13. února 2010 v 20:24 | katHys
|
Dveře se zaklaply. Odložený plášť se svezl na podlahu. Konečně doma. Konečně klid. Žádné povinnosti, žádné starosti. Nic neřešit. Na nic nemyslet. Vypnout. Spát. Hideakiho myšlenky se stále točily kolem jedno jediného bodu. Spánek potřeboval. Jeho nedostatek mu již delší dobu stěžoval práci. Stejně mu nemělo být vyhověno. Teď si lehne, ráno jej vzbudí budík a jako vždy jej bude celý den bolet hlava a oči se mu budou zavírat.
Nový byt, který si nyní díky vyššímu platu mohl dovolit, pustl čím dál víc. Hideaki si jej ani nestačil užít. Stal se pro něj jakousi přestupnou stanicí. Místem, kam se chodil tak akorát vyspat. V podstatě tam nic jiného nedělal, kromě práce, kterou si občas nosil s sebou domů a dělal poté dlouho do noci. A pak tu byly ty schůze. Oni si je nemohli naplánovat lépe. Začínali třeba ve dvě, končily v šest, a čas, který tam strávili, museli nějak nahrazovat. Dosáhl vytouženého postu, konečně něco dokázal, ale jeho práce jej pomalu ničila.
Šaty ze sebe shodil během vteřiny. Nechal je ležet tam, kde spadly. Úklidem se nezabýval. Vlez do sprchy a pustil vodu. Jakmile se studený proud dotkl jeho pokožky, slastně vydechl. Právě tohle potřeboval. Ve vzpomínkách se vracel do těch dnů, kdy byl jen řadovým zaměstnancem firmy. Nikdy se nedozvěděl, proč jej Aizawa tenkrát povýšil. Možná tušil, že se jeho ředitelování blíží konec a potřeboval náhradu. Ze spisů věděl, že jeho někdejší přítel Goro neměl příslušnou kvalifikaci ani pracovní výkony. Kde ale Aizawa vyhrabal jeho, Hideakiho?
Vždy si s Gorem utahovali, že šéf vypadá nezdravě, pobledle a nevyspale. Považovali jej za workholika, který bez práce nevydržel ani vteřinu. Vládl jim muž s temnými kruhy pod očima, který navenek působil dojmem o dvacet let staršího člověka, než byl ve skutečnosti. Vypadá teď snad Hideaki taky tak? Omotal se do ručníku, osušil si vlasy a podíval se do zrcadla. Ne, není to zas tak hrozné, řekl si v duchu povzbudivě. Připsal bych si tak o pět let víc. To ještě jde…
Nahý se svalil do postele. Najít oblečení, převléct se… to byl příliš namáhavý proces. Vyčerpání jej doslova skolilo. Přesto nemohl usnout. Prostě tam ležel, neschopný pohybu, jeho tělo vážilo několik tun, ale mozek, ten se nechtěl vypnout. Pracoval dál a dál, neúnavně, jako nějaký stroj. S trochou štěstí se mu pak podaří usnout ve tři ráno. Víčka konečně padnou pod tíhou gravitace a on se propadne hluboko do temnoty. Do říše podivných snů, které mají za následek podivný spánek, časté buzení, zmatení, a ranní únavu.
Pomalu přestával vnímat mezi sny a realitou. Vše mu slévalo dohromady. V nočních můrách se pravidelně setkával s Myioshim, který mu vyprávěl o nějakém svém skvělém plánu, nebo s Mogim, ředitelem celé společnosti, jak na něj mluví tím svým vyčítavým tónem a říká mu, že je to celé jeho vina. Ráno pak často nevěděl a tápal, jelikož si nebyl jist, zda se do doopravdy stalo, nebo slova příslušného muže byla jen výplodem jeho fantazie. Teď večer však byla jeho mysl naprosto čistá a živě si pamatoval, co se před pár hodinami odehrálo na schůzi.
Kam jsem se to jen dostal, opakoval si v duchu stále dokola. Doufal, že se povýšením změní jeho život. Splnilo se, ale vážně chtěl, aby se ubíral právě tímto směrem? Již však nemohl couvnout. Přímo do očí mu to sice nikdo neřekl, ale nebyl tak pitomý, aby mu to nedošlo. Mezi řediteli jednotlivých oddělní platilo jedno pravidlo - žádná tajemství. Vše se prodiskutovávalo veřejně před ostatními. A právě kvůli tomu byl Hideaki zasvěcen do mnohých věcí, o nichž by raději nevěděl.
