17. března 2010 v 18:24 | katHys
|
"Tak si to sjedeme ještě jednou," pokračoval ten muž neúprosně dál. Shlížel na ni chladnýma očima, díval se na ni svrchu a z každého jeho slova bylo slyšet nepřátelství.
Co se to děje, ptala se sama sebe pořád dokola. Měla tady najít klid a bezpečí. Proč tady tedy nic takového nenacházela? Seděla přikovaná na židli. Nebyla sto se pohnout. Připoutal ji tam strach, který ji nedovoloval se pohnout ani o píď. S rozšířenými zorničkami vystrašeně zírala na onoho muže, který jí měl pomoci, ale doposud ji jen strašil. Přecházel sem a tam, majestátně, jako nějaká vyšší bytost. Připomínal jí hladového lva v kleci. Lva, který se procházel za mřížemi, prohlížel si všechny ty lidi, co se na něj přišli podívat, a díval se na ně jako na kořist. Slabé, pomalé, snadno polapitelné. A čím dál za těmi mřížemi hladověl, tím byl mrzutější a nerudější. I Rokurovi Midorikawovi docházela trpělivost a šlo to na něm dost dobře znát. Ani se to nesnažil maskovat.
"Když jste se dozvěděla, že je vaše sestra již doma, rozhodla jste se jít tedy taktéž domů," opakoval její vlastní výpověď. "Zkrátila jste si cestu parkem i přes veškerá upozornění, která na vás volala z televizí, novin, rádií… Bylo to všude. Planá média varování ale vy jste se přesto rozhodla, že půjdete prázdným parkem, daleko od lidských obydlí a jakéhokoliv útočiště. Sama," konstatoval suše. I když v jeho hlase nezazněla ani špetka ironie, sarkasmus z jeho proslovu jasně vyplýval. "Po nějaké době jste shledala, že nejste sama. Otočila jste se, uviděla za sebou neznámého muže a začala utíkat. Proč?"
Vyjeveně na něj zírala. Nevěřila, co právě slyšela. Proč?! Jak může položit tak stupidní otázku?
"J-já… já… Měla jsem strach," vykoktala zmateně.
"A proto jste začala utíkat?"
"Ano," odpověděla po pravdě.
"I když jste toho muže vůbec neznala? Mohl to být kdokoliv. Obyčejný občan, který se náhodou ocitl ve stejný čas na stejném místě. Třeba vám vůbec nechtěl ublížit a vy jste přesto začala utíkat."
"Pronásledoval mě. Napadl mě, ohrožoval nožem a chystal se mě zabít!" vykřikla zoufale, ale Rokuro nad tím nehnul ani brvou. Jeho kamenná tvář zůstávala dál neproniknutelná a shlížel na ni tím samým ledovým pohledem. O co mu jde? Co mají všechny tyhle otázky znamenat?
"Byla jste napadena a neohlásila jste to na policii?" zeptal se s nadzvednutým obočím.
"Bála jsem se…" zamumlala spíš pro sebe, ale Rokurovi její slova neušla.
"Aha… Bála jste se. A dnes jste se s tím samým člověkem, co vás tehdy v parku ohrožoval nožem, setkala znovu. Na hodině sebeobrany," dodal sarkasticky a Viola na něm jasně viděla, že jí nevěří. Co je to? Všechno je špatně…
Viola se Toshirovi svěřila úplně se vším. Jak to celé začalo, přes setkání s Akimachim, až k momentu, kdy se objevila u dveří jeho domu. "Nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít," zakončila své vyprávění a opět se nekontrolovatelně rozvzlykala. Toshiro se ji snažil uklidnit. Objal ji a konejšivě hladil po vlasech. Když se alespoň částečně uklidnila, vstal a začal se oblékat. "Kam jdeš?" zeptala se zmateně s panikou v hlase.
"Spíš kam jdeme," opravil ji. "Ty jdeš se mnou taky."
Nechápala. Zmizel v chodbě. Zaslechla řinčení klíčů, jak odemykal dveře. Zanedlouho se vrátil. V ruce nesl její boty a přes ruku měl přehozenou koženou bundu.
"Na, obleč si to," hodil ji bundu do náruče. Ani si neuvědomila, že ji obul boty obdobným způsobem, jako ji předtím zul. Připadala si jako nějaká malomocná.
