Březen 2010

I wanna be somebody else....

28. března 2010 v 13:07 | katHys |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Zjistila jsem jednu věc - jsem příšerný člověk. Ač se to snažím nevidět, ve své podstatě jsem tak sobecká a sebestředná, že to už snad ani víc nejde. Jsem hnusná na své okolí, pořád dělám nějaké stupidní chyby, kterých potom lituji a ... nedokážu se poučit ze svých předchozích chyb. Jednou si řeknu, že už to neudělám a pak do toho spadnu znova a můžu si tak akorát nadávat. Ale víte, co? Já už to tak nechci. Už nebudu zbytečně brečet nad rozlitým mlékem. Půjdu s hlavou vztyčenou. Tak. Tečka.

Ale stejně. Víte, jak já se vidím? Moc pozitivní to nebude ... Jsem náladová, příšerně, až to bolí. Moje nálady se mění častěji než počasí. V jednu chvíli se s vámi vesele bavím, za moment bych vám nejraději vyškrábala oči a za chvilku jsme zase nejlepší kamarádi. Nebo moje deprese, které sice nemívají dlouhé trvání, ale člověka pořádně vezmou... Vždy je to stejné. Postavím se na nohy, spadnu, lituji se, znovu se postavím, zase spadnu.... a tak dále a tak dále. Kolotoč. Jsem snílek. Až moc velký. A to se dneska nevyplácí. Nemám žádné sebevědomí, jsem líná, otravná, protivná, jenom zraňuji své okolí. Když lžu, nevyplatí se to. Když řeknu pravdu, narazím taky. Tak co mám jako sakra dělat? Já už nevím. Nevím nic.

Víte, teď to myslím naprosto upřímně a nehledejte v tom namyšlenost nebo tak něco. Jasně, jasně, vím, že už teď tu něco zapáchá, ale pro tentokrát si zacpěte nos, ano? Nemyslím si, že jsem až tak blbá. Něco ve mě určitě být musí, ale ... já nevím co. Pořád životem tak nějak bloudím a hledám, ale nenacházím. Je to tak frustrující! Možná ve mě opravdu leží nějaký ten talent, jak ostatní říkají. Třeba jo... Ale jsem srab. Moc velký srab na to, abych se zvedla a udělala to, k čemu se tak dlouho odhodlávám.

Občas bych chtěla být někým jiným. Lepším člověkem. Nebo ne, to není přesné, ale zkrátka někým, kdo si stojí za svým. Vytrvá a dosáhne svého cíle. Chtěla bych mít odvahu. Chtěla bych si splnit své sny. Ale asi nechci dost. Pořád se ptám, čím to je, že já jsem pořád nikde a oni vyčnívají. Copak nechci moc? Co mi chybí? Co mají oni a já ne? Nemám snad odhodlání? Jisté je jedno - vím, co mám. Mám strach a ten je zatím příliš veliký. Brání mi v tolika věcech, ale já se ho nedokážu zbavit. Občas si vážně připadám jako naprostý ňouma.

No já ... ehm .... asi končím. Jdu nakreslit nějaký pošahaný obrázek, který by odrazil mou momentální náladu a pak ho sem možná přidám. Pokračovat nemá cenu. Ještě bych zas začala moc přemýšlet a to by nedopadlo dobře. Ne ne ... Ze mě vážně nic nebude. Už se pomalu začínám těšit na ty veřejný záchodky, který tu na mě někde čekají. Adios! Mějte se dobře. A líp než já.

PS: Nevíte někdo, proč se tolik vyžívám v psaní smysl postrádajících článků?
PPS: Ne, vážně jsem to nenapsala proto, abych od vás potřebovala slyšet jak to není pravda. Já ... jsem pesimista, prostě.

Romain Rolland - Petr a Lucie

20. března 2010 v 12:24 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Romain Rolland (1866 - 1944) byl francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1915. Profesor dějin hudby na Sorbonně, autor mistrovských životopisů významných osobností, pacifista stavějící se proti válce a fašismu. Humanistické dílo vzniklo jako reakce na morální krizi francouzské společnosti podléhající dekadentní prázdnotě a bezduchému měšťáctví. Mezi jeho nejznámější díla patří desetidílný románový cyklus JAN KRYŠTOF (1904-12), protiválečná novela PETR A LUCIE (1919), historický román DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE (1920) a jeho druhý románový cyklus OKOUZLENÁ DUŠE (1922-23).


Celková charakteristika
Jedná se o protiválečnou novelu se shakespierovským tématem ukazující válečnou Paříž na pozadí tragické lásky dvou mladičkých milenců. Děj se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku za první světové války, trvá jen od 30. ledna do Velkého pátku 19. března 1918. I tak zde autor zdařile zachycuje hrůzy války, morálku tehdejší společnosti a vztah dvou lidí, kteří, sic jsou z rozdílných společenských vrstev, dokázali v tomto období podlehnout citu tak vznešenému jako je láska. Autorovým cílem bylo ukázat nesmyslnost války, která jen ničí vše, co je hezké. Taktéž odhaluje pocity lidí, kteří toto období prožívají ve zmatku. Dílo je plné zklamání a hořkosti. Částečně se promítá i autorova vlastní životní zkušenost - při bombardování Paříže na Velký pátek roku 1918 mu zemřela žena společně s několika jeho dalšími přáteli.


Hlavní postavy
Jsou jen dvě, i když se v příběhu setkáváme s více protagonisty, není jich však mnoho. Každá postava svým způsobem někoho symbolizuje a díky jejich myšlenkám a pocitům můžeme proniknout do morálky tehdejší společnosti. Petr a Lucie jsou bezpochyby hlavní dvojicí celého díla. Petr Aubier je chlapec z dobře založené měšťácké rodiny, osmnáctiletý studen, který nesouhlasí se svou dobou a nedokáže do společnosti dobře zapadnout. Často utíká do svého vlastního světa. Petr je snílek a často v sobě nese velké protiklady. Jednu chvíli je šťastný s Lucií a užívá si jejich společné lásky a za moment se rozhořčuje nad zbytečností války (Proč?! Proč je válka?! Proč lidé umírají?! Proč je jenom tak musí být?!!) Jedná se o výkřiky samotného autora, který si tak stimuloval vlastní pocity beznaděje a frustrace. Lucie je pak v jistém ohledu Petrovým protějškem. Klidná a optimistická dívka z chudé rodiny, která se ještě méně než Petr zajímá o to, co bude. Žije dneškem a užívá si ho, jak jen to jde. V Petrovi vidí blízkou duši, které se může svěřit, jelikož její matka ji vidí jako dospělou ženu a už se o ni moc nestará. Nebojí se smrti, ale největší strach má z okamžiku, kdy Petr odejde na vojnu. Na rozdíl od Petra ví, jaký je život, a chápe, že člověk musí dělat ústupky. Vydělává si jako malířka tím, že překresluje fotografie, nebo známé obrazy. Nejsou to však bůhvíjaká díla společně s Petrem je žertovně nazývají "mazanice". V díle se také objevuje Petrův starší bratr Filip, který se dobrovolně přihlásil do války - právě on ukončí válku a nastolí vládu pokoje a míru. Brzy však přichází o iluze. V Petrovi vidí své někdejší já a je vůči němu odtažitý. Různé postoje lidí jsou pak zobrazeny na kolektivu Petrových přátel, kde se setkáváme jak s ovcemi strženými davem, tiše protestujícím intelektuálem, nebo třeba horkokrevným mladíčkem zapáleným pro boj.


Děj a kompozice
Kniha je rozdělena do 17 nepříliš dlouhých kapitol. Dějový spád je docela rychlý, ale i tak v knize nic nechybí. Příběh je vyprávěn postupně, kdy se prolínají dvě hlavní linie - lásky milenců a války okolo nich, a začíná představením halvního hrdiny. Petr je znechucen válkou, nechápe její smysl a cíl a jeho život je jen čekáním odvodu na frontu. Ztrácí zájem o své okolí. Jednoho večera, při bombardování Paříže, se skrývá v metru, když tam narazí na krásnou dívku. Na první pohled se do ní zamiluje. V jedné chvíli se ocitnou vedle sebe a chytnou se za ruce. Na další zastávce dívka bez jediné slova nebo pohledu Petrovým směrem zmizí. Petr krásnou neznámou nemůže dostat z hlavy. Bloumá ulicemi a pátrá po ní. Když na ni pak náhodou narazí, není schopen slova. Při dalším setkáním se s ní však dává do řeči a oba se spolu seznamují. Petr se dozvídá dívčino jméno a taktéž něco o jejím životě. Lucie se živí jako malířka, která překresluje fotografie nebo známé obrazy. Kvůli válce a smrti otce nedostudovala. Petrovi se její kresby nelíbí, ale i tak jeho láska k ní roste.

