KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ - NEČEKANÁ SETKÁNÍ

27. února 2010 v 17:57 | katHys |  Blue Eyes
"Ahoj," pozdravil ji s úsměvem.
"C-co tady děláš?" vydechla nevěřícně místo pozdravu, zírajíc, jako by ho viděla poprvé v životě.
"Přišel jsem tě navštívit, nemůžu snad?"
"No - jo," připustila po chvíli. Šok vyprchal, ale vystřídala jej obezřetnost. Podezíravě si jej měřila. Co tady dělá? Proč přišel? Jak vůbec ví, kde bydlím?! Otázky se střídaly jedna za druhou. Chtěla znát odpověď na všechny, ale nevěděla, kterou začít. Dilema se rozhodlo ve chvíli, kdy promluvil.
"Nejsi ráda, že mě vidíš?" zeptal se opatrně. Bylo na něm vidět, že se bojí její odpovědi. Čekal na nejhorší.
"Ne, to ne…"
Kousla se do rtu. Takhle to říct neměla. V tomto kontextu to vyznělo jako pravý opak toho, co chtěla říci. Bolestně si povzdechl.
"Teda, to jsem říct nechtěla… Jsem ráda, že jsi přišel," snažila se rychle napravit svou chybu. "Jen jsem tě nečekala," dodala, aby mu tím svoje chování vysvětlila.
"Zase na to jdu moc rychle, co?"
Nemusela mu odpovídat, aby věděl, že je to pravda.
"Toshiro…" začala, ale při tom vůbec netušila, co mu má říct. Nemohla však zůstat mlčet, když viděla, jak se trápí.
"Teď asi budeš chtít říct, jak je ti to líto," zamumlal spíš pro sebe. "Ale víš, co? Neříkej nic," pokračoval pevným hlasem plným bolesti. "Nechápu to," přiznal smutně a svěsil ramena.
Viola nechápala taky.
"Nikdy jsem si z holek nic nedělal, vždycky mi to vycházelo, ale teď mám najednou pocit, jakoby všechny moje ostřílené techniky selhávaly. Čím to je?" zeptal se spíš sám pro sebe.
"No…" začala, ale dřív, než stihla vůbec cokoliv říct, ji přerušil.
"Ne, nic neříkej! Už to vím. Bude to asi tím, že jsi prostě jedinečná," usmál se na ni něžně.
Sklopila zrak a celá zrudla. Byla bezradná. Co mu na to měla říct? Takovou lichotku jí ještě nikdo nikdy neřekl. Ani on ne. A na rozdíl od dob, kdy za ní chodil na stadionu, mu tentokrát věřila.
"Ale no tak, proč se pořád díváš jinam?" stěžoval si naoko uraženě. "Vždyť jsem ti už tolikrát říkal, že máš nádherný kukadla."
Překvapeně se na podívala. Netušila, že je to vůbec možné, ale zrudla ještě víc. Zírali na sebe beze slov, ale při tom si toho pohledem řekli mnohem víc, než kdyby spolu proklábosili celou věčnost.
"Všechno v pořádku?" ozvalo se z chodby za nimi a ona magická chvíle, kdy to mezi nimi jiskřilo víc než kdy jindy a schylovalo se k dlouhému něžnému polibku, zmizela. V momentě byla pryč. Stačil jedna jediná věta, nevinná otázka a ta tenounká nit, co je spojovala a přitahovala k sobě, se přetrhla. V okamžiku, kdy ticho prolomil matčin hlas, ji Viola v duchu proklínala jako snad ještě nikdy v životě. Musela sem chodit právě teď?
Nejistě pohlédla na Toshira.
"Dobrý den," pozdravil prostě, jako by se vůbec nechumelilo.
"Ahoj," usmála se na něj překvapená Yuzu. Bylo zvláštní, že se Viola neozvala, kdo přišel, tak se šla podívat. Chlapce ve dveřích však nečekala. Z pohledu, jakým se na její dceru ještě před okamžikem díval, bylo patrné, že minimálně z jeho strany nebudou jen přátelé. A z Violiny taky ne, usoudila, když spatřila ruměnec přistižení při činu na dceřině tváři. Přišla nevhod.
"No nic," tleskl Toshiro rukama. "Původně jsem se chtěl Violy zeptat, jestli by nešla ven, ale cestou se nějak rozpršelo," řekl zklamaně. "Asi se budu muset odporoučet. Na shledanou. Ahoj Violo," kývl na ni a chystal se k odchodu.
"Klidně pojď dál," ozvala se Yuzu zcela nečekaně.
"Vážně?" zeptal se Toshiro překvapeně. Ani nečekal na odpověď. V momentě vstoupil a zavřel za sebou dveře.
