slova říkal s úsměvem.
Viola si nahlas oddechla. Konečně. Konečně to má za sebou. Tenhle problém ji už nemusí trápit. Vrhla se Toshirovi kolem krku a přede všemi jej políbila. Nikomu to v ten okamžik nevadilo. I Kisame se radovala, i když to před ostatním skrývala. Věci se zase vrátí do starých kolejí. Nálada se v místnosti změnila rychleji než počasí.
"Tak za tohle budu muset Rokurovi poděkovat. Bylo to od něj tak šlechetné, že se toho ujal," řekla matka po chvíli.
"Měli bychom mu poděkovat všichni," přitakal otec. "Ale teď se na to napijem," říkal právě, když se zvedl z křesla a šel do kuchyně pro něco pořádného na zapití.
"Bitvu jsme možná vyhráli, ale válka teprve začala," zarazil je Toshiro a opět zvážněl.
Otec se zastavil ve dveřích. Všichni se na Toshira tázavě podívali. Netušili, co od něj mají čekat. V tuhle chvíli byl tak nepředvídatelný. Viole se znovu stáhl žaludek.
"Ten muž není za mřížemi za napadení, ale za vraždu," dodal.
"Proboha," uniklo matce tlumeně.
V místnosti se rozhostilo ticho. Každý právě vstřebával novou informaci. Každý kromě Toshira a Violy, které se o tom předešlou noc zdálo. "Kdy jste ho … zatkli?" zeptala se zájmem.
Nejen Toshira její otázka zaskočila. Přesto jí však odpověděl: "Dneska. Byl jsem svědkem celého výslechu a odešel jsem hned, jak ho odvedli do vazby. Momentálně čekáme na jeho právníka. Možná už výslech pokračuje, ale to je vedlejší. Důkazy mluví jasně."
Dál se k tomu Viola nijak nevyjadřovala. Ovšemže důkazy mluvily jasně. Kdyby si svým úsudkem Rokuro Midorikawa nebyl jist, nikdy by s tím před Akimachim takto nevystoupil. Její myšlenkový proud se v ten moment stočil úplně jiným směrem, než ostatním v místnosti. Začala počítat. Stanice od jejich bytu nestála zrovna za rohem, takže se výslech mohl odehrávat mezi šestou a sedmou hodinou. Netušila, kdy se obvykle zdávají sny, ale probudila se s úsměvem, takže z toho vydedukovala, že to muselo být těsně před tím, než se vzbudila. Každopádně však do budoucnosti viděla víc jak dvanáct hodin.
"Máme důvodné podezření, že se jedná o toho sériového vraha. Podle všeho jsi měla ohromné štěstí," otočil se Toshiro na Violu. "Už několikrát zabil a ty jsi mu jen o fous utekla. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdyby tě někde náhodně potkal na ulici. Ten chlap tě mohl zabít."
Mohl. To Viola věděla lépe, než kdokoliv jiný. Stejně jako věděla, že se stoprocentně jedná o toho sériového vraha. I tak se nemohla zbavit toho podivného pocitu. Něco se pokazí. Věděla to. Její šestý smysl jí to našeptával. V ten moment si přála být lepší herečkou. Chtěla by jim všem ukázat, jak moc je z toho překvapená, jak moc se jí ulevilo, ale nemohla. Zmocňoval se jí stále větší neklid. Nevěděla, co dál na to říct. Sklopila zrak a pro jistotu mlčela.
"Violo," ozval se pak zase Toshiro po chvíli ticha. "U výslechu jsi říkala, že když tě poprvé napadl, měl u sebe nůž, je to tak?"
"A-ano," vykoktala zmateně.
"V tom případě je tu ještě něco."
Překvapeně na něj vzhlédla. Ještě něco? Ale co?! Následující minuty téměř nedýchala, jak byla celé napjatá.
"Důkazy mluví jasně, ale i tak budeš nejspíš muset vypovídat u soudu."
