27. února 2010 v 17:57 | katHys
|
Buch buch. Buch buch. Zrychlený tlukot jejího vlastního srdce se jí ozýval v uších. Drobné kapičky potu jí vyrazily na tváři. Nedokázala se pohnout. Nemohla na nic myslet. Pro ni se čas zastavil. Jen ozvěny bušícího srdíčka říkaly, že ve skutečnosti jdou vteřiny nemilosrdně dál a trapná chvíle ticha se každým okamžikem prodlužuje. Přítomní už se nedívali na ně, dvě dívky, které tam vtrhly chvilku před začátkem hodiny, ale na ni, na Violu.
Ne, tohle nemůže být pravda. Tohle není skutečnost. To je přece absurdní, aby na něj narazila. Město je tak veliké, šance minimální. Navíc tady. Na místě, kam přišla kvůli němu. Místě, kde byla za jediným účelem. Měla by tu být v bezpečí, ne? Když už se tu učila bránit... Je to jen sen. Další vize, která v sobě nese varování. Nic víc, nic míň. I když je to celé nanejvýš směšné, zanedlouho se probudím a zjistím, že jsme s Hinatuou pořád ještě v pokaženém autobuse.
"Violo?" dolehl k ní Hinatin hlas. Jako by k ní mluvila z velké dálky. Přesto ji slyšela a s úlevou vydechla. Poprvé od té doby mrkla. Spása se nekonala.
"Nuže?" zeptal se Chris a tázavě si ji měřil. Byla zmatená. Absolutně nechápala, co se děje. Nebyla zpátky v autobuse. Místo na Akimachiho teď hleděla na Chrise. Vše jí došlo ve chvíli, kdy se podívala na osobu stojící za ním. Noční můra pokračovala. A měla být ještě horší.
Ano, měla vizi. Ano, varovala ji. Jen přišla poněkud pozdě. Přesněji v okamžiku, kdy Hinata otevřela dveře do sálu. Nestihla zareagovat. Bezmyšlenkovitě vstoupila a zastavila se až uvnitř, kde na ni každý viděl. Ale proč? Jak je možné, že něco takového neviděla dřív? Vždyť tohle byla naprostá katastrofa! Musím vypadnout. Musím odtud pryč, opakovala si v duchu stále dokola, ale jak ji probodávaly oči Akimachiho, nedokázala se pohnout. Tělo ji neposlouchalo. Nohy jí přirostly k podlaze. Byly neuvěřitelně těžké, stejně jako zbytek jejího těla. Jediná možná pozice byla taková, v níž se nacházela. Měla dojem, že jakmile se pohne, vychýlí z osy, celá se sesype a už pod tou tíhou nevstane.
"Violo?" ozvala se Hinata znovu. V jejím hlase byl starostlivý podtón.
Natočila hlavu směrem k ní. Možná za to mohl ten fakt, že se tím pohybem nesesypala, ale konečně odpoutala oči od Akimachiho a podívala se na Hinatu. V ten moment se něco zlomilo. Pouto, které ji drželo přikovanou na místě, bylo pryč. V Hinatině obličeji viděla obavy a strach. Strach, který v ní podnítil její vlastní strach, jež mohl dát podnět pudu sebezáchovy. Hlas v její hlavě křičel "Běž!" a ona jej s radostí poslechla.
Beze slova se otočila a vyrazila pryč. Nepodívala se zpět na něho. Neohlížela se zpět po ostatních. Věděla, že kdyby to udělala, znovu by přirostla k podlaze a zůstala na místě stát. To ale nemohla udělat. Musela se dostat pryč a to pokud možno co nejrychleji a na co nejvzdálenější místo. V budově ještě neběžela. Kráčela rychlou chůzí směrem k východu. Neuvědomovala si to, ale šla stále rychleji. Rychlost chůze se nneúměrně zvětšovala se zmenšující se vzdáleností ode dveří, který vedly ven na svobodu. Poslouchala, zda za sebou neuslyší cizí kroky, ale její vlastní se rozléhaly tak hlasitě, že by je přeslechla. Venku sesbírala veškerý zbytek sil, který v ní po maratonu k S-centru zůstal. Proč sem vůbec tolik spěchala? Teď neváhala a okamžitě vyrazila sprintem pryč odsud.