Viola na něj vyjeveně zírala. To snad nemyslí vážně? Evidentně myslel. Došlo jí, že se matka ptala jen tak, aby se neřeklo. Podle scénáře nad tím měl Toshiro s úsměvem mávnout rukou, poděkovat a v klidu odejít. On ale žádný scénář nemá, napadlo Violu trpce. Ani nechtěla domýšlet. Mohla by použít svoje schopnosti, ale i bez nich věděla, že tohle bude katastrofa.
"Neboj se," zašeptal jí Toshiro do ucha, když si dával bundu na věšák za ní. Moc ji tím neuklidnil. Od té chvíle si navíc v místnosti připadala přespočet. "Toshiro Midorikawa," představil se Toshiro a potřásl Yuzu rukou.
"Yuzu Yagami," odvětila matka s milým úsměvem. "Těší mě."
"Potěšení na mé straně," reagoval Toshiro okamžitě a smekl jí nepatrnou poklonu.
Yuzu se zachichotala jako nějaká puberťačka. "Nejsi náhodou do rodiny s Rokurem Midorikawou?"
"Je to můj otec."
"Ach…" vydechla Yuzu. Evidentně to na ni udělalo dojem. "No, nebudeme tu přece postávat na chodbě. Pojď se posadit," pokynula mu směrem k obývacímu pokoji. "Kam jdeš?" zeptala se Violy, která se sklopenou hlavou mířila do kuchyně.
"Jdu dodělat to nádobí," řekla prostě.
"Ale jdi ty. Já to dodělám. Ty se postarej o návštěvu," protočila oči v sloup, jakoby to bylo přece nadmíru jasné.
"Já tě vyrušil při práci?" otočil se Toshiro k Viole. "Žes neřekla…"
"Nějak jsme se k tomu nedostali," pokrčila rameny.
"Sakra," usykl sotva slyšitelně. "Tohle je moje vina," pokračoval nahlas, "vtrhl jsem sem bez varování a vůbec mě nenapadlo, jaké by to mohlo mít následky. Jsem to ale pitomec. Nevím, jak to odčinit…"
"Tím se netrap. Já to udělám," ujistila ho Yuzu.
"Tak vám aspoň pomůžu," navrhl Toshiro najednou.
"Ale to-" protestovala matka.
"Mě to neva," ujistil ji Toshiro a pro lepší demonstraci směle vstoupil do kuchyně. Popadl utěrku a zeptal se: "Kde mám začít?"
Yuzu s Violou na něj nevěřícně hleděly. Z odkapávače vzal první talířek, který utřel. Poté ho postavil stranou na linku, popadl druhý, třetí… Viola se starostlivě podívala na matku. Bude moc vyvádět? Ta jen zavrtěla hlavou a šla za ním. Snažila se mu to rozmluvit, ale Toshiro byl neoblomný. Viola zůstala stát na chodbě. Sama. Nikdo si jí nevšímal, nikdo jí neřekl co má dělat, kam má jít. Nakonec se odebrala za nimi.
Připadala si zvláštně. Celé to bylo naprosto směšné, absurdní. Co to dělají? Na co si to hrají? Jakoby to celé sledovala z povzdálí. Netýkalo se jí to, ale přesto tam byla. Přímo na místě. Každou chvílí čekala, kdy někdo vykřikne stop, zpoza rohu vyskočí chlápek a řekne "skrytá kamera" s úsměvem od ucha k uchu nebo tak něco. Nestalo se. Ta naprosto stupidní situace pokračovala. Matka nádobí umývala, Toshiro utíral, ona uklízela. Chtělo se jí smát a brečet zároveň. Rozhovor mezi Yuzu a svým klukem poslouchala jen napůl. Nechápala to. Všechno. Přišel sem sotva před pár minutami a už to vypadalo, jakoby tu s nimi byl odjakživa. Bylo něco takového vůbec možné?
V jeden moment tam vešel otec. Zarazil se hned ve dveřích. "Nebudu rušit," řekl pouze a odebral se zpět. Jak ten to asi vezme, Violina přítele? Bála se. Bála se toho, že bude mít ochranitelské sklony. Nikdy předtím si domů kluka nedovedla. Neměla s tím zkušenosti. Co když se bude bát o svou holčičku, Toshira probodávat nenávistným pohledem a mít kousavé poznámky?
Nemohla to vydržet. Musela se podívat, co bude dál. Chvilku se soustředila. Připadalo jí, jako by tam byla, ale ve skutečnosti se to celé odehrálo v její hlavě. Navíc tak rychle, že si toho nikdo nevšiml. Překvapilo ji, co viděla. Chtěla vědět víc. To nutkání poodhalit další část sílilo, ale nakonec jej potlačila. Ne, neměla by to dělat. Jinak neudrží vážnou tvář, něco poplete, změní… Ze zkušenosti věděla, že kdyby se tak stalo, mohlo by to mít na chod věcí nedozírné následky.

