KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - TEORIE

8. února 2010 v 18:47 | katHys |  Blue Eyes

Stála ve frontě u automatu. Tatsuki si odběhla něco koupit do kantýny. Viola se však nejprve ujistila, zda nikde neuvidí Yuuki. Teprve poté usoudila, že by tu chvilku sama mohla vydržet. Před ní stál hlouček dívek z nižšího ročníku, které si o něčem ustavičně štěbetaly. Viola jejich rozhovor nechtěla poslouchat, ale pak zaslechla slovo "nemocnice".
"…o tom vloupání do nemocnice," řekla právě jedna z prvaček.
Vloupání? Nemocnice? Tohle jí moc dohromady nešlo. Byla ráda, že se jiná dívka zeptala: "Jaké vloupání?"
"Bože Rayo, copak ty vůbec nesleduješ zprávy?" zeptala se jí další.
"Ve zprávách o tom moc nebylo. Táta je doktor a má to z první ruky. Stalo se to na oddělení pod nimi," odvětila jiná. Pak se v tom Viola začala ztrácet. To hlavní však z jejich rozhovoru pochytila.
"Na jakém oddělení?"
"To přesně nevím."
"A kde to vůbec bylo?"
"Na staré poliklinice."
"Proč by se tam někdo vloupal?"
"To nevím, ale prý jim tam dotyčný udělal pořádný bordel. Prohrabával kartotéky a tak…" pokračovala dívka s otcem doktorem. Viola se bohužel nedozvěděla nic víc, neboť dívky někdo okřikl, že zdržují, a houf se rázem rozprchnul.
Vloupání do nemocnice, prohrabávání kartoték. Že by …? Ne, to ne. To by přece neudělal, nebo snad ano? Klidně by se tím zaobírala dál, ale přišla na ni řada, tak to protentokrát pustila z hlavy. Jako obvykle si nechala udělat černou kávu. Odkráčela s ní k sedačkám, kde se rozhodla počkat na Tatsuki.
Čekala tam už hodnou chvíli, když dostala pro ni zcela neobvyklý nápad. Něco se jí muselo stát, protože za normálních okolností by takovou bláznivinu ani ve snu nevymyslela. Je však to, co se jí teď děje, normální? Odpověď znala - není. A její svět už také nikdy nebude normální. Normálnost pro ni začínala nabývat zcela nového významu. Co je normální je všední, okoukané, nudné. Ale normální člověk se alespoň nemusel zabývat věcmi, jako ona. Byla u toho zas. Proč zrovna ona? Vždyť o něco takového nikdy nestála. Na druhou stranu nebýt její nenormálnosti, byla by teď nejspíš mrtvá.
Jestli ji má její schopnost vážně chránit, vyzkouší to tady a teď. Na co čekat? Když se k tomu neodhodlá teď, tak už nikdy. Vstala a vydala se o patro výš. Kávu nechala vedle sedačky, kam si ji odložila. Ano, vyhledá Yuuki a to prosím přímo záměrně. Odhodlaně kráčela chodbami a přemýšlela, kde by tak princezničku mohla najít. Asi vážně měla mít smůlu, jelikož ji nikde nepotkávala. Už to vzdala, když se její milovaná spolužačka vynořila zpoza rohu. Sama. Stejně jako Viola. Kromě těch dvou v té chodbě nikdo nebyl.
Yuuki se zarazila. Přivřela víčka, zorničky se jí zúžily. Přesně jako kočka. "Ale, ale …" řekla tiše, stále pozorujíc svou kořist.
"Ahoj Yuuki," pozdravila ji Viola prostě ke svému i jejímu překvapení. Čekala, že se v tento okamžik rozklepe jak ratlík, ale nic se nedělo. Strach se nedostavil. Kolena se jí nepodlamovala. Klidně tam stála a čekala, co jí Yuuki pěkného řekne. Cítila se neohrozitelně, v bezpečí, což bylo vzhledem k nastávající situaci víc než podivné.
"Ahoj Yuuki?" zopakovala spolužačka nevěřícně. "Ahoj Yuuki?! Tak ty mi tady klidně řekneš ahoj?"
"Nemůžu snad?" podivila se Viola. "Co jiného bych měla dělat? Utíkat před tebou?" zeptala se ironicky.
"Jo, utíkat. To bys měla," prskala Yuuki napruženě.
"Promiň, ale nějak se mi nechce." Stěží dokázala uvěřit, že to všechno byla její slova. Sama nechápala, co se to děje.
Yuuki toho měla tak akorát dost. Rázným krokem si to namířila přímo k Viole a při tom doslova soptila. Jednotlivá slova z ní vylétávala jako láva a obličej jí zrudl vzteky. Violu bezděky napadlo, že jí to tak vůbec nesluší.