Bylo to stejné jako tenkrát v parku, ale přitom tak jiné. Netušila, kde se v to v ní bere, ale běžela stále dál. Neotáčela se, nevypadávala z tempa. Téměř letěla. I když ji opět píchalo v boku a špatně dýchala, bez přestávky pokračovala. Akimachi jí stále strašil v hlavě a strach jí dával novou sílu. Jen díky němu dokázala vydržet a nevzdat to ani ne v polovině bloku. Stejně jako předtím ji nevzrušovalo, co si o ní kolemjdoucí myslí. Tentokrát kolem nich proběhla ve sportovním a neměla odřená kolena. I tak se za ní lidé otáčeli. Své věci nechala v šatně, ale to ji v ten moment znepokojovalo ze všeho nejméně.
V očích ji pálily slzy. Draly se tam silou přílivové vlny za bouřky. Netrvalo dlouho a viděla rozmazaně. V hlavě jí zněla Smithova slova. "Jeden z nich to poté stoprocentně nepřežije. Sázel bych spíš na tu holku." Mizivá šance se stala skutečností. Co s ní teď bude? Ví, že chodí na sebeobranu. Nebude těžké ji najít. Sázel bych spíš na tu holku. Najdou ji teď a zabijí? To proto se jí zdálo o společnosti? Mělo ji to snad připravit na možnost, že by po ní šli? Byla zmatená. Zdálo se jí to jen proto, že měli spojitost s Akimachim? Co když na ni čeká něco horšího? Co když teď bude muset žít na útěku?
Když na to tak pomyslela, vůbec nic o těch lidech nevěděla. Znala jen místo, kde se schází. Místnost se staženými roletami. Místnost, kam denní světlo nedopadá. A taktéž viděla část jejich laboratoří. Tu budovu, skrytý přístup do komplexu pod zemí… Kromě toho však neměla nic. Žádné vodítko. Jen jména a tváře. Nepřikládala jim přílišnou důležitost. Možná, že měla. Hideaki Matsuda, William Smith, Kazushi Mogi. Ten vědec se jmenoval nějak Miyoshi, pokud si vzpomínala správně. K čemu jí to teď ale bude? Kdyby si je našla stejně jako Akimachiho… Věděla by, s kým má tu čest. Kde hledat. Jméno celého toho spolku. Kdyby… chyby. Teď neměla nic. A podle toho, co o nich ze svých vizí věděla, jsou pořádně mocní. Neměla šanci proti takovému protivníkovi. Vždyť stěží dokáže oponovat své mladší sestře…
Už nemohla dál. Zpomalila. V okamžiku, kdy vypadla z tempa, jí začaly plandat nohy. Musela zastavit. Lapala po dechu jak ryba na suchu. Rychle se otočila, ale nikde nebyl. Ulice byla plná cizích lidí. Tváří, které jí nic neříkaly. Setřásla ho. Nepronásledoval ji. Už neměla potřebu utíkat. Jak tedy bylo možné, že se bála víc než předtím? No jistě… Akimachi pro ni ve skutečnosti neznamenal žádnou hrozbu. To společnost se pro ni stala nebezpečnou. A tenhle nepřítel nebyl vidět. Nedalo se před ním utéct. Nemohla proti němu použít to málo, co se v kurzech sebeobrany dokázala naučit.
Co teď? Nervózně se rozhlížela kolem sebe. Tuhle část města neznala. Neměla ponětí, kde je. Pamatovala si jen, že u S-centra se dala doprava. Potom hodně kličkovala, zatáčela téměř při každé příležitosti, jen aby Akimachiho za sebou zmátla. Snažil se ji vůbec dohonit? Třeba jen zavolal společnosti a oni ji už hledají… Panika se jí začínala pozvolna zmocňovat. Byla sama, v neznámé části města, obklopená cizími lidmi. Ztracená.
Klid. Klid! Nesmím se tím nechat ovládnout. Určitě existuje nějaké řešení. Musí! Soustředila se, hledala ve své mysli ty okamžiky, které by ji pomohli přivést vizi. Snažila se, ale nešlo to. Opět bylo něco špatně. Cítila to, ale nebyla schopná najít příčinu a odstranit tak její následky. Netušila, kde nastala chyba. Nakonec skončila u toho, co její schopnost blokovalo posledně. Až moc si přála, aby se jí vůbec něco zdálo. A čím víc po tom toužila, tím víc propadala zoufalství.