"Vítej v mém království," řekla, když vešli do pokoje. "Mám ho společně se sestrou, takže si toho jejího bordelu moc nevšímej."
"Rozkaz, šéfe," mrkl na ni Toshiro a rozhlížel se po místnosti. Usmál se, když si všiml obřího medvěda na skříni. "Vidím, že Marty ještě žije," poznamenal na méďovu adresu.
"Marty?"
"Jo. Tak jsem ho pokřtil, když jsem ho kupoval. Měla jsi vidět obličeje všech těch lidí, když jsem s ním šel po ulici. Určitě si říkali: ten je blázen, a za zády se mi smáli. A taky jsem ho pojmenoval zčásti pro to, abych mu mohl nadávat. Nevěřila bys, jak se roztahoval. Tak majetnického medvěda jsem ještě neviděl."
"Však proč si myslíš, že je na skříni?" mrkla na něj od okna. Usmál se. Přišel až ní, objal ji kolem pasu a zahleděl se jí do očí. Nebylo těžké navázat tam, kde na chodbě skončili.
Bylo pozdní odpoledne. Sluníčko pozvolna zapadalo a na nebi se utvořily červánky. Toshiro u nich strávil celou tu dobu, ale teprve až teď si našli chvilku, kdy mohli být o samotě. Otec si vyřizoval něco do práce, matka uklízela po večeři, Kisame byla ve vaně. Měli na sebe asi tak hodinu. Sestra v koupelně vždy trávila spoustu času.
Po pravdě se toho okamžiku bála. Od té doby, co spolu vešli do obývacího pokoje, byla tohle její největší noční můra. Strašák, který na ni vyskočil pokaždé, když to nejmíň čekala. Oni dva. Sami. Bez dozoru. Bylo to naprosto absurdní, to věděla, ale přesto se tomu nemohla ubránit. Vždyť spolu sami strávili tolik času. Ale ještě nikdy to nebylo u ní v pokoji. Teď to bylo konečně tady a ono nepříjemné chvění se začalo rozmáhat po celém jejím těle. Naskočila jí husí kůže.
"Děje se něco?" zeptal se Toshiro starostlivě.
Zavrtěla hlavou a šla se raději posadit na postel.
Vůbec nevěděla, co má dělat. Tohle bylo nové. Poprvé tu měla přítele, poprvé s ním byla sama. Nervozita na ní musela být znát. Co teď? Co se bude dít? Nevěděla, co si představovala, ale realita ji mile překvapila. Seděli, později leželi, spolu na posteli a povídali si. Mluvili spolu o všem možném. Smáli si, chvilkami spolu laškovali, nebo se líbali. Proběhlo to ve vší počestnosti. Zrovna při jednom z polibků dovnitř vtrhla Kisame. Nenechali se rušit. Sestra téměř okamžitě vycouvala víc už tam nepřišla.
Byla už tma, když Toshirovi zazvonil mobil. Podíval se na číslo volajícího a smutně si povzdechl. Hovor nepřijal, ale za Violou se už posadit nevrátil. "Budu muset jít," řekl nakonec se sklopenou hlavou. Bylo nad slunce jasné, že se mu moc nechce.
Ač nerada, musela Viola připustit, že by měl vážně jít domů. Strávil u nich celé odpoledne. Nehodilo se, aby u nich na první návštěvě vysedával dlouho do noci. Doprovodila ho ke dveřím. Cestou se rozloučil se všemi přítomnými. Pro ni si schoval to nejkrásnější loučení. Políbili se mezi dveřmi. Chvíli na sebe jen tak hleděli. Viola byla na vrcholku blaha. Usmál se. "Tak zítra," mrkl na ni a zanedlouho byl pryč.
"Zítra," řekla tiše prázdné chodbě. Otočila se zpátky a jemně za sebou zavřela. Chvíli zůstala stát ve vstupní síňce. Sama pro sebe se usmívala. Nechtěla, aby ji někdo rušil. Z celého srdce si v ten moment přála, ať to vyjde. Všechno v jejím životě šlo doposud z kopce a teď se konečně zdálo, že jde správným směrem. Nesmí se to pokazit. Nedovolí to.
"Jdu se umýt," houkla na matku a bleskurychle vklouzla do koupelny. Zamkla za sebou dveře, aby jí tam náhodou nikdo nevlezl. Střídavě na sebe pouštěla proudy studené a teplé vody. V duchu si všechno znovu přehrávala. Nakonec byla ráda, že se Toshiro zastavil. Chvíle strávené v koupelně schválně prodlužovala, neboť věděla, co bude následovat. Jakmile za sebou zavřela dveře, její domněnka se potvrdila.
