close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA DVACÁTÁ - VŠECHNY CESTY VEDOU DO ŘÍMA

24. ledna 2010 v 16:27 | katHys |  Blue Eyes

Pomalu se smrákalo. Světla ubývalo a celé město se rázem ponořilo do šera. Ve starém skladišti od bot nebylo po příchodu zvenčí vidět na krok. Oči si nejprve musely zvyknout na nedostatek světla. Ve skladišti nebyla žádná okna. Jediný, čím se tato ponurá rozlehlá místnost pyšnila, byla zrezivělá vrata, která nešla dovřít, a pár děr ve střeše, jimiž sem pronikal déšť a na zemi se tak mohly tvořit táhlé kaluže. Zapáchalo to tam, těžký vzduch byl téměř nedýchatelný. Sem tam se válelo pár polorozpadlých krabic nebo ztrouchnivělých dřevěných beden polepených špínou a obrostlých plísní. Občas se dala zahlédnou nějaká ta krysa. Přesto tu nebyli žádní bezdomovci. Špatný vzduch, chlad a vlhkost udělaly za své.
Dva muži jakoby nic z toho nevnímali. Nedýchatelné prostředí s narůstající tmou pro ně nebyly překážkou. Daleko od ruchu města, sami na klidném místě, kam pomalu ani to zvíře nepláchlo, měli dostatek soukromí, zaručenou nerušitelnost a klid od jakéhokoliv odposlouchávání. Ani jeden z nich o nic takového nestál. Tato schůzka měla zůstat tajná a beze svědků.
Smith si zapálil další cigaretu. "Nechceš?" nabídl muži před sebou, který jen odmítavě mávl rukou. Pobaveně jej sledoval. Bystrýma očima vnímal každý jeho pohyb. Byl tygr pozorující svou kořist. Akimachi přecházel sem a tam. Nevěděl, co s rukama. Chvíli si jimi otíral tváře, pak si je strčil do kapsy, následně je vytáhnul a třel jimi o sebe. Nervozita mu nedávala klidu. Tolikrát Smithovi volal, prosil jej o pomoc, žadonil, aby přišel, a když se tak stalo, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Měl strach. Nikoliv ze svého společníka, neboť nyní byli spojenci. Přesto jej štvalo, že on si tam tak poklidně sedí na jedné z těch zachovalejších beden, kouří cigaretu a dívá se na něj. Zírá a nic neříká. Měl sto chutí mu jednu natáhnout. Ne za to ticho, ale za ten jeho klid, vyrovnanost a očividný nezájem o to, co Akimachimu nedávalo spát.
"Chci se na něco zeptat," vyštěkl nevrle, ruce opět hluboko v kapsách. Smith jen pozvedl obočí a vyfoukl oblak cigaretového dýmu. Akimachi si to přebral po svém, a proto pokračoval: "Kdyby se něco stalo, něco nevyšlo… Vysekáte mě z toho, že jo?"
Smith si dával s odpovědí na čas. Akimachi si málem začal okusovat nehty, jak byl nervózní. Hrál si se svým horním rtem.
"To záleží na tom, jak moc by se to podělalo," odvětil Smith nevzrušeně.
"To jako, že byste mě v tom nechali?"
Akimachi na Smithe vyjeveně zíral. Smith se při pohledu na něj pousmál.
"Tak bych to neřek. Přesnějš bysme vás jenom odklidili."
Odklidili? Význam toho slova na něj dolehl plnou vahou. Polil jej pot. Takže mu nepomohou. Celé si to pohnojil sám. A jakmile to zjistí, zabijí ho. Zbaví se ho, jako nějakého nepotřebného krámu. Zajistí, aby o nich nikomu neřekl. A tu holku, tu pro jistotu oddělají taky. Nebo ne? Nechají ji schválně naživu, aby pak jeho smrt byla o to potupnější? No jistě. Určitě to tak bude. On bude hnít někde v příkopě, zatímco ona si bude vesele trajdat po světě. A bude to její vina. Všechno bude její vina. To ona zničí celý život jemu a jeho rodině. Jak mu mohla uniknout? Jak?! Až ji někde příště uvidí, bude ji sledovat a pak ji zabije. Zbaví se jí, aby se oni nemohli zbavit jeho. Ale jak ji najít? To byl ten problém.
"Copak, děje se něco?" zeptal se Smith.
Akimachi se zarazil. Před tím mužem si musel dávat pozor. "Ne, vůbec nic. Dozvěděl jsem se všechno, co jsem potřeboval. Myslím, že teď se můžeme v klidu rozejít a každý se vrátíme ke své práci."
"To jako že ste mě volal jenom proto, abyste se ujistil, že vám v případě nouze zachráníme tu vaši prdel?"
Sarkasmus se ze Smithova hlasu nedal přeslechnout. Zároveň v tom bylo i něco jiného. Ten podtón. Byla to snad výhrůžka?
"Přebral jsem si to. Není to důležitý. Nevidím důvod, proč by-"
Smith vstal. Tygr se chystal k útoku. Kořist zpozorněla, vycítila změnu situace a nepatrně couvla. Nebyla však dostatečně rychlá. V momentě držel Smith Akimachiho pod krkem, pomalu jej dusil a ledovým hlasem cedil skrz zuby: "Na co si to tady hraješ? Celou dobu mě votravuješ telefonama, donutíš mě, abych sem jel před půlku státu a pak z tebe nic nevyleze? Moc dobře s' věděl, co se stane, když to posereš. A teď to vyklop, nebo ti přisahám, žes skončil. Nejdřív bych si ale moh drobet pohrát s tvou ženuškou a spravit ksichty těch parchantů, co spolem máte."
Ne! Rodinu ne! V ten moment veškeré předchozí plány padly. Lapal po dechu jak Smithův stisk sílil. Rychle se snažil něco říct. "Te-lefon… ně-kdo vo-lal…byl to-"
Když jej Smith pustil, zhroutil se na zem. Mnul si krk a rychle dýchal. Neměl však chvilku oddychu.
"Co prosím? Dožadoval se Smith. Když Akimachi nic neříkal, pořádně do něj kopl.
"Chvilku po tom, co mi ta holka utekla…" začal Akimachi pozvolna. Pořád se mu těžce dýchalo. "Někdo mi volal. Nevím, jestli to byl den nebo dva po tom, ale bylo to divný. Když jsem to zvedl, nikdo se neozval a pak to rychle položil. Já… myslím, že to byla ona. Našla mě a teď mě udá. Musíte se jí zbavit, musíte ji zabít, musíte něco udělat!"
Za začátku se snažil mluvit klidně. Poslední slova však křičel v čirém zoufalství, neboť Smith nad tím nehnul brvou. Tvář měl jak z kamene a oči mu ztvrdly.
"Idiote," ulevil si Smith a odplivl si vedle něj na zem. "A co když si někdo prostě splet číslo? To tě nenapadlo, co?"
Akimachi polkl naprázdno. Smith měl pravdu. Tohle ho vážně nenapadlo. "Já… já…" Nevěděl, co říct. "Vyřeším si to sám," vylezlo z něj nakonec.
"Sám? Jasně," odfrkl Smith. "A co uděláš? Najdeš ji a zbavíš se jí?" Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že ťal do černého. "Jak?" zeptal se.
"Nevím," přiznal poraženě Akimachi.
"Doprdele…."
Chvíli bylo ticho. Akimachi netušil, co má očekávat. Jejich role se vyměnily. To on byl nehybnou hromádkou neštěstí a Smith kolem něj pochodoval. Podle jeho svraštěného obočí usuzoval, že o něčem horečně přemýšlí.
"Uteče ti jedna malá coura a todle s tebou udělá," konstatoval Smith. Nebyla to otázka. "Co si myslíš, že bych teď měl jako udělat? Nejradši bych tě zabil, ale to by pak bylo moc komplikovaný. Musel bych najít někoho novýho…" mumlal si sám pro sebe a vyděšeného Akimachiho si nevšímal. Ten jej pozoroval v němém úžasu. Jen vzdáleně k němu doléhal fakt, že se nyní rozhoduje o jeho životě.
Smith se konečně opět posadil na bednu. "Teď mě poslouchej," otočil se na Akimachiho. "Mám tady ve městě jednoho svýho člověka. Dám ti teď jeho adresu a ty za ním pudeš. Vem si s sebou nějaký věci, protože tam budeš nějakou dobu bydlet. Doma si něco vymysli. On už na tebe dohlídne. A koukej se sebrat, nebo tě fakticky zabiju." Těmi slovy končil. Na kousek papírku napsal adresu, podal ji Akimachimu a odešel.