"Ale vždyť to nejsou ty barvy!" řekl. - "No, to by byl opravdu zázrak!" řekla. "Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie." - "A to vám to nikdo nevytkne?" - "Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál. A i kdyby jej snad někdy viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy. Na přiklad toto, hleďte." A ukázala mu Murillova andílka.
(str 47)

Od onoho dne se spolu pravidelně scházejí u fontány. Později, jak je jejich vztah čím dál důvěrnější, spolu podnikají i jiné pochůzky po Paříži. Lucie pak Petra jednou pozve k sobě domů, protože mu slíbila, že jej bude portrétovat. Při té příležitosti mu vypoví svůj životní příběh a oba se tím sbližují ještě více. Jejich láska roste stejně jako válka. Čas Petrova odchodu do války se blíží a milenci si slíbí, že se oddají do Vzkříšení (viz "Ukázka"). Netrápí se zítřkem, ale Petrův ročník již brzy narukuje. Stále více se ponořují do snů a plánují společnou budoucnost, o níž ale oba vědí, že se nikdy nenaplní. Na Velký pátek jdou do chrámu sv. Gervaisa, kde se koná varhanní koncert. Prosí boha, aby je navždy spojil. Za pár okamžiků se celý kostel od základů zachvěje a jejich život je ukončen spadeným pilířem. Jejich láska je tak stvrzena navěky.

V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen věčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple tvář té rusovlásky. A zatímco tak na ni mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla onen výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících, a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
(str 133)

Jazyk a styl
Autor se vyjadřuje spisovně a v podobě pocitů postav podává výpověď o pocitech svých a okolní společnosti. Dílo je velice citově zabarveno a odrážejí se v něm prožitky samotného autora. Jazyk je prostý, bez přílišných příkras. Souvětí jsou povětšinou krátká a jasná. Dialogy postav, odrážející jak charakteristiku daného člověka, tak jeho postoje k válce, se střídají s myšlenkově závažnými pasážemi, kde sledujeme vnitřní boj a nepokoje hlavního hrdiny. Potkáváme se také s mistrným popisem prostředí, který není nijak zdlouhavý a udává nám toho tak akorát tolik, abychom si danou scénu lehce představili. Autor nezabíhá do přílišných podrobností a věnuje se spíš popisu lásky mladých lidí. Čas od času se setkáváme s filosofickými otázkami, jakožto tichými výkřiky autora, jež se snaží vyjádřit svůj postoj a podat ho světu.

Okolnosti vzniku díla
Po dlouholeté práci, jež autora svazovala, na románu Jan Kryštof, zatoužil napsat něco méně rozsáhlého. Právě v této vznikla tato novela. Odráží v sobě autorovy postoje k válce i jeho vlastní tragédii ve ztrátě svých blízkých.


Ukázka
Březen se vrátil a s ním delší den a ptačí zpěvy. Ale zároveň s délkou dnů vzrůstaly také příšerné válečné plameny.
Vzduch se horečně tetelil očekáváním jara a očekáváním zkázy. Bylo slyšet, jak sílí obludné dění a jak se srážejí zbraně milionů nepřátel, schromažďovaných již několik měsíců za hrázemi zákopů a přichystaných zaplavit jako bouřlivý mořský příboj celou střední Francii i s hlavním městem. Stín děsivých pověstí předcházel tuto pohromu: fantastické zprávy o otravných plynech, o jedech, jimž bude naplněn všechen vzduch a jež prý se snesou na celé rozsáhlé kraje a všechno živé v nich zničí jako dusivá oblaka ze sopky Mont Pelé. Také návštěvy německých letadel, čím tím častější, dovedně udržovaly vzrušení v celé Paříži.
Petr a Lucie se stále vzpírali vědět něco z toho, co se dálo v jejich okolí; ale mírná všeobecná rozjitřenost, kterou bezděky vdechovali také oni v tom vzduchu obtěžkaném hrozbami, rozněcovala touhu, jež kvasila v jejich mladých tělech. Tři válečná léta nakazila evropské duše mravní lehkomyslností a ta vnikla i do duší nejpočetnějších. A Petr a Lucie neměli náboženské víry. Ale byli chráněni jemností svých srdcí, svým pudovým studem. Jenže potají se rozhodli, že se jeden druhé oddají, ještě než je od sebe oddělí slepá lidská krutost. Ještě si to neřekli. Až jednou večer...
Když tak jednou v polovici března vyšli od večere, uslyšeli signály leteckého poplachu. Uchýlili se jako před náhlým lijákem do nejbližšího krytu a chvíli se bavili pozorováním svých náhodných sousedů. Protože však nebezpečí se zdálo ještě daleko, nebo snad již zažehnáno, třebaže nic neoznamovalo konec poplachu, Petr a Lucie se vydali, vesele žvatlajíce, zase na cestu, neboť se nechtěli vrátit domů příliš pozde. Šli starou, tmavou úzkou uličkou nedaleko sv. Sulpicia. Zrovna prošli kolem fiakru, stojícího před širokými vraty; kůň i kočí spali. Sotva ušli dvacet kroků po protějším chodníku, všechno kolem nich se náhle zatřáslo: oslňující rudý záblesk, rachotivé hromové dunění, déšť vytrhaných prejzů a rozbitých oken. Ve výklenku domu, který v těch místech prudce vybíhal do uličky, přitiskli se ke zdi a jejich těla se křečovitě objala. V záři toho záblesku uviděli ve svých očích lásku i hrůzu. A když je zahalila zase noc, Luciin hlas zaprosil:
"Ne! Já ještě nechci!"
A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak v objetí a chvěli se v temnotách ulice. Na několik kroků od nich lidé, kteří vyběhli z domů, vytahovali z trosek rozbitého fiakru dokonávajícího kočího a potom šli zrovna kolem nich; z nešťastníkova těla kapala krev. Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá. Uvolnili si ruce a rty semknuté jako kořeny a vpíjející milovanou bytost. A oba se najednou rozechvěli.
"Pojďme domů!" řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou hrůzou. A odváděla ho.
"Lucie, viď, že mě nenecháš odejít z toho života dokud...?"
"Ó bože!" řekla Lucie a stiskla mu ruku, "taková myšlenka by byla horší než smrt!"
"Miláčku!" řekli si oba.
"Kdy budu tvůj?" zeptal se. (Nebyl by se odvážil zeptat:"Kdy budeš mát?")
Lucie si toho všimla a dojalo ji to.
"Miláčku drahý," řekla mu. "Již brzy! Nespěchej! Jistě po tom netoužíš víc než já! Zůstaňme nějaký čas ještě tak... Je to tak krásné...! Ještě tento měsíc, až do konce...!"
"Do Velikonoc?" zeptal se. (Velikonoce byly toho roku posledního března.)
"Ano! Do Vzkříšení."
"Ach," zvolal Petr, "před vzkříšením je vždycky smrt."
"Mlč!" zvolala a zapečetila mu ústa svými rty.
Pustili se.
"Dnes večer to bylo naše zasnoubení," řek Petr.
Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt a noc. Ale nad jejich hlavami, nahoře mezi černými zdmi ulice, sbíhajícími se jako vysoký komín, v lůně nebes bušilo jako v čarovném kruhu srdce hvězdy...
A hle! Hlasy zvonů zpívají, světla se znovu rozžehují a ulice zase oživují! Vzduch je prost nepřátel. Paříž volně dýchá.
(str 95 - 99)