"Violo, můžeš na moment?" zavolala ji matka k sobě do obýváku.
Neprotestovala. Posadila se do křesla a čekala. Matka chvíli nic neříkala. Otec datloval do počítače. Kisame byla nejspíš v pokoji. Yuzu odtrhla oči od obrazovky a zamyšleně se na dceru zadívala. Viola jí pohled opětovala. Matka kontakt přetrhla. Opět hleděla na obrazovku.
"Ten Toshiro je milý chlapec," řekla matka televizi. "Znáte se dlouho?"
"Docela jo," připustila Viola po krátkém zaváhání. Ještě ani nezačali a už jí ta zpověď byla nepříjemná.
"A odkud? Syn policejního ředitele Mmidorikawi..." podotkla spíš pro sebe.
"Ze školy. Chodí o ročník výš. A pak taky z tréninků. Hraje ve stejném mužstvu jako Tatsuki. Je kapitán," řekla nevinně.
"Je to milý chlapec," zopakovala Yuzu svá předešlá slova.
"Mě se líbí," vložil se to do toho otec. Víc však nic neřekl.
Viola se musela usmát. Otec byl bláznivým fanouškem do všech možných sportů. Dokázal by je sledovat od rána dlouho do noci. Vždy se snažil získat lístky na kdejaké utkání, co se konalo někde poblíž, ale jen málokdy měl štěstí. Toshiro se ukázal nejen znalý v oblasti všech možných sportů, včetně těch tradičních, ale také otci nabídl V.I.P. vstupenky na hokejové utkání konané za týden. Toshiro se mu svěřil, že už jim doma leží týdny, ale kvůli práci na něj ani on ani otec nepůjdou.
"Nejdřív jsem z toho nebyla moc nadšená," ozvala se matka znenadání a vytrhla tak Violu ze snění zpět do reality. Tentokrát se dívala přímo na ni. "Možná, že chodí jen o ročník výš, ale věděla jsi, že je ve skutečnosti téměř o dva roky starší?" pokračovala. "Navíc jak pak směle vstoupil dovnitř..." zavrtěla odmítavě hlavou. "Ale nemá se dávat na první dojem, že? Nakonec musím uznat, že je to moc milý hoch. Ráda jsem ho poznala a jsem si jistá, že víš, co děláš. Chci, abys věděla, že v tebe vkládám veškerou důvěru."
Nevěděla, co jí na to má říct. Matka navíc ještě neskončila. Viděla na ní, že chce něco říci, ale evidentně netušila, kde začít.
"Když už jsme u toho, měla by sis zajít pro prášky," řekla nakonec.
Viola zakoulela očima. O čem to tady mluví? K antikoncepci ji dokopala okamžitě, jakmile dosáhla toho "správného věku", jak sexuální zletilost její matka s oblibou nazývala. Vždyť to ona jí pořád říkala, že by měla být připravená pro všechny případy, tak s čím zase začíná? Když dál nikdo nic neříkal, odebrala se do pokoje. Nebylo pozdě, ale ona byla unavená. Konečně se svalila na postel a mohla v klidu odpočívat.
"Violo?" ozvala se Kisame.
"Hm...?" odvětila Viola podrážděně. Skoro jsem usnula!
"Přijde sem Toshiro ještě někdy?"
Tahle otázka ji zaskočila. Prosebný tón Kisamina hlasu taky zapracoval na svém.
"Asi jo..." řekla sestře neurčitě.
"Vážně?!" vyhrkla Kisame a Viola slyšela, jak nadšením nadskočila na posteli. "A mohla bys mu říct, aby s sebou vzal pouta nebo pistoli? Ráda bych se podívala..."
Viola nad tím jen zavrtěla hlavou. Svou sestru nechápala. Její starosti by jednou chtěla mít. "Jasně," přitakala, aby ji Kisame dál neotravovala. Určitě by ji prosila tak dlouho, dokud by nesouhlasila. Proč to zbytečně prodlužovat?
Usínala s úsměvem. Toshiro udělal dojem nejen na rodiče, ale i na sestru, což byl výkon hodný poklony. Bude mu o tom muset říct. Zítra... Při té představě se malinko zachichotala a zanedlouho usnula.