"Co to-?"
"Pšt," přerušil ji. "Nejdřív si obleč tu bundu. Venku je už docela chladno."
Venku? Kam to proboha chtěl jít?
Podíval se na hodinky. "Fajn, máme ještě čas. Táta by měl být kanceláři." Zmateně na něj zírala. "Jedeme na stanici," oznámil jí, když se k ničemu neměla. "Sepíšeš výpověď a podáš žalobu. Ten chlap je očividně nebezpečný a pokud byl na kurzu sebeobrany, nebude pro něj těžké, aby si tě našel."
Musela uznat, že má pravdu. I ji samotnou to už napadlo. Dokonce i Smith o tom mluvil a předtím se přece sama rozhodla, že půjde k Toshirovi právě pro jeho spojitost s policií. Na stanici jí určitě pomůžou. Vzala Toshira za ruku, kterou k ní natáhl, a mírně se na něj usmála. On jí úsměv oplatil. Vyšli spolu na dvůr a poté zamířili ke garáži.
"Není to sice daleko, ale bude to lepší, než jít pěšky," řekl, když otvíral vrata od garáže. Uvnitř bylo místo pro dvě auta. To blíž k nim bylo prázdné a na druhém plácku na ně čekala tmavá nablýskaná Toyota. Zapípala, když ji Toshiro odemknul dálkovým ovládáním. "Táta vydělává docela dost. Oficiálně ji mám dostat až k osmnáctinám," pochlubil se a otevřel jí dveře na místo spolujezdce.
Sedla si. "Nemůžeš řídit," poznamenala tiše, když se objevil na sedadle vedle ní.
"Řidičák sice ještě nemám, ale řídit umím. Navíc mám povolení s ním jezdit v případech, když je to nezbytně nutné. Teď to je nezbytně nutné." Nastartoval a elegantně vyjel na příjezdovou cestu. Tam se zastavil, dálkovým ovládáním namířil na vrata, která se začala automaticky zavírala za skřípotu štěrku pod koly vyrazili.
Toshiro byl dobrý řidič. Za volantem rozhodně nesděl poprvé. Divoká jízda městem se nekonala. Jel sice o něco rychleji, než mu kdejaká značka ukazovala, ale uvnitř vozu to bylo sotva patrné. Viola téměř ani nezaznamenávala, kdy jedou a kdy stojí. Danou situaci si vždy uvědomila až v okamžiku, kdy se rozjeli.
Jako obvykle, když jela v nějakém dopravním prostředku, se dívala z okna. Byl to její zvyk už od dětství. První stupeň školy ji vozila matka a ta bývala zaměstnaná myšlenkami na práci, která ji čekala. Neměla si s kým povídat. Pokud se jí matka na něco zeptala, byla to rarita. Obvykle se však její dotazy týkaly kontroly svačiny nebo tělocviku. Jednu dobu pak musela jezdit autobusem. To když byla matka v porodnici. Část cesty sice mívala se spolužáky, ale ti už měli vlastní party a nevítali ji zrovna přívětivě. Vycítila z nich nepřátelství a dál už za nimi nechodila. Později ji opět vozila matka společně s malou Kisame. V té době nesměla mluvit, protože auto bylo zaručená metoda, jak tu neposednou neplechu uspat. Co pak Yuzu nastoupila znovu do práce, vozila ji málokdy. Školka stála opačným směrem a ona by si tím musela zajíždět. Tento problém už sice padl, ale přesto Viola dál jezdila povětšinou sama hromadnou městskou dopravou. Podle matky už na to byla dostatečně velká a navíc měla jít sestře příkladem.
Stejně budovy míhající se za oknem neviděla. Do očí se jí opět hrnuly slzy a ona tak měla rozmazaný obraz. Naštěstí od ní Toshiro nechtěl žádnou asistenci při řízení. Nebyla by toho schopná. Myšlenkami se nacházela úplně někde jinde. Neustále se vracela k tomu, co se právě odehrálo. Útěk před Akimachim, vize, rozhovor s Toshirem… Téměř tomu odmítala uvěřit. Jak se mohlo něco takového stát? To přece není možné! Jak se jí mohl celý svět zhroutit v jeden jediný den? Celou svou naději upírala na jeden jediný bod v budoucnosti. Na místo, kde by ji mohli ještě zachránit.