Můj názor na dílo
Po Rollandovi jsem chytla z prostého důvodu - přede mnou se objevila útlá a malá knížečka. Přesto jsem se do čtení nijak nehrnula. Nemám ráda pojednávání o válce ani romantické bláboly. Přesto mne kniha doslova nadchla. Možná se některé pasáže četly špatně, ale nebylo jich mnoho. Spíš jsem si musela nejprve zvyknout na trošku zastaralejší češtinu a jinou skladbu vět. Dílo mi učarovalo právě svou čistotou, jež se odráží v lásce hlavních hrdinů, tak surovostí a chladem, jakými popisuje válku a vše kolem. Tuhle knihu mohu jen a jen doporučit.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ - VÝSLECH

17. března 2010 v 18:24 | katHys |  Blue Eyes

"Tak si to sjedeme ještě jednou," pokračoval ten muž neúprosně dál. Shlížel na ni chladnýma očima, díval se na ni svrchu a z každého jeho slova bylo slyšet nepřátelství.
Co se to děje, ptala se sama sebe pořád dokola. Měla tady najít klid a bezpečí. Proč tady tedy nic takového nenacházela? Seděla přikovaná na židli. Nebyla sto se pohnout. Připoutal ji tam strach, který ji nedovoloval se pohnout ani o píď. S rozšířenými zorničkami vystrašeně zírala na onoho muže, který jí měl pomoci, ale doposud ji jen strašil. Přecházel sem a tam, majestátně, jako nějaká vyšší bytost. Připomínal jí hladového lva v kleci. Lva, který se procházel za mřížemi, prohlížel si všechny ty lidi, co se na něj přišli podívat, a díval se na ně jako na kořist. Slabé, pomalé, snadno polapitelné. A čím dál za těmi mřížemi hladověl, tím byl mrzutější a nerudější. I Rokurovi Midorikawovi docházela trpělivost a šlo to na něm dost dobře znát. Ani se to nesnažil maskovat.
"Když jste se dozvěděla, že je vaše sestra již doma, rozhodla jste se jít tedy taktéž domů," opakoval její vlastní výpověď. "Zkrátila jste si cestu parkem i přes veškerá upozornění, která na vás volala z televizí, novin, rádií… Bylo to všude. Planá média varování ale vy jste se přesto rozhodla, že půjdete prázdným parkem, daleko od lidských obydlí a jakéhokoliv útočiště. Sama," konstatoval suše. I když v jeho hlase nezazněla ani špetka ironie, sarkasmus z jeho proslovu jasně vyplýval. "Po nějaké době jste shledala, že nejste sama. Otočila jste se, uviděla za sebou neznámého muže a začala utíkat. Proč?"
Vyjeveně na něj zírala. Nevěřila, co právě slyšela. Proč?! Jak může položit tak stupidní otázku?
"J-já… já… Měla jsem strach," vykoktala zmateně.
"A proto jste začala utíkat?"
"Ano," odpověděla po pravdě.
"I když jste toho muže vůbec neznala? Mohl to být kdokoliv. Obyčejný občan, který se náhodou ocitl ve stejný čas na stejném místě. Třeba vám vůbec nechtěl ublížit a vy jste přesto začala utíkat."
"Pronásledoval mě. Napadl mě, ohrožoval nožem a chystal se mě zabít!" vykřikla zoufale, ale Rokuro nad tím nehnul ani brvou. Jeho kamenná tvář zůstávala dál neproniknutelná a shlížel na ni tím samým ledovým pohledem. O co mu jde? Co mají všechny tyhle otázky znamenat?
"Byla jste napadena a neohlásila jste to na policii?" zeptal se s nadzvednutým obočím.
"Bála jsem se…" zamumlala spíš pro sebe, ale Rokurovi její slova neušla.
"Aha… Bála jste se. A dnes jste se s tím samým člověkem, co vás tehdy v parku ohrožoval nožem, setkala znovu. Na hodině sebeobrany," dodal sarkasticky a Viola na něm jasně viděla, že jí nevěří. Co je to? Všechno je špatně…