Každému však bylo jasné, proč si to mohou dovolit. Jakákoliv informace ven a Smith to hravě zařídí. Nakonec tu pak byl ještě sám Mogi, kterého se bál i sám velitel "úklidové čety". Hideaki Mogiho nikdy neviděl řvát, až dnes se mu poštěstilo, když rudý vzteky útočil na Smithe, který se potil a pomaličku se na svém místě scvrkával.
"Zavřete už tu svou hubu plnou žvástů!" vyjel na Smithe, který právě popisoval vývoj situace. "Nějaké kecy mě nezajímají. Já chci vidět činy!"
"Snažíme se, pane, ale informace se špatně shánějí…" oponoval mu Smith pevným hlasem. Přesto na něm byla nervozita patrná.
"Tak se asi snažíte málo," odvětil Mogi chladně.
"Vyskytlo se pár komplikací, se kterými jsme nepočítali. S Akmachim to byl krok vedle. Jedna mu utekla a od té doby nedá pokoj. Úplně se sesypal…"
"Proč se jí tedy nezbavíte?"
"Nevím, kdo to je. Akimachiho popis byl dost nepodrobný. Takových po městě chodí tisíce. Stejně si nemyslíme, že by nás to mohlo nějak ohrozit. Šance, že se ti dva znovu potkají, je mizivá," pokračoval Smith dál.
"A kdyby?" skočil mu do řeči Mogi.
"Uvidíme podle situace. Jeden z nich by to poté stoprocentně nepřežil. Sázel bych to spíš na tu holku. Na věci to každopádně nic nezmění. Jakmile ho najdeme, zařídí to Cartier."
"Dobrá… A ty další komplikace? Nemýlím se, řeknu-li, že jich je víc?"
"Policie o nás ví," prohlásil Smith tiše se sklopenou hlavou.
"Co prosím?" otázal se Mogi. Oči se mu zúžily. V ten moment vypadal dost nebezpečně.
"Byla to jen otázka času," vyřkl Smith svůj názor. "Nikdy jsem nepředpokládal, že bychom mohli zůstat v utajení. Dobrá zpráva je, že nemají žádná konkrétní jména. Ta špatná je, že jsou stále o krok před námi," připustil Smith neochotně.
"Chci tam špehy. Rozumíte Smithi, špehy!"
"Zajisté, pane."
"Co ještě?" zeptal se neurvale Mogi, neboť věděl, že Smith chtěl ještě něco říci.
"Víte, že se to může protáhnout na roky. Možná jsme zjistili oblast, kde se vyskytuje, ale pátrání je stále na začátku. U policie máme svých lidí víc než dost. Osobně si myslím, že navyšování jejich počtu věci nijak nepomůže."
"Dělejte, jak myslíte. Chci ale, aby se to nejrychleji vyřešilo. Ať už to máme konečně klid," řekl Mogi nakonec a tím tento rozhovor skončil.
Ředitel firmy měl poté sáhodlouhou řeč, v níž jim vysvětloval, že úspěšnost akce je jejich největší priorita. Následně pak potvrdil Smithovu domněnku, že se to celé potáhne spíše roky, než měsíce. Hideakimu tím jen přitížil. Stále nechápal, o co tady jde, a nikdo mu nechtěl poskytnout informace. Z toho, co slyšel si něco málo vyvodil. Někoho hledají. Ale koho, proč, a z jakého důvodu tak usilovně prahnou po jeho smrti, netušil.
Hodina biologie se kvapem blížila. Na tento týden si Kurosaki domluvil speciální dvouhodinovku. Viola byla stále nervóznější. Co dnes Kurosaki chystá? Nemá náhodou na programu laborky? Když se nad tím zamyslela, už je dlouho neměli. Proč by jinak chtěl speciální hodinu?
"Co je to s tebou?" zeptala se jí Tatsuki před hodinou, když už si Viola nervozitou málem okusovala nehty.
"Biologie," odvětila jednoslovně.