V ten moment svou schopnost nenáviděla jak snad nikdy předtím. Proč zrovna já, ptala se sama sebe po tolikáté. Kdyby ji neměla, ušetřila by si tím tolik starostí… Ale tenkrát tě přece zachránila, ozval se slabounký hlásek na protest. Mlč! okřikly jej stovky dalších. Ano, párkrát jí její vize pomohly, ale kde byly v momentě, kdy je potřebovala? Jak to, že ji nevarovaly více předem? Možná, že naučit se svou schopnost ovládat neznamená všechno, ozval se opět ten hlásek. Věděla, že má pravdu, že své schopnosti křivdí, neboť jí tolikrát pomohla, ale přesto si to momentálně nedokázala připustit.
"A do háje," uniklo Toshirovi asi po pěti minutách jízdy. Právě jí před chvilkou říkal, že jsou téměř na místě. Přesto u žádné policejní stanice nestavěli. Proč tedy zpomalujeme? V tom to spatřila. O kousek dál na ně mávali dva strážníci.
Toshiro zajel poslušně ke kraji vozovky, kde zastavil. Předtím si ještě stačil nasadit tmavé brýle, aby vypadal starší. Stáhl si přední okénko a počkal, dokud k němu jeden ze strážníků nedojde.
"Dobrý den. Silniční kontrola. Předložte prosím svůj řidičský a technický průkaz," odrecitoval policista ve středních letech.
"Promiňte, ale mojí přítelkyni není dobře. Je ve velmi vážném stavu. Nemohli bychom protentokrát-" zkusil to Toshiro, ale strážník jej přerušil.>
"Nemohli," odsekl stroze. "Předpisy jsou předpisy pane…"
"Midorikawa," doplnil Toshiro a v duchu se modlil, aby jeho jméno strážník poznal. Obvykle to působilo tak, že jakmile se představil, každý mu automaticky uvolnil cestu. Obvykle ale neznamená vždy, zjistil Toshiro, neboť jej o tom tento muž právě přesvědčil. Pokud mu jméno Midorikawa bylo povědomé, nedával to na sobě znát.
"Podívejte," pokračoval Toshiro. Nehodlal se tak lehce vzdát. "určitě se nějak dohodneme. Můj otec je policejním ředitelem…"
"To mě vůbec nezajímá," přerušil ho strážník suše. "I kdyby to byl sám prezident, Buddha, nebo arabský princ. Doklady mít máte a já je chci vidět.">
Se strážníkem nebylo pořízení. Toshiro si nakonec odevzdaně povzdechl a začal se přehrabovat v přihrádce u spolujezdce. Zanedlouho vylovil technický průkaz a podal jej policistovi. Poté v hledání pokračoval a usilovně přemýšlel, jak z toho ven. Nemohl mu dát doklad, který v životě nevlastnil. Viola to celé jen znepokojeně sledovala.
Strážníka hra pomalu přestávala bavit. Došlo mu, o to tady jde. "Mohl byste prosím vystoupit z vozidla a ukázat mi váš občanský průkaz. Provedeme i dechovou zkoušku."
Viole bylo čím dál hůř. Potřebovala na stanici. Musela mít jistotu, že s tím začnou něco dělat. Ten muž venku je zdržoval. Očividně nechápal naléhavost situace. Bohužel nebyla ve stavu, kdy by mu něco řekla. Začínala se jí točit hlava. Už to tu bylo zase. Beznaděj. Napětí. Strach. Pokoušela se uklidnit a zhluboka dýchat.
"Je vám dobře slečno?" zeptal se jí strážníkův kolega, který právě obhlížel vůz. Její křídově bílá pleť, zarudlé oči a nezdravý výraz jej okamžitě zaujaly a jasně signalizovaly, že něco není v pořádku. Prosebně na něj pohlédla. "Možná bychom je vážně měli pustit," křikl na strážníka postávajícího u dveří řidiče. "Je slečna v pořádku?" zajímal se okamžitě, když došel vedle svého společníka.
"Není," vydechl okamžitě Toshiro. "Vždyť se vám to tu snažím celou dobu říct. To proto jsem si zapomněl doklady. Doma sebou znenadání sekla," vymýšlel si rychle nějakou historku. "Jsem rád, že jsem ji dostal do auta. Jedeme k doktorovi."
