close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The way to my English

21. ledna 2010 v 16:37 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Dnes vám povím příběh. Příběh o mně, překvapivě. Normálně bych o takové prkotině nepsala, ale teď prostě musím. Protože já to dokázala. Ne někomu dalšímu, ale sama sobě a to je nejdůležitější. Nestojím o žádné gratulace. Nestojím o projevy úcty. Nechci slyšet chválu a aplaus. Tohle je čistě moje věc. Snažila jsem se pro mě. A moje snaha nevyšla vniveč. Nejsem tak blbá, jak jsem si vždycky mylslela. Nemůžu být. A konečně vidím, že když se chce, tak to jde. Samozřejmě však u toho musí být dostatek trpělivosti, prožitých nervů a štěstí.

Vše to začalo, když jsem nastoupila na střední. Abyste to pochopili, tak na základce jsem ještě neměla dva jazyky. V našem ročníku je ještě nezavedli. Měla jsem němčinu, jak jinak. Mohla jsem sice volit, ale byla jsem malá, ničemu jsem nerozuměla a sestra měla taky němčinu, takže bylo rozhodnuto. Proč bych se měla učit jiný jazyk? Samozřejmě jsem si v přihlášce zvolila jako druhý jazyk angličtinu. Čtěte - druhý. Taktéž jsem chtěla do humanitní třídy... Nebyla bych to ale já, kdybych neměla to úžasné "štěstí" na všechny možné katastrofy. Přijali mě, o tom žádná, ale humanitní třídu neotevírali a místo toho jsem se ocitla v jazykové. Ve třídě, kde uměl každý anglicky, angličtina byla naším prvním jazykem a já uměla leda tak klasické "yes" a "no". První zádrhel. Naštěstí se v paralelních třídách takových našlo víc. A tak pro nás zřdili zvláštní hodiny. Mohla jsem taky přestoupit. V té třídě bych byla s víc lidmi ve stejné situaci. Ale já nechtěla. Co by proboha mohl takový tupec na matiku a fyziku navíc s naprostým nezájmem o bioologii v přirodovědné třídě?

Téměř nikdo o tom neví. V té době byla u nás na škole jedna učitelka. Angličtinářka, jak jinak. Nebudu prozrazovat její jméno, ale pravdou je, že je to celé její zásluha. Až ji někdy někde potkám, budu jí muset poděkovat. Dělaly se srovnávací testy. Já samozřejmě nepsala (proč taky, stejně bych se jen podepsala) a při té příležitosti řekla něco ve smyslu, že na to nemám. Přímo jsem v ní viděla, jak mnou pohrdá. Jak si je přímo jistá, že to nemá cenu, protože to nezvládnu. A tenkrát jsem se zapřela. Nejprve mne to zaskočilo, to ano a byla jsem z toho smutná, ale postupem času jsem v sobě našla jakýsi vzdor. "Já to udělám! Dokážu jí, že na to mám, že se mílí." A s tímto krédem jsem proplouvala celý prvák. Dřela jsem a naštěstí jsem v tomto jazyku našla zalíbení. Angličtina mě bavila, tak jsem se učila. Netrvalo dlouho a začala jsem si čas od času dělat práci sama pro sebe.

Pak přišel další šok. Svou speciální angličtinu jsme měli mít dva roky. Pak si to ale rozmysleli, že to musí být rok jen jeden. V druhém pololetí jsem se měla začít zapojovat i v normálních hodinách. Měla jsem komunikovat se spolužáky, kteří měli angličtinu nejmémě od nějaké té šesté třídy. Měli náskok a pořádný. A když se mě daná učitelka na něco zeptala, vždy jsem v ten moment měla výpadek a totálně se ztrapnila. Pak se na mě podívala tím svým pohledem. Ale já to nevzdávala. Po každé takové příhodě jsem si řekla, že příště mě nezaskočí. Příště jí ukážu, že jsem dobrá. Do angličtiny jsem se učila o mnoho víc než do ostatních předmětů. A vyplatilo se. Na konci roku se pak dělaly další rozřazovací testy, které naši třídu rozdělily podle úrovně angličtiny. Já šla do té horší, jak jinak.

Neprve jsem nadávala. Chtěla jsem tu učitelku, co mě motivovala, abych se učila. Nejspíš to zařídil osud, že jsem tam nebyla. Zanedlouho po začátku druháku učitelka odešla a dnes jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Druhým rokem jsem jazyk toršku flákala. Motivace se vytratila, ale stále jsem dělala spoustu mimoškolích činností, kdy jsem se právě s angličtinou setkávala. Začala jsem číst svého Harryho Pottera v angličtině, louskala nejednu mangu, sledovala různá anime, občas s anglickými titulky. Filmy jsem preferovala s titulkami. Překládala jsem si i písničky a jen a pouze díky tomu jsem dnes tam, kde jsem. Později se k tomu přidal i DeviantART, kde si (snad) časem zlepším své komunikační schopnosti.