Ne! Na tohle by teď neměla myslet, jinak se z toho zblázní. Musí své myšlenky odvést jiným směrem. A hlavně se něčím zaměstnat. Stát na místě ničemu neprospívalo. Nejdřív by třeba mohla zjistit, kde to vůbec je.
Tenhle úkol pro ni nepředstavoval nic nemožného. Zanedlouho znala svou přesnou polohu. Sice to tu vůbec neznala, ale alespoň měla představu o tom, kde se nachází. Docela daleko od domova, i když to jí nijak nevadilo. Domů stejně nemohla. Ten jednoduchý úkol pro ni znamenal mnohem víc, než si zpočátku přiznávala. Nejen, že konečně myslela na něco jiného, ale hlava se jí pročistila. Znovu mohla přemýšlet. A tato možnost jí dovolila plánovat, což jí přinášelo naději. Samozřejmě, že nemohla zůstat na místě. Co by tam taky dělala? Domov ale zavrhla z nanejvýš logického důvodu. Za prvé ji budou hledat nejdřív tam. Za druhé by tak rodinu vystavovala nebezpečí. A i když s nimi neměla pokrevně nic společného, mnoho toho pro ni znamenali. K Tatsuki by taky nemohla. Po pravdě nemohla k nikomu. Neexistovalo místo, kde by byla v bezpečí…
Bezpečí. Něco, co v poslední době prožívala jen s jedním člověkem. Jen s ním jí nic nehrozilo a to i ve chvílích, kdy se s ním vydala na místo činu. Toshiro. Kdyby tu jen byl. Asi už toho floutka, neuvěřitelně namyšleného frajírka a syna jednoho z nejvlivnějších mužů ve městě, policejního ředitele Midorikawi, nikdy neuvidí. Co by dala za to, aby se s ním mohla rozloučit! Moment, policie? Policie! Jak to, že ji to nenapadlo dřív? Nebylo lepší místo na úkryt, než tam. Společnost tam možná měla své lidi, ale ve vedení rozhodně nikoho. Nebo možná ano, ale co na tom záleželo, když ona měla přímou spojku k tomu nejvyššímu z nich. Věděla, kam má jít.
Poprvé začala postrádat peněženku s doklady. Nejdřív musela zjistit, jak se k jeho domu vůbec dostane. Adresu znala zpaměti, i když tam ještě ani jednou nebyla. Kolikrát jí ji připomínal pro případ, kdyby se něco stalo. Jakmile jí nějaký dobrák poradil směr, kterým se má vydat, vše bylo najednou snazší. Veškerou svou energii vkládala do této cesty. Soustředila se jen na cíl a nebylo tedy divu, že ji neplánovaná vize zaskočila.
Zapálil si další cigaretu a s úlevou z ní potáhl. Nabídl i Kitamurovi, ale ten jen potřásl hlavou. Ten chlap, ale musí mít nervy, napadlo jej bezděky. Nebo vážně neměl žádné city. Nikdy nekouřil, nechlastal, a drogy taky nezkoušel. Při jeho práci téměř nepředstavitelné. Dělali věci, na které museli mít pořádné silný žaludek, ale i on, Smith, občas potřeboval vypnout a alkohol společně s děvkami mu zaručovaly stoprocentní odreagování. Přítelkyni si přestal hledat už dávno. Nemělo to cenu. Cigarety pak byly tím, co jej drželo při životě. Žádné jídlo, voda nebo tak, ale pravidelný přísun nikotinu, který se zdvojnásobil, když se cítil nervózní nebo naštvaný, jak tomu bylo ti teď.
"Nechápu, co si to vo sobě myslí," usykl potichu a znovu potáhl.
Kitamura se otočil na Smithe. "Myslíš Mogiho?" zeptal se, ale odpověď znal dřív, než se vůbec zeptal.
"Prej se máme víc snažit!" Znechuceně si odfrkl. "A co asi tak děláme? Celou tu dobu sme to my, kdo má na starosti veškerou špinavou práci. To my vypátrali tu čubku, když jim utekla. Kdyby sme nezačli podezírat Higuchiho, že nás podvádí, nikdy bysme tam nenasadili Aizawu a nezistili, že to eště neskončilo. To von nás zavedl do Takasaki. A předtím, než se usadil a začal pracovat na finančním, to byl můj člověk."
Kitamura mu neodpovídal. V místnosti se rozhostilo ticho.