Tatsuki se na ni překvapeně podívala. "Biologie? No počky… nebyla jsem to dycky já, kdo se jí děsil? Co že sme si to prohodily?"
Viola jen pokrčila rameny. Tatsuki však měla pravdu. Dnes to nebyla ona, kdo klidně seděl a nenechal se Kurosakim zdeptat.
"V klidu. Maximálně nám dá zas nějakou písemku. Co horšího se může stát?" uklidňovala ji Tatsuki.
"Asi nic…"odpověděla Viola nakonec, i když sama moc dobře věděla o horší alternativě.
Sedly si na sedačky před učebnou. Kromě nich tam z jejich třídy postávalo jen pár lidí. Leito i Yuuki v nedohlednu. Vola se opřela o zeď. Mírně zaklonila hlavu a zavřela oči. Kdyby jen věděla, co Kurosaki chystá… Vzrušením málem nadskočila. V ten moment dostala nápad. Fungovalo to včera, proč by to nemohlo vyjít i dneska? Mysl jí pracovala závratnou rychlostí. Tatsuki ji celou dobu starostlivě pozorovala, ale ona si toho sotva všímala. Okolí pro ni přestalo existovat.
Jak to udělala včera? Soustředila se na sestru. Ale když se o to pokoušela předtím, nikdy se jí to nepovedlo… Zavřela oči a pořád myslela na Kurosakiho. Nic se však nedělo. Něco bylo špatně, ale co? Co dnes dělala jinak? Soustředěním svraštila obočí. Pořád nic. Po necelých dvou minutách to vzdala. Nemělo to cenu. Zklamaně si povzdechla a znovu se opřela o stěnu. V okamžiku, kdy jí víčka klesla, se jí vše odehrálo před očima jako nějaký film.
Dveře učebny se otevřely. Studenti, kteří tam byli držení hodnou chvíli po zvonění, se konečně vyvalili na chodbu. Zanedlouho se místnost vyprázdnila. Viola se energicky zvedla. "Jdeme, ne?" kývla zvesela na Tatsuki a jako první vešla do třídy. Posedali se na obvyklé místo a nachystala si věci. Dneska žádné laborky nebudou. Podívají se na video a tím to hasne.
Dokument o plazech vyšel přesně na dvě hodiny. Film byl pojat docela zajímavou formou a dívky mohl díky počítačovým animacím zanést i do těch nejtajnějších skrýší a odkrýt jim ta největší tajemství z jejich života. I přes to všechnu mu Viola nevěnovala žádnou pozornost. Celé to už přece jednou viděla. Místo toho přemýšlela o sobě, o svých schopnostech a možnostech, jak se je naučit ovládat.
Dokud je nedokázala kontrolovat, byla tu jedna věc, která ji nanejvýš znepokojovala. Její vize byly naprosto reálné. Žádné mlžení jako ve filmech. Dokázala by je popsat do nejmenších detailů, každičkou z nich. Přesto je jen stěží rozeznávala od reality. Třeba jako tenkrát v parku, nebo na záchodcích. Dokud se neprobrala a nezjistila, že to celé by je sen, netušila, že se nic z toho neděje. Vše plně prožívala. Cítila adrenalin, klid, vztek i strach. Doteď si pamatovala, jak měla po vidění s Yuuki rozklepaná kolena. Ale doma... Tam to bylo jiné. Věděla, že se to celé ve skutečnosti neodehrává. Kdyby se je naučila ovládat, dokázala by je rozeznat od reality? Pokud ano, rozhodně by se o to měla pokusit.
Pořád jí však něco chybělo. Myslela si, že na to přišla, ale teď už si tím nebyla tak jistá. Proč předtím její vize nepřišla a pak, když už to celé vzdala, znenadání vyskočila odnikud? Co bylo jinak? Přehrávala si to celé stále dokola, ale nemohla na nic přijít. Snažila se, hledala, avšak marně. Vzpomínky jí v tomhle ohledu moc nepomáhaly. Potřebovala si to celé vyzkoušet, což teď, ve škole, nemohla. Stačilo, že nevnímá ten film a ještě aby riskovala v dalších předmětech.
