Únor 2010

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ - VĚCI PŘEDVÍDANÉ A NEPŘEDVÍDATELNÉ

27. února 2010 v 17:57 | katHys |  Blue Eyes

Buch buch. Buch buch. Zrychlený tlukot jejího vlastního srdce se jí ozýval v uších. Drobné kapičky potu jí vyrazily na tváři. Nedokázala se pohnout. Nemohla na nic myslet. Pro ni se čas zastavil. Jen ozvěny bušícího srdíčka říkaly, že ve skutečnosti jdou vteřiny nemilosrdně dál a trapná chvíle ticha se každým okamžikem prodlužuje. Přítomní už se nedívali na ně, dvě dívky, které tam vtrhly chvilku před začátkem hodiny, ale na ni, na Violu.
Ne, tohle nemůže být pravda. Tohle není skutečnost. To je přece absurdní, aby na něj narazila. Město je tak veliké, šance minimální. Navíc tady. Na místě, kam přišla kvůli němu. Místě, kde byla za jediným účelem. Měla by tu být v bezpečí, ne? Když už se tu učila bránit... Je to jen sen. Další vize, která v sobě nese varování. Nic víc, nic míň. I když je to celé nanejvýš směšné, zanedlouho se probudím a zjistím, že jsme s Hinatuou pořád ještě v pokaženém autobuse.
"Violo?" dolehl k ní Hinatin hlas. Jako by k ní mluvila z velké dálky. Přesto ji slyšela a s úlevou vydechla. Poprvé od té doby mrkla. Spása se nekonala.
"Nuže?" zeptal se Chris a tázavě si ji měřil. Byla zmatená. Absolutně nechápala, co se děje. Nebyla zpátky v autobuse. Místo na Akimachiho teď hleděla na Chrise. Vše jí došlo ve chvíli, kdy se podívala na osobu stojící za ním. Noční můra pokračovala. A měla být ještě horší.
Ano, měla vizi. Ano, varovala ji. Jen přišla poněkud pozdě. Přesněji v okamžiku, kdy Hinata otevřela dveře do sálu. Nestihla zareagovat. Bezmyšlenkovitě vstoupila a zastavila se až uvnitř, kde na ni každý viděl. Ale proč? Jak je možné, že něco takového neviděla dřív? Vždyť tohle byla naprostá katastrofa! Musím vypadnout. Musím odtud pryč, opakovala si v duchu stále dokola, ale jak ji probodávaly oči Akimachiho, nedokázala se pohnout. Tělo ji neposlouchalo. Nohy jí přirostly k podlaze. Byly neuvěřitelně těžké, stejně jako zbytek jejího těla. Jediná možná pozice byla taková, v níž se nacházela. Měla dojem, že jakmile se pohne, vychýlí z osy, celá se sesype a už pod tou tíhou nevstane.
"Violo?" ozvala se Hinata znovu. V jejím hlase byl starostlivý podtón.
Natočila hlavu směrem k ní. Možná za to mohl ten fakt, že se tím pohybem nesesypala, ale konečně odpoutala oči od Akimachiho a podívala se na Hinatu. V ten moment se něco zlomilo. Pouto, které ji drželo přikovanou na místě, bylo pryč. V Hinatině obličeji viděla obavy a strach. Strach, který v ní podnítil její vlastní strach, jež mohl dát podnět pudu sebezáchovy. Hlas v její hlavě křičel "Běž!" a ona jej s radostí poslechla.
Beze slova se otočila a vyrazila pryč. Nepodívala se zpět na něho. Neohlížela se zpět po ostatních. Věděla, že kdyby to udělala, znovu by přirostla k podlaze a zůstala na místě stát. To ale nemohla udělat. Musela se dostat pryč a to pokud možno co nejrychleji a na co nejvzdálenější místo. V budově ještě neběžela. Kráčela rychlou chůzí směrem k východu. Neuvědomovala si to, ale šla stále rychleji. Rychlost chůze se nneúměrně zvětšovala se zmenšující se vzdáleností ode dveří, který vedly ven na svobodu. Poslouchala, zda za sebou neuslyší cizí kroky, ale její vlastní se rozléhaly tak hlasitě, že by je přeslechla. Venku sesbírala veškerý zbytek sil, který v ní po maratonu k S-centru zůstal. Proč sem vůbec tolik spěchala? Teď neváhala a okamžitě vyrazila sprintem pryč odsud.
Bylo to stejné jako tenkrát v parku, ale přitom tak jiné. Netušila, kde se v to v ní bere, ale běžela stále dál. Neotáčela se, nevypadávala z tempa. Téměř letěla. I když ji opět píchalo v boku a špatně dýchala, bez přestávky pokračovala. Akimachi jí stále strašil v hlavě a strach jí dával novou sílu. Jen díky němu dokázala vydržet a nevzdat to ani ne v polovině bloku. Stejně jako předtím ji nevzrušovalo, co si o ní kolemjdoucí myslí. Tentokrát kolem nich proběhla ve sportovním a neměla odřená kolena. I tak se za ní lidé otáčeli. Své věci nechala v šatně, ale to ji v ten moment znepokojovalo ze všeho nejméně.
V očích ji pálily slzy. Draly se tam silou přílivové vlny za bouřky. Netrvalo dlouho a viděla rozmazaně. V hlavě jí zněla Smithova slova. "Jeden z nich to poté stoprocentně nepřežije. Sázel bych spíš na tu holku." Mizivá šance se stala skutečností. Co s ní teď bude? Ví, že chodí na sebeobranu. Nebude těžké ji najít. Sázel bych spíš na tu holku. Najdou ji teď a zabijí? To proto se jí zdálo o společnosti? Mělo ji to snad připravit na možnost, že by po ní šli? Byla zmatená. Zdálo se jí to jen proto, že měli spojitost s Akimachim? Co když na ni čeká něco horšího? Co když teď bude muset žít na útěku?
Když na to tak pomyslela, vůbec nic o těch lidech nevěděla. Znala jen místo, kde se schází. Místnost se staženými roletami. Místnost, kam denní světlo nedopadá. A taktéž viděla část jejich laboratoří. Tu budovu, skrytý přístup do komplexu pod zemí… Kromě toho však neměla nic. Žádné vodítko. Jen jména a tváře. Nepřikládala jim přílišnou důležitost. Možná, že měla. Hideaki Matsuda, William Smith, Kazushi Mogi. Ten vědec se jmenoval nějak Miyoshi, pokud si vzpomínala správně. K čemu jí to teď ale bude? Kdyby si je našla stejně jako Akimachiho… Věděla by, s kým má tu čest. Kde hledat. Jméno celého toho spolku. Kdyby… chyby. Teď neměla nic. A podle toho, co o nich ze svých vizí věděla, jsou pořádně mocní. Neměla šanci proti takovému protivníkovi. Vždyť stěží dokáže oponovat své mladší sestře…
Už nemohla dál. Zpomalila. V okamžiku, kdy vypadla z tempa, jí začaly plandat nohy. Musela zastavit. Lapala po dechu jak ryba na suchu. Rychle se otočila, ale nikde nebyl. Ulice byla plná cizích lidí. Tváří, které jí nic neříkaly. Setřásla ho. Nepronásledoval ji. Už neměla potřebu utíkat. Jak tedy bylo možné, že se bála víc než předtím? No jistě… Akimachi pro ni ve skutečnosti neznamenal žádnou hrozbu. To společnost se pro ni stala nebezpečnou. A tenhle nepřítel nebyl vidět. Nedalo se před ním utéct. Nemohla proti němu použít to málo, co se v kurzech sebeobrany dokázala naučit.
Co teď? Nervózně se rozhlížela kolem sebe. Tuhle část města neznala. Neměla ponětí, kde je. Pamatovala si jen, že u S-centra se dala doprava. Potom hodně kličkovala, zatáčela téměř při každé příležitosti, jen aby Akimachiho za sebou zmátla. Snažil se ji vůbec dohonit? Třeba jen zavolal společnosti a oni ji už hledají… Panika se jí začínala pozvolna zmocňovat. Byla sama, v neznámé části města, obklopená cizími lidmi. Ztracená.
Klid. Klid! Nesmím se tím nechat ovládnout. Určitě existuje nějaké řešení. Musí! Soustředila se, hledala ve své mysli ty okamžiky, které by ji pomohli přivést vizi. Snažila se, ale nešlo to. Opět bylo něco špatně. Cítila to, ale nebyla schopná najít příčinu a odstranit tak její následky. Netušila, kde nastala chyba. Nakonec skončila u toho, co její schopnost blokovalo posledně. Až moc si přála, aby se jí vůbec něco zdálo. A čím víc po tom toužila, tím víc propadala zoufalství.
Ne! Na tohle by teď neměla myslet, jinak se z toho zblázní. Musí své myšlenky odvést jiným směrem. A hlavně se něčím zaměstnat. Stát na místě ničemu neprospívalo. Nejdřív by třeba mohla zjistit, kde to vůbec je.
Tenhle úkol pro ni nepředstavoval nic nemožného. Zanedlouho znala svou přesnou polohu. Sice to tu vůbec neznala, ale alespoň měla představu o tom, kde se nachází. Docela daleko od domova, i když to jí nijak nevadilo. Domů stejně nemohla. Ten jednoduchý úkol pro ni znamenal mnohem víc, než si zpočátku přiznávala. Nejen, že konečně myslela na něco jiného, ale hlava se jí pročistila. Znovu mohla přemýšlet. A tato možnost jí dovolila plánovat, což jí přinášelo naději. Samozřejmě, že nemohla zůstat na místě. Co by tam taky dělala? Domov ale zavrhla z nanejvýš logického důvodu. Za prvé ji budou hledat nejdřív tam. Za druhé by tak rodinu vystavovala nebezpečí. A i když s nimi neměla pokrevně nic společného, mnoho toho pro ni znamenali. K Tatsuki by taky nemohla. Po pravdě nemohla k nikomu. Neexistovalo místo, kde by byla v bezpečí…
Bezpečí. Něco, co v poslední době prožívala jen s jedním člověkem. Jen s ním jí nic nehrozilo a to i ve chvílích, kdy se s ním vydala na místo činu. Toshiro. Kdyby tu jen byl. Asi už toho floutka, neuvěřitelně namyšleného frajírka a syna jednoho z nejvlivnějších mužů ve městě, policejního ředitele Midorikawi, nikdy neuvidí. Co by dala za to, aby se s ním mohla rozloučit! Moment, policie? Policie! Jak to, že ji to nenapadlo dřív? Nebylo lepší místo na úkryt, než tam. Společnost tam možná měla své lidi, ale ve vedení rozhodně nikoho. Nebo možná ano, ale co na tom záleželo, když ona měla přímou spojku k tomu nejvyššímu z nich. Věděla, kam má jít.
Poprvé začala postrádat peněženku s doklady. Nejdřív musela zjistit, jak se k jeho domu vůbec dostane. Adresu znala zpaměti, i když tam ještě ani jednou nebyla. Kolikrát jí ji připomínal pro případ, kdyby se něco stalo. Jakmile jí nějaký dobrák poradil směr, kterým se má vydat, vše bylo najednou snazší. Veškerou svou energii vkládala do této cesty. Soustředila se jen na cíl a nebylo tedy divu, že ji neplánovaná vize zaskočila.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ - NEČEKANÁ SETKÁNÍ