"Nějak se ti nechce? Tak já tě teda donutím, aby se ti chtělo. Víš co ty seš? Nic. Tak si tady prosimtě na něco nehraj. Asi bys potřebovala ujasnit, kdo je tady pánem."
Až při jejích posledních slovech na Violu dopadly pochybnosti. Co když jí něco vážně udělá? Co když tohle není sen? Není to sen, ujistil ji jakýsi hlásek v hlavě. Postupně se k němu přidávaly další až spolu křičely unisono. Naprázdno polkla a čekala, co bude dál. Nedokázala se otočit a začít utíkat. Ten pohled na rozzuřeného tygra ji fascinoval a děsil zároveň.
"Všechno v pořádku?" ozvalo se náhle za Violou. Nepatrně při tom nadskočila.
Yuuki se zarazila. Ještě chvíli Violu nenávistně probodávala pohledem. Pak se podívala na neznámého zachránce. Prošla kolem Violy s hlavou nahoru, a když ji míjela, usykla k ní jedovatě: "Užijte si to, cukrouškové."
"Jsi celá?" zeptal se jí starostlivě Toshiro, když Yuuki odešla. "Co se stalo? Yuuki vypadala, jakoby tě chtěl zabít," řekl místo pozdravu.
"Toshiro," vydechla nevěřícně. Pořád ještě byla ochromená. Právě ji zachránil před jistou zkázou. "Díky, žes přišel."
"Řekneš mi, co se tady děje?"
"Já nevím," přiznala potichounku. "Ona mě prostě nemá ráda. To neřeš."
"Vypadalo to dost vážně. Vsadil bych se, že kdybych nepřišel, klidně by ti něco udělala," nedal se Toshiro.
"Ale no tak, znáš Yuuki," nepřestávala ho přesvědčovat. "Víš, že se ráda předvádí. To je ale všechno. Ta by nikdy na nikoho nesáhla." Při posledních slovech se na něj raději nedívala.
"Jo, jak myslíš." Ale vypadala vážně nebezpečně."
Otráveně se na něj podívala.
"Fajn, fajn…" Na obranu zvedl ruce. "Přece jen ji znáš dýl," přiznal, ale pořád jí moc nevěřil.
Vděčně se na něj usmála. Otočila se k odchodu, když… "Ještě něco. Víš, jak jsme se včera bavili o té … věci?" obrátila se zpět na něho.
"Ano?"
"Dneska jsem zaslechla, že se někdo vloupal na starou polikliniku a prohraboval tam nějaké kartotéky. Nebyl jsi to náhodou ty, že ne?" zeptala se na to, co ji právě napadlo.
"Cože? Já? Ale Violo, to přece nemyslíš vážně?"
"No… já… Promiň," řekla a zrudla, když uviděla jeho dotčený obličej.
"To… to je směšný. Hele Violo, nijak ti nevyčítám, že sis ti myslela, ale …" Při té představě se musel zasmát. "Podívej," přistoupil k ní a vzal ji kolem ramen jako nějakého staršího dobrého přítele, " když už takhle po něčem pátrám, tak bych to nikdy nedělal nelegálně. Jsem syn policajta. Můj otec je známý po celém městě. Stačí říct jeho jméno a lidi se předhánějí, aby mi pomohli. I když jim vždycky neříkám úplnou pravdu. O to ale nejde," dodal, když si všiml jejího výrazu. "Nikdy, slyšíš, nikdy bych nic takového neudělal. Myslím, že vždycky existují jiné cesty, než se uchýlit k trestnému činu. A kdybych už tam ty kartotéky vážně prohledával, tak by na to určitě nepřišli. Docela paradox, když bydlím takřka na stanici a tahle informace se ke mně donesla až teď," poznamenal spíš pro sebe.
"Dobře. Pro-"
"Ne, neomlouvej se," skočil jí do řeči. "Víš ještě něco o tom vloupání?"
Pátrala v paměti. "Ne. Jen to, že se to stalo na staré poliklinice."
"A oddělení?"
"Nevím," pokrčila rameny. Zdálo se, že mu to dělá starosti. "Proč? Je to snad problém? Ohrožuje to snad nějak pátrání?"
Zavrtěl hlavou. "To ne, ale mohlo by to mít spojitost s jedním případem, na kterém s otcem pracujeme. Dík, žes mi to řekla," mrkl na ni. "Jinak už asi budu muset jít. Měj se. Ciao!" rozloučil se a zmizel.
Viola si povzdechla. Co si tímhle vlastně chtěla dokázat? Dobrovolně jít hledat Yuuki? Skočit rovnou do jámy lvové? Mělo ji napadnout, že to takhle nefunguje. Její schopnosti se nespustí jen proto, že to bude chtít. Nebo možná … Možná, že se nic nestalo, protože ve skutečnosti byla v bezpečí. Přišel tam Toshiro, ne? Třeba by to mohla zkusit znovu. Dál se však ve svém plánování nedostala, neboť zazvonilo a ona spěchala na hodinu.