Noci ji moc netrápily. Své sny sice ovlivnit nemohla, ale po probuzení ve své posteli věděla, co se stalo. Dnešní sen byl jedním z těch zvláštních a zmatených. Plný tváří a jmen. Hidaki, Smith, Mogi, Akimachi, Cartier… Nepatrně se pootočila, aby viděla na Leita. Ten sledoval obrazovku stejně jako všichni ostatní. Co tam jeho jméno mělo znamenat?
Znovu se ocitla v té podivné místnosti plné lidí. Doposud si myslela, že to nic neznamená, že je to prostě jen sen, ale … může mít teď vůbec obyčejné sny? Nebo to jsou všechno vize? V to případě by… Polil ji pot. Do háje! Tuhle možnost ještě nezvažovala. Pokud by tomu tak bylo a veškeré její sny byly vizemi, tak i tuto noc pohlédla do budoucnosti a spatřila chůzi, která se ještě nekonala.
Myslela si, že její vize jsou vázány pouze na Akimachiho, nebo ji varují v případě nebezpečí, ale to nejspíš nebyla pravda. Vždyť když se jí zdálo o Toshirovi, taky to brala jako holý fakt. Dokonce se jí následně potvrdilo, že k takovému rozhovoru doopravdy došlo. Ti lidé, jsou také skuteční? Může to být všechno až tak propojené? Vážně existuje společnost, která tu někoho hledá? Co když hledají mě, napadlo Violu a šokem z poznání přestala vnímat. Přece tam o ní mluvili. Ta holka, co Akimachimu utekla. Znovu se ohlédla na Leita. Co když jeho pozornost o ni znamenala něco jiného? Ta nejistota byla strašná, ale nemohla se jí nijak zbavit. Dnes odpoledne měla jedinečnou šanci. Kisame nebude doma a ona měla celý byt sama pro sebe.
Po zbytek vyučování byla celá nesvá. Tatsuki se jí raději přestala ptát, co se děje, neboť Violiny odpovědi ji dělaly starosti. Kamarádka snad byla ještě nervóznější než předtím. Pořád se ohlížela, těkala z jednoho na druhého a zorničky měla rozšířené strachem. Náhle zjistila, že je sama. Tatsuki nikde neviděla a dál byla nemilosrdně unášena davem. V ten moment byla příliš slabá, aby se mu postavila. Omylem do někoho vrazila. Chtěla okamžitě odejít, ale neznámý ji popadl za paži a silou otočil k sobě. Stěží se zmohla na chabý výkřik.
"Tady jsi!" zvolal Toshiro radostně. "Hledám tě tady už pěkně dlouho," mrkl na ni a široce se usmál. Když spatřil zděšení ve Violině tváři, okamžitě zvážněl. "To vypadám tak hrozně?"
Sotva vydýchala jeden šok, následoval další. Tak já se tady leknu, že mě někdo napadl, a on si myslí, že se starám, jak vypadá?! Nevěřícně na něj zírala. Ten měl jediné štěstí, že na ni hned promluvil, jinak byla připravená použít některou z naučených technik. Ne, že by ho přeprala, ale alespoň by jej mohla škrábnout. Toshiro si její mlčení vyložil po svém.
"Fajn. Myslím, že bysme mohli jít někam, kde budem mít větší soukromí," poznamenal, když do nich vrazil další kolemjdoucí. Ani se jí nezeptal a už ji za sebou táhl do chodbičky vedoucí k místnosti s úklidovými potřebami a dveřmi na půdu. "Tady to půjde," usoudil, když se rozhlédl. "Dobrý?" zeptal se starostlivě, jelikož Viola stále vypadala jakoby na ni právě šáhla samotná smrt.
"Jo, jasně," snažila se o klidný tón, ale hlas měla stále roztřesený. "Co potřebuješ?"
"Fakt je všechno v pohodě?"
Zakoulela očima. "Nezdá se ti, že se mě na to poslední dobou ptáš nějak moc často? Nech to být. Když říkám, že dobrý, myslím tím dobrý," ujistila ho kysele.
"Radši toho necháme," usoudila nakonec toshiro a vrásky na jeho čele zmizely. Po tváři se mu rozlil uličnický úsměv. "Že neuhodneš, co jsem dneska udělal?" zeptal se znenadání.