27. února 2010 v 17:57 | katHys |  Blue Eyes
"Ahoj," pozdravil ji s úsměvem.
"C-co tady děláš?" vydechla nevěřícně místo pozdravu, zírajíc, jako by ho viděla poprvé v životě.
"Přišel jsem tě navštívit, nemůžu snad?"
"No - jo," připustila po chvíli. Šok vyprchal, ale vystřídala jej obezřetnost. Podezíravě si jej měřila. Co tady dělá? Proč přišel? Jak vůbec ví, kde bydlím?! Otázky se střídaly jedna za druhou. Chtěla znát odpověď na všechny, ale nevěděla, kterou začít. Dilema se rozhodlo ve chvíli, kdy promluvil.
"Nejsi ráda, že mě vidíš?" zeptal se opatrně. Bylo na něm vidět, že se bojí její odpovědi. Čekal na nejhorší.
"Ne, to ne…"
Kousla se do rtu. Takhle to říct neměla. V tomto kontextu to vyznělo jako pravý opak toho, co chtěla říci. Bolestně si povzdechl.
"Teda, to jsem říct nechtěla… Jsem ráda, že jsi přišel," snažila se rychle napravit svou chybu. "Jen jsem tě nečekala," dodala, aby mu tím svoje chování vysvětlila.
"Zase na to jdu moc rychle, co?"
Nemusela mu odpovídat, aby věděl, že je to pravda.
"Toshiro…" začala, ale při tom vůbec netušila, co mu má říct. Nemohla však zůstat mlčet, když viděla, jak se trápí.
"Teď asi budeš chtít říct, jak je ti to líto," zamumlal spíš pro sebe. "Ale víš, co? Neříkej nic," pokračoval pevným hlasem plným bolesti. "Nechápu to," přiznal smutně a svěsil ramena.
Viola nechápala taky.
"Nikdy jsem si z holek nic nedělal, vždycky mi to vycházelo, ale teď mám najednou pocit, jakoby všechny moje ostřílené techniky selhávaly. Čím to je?" zeptal se spíš sám pro sebe.
"No…" začala, ale dřív, než stihla vůbec cokoliv říct, ji přerušil.
"Ne, nic neříkej! Už to vím. Bude to asi tím, že jsi prostě jedinečná," usmál se na ni něžně.
Sklopila zrak a celá zrudla. Byla bezradná. Co mu na to měla říct? Takovou lichotku jí ještě nikdo nikdy neřekl. Ani on ne. A na rozdíl od dob, kdy za ní chodil na stadionu, mu tentokrát věřila.
"Ale no tak, proč se pořád díváš jinam?" stěžoval si naoko uraženě. "Vždyť jsem ti už tolikrát říkal, že máš nádherný kukadla."
Překvapeně se na podívala. Netušila, že je to vůbec možné, ale zrudla ještě víc. Zírali na sebe beze slov, ale při tom si toho pohledem řekli mnohem víc, než kdyby spolu proklábosili celou věčnost.
"Všechno v pořádku?" ozvalo se z chodby za nimi a ona magická chvíle, kdy to mezi nimi jiskřilo víc než kdy jindy a schylovalo se k dlouhému něžnému polibku, zmizela. V momentě byla pryč. Stačil jedna jediná věta, nevinná otázka a ta tenounká nit, co je spojovala a přitahovala k sobě, se přetrhla. V okamžiku, kdy ticho prolomil matčin hlas, ji Viola v duchu proklínala jako snad ještě nikdy v životě. Musela sem chodit právě teď?
Nejistě pohlédla na Toshira.
"Dobrý den," pozdravil prostě, jako by se vůbec nechumelilo.
"Ahoj," usmála se na něj překvapená Yuzu. Bylo zvláštní, že se Viola neozvala, kdo přišel, tak se šla podívat. Chlapce ve dveřích však nečekala. Z pohledu, jakým se na její dceru ještě před okamžikem díval, bylo patrné, že minimálně z jeho strany nebudou jen přátelé. A z Violiny taky ne, usoudila, když spatřila ruměnec přistižení při činu na dceřině tváři. Přišla nevhod.
"No nic," tleskl Toshiro rukama. "Původně jsem se chtěl Violy zeptat, jestli by nešla ven, ale cestou se nějak rozpršelo," řekl zklamaně. "Asi se budu muset odporoučet. Na shledanou. Ahoj Violo," kývl na ni a chystal se k odchodu.
"Klidně pojď dál," ozvala se Yuzu zcela nečekaně.
"Vážně?" zeptal se Toshiro překvapeně. Ani nečekal na odpověď. V momentě vstoupil a zavřel za sebou dveře.
Viola na něj vyjeveně zírala. To snad nemyslí vážně? Evidentně myslel. Došlo jí, že se matka ptala jen tak, aby se neřeklo. Podle scénáře nad tím měl Toshiro s úsměvem mávnout rukou, poděkovat a v klidu odejít. On ale žádný scénář nemá, napadlo Violu trpce. Ani nechtěla domýšlet. Mohla by použít svoje schopnosti, ale i bez nich věděla, že tohle bude katastrofa.
"Neboj se," zašeptal jí Toshiro do ucha, když si dával bundu na věšák za ní. Moc ji tím neuklidnil. Od té chvíle si navíc v místnosti připadala přespočet. "Toshiro Midorikawa," představil se Toshiro a potřásl Yuzu rukou.
"Yuzu Yagami," odvětila matka s milým úsměvem. "Těší mě."
"Potěšení na mé straně," reagoval Toshiro okamžitě a smekl jí nepatrnou poklonu.
Yuzu se zachichotala jako nějaká puberťačka. "Nejsi náhodou do rodiny s Rokurem Midorikawou?"
"Je to můj otec."
"Ach…" vydechla Yuzu. Evidentně to na ni udělalo dojem. "No, nebudeme tu přece postávat na chodbě. Pojď se posadit," pokynula mu směrem k obývacímu pokoji. "Kam jdeš?" zeptala se Violy, která se sklopenou hlavou mířila do kuchyně.
"Jdu dodělat to nádobí," řekla prostě.
"Ale jdi ty. Já to dodělám. Ty se postarej o návštěvu," protočila oči v sloup, jakoby to bylo přece nadmíru jasné.
"Já tě vyrušil při práci?" otočil se Toshiro k Viole. "Žes neřekla…"
"Nějak jsme se k tomu nedostali," pokrčila rameny.
"Sakra," usykl sotva slyšitelně. "Tohle je moje vina," pokračoval nahlas, "vtrhl jsem sem bez varování a vůbec mě nenapadlo, jaké by to mohlo mít následky. Jsem to ale pitomec. Nevím, jak to odčinit…"
"Tím se netrap. Já to udělám," ujistila ho Yuzu.
"Tak vám aspoň pomůžu," navrhl Toshiro najednou.
"Ale to-" protestovala matka.
"Mě to neva," ujistil ji Toshiro a pro lepší demonstraci směle vstoupil do kuchyně. Popadl utěrku a zeptal se: "Kde mám začít?"
Yuzu s Violou na něj nevěřícně hleděly. Z odkapávače vzal první talířek, který utřel. Poté ho postavil stranou na linku, popadl druhý, třetí… Viola se starostlivě podívala na matku. Bude moc vyvádět? Ta jen zavrtěla hlavou a šla za ním. Snažila se mu to rozmluvit, ale Toshiro byl neoblomný. Viola zůstala stát na chodbě. Sama. Nikdo si jí nevšímal, nikdo jí neřekl co má dělat, kam má jít. Nakonec se odebrala za nimi.
Připadala si zvláštně. Celé to bylo naprosto směšné, absurdní. Co to dělají? Na co si to hrají? Jakoby to celé sledovala z povzdálí. Netýkalo se jí to, ale přesto tam byla. Přímo na místě. Každou chvílí čekala, kdy někdo vykřikne stop, zpoza rohu vyskočí chlápek a řekne "skrytá kamera" s úsměvem od ucha k uchu nebo tak něco. Nestalo se. Ta naprosto stupidní situace pokračovala. Matka nádobí umývala, Toshiro utíral, ona uklízela. Chtělo se jí smát a brečet zároveň. Rozhovor mezi Yuzu a svým klukem poslouchala jen napůl. Nechápala to. Všechno. Přišel sem sotva před pár minutami a už to vypadalo, jakoby tu s nimi byl odjakživa. Bylo něco takového vůbec možné?
V jeden moment tam vešel otec. Zarazil se hned ve dveřích. "Nebudu rušit," řekl pouze a odebral se zpět. Jak ten to asi vezme, Violina přítele? Bála se. Bála se toho, že bude mít ochranitelské sklony. Nikdy předtím si domů kluka nedovedla. Neměla s tím zkušenosti. Co když se bude bát o svou holčičku, Toshira probodávat nenávistným pohledem a mít kousavé poznámky?
Nemohla to vydržet. Musela se podívat, co bude dál. Chvilku se soustředila. Připadalo jí, jako by tam byla, ale ve skutečnosti se to celé odehrálo v její hlavě. Navíc tak rychle, že si toho nikdo nevšiml. Překvapilo ji, co viděla. Chtěla vědět víc. To nutkání poodhalit další část sílilo, ale nakonec jej potlačila. Ne, neměla by to dělat. Jinak neudrží vážnou tvář, něco poplete, změní… Ze zkušenosti věděla, že kdyby se tak stalo, mohlo by to mít na chod věcí nedozírné následky.