Svou teorii si však ověřit nedokázala. Nedostala k tomu příležitost. Tentokrát to byla Tatsuki, kdo se jí držel jako klíště. Další přestávku jí celou dobu nadávala, že jí tak podle zmizela. Viola se tomu nijak nebránila. Počkala, až se kamarádka vykecá. Pak šlo všechno jako při starém.
Celou dobu s napětím čekala, zda se něco nestane. Vytoužená vize nepřicházela. Dokonce do parku dorazila půl hodiny před Toshirem, sama se odvážila jít po cestě dál, ale nic se nestalo. Nenarazila ani na Akimachiho, ani na někoho jiného. Těžko v sobě potlačovala zklamání. Jistá část jejího já přímo toužila po nebezpečí, adrenalinu a vzrušení, které její každou výpravu doprovázely. Když Toshiro přišel, byla na něj dokonce malinko naštvaná, že ji ruší a zároveň bourá jakoukoliv naději na případné dobrodružství.
Jejich trénink probíhal lépe, než ten předchozí, a to i přes to, že byla větší zima. Viola měla stále v paměti Chrisova slova a kdykoliv se jí vybavila, dostávala náhlé přívaly vzteku. Byla ráda, že si je může tímto způsobem vybít. Ke konci si dokonce svlékla bundu, neboť se tak zahřála, že už ji ani nepotřebovala. Toshirovi pak trvalo hodnou chvíli, než ji přemluvil, aby si ji po cvičení zase oblékla. Vážně nestál o to, aby byla nemocná.
Dárek od Leita nechala doma. Už od úterka ležel stále na jednom místě, kam jej po příchodu domů položila. Už o něj nestála. Připomínal jí ho a to stačilo. Přesto neměla to srdce, aby ho vyhodila a nadobro se jej zbavila. Chápala, že se jedná o mistrovskou práci a sama se párkrát přistihla, jak přemítá nad tím, co ten tajuplný nápis na stranách kříže asi znamená.
Tentokrát je déšť nepřekvapil, ale i tak se unavení po cvičení vydali do nedaleké kavárny, která jim onehdy poskytla přístřešek nad hlavou. Tedy unavená byla spíše Viola a podle toho, jak se vlekla, vybrala to vyčerpání za oba dva. "Jsem mrtvá," prohlásila, když se zhroutila na stolek, ke kterému si přisedli. Bylo jí jedno, jak to vypadá, a vážně ji nezajímalo, co si o tom myslí ostatní.
Toshiro objednal to, co si dali minule, a pak se otočil na Violu: "Mám takový dojem, že bys potřebovala vylepšit výdrž."
"Jo, to máš pravdu. Hned se unavím," přiznala Viola přidušeně, jelikož mluvila kamsi do stolu.
Toshiro se při pohledu na ni zasmál. Nemyslel to nijak zle, ale ta holka byla vážně zničená po takové chvilce, kde de facto nedělali nic namáhavého. Natočila k němu hlavu a tázavě se na něj podívala. "Mohla bys třeba začít běhat," navrhl zvesela, místo aby jí řekl, co mu přišlo tak vtipné. "A kdyby se ti nechtělo, mohli bychom běhat spolu," mrkl na ni.
Podezřívavě si jej měřila. V ten moment jí přišlo, že je zase o měsíc zpátky v době, kdy jí Toshiro nadbíhal a o jeho vedlejších úmyslech nebylo pochyb. Díval se na ni přesně tak, jak už tolikrát. Tenkrát by se po takovém návrhu zarděla a sklopila by zrak. Nyní si jej klidně měřila. I teď v tom viděla nějaké skryté úmysly. Jaké, to jí však zůstávalo záhadou. Stále se před ním měla na pozoru a opakovala si, že mu nemůže věřit.
"Nedívej se tak na mě!" řekl po chvíli, neboť mu Violin upřený pohled začal vadit. "A až by se moc ochladilo a na cestách by bylo zase kluziště, jako každou zimu, pokud bys ovšem nechtěla běhat někde po centru, mohli bychom chodit na bazén. Co ty na to?"
Ještě chvíli jej probodávala pohledem, než nakonec usoudila, že nelže a žádné postranní úmysly nejspíš nemá. Opět jí jeho výraz připomněl jistou událost z minulosti. Znovu před ní byl ten upřímný kluk, co litoval své chyby a žádal o odpuštění. Tenkrát jí poprvé ukázal svou druhou tvář a ona mu prvně otevřela své srdce. Připadalo jí to tak dávno. Stěží odmítala uvěřit, že se to stalo před třemi týdny.
"Budu o tom přemýšlet," řekla nakonec.
"Super. Pořád lepší, než nic," připustil Toshiro a nervózně se zasmál.
"Něco tady pro tebe mám," ozvala se Vola náhle, když si vzpomněla na rodný list, který má pečlivě schovaný v tašce.
Tázavě se na ni podíval. S napětím čekal, co vytáhne z tašky, v níž se právě přehrabovala. Papír, který mu nakonec skončil v ruce, ani v nejmenším nečekal.
"Je to kopie," poznamenala, když nic neříkal.
Kopie? Huso, proč jsi mi nedala originál? Udělala bys líp. Takhle si ho můžu s klidem nechat. No co, líp pro mě, usoudil v duchu, když hleděl na list před sebou. "Nečekal jsem, že ho doneseš tak brzy," vydechl nevěřícně.
"Nechtěla jsem zbytečně marnit čas. Trvalo mi to chviličku. Naskytla se příležitost, tak jsem jí využila. Vážně jsem nečekala, že ho najdu hned napoprvé."
Krátce na ni pohlédl a pak si dál prohlížel její rodný list. "No jistě…" uniklo mu tiše.
