13. ledna 2010 v 21:08 | katHys
Začínalo se smrákat. Slunce pozvolna klesalo po obloze. Skrylo se za mraky a na obzoru pak vytvořilo dechberoucí scenérii. Mezi nesčesenými poli jasně dominovalo to, na němž rostla řepka olejka. Zlatě zářilo široko daleko a sousední políčka vedle něj vypadala směšně až žalostně. Sem tam se objevovaly skvrny jasně červené. Přímo na vás křičely: "Jsem tady! Já - vlčí mák!" V dáli se zdvíhaly nepříliš vysoké kopce. Ne, na Hané nejsou žádné velehory. Celé to dokresloval jeden velký těžký mrak. Místy se tvořily červánky a občas se v té mase vody zavěšené bez vzduchu našly mezery, kterými pronikaly sluneční paprsky. Jasně viditelné pásy světla tak dotvářely onu hororovou scénu přede mnou.
Ano, běhal mi z toho mráz po zádech a všechny mé smysly křičely, abych se šla schovat, že brzy bude bouřka. Přesto jsem v tom celém viděla něco krásného. Přitahovalo mne to jako magnet. Věděla jsem, že ta temná linie nad kopci ve skutečnosti není daleko. Zůstala jsem na místě. V ten moment jsem si toužebně přála, abych tu s sebou měla stojan, plátno a všechny své malířské potřeby. Takovou chuť kreslit jsem neměla už dlouho. Představovala jsem si sama sebe, jak to celé kreslím. Do detailu přesně se mi před očima objevil náčrtek. Každý tah, každá čára, dotyk štětce... Všechno. Souběžně s tím, jak by mé dílo postupovalo, postupovaly by i mraky. Světla by ubývalo, ochladilo by se a začal by jistě foukat vítr. A pak, až bych to celé dokončila, snesla by se první kapka. Zaschlá barva by se v tom místě rozpila a vznikl by tak první kaz na celé té dokonalosti. S dalšími kapkami by se nákaza rozšiřovala. Nakonec by uchvátila celé plátno, zohavila by ho až by jej naprosto zničila. Obraz by dospěl do momentu, kdy by byl na pokraji své existence. Už by však nebylo cesty zpět. Dešťové kapky by dozajista zvítězily a postupem času by celé to dílo smazaly z povrchu zemského. jak by se jim chudák obraz mohl bránit? Pod jejich invazí a ničivou silou neměl šanci. Nikdy by nemohl přežít.
Ten obraz tam však nebyl. Byla jsem to já. To já byla tím plátnem, na něž někdo začal malovat. Dostihla jej však bouřka a dešťové kapky z něj nemilosrdně smyly barvy a každým dnem jej drtily víc a víc. Nevyléčitelná nemoc, které se konečně uvolila plně propuknout a zničit to, co jí stálo v cestě. Její cíl byl jednoduchý - vymazat mou existenci.
Nevím, co mne donutilo, abych se otočila a vrátila se zpět k mojí milované vesnici. Vísce, kterou téměř nikdo neznal a jejíž název si ani nebylo nutné pamatovat. Přesto tam byla a něco pro mne znamenala. Bylo to místo, kde jsou prožila značnou část svého života. Navždy s ním zůstane spjato mé dětství a následné dospívání. Při proházení kolem známých míst se mne zmocnila nostalgie. Tam jsem vždy na podzim běhala v listí. Přezdívali jsme tomu místu park, i když to byl plácek o velikosti menší zahrady. Hrávali jsme si, že je to naše domácnost. Uklízeli jsme, stolovali... Támhle zase kolem toho kanálu jsme s holkama vozívaly kočárky s panenkami. A tuhle na trati jsme tenkrát sbírali šneky. Pršelo a my jich s Ančou našly strašně moc. Pamatuji si, jak mne maminka seřvala, když jsem se konečně vrátila domů... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. S každým místem, kterým jsem procházela, byly spjaty nějaké vzpomínky. Některé úsměvné, jiné k pláči. Já je tak však nevnímala. Bylo to jako sledovat pořad v televizi. Uvnitř jsem stále zůstávala v klidu a bez emocí.
Šla jsem zrovna k domovu, když bouřka dorazila. Během chvilky tu byl lehký deštík. Myšlenkami jsem se na okamžik vrátila mezi ta pole. Viděla jsem sebe sama, jak kráčím k tomu košatému dubu uprostřed ničeho. K tomu hrdinovi, co tam sám stál už po dlouhá léta. V bouři jsem mu dělala společníka. Objala jsem jej a v ten moment uhodil blesk. Šel rychle a přímočaře. Se smrtící silou uhodil právě do nás dvou. A svět přestal existovat. Neplakala jsem. Dávno jsem se smířila se svým osudem. Bylo mi dvacet dva a můj život byl u konce. Třiadvacáté narozeniny? Kdo ví?! Třeba se jich dožiji, třeba taky ne.
Tichounce jsem vklouzla do vchodu. Promoklá jsem si šla sbalit těch pár věcí, co jsem potřebovala. Možná bych se před cestou mohla převkléknout, napadlo mne trpce. Rozhodně to byla dobrá myšlenka. Chtěla jsem při příjezdu na to místo vypadat jako člověk. Alespoň pro jednou a naposledy. Bylo mi jasné, že pak už bude jenom hůř. A zpátky, že se nikdy nevrátím.
Ne, vážně k tomu nemám co dodat. Přečte si to tady: [
odkaz].
Pro méně chápavé lidi (viz já) bys mohla ten odkaz dát nahoru, protože když to jeden čte a je zcela nepřipraven na příběh, tak je na konci poněkud zmatený a neví co má čekat.
Což však nemění nic na tom, že je to popsané výborně a asi si do toho vložila něco málo ze svých zážitků, i když ten konec je....je děsivý