Soud?! Tak tohle nečekala. Tušila, že to nebude nic příjemné, ale tohle? To přeci nemohla být pravda! To… To přeci nešlo! Nemohla jít k soudu. To by ji pak každý znal a … Nemohla vystoupit veřejně. Co společnost? Takhle by jim byla trnem v oku ještě víc. Určitě by ji pak zabili. Vždyť ani neví, co jsou zač. Co když ovládají podsvětí? Tohle bylo šílené. Právě když odolala tomu pokušení o nich něco zjistit, aby na sebe neupoutala pozornost, tak přijde tohle. Věděla toho příliš moc a měla důvodné podezření, že kdyby to oni zjistili, tak by měla ortel podepsaný raz dva.
"Nemusíš se bát. Budu tam s tebou…" ujistil ji Toshiro. Moc ji tím tedy neuklidnil.
"Toshiro…" Slzy se jí hrnuly do očí. Prosebně se na něj dívala, ale on vypadal nesmlouvavě. Chtěl, aby tam šla. "Nemyslím, že je to dobrý nápad."
"Ale no tak! Violo, možná si to neuvědomuješ, ale právě tvoje svědectví by mohlo být klíčové. Čím víc toho máme, tím líp. Navíc … Nikdo z nás nechápal, proč ty vraždy tak náhle přestaly, ale teď to do sebe všechno krásně zapadá. Ty jsi ten chybějící článek! Bez tebe bychom to nikdy nevyřešili."
"J-já nevím…"
"Zlato! Přece nechceš dovolit, aby se ten muž dostal na svobodu!" vložila se do toho matka. "Budeme tam s tebou. Celá rodina. U nás můžeš hledat podporu."
"Pak by ti už neublížil. Pokud vážně zabil ty ženy, půjde pravděpodobně na doživotí," přidal se otec.
Jen Kisame nic neříkala. Se zájmem sledovala sestru a čekala, jak bude reagovat. Kdyby ten soud byl, byla by to bomba! Holky ve škole by zase chodily jen za ní. Možná, že ta Violina historka nebyla až tak na škodu. Už se viděla, jak v pondělí přijde do školy a všem to oznámí. Bude z ní malá chudinka, o kterou se všichni musí starat. Spolužačky ji budou obletovat a učitelky jí zase prominou nějaký ten úkol nebo písemku…. Dostat se zpět do středu dění nebylo nikdy snazší.
Viola nikdy dobře nevzdorovala nátlaku. Dnes si víc než jindy uvědomovala, jak snadno je ovlivnitelná. Přesto se jim neubránila. "Tak dobře…" řekla nakonec a všem se ulevilo. Nezbylo jí nic jiného, že doufat, že se to zase nějak vyřeší.


KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ - PORCELÁNOVÁ PANENKA

1. dubna 2010 v 18:37 | Awia |  Blue Eyes

"Proč jsi nám to neřekla?" ptaly se matčiny oči, jako by tu otázku byla vyslovila nahlas.Viola v nich viděla zklamání, i když se jej matka snažila skrývat. Teď tu však nebyl otec, který by se jí zastal tak, jako předchozího večera po příjezdu domů. I na něm však byl patrný smutek, že se jim dcera dříve nesvěřila.
"Prosím tě, nech ji. Dneska už toho má určitě dost," řekl unaveně a Violu tak osvobodil z dalšího výslechu, který by byl plný slz, bolesti a obvinění.
Věděla, že matka teď bude hledat chybu v sobě. Otázky výchovy a mateřství zatíží její nitro. Co jsem udělala špatně? Viola se chtělo křičet "Nic!", ale nenašla v sobě dostatek sil, aby matku uklidnila. Sobecky se stáhla do pozadí, stranou od všeho dění. Dnes ráno však nemohla zůstat ve své ulitě. Nechtěla utíkat před světem. Během další probdělé noci si ujasnila spoustu věcí. Například si pustila nepopiratelný fakt, že život jde dál a nezastaví se jen proto, že se její svět od základů překopal. Se svou schopností se také vypořádala, tak proč by to teď také nezvládla?
Rodiče na stanici přijeli něco málo po tom, co si přečetla a podepsala svou výpověď. Jestli ji snad Rokuro Midorikawa chtěl přesvědčit, aby řekla pravdu, tím, že je na stanici zavolal, měl smůlu. Trvala si dál tvrdošíjně za svým a s Toshirem po boku se cítila hned o něco jistější. Matka začala okamžitě vyšilovat. Viole to sice bylo nepříjemné, ale něčím přece jen přispěla. Okamžitě si vzpomněla, jak Viola toho večera přišla s rozbitými koleny. Rokuro to rázem začal brát vážněji. Mnohokrát Yuzu ujistil, že se na toho chlapa podívají a rozhodně jej nenechají, aby mu to jen tak prošlo.