Podezřívavě si jej měřila. Vůbec nechápala, co má namysli. "Pomohl jsi stařence přes cestu?" střelila naslepo a s jistotou věděla, že se nestrefila.
"Ne, to ne," usmál se na ni, ale dál nic neříkal. Jen se na ni tak podivně díval. Jakoby se jí snažil říct, že to přece ví, ale ona neměla ani tušení.
"Tak to vůbec nevím," připustila nakonec. "Pokud jsi neudělal žádný hrdinský čin, nechávám se podat," pokusila se o vtip a k jejímu vlastnímu překvapení doopravdy vyšel. Toshiro se upřímně zasmál.
"Ne to ne, ale …" prodlužoval schválně, aby udržel napětí. "Dnes ráno jsem jel do Mitsuitshi. Místo školy," oznámil jí prostě.
Úsměv jí ztuhl na tváři. "Cože?"
"Víš, přemýšlel jsem o tom," zvážněl, "a jak jsme včera narazili na to s mým otcem… Nemyslím si, že by měl ovládat celý můj život. Nejsem jeho loutka, takže jsi si dovolil trošku rebelie a celé to urychlil. TY sis s tím rodným listem taky nedávala na čas."
"A?" vydechla, když se neměl k pokračování.
"Trošku jsem se poptal, použil otcův starý odznak a…"
Nechtělo se mu moc pokračovat. Přesto věděl, že musí. Ještě chvíli si užíval tu chvíli, kdy mu doslova vysela na rtech.
"Mám záznamy o všech ženách, co rodily v den tvého narození. Byly tři. Jenda porodila syna, takže ta se nepočítá. Druhá byla žena místního hejtmana, ale ta třetí byla cizinka. Navíc tam toho o ní moc není a zdá se, jakoby se některé věci ztratily, nebo je někdo schválně neuvedl. Myslím, že by to mohla být tvoje biologická matka."
Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Že by ji… Že by ji vážně našla? Nevěděla, co mu na to říct. Tohle vůbec nečekala. Nebyla zvyklá, že by se něco v jejím životě ubíralo správným směrem. Slzy štěstí se jí draly do očí. Pohlédla na něj a v ten moment mu skočila kolem krku a naprosto spontánně jej políbila.
Polibek to nebyl dlouhý. Ani první, ani poslední. Přesto byl jiný. Jedinečný a nezapomenutelný. Když skončil, stěží uvěřila, že to právě udělala. Sklopila oči a zrudla jako rak.
"No tak Violo," řekl Toshiro jemně a nadzvednul jí bradu, aby mu viděla do tváře. "Kdy už se tomu přestaneš bránit?"
Nevěděla, co na to říct. Chtěla mu odpovědět, ale nic ji nenapadalo. Dostala se jen k tomu, že pootevřela ústa. Stejně by dál nemohla pokračovat. Dřív, než by byla schopná cokoliv vypravit, se k ní naklonil a polibek jí vrátil. Nebránila se a s jistotou věděla, že tahle pusa jen tak neskončí. A pokud přeci jen ano, nezůstanou jen u ní.
V chlapeckých šatnách se právě střídaly ročníky. Třeťáci se vraceli z umýváren a druhé ročníky se chystaly na tělocvik.
"Teda chlape, takhle se zdejchnout a přijít jen na tělocvik… A to ani ne na celej! Taky bych chtěl," vrtěl hlavou Hiroki a závistivě se díval na Toshira.
"To se musí umět zařídit," mrkl na něj Toshiro a dál se k tomu nevyjadřoval.
"Stejně jako hezkou holku, co?" poznamenal Ken, další spolužák.
"Jakou holku?" reagoval okamžitě jiný. "Že ses nepochlubil," plácl Tohira do zad.
"Ale žádnou," snažil se to Toshiro odbýt.
"Ne? A co to teda mělo znamenat s tou černovláskou na chodbě? Nezdálo se mi, že se jedná o kamarádku," mrkl na něj Darji a loktem do Toshira šťouchl.
"Cože, Tosh má novou holku?"
"Tys ji viděl?"
"No jo, cucali se na chodbě."
"A je hezká?"
"Kdo to je?"
Otázky se na něj valily jako lavina. Nejprve se snažil něco říct, ale nemělo to cenu. Kluci si vystačili sami. Informací měli víc než dost.