"Co?" zeptala se okamžitě Viola.
"Nenarodila jsi se tady. Přesně jak jsem si myslel. Nevíš náhodou, kde je město Mitsuishi? Já o něm nikdy neslyšel," otočil se zpátky na ni.
"Náhodou vím," řekla k jeho údivu. "Nedalo odtamtud bydlela babička. Jezdili jsme k ní každé léto na prázdniny, dokud neumřela." Poté mu dopodrobna popsala, jak se do Mitsuishi dostane a pro jistotu mu řekla, kde najde tu vísku, v níž babička bydlela.
"Díky," mrkl na ni, když si to všechno zapsal.
"Mimochodem, už jsi něco zjistil o tom vloupání do nemocnice?" zeptala se zcela nečekaně.
"Zatím ne. Neměl jsem k tomu příležitost. Zeptám se pak otce, jestli o tom něco neví, až přijdu domů," odvětil nevzrušeně, jakoby chtěl řeč nenápadně posunout jinam.
Viole bylo upřímně jedno, na co Toshiro má, nebo nemá náladu. Sám jí dal příležitost a ona si ji nenechala proklouznout mezi prsty. Víckrát by se jí už poštěstit nemuselo. Konečně se ho mohla s klidem zeptat, aniž by pojal nějaké podezření, na jednu z otázek, která ji nějakou tu dobu pálila na jazyku.
"Jaký máš vlastně vztah s otcem?"
Překvapeně na ni pohlédl. Jestli jej rodným listem zaskočila, tato otázku mu doslova vyrazila dech. "Já? Proč?"
"Jen tak. Zajímá mě to. Docela mě překvapilo, že ses o něm vyjádřil jako o otci," pokrčila rameny. Napjatě čekala na odpověď.
"No… nejsem si jistý, jestli bys to pochopila," ošíval se dokola. Zřejmě se mu o tomhle nechtělo zrovna dvakrát mluvit. "Nemáme spolu takový ten typický vztah otce a syna. Mezi námi je to spíš chladnější," připustil nakonec.
"Věř mi, o chladných vztazích k někomu blízkému něco málo vím," poznamenala suše, když si vzpomněla na sebe a na matku. U nich to bylo ještě o to komplikovanější, že odměřenost přicházela jen z Violiny strany. Nyní už chápala proč.
"Bereme se spíš jako kolegové. Je to takový chladný profesionální vztah."
"A to k němu vážně nic necítíš?" vyletělo z ní dřív, než se stačila zarazit. Tohle ji docela dost zajímalo, neboť ona sama měla přes to všechno matku stále ráda. "Promiň," omluvila se, když si všimla jeho výrazu. Šlápla vedle a to pořádně.
"To je dobrý," ujistil ji. "Nejde o to, že bych k němu nic necítil. Problém je v tom, že se v hodně věcech rozcházíme."
Mlčky jej pobídla dál. Zdálo se, že teď se Toshiro konečně rozmluví a taky že ano.
"Hodně je to vidět třeba u názorů na mou budoucnost a další studium," pokračoval. "Já bych třeba hrozně rád studoval práva, protože mě ten obor vážně zajímá. Otec je ale proti, protože si myslí, že bych měl pokračovat v jeho stopách a jednou se stát taky policistou. On se o tom se mnou ani nebaví. Bere to jako samozřejmost. O tomhle se prostě nediskutuje. Žádná jiná možnost nepřichází v úvahu. Nestará se, co chci já. Kdybych ho neposlechl, hrozně bych ho zklamal. Nejhorší na tom je, že já ho vlastně ani nechci zklamat."
Cítila se bídně. Proč s tím vůbec začínala? Smutek z něj přímo vyzařoval. Chtěla mu na to něco říct, pár vlídných slov, která by jej uklidnila, ale nic ji nenapadlo. Mimo to Toshiro ještě neskončil, jak se záhy ukázalo.
"Ale ono za tím stojí víc věcí. Třeba ten profesionální vztah, jak jsem říkal. Docela často mu pomáhám s vyšetřováním. Třeba jako teď. Ono je to pak o něčem jiném. Navíc není divu, že se doma chová jako v práci, když v kanceláři tráví téměř celý svůj život." Tím jeho proslov skončil.
"To jsem netušila," pípla Viola tiše. A to si myslela, že je situace u nich doma špatná. Náhle viděla, že někteří jsou na tom ještě hůř.
"Ani jsi nemohla," ujistil ji. "Víš, že se to Rokurovi nelíbí, že za tebou chodím?"
Tentokrát zaskočil on ji. Takže k tomu rozhovoru už zajisté došlo. "Cože?" zeptala se nervózně.
"Je proti tomu, že se s tebou tahám," zopakoval a pokračoval, "Udělal mi o tom přednášku. Ale víš co, mě je to jedno. Ať si říká, co chce. Tohle je moje věc. Jen se nesmí dozvědět o tom pátrání po tvých rodičích, což teď dělám na vlastní pěst a tak trochu za jeho zády. Občas mu kvůli tomu musím trošku lhát a mlžit, ale nemusíš mít strach. Jsou to jen takové maličkosti," usmál se na ni.
Viola pomalu vstřebávala, co jí právě řekl. Jak mohla být tak hloupá? Přece si vážně nemyslela, že by ji zradil? Teď navíc zjistila, že kvůli ní riskuje. Kvůli ní! Nepochopitelné. Ještě několikrát si v duchu nadala do všeho možného a pak konečně znovu otevřela ta vrátka, která s námahou před nedávnem uzavřela.
"Kdyže bysme začali s tím běháním?" zeptala se zvesela.
Toshiro byl rád za změnu tématu a její otázka jej příjemně překvapila. "Kdy budeš chtít," mrkl na ni a po tváři se mu rozlil široký úsměv.