"Tak ať mi kurva neříká, že se máme víc snažit," zavrčel po chvíli Smith a Kitamura se na něj ustaraně podíval. Smith se musel pro sebe usmát. Nikdy nekřičel a o to větší strach z něj pak ostatní měli. Vždy si zachovával chladnou tvář. Nosil masku, pod kterou nikdo neviděl. On byl vždy nad věcí. A pro nedostatek citu se jej ostatní stranili. Klepali se jim kolena, když před nimi stál a on si to užíval. Těm pozorným očím nic neušlo. Byl jako jestřáb a všichni okolo byly jen polní krysy a zajíci. Miloval ten pocit nadřazenosti nad něčím životem. Jeho muži byli plně pod jeho kontrolou. Nebylo tedy divu, že z celého srdce nenáviděl, když měl někdo moc nad ním. Proto také nenáviděl Mogiho. Pracovat ale pro někoho musel a zabít jej se také neodvážil. V jeho společnosti na to stačilo jen pomyslet a každý takový byl okamžitě odstraněn. Navždy.
Podíval se na Kitamura. Ne, ten chlap rozhodně nebyl bezcitný a chladnokrevný, jak se na první pohled zdál. Jen měl lepší žaludek, ale to bylo všechno. Kromě toho byl stejný jako všichni ostatní. I on se na Smithe díval s nevyřčenými obavami.
"Znáš přece Mogiho. Chce všechno a hned."
Smith si pohrdavě odplivl. No jistě. Pán chtěl všechno a hned, ale za celou tu dobu co tu Smith pracoval, a že to byla dlouhá doba, ještě nepochopil, že tak to prostě nejde.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se Kitamura. "O projektu Dharma se tu skoro vůbec nemluví. Nikdo nic neví…"
"Čím míň toho víš, tím lépe pro tebe. Věř mi," odvětil Smith zamyšleně.
"To je to tak hrozný?"
Smith si Kitamura zkoumavě prohlížel. Ještě horší, než si vůbec dokážeš představit, pomyslel si trpce. Nakolik mu mohl věřit? Lidí, co si to pamatovali, ubývalo. Mnohdy byla jejich smrt Smithovou zásluhou. "Není dobrý se v tou šťourat," řekl po chvíli. "Mohl bys pak zjistit něco, co by se ti nelíbilo. A někomu jinýmu by se to nemuselo zamlouvat, že to víš. Když už sme u toho…. Co Matsuda?"
"Zdá se, že to pustil k vodě. U Miyoshiho byl jen jednou a od té doby se ve výzkumnému centru neukázal. Ty svoje tabulečky už taky prohlíží, ale určitě mu to pořád vrtá hlavou. Není blbej. Ví, že tady něco smrdí. Všiml jsem si toho taky a to se v ekonomice vůbec nevyznám."
"Fajn. Stejně na něho ještě dohlídni."
Matsuda byl problém. Smith nepochyboval, že je jednička v tom, co dělá. Musel být. Ředitelem pod Mogiho vedením nemohl být jen tak někdo. Problémem však byl fakt, že to není Smithův člověk. Už dál nemohl ovládat ekonomické dění, nemohl monitorovat Miyoshiho, kterému stále nevěřil. A právě proto, že Hideaki byl expertem v oboru, musel si všimnout, že v téhle společnosti spousta věcí zapáchá jak týden stará mrtvola v rozkladu. Pro Smithe byl navíc nepředvídatelný. Nic nevěděl a klidně by mohl začít čmuchat tam, kde by neměl.
"Stejně nechápu, proč se o tohle nepostará někdo jiný. Mogi má tolik možností, ale musí tím otravovat zrovna nás," povzdechl si Kitamura.
"Ono je to vlastně oprávněný," opáčil Smith.
"Cože? To je snad vtip, ne?"
"Ne," přiznal Smith, i když se mu do toho moc nechtělo. Byl by raději, kdyby to ten vtip byl. On však ve zvyku vtipkovat neměl. "Jak dlouho tady vlastně pracuješ?" změnil znenadání téma.
"Něco přes osm let…"
"Aha," řekl Smith, jakoby se tím všechno vysvětlovalo. "Projekt Dharma… vybuchl. Doslova. Byla to naprostá katastrofa. A my sme byli úklidová četa, co se vo ten bordel měla postarat. Pořád ho ještě uklízíme. Anna se vo to postarala."
"Takže… My pořád uklízíme po něčem, co se stalo před sedmnácti lety?" zeptal se Kitamura pro jistotu.
"Jo," odpověděl Smith prostě. To mluvilo za všechno.