Matematika se blížila ke konci. Učitel si unaveně sedl za katedru, neboť poslední hodinu již byla třída nezvladatelná. Nemělo cenu se namáhat. Nikdo ho neposlouchal. "Rozdejte si aspoň ty písemky," řek mdle a hodil hromadu papírů na první lavici. Selena se okamžitě zvedla a začala práce rozdávat po třídě.
"To by mě zajímalo, co dostanu," pronesla Tatsuki směrem k Viole.
"Hmm…" dostalo se jí v odpověď. Dnes byla Viola tišší, než obvykle. Dokonce i k Tatsuki prohodila sotva pár slov. Zklamání a rána po včerejším Leitově útoku udělaly za své.
"Hele, já vím, že to s tou hypnózou nevyšlo, ale přece se tak moc nestalo," zkoušela to Tatsuki dál.
Pro tebe ne, odpověděla si Viola v duchu trpce. Nedokázala přijmout prohru. Snažila se, aby to na sobě nedávala najevo - bezúspěšně. Příliš se k tomu upínala a znovu teď pocítila zklamání, které na ni doléhalo drtivou silou. "Máš pravdu, nestalo," pousmála se, ale koutky úst jí brzy zase povadly.
"Uka co máš z testu," chytila se Tatsuki nového tématu jako topící se stébla, když Selena položila papír na Violinu lavici.
"Nic moc," odvětila Viola, aniž by se na test podívala.
Tatsuki zakoulela očima. Nakoukla jí přes rameno. "Tss… zase jednička," uniklo jí otráveně, když se nakláněla zpátky.
"A co máš ty?" zeptala se Viola, jako by Tatsukinu poznámku neslyšela.
"Já? Ále, dva mínus," mávla nad tím Tatsuki rukou. Pak se zarazila. Nevěřícně na Violu zírala.
"Děje se něco?" Viola znejistěla.
"Ne," řekla Tatsuki po chvíli a tím rozhovor skončil. Do konce hodiny neprohodily slovo. I Tatsuki teď měla námět k přemýšlení.
Zanedlouho zazvonilo a dívky se po skončení hodiny vydaly směrem k šatnám. "Já si ještě odskočím," ozvala se Viola znenadání.
"Jasně. Počkám dole," řekla Tatsuki a ty dvě se rozešly.
Viola s radostí shledala, že na záchodcích nikdo není. Před vstupem ještě zkontrolovala, zda jde doopravdy na dámy. Od jistého incidentu si na to dávala zvláště (obzvlášť) pozor.
Dveře od kabinky se za ní zaklaply. Konečně měla klid na přemýšlení. Myšlenkami se opět vrátila ke včerejší hypnóze. Přesněji pak k tomu, co následovalo po probuzení. Tatsuki se snad stokrát ptala, zda Viole nic není. Potřebovala se ujistit, že je kamarádka v pořádku, tak Viole pro lepší pocit změřila i teplotu.
Jak Viola předpokládala, nic si z toho nepamatovala. Nejprve ze všeho si projela papír s odpověďmi. Ihned se Tatsuki začala na všechno vyptávat. Čím dál to četla, tím zklamanější byla. Nic se nestalo. Prostě se jen vrátila do toho dne, kdy se jí ten sen zdál a pak to prožila celé znovu. Akimachi a Smith ve staré továrně, debata o práci, výhružky rodinou a nakonec smrtí. Tatsuki nic nevyčítala, ale přesto se cítila podvedená. Nejhorší bylo, že nevěděla, koho z toho má vinit. Sebe? Jak jen to mohlo nevyjít! Nyní by přeci měla mít alespoň nějaké vodítko, ale místo toho neměla nic. Přesto se nemohla zbavit dotěrného dojmu, že odpověď má přímo před očima.
Co teď bude dělat? Čekat na další vidění? Všechny její plány ztroskotaly. Když teď nad tím tak přemýšlela, šly ke dnu už dávno před tím. Pomalu se potápěly od toho okamžiku, kdy s nimi vůbec začala. Mělo to celé vůbec nějaký smysl? Nejspíš ne. Byla zase na začátku. Nezbývalo jí nic jiného, než čekat. Bude však včas schopná rozpoznat přicházející vizi? Vadilo jí, že k ní její vize chodily takto ve spánku, kde je nemohla ničím ovlivnit. Jediné, k čemu dospěla, bylo to, že se ve spánku její mozek musí po určitou dobu vykonávat jistou aktivitu, která umožňuje volný průchod jejím viděním. Mylně si myslela, že se po tom, co zjistí, zda vůbec nějaké ty schopnosti má, situace uklidní. Že to bude jednodušší. Jedny starosti však nahradily druhé, staré otázky vystřídaly nové. Záhadné, nezodpovězené.
Kdyby alespoň měla jen jedno trápení, ale to ona samozřejmě nemohla. Kromě spekulací tu byl Leito. Jasný, zřetelný a hmatatelný. Plně definovatelný. Přesto pro ni byl neviditelný. Neprohodila s ním jediné slovo. Ani se jeho směrem nepodívala. Proč taky? Byl to blb. On na tom byl zřejmě podobně jako ona. Ignoroval ji, jako by byla vzduch. Když do sebe jednou náhodou vrazili, ani jeden se neomluvil. Jako by se nic nestalo. Pokračovali dál v cestě, každý se svými myšlenkami. Viola se soustředila na to, aby o něm okem náhodou nezavadila.
Aby toho náhodou nebylo málo, připletla se k tomuto výčtu ještě Yuuki. Ne, že by od Violy zase něco chtěla, ale nedalo si nevšimnout, že ji neustále pozoruje. Ten její pohled Violu znervózňoval. Byla to zvláštní směsice nenávistného a zkoumavého pohledu. Yuuki hodnotila a to nebylo dobré. Bůh ví, co s její vypočítavostí zase vymyslí. Nešlo o školu, ale o něco víc. O co? O Leita? Každému přeci bylo nad slunce jasné, že po včerejšku spolu ti dva mít nic nebudou. Cestu měla volnou. V tom to tedy nebylo. V čem tedy?