"Můžu mít kočku?"
"Ne."
"A králíka?"
"Ne."
"Psa?"
"Ne."
"Tak aspoň křečka?!" žadonila Kisame zoufale.
"Ne," odvětila matka rázně opět jako nějaká zaseklá gramofonová deska. "Už jsme na tohle téma často mluvily. Žádná zvířata nebudou. Vždyť by ses nepostarala ani o ty rybičky."
"Ale postarala," oponovala Kisame, i když všichni věděli, že to není pravda.
"Maximálně až budeš starší," snažila z toho matka vycouvat, aniž by dcera dostala další záchvat vzteku. "Podívej se na Violu - ta taky neměla žádné zvířátko."
"Ale to je Viola," ohradila se Kisame, jakoby toto tvrzení samo o sobě mluvilo za vše.
"Ne," řekla matka s konečnou platností, čímž dceři jasně naznačila, že v této diskuzi nemíní dál pokračovat.
Kisame pochopila, že s matkou už nic nezmůže. Vzteky zrudla a bezmocností vší silou udeřila do stolu. Vše nadskočilo. Z po okraj plné skleničky vystříkla voda. Talířek postavený na hraně poskočil a nebezpečně se nahnul. Viola, která celou dobu rozhovor poslouchala u linky a právě poklidila, jej na poslední chvíli zachytila a zabránila tak, aby se roztříštil o zem.
"Dávej pozor!" okřikla matka Kisame, když si toho všimla.
Dívka se nafoukla a uraženě odkráčela z místnosti. Z milého andílka se rázem stal rozzuřený býk. Kisame v těch chvílích nápadně připomínala Yuuki. Na rozdíl od Yuuki se jí však Viola nebála. Zanedlouho uslyšely prásknutí dveří od koupelny a byl klid.
Viola vzala zachráněný talíř a vložila jej do dřezu. Začala napouštět vodu, že umyje nádobí. Zády k matce, tak aby to neviděla, se pro sebe triumfálně usmívala. Přišla na to. Konečně na to přišla.
V něco takového už ani nedoufala. Když přišla domů, hlavu měla stále plnou Toshira. Nechápala, jak se v něm mohla tolik splést. Za chyby se hold platí. Naštěstí se na něj neurazila a nezavrhla jej nadobro. Nikdy by se pak nedozvěděla, jakou chybu udělala.
Kisame na ni už čekala. Stále se cítila uražená, že ji Viola neudělala jídlo, když přišla domů. Proletěla bytem, rychle se převlékla a zmizela. Neprohodila s ní ani slovo. Nebylo proč, nebyl čas. Hádka s mladší sestrou by ji jen zdržovala. Stejně to měla Kisame dobře vymyšlené. Kdykoliv chtěla něco, co doposud neměla dovolené, nebo se jí to rodiče zdráhali povolit, ohrazovala se tím, že už je přece dost velká. Jakmile však šlo o něco, co měla nestarost Viola, právě jako přípravu jídla, byla malou holčičkou, která se o sebe neumí postarat. Všechno byla rázem Violina chyba. A tak to šlo vždycky.
Nachystala, co jí přišlo pod ruku. Kisame si samozřejmě nemohla odpustit asistovat. Když už nepomáhala s přípravou jídla, alespoň tam byla a ironicky komentovala, co mohla. Neexistovala lepší zábava, než otravovat život staršímu sourozenci. Dnes si s sebou vzala do kuchyně své panenky barbie a rozehrála srdceryvný příběh, kdy král bránil své dceři, princezně Penelopě, aby si vzala chudého Janka, který byl ve skutečnosti princ John. Nesměly chybět ani všechny princezniny komorné a děvečka, u níž princ v přestrojení nějaký čas pobýval. Možná tam roli hrála i nějaká čarodějnice, ale tím si Viola nebyla jistá, jelikož sestřině hře nevěnovala přílišnou pozornost.
"Janka si nevemeš, a bude!" zahřměla právě Kisame v roli krále a téměř věrohodně imitovala hluboký mužský hlas. "Ale tatínku, to přeci nemůžeš. My se milujeme," promluvila vysokým přiškrceným hláskem za princeznu. "Nediskutuj! Vemeš si krále Burdelwolfanga ze sousedního království. Je sice starej, ale má o tebe zájem a taky prachy," přeskočila okamžitě do role krále. Poté se za princeznu srdceryvně rozvzlykala a kdyby Viola nevěděla, že se jedná o hru, dokonce by byla schopná uvěřit, že se Kisame něco stalo a ona teď doopravdy pláče.
Vážně by mohla být skvělou herečkou, napadlo Violu při krájení cibule. Škoda, že Kisame nechtěla o dramatickém kroužku ani slyšet. Rozhodně by jí to sedlo. Kdyby navíc dostala roli, kde by se mohla vyřádit, nemusela by pak otravovat doma. I k chození na piano ji museli rodiče přímo donutit tím, že jí odpojí počítač a vyhodí všechny její hry. Ne, že by Kisame dennodenně vysedávala před obrazovkou a bušila do klávesnice, ale bez svých simíků se obejít nedokázala. Navíc, když se jí před nedávnem narodilo miminko.
Z nalezených zásob vytvořila kuře na cibulce s bramborem. Věděla, že Kisame z toho zrovna dvakrát nadšená nebude. Nepatrně se ohlédla, aby zjistila, co dělá. Stále si hrála s panenkami. Byla plně zaujatá hrou. Princ právě bojoval se zlou kletbou a snažil se zachránit princeznu. Nebude trvat dlouho a vše dojde ke zdárnému happyendu.
Co teď? Má před ni jídlo postavit teď, nebo chvíli počkat, až si sama začne stěžovat, že má hlad? Jak se zachová, až před ni postaví jídlo, které připravila? Nepředvídatelnost její sestry byla překážkou. Vážně by si přála vědět, jak to Kisame vezme…
V ten moment se to stalo. Naprosto stačilo, aby se její myšlenky stočily tím směrem. Jakoby to celé čekalo, až na to pomyslí. Spadla klapka. Kolečka se začala samovolně otáčet. Nejprve pomalu, pak rychleji… Připadala si jako ve snu. Vše jí v ten moment připadalo tak reálné, ale při tom si zcela uvědomovala, že se nic z toho ve skutečnosti neděje. Před očima se jí to odehrálo během pár vteřin. Přesto měla pocit, jakoby všechny ty minuty právě uběhly. Byla tam. Vize. A ona si ji poprvé plně uvědomovala.
Postavila talířek před Kisame. Ta při pohledu na jídlo pokrčila nos. "Tos nemohla udělat nic jinýho?" otočila se dotčeně na Violu.
"Nic jiného doma není," odvětila Viola.
Kisame odstrčila talíř dál od sebe. "Tohle jíst nebudu. Udělej mi toasty," rozkázala.
"Nemáme."
"Tak osmaž vajíčka."
"Nejsou."
"Namaž mi rohlík."
"Došly."
"To jako nic z toho nemáme?" zeptala se Kisame nevěřícně. Viola věděla, k čemu se schyluje. Tón jejího hlasu jasně naznačoval, že za chvilku vybouchne.
"Ne."
"Tak to běž koupit!"
"Klidně bych šla, ale v tuhle domu už mají zavřeno," odvětila sestře klidně a hlavou pokynula směrem k hodinám.
Kisame vzteky zařvala. Odhodila talíř ještě dál, vstala a utekla pryč. O vteřinu později se z pokoje začaly ozývat podivné zvuky. Když tam Viola došla, našla sestru, jak rozhazuje po pokoji vše, co má kolem sebe. "Je to tvoje vina! Tvoje vina. Ty za to můžeš!" křičela, když si Violy všimla a házela po ní tím, co jí přišlo pod ruku.