"Víš, co mi vrtá hlavou?" ozval se Kitamura po další chvíli ticha. "Jak Aizawa mohl narazit na Takasaki. Je přece tolik míst, kam by ho mohla schovat…."
"Byla to náhoda. Už sem ti to řikal. Anna si myslela, že zahladila všechny stopy, ale to se spletla. Utíkala nám víc jak dva roky. Jak ta po sobě uměla zahladit stopy…." Zamyšleně zavrtěl hlavou. "Skoro jakoby věděla, čeho se má zbavit, kde ji budeme hledat… Dokázala předvídat spoustu věcí, ale na tohle asi nestačila."
Anna… Mlhavě si vybavil její tvář. Seznámil se s ní toho dne, kdy přijela. Zapálená bioložka, která přišla posílit jejich výzkumný tým. Za krátkou dobu se dostala tak vysoko, že se z ní stala Miyoshiho partnerka, i když formálně byla jeho podřízenou. V té době byl tak mladý a ona mu učarovala svým šarmem. Evropanka se světlou pletí, dlouhými blond vlasy a pomněnkovýma očima. Mohla by vyhrát miss world, ale ona o takové věci nestála. Svůj život zasvětila vědě a později Mogimu, když se stala jeho milenkou.
"Měli sme spoustu možností, kde hledat," pokračoval Smith. "Tahle byla ze všech nejméně pravděpodobná. Bohužel už žádnou jinou možnost nemáme." Pokud nebude tam, zmizí jim navěky. A Anna vyhraje…
Zazvonil telefon. Muži se po sobě podívali. Smith nejprve dokouřil cigaretu. Teprve poté se zvedl, došel ke křeslu v opačném rohu místnosti a ze saka, která na něm leželo, vytáhl mobil. Při pohledu na číslo protočil panenky. Co ten zase chce? Pro jistotu hovor přijal.
"Ano?"
Kitamura jej sledoval. Nejprve byl Smith klidný, ale za okamžik svraštil obočí. Něco se mu nelíbilo. "Cože?" vydechl nevěřícně. "To si…" Dál se nedostal. Volající pokračoval. Čím déle mluvil, tím míň se to Smithovi líbilo. Dle jeho měnícího se výrazu to nebyly dobré zprávy.
"Uklidni se," zavrčel Smith do telefonu po několika minutách. "Sbal si věci a okamžitě se vrať domů, rozumíš?" pokračoval klidným hlasem. "Na manželku si něco vymyslíš. Vrátíš se do práce a budeš se snažit dělat, jakoby se nic nestalo. A snaž se trávit co nejvíc času mezi lidmi, ať máš zajištěný alibi. Nikdo tě s tím nesmí spojovat." S těmi slovy zavěsil. Chvíli hleděl na mobil ve své ruce. Do prdele. Do prdele. "Do prdele!" zařval nakonec a mrštil telefonem o stěnu.
"Mogi?" zkusil Kitamura letmo. Ten řev jej přímo vyděsil.
Smith chvíli nic neříkal. Vzal si další cigaretu a rychle si zapálil. "Ne, Akimachi… Ten debil. Potkal tu holku a zase mu zdrhla. Chápeš to? To je fakt neuvěřitelný. Šance, že se potkaj je jedna ku milionu a ono se to stane…"
"A co chceš dělat?"
"Potkal ji na hodině sebeobrany. Neptej se mě, co tam dělal, ale byl tam. Díky tomu ale můžem zjistit, kdo to je. Zbavíme se jí. Akimachi nám pak navíc bude zavázanej a tím spíš pro nás udělá, co chceme."
Zmatky, spojené s hledáním toho správného spoje, z hlavy vytěsnily všechny ostatní myšlenky. Starosti o život nahradily jiné starosti. Menší, bezvýznamnější, ale lehčí. Je tohle ten správný spoj? Ke které zastávce ta paní říkala, že mám jít? Nenastoupila jsem náhodou do busu na opačnou stranu? Strach z neznámého byl pryč. Žádné slzy, panika. Vše hrozné zasunula hluboko do své mysli a zavřela za tím dveře. Nemohla je však uzamknout a byla jen otázka času, kdy si toho všimnou a vrátí se zpět. Stačilo jen málo a peklo vypuklo nanovo.