Chystala se vyjít z kabinky a v duchu právě zvažovala, co stojí za Yuukiným chováním, když někdo vstoupil a místností se rozlehl ten starý známý zpěvný hlásek.
"Zajímalo by mě, kde je," říkala právě Yuuki svým posluhovačkám. "Až Violu potkám, tak si to s ní vyřídím."
Viola okamžitě ztuhla, když uslyšela své jméno. Nyní nepřipadalo v úvahu, aby z bezpečí kabinky vycházela.
"Potřebuje lekci," pokračovala Yuuki dál. Pravděpodobně se upravovala před zrcadlem. "Ukážu jí, kdo je tady pánem."
Violu zaplavila vlna potu. Přála si zmizet a to hned. Tohle nebylo dobré. Jestli zjistí, že tam je…
"Aiko," luskla Yuuki prsty, jakoby si něco uvědomila. "Zkontroluj, jestli tady někdo náhodou není a neposlouchá."
A bylo zle. Viola měla sto chutí zoufale zařvat. Věděla však, že se nesmí prozradit. Nevydala ani hlásku. Slyšela, jak Aiko obchází jednotlivé kabinky a namátkově některé z nich otevírá. Věděla, že se přibližuje. Přesto se nedokázala pohnout. Nemohla nic udělat. Nohy jí přirostly k podlaze. Byly jako z olova. Jediné, na co zmohla, bylo, že zavřela oči.
"Tady někdo je!" slyšela vykřiknout Aiko. Dolehlo to k ní jako z jiného světa. Momentě byla odhalena.
"Ále, kohopak to tady máme?" prozpěvovala si Yuuki s tím nejsladším úsměvem na tváři. V očích se jí však zrcadlila krutost. "Zrovna jsem tě hledala. Věřila bys tomu?" zeptala se spíš pro sebe.
Viola naprázdno polkla.
"No tak, nestůj tam tak a pojď za námi. My ti nic neuděláme. Jsme přece kamarádky," vábila ji Yuuki dál líbezným hláskem.
Udělala krok, dva. Jakoby to ani nebyla ona. Kráčela na smrt. Vyšla z bezpečí kabinky. Někdo za ní přibouchl dvířka, aby nemohla pláchnout zpět. Jen nejasně si uvědomovala, že by ji dívky tak jak tak vytáhly, kdyby nešla sama.
"Hlídej dveře," sykla Yuuki směrem na jinou posluhovačku a ta bleskurychle opustila místnost. Neměla hlídat, ale zajistit, aby je nikdo nerušil.
Yuuki se opět soustředila jen na Violu. Parta ji obklíčila. Shlížely na ni jako hladoví supi. Čekali, kdy poprvé klopýtne. Majestátná supí královna rozhodla proces o něco urychlit. Přistoupila k Viole, drapla ji za vlasy a pořádně škubla. Viole se podlomila kolena.
Chvíli jí třásla s hlavou, pak se k ní naklonila a rázem se přeměnila v hada. Dívala se jí zpříma do očí a varovně k ní zasyčela: "Teď poslouchej ty jedna nicko. Aby sme si to ujasnily, tak královnou jsem tady já, rozumíš? Já! Já tady tomu vládnu. A ty? Ty jsi nic. Jsi ta poslední z posledních. Jednou se mi pokusíš postavit do cesty a přísahám, že udělám všechno pro to, abych tě zničila. Bude tě pronásledovat jako štvanou zvěř, nedám ti pokoj, dokud nebudeš na tom nejspodnějším dně a k tomu všemu ti vezmu všechno, o co by ses snad pokusila. Rozumíš? Rozumíš?!" Při posledním slově s ní opět zatřásla.
Viole vytryskly slzy. Nebyla schopná odpovědět a věděla, že Yuuki nepřestane, dokud jí to Viola vlastními slovy nepotvrdí. Cítila, jak Yuukina zuřivost rostla. Rázem jí přistál první kopanec na zádech a supi se na ni v ten moment snesli. Jejich rány byly bolestivé. Cítila jejich drápy, škubali jí vlasy a za chvíli uslyšela zvuk trhaného oblečení…
Otevřela oči. Zrychleně dýchala a po tvářích jí stékaly slzy. Celé to bylo tak živé, opravdové. Stále ještě cítila jejich rány. Celé vyjevená si uvědomila, že je pořád v kabince. Jak je to možné?
Dveře se otevřely a skupinka dívek vešla dovnitř. Zanedlouho na to se ozvalo: "Zajímalo by mě, kde je. Až Violu potkám, tak si to s ní vyřídím." Situace se opakovala.
Tentokrát Viola neváhala ani vteřinku. Co nejtišeji vylezla na záchodové prkýnko a modlia se, aby Aiko nechtěla tyto dveře otevřít. Místností se rozléhaly její kroky a prudké nárazy dveří, jak se rázem rozletěly. U posledních kabinek poklekla a zkontrolovala, zda se tam přeci jen někdo nenachází.
"Nikdo tu není," řekla, když se narovnala.
"Sakra," ulevila si Yuuki. Zřejmě měla chuť někomu ublížit. "Ale až ji někde najdu bez Tatsuki…"
Dál se dívky zabývaly nezajímavými věcmi. Řešily různé hvězdy, šminky, módu. Dokonce i na kluky se dostalo. Na Violinu padla pouze poznámka, že konečně vyklidila pole a tím to haslo. Luisa si ještě odskočila a celá banda pak odešla.
Viola začala opět volně dýchat. Srdce jí tlouklo jako o závod. Slezla ze záchodu a svezla se v kabince na zem. Přežila to. Nenašly ji. Nic z toho se nestalo. Zaplavila ji úleva. Ztěžka oddychovala a snažila se na nic nemyslet. Chtěla na to zapomenout. Přesto v ní zůstával strach. Pud sebezáchovy jí našeptával, že ještě není konec. Bitvu sice vyhrála, ale válka teprve začala.
Zavřená v kabince zůstala celou další hodinu. Počkala si na zvonění na přestávku a až pak se odvážila vyjít na chodbu. Dokonce si i vypnula mobil po tom, co jí Tatsuki volala a ona zjistila, že má zapnuté vyzvánění. Teprve doma si konečně oddechla a i ta nejparanoidnější část jejího já uznala, že protentokrát je nebezpečí zažehnáno.


