close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - VIZE

19. ledna 2010 v 17:33 | katHys |  Blue Eyes

"Já to nechápu," rozhodila Tatuski rukama. "Co na něm vidíš? Vždyť přece víš, jakej je!" Nechápavě vrtěla hlavou. Jak se něco takového mohlo vůbec stát? Rozum jí nad tím zůstal stát.
"Neměli bychom knihu soudit pouze podle obalu."
"To vim taky, ale myslim, že názorné ukázky a dlouholeté sledování mluví za vše," opáčila kysele.
"Není takový, jak se o něm říká."
Tatsuki se zarazila.
"Co je?" zeptala se Viole nevinně.
Kamarádka ji popadla za ramena a pořádně s ní zatřásla. Viola nechápala, co se děje. Tatsuki se jí zadívala zpříma do očí. "Kdy se z tebe stala jedna z nich?" vydechla nakonec.
"Jedna z nich?" Viola zmateně nadzvedla jedno obočí.
"No z nich, z těch mnoha!" ukázala kolem sebe. "Těch slepejch a hloupejch paniček, co si myslej, že právě ony ho změněj. Z těch, co se už totálně zamotaly do jeho sítě."
"Počkej … to myslíš Toshira?" vydechla nevěřícně. Právě pochopila, o čem to tu Tatsuki celou dobu mluví. "Ale tak to přece není," pokusila se to kamarádce vysvětlit. "Jej sem měla čas ho lépe poznat. Prostě ještě nenarazil na tu pravou."
"Posloucháš se vůbec? Mluvíš úplně stejně jako jedna z těch slepic!" odfrkla Tatsuki znechuceně. "Žes měla čas ho poznat? Ne, to jen on měl čas ti oblbnout hlavu."
"Možná, že bys taky mohla odhodit předsudky a podívat se na něj z jiné stránky. Byla bys překvapená, jak je to milý a pozorný kluk," zkusila na to jít z jiné strany. Nepovedlo se. Tatsuki začala předstírat dávení.
"Violo, věř mi. Znám ho dýl něž ty. Nejdřív jsem to celý s Toshirem nebrala nijak vážně, protože jsem věděla, co si o něm myslíš, ale teď… Nevim, co si o tom myslet. Upřímně se začínám děsit, co dalšího z tebe vyleze. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty…" Pořád tomu odmítala uvěřit. Že by ze všech holek zrovna Viola… Ne, to přece nešlo! "Ublíží ti," zašeptala.
"To nemůžeš vědět."
"Nechci, abys pak vypadala jak ty všechny, co odkopl! Copak to nechápeš? Mně na tobě záleží. To už bych stokrát radši viděla, jak ses zabouchla do Leita. Sice o něm nikdo nic moc neví, ale aspoň to není děvkař."
Viola si povzdechla. Tatsuki byla ztracený případ. Té by to nevysvětlila ani za boha. A na Leita narážet taky zrovna nemusela. Zvlášť, když se právě vynořil zpoza rohu. Viola věděla, co musí udělat, a bylo jí upřímně jedno, že u toho bude i Yuuki, která se Leita poslední dobou držela jako ocásek.
"Leito, mohla bych s tebou na chvilku mluvit?"
Jmenovaný se na ni otočil. Sjel ji pohrdavým pohledem a ledově se zeptal: "Potřebuješ snad něco?"
"No já… Víš, zpátky k tomu pátku, já… Nemyslela jsem to tak." Nervózně polkla. Leito povytáhl obočí a čekal, co z ní vyleze. "Chtěla jsem ti jen říct, že-"
"Prosím tě pojď," vložila se do toho Yuuki a doslova se mu omotala kolem paže. "Ta než se vymáčkne, tak to potrvá rok."
Viola si její poznámky nevšímala. Podívala se na Leita s prosbou v očích. Rozhodnutí bylo na něm.
"Jestli chceš, tak běž," řekl směrem k Yuuki, "já si počkám, co z ní vyleze." Arogance z něj přímo vyzařovala. Viola zatnula zuby a nadechla se k pokračování.
"Tady jsi! Hledám tě snad celou věčnost. Včera sis něco zapomněla," ozvalo se znenadání za nimi.
"Eh, Toshiro…?"
Viola se zmateně podívala na Leita. Nechtěla, aby odešel. Ještě mu to nestihla říci. Zarazila se. Myslela si, že horší pohled by už na Leitovi vidět nemohla, ale to, co uviděla nyní, ji přesvědčilo o opaku. Na ni se díval pouze pohrdavě. V tom, jakým způsobem shlížel na Toshira, bylo něco víc. Byla to nenávist a zášť. Jeho pohled byl tak tvrdý a chladný až jí naskočila husí kůže. Náhle se mu přes obličej přehnal stín. Když se otočila zpět na Toshira, pochopila proč. Právě jí podával řetízek s křížkem na konci. Přesně ten řetízek, který jí k narozeninám věnoval Leito.
"Myslím, že tady už nemáme co dělat," prolomil Leito jedovatě ticho, chňapl Yuuki za ruku a táhl ji pryč. V momentě jim zmizeli z dohledu.
"Já už asi taky pudu," ozvala se Tatsuki z nenadání. "Nebudu rušit. Užijte si to."
Než se Viola vzpamatovala, stál tam s ní už jen Toshiro.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptal se a poškrábal se ve vlasech.
"Ne, to … neřeš," vydechla Viola, když se konečně zmohla na slovo.
V duchu si nadávala do všech pitomců. Ji si ta smůla snad vyhlídla. Jinak to už vážně nemohlo být možné. Takhle se sejít všichni najednou a v tak špatnou dobu… S díky řetízek od Toshira převzala. Úplně zapomněla, že si jej včera u něj před cvičením schovala. Aby jej neztratila, samozřejmě. Že jí ho Toshiro donesl vůbec nevadilo, ale vracet ho zrovna před Leitem?! Jistě, nebyla to jeho chyba. Od koho tu vzácnost dostala přece nevěděl.
Rychle se s Toshirem rozloučila a spěchala na francouzštinu. To zase bude…