Plná nové naděje se na sebe pousmála do zrcadla. Úsměv okamžitě povadl. Byla unavená, pobledlá a připadala si stará jako snad ještě nikdy. Rychle si ke školní uniformě uvázala vázanku a spěchala do jídelny, aby do sebe dostala alespoň nějaký zdroj energie. Kisame už měla půlku snídaně v sobě a matka ji právě nabádala, aby byla opatrná.
"… vyzvednu tě přímo ze školy, rozumíš? Počkáš tam, dokud nepřijdu. A ne abys někde sama lítala! Dokud toho chlapa nechytnou, bez dozoru ani krok."
Kisame jen protočila panenky. Konečně se mohla začít ohánět tím, že je na spoustu věcí dost velká, a teď tohle.Viola to celé zkazila. Nenávistně sestru probodávala pohledem, když přišla do kuchyně.
"Violo, broučku, co tady děláš?" ptala se matka starostlivě a okamžitě se ke své dceři hrnula. "Měla jsi zůstat v posteli. Nevadí, když dnes zůstaneš doma. Upřímně bych byla radši."
"To je dobrý mami. Nemusíš si dělat starosti. Svět se kvůli tomu nezboří," oponovala jí Viola pevným hlasem. Viděla, že tím matku zaskočila
"Vážně ti nic není?" vyzvídala matka dál. "Kdyby ses necítila dobře, stačí jen říct…"
"Je mi dobře, mami," zarazila ji Viola hned zpočátku. Vůči Yuzu to sice nebylo fér, ale na trošku sobeckosti po tom všem měla nárok.
Zbytek snídaně probíhal v tichosti. Každý měl pro mlčení vlastní důvod. Viola viděla, že se matce její postoj nelíbí. Nejraději by dceru měla do konce týdne doma. Minimálně. Ona se však odmítala podřídit. Už se dál nemohla skrývat a pokoušet se plavat proti proudu. Stejně by se časem unavila a on by ji unesl.
Zvonek prolomil ticho ohromující ranou. Dal do toho sílu a všichni u stolu nadskočili Ticho to celé jen umocnilo. Yuzu dcerám nařídila, aby zůstala na místě. Viola ztuhla. Téměř nedýchala. Napětí prostoupilo celé její tělo. Tohoto okamžiku se bála. Hrozila se, že nastane, ale musel přijít tak brzy? Její schopnosti ji opět nevarovaly. Vážně si uměly vybrat vhodnou dobu pro pauzu. Neuvědomovala si, že ji blokuje strach.
Slyšela, jak matka otevřela dveře. Spíše je však pootevřela, neboť se dalo rozpoznat, že s někým mluví, i když slovům nebylo rozumět, ale hlas návštěvníka k nim nedoléhal. Pak se dveře otevřely a cizinec přešel přes práh. Přímo před očima viděla scénu, kdy cizí muž stojí za dveřmi, chvilku s matkou rozmlouvá a pak ji škvírou mezi dveřmi pistolí s tlumičem zastřelí. Ale to by slyšela, ne? Jak matka padá k zemi. Pokud to však byl profesionál… Napínala uši, jak mohla, aby rozpoznala kroky Smithova vraha. Už byl docela blízko. Rázem se na prahu kuchyně objevila cizí noha.
"Překvapení!" usmál se na ni Toshiro zvesela.
Zaplavila ji úleva. To teplo, které vždy cítila, když byla s Toshirem, pomalu prostupovalo jejím tělem. Netrvalo dlouho a dosáhlo až ke konečkům prstů. Aniž by si to uvědomovala, na tváři se jí objevil široký úsměv.
"Toshiro!" vykřikla Kisame rozjařeně.
Viola jej zdravit nemusela. Řekli si to pohledem, který mluvil za vše.
"Nazdar cácorko! Doufám, že mi tady Violu moc nezlobíš," podíval se na Kisame naoko přísně.
"Já a zlobit? Nikdy!" předstírala sestra, že se hluboce urazila.