"Vítej v mém království," řekla, když vešli do pokoje. "Mám ho společně se sestrou, takže si toho jejího bordelu moc nevšímej."
"Rozkaz, šéfe," mrkl na ni Toshiro a rozhlížel se po místnosti. Usmál se, když si všiml obřího medvěda na skříni. "Vidím, že Marty ještě žije," poznamenal na méďovu adresu.
"Marty?"
"Jo. Tak jsem ho pokřtil, když jsem ho kupoval. Měla jsi vidět obličeje všech těch lidí, když jsem s ním šel po ulici. Určitě si říkali: ten je blázen, a za zády se mi smáli. A taky jsem ho pojmenoval zčásti pro to, abych mu mohl nadávat. Nevěřila bys, jak se roztahoval. Tak majetnického medvěda jsem ještě neviděl."
"Však proč si myslíš, že je na skříni?" mrkla na něj od okna. Usmál se. Přišel až ní, objal ji kolem pasu a zahleděl se jí do očí. Nebylo těžké navázat tam, kde na chodbě skončili.
Bylo pozdní odpoledne. Sluníčko pozvolna zapadalo a na nebi se utvořily červánky. Toshiro u nich strávil celou tu dobu, ale teprve až teď si našli chvilku, kdy mohli být o samotě. Otec si vyřizoval něco do práce, matka uklízela po večeři, Kisame byla ve vaně. Měli na sebe asi tak hodinu. Sestra v koupelně vždy trávila spoustu času.
Po pravdě se toho okamžiku bála. Od té doby, co spolu vešli do obývacího pokoje, byla tohle její největší noční můra. Strašák, který na ni vyskočil pokaždé, když to nejmíň čekala. Oni dva. Sami. Bez dozoru. Bylo to naprosto absurdní, to věděla, ale přesto se tomu nemohla ubránit. Vždyť spolu sami strávili tolik času. Ale ještě nikdy to nebylo u ní v pokoji. Teď to bylo konečně tady a ono nepříjemné chvění se začalo rozmáhat po celém jejím těle. Naskočila jí husí kůže.
"Děje se něco?" zeptal se Toshiro starostlivě.
Zavrtěla hlavou a šla se raději posadit na postel.
Vůbec nevěděla, co má dělat. Tohle bylo nové. Poprvé tu měla přítele, poprvé s ním byla sama. Nervozita na ní musela být znát. Co teď? Co se bude dít? Nevěděla, co si představovala, ale realita ji mile překvapila. Seděli, později leželi, spolu na posteli a povídali si. Mluvili spolu o všem možném. Smáli si, chvilkami spolu laškovali, nebo se líbali. Proběhlo to ve vší počestnosti. Zrovna při jednom z polibků dovnitř vtrhla Kisame. Nenechali se rušit. Sestra téměř okamžitě vycouvala víc už tam nepřišla.
Byla už tma, když Toshirovi zazvonil mobil. Podíval se na číslo volajícího a smutně si povzdechl. Hovor nepřijal, ale za Violou se už posadit nevrátil. "Budu muset jít," řekl nakonec se sklopenou hlavou. Bylo nad slunce jasné, že se mu moc nechce.
Ač nerada, musela Viola připustit, že by měl vážně jít domů. Strávil u nich celé odpoledne. Nehodilo se, aby u nich na první návštěvě vysedával dlouho do noci. Doprovodila ho ke dveřím. Cestou se rozloučil se všemi přítomnými. Pro ni si schoval to nejkrásnější loučení. Políbili se mezi dveřmi. Chvíli na sebe jen tak hleděli. Viola byla na vrcholku blaha. Usmál se. "Tak zítra," mrkl na ni a zanedlouho byl pryč.
"Zítra," řekla tiše prázdné chodbě. Otočila se zpátky a jemně za sebou zavřela. Chvíli zůstala stát ve vstupní síňce. Sama pro sebe se usmívala. Nechtěla, aby ji někdo rušil. Z celého srdce si v ten moment přála, ať to vyjde. Všechno v jejím životě šlo doposud z kopce a teď se konečně zdálo, že jde správným směrem. Nesmí se to pokazit. Nedovolí to.
"Jdu se umýt," houkla na matku a bleskurychle vklouzla do koupelny. Zamkla za sebou dveře, aby jí tam náhodou nikdo nevlezl. Střídavě na sebe pouštěla proudy studené a teplé vody. V duchu si všechno znovu přehrávala. Nakonec byla ráda, že se Toshiro zastavil. Chvíle strávené v koupelně schválně prodlužovala, neboť věděla, co bude následovat. Jakmile za sebou zavřela dveře, její domněnka se potvrdila.
"Violo, můžeš na moment?" zavolala ji matka k sobě do obýváku.
Neprotestovala. Posadila se do křesla a čekala. Matka chvíli nic neříkala. Otec datloval do počítače. Kisame byla nejspíš v pokoji. Yuzu odtrhla oči od obrazovky a zamyšleně se na dceru zadívala. Viola jí pohled opětovala. Matka kontakt přetrhla. Opět hleděla na obrazovku.
"Ten Toshiro je milý chlapec," řekla matka televizi. "Znáte se dlouho?"
"Docela jo," připustila Viola po krátkém zaváhání. Ještě ani nezačali a už jí ta zpověď byla nepříjemná.
"A odkud? Syn policejního ředitele Mmidorikawi..." podotkla spíš pro sebe.
"Ze školy. Chodí o ročník výš. A pak taky z tréninků. Hraje ve stejném mužstvu jako Tatsuki. Je kapitán," řekla nevinně.
"Je to milý chlapec," zopakovala Yuzu svá předešlá slova.
"Mě se líbí," vložil se to do toho otec. Víc však nic neřekl.
Viola se musela usmát. Otec byl bláznivým fanouškem do všech možných sportů. Dokázal by je sledovat od rána dlouho do noci. Vždy se snažil získat lístky na kdejaké utkání, co se konalo někde poblíž, ale jen málokdy měl štěstí. Toshiro se ukázal nejen znalý v oblasti všech možných sportů, včetně těch tradičních, ale také otci nabídl V.I.P. vstupenky na hokejové utkání konané za týden. Toshiro se mu svěřil, že už jim doma leží týdny, ale kvůli práci na něj ani on ani otec nepůjdou.
"Nejdřív jsem z toho nebyla moc nadšená," ozvala se matka znenadání a vytrhla tak Violu ze snění zpět do reality. Tentokrát se dívala přímo na ni. "Možná, že chodí jen o ročník výš, ale věděla jsi, že je ve skutečnosti téměř o dva roky starší?" pokračovala. "Navíc jak pak směle vstoupil dovnitř..." zavrtěla odmítavě hlavou. "Ale nemá se dávat na první dojem, že? Nakonec musím uznat, že je to moc milý hoch. Ráda jsem ho poznala a jsem si jistá, že víš, co děláš. Chci, abys věděla, že v tebe vkládám veškerou důvěru."
Nevěděla, co jí na to má říct. Matka navíc ještě neskončila. Viděla na ní, že chce něco říci, ale evidentně netušila, kde začít.
"Když už jsme u toho, měla by sis zajít pro prášky," řekla nakonec.
Viola zakoulela očima. O čem to tady mluví? K antikoncepci ji dokopala okamžitě, jakmile dosáhla toho "správného věku", jak sexuální zletilost její matka s oblibou nazývala. Vždyť to ona jí pořád říkala, že by měla být připravená pro všechny případy, tak s čím zase začíná? Když dál nikdo nic neříkal, odebrala se do pokoje. Nebylo pozdě, ale ona byla unavená. Konečně se svalila na postel a mohla v klidu odpočívat.
"Violo?" ozvala se Kisame.
"Hm...?" odvětila Viola podrážděně. Skoro jsem usnula!
"Přijde sem Toshiro ještě někdy?"
Tahle otázka ji zaskočila. Prosebný tón Kisamina hlasu taky zapracoval na svém.
"Asi jo..." řekla sestře neurčitě.
"Vážně?!" vyhrkla Kisame a Viola slyšela, jak nadšením nadskočila na posteli. "A mohla bys mu říct, aby s sebou vzal pouta nebo pistoli? Ráda bych se podívala..."
Viola nad tím jen zavrtěla hlavou. Svou sestru nechápala. Její starosti by jednou chtěla mít. "Jasně," přitakala, aby ji Kisame dál neotravovala. Určitě by ji prosila tak dlouho, dokud by nesouhlasila. Proč to zbytečně prodlužovat?
Usínala s úsměvem. Toshiro udělal dojem nejen na rodiče, ale i na sestru, což byl výkon hodný poklony. Bude mu o tom muset říct. Zítra... Při té představě se malinko zachichotala a zanedlouho usnula.

Nový den začal docela slibně. Ráno svítilo sluníčko, což touto dobou nebylo moc obvyklé. Do školy se taktéž dostal překvapivě rychle. Žádné zácpy, zdlouhavé čekání ve frontách na červenou... Dle jeho gusta to však bylo příliš rychlé. Nemohl se dočkat, až to bude mít za sebou. Teď mu nezbývalo nic jiného, než bloumat po chodbách a psychicky se připravovat na to, co ho čekalo. Nehrnul se do toho zrovna z nadšením. Byl to nelehký úkol a neměl žádnou záruku, že to vyjde.
Posledních pět minut do onoho okamžiku, který to celé zničil, čekal ve vstupní hale. Studenti přicházeli v houfech a čím víc se hodinová ručička přibližovala celé, tím větší frmol tam nastával. Tváře jednotlivých žáků s klidem přehlížel. I když na něj zírali, nechávali jej chladným. On čekal jen na jedinou. Nervozitou se mu svíral žaludek. Musel tam zůstat, dokud ji nespatří. Byla jí tak podobná! Moc si ji nepamatoval, ale v jeho představách vypadala vždy nějak takhle. Bohužel neměl žádné její fotky. Musel se jich zbavit. Dělal to nerad, s bolestí, ale věděl, že to bylo pro jeho dobro.
Čas šel neúprosně dál a on si s hrůzou uvědomil, že neví, co by jí řekl. Měl na to spoustu času, ale za celou tu dobu si nedokázal připravit ani krátkou pitomou řeč. Chtěl se jí omluvit, ale co dál? Jak ji má po tom všem vůbec oslovit? Odpustí mu někdy po tom, co jí řekl? Má vůbec nějakou naději? Za zkoušku nic nedáš, řekl si ten den snad už po sto páté a dál očima pátral po její osobě.
Možná bych ji pak mohl někam pozvat, napadlo ho náhle. Nebyla to zas tak špatná myšlenka. Ukázal by jí tím, jak moc to chce všechno odčinit. Mohli by si promluvit, začít znovu... Kam by ji však měl pozvat? To byla otázka. S nápadem v sobě objevil elán, naději, povzbuzení. Už se to nezdálo tak nesplnitelné, jako předtím. Srdce mu poskočilo, když ji spatřil.
Úsměv mu ztuhl na tváři. To snad... Nebyla sama. Bok po boku kráčela s tím nafoukaným farjírkem. V ten moment ho nenáviděl víc, než kdy jindy. A že měl k tomu hromadu důvodů, o tom nebylo pochyb. Vztek se ho zmocnil během okamžiku. Oči se mu zúžily, ruce sevřel v pěst. A právě v onen okamžik se na něj podívala. Setkali se pohledem jen krátce. Ihned mu zmizela z dohledu.
Sakra! To se nemohl ovládat? Co si teď o něm bude myslet? Co když si ten jeho pohled vyloží špatně? Co když si ho stáhne na sebe? Když nad tím tak přemýšlel, vůbec nevěděl, jak vypadá. Všechno to šlo do háje. Teď už nemá šanci. Skočila Toshirovi na ty jeho sladký řečičky a on si ji omotal kolem prstu. Měl vůbec někdy šanci?
Dnešek nebyl vůbec dobrý den. Měl to tušit. Nebo nebýt takový srab a jít za ní hned, jak to zjistil. Ještě by mu mohl zavolat ten "hrozně příjemný" chlap a mít nějaký blbý připomínky. To by byla dokonalost sama. Pořád si živě pamatoval jejich poslední rozhovor. "Nechat po sobě stopy? Jak si to představujete?! Neplatím vás za to, abyste ve městě dělal zbytečný rozruch. Ještě by pak dostali podezření. To by tak scházelo... Ještě jednou něco takovýho uděláte a naše dohoda končí. Je vám to jasné? Konec. Schluss."
Nemusel to tolikrát opakovat. On to pochopil. Nemohl za to, že tam přišla sestřička. Ani se k ničemu nedostal. Štvalo ho, že se to stalo. Přísahal si, že už se to nebude opakovat. Akorát si tím komplikoval práci. Teď se tam vrátit nemohl. Bude si muset počkat, až se situace uklidní.