Policista se až teď pozorně podíval na spolujezdce. Viola byla sotva na prahu vědomí. Snažila se ze všech sil zůstat v klidu, ale slzy se jí opět hrnuly do očí. Muž si uvědomil vážnost situace a okamžitě je pustil. Dokonce i Toshiro malinko znervózněl, když viděl, v jakém je jeho dívka stavu. Viola nevypadala vůbec dobře. Co možná nejrychleji, ale také nejšetrněji vyrazil na stanici. Čím dřív tam budou, tím rychleji to skončí.
Viola na policii ještě nikdy nebyla. Její zločiny byly vždy natolik nepodstatné a malinkaté, že znepokojovaly leda tak ji samotnou. V rodině nikdy nenastala situace, kdy by bylo strážců zákona potřeba. Matka se s nimi sice občas stýkala a Viola měla jakési povědomí o tom, že Yuzu studovala ve stejném ročníku jako Toshirův otec, ale ještě se nestalo, že by se kdokoliv z Violina okolí dopustil trestného činu, byl povolán za svědka nebo tak něco. Pro ni byly policisté jakousi autoritou, silou, které je lepší se vyhýbat, a již odmalička jí naháněli tak trochu strach. Jejich ústřednu si představovala jako rušné místo plné zločinců, takže ji realita poněkud překvapila.
V první chvíli ji zarazil klid, který tam panoval. Strážník za přepážkou po jejich příchodu jen lenivě natočil hlavu, aby si nově příchozí mohl prohlédnout. Dle jeho výrazu jej tahle návštěva nanejvýš udivila. Nicméně se mu po tváři rozlil široký úsměv. "Koho to k nám čerti nesou?" zeptal se místo pozdravu.
Toshiro příteli úsměv oplatil. "Ztracený syn se vrací domů," zavtipkoval, ale následně okamžitě zvážněl. "Je tady otec? Potřeboval bych s ním mluvit."
Nori Ito, jak stálo na štítku postaveném na recepci, zvědavě pomrkával po Viole. Ta se cítila nesvá, jelikož si ji ten muž s neskrývaným zájmem prohlížel. Nic však neříkal, okamžitě vzal telefon a jediným stisknutím tlačítka vytočil číslo pro interní linku.
"Ahoj Sayo, promiň, že ruším, ale je tam šéf? Má tady syna…" spustil Ito okamžitě, když telefon na druhém konci někdo zvedl. Se zájmem poslouchal, co mu Saya říká. Po chvíli ticha hovor ukončil. "Aha. Dobře. Vyřídím. Měj se," zavěsil. "Promiň, ale zrovna mají poradu," otočil se na Toshira a omluvně pokrčil rameny.
"Nevadí. Kdyby ti sem zpátky volal, tak jsem šel za ním do kanclu."
Tím rozhovor skončil. Toshiro neotálel a okamžitě odváděl Violu pryč. Ve změti schodišť a chodeb se naprosto ztrácela. Toshiro však působil dojmem, že to tu zná jako doma. Rychle jí vysvětlil, že takhle to bude mnohem rychlejší a cestou je nebude nikdo zbytečně zastavovat. Přesto je kolemjdoucí zvědavě pozorovali a sem tam Toshira pozdravili.
Zavedl ji na oddělení zabývající se loupežemi a krádežemi. S jejím případem to sice nemělo nic společného, ale ředitelské kanceláře byly hned vedle. Rokuro Midorikawa se nerad vzdával své dřívější práce a často sám vyjížděl do terénu. I když v jeho životě ubylo okamžiků akce, chtěl mít o všem přehled a byl rád u zdroje.
Po té, co ji usadil v kanceláři k jednomu z volných stolů, osaměla. V místnosti sice pracovalo asi tucet můžu, ale zpočátku si jí téměř nikdo nevšímal. Policisté v klidu pracovali a všude panoval čilý ruch. Co chvíli zvonily telefony, někdo někam volal, spolupracovníci se spolu bavili, radili se a předávali si informace. Jiní zase papírovali, druzí pracovali s počítačem. Občas někdo přišel nebo odešel. Viola však brzy přestala vnímat a unášená vlastními myšlenkami, unikla z tohoto světa.