Zhluboka se nadechla. Vzala talířek a postavila jej před sestru. Kisame v mžiku odhodila panenky a dychtivě se vrhla k talířku. Jakmile však uviděla, co Viola připravila, nakrčila nos. Rozhovor se odehrál přesně tak, jak viděla. Několikrát měla nutkání svá slova měnit, ale nechtěla riskovat. Nakonec to přece jen udělala, i když si nebyla jistá, jak to dopadne. Kdyby Kisame rozházela věci po pokoji, uklízet by to musela zase ona.
"Tak to běž koupit!" osopila se na ni Kisame.
"Klidně bych šla, ale v tuhle dobu už mají zavřeno," odvětila. "Nikdo tě nenutí, abys to jedla. A ať tě ani nenapadne kvůli tomu někde udělat bordel," dodala, když se sestra chystala zvednout od stolu.
Kisame na ni nevěřícně zírala. Právě se rozhodla, že to Viole pěkně spočítá. Jak ale mohla uhodnout, co má v plánu?
Kisame sice odešla, ale do koupelny, kde nebyla nijak nebezpečná. Zanedlouho se tam uchýlila znovu, když ji matka donutila sníst připravené jídlo a zamítla její návrh na zvířátko. Viola se opět soustředila na sestru a jen díky tomu dokázala zachránit talíř, který by se jinak roztříštil na zemi, po čemž by následovalo něco mnohem horšího, než jen obyčejná večerní hádka.
Později se uchýlila do pokoje, kde se konečně mohla vrhnout na úkoly. Přes den na to nějak nebyl čas. Škola, cvičení s Toshirem, které se poněkud protáhlo, Kisame… Nevadilo jí to. Byla na tenhle systém zvyklá. Stejně se však na práci nemohla soustředit, jelikož se jí v hlavě odvíjely všechny možné teorie.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nenci | Web | 8. února 2010 v 19:15 | Reagovat