Matka je jen s úsměvem pozorovala. Přijmout Toshira do rodiny nebylo těžké. Jak se tam jednou ocitl, zaujal nezastupitelné místo a každý s ním už počítal. Bylo nemyslitelné, aby se ocitl někde jinde. Yuzu si získal docela snadno a přímo ji okouzlil, než aby za jeho činy mohla pozorovat nějaké skryté a temné úmysly.
"No to doufám," pokračoval Toshiro jakoby to byla nějaká hra. "Však si to taky pohlídám. Teď se uvidíme častěji. Budu dělat sestře osobního bodyguarda," mrkl na ni.
Šibalsky se na něj usmála. "Ta bodyguarda nepotřebuje," mávla nad tím rukou. "Zato já jsem tady ta malá a bezbranná…"
"Kisame!" okřikla ji matka pohoršeně. "Ber na Violu ohledy! Copak nechápeš, čím si prochází?"
Viola viděla odpověď jasně vepsanou na sestřině tváři. Kisame však nahlas nic neřekla. Nechtěla se před Toshirem převádět jako bezcitná mrcha. Nebylo těžké uhodnout, že stejně jako ostatní Violiny věci i jejího přítele chtěla ta malá samaritánka jen a jen pro sebe.
Zanedlouho všichni čtyři vyrazili na cestu. Jak se ukázalo, matka je všechny chtěla vzít do školy autem. Toshira pozvala na místo spolujezdce a ten samozřejmě nemohl odmítnout. Tentokrát však Viole nebyla dopřána klidná cesta. Hovor se celou dobu točil kolem ní. Neměla šanci na chvíli vydechnout.
"S otcem jsme se domluvili, že na tebe osobně dohlédnu," říkal právě Toshiro. "Vyšetřování už začalo a v této fázi nemůžeme nic nechat náhodě. Ještě jednou se omlouvám za jeho chování. Nevím, co to do něj vjelo, ale už se to nebude opakovat…"
V jeho hlase slyšela opravdovou lítost. Špatně snášela fakt, že sedí na zadním sedadle a nevidí mu do tváře. Nemohla jej obejmout, utišit, že se nemá za co omlouvat, protože za to přece nemůže.
"…Promluvil jsem s ním a nakonec jsem ho přesvědčil, že by bylo dobré dát ke škole hlídky, které by monitorovaly okolí," pokračoval. "A pak nechají sledovat váš dům, jelikož ze záznamů ze sebeobrany si mohl zjistit tvé bydliště. Navíc jsem se zavázal, že tě odteď denně zavedu do školy a zpátky. Pokud ovšem nebude mít tvoje mamka něco proti."
"Ale vůbec ne," ozvala se Yuzu okamžitě. "Budu jenom ráda, když budu vědět, že je s někým, koho znám."
"Škoda, že ve škole s tebou nemůžu všude chodit…" poznamenal Toshiro jakoby mimochodem.
"Stejně tam budu s Tatsuki," opáčila Viola nevzrušeně. Měla sice strach, ale až tak to neprožívala. Nemyslela si, že by se jí zrovna ve škole mohlo cokoliv stát.
"No jo, ale ani tak se od ní nehneš, rozumíš?" nedal se. "Možná to zní nesmyslně, ale na místě plném lidí se skryje jakoby nic."
"A ne abys o volné hodině trajdala někde sama," přisadila matka svou. "Kisame už jsem to taky říkala. Zůstaneš pěkně v areálu školy. Nejlíp v budově," dodala starostlivě.
"Až tě doprovodím domů, tak se půjdu podívat na stanici."
"Ne, abys někomu otvírala, až budeš sama doma."
"I kdyby to byl soused odvedle. Dovnitř nepouštěj nikoho, kdo si sám neodemkne."
"Nebav se s cizími lidmi. I kdyby ti říkali, že jsou učitelé."
"A taky nechoď za studenty, když ti řeknou, že tě někdo hledá…"
Připadala si jak malomocná. Proud rad a připomínek byl nekonečný. Ti dva se spolu náramně doplňovali. Viole skoro přišlo, že se na ni společně domluvili. Naštěstí ke škole dorazili za pár minut a přednáška skončila.