Konečně byla tady. Na místě, kde jí mohou pomoci, ale i přesto byla neklidná. Nechápala, kde se v ní vzala ta nejistota. Později začala chápat. Toshiro odešel a ona byla v místnosti plné úplně cizích lidí, kteří si ji stále častěji zvědavě měřili. Co když někdo z nich patří ke společnosti? Smith přece říkal, že tam mají své lidi. Fantazie jí pracovala na plné obrátky. Co když bude muset utíkat? Tuhle možnost předtím nepromýšlela. Zneklidňovalo ji, že vůbec netuší, kde se nachází. Jsem na východě, nebo na západě? K cestě ven byla jediná možná rada - pořád dolů. Co ale pak, až to níž nepůjde? Navíc tu klidně mohli mít podzemní komplexy. Jak šel čas ubíhal a nervozita stoupala, přála si stále víc, aby už byl Toshiro zpátky.
"Slečna Yagami?" ozval se znenadání hlas přímo vedle ní.
Viola překvapeně nadskočila a podívala se na malého mužíka s krysím obličejem, ale přísným výrazem ve tváři. "A-ano," vykoktala po chvíli, když se vzpamatovala.
"Poručík Miura. Pojďte prosím za mnou."
Nehnula se ani o píď. Podezřívavě si jej měřila. Právě se rozhodla neopustit místnost, dokud se Toshiro nevrátí. Všechny její smysly ji varovaly, že by tomu cizímu muži neměla věřit. Přece jen ho vůbec neznala a klidně mohl být nějakým Smithovým poskokem, který měl za úkol se jí zbavit. Za jiných okolností by se možná podívala do budoucnosti, aby se o jeho úmyslech přesvědčila, ale momentálně se obávala zavřít oči na další úsek, než jaký zahrnovalo pouhopouhé mrknutí. Nespouštěla z muže oči.
Poručík Miura chvíli čekal, ale doba ticha mezi nimi se nemile prodlužovala. "Pan Midorikawa si s vámi přeje mluvit. Mluvil se synem a slíbil, že vás vyslechne," pokračoval Miura otráveně. Nemínil tu s ní ztrácet celý den.
Rokuro Midorikawa ji vyslechne osobně? Už jen to samo o sobě znělo podivně. Stále nevěděla, zda mu má věřit. Nicméně se zvedla a rozhodla se poručíka následovat. Muži v místnosti je poslouchali a bylo by neslušné, kdyby jejich kolegu neuposlechla. Navíc, když se zmínil o jejich řediteli. S podivným pocitem v žaludku se vydala za Miurou. Bezděky si při tom uvědomila, že je téměř o hlavu menší než ona.
Miura ji zavedl do spoře osvětlené místnosti bez oken. Uprostřed stál jednoduchý stůl a u něj dvě naproti sobě umístěné židle. Vedly tam dvoje dveře a na jedné ze stěn bylo obří zrcadlo táhnoucí se od jednoho rohu k druhému. Nemuseli jí vysvětlovat, že se právě ocitla ve vyslýchací místnosti. Čekala, že ji odvedou k panu Midorikawovi do kanceláře, ale tohle? Nechtěla tu být. Nechtěla se po té depresivní místnosti rozhlížet, ale nic jiného ji nezbývalo. Poručík Miura ji tam ponechal o samotě a nikdo nepřicházel. Netrvalo dlouho a objevila kameru na stěně, která všechno dokumentovala. Oni mě tu sledují, uvědomila si záhy a srozuměná s tímto faktem se potila o to více.
Netušila, za jakým účelem ji sem odvedli. Jestli ji chtěli uklidnit, moc se jim to nedařilo. Byla stále nervóznější a jak čas utíkal, nemohla si odpustit podezření, že ji kamerou a za zrcadlem někdo pozoruje. Ten pocit v ní neustále sílil. Přestavovala si muže, jak stojí v místnosti za sklem a rozhodují právě o jejím životě. Jedním z nich byl i Smith, který se právě chystal vejít a seznámit ji s jejím osudem.
Zanedlouho se dveře doopravdy rozletěly. Nebyl to však Smith, kdo vešel. I tak to byl někdo, koho ve svých snech jednou viděla. Poprvé v životě měla tu čest seznámit se s policejním ředitelem osobně.