Viola se Toshirovi svěřila úplně se vším. Jak to celé začalo, přes setkání s Akimachim, až k momentu, kdy se objevila u dveří jeho domu. "Nevěděla jsem, za kým jiným bych měla jít," zakončila své vyprávění a opět se nekontrolovatelně rozvzlykala. Toshiro se ji snažil uklidnit. Objal ji a konejšivě hladil po vlasech. Když se alespoň částečně uklidnila, vstal a začal se oblékat. "Kam jdeš?" zeptala se zmateně s panikou v hlase.
"Spíš kam jdeme," opravil ji. "Ty jdeš se mnou taky."
Nechápala. Zmizel v chodbě. Zaslechla řinčení klíčů, jak odemykal dveře. Zanedlouho se vrátil. V ruce nesl její boty a přes ruku měl přehozenou koženou bundu.
"Na, obleč si to," hodil ji bundu do náruče. Ani si neuvědomila, že ji obul boty obdobným způsobem, jako ji předtím zul. Připadala si jako nějaká malomocná.
"Co to-?"
"Pšt," přerušil ji. "Nejdřív si obleč tu bundu. Venku je už docela chladno."
Venku? Kam to proboha chtěl jít?
Podíval se na hodinky. "Fajn, máme ještě čas. Táta by měl být kanceláři." Zmateně na něj zírala. "Jedeme na stanici," oznámil jí, když se k ničemu neměla. "Sepíšeš výpověď a podáš žalobu. Ten chlap je očividně nebezpečný a pokud byl na kurzu sebeobrany, nebude pro něj těžké, aby si tě našel."
Musela uznat, že má pravdu. I ji samotnou to už napadlo. Dokonce i Smith o tom mluvil a předtím se přece sama rozhodla, že půjde k Toshirovi právě pro jeho spojitost s policií. Na stanici jí určitě pomůžou. Vzala Toshira za ruku, kterou k ní natáhl, a mírně se na něj usmála. On jí úsměv oplatil. Vyšli spolu na dvůr a poté zamířili ke garáži.
"Není to sice daleko, ale bude to lepší, než jít pěšky," řekl, když otvíral vrata od garáže. Uvnitř bylo místo pro dvě auta. To blíž k nim bylo prázdné a na druhém plácku na ně čekala tmavá nablýskaná Toyota. Zapípala, když ji Toshiro odemknul dálkovým ovládáním. "Táta vydělává docela dost. Oficiálně ji mám dostat až k osmnáctinám," pochlubil se a otevřel jí dveře na místo spolujezdce.
Sedla si. "Nemůžeš řídit," poznamenala tiše, když se objevil na sedadle vedle ní.
"Řidičák sice ještě nemám, ale řídit umím. Navíc mám povolení s ním jezdit v případech, když je to nezbytně nutné. Teď to je nezbytně nutné." Nastartoval a elegantně vyjel na příjezdovou cestu. Tam se zastavil, dálkovým ovládáním namířil na vrata, která se začala automaticky zavírala za skřípotu štěrku pod koly vyrazili.
Toshiro byl dobrý řidič. Za volantem rozhodně nesděl poprvé. Divoká jízda městem se nekonala. Jel sice o něco rychleji, než mu kdejaká značka ukazovala, ale uvnitř vozu to bylo sotva patrné. Viola téměř ani nezaznamenávala, kdy jedou a kdy stojí. Danou situaci si vždy uvědomila až v okamžiku, kdy se rozjeli.
Jako obvykle, když jela v nějakém dopravním prostředku, se dívala z okna. Byl to její zvyk už od dětství. První stupeň školy ji vozila matka a ta bývala zaměstnaná myšlenkami na práci, která ji čekala. Neměla si s kým povídat. Pokud se jí matka na něco zeptala, byla to rarita. Obvykle se však její dotazy týkaly kontroly svačiny nebo tělocviku. Jednu dobu pak musela jezdit autobusem. To když byla matka v porodnici. Část cesty sice mívala se spolužáky, ale ti už měli vlastní party a nevítali ji zrovna přívětivě. Vycítila z nich nepřátelství a dál už za nimi nechodila. Později ji opět vozila matka společně s malou Kisame. V té době nesměla mluvit, protože auto bylo zaručená metoda, jak tu neposednou neplechu uspat. Co pak Yuzu nastoupila znovu do práce, vozila ji málokdy. Školka stála opačným směrem a ona by si tím musela zajíždět. Tento problém už sice padl, ale přesto Viola dál jezdila povětšinou sama hromadnou městskou dopravou. Podle matky už na to byla dostatečně velká a navíc měla jít sestře příkladem.
Stejně budovy míhající se za oknem neviděla. Do očí se jí opět hrnuly slzy a ona tak měla rozmazaný obraz. Naštěstí od ní Toshiro nechtěl žádnou asistenci při řízení. Nebyla by toho schopná. Myšlenkami se nacházela úplně někde jinde. Neustále se vracela k tomu, co se právě odehrálo. Útěk před Akimachim, vize, rozhovor s Toshirem… Téměř tomu odmítala uvěřit. Jak se mohlo něco takového stát? To přece není možné! Jak se jí mohl celý svět zhroutit v jeden jediný den? Celou svou naději upírala na jeden jediný bod v budoucnosti. Na místo, kde by ji mohli ještě zachránit.
V ten moment svou schopnost nenáviděla jak snad nikdy předtím. Proč zrovna já, ptala se sama sebe po tolikáté. Kdyby ji neměla, ušetřila by si tím tolik starostí… Ale tenkrát tě přece zachránila, ozval se slabounký hlásek na protest. Mlč! okřikly jej stovky dalších. Ano, párkrát jí její vize pomohly, ale kde byly v momentě, kdy je potřebovala? Jak to, že ji nevarovaly více předem? Možná, že naučit se svou schopnost ovládat neznamená všechno, ozval se opět ten hlásek. Věděla, že má pravdu, že své schopnosti křivdí, neboť jí tolikrát pomohla, ale přesto si to momentálně nedokázala připustit.
"A do háje," uniklo Toshirovi asi po pěti minutách jízdy. Právě jí před chvilkou říkal, že jsou téměř na místě. Přesto u žádné policejní stanice nestavěli. Proč tedy zpomalujeme? V tom to spatřila. O kousek dál na ně mávali dva strážníci.
Toshiro zajel poslušně ke kraji vozovky, kde zastavil. Předtím si ještě stačil nasadit tmavé brýle, aby vypadal starší. Stáhl si přední okénko a počkal, dokud k němu jeden ze strážníků nedojde.
"Dobrý den. Silniční kontrola. Předložte prosím svůj řidičský a technický průkaz," odrecitoval policista ve středních letech.
"Promiňte, ale mojí přítelkyni není dobře. Je ve velmi vážném stavu. Nemohli bychom protentokrát-" zkusil to Toshiro, ale strážník jej přerušil.>
"Nemohli," odsekl stroze. "Předpisy jsou předpisy pane…"
"Midorikawa," doplnil Toshiro a v duchu se modlil, aby jeho jméno strážník poznal. Obvykle to působilo tak, že jakmile se představil, každý mu automaticky uvolnil cestu. Obvykle ale neznamená vždy, zjistil Toshiro, neboť jej o tom tento muž právě přesvědčil. Pokud mu jméno Midorikawa bylo povědomé, nedával to na sobě znát.
"Podívejte," pokračoval Toshiro. Nehodlal se tak lehce vzdát. "určitě se nějak dohodneme. Můj otec je policejním ředitelem…"
"To mě vůbec nezajímá," přerušil ho strážník suše. "I kdyby to byl sám prezident, Buddha, nebo arabský princ. Doklady mít máte a já je chci vidět.">
Se strážníkem nebylo pořízení. Toshiro si nakonec odevzdaně povzdechl a začal se přehrabovat v přihrádce u spolujezdce. Zanedlouho vylovil technický průkaz a podal jej policistovi. Poté v hledání pokračoval a usilovně přemýšlel, jak z toho ven. Nemohl mu dát doklad, který v životě nevlastnil. Viola to celé jen znepokojeně sledovala.
Strážníka hra pomalu přestávala bavit. Došlo mu, o to tady jde. "Mohl byste prosím vystoupit z vozidla a ukázat mi váš občanský průkaz. Provedeme i dechovou zkoušku."
Viole bylo čím dál hůř. Potřebovala na stanici. Musela mít jistotu, že s tím začnou něco dělat. Ten muž venku je zdržoval. Očividně nechápal naléhavost situace. Bohužel nebyla ve stavu, kdy by mu něco řekla. Začínala se jí točit hlava. Už to tu bylo zase. Beznaděj. Napětí. Strach. Pokoušela se uklidnit a zhluboka dýchat.
"Je vám dobře slečno?" zeptal se jí strážníkův kolega, který právě obhlížel vůz. Její křídově bílá pleť, zarudlé oči a nezdravý výraz jej okamžitě zaujaly a jasně signalizovaly, že něco není v pořádku. Prosebně na něj pohlédla. "Možná bychom je vážně měli pustit," křikl na strážníka postávajícího u dveří řidiče. "Je slečna v pořádku?" zajímal se okamžitě, když došel vedle svého společníka.
"Není," vydechl okamžitě Toshiro. "Vždyť se vám to tu snažím celou dobu říct. To proto jsem si zapomněl doklady. Doma sebou znenadání sekla," vymýšlel si rychle nějakou historku. "Jsem rád, že jsem ji dostal do auta. Jedeme k doktorovi."
Policista se až teď pozorně podíval na spolujezdce. Viola byla sotva na prahu vědomí. Snažila se ze všech sil zůstat v klidu, ale slzy se jí opět hrnuly do očí. Muž si uvědomil vážnost situace a okamžitě je pustil. Dokonce i Toshiro malinko znervózněl, když viděl, v jakém je jeho dívka stavu. Viola nevypadala vůbec dobře. Co možná nejrychleji, ale také nejšetrněji vyrazil na stanici. Čím dřív tam budou, tím rychleji to skončí.