"No jasně! Já vím, kterou myslíš," zvolal jeden náhle a strhl tím veškerou pozornost na sebe. "Pamatuju si, jak byla loni na matematický olympiádě. Prvačka a umístila se čtvrtá. Od tý doby si ji pamatuju. Jmenuje se Yagami, nebo tak nějak…"
Yagami? Při zaslechnutí toho jména okamžitě zpozorněl. Rychle si přetáhl triko přes hlavu a špicoval uši, aby mu nic dalšího nevypadlo.
"Yagami?! To mi nic neříká."
"Mě taky ne."
"Znáte ji někdo?"
"Ne…"
"Má takový dlouhý černý vlasy a modrý oči, myslím. Když sem ji viděl naposled, měla takový zvláštní přívěšek. Myslím, že byl ve tvaru kříže, nebo tak něco," vykládal dál matematik.
"Kříže? Hele Toshiro, nechodíš náhodu s nějakou okultistkou?" otočil se na Toshira Ken.
Konečně k tomu mohl něco říct. "To fakt ne," opáčil s úsměvem. "Viola je úplně obyčejná holka. Žádný sekty nebo tak něco. Ten přívěšek musela od někoho dostat, páč ho předtím nenosila. Pamatuju si, jak si ho u mě schovala, aby ho neztratila a pak sem na to zapomněl. Vracel sem jí ho až ve škole. Musí to být docela cenný kousek, když se o něj tak bála. Poslední dobou jsem ho u ní ale neviděl…"
To mu stačilo. Víc slyšet nemusel. Zvedl se a pomalu se šoural k tělocvičně. Takže nelhala… Leito, ty debile! Co sis sakra myslel?
Cestou domů se celou dobu usmívala. V autobuse se jako vždy dívala z okna. Plně vnímala krásu dnešního dne, i když bylo zataženo a většině lidí připadalo, že je jen další šedivé odpoledne, kdy město zasáhla obvyklá inverze.
Toshiro měl jednu úžasnou vlastnost. Vždy za ní přišel s něčím nečekaným a přivedl ji tak na jiné myšlenky. Nepamatovala si, jak dlouho tam v té chodbičce stáli. Vlastně si z toho nepamatovala téměř nic. Jen jeho polibky se jí vryly hluboko do paměti. Nebyla si jistá, jestli i on v té době končil. Na ni čekala hodina výtvary a pak mohla jet s klidem domů. Kluci pak měli ještě tělocvik, ale to se dívek netýkalo, jelikož cvičili odděleně a každý v jiný den.
Přišla pozdě, ale nikomu to nevadilo. Cesta ke třídě jí připadala jako ve snu. Vnímala jen jeho přítomnost a pohledy ostatních se jí netýkaly. Někde hluboko uvnitř věděla, že se řítí do záhuby, když s ním kráčela bok po boku, ruku v ruce. Kolemjdoucí se za nimi ohlíželi. Každý z nich se na ně díval překvapeně s výrazem "Toshiro má novou holku". Před třídou se spolu rozloučili a ona pak na vrcholu blaha vplula dovnitř.
Doma na ni opět dolehly všechny starosti. Přesto to bylo jiné. Už se tolik nebála. Podívala se na to s odstupem a sama sobě se musela zasmát. I kdy nějaká společnost existovala, tak co na tom?! Sami to řekli. Jaká je pravděpodobnost, že se s Akimachim kdy uvidí? Nejspíš se jí o těch lidech zdá jen proto, že mají s tím vrahem něco společného. Na té poslední o něm přeci mluvili. A Cartier? Kdo říkal, že to musí být zrovna Leito. Bůhví, kolik Francouzů s takovým jménem existuje! Pustila to z hlavy. Ale příště, až se jí o nich bude zase zdát, si dá větší pozor.
K jídlu si nasypala misku cornfleaků. Obědvala ve škole, tak neměla velký hlad. Odebrala se s ní do obýváku a natáhla se na gauč. Bylo fajn být sama doma. Natáhla se po ovladači. Samotu sice vítala, ticho však nikoli. Byla zvyklá, že se kolem ní pořád něco děje. Vždy v takovýchto okamžicích potřebovala nějakou zvukovou kulisu a bylo jí jedno, zda je puštěná televize, slabě hraje rádio, nebo soused rekonstruuje byt.