Rokuro Midorikawa vypadal přesně tak, jak si ho Viola pamatovala ze svého snu. Muž, který měl něco přes čtyřicítku, ale přesto se zdál o několik let mladší. Jeho chlapecká tvář a dobrosrdečný úsměv však byly jen maskou, za níž se skrýval chlad a nepřátelství. Moc dobře si pamatovala jeho tvrdý pohled a přísný hlas, když mluvil se svým synem. Na okamžik propadla dojmu, že se teď vše konečně vyřeší. Ten hodný pán si s ní promluví a věci se pak opět vrátí do pořádku. Tato iluze v ní vzbouzela pocit bezpečí. Následně však byla krutě odehnána a Viola byla nucena čelit realitě, která jen zhoršovala noční můru, v níž se právě ocitla.
S obavami jej sledovala a čekala, co z něj vyleze. Chvíli beze slova přecházel sem a tam. Cítila nedůvěru, která z něj téměř vyzařovala. Nechápala, co tím sledoval. Nejspíš jen chtěl přidat na dramatičnosti svému následujícímu proslovu.
"Víte, co si myslím?" zeptal se znenadání a přísně se na Violu podíval. Ta jen nervózně polkla. "Že je to holý výmysl," pokračoval nelítostně dál. "Vy jste vlastně prototyp lidí, s nimiž se občas setkáváme. Tichá, ušlapaná dívka, která se snaží prorazit, ale nějak se jí nedaří. Jak jde čas dál, začne se uvnitř probouzet vztek a touha po tom stát se zajímavou, upoutat na sebe pozornost…"
Zavrtěla se na židli. Nelíbilo se jí, kam tím míří. Podvědomě tušila, co dalšího bude následovat. Chtěla křičet, říci mu, že se mýlí, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Nemohla přerušit tok obvinění, která ji bodala jako ostré nože. Pokračoval stále dál a s každým dalším slovem zadupával její vzdor.
"Jelikož ale veškeré vaše pokusy ztroskotaly, potřebovala jste něco pořádného, bombu, která by každého zaskočila, a jakmile jste se doslechla, že ve městě řádí vrah, vymyslela jste si, že vás někdo napadl. Možná to tak ani nebylo. Možná jste to ještě vylepšila. Ještě se mi tady nabízí jedna teorie. Podle ní se klidně můžete mstít."
Ten chlap mluví z cesty, napadlo ji okamžitě. Musel, protože jinak to ani nemohlo být možné. Nikdy by si nepomyslela, že by takováto situace mohla nastat i v reálném světě. Bylo to přeci tak absurdní! Proč by se proboha komukoliv mstila?
"Existuje zkrátka člověk, kterého moc nemusíte. Už dlouho přemýšlíte nad tím, jak se ho asi tak zbavit… a když se náhodou ocitne v budově, kde se koná vaše hodina sebeobrany, dostanete nápad, jak se ho elegantně zbavit. Vymyslíte si napadení, utečete za mým synem, abyste na něj sehrála dojemnou scénku a pak to tu zkoušíte i na mě. Nevím, jak jste o tom Toshira přesvědčila, ale já vám na to neskočím."
"To není pravda!" vypískla vysokých hláskem.
"Co prosím?"
"Říkám pravdu. Proč bych si něco takového vymýšlela?"
"Pokud si dobře pamatuji, důvody jsem již zmínil. Máme tu dvě teorie. Otázkou zůstává, která z nich je ta pravá."
Nevěřícně na něj zírala. Byla naprosto bezradná. Měla sto chutí brečet, ale slzy nepřicházely. Jakoby už všechny vyplakala.
"Nechcete mi snad říct, že je to snad kombinace obou?" zeptal se po chvíli.
"Já říkám pravdu," stála si tvrdošíjně na svém.
V ten moment nastala změna. Rokuro Midorikawa již nebyl hladovým lvem, ale rozzuřeným býkem. Oči se mu zúžily, tváře zrudly. Pohár trpělivosti právě přetekl. Odhodil poslední masku a ukázal svou pravou tvář.
"A už toho mám tak akorát dost!" vykřikl a udeřil dlaněmi do stolu. Jeho hlas se v místnosti odrážel, tvořil ozvěnu a vyzněl tak mnohem hrozivěji. "I kdyby to byla pravda, je to tvrzení proti tvrzení. Nemáte šanci. Tak si přestaňte vymýšlet pohádky a jděte domů!"