Nebylo pochyb. Nikdy si ničím nebyla tak jistá. Ano, byla to vize. Vize, na kterou čekala. Připlížila se k ní potichu, bez varování. Najednou tam byla. Pak zase odplula stejně náhle, jako připlula.
Zarazilo ji, co jí Yuuki chtěla. Mrazilo ji v zádech při vzpomínce na ten incident. Ve skutečnosti se sice nic neodehrálo, ale pro ni to bylo stejně reálné, jako okamžik, který prožívala nyní. Nepamatovala si, že by kdy Yuuki zašla tak daleko. Vyhrožovala jí kolikrát, to ano, ale ještě nikdy se nesnížila natolik, aby ji uhodila. Nikdy nepoužívala násilí. Měla své vlastní prostředky, jak druhé zastrašit a upevnit svou autoritu. Co se stalo? Co ji něčemu takovému vedlo? Co proti ní Yuuki vůbec má? Doposud si Viola myslela, že ji Yuuki nenávidí kvůli její dobrým známkám. Dnes poznala pravdu. Stálo za tím něco jiného, ale ona naprosto netušila, co.
Dnešek ukázal spoustu věcí v jiném světle. Viola dospěla k poznání, které by mohlo být klíčové. Stále sice neznala onen spouštěcí mechanismus, ale téměř jistá si byla něčím jiným. Ta vize, která ji dnes dostihla… Nejen, že ji měla za bílého dne, což se ještě nestalo, ale nesla toho v sobě mnohem víc. Ona ji varovala. Varovala ji před něčím, co přicházelo. Před věcí, která by pro ni byla zajisté nepříjemná. Stejně jako tenkrát, když ji málem zabil Akimachi.
Bezděky ji napadlo, zda by se její vize stala, i kdyby tam na té lavičce neusnula. Myslela, že ano. Pohrávala si s myšlenkou, že i ta první vize něco znamenala. Že i ona ji varovala před tím, co následovalo.
Nikdy předtím do budoucnosti neviděla. Jak tedy bylo možné, že se její schopnost projevila až teď? Tolikrát se sebe sama na tohle ptala, dožadovala se odpovědi a trápilo ji, že se jí žádné nedostávalo. Nyní byla víc než jasná. Bylo to tak lehké! Jak to, že ji to nenapadlo? Každému by v této situaci došlo, že její museli musely odstartovat právě teď. Kdy jindy, když jí hrozilo bezprostřední nebezpečí, navíc v podobě smrti? Její smysly se jí snažily chránit. Samozřejmě, že nechtěla zemřít. Byla varována dopředu, aby se mohla včas připravit. Ona si však mylně vyložila význam svých snů a myslela si, že má ty ženy zachránit. Ve skutečnosti měla zachránit jen jednu, totiž samu sebe.
Pokud její vize doopravdy mají význam varování, měla by jim od nynějška přikládat hlubší význam. Bude si muset dávat pozor na to, co uvidí. Naučí se hledat i ty nejjemnější detaily, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Nedovolí, aby ji její vize dostihly.
Stejně jak si byla jistá jejich varováním, tak věřila, že je může sama kontrolovat. Ta příhoda, ač hrozná, jí dala novou sílu. Opět měla odhodlání. Přijde na to. Ten nový směr se jí líbil. Potom najde své pravé rodiče a bude se jich moct na všechno zeptat. Určitě jí to osvětlí. A Toshiro jí s tím pomůže. Toshiro… Zítra bude mít další lekci sebeobrany. Bude tam na ni po skončení čekat. Domluví se na dalším cvičení a on jí řekne, zda něco nezjistil. Bude to tak. Určitě.
Ještě chvíli se na posteli převalovala ze strany na stranu a pak konečně usnula.