První polovinu týdne si připadala jako ve snu. Vše bylo tak neuvěřitelné. Nenašla se chvilka oddechu. Pamatovala si, jak ji v pondělí ráno zaskočil Leito. Sice s ním nemluvila, ale i tak. Ten pohled, kterým se na ní díval. Nechápala to. Viděla v něm tolik nenávisti, ale proč? Proč by ji tak nenáviděl? Neudělala mu přece nic špatného. To on byl na ni hnusný a nadával jí před celou třídou. Víc ji na tom však zneklidňovalo něco jiného. Když vstoupila do budovy, nebyl to jeho upřený pohled, co ji donutilo podívat se jeho směrem. Bylo to vidění. Nebýt toho, tak si jej ani nevšimla. Byl to jen záblesk, že tam stojí. Přitom na něj vůbec nemyslela. Proč ho tedy viděla? Hrozilo jí nějaké nebezpečí? Znovu se jí v duchu vybavil okamžik, kdy na schůzi padlo jeho jméno. Mohlo by to přece jen něco znamenat? Nezabývala se tím však dlouho. Nebyl čas. Toshiro se postaral o to, aby měla spoustu jiných starostí. Po chvíli to pustila z hlavy.
Být přítelkyní jednoho z neoblíbenějších kluků na škole mělo svá úskalí. Během prvních pár hodin znal snad každý Violino jméno. Všichni mluvili jen o jednom - o Toshirově nové holce. A nová senzace se nepřestala přetřásat pouze první den. I v polovině týdne bylo všechno živé jako v pondělí.
Život se jí radikálně změnil. Doma zůstalo vše při starém, ale při příchodu do školy se rázem ocitla v jiném světě. Už nedokázala nepozorovatelně proplouvat davem. Už si nemohla v klidu zajít k automatu na kávu, ni pro housku nebo na záchod. Všude ji pronásledovali, sledovali ji. Když Tatsuki něco říkala, všichni okolo předstírali, že si jich nevšímají, ale ve skutečnosti bedlivě poslouchali každé její slovo. I spolužáci se na ni dívali, jakoby teprve nyní zaregistrovali, že s nimi chodí do třídy. O Yuuki se raději nestarala.
Na chodbách ji zdravili cizí lidé, neznámí kluci se na ni usmívali, nebo jí mávali. Dívky s ní chtěly kamarádit, nebo ji probodávaly nenávistným pohledem. Tatsuki už začalo unavovat, jak je všechny musela odhánět. Zároveň však nemohla nechat kamarádku na holičkách a vydat jim ji napospas. Viola z toho byla příliš zmatená, než aby se jim ubránila.
Viola byla ráda, když se na zastávce před sebeobranou setkala s Hinatou, která se k ní chovala pořád stejně mile a přátelsky. Shledala, že je jí milé poslouchat její vyprávění o tom, jak byla nemocná a jaká to byla otrava. Konečně něco jiného než samé představování, neupřímné úsměvy, komplimenty. Tady ji nepozorovali ostatní studenti. Nikdo si ji neměřil. Těm lidem okolo byla úplně fuk. Najednou se cítila o něco lehčí. Ta tíha, která se najednou nahromadila na jejích bedrech, byla pryč.
"Slyšela jsem, že chodíš s Toshirem," změnila Hinata téma něco po tom, co si sedly.
"No jo," připustila Viola.
"Moc vám to přeju," řekla Hinata upřímně. "Doufám, že vám to vyjde. Už jenom kvůli Toshirovi. Nikdy neměl na holky moc velký štěstí. Žádný vztah mu nevydržel dlouho."
"Proč vlastně?" zeptala se Viola jen tak mimochodem.
"Nevím. Asi ještě nerazil na tu pravou," pokrčila Hinata rameny.
Chvíli mlčely. Obě se ptaly na to samé. Proč vlastně?
"Proč vůbec ještě stojíme?" zeptala se náhle Hinata. Autobus pořád stál na zastávce. "Kde je řidič?"
Viola se naklonila, aby lépe viděla. Sedadlo řidiče bylo prázdné, přední dveře otevřené.
"Je mi líto, ale tento spoj dál nejede," oznámil ji řidič po dvou minutách čekání.
V autobuse se zvedla vlna nevole. Dívky se na sebe podívaly. "To si dělá prdel," uniklo Hinatě. "Pojď," vzala Violu za ruku a táhla ji z autobusu. "Tady nemá celu čekat. Dřív to stihnem pěšky," vysvětlovala jí při rychlé chůzi.
Zanedlouho se daly do běhu. Mohly sice použít různé zkratky, ale i tak to bylo k S-centru pořádně daleko. Kvůli Viole musely často zastavovat. Vážně neměla žádnou výdrž. Bude se muset s Toshirem napevno domluvit na tom běhání. Na místo dorazily s pětiminutovým zpožděním. V šatnách si trochu odpočinuly a pak spěchaly na hodinu.
"Chris nás zabije," odhadovala Hinata. Už viděly, co se stane, když někdo přijde pozdě a rozhodně to zažít nechtěly.
"Třeba tam ještě není," řekla Viola s nadějí v hlase, ale oběma bylo jasné, že to by tam spíš spadl meteorit.
Na chodbě slabě zaslechly Chrisův hlas. Už byl v tělocvičně a právě něco říkal. Obě polkly naprázdno. Přede dveřmi se zastavily a nejistě na sebe pohlédly. Za moment už Hinata otevřela dveře a pozornost všech v sále se stočila jejich směrem. Viola se opatrně podívala na Chrise a...
Ztuhla. Nedokázala se pohnout. Nemohla ani uhnout pohledem. Srdce jí na moment vynechalo, přestala dýchat. Pak se rozbušilo takovou rychlostí, jako snad nikdy. Ten splašený tlukot jí bil do uší. Neslyšela nic jiného. Nebyly to bleděmodré studánky, se kterými se setkala. Dál vyjeveně zírala do chladných černých očí vraha Akimachiho.


Příště, až budu chtít něco instaloavat...

16. února 2010 v 19:37 | katHys |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
... tak mě, prosím, zastavte. Protože se mnou už to vážně není normální. Ne, nerozumím počítačům. Vůbec. A včera jsem se o tom víc než přesvědčila. Zase. Víte, ono mi zase tak moc nevadí, že se na počítači nedá skoro nic dělat, na net sice můžu, ale není to ono, protože adresy na stránky, co jsem měla v záložkách, si vážně nepamatuju, ale hlavně se nedostanu na qip. Co já pak mám teda po večerech dělat? A to jsem se těšila, že jsou prázdniny.

Je mi to líto. Vážně. Ale to jsem nechtěla. Já už ani nevím, co jsem chtěla. Další kec z mého života. A to proč? Protože se nudím. Je tohle vůbec možné? Klidně bych psala, ale bolí mě hlava a sousedi pod námi právě zlikvidovali polovinu svého bytu (já to teda nevím jistě, ale podle toho kraválu, co dneska dělali to tak znělo) a vážně nevím, co se stalo, ale málem jsem se kvůli nim udusila. Lhala bych, kdybych řekla, že je to smrad. Ne, ono to nesmrdí, jen prostě nemůžu dýchat. Teda teď už jo, ale předtím jsem jaksi nemohla.

Včera jsem se konečně dočkala těch Hrdinů. Čekám na ně přes tři měsíce. A to jsem je měla slíbené za jeden. No, nebudu to rozpytvávat. Každopádně se na ně stejně nemůžu podívat, protože na počítači jaksi nejede zvuk (netuším proč). Zajímavé, že obraz ke všemu jde. Zlatý disk D. Jak já jsem za něj ráda. Ani nevíte. Jen to s tím tabletem mě mrzí. Nemůžu mít všechno, že. A zvláště, když mám nějaké to volno. Posledně se mi taky poštěstilo, když jsem nejela na ten cyklisťák. Říkala jsem si, když už nic, budu moct víc kreslit. Vůbec se mi nepokazil tablet...

Ale já mám vlastně na ty počítače smůlu tak nějak odjakživa. Co si pamatuju, tak jsme stávající počítač neměli ani dva dny a musel se kvůli mě přeformátovat disk. Většina problému se objevuje u mě na účtu. Zajímavé však je, že většinu věcí stahuje buď táta nebo sestra. Já to zkusím jednou za půl roku a pak to dopadne takhle. Jsem asi nějaká prokletá. Při tom to s tím počítačem vůbec nemyslím zle. Vždyť já ho mám ráda. Ne, nejsem závislák. Sestra to nese mnohem hůř. I když ... možná za to může fakt, že jsem jí zapomněla říct, že jde internet. Hups. A taky jsem objevila, že můžu hrát nějaké primitivní hry. Mě ke štěstí stačí málo. Když už od toho učení potřebuju pauzu, vím co dělat, když v televizi nic není. A podnikout nějakou akcičku taky s nikým jít nemůžu, protože všichni dobří kámoši jsou buď mimo, nebo chodí do školy v druhým městě, které spadá pod jiný okres a tím pádem mají prázdniny úplně někdy jindy.

Co ještě velmi zajímavého (=nudného) bych mohla napsat? Konečně jsem hnula s tou angličtinou. Zítra si asi vypíšu slovíčka a začnu se to učit. Taky bych se mohla podívat na tu latinu. Pol, nezabíjej mě. Já vážně chtěla, ale pak jsem nějak začala psát ... a ta Austrálie je o něco zajímavější... nebudu se vymlouvat. Zítra vážně udělám jeden ten papír. A jestli ne, tak ... nevím, co se stane, ale něco určitě jo (stejně to nesplním xD). No, přejte mi, ať se to v pátek všechno vyřeší a mé PC bude opět zase plně funkční. Do té doby se budu snažit užít si života bez něj. Kdyby v televizi dávali něco pořádného, nebo by doma vůbec někdo byl, tak bych tenhle článek s největší pravděpodobností nepsala.