Nový den začal docela slibně. Ráno svítilo sluníčko, což touto dobou nebylo moc obvyklé. Do školy se taktéž dostal překvapivě rychle. Žádné zácpy, zdlouhavé čekání ve frontách na červenou... Dle jeho gusta to však bylo příliš rychlé. Nemohl se dočkat, až to bude mít za sebou. Teď mu nezbývalo nic jiného, než bloumat po chodbách a psychicky se připravovat na to, co ho čekalo. Nehrnul se do toho zrovna z nadšením. Byl to nelehký úkol a neměl žádnou záruku, že to vyjde.
Posledních pět minut do onoho okamžiku, který to celé zničil, čekal ve vstupní hale. Studenti přicházeli v houfech a čím víc se hodinová ručička přibližovala celé, tím větší frmol tam nastával. Tváře jednotlivých žáků s klidem přehlížel. I když na něj zírali, nechávali jej chladným. On čekal jen na jedinou. Nervozitou se mu svíral žaludek. Musel tam zůstat, dokud ji nespatří. Byla jí tak podobná! Moc si ji nepamatoval, ale v jeho představách vypadala vždy nějak takhle. Bohužel neměl žádné její fotky. Musel se jich zbavit. Dělal to nerad, s bolestí, ale věděl, že to bylo pro jeho dobro.
Čas šel neúprosně dál a on si s hrůzou uvědomil, že neví, co by jí řekl. Měl na to spoustu času, ale za celou tu dobu si nedokázal připravit ani krátkou pitomou řeč. Chtěl se jí omluvit, ale co dál? Jak ji má po tom všem vůbec oslovit? Odpustí mu někdy po tom, co jí řekl? Má vůbec nějakou naději? Za zkoušku nic nedáš, řekl si ten den snad už po sto páté a dál očima pátral po její osobě.
Možná bych ji pak mohl někam pozvat, napadlo ho náhle. Nebyla to zas tak špatná myšlenka. Ukázal by jí tím, jak moc to chce všechno odčinit. Mohli by si promluvit, začít znovu... Kam by ji však měl pozvat? To byla otázka. S nápadem v sobě objevil elán, naději, povzbuzení. Už se to nezdálo tak nesplnitelné, jako předtím. Srdce mu poskočilo, když ji spatřil.
Úsměv mu ztuhl na tváři. To snad... Nebyla sama. Bok po boku kráčela s tím nafoukaným farjírkem. V ten moment ho nenáviděl víc, než kdy jindy. A že měl k tomu hromadu důvodů, o tom nebylo pochyb. Vztek se ho zmocnil během okamžiku. Oči se mu zúžily, ruce sevřel v pěst. A právě v onen okamžik se na něj podívala. Setkali se pohledem jen krátce. Ihned mu zmizela z dohledu.
Sakra! To se nemohl ovládat? Co si teď o něm bude myslet? Co když si ten jeho pohled vyloží špatně? Co když si ho stáhne na sebe? Když nad tím tak přemýšlel, vůbec nevěděl, jak vypadá. Všechno to šlo do háje. Teď už nemá šanci. Skočila Toshirovi na ty jeho sladký řečičky a on si ji omotal kolem prstu. Měl vůbec někdy šanci?
Dnešek nebyl vůbec dobrý den. Měl to tušit. Nebo nebýt takový srab a jít za ní hned, jak to zjistil. Ještě by mu mohl zavolat ten "hrozně příjemný" chlap a mít nějaký blbý připomínky. To by byla dokonalost sama. Pořád si živě pamatoval jejich poslední rozhovor. "Nechat po sobě stopy? Jak si to představujete?! Neplatím vás za to, abyste ve městě dělal zbytečný rozruch. Ještě by pak dostali podezření. To by tak scházelo... Ještě jednou něco takovýho uděláte a naše dohoda končí. Je vám to jasné? Konec. Schluss."
Nemusel to tolikrát opakovat. On to pochopil. Nemohl za to, že tam přišla sestřička. Ani se k ničemu nedostal. Štvalo ho, že se to stalo. Přísahal si, že už se to nebude opakovat. Akorát si tím komplikoval práci. Teď se tam vrátit nemohl. Bude si muset počkat, až se situace uklidní.