Dnešek byl náročný den. Z toho všeho přetvařování se mu dělalo špatně. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak? Dokud nenajdeš to, co máš, vybavila se mu otcova slova a on si ztěžka povzdechl. Nebavilo ho to, ale co měl dělat? Postavit se otci? To sotva. Tolik se toho od něj očekávalo. Nikoho doposud nenapadlo zeptat se ho, co chce on. To přece vůbec nebylo důležité. On přece nemá právo na vlastní pocity, touhy, cíle. Je jejich nástroj, který je bude poslouchat. Byli si tím stoprocentně jistí. Selhání nepřicházelo v úvahu. Především si musel ujasnit, proč to celé dělá. Celé je to přeci pro vyšší dobro.
Kdykoliv to spojení někdo řekl, dělalo se mu na zvracení. Prý je to služba pro jiné. Proč se však měl namáhat, když ti jiní o ničem nevěděli? Když se nikdo nedozví, jak velkou službu že to lidstvu vlastně prokázal. Jak rád by těm nahoře jednou řekl ne. Pokaždé, když takhle přemýšlel, vzdouvala se v něm vlna vzdoru a odporu. Živě si dokázal představit jejich vyjevené tváře. A ještě živěji viděl tu otcovu, který byl jeho chováním zklamaný. To proto toho ještě nenechal. Kvůli otci. I když ho z celého srdce nenáviděl, stále v něm bylo cosi, co se mu chtělo zavděčit. Sám tomu pořádně nerozuměl, ale v jednom měl jasno - dokáže otci, že není takový budižkničemu, jak si to o něm papík celou dobu myslí. Vyhraje a na konci bude odcházet se vztyčenou hlavou.
Hřálo ho ono vědomí, že má stopu. Konečně se to celé zdálo k něčemu užitečné. Docvaklo mu to mnohem rychleji, než jim. Byl si jist, že je na správné cestě. Teď se prostě nemohl mýlit! Jen se ještě v pár věcech ujistí, dostane doznání přímo od zdroje a bude. Ještě chvíli se bude snažit, lhát a přetvařovat, bude hrát tuto hru a pak se konečně bude moci volně nadechnout. Bude volný. Odhodí tu masku a konečně ukáže pravou tvář.
Natáhl se na postel, ruce založil pod hlavu. Na chvíli se zadíval na svůj notebook na pracovním stole a zvažoval, zda by neměl ještě něco udělat. Nakonec usoudil, že by to bylo zbytečné. Proč se namáhat, když potřebné informace nikde nejsou? Prolezl snad všechno, párkrát se nelegálně napíchnul do tajných databází, ale stejně nic nenašel. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena a při tom vědět, že tam ta jehla není. Znal místo, kam se nepodával. Místo, které mělo přístup ke všemu. Místo, které by mu jeho jehlu bleskurychle našlo. To místo mělo jméno - otcův počítač.
Jakožto hlavní organizátor toho všeho měl otec plný přístup kamkoliv. Stačilo jen vystupovat pod jeho jménem, nebo říci, že je jeho syn a povolaní lidé jej vždy všude ochotně pustili. Poskytli mu veškeré materiály. Ve městě navíc měli dobrou pověst a ani nic netušící občan mu mile rád vyhověl.
K otcově počítači však stála jedna překážka - otec. Nechtěl za ním chodit a doprošovat se. Vedlo by to jen k dotěrným otázkám a on by tak přišel o svůj triumf. Tajně se na jeho počítač taky dostat nemohl. Přístup chránilo bezpečnostní heslo, které se každých čtyřiadvacet hodin měnilo podle pravidla, které znal jen jeden jediný člověk. I kdyby to heslo získal, jakmile by došlo ke změně, systém by se zastavil a on by musel zadat nový přístupový kód. Navíc by otec po otevření zjistil, že tam někdo byl. Vše by se po zadání hesla vrátilo tam, kde to bylo předtím, jakoby se nic nestalo.
Tyto a jiné překážky však musel překonat. Už jen kvůli sobě. Bude muset vymyslet jiný plán, jak se dostat k informacím. Nebyl to lehký úkol. Otec navíc sledoval každý jeho krok a nikterak se tomu netajil. Bylo mu upřímně jedno, jestli o tom on, jeho syn, ví. Že mu to nepřipadalo hloupé! Ani by se nedivil, kdyby ve svém pokoji narazil na nějaké skryté kamery.
