close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Průšvih

16. března 2010 v 7:29 | katHys |  Jedou za čas šílím...
Ne, tohle jsem si vážně nemohla odpustit. Ovlivněná knihou, kterou právě čtu... Potřebovala jsem změnit téma. Psát o něčem jiném, než o trápení. Chtělo to něco krásného, milého ... nečekaného, dobrého. Na tenhle moment příběhu si všichni ještě asi nějaký ten čas počkáte, ale stejně víte, že k tomu dojde, tak proč to skrývat. Nemůžu si to nechat pro sebe. Tímto si tedy dovoluji přeskočit pár kapitol a ukázat vám, jak se jeden vztah začal hroutit a druhý právě začínal. Příjemné čtení. :)
PS: Není to zas tak dlouhé...

Nejraději by ho v ten moment něčím pořádně praštila. Jak jen milovala tu jeho úžasnou schopnost všechno zničit, když už se zdálo, že spolu mohou nějak vycházet! Svou touhu nicméně potlačila. Udržela ji na uzdě a pro jistotu ještě o centimetr přitáhla otěže. Ze polesného soužití se svou sestrou se naučila jednu velmi užitečnou věc - potlačit své pocity. Nejdřív tlumila jen zlost, poté smutek a postupem času odešlo do pozadí vše, co cítila. Na popularitě jí to moc nepřidalo, jelikož pak působila jako ta chladná a bez citu. I teď to dusno uvnitř mistrně skryla do nejspodnější přihrádky svého nitra. Jak se říká, zavřela hubu a držela krok. Otráveně se vrátila k práci.

Už to dál nemohl snášet. To ticho ho pomalu ubíjelo. Viděl na ní, že jí něco vadí, ale stále nic neříkala. Trvalo to minuty a tikot hodin jasně naznačoval, že pokud to takhle půjde dál, napětí a ona hustá atmosféra, že by se dala krájet, mezi nimi ještě nějakou tu chvíli zůstane.
"Co je?" zeptal se, když už to nemohl vydržet.
Tázavě se na něj podívala. To nadzvednuté obočí jej bůhvíproč rozčilovalo.
"Nic. Co by se dělo?" odvětila nevinně.
"Hele Violo, nehraj to na mě…" nenechal se odbýt. "Vím, že tě něco štve. Vybal to."
"Ty toho prostě nenecháš. Když říkám, že nic, myslím tím nic.," naježila se jako kočka.
"No jak myslíš…" připustil nakonec. Neměl náladu se s ní znovu pohádat. Ona jeho pocity zřejmě nesdílela.
"Co máš za problém?" bojovně na něj okamžitě vyjela.
"Já nemám problém."
"Nevypadá to tak."
"Proč ne?"
"Protože tady na mě jenom útočíš."
"Cože? Já?" Tak tohle obvinění ho pořádně zaskočilo. "Ty tady máš nějakej problém. Proč to teda rovnou nevybalíš místo toho, abys tropila scény. Do toho! Co tě štve?"
Viděl na ní, jak se sebou bojuje. Chvíli se zdálo, že to opět přejde a vrátí se k tomu mučivému mlčení, ale nakonec zvítězily emoce, která zažehly plamen, jímž náhle vzplála.
"Víš co mě štve? Vážně to chceš vědět? No tak dobře, já ti to teda řeknu. Ty! Ty mě štveš. Už mě nebaví, jak musím všechno dělat sama. Já se tady dřu jak mezek, ale co dělají ostatní? Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že jsi jiný! Ne, nic neříkej! Ty jsi ještě horší. Nejen, že nic neděláš, ale navíc máš ještě pitomé poznámky, které mě akorát tak rozčilují a urážejí."
Rozčilením vstala a rozhodila papíry na stole. Celá jejích několikahodinová práce se rázem válela po podlaze. Sotva to však vnímal. Udivilo ho, čeho byl právě svědkem. Bylo to tak nečekané, vzácné, jedinečné. Uvědomoval si, že se mu naskytlo něco, co zažilo jen pár vyvolených. Bylo mu dovoleno nahlédnout pod povrch. Podívat se, jaká doopravdy je. Přesto si tu chvíli nemohl náležitě vychutnat. Právě ho obvinila z něčeho, co ho znatelně dotklo.
"Já že nic nedělám? Já že mám blbý poznámky? A kdes na to prosimtě přišla? To ty seš ten, kdo tady dělá obličeje, hraje si na ublížeou a má samý jedovatý kecy! Jestli si to ale nemyslíš, tak pojď sem a řekni mi to do očí." Při poslední větě bojovně vstal.
Nebojácně přišla až k němu. Chvíli si beze slova hleděli do očí.
"Ty…ty…" snažila se najít vhodná slova, ale nedokázala najít nic, co by vystihovalo její pravé pocity.
Byl naštvaný. Zlost mu pulzovala v žilách, ale zároveň jím proudilo něco jiného. Teprve později si uvědomil, že je to vzrušení.
"Ty…" vydechla. Náhle ucítil její rozhořčený dech na své tváři. Byla tak blízko. Možná až příliš. Je krásná, když se zlobí, napadlo ho bezděky, když se utápěl v jejích studánkách. A rty. Má je tak svůdně vykrojené…
Au! Bolestivý políček přiletěl náhle a nečekaně. Jeho mozek si ještě ani nestihl pořádně uvědomit, že se právě spontánně políbili. V mžiku byl zpět při smyslech. Návrat do reality byl krutý.
Mlčky na sebe zírali.
"Myslím, že bys měl jít," řekla posléze, když se jejich oči rozešly. Dál se na něj snažila nedívat.
Bez protestů si sbalil svých pár švestek a okamžitě opustil její byt. Teprve venku mohl volně dýchat. Co to sakra…? Mlhavě si snažil vybavit okamžik, kdy se jejich rty setkali. Přísahal by, že mezi nimi cítil to napětí. A co to pak viděl v jejích očích? Byla tam zlost, jistě. Také byla pořádně překvapené, ale to on byl taky. Ta facka bolela. K tomu všemu tam však viděl ještě něco jiného. Že by touha? Chtíč…? Lítali v tom. Pořádně.
Tak tohle bude průser…