První polovinu týdne si připadala jako ve snu. Vše bylo tak neuvěřitelné. Nenašla se chvilka oddechu. Pamatovala si, jak ji v pondělí ráno zaskočil Leito. Sice s ním nemluvila, ale i tak. Ten pohled, kterým se na ní díval. Nechápala to. Viděla v něm tolik nenávisti, ale proč? Proč by ji tak nenáviděl? Neudělala mu přece nic špatného. To on byl na ni hnusný a nadával jí před celou třídou. Víc ji na tom však zneklidňovalo něco jiného. Když vstoupila do budovy, nebyl to jeho upřený pohled, co ji donutilo podívat se jeho směrem. Bylo to vidění. Nebýt toho, tak si jej ani nevšimla. Byl to jen záblesk, že tam stojí. Přitom na něj vůbec nemyslela. Proč ho tedy viděla? Hrozilo jí nějaké nebezpečí? Znovu se jí v duchu vybavil okamžik, kdy na schůzi padlo jeho jméno. Mohlo by to přece jen něco znamenat? Nezabývala se tím však dlouho. Nebyl čas. Toshiro se postaral o to, aby měla spoustu jiných starostí. Po chvíli to pustila z hlavy.
Být přítelkyní jednoho z neoblíbenějších kluků na škole mělo svá úskalí. Během prvních pár hodin znal snad každý Violino jméno. Všichni mluvili jen o jednom - o Toshirově nové holce. A nová senzace se nepřestala přetřásat pouze první den. I v polovině týdne bylo všechno živé jako v pondělí.
Život se jí radikálně změnil. Doma zůstalo vše při starém, ale při příchodu do školy se rázem ocitla v jiném světě. Už nedokázala nepozorovatelně proplouvat davem. Už si nemohla v klidu zajít k automatu na kávu, ni pro housku nebo na záchod. Všude ji pronásledovali, sledovali ji. Když Tatsuki něco říkala, všichni okolo předstírali, že si jich nevšímají, ale ve skutečnosti bedlivě poslouchali každé její slovo. I spolužáci se na ni dívali, jakoby teprve nyní zaregistrovali, že s nimi chodí do třídy. O Yuuki se raději nestarala.
Na chodbách ji zdravili cizí lidé, neznámí kluci se na ni usmívali, nebo jí mávali. Dívky s ní chtěly kamarádit, nebo ji probodávaly nenávistným pohledem. Tatsuki už začalo unavovat, jak je všechny musela odhánět. Zároveň však nemohla nechat kamarádku na holičkách a vydat jim ji napospas. Viola z toho byla příliš zmatená, než aby se jim ubránila.
Viola byla ráda, když se na zastávce před sebeobranou setkala s Hinatou, která se k ní chovala pořád stejně mile a přátelsky. Shledala, že je jí milé poslouchat její vyprávění o tom, jak byla nemocná a jaká to byla otrava. Konečně něco jiného než samé představování, neupřímné úsměvy, komplimenty. Tady ji nepozorovali ostatní studenti. Nikdo si ji neměřil. Těm lidem okolo byla úplně fuk. Najednou se cítila o něco lehčí. Ta tíha, která se najednou nahromadila na jejích bedrech, byla pryč.