Na závěr ... asi nic. Tohodle kecu si moc nevšímejte. Je to jen takové volání do tmy. Rozhodně se těště, protože budu otravovat svými komentáři. Vymýšlet články sama nebudu. To by bylo moc práce ... No, mějte se rozhodně líp než já. (Dala bych sem obrázek, kdybych nějaký měla...)

Čus!

PS: Budu líbat ruce každému, kdo se ozve a pokusí se navázat alespoň nějakou primitivní diskuzi. Komunikaci potřebuji. Nencí... budeš mi chybět. :D

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ - SCHOPNOSTI

13. února 2010 v 20:24 | katHys |  Blue Eyes

Dveře se zaklaply. Odložený plášť se svezl na podlahu. Konečně doma. Konečně klid. Žádné povinnosti, žádné starosti. Nic neřešit. Na nic nemyslet. Vypnout. Spát. Hideakiho myšlenky se stále točily kolem jedno jediného bodu. Spánek potřeboval. Jeho nedostatek mu již delší dobu stěžoval práci. Stejně mu nemělo být vyhověno. Teď si lehne, ráno jej vzbudí budík a jako vždy jej bude celý den bolet hlava a oči se mu budou zavírat.
Nový byt, který si nyní díky vyššímu platu mohl dovolit, pustl čím dál víc. Hideaki si jej ani nestačil užít. Stal se pro něj jakousi přestupnou stanicí. Místem, kam se chodil tak akorát vyspat. V podstatě tam nic jiného nedělal, kromě práce, kterou si občas nosil s sebou domů a dělal poté dlouho do noci. A pak tu byly ty schůze. Oni si je nemohli naplánovat lépe. Začínali třeba ve dvě, končily v šest, a čas, který tam strávili, museli nějak nahrazovat. Dosáhl vytouženého postu, konečně něco dokázal, ale jeho práce jej pomalu ničila.
Šaty ze sebe shodil během vteřiny. Nechal je ležet tam, kde spadly. Úklidem se nezabýval. Vlez do sprchy a pustil vodu. Jakmile se studený proud dotkl jeho pokožky, slastně vydechl. Právě tohle potřeboval. Ve vzpomínkách se vracel do těch dnů, kdy byl jen řadovým zaměstnancem firmy. Nikdy se nedozvěděl, proč jej Aizawa tenkrát povýšil. Možná tušil, že se jeho ředitelování blíží konec a potřeboval náhradu. Ze spisů věděl, že jeho někdejší přítel Goro neměl příslušnou kvalifikaci ani pracovní výkony. Kde ale Aizawa vyhrabal jeho, Hideakiho?
Vždy si s Gorem utahovali, že šéf vypadá nezdravě, pobledle a nevyspale. Považovali jej za workholika, který bez práce nevydržel ani vteřinu. Vládl jim muž s temnými kruhy pod očima, který navenek působil dojmem o dvacet let staršího člověka, než byl ve skutečnosti. Vypadá teď snad Hideaki taky tak? Omotal se do ručníku, osušil si vlasy a podíval se do zrcadla. Ne, není to zas tak hrozné, řekl si v duchu povzbudivě. Připsal bych si tak o pět let víc. To ještě jde…
Nahý se svalil do postele. Najít oblečení, převléct se… to byl příliš namáhavý proces. Vyčerpání jej doslova skolilo. Přesto nemohl usnout. Prostě tam ležel, neschopný pohybu, jeho tělo vážilo několik tun, ale mozek, ten se nechtěl vypnout. Pracoval dál a dál, neúnavně, jako nějaký stroj. S trochou štěstí se mu pak podaří usnout ve tři ráno. Víčka konečně padnou pod tíhou gravitace a on se propadne hluboko do temnoty. Do říše podivných snů, které mají za následek podivný spánek, časté buzení, zmatení, a ranní únavu.
Pomalu přestával vnímat mezi sny a realitou. Vše mu slévalo dohromady. V nočních můrách se pravidelně setkával s Myioshim, který mu vyprávěl o nějakém svém skvělém plánu, nebo s Mogim, ředitelem celé společnosti, jak na něj mluví tím svým vyčítavým tónem a říká mu, že je to celé jeho vina. Ráno pak často nevěděl a tápal, jelikož si nebyl jist, zda se do doopravdy stalo, nebo slova příslušného muže byla jen výplodem jeho fantazie. Teď večer však byla jeho mysl naprosto čistá a živě si pamatoval, co se před pár hodinami odehrálo na schůzi.
Kam jsem se to jen dostal, opakoval si v duchu stále dokola. Doufal, že se povýšením změní jeho život. Splnilo se, ale vážně chtěl, aby se ubíral právě tímto směrem? Již však nemohl couvnout. Přímo do očí mu to sice nikdo neřekl, ale nebyl tak pitomý, aby mu to nedošlo. Mezi řediteli jednotlivých oddělní platilo jedno pravidlo - žádná tajemství. Vše se prodiskutovávalo veřejně před ostatními. A právě kvůli tomu byl Hideaki zasvěcen do mnohých věcí, o nichž by raději nevěděl.
Každému však bylo jasné, proč si to mohou dovolit. Jakákoliv informace ven a Smith to hravě zařídí. Nakonec tu pak byl ještě sám Mogi, kterého se bál i sám velitel "úklidové čety". Hideaki Mogiho nikdy neviděl řvát, až dnes se mu poštěstilo, když rudý vzteky útočil na Smithe, který se potil a pomaličku se na svém místě scvrkával.
"Zavřete už tu svou hubu plnou žvástů!" vyjel na Smithe, který právě popisoval vývoj situace. "Nějaké kecy mě nezajímají. Já chci vidět činy!"
"Snažíme se, pane, ale informace se špatně shánějí…" oponoval mu Smith pevným hlasem. Přesto na něm byla nervozita patrná.
"Tak se asi snažíte málo," odvětil Mogi chladně.
"Vyskytlo se pár komplikací, se kterými jsme nepočítali. S Akmachim to byl krok vedle. Jedna mu utekla a od té doby nedá pokoj. Úplně se sesypal…"
"Proč se jí tedy nezbavíte?"
"Nevím, kdo to je. Akimachiho popis byl dost nepodrobný. Takových po městě chodí tisíce. Stejně si nemyslíme, že by nás to mohlo nějak ohrozit. Šance, že se ti dva znovu potkají, je mizivá," pokračoval Smith dál.
"A kdyby?" skočil mu do řeči Mogi.
"Uvidíme podle situace. Jeden z nich by to poté stoprocentně nepřežil. Sázel bych to spíš na tu holku. Na věci to každopádně nic nezmění. Jakmile ho najdeme, zařídí to Cartier."
"Dobrá… A ty další komplikace? Nemýlím se, řeknu-li, že jich je víc?"
"Policie o nás ví," prohlásil Smith tiše se sklopenou hlavou.
"Co prosím?" otázal se Mogi. Oči se mu zúžily. V ten moment vypadal dost nebezpečně.
"Byla to jen otázka času," vyřkl Smith svůj názor. "Nikdy jsem nepředpokládal, že bychom mohli zůstat v utajení. Dobrá zpráva je, že nemají žádná konkrétní jména. Ta špatná je, že jsou stále o krok před námi," připustil Smith neochotně.
"Chci tam špehy. Rozumíte Smithi, špehy!"
"Zajisté, pane."
"Co ještě?" zeptal se neurvale Mogi, neboť věděl, že Smith chtěl ještě něco říci.
"Víte, že se to může protáhnout na roky. Možná jsme zjistili oblast, kde se vyskytuje, ale pátrání je stále na začátku. U policie máme svých lidí víc než dost. Osobně si myslím, že navyšování jejich počtu věci nijak nepomůže."
"Dělejte, jak myslíte. Chci ale, aby se to nejrychleji vyřešilo. Ať už to máme konečně klid," řekl Mogi nakonec a tím tento rozhovor skončil.
Ředitel firmy měl poté sáhodlouhou řeč, v níž jim vysvětloval, že úspěšnost akce je jejich největší priorita. Následně pak potvrdil Smithovu domněnku, že se to celé potáhne spíše roky, než měsíce. Hideakimu tím jen přitížil. Stále nechápal, o co tady jde, a nikdo mu nechtěl poskytnout informace. Z toho, co slyšel si něco málo vyvodil. Někoho hledají. Ale koho, proč, a z jakého důvodu tak usilovně prahnou po jeho smrti, netušil.