Stalo se to v posledním autobuse vedoucím k cíli. Nečekala to a proto byla pořádně zaskočená. Ani se nemusela soustředit. Vize přišla tak náhle. V jednu chvíli se zaobírala naprosto hloupými otázkami a za moment se přidržovala madla, aby se nesvezla na podlahu. Podlomila se jí kolena. Doslova.
Díky absenci peněženky a dokladů byla neklidná. Pokaždé se modlila, aby nejel revizor. To bylo jediné, na co dokázala myslet. Snažila se působit klidně, ale moc jí to nešlo. Neustále se ohlížela, kontrolovala nově nastupující a celá napjatá čekala, kdy se někdo konečně zvedne a začne od nich vyžadovat jízdenky. Právě v posledním čekala jak na trní, aby mohla zahrát náhlou nevolnost, nebo rychle na poslední chvíli vystoupit.
Opírala se o tyč a stěží se udržela na nohou. Musela vypadat vážně špatně, neboť postarší pán sedící vedle ní si ji se zájmem měřil a nabídl jí své místo. Němě zavrtěla hlavou, ale ihned se musela chytnout i druhou rukou, aby nespadla. Bylo jí zle a točila se jí z toho všeho hlava.
"Ale sedněte si. Vždyť jste celá bledá," naléhal pán dál a téměř okamžitě si stoupl a postrkoval ji směrem k sedadlu.
Nemělo cenu protestovat. S vděčností si sedla a zabořila se do sedačky. Už tam nemohla vydržet ani minutu. Musela ven. Naštěstí by na další zastávce stejně vystupovala. Zbytek cesty sesbírala zbytky sil a snažila se zadržovat slzy, co se jí hrnuly do očí. Aby nemyslela na tu hrůzu, upínala se k jedinému, k čemu mohla - úkolu dostat se k Toshirovi.
Netušila kdy nebo jak vůbec vystoupila. Její kroky musel vést nějaký šestý smysl, tělem pohyboval loutkař, protože ona ztratila schopnost jej kontrolovat. Nepamatovala si ani, že by kdy kráčela ulicí. Cesta ze zastávky k Toshirovu domu při tom nebyla zrovna nejkratší. Přesto se náhle ocitla přede dveřmi a zírala na mosazné číslo 305 na dveřích a poštovní schránku hned vedle s poměrně velkým nápisem "Midorikawa." Důvod, proč přišla, se jí vykouřil z hlavy, což však stejně bylo jedno, neboť na zvonek již bezmyšlenkovitě zazvonila. Netrvalo dlouho a hleděla do zmatené známé tváře před sebou.
"Violo," vydechl Toshiro a v ten moment byl překvapený asi tak jako ona, když se u nich v neděli neplánovaně objevil. Úsměv mu ztuhl na tváři. Během okamžiku zvážněl. "Co se stalo?"
Toshiro! Beze slova jej objala a přitiskla se k němu co nejblíže. Zanedlouho ucítila typickou vůni jeho vody po holení. Potřebovala jeho blízkost a teplo, které něj sálalo, bylo jejím nepopiratelným důkazem. Cítila, jak se na moment napjal. Pozvolna jí ovinul paže kolem ramen. Rozpoznávala rytmus jeho dechu. Slyšela tlukot jeho srdce…
Otevřela ústa. Jsem tak ráda, že jsi tady. Musíš mi pomoct. Stalo se něco hrozného… Nevydala ze sebe ani hlásku. Nebyla schopná slova. Mozek již zpracoval danou situaci. Dosáhla svého cíle. Plán na potom ale žádný neměla. Místo pocitu úlevy zavládl zmatek. Všechny ty pocity, které zazdila, se vrátily. Ta uzavřená dvířka se rozletěla dokořán a zevnitř se vyvalila realita, která ji doslova převálcovala silou parního válce.
"Violo?" zeptal se tiše a jemně ji od sebe nepatrně odtáhl. Pohlédl jí do tváře. Nedívala se na něj, ale po tváři jí stékaly slzy velikosti menšího hrášku. Podívala se mu do očí a v ten moment časovaná bomba uvnitř jejího nitra vybouchla. Nemělo cenu to zadržovat. Zčistajasna propukla v pláč a otřásala se pod návalem neovladatelných vzlyků.