Viola na policii ještě nikdy nebyla. Její zločiny byly vždy natolik nepodstatné a malinkaté, že znepokojovaly leda tak ji samotnou. V rodině nikdy nenastala situace, kdy by bylo strážců zákona potřeba. Matka se s nimi sice občas stýkala a Viola měla jakési povědomí o tom, že Yuzu studovala ve stejném ročníku jako Toshirův otec, ale ještě se nestalo, že by se kdokoliv z Violina okolí dopustil trestného činu, byl povolán za svědka nebo tak něco. Pro ni byly policisté jakousi autoritou, silou, které je lepší se vyhýbat, a již odmalička jí naháněli tak trochu strach. Jejich ústřednu si představovala jako rušné místo plné zločinců, takže ji realita poněkud překvapila.
V první chvíli ji zarazil klid, který tam panoval. Strážník za přepážkou po jejich příchodu jen lenivě natočil hlavu, aby si nově příchozí mohl prohlédnout. Dle jeho výrazu jej tahle návštěva nanejvýš udivila. Nicméně se mu po tváři rozlil široký úsměv. "Koho to k nám čerti nesou?" zeptal se místo pozdravu.
Toshiro příteli úsměv oplatil. "Ztracený syn se vrací domů," zavtipkoval, ale následně okamžitě zvážněl. "Je tady otec? Potřeboval bych s ním mluvit."
Nori Ito, jak stálo na štítku postaveném na recepci, zvědavě pomrkával po Viole. Ta se cítila nesvá, jelikož si ji ten muž s neskrývaným zájmem prohlížel. Nic však neříkal, okamžitě vzal telefon a jediným stisknutím tlačítka vytočil číslo pro interní linku.
"Ahoj Sayo, promiň, že ruším, ale je tam šéf? Má tady syna…" spustil Ito okamžitě, když telefon na druhém konci někdo zvedl. Se zájmem poslouchal, co mu Saya říká. Po chvíli ticha hovor ukončil. "Aha. Dobře. Vyřídím. Měj se," zavěsil. "Promiň, ale zrovna mají poradu," otočil se na Toshira a omluvně pokrčil rameny.
"Nevadí. Kdyby ti sem zpátky volal, tak jsem šel za ním do kanclu."
Tím rozhovor skončil. Toshiro neotálel a okamžitě odváděl Violu pryč. Ve změti schodišť a chodeb se naprosto ztrácela. Toshiro však působil dojmem, že to tu zná jako doma. Rychle jí vysvětlil, že takhle to bude mnohem rychlejší a cestou je nebude nikdo zbytečně zastavovat. Přesto je kolemjdoucí zvědavě pozorovali a sem tam Toshira pozdravili.
Zavedl ji na oddělení zabývající se loupežemi a krádežemi. S jejím případem to sice nemělo nic společného, ale ředitelské kanceláře byly hned vedle. Rokuro Midorikawa se nerad vzdával své dřívější práce a často sám vyjížděl do terénu. I když v jeho životě ubylo okamžiků akce, chtěl mít o všem přehled a byl rád u zdroje.
Po té, co ji usadil v kanceláři k jednomu z volných stolů, osaměla. V místnosti sice pracovalo asi tucet můžu, ale zpočátku si jí téměř nikdo nevšímal. Policisté v klidu pracovali a všude panoval čilý ruch. Co chvíli zvonily telefony, někdo někam volal, spolupracovníci se spolu bavili, radili se a předávali si informace. Jiní zase papírovali, druzí pracovali s počítačem. Občas někdo přišel nebo odešel. Viola však brzy přestala vnímat a unášená vlastními myšlenkami, unikla z tohoto světa.
Konečně byla tady. Na místě, kde jí mohou pomoci, ale i přesto byla neklidná. Nechápala, kde se v ní vzala ta nejistota. Později začala chápat. Toshiro odešel a ona byla v místnosti plné úplně cizích lidí, kteří si ji stále častěji zvědavě měřili. Co když někdo z nich patří ke společnosti? Smith přece říkal, že tam mají své lidi. Fantazie jí pracovala na plné obrátky. Co když bude muset utíkat? Tuhle možnost předtím nepromýšlela. Zneklidňovalo ji, že vůbec netuší, kde se nachází. Jsem na východě, nebo na západě? K cestě ven byla jediná možná rada - pořád dolů. Co ale pak, až to níž nepůjde? Navíc tu klidně mohli mít podzemní komplexy. Jak šel čas ubíhal a nervozita stoupala, přála si stále víc, aby už byl Toshiro zpátky.
"Slečna Yagami?" ozval se znenadání hlas přímo vedle ní.
Viola překvapeně nadskočila a podívala se na malého mužíka s krysím obličejem, ale přísným výrazem ve tváři. "A-ano," vykoktala po chvíli, když se vzpamatovala.
"Poručík Miura. Pojďte prosím za mnou."
Nehnula se ani o píď. Podezřívavě si jej měřila. Právě se rozhodla neopustit místnost, dokud se Toshiro nevrátí. Všechny její smysly ji varovaly, že by tomu cizímu muži neměla věřit. Přece jen ho vůbec neznala a klidně mohl být nějakým Smithovým poskokem, který měl za úkol se jí zbavit. Za jiných okolností by se možná podívala do budoucnosti, aby se o jeho úmyslech přesvědčila, ale momentálně se obávala zavřít oči na další úsek, než jaký zahrnovalo pouhopouhé mrknutí. Nespouštěla z muže oči.
Poručík Miura chvíli čekal, ale doba ticha mezi nimi se nemile prodlužovala. "Pan Midorikawa si s vámi přeje mluvit. Mluvil se synem a slíbil, že vás vyslechne," pokračoval Miura otráveně. Nemínil tu s ní ztrácet celý den.
Rokuro Midorikawa ji vyslechne osobně? Už jen to samo o sobě znělo podivně. Stále nevěděla, zda mu má věřit. Nicméně se zvedla a rozhodla se poručíka následovat. Muži v místnosti je poslouchali a bylo by neslušné, kdyby jejich kolegu neuposlechla. Navíc, když se zmínil o jejich řediteli. S podivným pocitem v žaludku se vydala za Miurou. Bezděky si při tom uvědomila, že je téměř o hlavu menší než ona.
Miura ji zavedl do spoře osvětlené místnosti bez oken. Uprostřed stál jednoduchý stůl a u něj dvě naproti sobě umístěné židle. Vedly tam dvoje dveře a na jedné ze stěn bylo obří zrcadlo táhnoucí se od jednoho rohu k druhému. Nemuseli jí vysvětlovat, že se právě ocitla ve vyslýchací místnosti. Čekala, že ji odvedou k panu Midorikawovi do kanceláře, ale tohle? Nechtěla tu být. Nechtěla se po té depresivní místnosti rozhlížet, ale nic jiného ji nezbývalo. Poručík Miura ji tam ponechal o samotě a nikdo nepřicházel. Netrvalo dlouho a objevila kameru na stěně, která všechno dokumentovala. Oni mě tu sledují, uvědomila si záhy a srozuměná s tímto faktem se potila o to více.
Netušila, za jakým účelem ji sem odvedli. Jestli ji chtěli uklidnit, moc se jim to nedařilo. Byla stále nervóznější a jak čas utíkal, nemohla si odpustit podezření, že ji kamerou a za zrcadlem někdo pozoruje. Ten pocit v ní neustále sílil. Přestavovala si muže, jak stojí v místnosti za sklem a rozhodují právě o jejím životě. Jedním z nich byl i Smith, který se právě chystal vejít a seznámit ji s jejím osudem.
Zanedlouho se dveře doopravdy rozletěly. Nebyl to však Smith, kdo vešel. I tak to byl někdo, koho ve svých snech jednou viděla. Poprvé v životě měla tu čest seznámit se s policejním ředitelem osobně.