Hodina biologie se kvapem blížila. Na tento týden si Kurosaki domluvil speciální dvouhodinovku. Viola byla stále nervóznější. Co dnes Kurosaki chystá? Nemá náhodou na programu laborky? Když se nad tím zamyslela, už je dlouho neměli. Proč by jinak chtěl speciální hodinu?
"Co je to s tebou?" zeptala se jí Tatsuki před hodinou, když už si Viola nervozitou málem okusovala nehty.
"Biologie," odvětila jednoslovně.
Tatsuki se na ni překvapeně podívala. "Biologie? No počky… nebyla jsem to dycky já, kdo se jí děsil? Co že sme si to prohodily?"
Viola jen pokrčila rameny. Tatsuki však měla pravdu. Dnes to nebyla ona, kdo klidně seděl a nenechal se Kurosakim zdeptat.
"V klidu. Maximálně nám dá zas nějakou písemku. Co horšího se může stát?" uklidňovala ji Tatsuki.
"Asi nic…"odpověděla Viola nakonec, i když sama moc dobře věděla o horší alternativě.
Sedly si na sedačky před učebnou. Kromě nich tam z jejich třídy postávalo jen pár lidí. Leito i Yuuki v nedohlednu. Vola se opřela o zeď. Mírně zaklonila hlavu a zavřela oči. Kdyby jen věděla, co Kurosaki chystá… Vzrušením málem nadskočila. V ten moment dostala nápad. Fungovalo to včera, proč by to nemohlo vyjít i dneska? Mysl jí pracovala závratnou rychlostí. Tatsuki ji celou dobu starostlivě pozorovala, ale ona si toho sotva všímala. Okolí pro ni přestalo existovat.
Jak to udělala včera? Soustředila se na sestru. Ale když se o to pokoušela předtím, nikdy se jí to nepovedlo… Zavřela oči a pořád myslela na Kurosakiho. Nic se však nedělo. Něco bylo špatně, ale co? Co dnes dělala jinak? Soustředěním svraštila obočí. Pořád nic. Po necelých dvou minutách to vzdala. Nemělo to cenu. Zklamaně si povzdechla a znovu se opřela o stěnu. V okamžiku, kdy jí víčka klesla, se jí vše odehrálo před očima jako nějaký film.
Dveře učebny se otevřely. Studenti, kteří tam byli držení hodnou chvíli po zvonění, se konečně vyvalili na chodbu. Zanedlouho se místnost vyprázdnila. Viola se energicky zvedla. "Jdeme, ne?" kývla zvesela na Tatsuki a jako první vešla do třídy. Posedali se na obvyklé místo a nachystala si věci. Dneska žádné laborky nebudou. Podívají se na video a tím to hasne.
Dokument o plazech vyšel přesně na dvě hodiny. Film byl pojat docela zajímavou formou a dívky mohl díky počítačovým animacím zanést i do těch nejtajnějších skrýší a odkrýt jim ta největší tajemství z jejich života. I přes to všechnu mu Viola nevěnovala žádnou pozornost. Celé to už přece jednou viděla. Místo toho přemýšlela o sobě, o svých schopnostech a možnostech, jak se je naučit ovládat.
Dokud je nedokázala kontrolovat, byla tu jedna věc, která ji nanejvýš znepokojovala. Její vize byly naprosto reálné. Žádné mlžení jako ve filmech. Dokázala by je popsat do nejmenších detailů, každičkou z nich. Přesto je jen stěží rozeznávala od reality. Třeba jako tenkrát v parku, nebo na záchodcích. Dokud se neprobrala a nezjistila, že to celé by je sen, netušila, že se nic z toho neděje. Vše plně prožívala. Cítila adrenalin, klid, vztek i strach. Doteď si pamatovala, jak měla po vidění s Yuuki rozklepaná kolena. Ale doma... Tam to bylo jiné. Věděla, že se to celé ve skutečnosti neodehrává. Kdyby se je naučila ovládat, dokázala by je rozeznat od reality? Pokud ano, rozhodně by se o to měla pokusit.
Pořád jí však něco chybělo. Myslela si, že na to přišla, ale teď už si tím nebyla tak jistá. Proč předtím její vize nepřišla a pak, když už to celé vzdala, znenadání vyskočila odnikud? Co bylo jinak? Přehrávala si to celé stále dokola, ale nemohla na nic přijít. Snažila se, hledala, avšak marně. Vzpomínky jí v tomhle ohledu moc nepomáhaly. Potřebovala si to celé vyzkoušet, což teď, ve škole, nemohla. Stačilo, že nevnímá ten film a ještě aby riskovala v dalších předmětech.
Noci ji moc netrápily. Své sny sice ovlivnit nemohla, ale po probuzení ve své posteli věděla, co se stalo. Dnešní sen byl jedním z těch zvláštních a zmatených. Plný tváří a jmen. Hidaki, Smith, Mogi, Akimachi, Cartier… Nepatrně se pootočila, aby viděla na Leita. Ten sledoval obrazovku stejně jako všichni ostatní. Co tam jeho jméno mělo znamenat?
Znovu se ocitla v té podivné místnosti plné lidí. Doposud si myslela, že to nic neznamená, že je to prostě jen sen, ale … může mít teď vůbec obyčejné sny? Nebo to jsou všechno vize? V to případě by… Polil ji pot. Do háje! Tuhle možnost ještě nezvažovala. Pokud by tomu tak bylo a veškeré její sny byly vizemi, tak i tuto noc pohlédla do budoucnosti a spatřila chůzi, která se ještě nekonala.
Myslela si, že její vize jsou vázány pouze na Akimachiho, nebo ji varují v případě nebezpečí, ale to nejspíš nebyla pravda. Vždyť když se jí zdálo o Toshirovi, taky to brala jako holý fakt. Dokonce se jí následně potvrdilo, že k takovému rozhovoru doopravdy došlo. Ti lidé, jsou také skuteční? Může to být všechno až tak propojené? Vážně existuje společnost, která tu někoho hledá? Co když hledají mě, napadlo Violu a šokem z poznání přestala vnímat. Přece tam o ní mluvili. Ta holka, co Akimachimu utekla. Znovu se ohlédla na Leita. Co když jeho pozornost o ni znamenala něco jiného? Ta nejistota byla strašná, ale nemohla se jí nijak zbavit. Dnes odpoledne měla jedinečnou šanci. Kisame nebude doma a ona měla celý byt sama pro sebe.

Po zbytek vyučování byla celá nesvá. Tatsuki se jí raději přestala ptát, co se děje, neboť Violiny odpovědi ji dělaly starosti. Kamarádka snad byla ještě nervóznější než předtím. Pořád se ohlížela, těkala z jednoho na druhého a zorničky měla rozšířené strachem. Náhle zjistila, že je sama. Tatsuki nikde neviděla a dál byla nemilosrdně unášena davem. V ten moment byla příliš slabá, aby se mu postavila. Omylem do někoho vrazila. Chtěla okamžitě odejít, ale neznámý ji popadl za paži a silou otočil k sobě. Stěží se zmohla na chabý výkřik.
"Tady jsi!" zvolal Toshiro radostně. "Hledám tě tady už pěkně dlouho," mrkl na ni a široce se usmál. Když spatřil zděšení ve Violině tváři, okamžitě zvážněl. "To vypadám tak hrozně?"
Sotva vydýchala jeden šok, následoval další. Tak já se tady leknu, že mě někdo napadl, a on si myslí, že se starám, jak vypadá?! Nevěřícně na něj zírala. Ten měl jediné štěstí, že na ni hned promluvil, jinak byla připravená použít některou z naučených technik. Ne, že by ho přeprala, ale alespoň by jej mohla škrábnout. Toshiro si její mlčení vyložil po svém.
"Fajn. Myslím, že bysme mohli jít někam, kde budem mít větší soukromí," poznamenal, když do nich vrazil další kolemjdoucí. Ani se jí nezeptal a už ji za sebou táhl do chodbičky vedoucí k místnosti s úklidovými potřebami a dveřmi na půdu. "Tady to půjde," usoudil, když se rozhlédl. "Dobrý?" zeptal se starostlivě, jelikož Viola stále vypadala jakoby na ni právě šáhla samotná smrt.
"Jo, jasně," snažila se o klidný tón, ale hlas měla stále roztřesený. "Co potřebuješ?"
"Fakt je všechno v pohodě?"
Zakoulela očima. "Nezdá se ti, že se mě na to poslední dobou ptáš nějak moc často? Nech to být. Když říkám, že dobrý, myslím tím dobrý," ujistila ho kysele.
"Radši toho necháme," usoudila nakonec toshiro a vrásky na jeho čele zmizely. Po tváři se mu rozlil uličnický úsměv. "Že neuhodneš, co jsem dneska udělal?" zeptal se znenadání.
Podezřívavě si jej měřila. Vůbec nechápala, co má namysli. "Pomohl jsi stařence přes cestu?" střelila naslepo a s jistotou věděla, že se nestrefila.
"Ne, to ne," usmál se na ni, ale dál nic neříkal. Jen se na ni tak podivně díval. Jakoby se jí snažil říct, že to přece ví, ale ona neměla ani tušení.
"Tak to vůbec nevím," připustila nakonec. "Pokud jsi neudělal žádný hrdinský čin, nechávám se podat," pokusila se o vtip a k jejímu vlastnímu překvapení doopravdy vyšel. Toshiro se upřímně zasmál.
"Ne to ne, ale …" prodlužoval schválně, aby udržel napětí. "Dnes ráno jsem jel do Mitsuitshi. Místo školy," oznámil jí prostě.
Úsměv jí ztuhl na tváři. "Cože?"
"Víš, přemýšlel jsem o tom," zvážněl, "a jak jsme včera narazili na to s mým otcem… Nemyslím si, že by měl ovládat celý můj život. Nejsem jeho loutka, takže jsi si dovolil trošku rebelie a celé to urychlil. TY sis s tím rodným listem taky nedávala na čas."
"A?" vydechla, když se neměl k pokračování.
"Trošku jsem se poptal, použil otcův starý odznak a…"
Nechtělo se mu moc pokračovat. Přesto věděl, že musí. Ještě chvíli si užíval tu chvíli, kdy mu doslova vysela na rtech.
"Mám záznamy o všech ženách, co rodily v den tvého narození. Byly tři. Jenda porodila syna, takže ta se nepočítá. Druhá byla žena místního hejtmana, ale ta třetí byla cizinka. Navíc tam toho o ní moc není a zdá se, jakoby se některé věci ztratily, nebo je někdo schválně neuvedl. Myslím, že by to mohla být tvoje biologická matka."
Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Že by ji… Že by ji vážně našla? Nevěděla, co mu na to říct. Tohle vůbec nečekala. Nebyla zvyklá, že by se něco v jejím životě ubíralo správným směrem. Slzy štěstí se jí draly do očí. Pohlédla na něj a v ten moment mu skočila kolem krku a naprosto spontánně jej políbila.
Polibek to nebyl dlouhý. Ani první, ani poslední. Přesto byl jiný. Jedinečný a nezapomenutelný. Když skončil, stěží uvěřila, že to právě udělala. Sklopila oči a zrudla jako rak.
"No tak Violo," řekl Toshiro jemně a nadzvednul jí bradu, aby mu viděla do tváře. "Kdy už se tomu přestaneš bránit?"
Nevěděla, co na to říct. Chtěla mu odpovědět, ale nic ji nenapadalo. Dostala se jen k tomu, že pootevřela ústa. Stejně by dál nemohla pokračovat. Dřív, než by byla schopná cokoliv vypravit, se k ní naklonil a polibek jí vrátil. Nebránila se a s jistotou věděla, že tahle pusa jen tak neskončí. A pokud přeci jen ano, nezůstanou jen u ní.