Již tradičně se s Toshirem rozloučili polibkem před třídou. Od té doby, co s ním chodila, na ni Tatsuki odmítala čekat před školou. Naposledy se na něj usmála a chystala se k odchodu. Chytl ji za ruku a ještě chvíli ji podržel. "Kdyby se cokoliv stalo, tak mi zavolej," řekl vážně.
Otráveně se na něj podívala. "Nejsem z porcelánu. A vím, co dělám," dodala, protože jejím slovům evidentně nevěřil.

Toshiro by mě asi zabil, kdyby věděl, že jsem se potulovala sama po chodbách, uvažovala v duchu, když už seděla v bezpečí učebny. Jak ale mohla tušit, že mají hned první hodinu změnu? Místo laborek je poslali do jakési třídy.
Profesor Aizen rázně nakráčel do třídy. Rychle se s žáky pozdravil a už rozdával papíry. Viola nejprve nechápala, ale pak jí to s hrůzou došlo. Slibovaný test z chemie! Jak na něj mohla zapomenout? Úplně se jí vykouřil z hlavy. Nervózně sledovala učitele, jak obchází zbytek třídy. Podívala se na papír před sebou. Výsměšně se na ni šklebila bílá, nepopsaná strana. Věděla, že na druhé pak najde seznam otázek k vypracování. Test na celou hodinu. Paráda…
Aizen předstoupil před katedru a hlasitě si odkašlal. "Máte na to celých 45 minut. Můžete otočit papíry. Prosím začněte."
Třídou zašumělo, jak každý obrátil svůj papír.

1. Vyjmenuj prvky V. A skupiny a napiš jejich stručnou charakteristiku.
2. Výskyt dusíku.
3. Napiš elektronovou konfiguraci dusíku.
4. Vznik amonné soli (obecně+ konkrétní příklad).
5. Pojmenuj oxid a napiš jeho vlastnosti - NO2.
6. Vlastnosti, využití a vzorec kyseliny dusičné (+ prostorové uspořádání atomů v molekule).
7. Napiš 2 rovnice přípravy kys. dusičné.
8. Které minerály obsahují fosfor?

Tak to šlo dál až k otázce s číslem 23, kde se na ni usmívaly dva sloupečky sloučenin na pojmenování a 5 rovnic na vyčíslení. Otázky ještě jednou rychle proletěla. Nejasně si vzpomínala, že něco takového brali. Dávala v hodinách pozor, ale tohle bylo tak nečekané! Nestihla si to před testem ani přečíst. Z hlavy se jí všechno vykouřilo. Odevzdaně si oddechla a pustila se do závěrečné otázky. Někde začít musela…
Čas ubíhal a otázky, na něž znala odpovědi, kvapem ubývaly. Zanedlouho strnule seděla s propiskou mírně zdviženou nad papírem, připravenou kdykoliv začít psát, a zaraženě zírala do papíru. Písmena na něm už nevnímala. Trápily ji jiné starosti. Vždyť jsem to předtím už jednou věděla. Učila jsem se to! Tak proč si teď na nic nevzpomínám? Kdyby se v testu nesetkala s otázkami věnovanými jednotlivým prvkům, stěží by je mohla vyjmenovat. V ten moment si nedokázala vybavit ani tu periodickou tabulku.
Nervy pracovaly. Pomalu si okusovala nehty. To zase bude… Už viděla, jak bude při kontrolování za blbce. Vždy to tak dělali. Jednu hodinu psali test, následující jej opravovali. Každý s horší známkou, než trojkou, musel psát opravnou verzi. Přímo před sebou viděla poškrtanou písemku a obří nedostatečnou zakroužkovanou v jejím rohu. Učitel si bude stěžovat, jak špatně dopadli a namátkově ji bude vyvolávat, aby na zadané otázky odpovídali.
"Otázka číslo jedna. No, Yagami."
Překvapeně sebou trhla. Přistižená při činu. Moment, vždyť ale neopisovala! Zmateně se rozhlédla po třídě a zjistila, že profesor právě zapisuje do třídní knihy. Takže to, co viděla, byla vize? Musela být. Smutně se na test podívala. To tedy dopadne. Náhle jí však hlavou probleskla myšlenka, až se toho sama zalekla. Byla tak špatná, zvrácená, ale jak se tam jednou objevila, stále znovu se vracela. Pokoušela ji, lákala. Bylo by tak snadné nechat se jí unést. Ale to by byl přeci podvod, napadlo ji okamžitě.