Rokuro Midorikawa vypadal přesně tak, jak si ho Viola pamatovala ze svého snu. Muž, který měl něco přes čtyřicítku, ale přesto se zdál o několik let mladší. Jeho chlapecká tvář a dobrosrdečný úsměv však byly jen maskou, za níž se skrýval chlad a nepřátelství. Moc dobře si pamatovala jeho tvrdý pohled a přísný hlas, když mluvil se svým synem. Na okamžik propadla dojmu, že se teď vše konečně vyřeší. Ten hodný pán si s ní promluví a věci se pak opět vrátí do pořádku. Tato iluze v ní vzbouzela pocit bezpečí. Následně však byla krutě odehnána a Viola byla nucena čelit realitě, která jen zhoršovala noční můru, v níž se právě ocitla.
S obavami jej sledovala a čekala, co z něj vyleze. Chvíli beze slova přecházel sem a tam. Cítila nedůvěru, která z něj téměř vyzařovala. Nechápala, co tím sledoval. Nejspíš jen chtěl přidat na dramatičnosti svému následujícímu proslovu.
"Víte, co si myslím?" zeptal se znenadání a přísně se na Violu podíval. Ta jen nervózně polkla. "Že je to holý výmysl," pokračoval nelítostně dál. "Vy jste vlastně prototyp lidí, s nimiž se občas setkáváme. Tichá, ušlapaná dívka, která se snaží prorazit, ale nějak se jí nedaří. Jak jde čas dál, začne se uvnitř probouzet vztek a touha po tom stát se zajímavou, upoutat na sebe pozornost…"
Zavrtěla se na židli. Nelíbilo se jí, kam tím míří. Podvědomě tušila, co dalšího bude následovat. Chtěla křičet, říci mu, že se mýlí, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Nemohla přerušit tok obvinění, která ji bodala jako ostré nože. Pokračoval stále dál a s každým dalším slovem zadupával její vzdor.
"Jelikož ale veškeré vaše pokusy ztroskotaly, potřebovala jste něco pořádného, bombu, která by každého zaskočila, a jakmile jste se doslechla, že ve městě řádí vrah, vymyslela jste si, že vás někdo napadl. Možná to tak ani nebylo. Možná jste to ještě vylepšila. Ještě se mi tady nabízí jedna teorie. Podle ní se klidně můžete mstít."
Ten chlap mluví z cesty, napadlo ji okamžitě. Musel, protože jinak to ani nemohlo být možné. Nikdy by si nepomyslela, že by takováto situace mohla nastat i v reálném světě. Bylo to přeci tak absurdní! Proč by se proboha komukoliv mstila?
"Existuje zkrátka člověk, kterého moc nemusíte. Už dlouho přemýšlíte nad tím, jak se ho asi tak zbavit… a když se náhodou ocitne v budově, kde se koná vaše hodina sebeobrany, dostanete nápad, jak se ho elegantně zbavit. Vymyslíte si napadení, utečete za mým synem, abyste na něj sehrála dojemnou scénku a pak to tu zkoušíte i na mě. Nevím, jak jste o tom Toshira přesvědčila, ale já vám na to neskočím."
"To není pravda!" vypískla vysokých hláskem.
"Co prosím?"
"Říkám pravdu. Proč bych si něco takového vymýšlela?"
"Pokud si dobře pamatuji, důvody jsem již zmínil. Máme tu dvě teorie. Otázkou zůstává, která z nich je ta pravá."
Nevěřícně na něj zírala. Byla naprosto bezradná. Měla sto chutí brečet, ale slzy nepřicházely. Jakoby už všechny vyplakala.
"Nechcete mi snad říct, že je to snad kombinace obou?" zeptal se po chvíli.
"Já říkám pravdu," stála si tvrdošíjně na svém.
V ten moment nastala změna. Rokuro Midorikawa již nebyl hladovým lvem, ale rozzuřeným býkem. Oči se mu zúžily, tváře zrudly. Pohár trpělivosti právě přetekl. Odhodil poslední masku a ukázal svou pravou tvář.
"A už toho mám tak akorát dost!" vykřikl a udeřil dlaněmi do stolu. Jeho hlas se v místnosti odrážel, tvořil ozvěnu a vyzněl tak mnohem hrozivěji. "I kdyby to byla pravda, je to tvrzení proti tvrzení. Nemáte šanci. Tak si přestaňte vymýšlet pohádky a jděte domů!"
Vytryskly jí slzy. Nevěřil jí. Myslí si, že si to vymyslela. Ale ona nelhala. Říkala mu pravdu. A bylo to mnohem horší. Akimachi byl tím vrahem a pracoval pro společnost, která se ji rozhodla zničit! Uvnitř ní všechno křičelo, ale opět nevydala ani hlásku. Co by mu řekla? Že vidí budoucnost? Vždyť by se jí vysmál a poslal by ji do bláznice. I Toshirovi celý příběh podala v poněkud upravené verzi. Nezbývalo jí, než na něj mlčky hledět s uslzenýma očima.
"Co se to tu děje?" ozvalo se znenadání, když se jedny z dveří rozletěly dokořán. Dovnitř vtrhl rozzuřený Toshiro. Okamžitě přispěchal za Violou a konejšivě ji objal.
Byla to úleva, když se mu rozvzlykala do náručí. Opět cítila jeho blízkost, která byla jako balzám na všechny její rány. Rázem se ocitla v bezpečí a ten strašlivý muž s nimi v místnosti jí nemohl ublížit. Toshiro jí do uší šeptal konejšívá slova a hladil ji po vlasech stejně, jako předtím toho odpoledne. Nyní jej však vnímala a byla mu za to neskonale vděčná.
"Co tady děláš?" zeptal se pan Midorikawa syna břitce.
"Co tady děláš ty?" osopil se na něj Toshiro. Stoupl si před Violu v ochranitelském postoji. Jednu ruku měl stále v její. Na otce se mračil a když začal chrlit otázky a obvinění, každé slovo bylo plné nenávisti. "Proč ji vyslýcháš tady? Copak je nějaký zločinec? A proč jsi na ni křičel? To jí chceš nahnat strach? Ale ona není ten, kdo někomu ublížil. Ona je oběť!"
"Do mých vyšetřovacích metod ti nic není," odvětil pan Midorikawa třesoucím se hlasem. "Tohle je má stanice a já si tady můžu dělat co chci."
"Aha, no jistě," usykl Toshiro jedovatě. "Ale že by tě mohla Viola zažalovat za špatné zacházení, to tě nenapadlo? Po tom, cos jí tady dělal, by na to měla právo. Jestli ti to ještě nedošlo, tak ona sem přišla pro pomoc a ne proto, abys jí to ještě zhoršoval."
"Jsi snad její právník?"
"To sice nejsem, ale i tak vím, že policie má povinnost evidovat a prověřit každé oznámení. Nebo je to snad problém?" bránil ji Toshiro dál./p>
>To, co se následně objevilo na policistově tváři, přesahovalo rámec Violina chápání. Zaráželo ji, co viděla. Vždyť šlo o jeho vlastního syna! Jak se na něj tedy mohl dívat pohledem plným nenávisti? Rokuro Midorikawa byl cílevědomý muž, který vyznával svou víru, měl svou pravdu, a aby ji prosadil, byl ochoten jít i přes mrtvoly. Nyní z něj měla pocit, že by byl schopen zničit i vlastního syna, kdyby to bylo nutné.
Krčila se za Toshirem a čekala, co bude dál. K jejímu překvapení nedošlo ke naprosté pohromě, jak očekávala. Pan Midorikawa se stáhl. Na tváři se mu objevil úsměv, ale oči zůstávaly chladné. "Samozřejmě, že máš pravdu," přiznal, ale bylo na něm znát, že to říká neochotně.
Toshiro mu úsměv oplatil. Byl stejně neupřímný jako ten otcův. "Tak to ti určitě nebude vadit, když tady zůstanu, dokud výslech nedokončíte."
Panu Midorikawovi se v očích mihlo překvapení. Byl to však jen zlomek vteřiny, tudíž jeho přívětivá maska zůstávala netknutá. "Zajisté," přitakal tiše.
Od toho okamžiku se vše změnilo.


Průšvih

16. března 2010 v 7:29 | katHys |  Jedou za čas šílím...
Ne, tohle jsem si vážně nemohla odpustit. Ovlivněná knihou, kterou právě čtu... Potřebovala jsem změnit téma. Psát o něčem jiném, než o trápení. Chtělo to něco krásného, milého ... nečekaného, dobrého. Na tenhle moment příběhu si všichni ještě asi nějaký ten čas počkáte, ale stejně víte, že k tomu dojde, tak proč to skrývat. Nemůžu si to nechat pro sebe. Tímto si tedy dovoluji přeskočit pár kapitol a ukázat vám, jak se jeden vztah začal hroutit a druhý právě začínal. Příjemné čtení. :)
PS: Není to zas tak dlouhé...

Nejraději by ho v ten moment něčím pořádně praštila. Jak jen milovala tu jeho úžasnou schopnost všechno zničit, když už se zdálo, že spolu mohou nějak vycházet! Svou touhu nicméně potlačila. Udržela ji na uzdě a pro jistotu ještě o centimetr přitáhla otěže. Ze polesného soužití se svou sestrou se naučila jednu velmi užitečnou věc - potlačit své pocity. Nejdřív tlumila jen zlost, poté smutek a postupem času odešlo do pozadí vše, co cítila. Na popularitě jí to moc nepřidalo, jelikož pak působila jako ta chladná a bez citu. I teď to dusno uvnitř mistrně skryla do nejspodnější přihrádky svého nitra. Jak se říká, zavřela hubu a držela krok. Otráveně se vrátila k práci.