V chlapeckých šatnách se právě střídaly ročníky. Třeťáci se vraceli z umýváren a druhé ročníky se chystaly na tělocvik.
"Teda chlape, takhle se zdejchnout a přijít jen na tělocvik… A to ani ne na celej! Taky bych chtěl," vrtěl hlavou Hiroki a závistivě se díval na Toshira.
"To se musí umět zařídit," mrkl na něj Toshiro a dál se k tomu nevyjadřoval.
"Stejně jako hezkou holku, co?" poznamenal Ken, další spolužák.
"Jakou holku?" reagoval okamžitě jiný. "Že ses nepochlubil," plácl Tohira do zad.
"Ale žádnou," snažil se to Toshiro odbýt.
"Ne? A co to teda mělo znamenat s tou černovláskou na chodbě? Nezdálo se mi, že se jedná o kamarádku," mrkl na něj Darji a loktem do Toshira šťouchl.
"Cože, Tosh má novou holku?"
"Tys ji viděl?"
"No jo, cucali se na chodbě."
"A je hezká?"
"Kdo to je?"
Otázky se na něj valily jako lavina. Nejprve se snažil něco říct, ale nemělo to cenu. Kluci si vystačili sami. Informací měli víc než dost.
"No jasně! Já vím, kterou myslíš," zvolal jeden náhle a strhl tím veškerou pozornost na sebe. "Pamatuju si, jak byla loni na matematický olympiádě. Prvačka a umístila se čtvrtá. Od tý doby si ji pamatuju. Jmenuje se Yagami, nebo tak nějak…"
Yagami? Při zaslechnutí toho jména okamžitě zpozorněl. Rychle si přetáhl triko přes hlavu a špicoval uši, aby mu nic dalšího nevypadlo.
"Yagami?! To mi nic neříká."
"Mě taky ne."
"Znáte ji někdo?"
"Ne…"
"Má takový dlouhý černý vlasy a modrý oči, myslím. Když sem ji viděl naposled, měla takový zvláštní přívěšek. Myslím, že byl ve tvaru kříže, nebo tak něco," vykládal dál matematik.
"Kříže? Hele Toshiro, nechodíš náhodu s nějakou okultistkou?" otočil se na Toshira Ken.
Konečně k tomu mohl něco říct. "To fakt ne," opáčil s úsměvem. "Viola je úplně obyčejná holka. Žádný sekty nebo tak něco. Ten přívěšek musela od někoho dostat, páč ho předtím nenosila. Pamatuju si, jak si ho u mě schovala, aby ho neztratila a pak sem na to zapomněl. Vracel sem jí ho až ve škole. Musí to být docela cenný kousek, když se o něj tak bála. Poslední dobou jsem ho u ní ale neviděl…"
To mu stačilo. Víc slyšet nemusel. Zvedl se a pomalu se šoural k tělocvičně. Takže nelhala… Leito, ty debile! Co sis sakra myslel?

Cestou domů se celou dobu usmívala. V autobuse se jako vždy dívala z okna. Plně vnímala krásu dnešního dne, i když bylo zataženo a většině lidí připadalo, že je jen další šedivé odpoledne, kdy město zasáhla obvyklá inverze.
Toshiro měl jednu úžasnou vlastnost. Vždy za ní přišel s něčím nečekaným a přivedl ji tak na jiné myšlenky. Nepamatovala si, jak dlouho tam v té chodbičce stáli. Vlastně si z toho nepamatovala téměř nic. Jen jeho polibky se jí vryly hluboko do paměti. Nebyla si jistá, jestli i on v té době končil. Na ni čekala hodina výtvary a pak mohla jet s klidem domů. Kluci pak měli ještě tělocvik, ale to se dívek netýkalo, jelikož cvičili odděleně a každý v jiný den.
Přišla pozdě, ale nikomu to nevadilo. Cesta ke třídě jí připadala jako ve snu. Vnímala jen jeho přítomnost a pohledy ostatních se jí netýkaly. Někde hluboko uvnitř věděla, že se řítí do záhuby, když s ním kráčela bok po boku, ruku v ruce. Kolemjdoucí se za nimi ohlíželi. Každý z nich se na ně díval překvapeně s výrazem "Toshiro má novou holku". Před třídou se spolu rozloučili a ona pak na vrcholu blaha vplula dovnitř.
Doma na ni opět dolehly všechny starosti. Přesto to bylo jiné. Už se tolik nebála. Podívala se na to s odstupem a sama sobě se musela zasmát. I kdy nějaká společnost existovala, tak co na tom?! Sami to řekli. Jaká je pravděpodobnost, že se s Akimachim kdy uvidí? Nejspíš se jí o těch lidech zdá jen proto, že mají s tím vrahem něco společného. Na té poslední o něm přeci mluvili. A Cartier? Kdo říkal, že to musí být zrovna Leito. Bůhví, kolik Francouzů s takovým jménem existuje! Pustila to z hlavy. Ale příště, až se jí o nich bude zase zdát, si dá větší pozor.
K jídlu si nasypala misku cornfleaků. Obědvala ve škole, tak neměla velký hlad. Odebrala se s ní do obýváku a natáhla se na gauč. Bylo fajn být sama doma. Natáhla se po ovladači. Samotu sice vítala, ticho však nikoli. Byla zvyklá, že se kolem ní pořád něco děje. Vždy v takovýchto okamžicích potřebovala nějakou zvukovou kulisu a bylo jí jedno, zda je puštěná televize, slabě hraje rádio, nebo soused rekonstruuje byt.
Zarazila se prstem na tlačítku spuštění. Ještě jej nezmáčkla, tudíž byla obrazovka stále černá. Zavřela oči a začala se soustředit. Nešlo to. Zase tam byl ten pocit, že je něco špatně. Pět minut tam seděla v naprostém tichu, což ji pomalu, ale jistě, frustrovalo. Naštvaně misku postavila na stůl. Doposud ji měla na klíně, ale zjistila, že ji to rozptyluje. Stejně nejedla, tak co? I tak o další minutu později nikam nepokročila. Co dělala špatně? Co?
Možná, že by se jedna věc přeci jen našla.Třeba si to až moc přála. Soustředila se na jednu věc - mít vizi, ale při tom téměř zapomněla, o čem by měla být. Co když jí musí udat směr? Předtím se také nesoustředila na vizi, ale na Kisaminy skutky. Zhluboka se nadechla. Výdech. Opět zavřela oči. Tentokrát se toužebné přáni o vizi snažila odstrčit stranou. Myslela na televizi a na to, co se stane, až ji zapne. Který kanál se tam objeví? Poběží při tom film, nebo reklama?
"…a jen díky našemu přípravku budou vaše okna perfektně čistá," říkal právě Horst Fuchs v teleshopingu na JTV. "Pokud si náš přípravek objednáte, zdarma k němu dostanete tuto speciální stěrku. Zavoláte-li během příštích třiceti minut, k tomu zdarma získáte cel set na podlahu a ozvete-li se ihned, dáme vám k tomu zdarma tento úžasný mop a chytrý kufřík, kam si své přípravky můžete elegantně uložit. Neváhejte a volejte ihned." Střih. Další reklama. Tentokrát s nějakým Japoncem, kterého Viola neznala.
Bleskurychle zapnula televizi. Téměř okamžitě se po místnosti rozezněl hlas Horsta Fuchse, jak ji lákal na úžasný čistící prostředek. "…a jen díky našemu přípravku…" Celou reklamu přetrpěla jen díky tomu, aby zjistila, zda se tam poté objeví i ten neznámý Japonec. A doopravdy. Byl tam. Po tváři se jí rozlil široký úsměv.
Zkusila to znovu s jiným programem. Po chvíli se jí doopravdy podařilo vidět, co bude v televizi, až ji na daný kanál přepne. Taktéž namátkově zapnula hifi věž, aby zjistila, jaké CD tam právě je. Přesně jak očekávala, se bytem nesla hudba z nějakého animovaného seriálu, který sestra sledovala. Viole to matně něco připomínalo, ale na jméno si nevzpomněla.
Hrála si tam jako malé děcko. Přepínala jednotlivé kanály a snažila se uhodnout, co na nich budou v danou chvíli vysílat. Zjistila, že v některých situacích její schopnost tak úplně nefunguje. Když se například snažila zjistit, co budou v šest dávat na HBO, v mysli jí sice vyskočilo jméno pořadu, ale neměla k tomu žádný obraz. Neviděla, co se v danou chvíli v televizi odehraje. Jak se později okázalo, občas její schopnost nefungovala vůbec.
Neuvědomovala si, jakou závratnou rychlostí čas letí. Cornfleaků se od té doby netkla. Vzpomněla si na ně až později k večeru, když se podívala na hodiny a s hrůzou zjistila, že už je tolik a Kisame se zanedlouho vrátí domů. Měla by jí začít chystat večeři. Rozhodla se pro lososa, kterého včera matka koupila při noční přepadovce supermarketu.
Co by si sestra asi tak dala, napadlo ji cestou do kuchyně. Odpověď jí přišla téměř okamžitě. Kisamin hlas slyšela tak jasně, jakoby tam s ní stála v místnosti. "Zase ryba," říkal právě zklamaně. "A já bych si dala radši špagety…" V tu ránu bylo rozhodnuto. Ryba nebude.
Ze špaget byla Kisame přímo nadšená. Jízlivost a pomstychtivost byly ty tam. Dokonce si s Violou i povídala! Na krátkou dobu spolu ty dvě vycházely jako opravdové milující se sestry. Viola jí dobrovolně pomohla s úkolem do matiky a zajistila si tím volnou sobotu i neděli. Kdo ví, co pro ni Toshiro nachystá…. Každý takový okamžik však má svůj konec a sestry se zanedlouho opět rozhádaly kvůli naprosté hlouposti.
Večer se pak Viola dál zaobírala svými schopnosti. V duchu si urovnávala veškeré poznatky, k nimž dospěla. Dávala dohromady zážitky nejen z dneška, ale z veškerých situací, kdy se její schopnosti projevily. Vize ji chránily, to už věděla. Zároveň si uvědomila, že ta hypnóza přeci jen nebyla k ničemu. Od onoho dne byly její vize častější a dokonce sama přišla na to, jak je vyvolat. Věděla to vlastně celou tu dobu. Bylo to tam, přímo před ní, ale ona to neviděla. Měla před sebou ještě spoustu práce, ale teď tu bylo konečně něco, s čím mohla začít.
I dnes se několikrát ujistila, že budoucnost může změnit. Kisame jí nevědomky sloužila jako skvělá pomůcka. Nikdy by si nepomyslela, že bude ráda za charakter své sestry. Zároveň dospěla k poznání, že nikdy neví, co se stane po té, co sou vizi změní. Jak se přesvědčila, mohlo to vést k lepšímu, nebo také k horšímu. Jinak by se dnes s Kisame nepohádaly. Byla si jistá, že důsledek své změny mohla odhadnout, ale nebyla dost rychlá a i za normálních okolností se musela dost snažit, aby vůbec něco viděla. K tomu se dozvěděla další, velmi důležitou věc. Nikdy neviděla, co stane, kdyby… Kolikrát se snažila uhodnout, co by se stalo kdyby teď vstala a něco udělala, řekla. Nešlo to. Jakoby se k tomu musela vnitřně rozhodnou a téměř to udělat, než byla schopná vidět, co se stane.
Dnešek jí přinesl mnohá překvapení a odpovědi na otázky, které tak dlouho hledala. Zároveň se ukázaly otázky nové, ale nyní měla naději, že je jednou třeba zodpoví. Jak daleko do budoucnosti dokáže vidět? Budou se její schopnosti nadále rozvíjet? Je možné, aby viděla budoucnost i jiných lidí? Dokáže někdy předvídat s otevřenýma očima?