Hrdinně jí vzdorovala, ale jak šel čas neúprosně dál, na mysli jí vytanuly i argumenty, která zvrácenou myšlenku podporovaly. Ve školním řádu ale nic takového není. Ani žádné obecné pravidlo se proti této možnosti nestaví. Žáci přeci mají podat výkon odpovídající jejich schopnostem. A když už byla u těch schopností… Teoreticky vzato by se pak o podvod nejednalo.
Bránila se, ale do konce testu zbývalo ubohých deset minut. Nakonec nervózně polkla a na okamžik zavřela oči. Síla myšlenky způsobila, že se rázem ocitla na místě. Znovu na ni z papíru koukala obří nedostatečná.
"Nevíte?" ozval se sarkastiky učitel. "Jistěže ne. Jak byste mohla? Váš test byl jeden z nejhorších. Tímto jste mne hluboce zklamala… Zeptáme se tedy někoho jiného. Luiso?"
"Mezi prvky V. A skupiny patří dusík a fosfor, což jsou nekovy, dále arsen a olovo - polokovy, a jeden kov, což je bor," spustila ihned Luisa se značným uspokojením v hlase, že ví něco, o čem nemá Viola ani tušení. "Tyto prvky se zkráceně nazývají p3 prvky a ve valenční vrstvě mají pět elektronů, jejichž konfigurace je…"
Ruka se okamžitě začala míhat po papíře, na němž zůstávala stopa po propisce, jak psala. Rychle škrábala slova, která před okamžikem vyslechla ve své hlavě. Zbytek testu pak byla hotová brnkačka. Přesto se po jeho skončení neubránila pocitů provinění.
"Si dneska nějaká zamlklá," otočila se na ni Tatsuki později o přestávce. "Neříkej mi, že tě ta písemka tak vzala. Ty ses to určitě naučila i pozpátku, jak tě znám."
Viola na to raději nic neříkala.
"Ale né," zaúpěla Tatsuki, když si všimla, jak se k nim davem prodírá Toshiro. "Čas jít. Uvidíme se na biologii," mávla na kamarádku a chystala se k odchodu.
Viola se zarazila. "Na biologii? Vždyť máme dějepis," ohradila se.
"Změna. Dějepisář si zlomil nohu," mrkla na ni Tatsuki a v mžiku zmizela.
Biologie? Teď?! Nepřicházelo v úvahu! Kurosaki si pro ně přichystá určitě zase nějaké překvapení. Zabývat se tím však nemohla, neboť se vedle ní rázem zjevil Toshiro.
"Proč jsi mi neřekla, že máte hodinu jinde?" spustil okamžitě.
"Nevěděla jsem to."
"A to jsi mi nemohla zavolat?"
Otráveně si povzdechla. "Nejsem malá…"
"Ale ten chlap se tě pokusil dvakrát napadnout. Vlastně to už jednou udělal, takže to od tebe byla značně nezodpovědné a…"
"Příště se ozvu, ano?" skočila mu do řeči. "Vím, že jsem měla a omlouvám se. Nechtěla jsem ti přidělávat starosti," řekla unaveně.
Něžně se na ni usmál. "Odpuštěno," zašeptal, než se políbili.

"Skvělý. Kurosaki se tím nápadem vážně vytáhnul," říkala právě Viola cestou domů.
"Neboj se, já taky nejsem zrovna dvakrát odvázaná z vidiny spolupráce s tou uječenou krávou," reagovala Tatsuki okamžitě a téměř prskala, když se zmiňovala o Luise. "Nechceš si to vyměnit?" zeptala se a následně se kousavě zasmála.
"Ne," konstatovala Viola suše. Pokud si měla vybrat mezi tím idiotem a Lusiou, Leito stále vítězil. O moc to však nebylo.
"Určitě to nebude zas tak hrozný," přispěl Toshiro do vínku. "Když tě bude moc prudit, tak mu maximálně pohrozíš, že si to s ní m pak vyřídím," dodal a samolibě se usmál.