Zrovna přemýšlel, jak by to zaopatřil, aby dostal přístup k materiálům na oddělení. Jen tak ho tam nikam nepustí, když byl jeho otec šéfem. Navíc by se o jeho jakékoliv akci okamžitě dozvěděl. Náhlé do pokoje vešla matka a oznámila mu, že s tím chce otec mluvit.
Neochotně se zvedl. Co od něj zase chce? Neměl na něj náladu, nechtěl se s ním bavit. Pomalu se šoural k jeho pracovně. Přede dveřmi se zastavil a zaťukal.
"Dále," ozvalo se zevnitř.
Vešel, posadil se na židli a vyčkával, co z jeho milovaného chlebodárce vyleze.
"Rád bych si s tebou pohovořil, Toshiro," začal Rokuro Midorikawa klidným hlasem.
"Provedl jsem snad něco?" zeptal se Toshiro.
"Ne, nic. Právě, že nic," zdůraznil otec poslední slovo.
Toshiro nechápal. Kam ten muž míří? Chce snad po něm zase něco? Kdyby ale něco chtěl, už by se dávno zeptal. Vyklopil by to hned, jen co by vešel do dveří jeho pracovny. "Nechápu, o čem to mluvíš," přiznal nakonec neochotně.
"Určitě víš, jak je naše práce důležitá…" spustil jeho otec náhle.
Mluvil k němu jako k pětiletému děcku. Okamžitě uhodl, kam jeho otec míří. Nedovolil si jej však přerušit.
"Snažíme se zajistit, aby byl tento svět bezpečnější," pokračoval otec v přednášce, "naší povinností je chránit. A před nedávnem jsme se dozvěděli o hrozbě, která je horší, než cokoliv jiného. V domnění, že mne nezklameš, jsem tebe pověřil tím nejdůležitějším úkolem v celé této záležitosti. Jak je tedy možné, že s tím nic neděláš?"
Poslední věta byla jasná výčitka. Potlačil v sobě ten hněv, který se v něm během otcovy řeči nahromadil a tiše odpověděl. "Snažím se-"
"Ale asi ne dost," skočil mu otec do řeči. "Řekni mi jedno. Jak to, že jsi nám ještě nepředstavil novou přítelkyni? Jak je možné, že své nápadnice odmítáš? Proč se o novém žáku na tvojí škole dozvídám od druhých? Proč?" Chvíli bylo ticho. Pak Rokuro pokračoval: "Jak si mám podle tebe vysvětlit, že se honíš za holkou, co o to ani nestojí? Co je na té Yagami tak zajímavého, že to nevidím?"
Takže o tom věděl. Nemělo cenu to před ním dál skrývat. Musí s pravdou ven. Stejně by k tomu dřív nebo později došlo. Už i jeho kamarádům bylo divné, že je stále bez holky.
"To… Já jen, že mě napadlo…" začal, ale nevěděl, jak pokračovat.
"Co?" otázal se ho otec s nadzvednutým obočím.Čekal na odpověď.
"Co když je to někdo, koho není vidět? Celou dobu jsem se zaměřoval jen na ty známější, ale pak mi to prostě nedalo. Začal jsem se rozhlížet a čistě náhodou jsem narazil na ni. Aby s to pochopil, Viola není jako ostatní holky…"
"Aha, takže pro tebe je to teď Viola?"
"Tati, prosím…"
"Dobře synu, pokračuj," vybídl jej otec a se sarkastický pohledem čekal na pokračování.
"Viola je jemná. Je to hodná holka, ale taky je dost ostražitá a nezkušená. Není lehký se k ní dostat. Upřímně, kdyby nechodila s Tatsuki na tréninky, vůbec bych si jí nevšiml."
"Jasně a proto se s ní teď taháš."
To je ale tupec, napadlo Toshira. V duchu svého otce proklínal. "Zklamal jsem tě někdy?" zkusil to odjinud.
"Právě teď to děláš, synu," odpověděl mu otec ve vší vážnosti.
"Dobře, tak… Selhal jsem někdy?" Tohle byla jiná otázka.
"Ne," připustil otec neochotně.
"Mám plán, věř mi."
Zírali si do očí. Rokuro je měl plné pochybností, Toshiro zase odhodlání. Když se otec dál k ničemu neměl, Toshiro se zvedl ze židle a beze slova odešel z místnosti.