I když své schopnosti i nadále zkoušela a rozvíjela, některé věci předpovědět nedokázala. Třeba Toshirův sobotní telefonát, kde se jí sklíčeným hlasem omlouval, že se na domluvenou schůzku nedostaví, jelikož po něm otec chce nějakou práci a navíc má u něj vroubek kvůli tomu včerejšímu výletu.
A pak, v neděli, na ni čekalo další překvapení. Bylo něco málo po obědě a Viola právě umývala nádobí, když se náhle rozezvučel zvonek u dveří. Kisame byla zašitá u sebe v pokoji, rodiče něco řešili v obýváku. Viola byla vchodovým dveřím nejblíže, tak bylo rozhodnuto. "Jdu tam," houkla cestou ke dveřím na rodiče, aby si s tím nedělali starosti.
Kdo to asi bude? Nejspíš soused, usoudila v duchu, ale vůbec jí nelezlo do hlavy, co by ten tady chtěl. Byl docela nedočkavý, neboť se zvonek zanedlouho rozdrnčel znovu.
"Moment," řekla Viola, když hledala klíče. Odemkla a otevřela dveře. Netušila, co čekala, ale člověka, který stál na prahu, vážně ne. Neschopná slova na něj nevěřícně zírala.


KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ - TEORIE

8. února 2010 v 18:47 | katHys |  Blue Eyes

Stála ve frontě u automatu. Tatsuki si odběhla něco koupit do kantýny. Viola se však nejprve ujistila, zda nikde neuvidí Yuuki. Teprve poté usoudila, že by tu chvilku sama mohla vydržet. Před ní stál hlouček dívek z nižšího ročníku, které si o něčem ustavičně štěbetaly. Viola jejich rozhovor nechtěla poslouchat, ale pak zaslechla slovo "nemocnice".
"…o tom vloupání do nemocnice," řekla právě jedna z prvaček.
Vloupání? Nemocnice? Tohle jí moc dohromady nešlo. Byla ráda, že se jiná dívka zeptala: "Jaké vloupání?"
"Bože Rayo, copak ty vůbec nesleduješ zprávy?" zeptala se jí další.
"Ve zprávách o tom moc nebylo. Táta je doktor a má to z první ruky. Stalo se to na oddělení pod nimi," odvětila jiná. Pak se v tom Viola začala ztrácet. To hlavní však z jejich rozhovoru pochytila.
"Na jakém oddělení?"
"To přesně nevím."
"A kde to vůbec bylo?"
"Na staré poliklinice."
"Proč by se tam někdo vloupal?"
"To nevím, ale prý jim tam dotyčný udělal pořádný bordel. Prohrabával kartotéky a tak…" pokračovala dívka s otcem doktorem. Viola se bohužel nedozvěděla nic víc, neboť dívky někdo okřikl, že zdržují, a houf se rázem rozprchnul.
Vloupání do nemocnice, prohrabávání kartoték. Že by …? Ne, to ne. To by přece neudělal, nebo snad ano? Klidně by se tím zaobírala dál, ale přišla na ni řada, tak to protentokrát pustila z hlavy. Jako obvykle si nechala udělat černou kávu. Odkráčela s ní k sedačkám, kde se rozhodla počkat na Tatsuki.
Čekala tam už hodnou chvíli, když dostala pro ni zcela neobvyklý nápad. Něco se jí muselo stát, protože za normálních okolností by takovou bláznivinu ani ve snu nevymyslela. Je však to, co se jí teď děje, normální? Odpověď znala - není. A její svět už také nikdy nebude normální. Normálnost pro ni začínala nabývat zcela nového významu. Co je normální je všední, okoukané, nudné. Ale normální člověk se alespoň nemusel zabývat věcmi, jako ona. Byla u toho zas. Proč zrovna ona? Vždyť o něco takového nikdy nestála. Na druhou stranu nebýt její nenormálnosti, byla by teď nejspíš mrtvá.
Jestli ji má její schopnost vážně chránit, vyzkouší to tady a teď. Na co čekat? Když se k tomu neodhodlá teď, tak už nikdy. Vstala a vydala se o patro výš. Kávu nechala vedle sedačky, kam si ji odložila. Ano, vyhledá Yuuki a to prosím přímo záměrně. Odhodlaně kráčela chodbami a přemýšlela, kde by tak princezničku mohla najít. Asi vážně měla mít smůlu, jelikož ji nikde nepotkávala. Už to vzdala, když se její milovaná spolužačka vynořila zpoza rohu. Sama. Stejně jako Viola. Kromě těch dvou v té chodbě nikdo nebyl.
Yuuki se zarazila. Přivřela víčka, zorničky se jí zúžily. Přesně jako kočka. "Ale, ale …" řekla tiše, stále pozorujíc svou kořist.
"Ahoj Yuuki," pozdravila ji Viola prostě ke svému i jejímu překvapení. Čekala, že se v tento okamžik rozklepe jak ratlík, ale nic se nedělo. Strach se nedostavil. Kolena se jí nepodlamovala. Klidně tam stála a čekala, co jí Yuuki pěkného řekne. Cítila se neohrozitelně, v bezpečí, což bylo vzhledem k nastávající situaci víc než podivné.
"Ahoj Yuuki?" zopakovala spolužačka nevěřícně. "Ahoj Yuuki?! Tak ty mi tady klidně řekneš ahoj?"
"Nemůžu snad?" podivila se Viola. "Co jiného bych měla dělat? Utíkat před tebou?" zeptala se ironicky.
"Jo, utíkat. To bys měla," prskala Yuuki napruženě.
"Promiň, ale nějak se mi nechce." Stěží dokázala uvěřit, že to všechno byla její slova. Sama nechápala, co se to děje.
Yuuki toho měla tak akorát dost. Rázným krokem si to namířila přímo k Viole a při tom doslova soptila. Jednotlivá slova z ní vylétávala jako láva a obličej jí zrudl vzteky. Violu bezděky napadlo, že jí to tak vůbec nesluší.
"Nějak se ti nechce? Tak já tě teda donutím, aby se ti chtělo. Víš co ty seš? Nic. Tak si tady prosimtě na něco nehraj. Asi bys potřebovala ujasnit, kdo je tady pánem."
Až při jejích posledních slovech na Violu dopadly pochybnosti. Co když jí něco vážně udělá? Co když tohle není sen? Není to sen, ujistil ji jakýsi hlásek v hlavě. Postupně se k němu přidávaly další až spolu křičely unisono. Naprázdno polkla a čekala, co bude dál. Nedokázala se otočit a začít utíkat. Ten pohled na rozzuřeného tygra ji fascinoval a děsil zároveň.
"Všechno v pořádku?" ozvalo se náhle za Violou. Nepatrně při tom nadskočila.
Yuuki se zarazila. Ještě chvíli Violu nenávistně probodávala pohledem. Pak se podívala na neznámého zachránce. Prošla kolem Violy s hlavou nahoru, a když ji míjela, usykla k ní jedovatě: "Užijte si to, cukrouškové."
"Jsi celá?" zeptal se jí starostlivě Toshiro, když Yuuki odešla. "Co se stalo? Yuuki vypadala, jakoby tě chtěl zabít," řekl místo pozdravu.
"Toshiro," vydechla nevěřícně. Pořád ještě byla ochromená. Právě ji zachránil před jistou zkázou. "Díky, žes přišel."
"Řekneš mi, co se tady děje?"
"Já nevím," přiznala potichounku. "Ona mě prostě nemá ráda. To neřeš."
"Vypadalo to dost vážně. Vsadil bych se, že kdybych nepřišel, klidně by ti něco udělala," nedal se Toshiro.
"Ale no tak, znáš Yuuki," nepřestávala ho přesvědčovat. "Víš, že se ráda předvádí. To je ale všechno. Ta by nikdy na nikoho nesáhla." Při posledních slovech se na něj raději nedívala.
"Jo, jak myslíš." Ale vypadala vážně nebezpečně."
Otráveně se na něj podívala.
"Fajn, fajn…" Na obranu zvedl ruce. "Přece jen ji znáš dýl," přiznal, ale pořád jí moc nevěřil.
Vděčně se na něj usmála. Otočila se k odchodu, když… "Ještě něco. Víš, jak jsme se včera bavili o té … věci?" obrátila se zpět na něho.
"Ano?"
"Dneska jsem zaslechla, že se někdo vloupal na starou polikliniku a prohraboval tam nějaké kartotéky. Nebyl jsi to náhodou ty, že ne?" zeptala se na to, co ji právě napadlo.
"Cože? Já? Ale Violo, to přece nemyslíš vážně?"
"No… já… Promiň," řekla a zrudla, když uviděla jeho dotčený obličej.
"To… to je směšný. Hele Violo, nijak ti nevyčítám, že sis ti myslela, ale …" Při té představě se musel zasmát. "Podívej," přistoupil k ní a vzal ji kolem ramen jako nějakého staršího dobrého přítele, " když už takhle po něčem pátrám, tak bych to nikdy nedělal nelegálně. Jsem syn policajta. Můj otec je známý po celém městě. Stačí říct jeho jméno a lidi se předhánějí, aby mi pomohli. I když jim vždycky neříkám úplnou pravdu. O to ale nejde," dodal, když si všiml jejího výrazu. "Nikdy, slyšíš, nikdy bych nic takového neudělal. Myslím, že vždycky existují jiné cesty, než se uchýlit k trestnému činu. A kdybych už tam ty kartotéky vážně prohledával, tak by na to určitě nepřišli. Docela paradox, když bydlím takřka na stanici a tahle informace se ke mně donesla až teď," poznamenal spíš pro sebe.
"Dobře. Pro-"
"Ne, neomlouvej se," skočil jí do řeči. "Víš ještě něco o tom vloupání?"
Pátrala v paměti. "Ne. Jen to, že se to stalo na staré poliklinice."
"A oddělení?"
"Nevím," pokrčila rameny. Zdálo se, že mu to dělá starosti. "Proč? Je to snad problém? Ohrožuje to snad nějak pátrání?"
Zavrtěl hlavou. "To ne, ale mohlo by to mít spojitost s jedním případem, na kterém s otcem pracujeme. Dík, žes mi to řekla," mrkl na ni. "Jinak už asi budu muset jít. Měj se. Ciao!" rozloučil se a zmizel.
Viola si povzdechla. Co si tímhle vlastně chtěla dokázat? Dobrovolně jít hledat Yuuki? Skočit rovnou do jámy lvové? Mělo ji napadnout, že to takhle nefunguje. Její schopnosti se nespustí jen proto, že to bude chtít. Nebo možná … Možná, že se nic nestalo, protože ve skutečnosti byla v bezpečí. Přišel tam Toshiro, ne? Třeba by to mohla zkusit znovu. Dál se však ve svém plánování nedostala, neboť zazvonilo a ona spěchala na hodinu.