Vytryskly jí slzy. Nevěřil jí. Myslí si, že si to vymyslela. Ale ona nelhala. Říkala mu pravdu. A bylo to mnohem horší. Akimachi byl tím vrahem a pracoval pro společnost, která se ji rozhodla zničit! Uvnitř ní všechno křičelo, ale opět nevydala ani hlásku. Co by mu řekla? Že vidí budoucnost? Vždyť by se jí vysmál a poslal by ji do bláznice. I Toshirovi celý příběh podala v poněkud upravené verzi. Nezbývalo jí, než na něj mlčky hledět s uslzenýma očima.
"Co se to tu děje?" ozvalo se znenadání, když se jedny z dveří rozletěly dokořán. Dovnitř vtrhl rozzuřený Toshiro. Okamžitě přispěchal za Violou a konejšivě ji objal.
Byla to úleva, když se mu rozvzlykala do náručí. Opět cítila jeho blízkost, která byla jako balzám na všechny její rány. Rázem se ocitla v bezpečí a ten strašlivý muž s nimi v místnosti jí nemohl ublížit. Toshiro jí do uší šeptal konejšívá slova a hladil ji po vlasech stejně, jako předtím toho odpoledne. Nyní jej však vnímala a byla mu za to neskonale vděčná.
"Co tady děláš?" zeptal se pan Midorikawa syna břitce.
"Co tady děláš ty?" osopil se na něj Toshiro. Stoupl si před Violu v ochranitelském postoji. Jednu ruku měl stále v její. Na otce se mračil a když začal chrlit otázky a obvinění, každé slovo bylo plné nenávisti. "Proč ji vyslýcháš tady? Copak je nějaký zločinec? A proč jsi na ni křičel? To jí chceš nahnat strach? Ale ona není ten, kdo někomu ublížil. Ona je oběť!"
"Do mých vyšetřovacích metod ti nic není," odvětil pan Midorikawa třesoucím se hlasem. "Tohle je má stanice a já si tady můžu dělat co chci."
"Aha, no jistě," usykl Toshiro jedovatě. "Ale že by tě mohla Viola zažalovat za špatné zacházení, to tě nenapadlo? Po tom, cos jí tady dělal, by na to měla právo. Jestli ti to ještě nedošlo, tak ona sem přišla pro pomoc a ne proto, abys jí to ještě zhoršoval."
"Jsi snad její právník?"
"To sice nejsem, ale i tak vím, že policie má povinnost evidovat a prověřit každé oznámení. Nebo je to snad problém?" bránil ji Toshiro dál./p>
>To, co se následně objevilo na policistově tváři, přesahovalo rámec Violina chápání. Zaráželo ji, co viděla. Vždyť šlo o jeho vlastního syna! Jak se na něj tedy mohl dívat pohledem plným nenávisti? Rokuro Midorikawa byl cílevědomý muž, který vyznával svou víru, měl svou pravdu, a aby ji prosadil, byl ochoten jít i přes mrtvoly. Nyní z něj měla pocit, že by byl schopen zničit i vlastního syna, kdyby to bylo nutné.
Krčila se za Toshirem a čekala, co bude dál. K jejímu překvapení nedošlo ke naprosté pohromě, jak očekávala. Pan Midorikawa se stáhl. Na tváři se mu objevil úsměv, ale oči zůstávaly chladné. "Samozřejmě, že máš pravdu," přiznal, ale bylo na něm znát, že to říká neochotně.
Toshiro mu úsměv oplatil. Byl stejně neupřímný jako ten otcův. "Tak to ti určitě nebude vadit, když tady zůstanu, dokud výslech nedokončíte."
Panu Midorikawovi se v očích mihlo překvapení. Byl to však jen zlomek vteřiny, tudíž jeho přívětivá maska zůstávala netknutá. "Zajisté," přitakal tiše.
Od toho okamžiku se vše změnilo.
Nečekala bych, že s Violou bude Midorikawa (nepopletla jsem to?) takhle zacházet... Pro Violu to muselo být hodně těžké...
A jako vždycky už se nemůžu dočkat další kapitoly :)