Tento školní rok jsem však do toho šla s novým předsevzetím. Když jsem shledala, že ajina je až primitivně lehká, párkrát překousla to drtění se slovíček a vážně se naučila, zjistila jsem, že to jde... Mé známky se otočily o sto osmdesát stupňů. Jestli jsem kdy měla dva až tři a bojovala o dvojku, toto pololetí jsem se prala o jedničku. A taky že ji dostanu. Přiznávám, ztratila jsem naději a proto mne to příjemně překvapilo. Učitelka mě před třídou dokonce pochváilla. Ale pro mě to nic neznamenalo. Bylo mi to jedno. Dokázala jsem si, že na to mám. Že ten jazyk dokáži zvládnout. Ano, mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale už se jí nebojím. Kráčím po ní a přes veškeré překážky jdu dál. Mám motivaci a vím, že to můžu zvládnout. To proto se budu snažit. Protože nejsem blb a vím, že to dokážu. Protože si věřím. Pro vás toto může být jen nudný bezvýznamný příběh, ale pro mne to znamená víc. Další bod k dobru mé sebeúctě a taktéž mému sebevědomí, které zase o kousek vzrostlo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miselle | Web | 21. ledna 2010 v 17:03 | Reagovat

Já jsem člověk, který angličtinu využívá ve svém životě jenom v hodinách školy a když koukám na anglické filmy (bez titulků) nebo na anime (english dubbed nebo subbed). Moc toho s nikým nenapovídám, ale tento rok (první na střední) jsem se konečně rozmluvila. Najednou se ve mě zlomil blok a ostych říci první větu anglicky a nebát se, že bude špatně! A povedlo se - zjištuji, že i rodilí mluvčí mi rozumějí! Moje věty rozhodně nejsou dokonalé a slovní zásoba se může "pyšnit" maximálně 2000 aktivně používanými výrazy (pasivně jich znám více, že ano... 8-)). Ale důležitejší než znalost gerundia považuji schopnost mluvit! Reagovat na otázku uprostřed náměstí, naléhavou prosbu... Kvůli tomu se učím angličtinu.

Moje vášen je němčina a vše co s ní souvisí - hudba, historie, knihy... Už i Facebook mám v němčině! Jsem tak trochu šílená... Máme úžasnou učitelku. Dokáže mě neuveřitelně motivovat a má autoritu, a přitom se s ní dá skvěle domluvit. Díky ní se moje nuzná a neoblíbená němčina během pololeté zlepšila o 300 procent!

2 Polgara | Web | 22. ledna 2010 v 12:22 | Reagovat

Je zvláštní, co všechno nás dokáže nakopnout k tomu, abychom na sobě pracovali a nevzdávali se.
K tomu zvládnutí prvních kroků ti grtauluji, když si vzpomenu na to, co mi občas říkáš o svém umění zvládnout angličtinu, musím se teď smát. I když to nechceš slyšet, tak ti přesto gratuluji ty naše jedničko  :-)

3 | Web | 22. ledna 2010 v 15:56 | Reagovat

To ti nezávidím, já jsem šlá na osmiletý gympl a tam jsem měla hned v primě druhý jazyk, Francouzštinu. A příští rok už budu mít třetí :-)

4 Kitty | Web | 23. ledna 2010 v 11:12 | Reagovat

Já jsem měla něco jako angličtinu od první třídy ve škole. Povinná byla sice až od třetí, to jsme se učili i psát, protože v první a druhé jsme to pořádně neuměli ani česky :-D.
Stejně si připadám jako začátečník, nedělám žádný pokroky. Na základce jsem dělali pořád to samý dokola. Chtěla bych už konečně umět víc, ale nemám dost sil na to, abych se do toho pustila sama. Nebo se mi spíš nechce?
Když to vezmu kolem a kolem, je to pořád stokrát lepší, než moje francouzština. Anglicky dokážu aspoň přibližně vyjádřit to, co chci, sice oklikama, ale nějak to (občas) jde.
Když jsem si přečetla, jak jsi na tom ty, asi mám najednou větší chuť, protože vidím, že to není nemožné.

5 Awia | Web | 23. ledna 2010 v 12:31 | Reagovat

[1]: Miselle: Jo tak to já taky, ale prostě tenhle jazyk mi učaroval. A nemyslím si, že je to tím, že je angličtina všude kolem nás (i když tím možná částečně taky). Prostě... chci umět víc. A taky začínám zjišťovat, že vlastně umím mluvit (neber to doslova). Jen prostě musím překonat ten nesmyslný blok z toho, že řeknu nějakou volovinu. Ale dělám pokroky. Sice malé, ale jsou tam.

Správný učitel toho udělá hodně. Dokáže nadchnout, doslova. Já němčinu vždy brala jako jazyk s takovým tím chladným profesionálním dojmem. Nemůžu říct, že bych ji měla ráda, ale taky nemůžu říct, že bych ji nesnášela. Dokonce jsem v ní teď horší než v anglině.  :-D

[2]: Polgara: Jo to je. U mě je to občas vážně volovina. Ale většinou to jsou druzí, kterým se něco nelíbí, já se pak na ně naštvu a prostě se zapřu a řeknu si, že jim ještě ukážu. Dodává mi to sílu, i když se v první moment šíleně vztekám, co si to dovolují.   :-D

[3]: Cé: Kdo by mi to záviděl. Ale momentálně jsem spokojená. Však i já mám třetí jazyk, dá-li se to tak říct. Ty dva roky latiny taky udělají za své. A chci se naučit španělštinu. Druhá skupina ji má a mě ten jazyk naprosto učaroval.

[4]: Kitty: Haha. Jako když si vzpomenu na první stupeň na základku.  :-D Jako lenost mi taky dost překáží, ale tady se mi i chtělo něco udělat a věděla jsem, že pokud nebudu makat, nepůjde to. Tak jsem mákla. A vyšlo to. :3 Nejspíš za to může taky fakt, že jsem měla hned ze začátku docela dobré výsledky ... :D
Tak hodně zdaru do dalšího snažení.  ;-)

6 evi | Web | 24. ledna 2010 v 18:47 | Reagovat

Je vidět, že jsi k tomu od začátku měla ten správný přístup - chválím a přeji hodně úspěchů do budoucna!

7 Awia | Web | 25. ledna 2010 v 16:44 | Reagovat

[6]: evi: Děkuji.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.