"Slyšela jsem, že chodíš s Toshirem," změnila Hinata téma něco po tom, co si sedly.
"No jo," připustila Viola.
"Moc vám to přeju," řekla Hinata upřímně. "Doufám, že vám to vyjde. Už jenom kvůli Toshirovi. Nikdy neměl na holky moc velký štěstí. Žádný vztah mu nevydržel dlouho."
"Proč vlastně?" zeptala se Viola jen tak mimochodem.
"Nevím. Asi ještě nerazil na tu pravou," pokrčila Hinata rameny.
Chvíli mlčely. Obě se ptaly na to samé. Proč vlastně?
"Proč vůbec ještě stojíme?" zeptala se náhle Hinata. Autobus pořád stál na zastávce. "Kde je řidič?"
Viola se naklonila, aby lépe viděla. Sedadlo řidiče bylo prázdné, přední dveře otevřené.
"Je mi líto, ale tento spoj dál nejede," oznámil ji řidič po dvou minutách čekání.
V autobuse se zvedla vlna nevole. Dívky se na sebe podívaly. "To si dělá prdel," uniklo Hinatě. "Pojď," vzala Violu za ruku a táhla ji z autobusu. "Tady nemá celu čekat. Dřív to stihnem pěšky," vysvětlovala jí při rychlé chůzi.
Zanedlouho se daly do běhu. Mohly sice použít různé zkratky, ale i tak to bylo k S-centru pořádně daleko. Kvůli Viole musely často zastavovat. Vážně neměla žádnou výdrž. Bude se muset s Toshirem napevno domluvit na tom běhání. Na místo dorazily s pětiminutovým zpožděním. V šatnách si trochu odpočinuly a pak spěchaly na hodinu.
"Chris nás zabije," odhadovala Hinata. Už viděly, co se stane, když někdo přijde pozdě a rozhodně to zažít nechtěly.
"Třeba tam ještě není," řekla Viola s nadějí v hlase, ale oběma bylo jasné, že to by tam spíš spadl meteorit.
Na chodbě slabě zaslechly Chrisův hlas. Už byl v tělocvičně a právě něco říkal. Obě polkly naprázdno. Přede dveřmi se zastavily a nejistě na sebe pohlédly. Za moment už Hinata otevřela dveře a pozornost všech v sále se stočila jejich směrem. Viola se opatrně podívala na Chrise a...
Ztuhla. Nedokázala se pohnout. Nemohla ani uhnout pohledem. Srdce jí na moment vynechalo, přestala dýchat. Pak se rozbušilo takovou rychlostí, jako snad nikdy. Ten splašený tlukot jí bil do uší. Neslyšela nic jiného. Nebyly to bleděmodré studánky, se kterými se setkala. Dál vyjeveně zírala do chladných černých očí vraha Akimachiho.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 evi | Web | 27. února 2010 v 19:17 | Reagovat