Beze slova ji odvedl dovnitř. Na prahu jí pomohl s obuví, odvedl do obývací místnosti a posadil ji do křesla. Okamžitě si všiml jejího zvláštního oblečení. Byla ve sportovním a neměla na sobě ani bundu. Kromě mocných vzlyků jí otřásal také chlad. Po celém těle jí naskočila husí kůže a drkotaly jí zuby. Nejtepleji venku tedy rozhodně nebylo Na moment zmizel a za chvíli ji celou zabalil do deky. Co se stalo? Podezřívavě si ji prohlížel. Určitě by ven nešla běhat sama. Ne, to nebyl její styl.
Předklonil se před ní a dal jí ruce na ramena. Jemně s ní zatřásl. Po třetím zatřesení se na něj podívala. Chvíli jí trvalo, než jej zaostřila. Když měl jistotu, že jej vnímá, vlídně se na ni usmál a stylem doktora, který promlouvá k duševně chorému, řekl: "Dojdu teď pro čaj, ano? Jen na moment zmizím, uvařím ti teplý zelený čaj a jsem zpět."
Neodpověděla. Chvíli na něj němě zírala, z očí jí dál kanuly slzy. Už nebrečela nahlas. Mlčky seděla a čas od času se celá zatřásla pod náporem dalšího vzlyku. Přesně to, se stalo i teď. Zavřela při tom oči a když je znovu otevřela, opět nepřítomně zírala kamsi na protější stěnu místnosti. Toshiro však pochyboval, že jej vidí.
Odcházel nerad, ale věděl, že do ní potřebuje něco teplého dostat. Cestu do kuchyně vzal raději přes chodbu, i když mohli klidně projít dveřmi přímo z obýváku. Pro jistotu zamknul vstup a schoval klíč. Ještě aby mu utekla. Byla v šoku a on moc dobře věděl, že od takového člověka může očekávat cokoliv.
Dal vařit vodu a na linku nachystal dva šálky. Horký čaj pro ni, silnou kávu pro sebe. Čas od času dveřmi nakukoval, co dělá. Nemusel se pro to nijak namáhat. Strategicky si ji posadil tak, aby na ni z kuchyně snadno viděl.
Přemítal, co se jí tak mohlo stát. Zvažoval různé možnosti, ale nic ho nenapadalo. Ráno přitom vypadala tak šťastně a spokojeně. Nic jí nechybělo. Tak co s ní proboha mohlo takto otřást? Po škole se rozloučili a domluvili se, že se sejdou na zastávce po sebeobraně. Opět ji měl doprovodit domů. Když se však podíval na hodinky, zjistil, že mohlo být tak po čtvrtině druhé hodiny. Do konce zbývala spousta času. Sem to navíc nebylo zrovna nejblíže. Právě se chystal, že vyrazí na cestu…
Ta myšlenka se mu v hlavě vynořila tak nečekaně, až se zdráhal uvěřit, že by to mohla být pravda. Ale přesto. Co když přeci jen..? Znovu se na ni zkoumavě zadíval. Pokud by byla jeho domněnka přece jen správná, nedivil by se, kdyby ji to pořádně vykolejilo. A ona byla naprosto mimo! Jak dobře, že se ty dveře pro jistotu rozhodl zamknout. Ani o tom nevěděla, ale byla v pasti.
Konvice zapípala. Vodu nalil do dvou šálků, z nichž nyní stoupala horká pára. Čaj byl hotový. Jeho plán byl prostý. Prostě to z ní potřeboval dostat. K tomu, aby mu však vůbec něco řekla, ji musel uklidnit. Opatrně vzal každý hrnek do jedné ruky a pomalu je nesl do obýváku.
Viola v pokoji osaměla. Jako by to byl nějaký rozdíl. I když tu s ní Toshiro byl, stejně jej nevnímala. Řekl jí, že jde pro čaj a pak zmizel. Nijak na tom nezáleželo. Za moment to stejně pustila z hlavy a myšlenky se jí opět stočily k té hrůze, kterou viděla.
Ta vize v autobuse. Oni ji zabijí. Rozhodli se ji zabít. Půjdu teď po ní. Je konec. Game over. Myslela si, že tady najde bezpečí, ale to se mýlila. Neustále se jí před očima zobrazoval jeden a ten samý výjev. William Smith, pravděpodobně ve své pracovně, s tvrdýma očima a rozhodnutým výrazem ve tváři. Nikdy si nebyla tolik jistá, že v to, co Smith řekne, taky udělá. Říkal to tak chladně a bezcitně. I když… V hlavě jí znovu zazněla ona krátká věta. Zbavíme se jí. Ne, neříkal to chladně. Pronesl to prostě jako nějakou zprávu. Třeba když se ráno podíváte na oblohu a po shlédnutí těžkých ocelových mraků usoudíte, že bude pršet. Říkal to způsobem, jakým doma ohlašujete, že došly rohlíky. Ta jistota, která v tom byla. Pronesl to jako holý fakt, naprosto rovnocenný s odvěkou pravdou, že věci padají vždycky dolů, a to ji na tom děsilo nejvíc.