Zarazila se prstem na tlačítku spuštění. Ještě jej nezmáčkla, tudíž byla obrazovka stále černá. Zavřela oči a začala se soustředit. Nešlo to. Zase tam byl ten pocit, že je něco špatně. Pět minut tam seděla v naprostém tichu, což ji pomalu, ale jistě, frustrovalo. Naštvaně misku postavila na stůl. Doposud ji měla na klíně, ale zjistila, že ji to rozptyluje. Stejně nejedla, tak co? I tak o další minutu později nikam nepokročila. Co dělala špatně? Co?
Možná, že by se jedna věc přeci jen našla.Třeba si to až moc přála. Soustředila se na jednu věc - mít vizi, ale při tom téměř zapomněla, o čem by měla být. Co když jí musí udat směr? Předtím se také nesoustředila na vizi, ale na Kisaminy skutky. Zhluboka se nadechla. Výdech. Opět zavřela oči. Tentokrát se toužebné přáni o vizi snažila odstrčit stranou. Myslela na televizi a na to, co se stane, až ji zapne. Který kanál se tam objeví? Poběží při tom film, nebo reklama?
"…a jen díky našemu přípravku budou vaše okna perfektně čistá," říkal právě Horst Fuchs v teleshopingu na JTV. "Pokud si náš přípravek objednáte, zdarma k němu dostanete tuto speciální stěrku. Zavoláte-li během příštích třiceti minut, k tomu zdarma získáte cel set na podlahu a ozvete-li se ihned, dáme vám k tomu zdarma tento úžasný mop a chytrý kufřík, kam si své přípravky můžete elegantně uložit. Neváhejte a volejte ihned." Střih. Další reklama. Tentokrát s nějakým Japoncem, kterého Viola neznala.
Bleskurychle zapnula televizi. Téměř okamžitě se po místnosti rozezněl hlas Horsta Fuchse, jak ji lákal na úžasný čistící prostředek. "…a jen díky našemu přípravku…" Celou reklamu přetrpěla jen díky tomu, aby zjistila, zda se tam poté objeví i ten neznámý Japonec. A doopravdy. Byl tam. Po tváři se jí rozlil široký úsměv.
Zkusila to znovu s jiným programem. Po chvíli se jí doopravdy podařilo vidět, co bude v televizi, až ji na daný kanál přepne. Taktéž namátkově zapnula hifi věž, aby zjistila, jaké CD tam právě je. Přesně jak očekávala, se bytem nesla hudba z nějakého animovaného seriálu, který sestra sledovala. Viole to matně něco připomínalo, ale na jméno si nevzpomněla.
Hrála si tam jako malé děcko. Přepínala jednotlivé kanály a snažila se uhodnout, co na nich budou v danou chvíli vysílat. Zjistila, že v některých situacích její schopnost tak úplně nefunguje. Když se například snažila zjistit, co budou v šest dávat na HBO, v mysli jí sice vyskočilo jméno pořadu, ale neměla k tomu žádný obraz. Neviděla, co se v danou chvíli v televizi odehraje. Jak se později okázalo, občas její schopnost nefungovala vůbec.
Neuvědomovala si, jakou závratnou rychlostí čas letí. Cornfleaků se od té doby netkla. Vzpomněla si na ně až později k večeru, když se podívala na hodiny a s hrůzou zjistila, že už je tolik a Kisame se zanedlouho vrátí domů. Měla by jí začít chystat večeři. Rozhodla se pro lososa, kterého včera matka koupila při noční přepadovce supermarketu.
Co by si sestra asi tak dala, napadlo ji cestou do kuchyně. Odpověď jí přišla téměř okamžitě. Kisamin hlas slyšela tak jasně, jakoby tam s ní stála v místnosti. "Zase ryba," říkal právě zklamaně. "A já bych si dala radši špagety…" V tu ránu bylo rozhodnuto. Ryba nebude.
Ze špaget byla Kisame přímo nadšená. Jízlivost a pomstychtivost byly ty tam. Dokonce si s Violou i povídala! Na krátkou dobu spolu ty dvě vycházely jako opravdové milující se sestry. Viola jí dobrovolně pomohla s úkolem do matiky a zajistila si tím volnou sobotu i neděli. Kdo ví, co pro ni Toshiro nachystá…. Každý takový okamžik však má svůj konec a sestry se zanedlouho opět rozhádaly kvůli naprosté hlouposti.