Joo, Toshiro se nezdá! A celkem mě překvapila Kisame, jak bez řečí vycouvala:D Na Leitíka jsem zvědavá, ale teď ještě víc na další kapitolu - jdu na ni!

2 Polgara | Web | 28. února 2010 v 11:13 | Reagovat

Páni, ty jedeš a Toshiro překpvapuje. Docela zarazila i Kisame, která byla celkem ohleduplná  :-)

3 Zmražená Opice | Web | 28. února 2010 v 17:44 | Reagovat

No, abych pravdu řekla, obsah téhle kapitoly mi přišel takový... trochu horší než obvykle. Ale to neznamená, že to bylo špatné :)
Jdu se vrhnout na další kapitolu :)

4 Anyffe | 28. února 2010 v 20:19 | Reagovat

zabít tě za toho Toshira na začátku :D s prominutím, jsi blbka :P tady se všichni shodli na tom že přijde Leito (aspoň teda co jsem četla tak to všichni říkali) a ty přijdeš s Toshirem.. takovej podraz :D no nic, jdu číst dál :P

5 Awia | Web | 3. března 2010 v 19:27 | Reagovat

[1]: evi: No víš co, ona je sice skrček, ale z Toshira má respekt. Zatím.  :-D

[2]: Polgara: Kisame se snažila před Toshirem působit ... no ... nevím jak to říct, ale přece jen to byl cizí člověk u nich v domě, že. :D

[3]: Zmražená Opice: Ne každému se to líbí. To přiznávám. A přiznávám, že tuhle kapitolu já sama nemám ráda. Je o ničem. Ale třeba část s Leitem se mi líbí.  :-D

[4]: Anyffe: Hehe ... to víš. Takhle to dopadá, když má autor osud postav ve vlastních rukou. A ne vždy musí poslechnout čtenáře.  :-P

6 Kitty | Web | 7. března 2010 v 17:33 | Reagovat

Jen co tu chvíli nejsem, musí se nahromadit rovnou dvě kapitoly. Nejvíc mě štve, že to asi nestihnu přečíst celý (tu další kapitolu) a co hůř, že možná ani nestihnu začít. Jediný čim jsem si teď jistá je, že Viola vyvázne živá...

7 Awia | Web | 13. března 2010 v 15:58 | Reagovat

[6]: Kitty: No vidíš. To aby sis po návratu nemyslela, že se tady jako nic nedělo. :D

8 Kaori | E-mail | Web | 26. června 2010 v 13:18 | Reagovat

Moc se omlouvám za svou časovou prodlevu. Lenost, škola, problémy doma... Moc špatných faktorů se sehnalo dohromady -.- xDD
Tenhle díl se mi líbil. Dlouho jsem se tu neukázala, takže tím, že v něm nebylo moc akce a byl poklidný, jsem se v klidu navrátila do starých kolejích, kdy jsem vzpomínala na to, jak to všechno vlastně je. Ovšem ten konec mě zaskočil, celá se třesu na další díl :D
A jednu výtku bych měla. Vim, vim, objevim se a už rejpu, ale to bych nebyla já. Zase jde o školní vztahy a o to, jak je teď Viola "Stáár" školy. Chápu, že ta malá nenápadná dívka, která teď chodí s nabíječem školy, mohla v mnohých vyvolat šok, ale zase si myslím, že ne takový, aby z toho musela být školní senzace. Ale což, čte se to dobře a ani to nijak neboří atmosféru a plynulost. A přeci jen je to tvůj svět :)
Huuu jdu na další díl :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.