Už to dál nemohl snášet. To ticho ho pomalu ubíjelo. Viděl na ní, že jí něco vadí, ale stále nic neříkala. Trvalo to minuty a tikot hodin jasně naznačoval, že pokud to takhle půjde dál, napětí a ona hustá atmosféra, že by se dala krájet, mezi nimi ještě nějakou tu chvíli zůstane.
"Co je?" zeptal se, když už to nemohl vydržet.
Tázavě se na něj podívala. To nadzvednuté obočí jej bůhvíproč rozčilovalo.
"Nic. Co by se dělo?" odvětila nevinně.
"Hele Violo, nehraj to na mě…" nenechal se odbýt. "Vím, že tě něco štve. Vybal to."
"Ty toho prostě nenecháš. Když říkám, že nic, myslím tím nic.," naježila se jako kočka.
"No jak myslíš…" připustil nakonec. Neměl náladu se s ní znovu pohádat. Ona jeho pocity zřejmě nesdílela.
"Co máš za problém?" bojovně na něj okamžitě vyjela.
"Já nemám problém."
"Nevypadá to tak."
"Proč ne?"
"Protože tady na mě jenom útočíš."
"Cože? Já?" Tak tohle obvinění ho pořádně zaskočilo. "Ty tady máš nějakej problém. Proč to teda rovnou nevybalíš místo toho, abys tropila scény. Do toho! Co tě štve?"
Viděl na ní, jak se sebou bojuje. Chvíli se zdálo, že to opět přejde a vrátí se k tomu mučivému mlčení, ale nakonec zvítězily emoce, která zažehly plamen, jímž náhle vzplála.
"Víš co mě štve? Vážně to chceš vědět? No tak dobře, já ti to teda řeknu. Ty! Ty mě štveš. Už mě nebaví, jak musím všechno dělat sama. Já se tady dřu jak mezek, ale co dělají ostatní? Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že jsi jiný! Ne, nic neříkej! Ty jsi ještě horší. Nejen, že nic neděláš, ale navíc máš ještě pitomé poznámky, které mě akorát tak rozčilují a urážejí."
Rozčilením vstala a rozhodila papíry na stole. Celá jejích několikahodinová práce se rázem válela po podlaze. Sotva to však vnímal. Udivilo ho, čeho byl právě svědkem. Bylo to tak nečekané, vzácné, jedinečné. Uvědomoval si, že se mu naskytlo něco, co zažilo jen pár vyvolených. Bylo mu dovoleno nahlédnout pod povrch. Podívat se, jaká doopravdy je. Přesto si tu chvíli nemohl náležitě vychutnat. Právě ho obvinila z něčeho, co ho znatelně dotklo.
"Já že nic nedělám? Já že mám blbý poznámky? A kdes na to prosimtě přišla? To ty seš ten, kdo tady dělá obličeje, hraje si na ublížeou a má samý jedovatý kecy! Jestli si to ale nemyslíš, tak pojď sem a řekni mi to do očí." Při poslední větě bojovně vstal.
Nebojácně přišla až k němu. Chvíli si beze slova hleděli do očí.
"Ty…ty…" snažila se najít vhodná slova, ale nedokázala najít nic, co by vystihovalo její pravé pocity.
Byl naštvaný. Zlost mu pulzovala v žilách, ale zároveň jím proudilo něco jiného. Teprve později si uvědomil, že je to vzrušení.
"Ty…" vydechla. Náhle ucítil její rozhořčený dech na své tváři. Byla tak blízko. Možná až příliš. Je krásná, když se zlobí, napadlo ho bezděky, když se utápěl v jejích studánkách. A rty. Má je tak svůdně vykrojené…
Au! Bolestivý políček přiletěl náhle a nečekaně. Jeho mozek si ještě ani nestihl pořádně uvědomit, že se právě spontánně políbili. V mžiku byl zpět při smyslech. Návrat do reality byl krutý.
Mlčky na sebe zírali.
"Myslím, že bys měl jít," řekla posléze, když se jejich oči rozešly. Dál se na něj snažila nedívat.
Bez protestů si sbalil svých pár švestek a okamžitě opustil její byt. Teprve venku mohl volně dýchat. Co to sakra…? Mlhavě si snažil vybavit okamžik, kdy se jejich rty setkali. Přísahal by, že mezi nimi cítil to napětí. A co to pak viděl v jejích očích? Byla tam zlost, jistě. Také byla pořádně překvapené, ale to on byl taky. Ta facka bolela. K tomu všemu tam však viděl ještě něco jiného. Že by touha? Chtíč…? Lítali v tom. Pořádně.
Tak tohle bude průser…

Jop! ^^ No, tak já idu do školy děcka... :D

Dan Brown - Ztracený Symbol

1. března 2010 v 11:53 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
DAN BROWN vydal v roce 1998 svou prvotinu Digitální pevnost (Digital Fortress, čes. 2005, Argo, 2009). O dva roky později slavil úspěch s románem Andělé a démoni (Angels and Demons, 2000, čes, 2003, Argo 2005), v němž se poprvé objevila postava hardvardského profesora Roberta Langdona, a v roce 2001 následovala Anatomie lži (Deception Point, 2001, čes. 2005, Argo 2008). V roce 2003 se z autora relativně úspěšných thrillerů stal podle výsledků ankety časopisu Time jeden ze stovky nejvlivnějších lidí naší planety a z jeho dalšího románu celosvětový bestseller. Šifra mistra Leonarda(The Da Vinci Code, čes. 2003, Argo vydalo v odlišném překladu pod názvem Da Vinciho kód, 2005) zaznamenala fenomenální úspěch. Románu Da Vinciho kód se od roku 2003 prodalo ve světě přes 82 milionů výtisků a byl přeložen do jednapadesáti jazyků.
zadní obal knihy

Po zběsilé honičce po Římě, unikání před zákonem ve Francii a hledáním Svatého grálu v Londýně, se opět vracíme do života Roberta Langdona, uznávaného symbologa a profesora na Hardvardské univerzitě. Kniha splňuje všechna očekávání, která jsou po předchozích Brownových románech pěkně vysoká. Opět nám neunikne akce, překvapivá odhalení, nečekané zvraty děje, neopakovatelné postavy nebo také pohledy do historie, odhalení něco mála ze symbologie, či vědy zvané noetika. Autor opět uchvátí nejen reálností svého díla, ale také podrobnými popisy různých vědeckých postupů a zařízení. Člověk je po přečtení zase o něco moudřejší. Napětí se v knize stupňuje, až posledních sto stránek přečtete se zatajeným dechem během jednoho večera. Nechybí ani jeho osobitý vtip, kdy se různým poznámkám rádi zasmějete. A taktéž nesmím zapomenout na všelijaké teorie, které zde Dan Brown rozvádí. Zda je to však pravda si musíte zjistit sami.

Po Andělech a démonech a Šifře mistra Leonarda je to již třetí příběh se symbologem Robertem Langdonem. Tentokrát neopustí domácí půdu a po svých předchozích zběsilých šetřeních v evropské kolébce (Římě, Vatikánu, Paříži a Londýně) se prvně zaplete do noční dešifrovací honičky na území USA, a to přímo v jeho hlavním městě Washingtonu D.C.
K řešení záhady je vyzván hrůzostrašným předmětem ležícím na zemi v Kapitolu, ukazujícím na nástropní fresku s obrazem George Washingtona, který je tam zpodobněn jako pohanský bůh. A není samozřejmě náhodou, že bývalý americký prezident George Washington se zednářským kladívkem a zednářskou lžící položil roku 1793 základní kámen Kapitolu. Ve Washingtonu se odehrává honba za legendárním zednářským pokladem.
anotace, přední obal knihy

Upřímně, nejsem zrovna velkým milovníkem amerických dějin. Jedná se o jedno z mála období historie, které v hodinách dějepisu musím doslova přetrpět. I když jsem na různé narážky ohledně toho, co si takzvaní otcové Ameriky představovali, nahlížela poněkud skepticky, do knihy jsem se téměř okamžitě začetla a s hlavním hrdinou opět prožila kolotoč neuvěřitelných událostí. Těžko uvěřit, že se na bezmála 460 stranách odehrává časový úsek 12 hodin. Kniha přitom překypuje všemožnými fakty, odbočkami do minulosti či vysvětlivkami, které však nepůsobí nijak násilně a nijak nenarušují vlastní dějovou linii. Jako u předchozích děl, s nimiž jsem vás zde seznámila, i tato kniha se skládá z prologu, epilogu a následně různě dlouhých 132 kapitol. Příběh sledujeme nejen z pohledu Roberta Langdona, Katheriny Solomonvé, tajemného Malacha, či ředitelky Bezpečnostní kanceláře CIA Inoue Sató, ale i mnoha dalších vedlejších postav. Jejich osudy se různě prolínají dokud nedojde k překvapivému vyvrcholení, kde do sebe všechno rázem zapadá.
Postavy jsou věrohodné, každá je svým způsobem jedinečná a nezapomenutelná. Není těžké se s nimi sžít a věřit jim jejich osud. Mně osobně doslova učarovala postava Inoue Sató, kterou jsem zpočátku moc ráda neměla, ale můj názor se postupem času změnil. Tahle malá Japonka je prostě nezapomenutelná. Uchvacující jsou jako vždy i popisy prostředí, budov a různých zařízení, v nichž se děj právě odehrává. Autor popisy rozhodně nešetří, ale i přes to kniha nepůsobí nijak strojeně a vyumělkovaně. Je tam toho tak akorát dost, aby si čtenář dané místo mohl představit.
Tak jako i v předchozích dílech odkrýváme tajemství nějakého řádu, tentokráte zednářů, kteří jsou všem velmi známí, hlavně svým tajným střeženým pokladem. Jelikož se v historii této skupiny, nebo jak bych to nazvala, vůbec nevyznám, nebudu tu šířit informace, u nichž netuším, zda jsou pravdivá. Stejně si však neodpustím malé rýpnutí. Autor nám tu ukazuje odhalení, které rozhodně nikdo nečekal. Opětovně si zahrává s otázkami víry, tentokrát se tu mnohokrát přetřásá otázka samotného Boha, nevyužitelného lidského potenciálu, a Slova, které má člověka obdařit neuvěřitelnou mocí. Bible v této knize taktéž nenalezne klidu.