Všechny ty její obavy byly oprávněné a nyní se skutečně vyplnily. Co bude dál? Jak na ni půjdou? Snažila se přivodit si vizi, ale myšlenky se jí v hlavě střídaly jako na běžícím pásu. Nedokázala svou mysl udržet u jedné věci. Pokaždé na ni zpoza rohu vyskočil jiný strašák na moment ji naprosto vyřadil z provozu. Jediné, co jeho příchod doprovázelo, byl nový příval slz, o nichž si myslela, že právě došly. Tolik ještě nikdy nebrečela.
Zbavíme se jí. Zbavíme se jí. Zbavíme se jí.
S hrůzou si uvědomila, že nejenže se její smrtí vyřeší Akimachiho problém, ale ti lidé si ho tím k sobě připoutají ještě víc a on pak pro ně zabije někoho jiného. Na to si jej přece vybrali, ne? Na vraždu. Pořád však nechápala, proč to neudělají sami, i když na to určitě mají své vlastní lidi.
Toshiro se vrátil a postavil před ni šálek čaje. "Tady. Napij se."
Ještě se z něj kouřilo, ale ona se jej ani netkla. Povzdechl si. Upil ze svého hrníčku a potom vstal. Vzal její hrnek a podal jí ho do ruky. Sice si ho vzala, ale nezdálo se, že by s ním chtěla cokoliv dělat.
Rozžhavený porcelán ji zanedlouho začal pálit do prstů. Reflex jí radil, aby hrnek okamžitě pustila, a nebýt Toshirova rychlého zásahu, nejspíš by se celá polila a drahocenný šálek rozbila.
"No tak. Musíš se napít. Bude ti pak líp," domlouval jí.
Líp? Co je to líp? Ta otázka ji teď plně zaměstnávala. Podívala se na Toshira a zkoumavě si jej prohlížela. Jak by mohlo být líp? Žádné líp neexistuje. I když s ním v duchu nesouhlasila, bez odporu si trochu horké tekutiny doslova nechala nalít do krku. Spálila si jazyk, ale jak čaj klesal hlanem, po těle se jí začalo rozlévat teplo. S údivem zjistila, že je jí zima. Dostal do ní ještě pár doušků, až si hrnek sama vzala a pozvolna z něj usrkávala.
"Nechceš mi říct, co se stalo?"
Nic.
"Violo… Vážně mě znepokojuješ. Víš to?"
Žádná odpověď.
"No tak. Mně to můžeš říct."
Bez reakce. Vypadala úplně stejně jako předtím. Jen s tím rozdílem, že nyní automaticky usrkávala čaje. Věděl, že na ni nesmí tlačit, ale to čekání bylo téměř nesnesitelné. Zanedlouho byl její hrníček prázdný. Nepostavila ho na stůl, ale stále jej držela v ruce. Po chvíli, která mu připadala neuvěřitelně dlouhá, konečně promluvila.
"Toshiro?"
Při zaznění svého jména s sebou trhl. Ta chvíle byla tady. Nedívala se na něj, ale poznal, že se chystá něco říct. "No?" povzbudil ji jemně.
Nemělo cenu to dál skrývat. "Musím se ti s něčím svěřit."
Překvapeně na ni pohlédl. Teď už mu hleděla přímo do tváře. Nepatrně se v křesle napřímil a naklonil se směrem k ní. Vzal ji za ruku. Povzbudivě se na ni usmál a ona mu to pak řekla. Všechno.
Poangličtěné věty? Jsem si nevšimla - jestli ti je tedy Miselle zase nepočešťuje
Jinak jsem naprosto nadšená! Píšeš neskutečně sugestivně a já u toho ani nedýchala. Teď to teprve získalo grády! Tak copak Toshirovi řekne? A jak on s tím naloží? A co za tou jeho náklonností k ní vlastně je? A proč se mi zdá, že krach projektu Dharma před 17 lety má co dělat s Violinými schopnostmi? Kruci já se těším na pokračování!