Úžasná kapitola, ne tak jako ta s oslavou, ale druhá nejlepší, seš výborna Awísku :3

Toshíkovi, tomu ťuťuňuňu bobíškovi? Zlatíšku mýmu?
Ne:D

2 Zmražená Opice | Web | 8. února 2010 v 19:28 | Reagovat

Já vlastně nevím, jestli Toshirovi věřím :D
Tahle kapitola se mi hodně líbila, byla taková hodně zábavná, přečetla jsem jí skoro jedním dechem :) Zajímalo by mě, jestli se Kisame někdy napraví. Kdybych měla takového mladšího sourozence, začala bych proti němu nějak bojovat :)

3 Kitty | Web | 8. února 2010 v 19:32 | Reagovat

Toshirovi nevěřím. Něco kuje. Určitě. Viola je tak snadno ovlivnitelná. Já, když se mi někdo nelíbí, nedokážu změnit názor tak rychle, pokud vůbec :-D. Bejt rodič Kisame, je už ta holka dávno umlácená k smrti. A být Violou, no nevím :-D
Myslim, že by bylo zbytečný sem teď psát něco, co jsem zapomněla... Sakra.

4 An!tta | Web | 9. února 2010 v 16:49 | Reagovat

Víš co ti závidím? Že dokážeš psát a v půlce knihy se nezastavit. Jako já. Vždycky už jsem skoro u konce, jenže pak si po sobě přečtu staré kapitoly a okamžitě mě napadne jediné : " Tomhle se musí předělat" :-D
Jinak stejně tak jako ty jsem na psaní fakt závislá  :-D Píšeš taky třeba na saspi.cz nebo třeba liter ?

5 Anyffe | Web | 9. února 2010 v 21:16 | Reagovat

tak Toshiro teď říká ciao, jo? :D
když sem četla začátek týhle povídky, byl Leito ten dobrej a Toshiro ten špatnej... ale říkala jsem si že to určitě nebude tak jednoduchý a určitě to bude nějak zamotaný... teď si myslím, že oba dva udělají hodně dobrých věcí, ale někde v jádru jsou oba aspoň trochu hajzlíci... a vlastně ani nevím, jestli Toshirovi věšřím... bezmezně rozhodně ne, ale zase ho úplně nepodezřívám pořád... takže asi ano, věřím mu, ale s jistými (docela velkými) výhradami...
tak to jsi snad ani nemusela říkat že sestry jsou inspirovány tebou... tedea možná u té Kisame. Ale Viola a ty, vy jste pro mě téměř jedna bytost... přijde mi že o ní píšeš hodně autenticky, hodně si ji stylizuješ, což je pro příběh dobře... takže tohle pro mě moc novinkou není :D

6 Awia | Web | 14. února 2010 v 13:01 | Reagovat

[1]: Nenci: Hele, neříkala jsi to u poslední kapitoly taky? Nebo to mám zas nějaký ten svůj výpadek ... Ne, radši to nebudem řešit.  :-D
Ano, tomu bobíškovi a MÝMU zlatíšku.  :-P

[2]: Zmražená Opice: Nejspíš nebudeš jediná. Ale co, to byl účel že ... pochyby. Jsem dobrá. Ne, konec samochvály, co jsem to chtěla?  :-D Kisame? Napravit se? Nikdy! Teda ... řeknu to takhle, v první knize k tomu nedojde.