"Prosim tě, ty si ty svý rozumy taky nech pro sebe," vyjela na něj Tatsuki okamžitě.
"Udělal jsem snad něco?" ohradil se Toshiro dotčeně.
"Jo. Narodil ses."
Tatsuki už otvírala pusu, že bude pokračovat a Toshiro ji chtěl rychle předběhnout, když se do toho vložila Viola. "Ticho! Už se nehádejte. Berte na mě ohledy." Oba okamžitě sklapli a stáhli se do pozadí.
Viola jim za to byla vděčná. Z těch jejich hádek ji už bolela hlava. Stejně to bylo divné, že ti tři kráčeli společně. Tatsuki se však rozhodla, že dnes na návštěvu k Viole půjde. O tom žádná. Poslední dobou na sebe ty dvě měly tak málo času! Navíc to Toshirovi patřilo. Uvnitř ji těšilo, že to od Tatsuki pořádně slízne. Neměl se před Tatsuki zmiňovat o tom napadení. Na druhou stranu ji to však ještě víc utvrdilo v tom, že k Viole prostě musí.
Violu však víc trápilo něco jiného. Kurosaki jim dnes přichystal další ze svých překvapení. Poprvé ji dnes napadlo, jestli jim to náhodou nedělá schválně. Sdělil jim totiž novinku, která je potěšila stejně, jako když se v prvním ročníku dozvěděli, že jeden týden budou záchody v polovině budovy z rekonstrukčních důvodů uzavřeny. Zapomněli jim ovšem říci, že na ně teď nesmí chodit, jelikož se ucpal odpad a v případě spláchnutí by na ně mohla klidně vyskočit jistá hnědá hmota…
V rámci utužování kolektivu si vymyslel takzvané ročníkové práce, které by měly být každá za jedno pololetí. Tématem měli být ptáci, k nimž se mezitím dopracovali. Součástí této práce také mělo být pozorování jak z laboratoří, tak z okolí jejich bydliště. Měli na ní systematicky pracovat zhruba dva měsíce a odevzdat ji nejpozději tři týdny před pololetním vysvědčením. Samozřejmě, že to však nebyla samostatná práce, nýbrž úkol pro skupiny, které měly být přesně tak, jak se téměř před měsícem rozlosovali. Pro Violu to znamenalo jediné - společná práce s Leitem.
Vůbec se na to netěšila. Už předem tušila, že se spolu budou jenom hádat. Z té představy byla tak akorát otrávená. Snažila se na to moc nemyslet. Nechtěla, aby ji ostatní, obzvláště ti dva, viděli ve špatné náladě. Musela být silná, i když se jí ve skutečnosti kolena rozklepala nervozitou.
Před domem se s Toshirem rozloučila dlouhým polibkem. Tatsuki si musela nahlas odkašlat, protože na ni úplně zapomněli. Při otevírání dveří se Viola snažila skrýt svůj ruměnec. Dívky pak vklouzly dovnitř a nějaký ten čas měly samy pro sebe, dokud se neměla vrátit Kisame.
"Musíte se spolu tak ocucávat? Je to nechutný!" říkala Tatsuki naoko zhnuseně. Ve skutečnosti se ptala jen tak žertem. Fakt, že její kamarádka chodí s naprostým idiotem, dávno vstřebala.
Viola její hru snadno prokoukla. "To láska, milá zlatá," opáčila a následně se zahihňala.
"Láska? To je jen pro holky!" mávla nad tím Tatsuki povýšeně rukou.
Obě se rozesmály. Vyprskly smíchy naprosto spontánně a dlouho nemohly přestat. Vždy, když jedna přestala, druhá to nevydržela a smála se znovu. Po chvíli je už pořádně bolela břicha a ani jedna nemohla popadnout dech. Tatsuki však nakonec zvážněla a Violu rázem všechen humor přešel. Věděla, k čemu se schylovalo. Zhluboka se nadechla a pomalu začala vyprávět svůj příběh, aby tak odpověděla na Tatsukinu nevyřčenou otázku.
Viola mluvila klidně. Samotnou ji to překvapilo, jak je najednou lehké o tom problému hovořit. Myslela si, že to bude složité. Že se bude zadrhávat. Ona však mluvila plynule. Jako by říkala nějakou pohádku. Bez emocí, bez zbytečných slz. Tatsuki ji nepřerušovala. Možná na to na tom bylo nejlepší a nejspíše jí to nejvíce pomáhalo.