Robert Langdon je, jak mnozí jistě víte, profesor symblogie. Starý mládenec, idealista a neuvěřitelný skeptik. Právě díky poslední zmiňované vlastnosti odmítá uvěřit všem těm bizarním věcem, které se mu staví na odiv. Se svým tvídovým sakem a rolákem, který dávno vyšel z módy, je těžké si jej nevšimnout. V této době je již taktéž v podvědomí mnohých obyvatel a jeho tvář se stává docela známou. Jemu to však radost rozhodně nedělá. Díky tomu se stal terčem různých šílenců a hledačů pokladů, kteří jej stále znovu otravují žádostmi o pomoc. I zde mu práci ztěžuje jeho klaustrofobie a jakožto vynikající plavec si poprvé zkusí, jaké to je, když se člověk topí.
Samozřejmě nesmí chybět žena, která by chudáka Roberta na jeho cestě doprovázela. Krásná, vzdělaná a chytrá. Přesně taková je Katherine Solomonová, sestra jednoho z nejvyšších zednářů, Petra Solomona, kterého nějaký šílenec právě unesl. Katherine je vědkyně, která svůj život zasvětila noetice, doposud jen teoretické vědě, jejíž zásady a myšlenky se rozhodla směle zrealizovat. A však právě šokujícím objevům, které se jí během několika málo let podařily, se stane jedním z terčů šílence, který jejího bratra unesl.
Malach, jak s tento člověk sám překřtil, je zajímavou postavou v mnoha ohledech a v knize je mu věnován docela velký prostor. Jak se ukazuje, Malach není žádný cvok, ale velmi inteligentní osoba, která se díky své důvtipnosti dokáže dostat i do nejstřeženějších objektů v zemi. Libuje si v převlecích a po celou dobu se snaží dosáhnou takzvané finální přeměny. Na začátku člověk, který je zfanatizován, na konci osoba, která má za sebou strastiplnou minulost, zlomené srdce, v němž nyní přežívá jen nenávist a žal.
I tentokrát Langdonovi překříží cesta policie. Toto označení však není správné, jelikož nyní máme čest s Bezpečností kanecláří CIA. Je až s podivem, jak i přes všechno moderní vybavení, jež mají její zaměstnanci k dispozici, Langdon stále uniká. Právě ředitelkou tohoto oddělení je již zmiňovaná Inoue Sató. Charakteristikou této postavy se zabývat nebudu. Tu si vychutnejte sami.

Nechtěla jsem v tomto popisu moc prozrazovat, takže doufám, že jsem vás při pozdějším možném čtení nezklamala. Knížka se vážně vydařila. Moje postřehy si ostatně můžete přečíst v charakteristice díla. Mám ráda Brownův styl, i když proti němu mám pár výhrad. Kniha mě každopádně nakopla k mému vlastnímu psaní, což je dobré, protože ne každá to dokáže. A taky mi říká, že na cestě za svým snem mám ještě pořád řadu překážek.

Ukázka z knihy: kapitola 6 (část)
"Langdon ztlumil osvětlení a pustil druhý diapozitiv. "Kdo mi poví, co na tomhle obrázku dělá George Washington?"

Na obrázku byla slavná nástěnná malba zobrazující George Washingtona v kompletním zednářském úboru, jak stojí před podivným zařízením - ohromnou dřevěnou trojnožkou s kladkostrojem, z něhož na provaze visí mohutný kamenný kvádr. Kolem postávala skupinka dobře oblečených přihlížejících.
"Že by vytahoval ten kámen?" zkusil to někdo.
Langdon nic neříkal, protože byl radši, když se studenti pokud možno opravovali navzájem.
"No," ozval se další student, "já si tedy spíš myslím, že Washington ten kámen spouští. Je v zednářském. Už jsem viděl obrázky zednářů, co pokládají základní kameny. A při tom ceremoniálu se ke spouštění kamene vždycky používá něco jako trojnožka."
"Výborně," řekl Langdon. "Tahle freska zobrazuje naše otce zakladatele, jak pomocí trojnožky a kladky pokládají základní kámen Kapitolu. Bylo to 18. září 1793 mezi čtvrt na dvanáct a půl jednou." Langdon se odmlčel a rozhlédl se po studentech. "Kdo mi řekne, co tohle datum a čas znamená?"
Ticho.
"A co kdybych vám prozradil, že přesný okamžik vybrali tři slavní zednáři - George Washington, Benjamin Franklin a Pierre L´Enfant, původní architekt města?"
Pořád ticho.
"Vždyť je to zcela prosté. Základní kámen byl položen právě tehdy, protože v tu šťastnou chvíli byla mimo jiné Dračí hlava v Panně."
Studenti na sebe vrhli udivené pohledy.
"Moment," ozval se někdo, "to mluvíte... o astrologii?"
"Přesně tak. I když je to trochu jiná astrologie, než jak ji známe dneska."
Zvedla se ruka. "Vy chcete říct, že naši Otcové zakladatelé věřili v astrologii?"
Langdon se potutelně usmál. "A jak. Co byste řekli, kdybych vám sdělil, že architektura celého města Washington skrývá víc astrologických symbolů než jakékoli jiné město na světě - znamení zvěrokruhu, hvězdné mapy, základní kameny položené v přesných astrologických datech a hodinách? Mezi tvůrci naší Ústavy byla více než polovina zednářů, lidí, kteří při vytváření nového světa pevně věřili, že hvězdy jsou propojené s osudem."
"No dobře, tak byl základní kámen Kapitolu položen, když byla Dračí hlava v Panně. A co je na tom? Třeba je to jenom náhoda?"
"To by byla vskutku fenomenální náhoda. Uvědomte si, že základní kameny všech tří staveb tvořících Federální trojúhelník - tedy Kapitolu, Bílého domu a Washingtonova památníku - byly položeny sice v různých letech, ale vždycky to bylo pečlivě načasováno tak, aby k tomu došlo za úplně stejných astrologických podmínek."
Langdonův pohled narazil na sál plný vytřeštěných očí. Několik hlav se sklonilo, studenti si začali psát poznámky.
Vzadu se jeden student přihlásil. "Proč to dělali?"
Langdon se zasmál. "Tak odpověď na tuhle otázku je téma na celý semestr. Jestli vás to zajímá, můžete chodit na můj seminář mysticismu. Ale upřímně řečeno si myslím, že vy tady ještě nejste na odpověď emocionálně zralí."
"Cože?" ohradil se nahlas dotyčný. "Tak to schválně zkuste."
Langdon předstíral, že o tom uvažuje, a pak zavrtěl hlavou. Hrál si s nimi. "Je mi líto, ale nejde to. Jsou mezi vámi i studenti prvních ročníků. Mám obavy, že by vám z toho praskla hlava."
"Řekněte nám to!" vykřikla posluchárna sborově.
Langdon pokrčil rameny. "Možná byste měli vstoupit k zednářům nebo do Řádu Východní hvězdy a zjistit si informace přímo od pramene."
"Tam nás nevezmou," ozval se nějaký mládenec. "Vždyť zednáři jsou přece supertajná organizace."
"Supertajná? Opravdu?" Langdonovi se vybavil masivní zednářský prsten, který jeho přítel Peter Solomon hrdě nosil na pravé ruce. "Tak proč zednáři nosí nápadné zednářské prsteny, spony a jehlice do kravaty? Proč jsou zednářské budovy jasně označené? Proč se časy jejich zasedání oznamují v novinách?" Při pohledu na ty udivené tváře se Langdon usmál. "Moji milí, zednáři nejsou žádná tajná společnost - zednáři jsou společnost, která má tajemství."

Celkové hodnocení:
92% Nejspíš to bude tou předpojatostí k Americe, že se mi předešlé díly zamlouvaly o něco víc. Tím však nechci říct, že by byla knížka špatná, to vůbec ne.