Jop! ^^ No, tak já idu do školy děcka... :D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 neposedné slůně* | Web | 16. března 2010 v 14:52 | Reagovat

Ty jo líbí se mi to! Moc se mi to líbí! Dočetla jsem to až do úplného konce a je to dokonalé! Má to pokračování? Snad jo!^^

2 Zmražená Opice | Web | 16. března 2010 v 18:39 | Reagovat

Zase jsem to četla ve škole, a zase píšu až doma :D Je to hezké, a teď se těší na další kapitoly ještě víc než předtím!

3 Polgara | Web | 17. března 2010 v 9:15 | Reagovat

Přečteno ve škole o dvou záživných hodinách ICT :-).
Ty umíš čtenáře pěkně navnadit. Čekání na kapitoly je sice dlouhé, ale výsledek pak stojí za to. Máš pravdu, není to tak dlouhé.

4 Kikulka | Web | 17. března 2010 v 17:42 | Reagovat

Musím uznat, že za přečtení to stálo, stejně jako ostatní tvé články(:D ještě se k tomu dokopat).

5 Awia | Web | 17. března 2010 v 22:28 | Reagovat

[1]: neposedné slůně*: :-D Díky. Jedná se o část z příběhu, který píšu. Přesněji o povídku Blue Eyes, kterou si můžeš přečíst po kliknutí na odkaz "povídky" v horním menu, poté "kapitolové" a Blue Eyes. Jednotlivé kapitoly jsou ale dlouhé. Tohle je docela krátký text na to, co obvykle píšu.

[2]: Zmražená Opice: Děláš ty to vůbec nějak jinak? :-D Mi přijde, že ne, čéče, jak to tak poslouchám... No já se taky těším. Třeba mě to nakopne. Třeba ne.

[3]: Polgara: Dokážu si představit, jak byly ty hodiny ICT zábavné. :D
Jak dlouhé? Náhodou, poslední dobou jsem přidávala co týden. A ráda bych to i do budoucna udržela a nějak se na tom ustálila, ale ne vždy se zadaří. Navíc ty víš něco málo o tom, jak mám teď pořád testy, tak pomlč jo.

[4]: Kikulka: :-D Jo s tím mám taky problém. Já než něco přečtu a pak ještě nechat koment, který si samozřejmě třikrát smažu, než se mi podaří řádně odeslat (a je pak taky třikrát kratši xD)

6 Zmražená Opice | Web | 25. března 2010 v 18:42 | Reagovat

[5]: No jo, poslední dobou to většinou čtu ve škole... Ale já za to nemůžu :) Ty to vložíš vždycky přesně tak, abych si to mohla přečíst nejdřív ve škole, a nikdy k tomu nestihla napsat komentář :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.