[3]: Kitty: Jo to je. Nebo spíš zmatená. Myslím, že ty bys taky byla, kdyby se kolem tebe děly takový divný věci.
Hej tak to máme stejný. Já bych ji taky zabila. Já bych zabila i sebe, kdybych se musela vychovávat. Sem hroznej parchant.  :-D

[4]: An!tta: Hm... no už se asi stalo. Ale já to dopíšu, časem...  :-D Víš co je na to nejlepší? Ty starý kapitoly po sobě nečíst. Já to nedělám a spím klidně (však počky, až to budu přepisovat...  :-D).
Ne, nepíšu. BE je vlastně jediné "dílo", které mám a kdybych to chtěla zveřejnit někde jinde, musela bych to přepsat a to se mi jakože fakt nechce.

[5]: Anyffe: No jasně!  :-D On má italský kořeny víš ... Ne, nemá, ale prostě ... k němu to sedí! Hej ty ... ne nebudu prozrazovat. Tohle mě teda pobavilo. :-D
Vážně. A sakra. No ... Viola je vlastně takový to pesimistický já, takže ... Ale co, je to výhoda. Aspoň nemusím přemýšlet nad tím, co by udělala, kdyby ... prostě se řídím sebou... ale ne ve všem. Je pravda, že ona je extrém.

7 evi | Web | 16. února 2010 v 16:17 | Reagovat

Páni, tak Viola jde do rizika s Yuuki - no to mě překvapila! A ta vize s Kisame - to bylo super. Jsem zvědavá, co hodlá Toshiro dělat s tou kopií rodného listu... A nejlepší byl ten Burdelwolfgang:-D :-D

8 Awia | Web | 17. února 2010 v 9:56 | Reagovat

[7]: evi: Viola bude překvapovat ještě víc. Doufám. No co, chtěla si jenom ověřit svoji teorii, že jo...  :-D No, tak nechá si ji, ne? Proč by ji měl vracet. Ale jak ji využije ve svůj prospěch... kdo ví? Jó, ten byl supér! Nevěděla jsem jaký dát méno a chtěla jsem něco praštěnýho, co zní německy. Povedlo se.  :-D

9 Polgara | Web | 20. února 2010 v 18:09 | Reagovat

S tou Yuuki to byl úplný horor, ta slípka by vážně potřebovala dostat za vyučenou. A u Toshira si nejsem jistá co si mám o něm myslet, ale uvidíme a věta: Počkala, až se kamarádka vykecá, mě nevím proč pobavila  :-D
PS: Pokrok, už mám za sebou po ix dnech jednu ze dvou nově přidaných kapitol  :-)

10 Anyffe | 23. února 2010 v 21:28 | Reagovat

[8]: Awia: to 'hej ty...' jsi neměla psát :D teď si upa o sobě myslim :P jak sem to odhadla určitě a tak :D :D :D Každopádně nechápu, co tě na tom teda jako POBAVILO?
tak jasně že je Viola extrém, ale myslím že mám i díky ní pocit že tě znám mnohem lépe než většinu lidí z reálu ;)

11 Awia | Web | 27. února 2010 v 11:48 | Reagovat

[9]: Polgara: Hm... mě ani nepřišlo. Však počky, co se ještě stane. To bude teprve hororo. :D

[10]: Anyffe: No však ještě uvidíš. :-D Ale pobavilo mě to fakt docela hodně. Kdyby jsi jen věděla ... Ne, nebudu prozrazovat. Dozvíš se ke konci první knihy. :D

12 Kaori | Web | 2. června 2010 v 18:23 | Reagovat

Oooo já bych ji zničila!!! Ano, Kisame xD Děti nemám ráda už od pradávna a Kisame... huuu... Klid... Vždyť je to jenom změť písmenek... Není reálná!
...
Začátek, kdy hledala Yuuki, se mi moc líbil. Vlastně jsem doufala v to, že vize prostě slůvkem "chci" spustit nejde a Yuuki jí jednu natáhne, hold asi někdy jindy :D A Toshira mám nějak čím dál radši. Tím, že se ukázalo, že to není jen tak nějaká postava, nastrčená, aby děj nestál a Viola zažila románek, u mě ještě více stoupl. A tím spíš, že je to určitě taky tak trochu hajzlík :D Ale abych byla upřímná... Už se mi trošku stýská po Leitovi. Neuvěřitelné, že? :D

13 Awia | Web | 9. června 2010 v 17:39 | Reagovat

[12]: Kaori: Ještě ke komentáři k předchozí kapitole - No ono je to možná trošku moc extrémní s tou Violou, ale tady jde právě o kontrast toho, jak se změní. Jestli chceš utišit, nebude taková napořád.
:-D V jistém ohledu je. Ta postava je z části inspirovaná mnou samotnou, i když já zas taková mrcha fakt nejsem (a ani jsem nebyla, co si pamatuju).
Ten hraje v celkovém příběhu jednu z nejdůležitějších rolí. Většina postav, s kterými se tam setkáš nejsou jen tak nadhodilé. Většinou mají nějaký další význam. A pokud ho nemají teď a přece jen jsou takový ti vedlejší, tak časem třeba nějaký dostanou. To už ale já neovlivním. Kdo ví, jak se to ještě vyvine.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.