"Tak jak pokračuje pátrání?" ozval se chladný hlas z telefonu.
"Zatím nic, ale už se tu pomalu začínám rozkoukávat."
"To není zrovna potěšující odpověď."
"Nejsem tady ani měsíc. Nemůžete ode mě čekat zázraky okamžitě," obořil se na pana neznámého kysele.
"Možná bych vám měl připomenout, proč to vlastně děláte."
Přeběhl mu mráz po zádech. "To nebude třeba."
"A co ten policajtskej spratek? Ví něco?"
"Nemá o ničem tušení. Ani mě nemá proč podezřívat."
"Dobře." Muž na druhé straně zavěsil.
Naštvaně schoval mobil do kapsy. Musel ho otravovat zrovna teď? S úsilím toho člověka dostal ze své hlavy. Teď se tím nesměl zaobírat. Měl práci.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nenci | Web | 24. ledna 2010 v 16:59 | Reagovat

Přečtěno, všechno co se přečíst dalo:) Trochu mě mrzí, že skoro vše vím dopředu...ale tak, vydržím to ne?:D ŘeJen něco závěrem, chováním je Tosh ale idiot, to ti řeknu! Ale stejně ho miluju, ťuťánka jednoho :D

2 Zmražená opice | Web | 24. ledna 2010 v 18:20 | Reagovat

Já jsem týden pryč a hned jsou tu dvě nové kapitoly :) Jdu si přečíst tu devatenáctku :)

3 evi | Web | 24. ledna 2010 v 18:30 | Reagovat

Super pokračování, tahle povídka je opravdu napínavá a navíc se mi hrozně líbí to prolínání světa dospělých, vražd a chladného kalkulu a světa jedné navenek obyčejné holky v jedné obyčejné škole. Ta Violina vize na WC byla dost děsivá, ale ještěže ji měla a že se pak stihla schovat! A ten závěr - nu, na Toshirovy motivy jsem vážně zvědavá! Tak jen pokračuj, už se moc těším na další dvacítku kapitol!:-)

4 Kitty | Web | 24. ledna 2010 v 19:10 | Reagovat

Tak jdu honem honem něco napsat. Poslední dvě kapitoly jsem vzala naráz a musím ještě jednou zopakovat, že ti závidim. Vydržíš u toho tak dlouho, to mě by to dávno začlo připadat pitomý a nechala bych toho.
Je to napínavý, hodně věcí nakousneš a schováváš. Připadá mi, žes od začátku nakousla spoustu věcí a žádnou ještě nedokončila.
Rve mi srdce, když se Viola s Leitem hádají :-D
Rve mi srdce, když Viola žvatlá zamilovaný věty o Toshirovi.
Těšim se na dalších dvacet kapitol.
Jedno mi ale řekni... Jak to děláš?

5 Zmražená opice | Web | 24. ledna 2010 v 19:31 | Reagovat

Hlásím, že jsem to přečetla :) Nejdřív jsem nepochopila, že se v té druhé části píše o Toshorovi, dokud ho tak otec neoslovil. Asi mám trošku delší vedení :)

6 Pistynka | Web | 24. ledna 2010 v 19:54 | Reagovat

Můj 1. dojem je, že druhou půlku kapitoly (dále od Violy) nechápu. :-) Doufám, že s dalšími kapitolami pochopím. Jinak super, že byla 20. tak rychle po 19.!! :-)

7 Awia | Web | 25. ledna 2010 v 17:00 | Reagovat

[1]: Nenci: Neodpovídala jsem ti už na tohleto. Mám dojem, že jo. Ale nějak tady svůj koment nenacházím. Asi to bylo na ajsku. No, ale i když toho víš něco dopředu, tak dost věcí ještě nevíš, takže si něco můžeš stejně užít. Třeba rozhovory a ták, které jsem ti stoprocentně neříkala, páč v tý době jsem je neměla vymyšlený. A Tosh není idiot. Je to můj chudáček maličkej. Ale na venek tak působí, to je asi pravda.  :-D

[3]: evi: Vidíš, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Pro mě to byla vždycky samozřejmost, že se tyhle dva světy střetávaly. Ale když teď o tom tak mluvíš... No jo, to máš pravdu. Navíc si teď na Yuuki bude dávat velkej pozor. Toshirovy motivy by byly na samostatnou knihu, ale třeba to někdy v příběhu celé objasním. Doufám, že moc lidí nezklamu, když řeknu, že v první knize to nebude... :-D Jo to já se taky těším. Hlavně abych přidávala o něco rychleji a všechno mi tak dlouho netrvalo.

[4]: Kitty: Hele, krizi jsem už taky měla. Jediný, čím jsem se uklidnila byl fakt, že to nenechám skončit jako všechny ty pitomý příběhy, v nichž jsem jisté věci viděla. Ale dál to rozebírat nebudu, páč bych prozrazovala.  :-P
No, první je o tom, že to celé začne. Spousta věcí v něm nebude zodpovězena. Některé dostanou odpověď až v poslední části. Ale několik málo věcí se vyřeší. Jiné problémy zase nastanou. Tohle je hlavně o tom, jak je pro Violu všechno nové a jak se do toho všeho dostala. Jak říkám, jsem pořád na začátku.
:-D Neboj, daj se dohromady.
Jo tak jako ... takový je život.
Já taky.
Na tohle ti neodpovím. Neznám odpověď. Ale jednou ji třeba najdu. Ale jedno vím. Prostě sednu a píšu.