"Copak… ty nemáš strach?" zeptala se Tatsuki užasle, když Viola skončila.
"Ovšem, že se bojím, ale … Nemůžu se přece okolnímu světu vyhýbat. Jak bych jednou odešla, už bych se nemusela vrátit," přiznala svou obavu.
"Ale no. Pojď sem," natáhla k ní Tatsuki ruce a dívky se objaly.
V ten moment zachrastily klíče v zámku. Kisame, blesklo Viole hlavou. Nepletla se. Myslela si, že ji matka odvede až nahoru, ale nejspíš neměla dost času, tak Kisame přivezla jen před dům. Dole byli přeci policisté, kteří tam pro všechny případy hlídali. Blond hlava zanedlouho nakoukla také do obýváku, aby zjistila, zda doma vůbec někdo je. "Kde mám jídlo?" spustila okamžitě, aniž by Tatsuki pozdravila.
"Udělej si sama," odpálkovala ji Tatsuki. Ani ona si nechtěla hrát, jaké to jsou kamarádky. "Jsi na to dost velká," dodala, když si Kisame přeměřila. "Kolik, že ti je?"
"Devět," odvětila Kisame kysele. "A Viola se o mě má starat."
"No a?" ohradila se Tatsuki. "Viola teď má těžký období. Mohla bys jí to ulehčit."
Schylovalo se k další hádce. Viole bylo upřímně jedno, co ty dvě spolu měly nebo neměly. Štvalo ji to. Štvalo ji, jak se kvůli ní všichni hádali. Už ji unavovalo, jak z ní dělali chudinku, která se o sebe nebyla schopná postarat. Jako by ani nemohla říct svůj názor. Musela se teď chovat podle určitých pravidel, podle nichž bude jen pasivně přihlížet a bojovat za sebe nechá ostatní. Ji už to ale nebavilo. Nechtěla se dál podřizovat ostatním.
"Tatsuki. Tatsuki! Nech toho. To je dobrý. Já jí něco nachystám."
"Cože?" kamarádka na ni nevěřícně zírala. "Proč? Vždyť tě jenom komanduje! Navíc na to máš plný právo. Máš přece právo na klid."
Viola ji ale neposlouchala. Zvedla se a šla do kuchyně, aby něco narychlo splácala dohromady. Kisame se na Tatsuki vítězně ušklíbla.
"Už mě nebaví, jak se kolem mě každý hádá. Bolí mě z toho akorát tak hlava a jsem pak otrávená. Prostě to teď nech být," řekla, když za ní Tatsuki přišla do kuchyně. Ta se na ni nesouhlasně dívala.
"Prosím tě, dej mi to," přišla za Violou a vzala jí práci od ruky. "Běž si sednout, když jinak nedáš."
Viola se zarazila. Přešla to však bez protestů. Sedla si ke stolu vedle Kisame a chvílemi Tatsuki navigovala, když nevěděla, kde se co nachází. Netrvalo dlouho a Kisame spokojeně jedla.
"Já du," rozloučila se Tatsuki po chvíli. "Už sem stejně měla být doma. Ráda bych tu zůstala dýl, ale bohužel. Drž se," řekla mezi dveřmi.
Viola ji beze slova mávla a vrátila se do kuchyně.
"Ty musíš mít taky debilní kamarádky," pronesla Kisame hned, jak se objevila mezi dveřmi. "Ta má pořád nějaký připomínky. Je to stejná kráva jak ty. Taky dokáže všecko zničit…" Kisame se zarazila. Chtěla se s Violou hádat, vytmavit jí všechno, co udělala, co zničila, ale Viole se místo nenávistného pohledu po tváři rozlil široký úsměv. Naprosto opačná situace než očekávala.
"Kisame," začala Viola opatrně, "ty nikdy nezklameš." Šibalsky mrkla na sestru a s úsměvem se pustila do umývání nádobí. Nechala Kisame o samotě v naprostém šoku s jejím zmatkem. Otočila se k ní zády a dál si jí už nevšímala. Radostně si začala pískat. Přece jen se našel někdo, kdo na ni nebral ohledy.