Večer se pak Viola dál zaobírala svými schopnosti. V duchu si urovnávala veškeré poznatky, k nimž dospěla. Dávala dohromady zážitky nejen z dneška, ale z veškerých situací, kdy se její schopnosti projevily. Vize ji chránily, to už věděla. Zároveň si uvědomila, že ta hypnóza přeci jen nebyla k ničemu. Od onoho dne byly její vize častější a dokonce sama přišla na to, jak je vyvolat. Věděla to vlastně celou tu dobu. Bylo to tam, přímo před ní, ale ona to neviděla. Měla před sebou ještě spoustu práce, ale teď tu bylo konečně něco, s čím mohla začít.
I dnes se několikrát ujistila, že budoucnost může změnit. Kisame jí nevědomky sloužila jako skvělá pomůcka. Nikdy by si nepomyslela, že bude ráda za charakter své sestry. Zároveň dospěla k poznání, že nikdy neví, co se stane po té, co sou vizi změní. Jak se přesvědčila, mohlo to vést k lepšímu, nebo také k horšímu. Jinak by se dnes s Kisame nepohádaly. Byla si jistá, že důsledek své změny mohla odhadnout, ale nebyla dost rychlá a i za normálních okolností se musela dost snažit, aby vůbec něco viděla. K tomu se dozvěděla další, velmi důležitou věc. Nikdy neviděla, co stane, kdyby… Kolikrát se snažila uhodnout, co by se stalo kdyby teď vstala a něco udělala, řekla. Nešlo to. Jakoby se k tomu musela vnitřně rozhodnou a téměř to udělat, než byla schopná vidět, co se stane.
Dnešek jí přinesl mnohá překvapení a odpovědi na otázky, které tak dlouho hledala. Zároveň se ukázaly otázky nové, ale nyní měla naději, že je jednou třeba zodpoví. Jak daleko do budoucnosti dokáže vidět? Budou se její schopnosti nadále rozvíjet? Je možné, aby viděla budoucnost i jiných lidí? Dokáže někdy předvídat s otevřenýma očima?
I když své schopnosti i nadále zkoušela a rozvíjela, některé věci předpovědět nedokázala. Třeba Toshirův sobotní telefonát, kde se jí sklíčeným hlasem omlouval, že se na domluvenou schůzku nedostaví, jelikož po něm otec chce nějakou práci a navíc má u něj vroubek kvůli tomu včerejšímu výletu.
A pak, v neděli, na ni čekalo další překvapení. Bylo něco málo po obědě a Viola právě umývala nádobí, když se náhle rozezvučel zvonek u dveří. Kisame byla zašitá u sebe v pokoji, rodiče něco řešili v obýváku. Viola byla vchodovým dveřím nejblíže, tak bylo rozhodnuto. "Jdu tam," houkla cestou ke dveřím na rodiče, aby si s tím nedělali starosti.
Kdo to asi bude? Nejspíš soused, usoudila v duchu, ale vůbec jí nelezlo do hlavy, co by ten tady chtěl. Byl docela nedočkavý, neboť se zvonek zanedlouho rozdrnčel znovu.
"Moment," řekla Viola, když hledala klíče. Odemkla a otevřela dveře. Netušila, co čekala, ale člověka, který stál na prahu, vážně ne. Neschopná slova na něj nevěřícně zírala.
Tahle kapitola je skvělá! Taková velmi pozitivně laděná, objevení ovládání schopnosti. A zajímavá schůze.
Že se na další trochu počkáme? Nevadí, teď byla spousta kapitol v rychlém sledu, tak bude menší pauzička.
Chtěla bych, aby to byl Leito, ale nenapadá mě žádný důvod, co by tam asi tak mohl dělat, takže to asi nebyl on
Tak v tom případě třeba eee Akimachi?? Ne ten asi taky ne. Nevím, ale těším se až se o dozvíme.

Jop, neodpověděla jsem na oázku u předchozí kapitoly. Myslím, že Toshirovi nevěřím, něco chystá. Ale netuším co...