[5]: Zmražená opice: Hlásím, že to vím. :D Hele, s tím si starosti nedělej. Právě proto jsem to tak napsala. Účel splněnen. Určitě to nedošlo víc lidem, ale ti se k tomu nepřiznali.  :-D

[6]: Pistynka: Taky se divím. Možná to bylo proto, že jsem měla chuť a nestálo mi nic moc v cestě. A že jsem se na tuhle kapitolu vážně těšila.  :-D Že nechápeš. Nevadí. Zkus napsat co přesně a třeba ti budu moct odpovědět bez prozrazení pozdějšího děje. :) Ono to má být záhadné a svým způsobem matoucí.

8 Nenci | Web | 26. ledna 2010 v 22:24 | Reagovat

A copka já mluvím o tomhle chování? Mou logiku bys asi nepochopila děvče....D

9 Kitty | Web | 27. ledna 2010 v 18:27 | Reagovat

[7]: Daj se do hromady? To by mě vážně zajímalo, jak :-D Protože z tohohle bych bruslit nechtěla... :-D

10 Polgara | Web | 27. ledna 2010 v 20:38 | Reagovat

To skoro začíná vypadat jako nějaká detektvika, krásně se ti tam prolínají ty pohledy jednotlivých postav, hlavně rozhovor Akimachiho a Smitha byl zajímavý, poté ta scénka na záchodcích. Viola si vážně projde peklem, než se tohle všechno vyřeší

11 Lai | E-mail | Web | 27. ledna 2010 v 20:52 | Reagovat

Krásný příběh... :-)

12 Awia | Web | 28. ledna 2010 v 22:59 | Reagovat

[8]: Nenci: To máš pravdu. Já bych toho nepochopila... já toho nechápu ... xD

[9]: Kitty: Tohle s čistým štítem prozradit můžu, protože to prohlašuju už dost dlouho. Ano, dají se dohromady. Jak přesně, tak to ještě ani já nevím...  :-D

[10]: Polgara: Detektivka? Proč? No jo a to jenom do konce prvního dílu. Šak počky, co jí čeká pak... chudák holka. xD

[11]: Lai: Díky.

13 Kaori | Web | 2. června 2010 v 16:52 | Reagovat

Abych pravdu řekla, chtěla jsem tě původně za tuhle kapitolu parádně sjet, ale... kruci holka, tys mi tak vyrazila dech, že nevím, co teď s těma smíšenýma pocitama a haldou otázek budu dělat! :D
Ten rozhovor Toshira a otce mě strašně zničil. Na jednu stranu se musím pousmát nad tím, jaká je jeho táta stíhačka a ten jeho super bezpečnostní systém v počítači chci! xD Pak mi připadalo divný, že se ho vyptává na holky a dokonce ho NABÁDÁ k tomu, aby z něho byl děvkař, a pak se diví tomu, že jeho syn se tahá s nějakou nickou //a to ví její jméno. Je to stíhačka, vždyť to říkám :D//. A pak Toshiro ještě mele o tom, jak je pro něho Viola nedosažitelná a jak ji má v oblibě... Takže to poukazuje na to, že to je přecijen sprostej děvkař, jenže tomu já nechci věřit! T.T Jenže abych to nějak zakončila - Je mi jasné, že bys tolik prostoru nevěnovala jenom zbytečnému tlachání, takže to má nějaký jiný význam. Důležitý význam a... Já to nechápu a asi mě to zabíjí! :D A něco mi říká, že Toshiro je taky hodně důležitý a že se tu snad rýsuje třetí strana? :) //pokud do toho motám ještě Leita, tak vlastně čtvrtá? Teda pokud něco nekutí se Společností...// A tím se dostáváme k Leitovi. Předpokládám, že poslední rozhovor je věnován jemu. Další věc, kterou netuším o co jde a co mě trápí! :D
Mělu tady slohy, které tě určitě nudí, ale já si to v tý hlavě nějak srovnat musím, promiň :D A abych byla upřímná, tenhle příběh mě vážně pohltil a to napětí, které stále udržuješ a otázky a témata, která nakousneš a necháš nezodpovězené viset ve vzduchu vytváří úžasnou atmosféru. Zbožňuji ten příběh x)
Ale abych se tu nerozplynula... musím tě trochu pokárat. Opět jde o Yuuki a Violu. Tedy o jejich vztah. Prostě mi to připadá moc americké a takové... "Hlavní hrdinka, mimochodem strašný outsider, řeší své spory se svou úhlavní nepřítelkyní, hvězdou třídy. Bohužel ona úžasná dívka má okolo sebe stále kolečko svých přisluhovaček, která hlavní hrdince dělají peklo ze života..." Víš, co tím myslím? Ale to, že celá ta násilná scéna byla jenom vize, mě příjemně šokovalo a můj kritický názor vcelku zmírnila x)

14 Awia | Web | 2. června 2010 v 17:29 | Reagovat

[13]: Kaori: Fajn, ke tvojí kritice jsem se už vyjadřovala. A přijímám ji, protože je na místě a upozorňuješ mě na věci, které ostatním zjevně nevadí, ale mě teď bijí jako pěst na oko. Částečně se stydím i za to, že jsem něco takového stvořila, ale co už... Však na to budu myslet. ;)
Jeho táta není stíhačka. On je prostě sprostej hajzl. A ano, máš pravdu, je to důležité. Hodně důležité. A má to svůj význam. Jaký, to však neprozradím. Ne, teď. Čtyři strany? Eh? Já vím jenom o třech a i tak je to docela komplikované, protože každá postava má své pohnutky proč dělá, co dělá. Vztahy jsou docela složité a pak taky ... vysvětlovat najednou by to ani nešlo. Asi se k tomu budeš muset pročíst. A ano, poslední rozhovor je věnovaný jemu.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.