Slečna Watanabe byla jako u vytržení. Leito právě vyprávěl o tom, jak u nich doma slavili Vánoce. "Slyšíte tu výslovnost? A ten přízvuk!" rozplývala se každou chvíli a Leitův výstup tak úspěšně rušila. Ten jí však nic neříkal. Vždy počkal, a když už dál nic neříkala, pokračoval s klidem dál.
Hodina se neuvěřitelně vlekla. Třída pomalu usínala. Do zvonění však zbývalo ještě celých patnáct minut. Když navíc Shiba hlasitě zachrápal, Watanabin pohár trpělivosti přetekl.
"Tak a už toho mám tak akorát dost!" spustila rozezleně a práskla rukou do stolu. I ti největší spáči se rázem probudili. "Celou hodinu mi tady spíte. Co já se tady vlastně snažím? Nebo chudák Lieto. Pamatujete si vůbec něco z toho jeho vyprávění? A pak se divím, proč máte tak špatné známky! Ale já to tak nenechám vážení. To si zapamatujte. Zítra si napíšeme na francouzské svátky malý testík."
Třídou to nesouhlasně zamručelo. Viola nechápala, co to do ní vjelo. Asi měla špatný den. S jejich známkami to nebylo vůbec tak hrozné a ona ospalost třídy, jako dnes, nastávala v jejích hodinách jen jednou za čas a to ještě velmi zřídka.
"Ale paní profesorko, zítra francouzštinu nemáme," ozvala se Luisa.
Watanabe se na ni naštvaně podívala. "No to je jedno. Tak příští hodinu. Teď si vás pěkně rozhodím do dvojic a za pět minut mi tu před tabulí každý sehrajete nějakou scénku."
Jakoby toho ten den nebylo dost, Viola skončila ve dvojici s Leitem. Když už nic, využila příležitosti a pokusila se mu to celé vysvětlit.
"Hele Leito, to s tím řetízkem…"
"Nemusíš se namáhat. Mě to nezajímá," skočil jí do řeči.
Co to? Okamžik se nevzmohla na slovo. Tahle reakce ji zarazila. Vydechla a začala znovu. "Podívej, tohle je nedorozumění…."
"Vážně?" uniklo mu sarkasticky. "Tak to si vážně rád poslechnu." Pohodlně se posadil a zkřížil ruce na prsou. Čekal, co z ní vyleze.
Viole se okamžitě jala příležitosti. Správně pochopila, že druhou šanci jen tak nedostane.
"Není to tak, jak vypadá," začala. "V pátek jsem to vážně přepískla. Ten řetízek se mi vážně líbí, děkuju."
"Proto jsi ho dala Toshirovi?"
Poznámku raději přešla bez komentáře. "Včera jsem šla do parku něco cvičit a Toshiro se mi nabídl, že mi pomůže. Bála jsem se, že se mi ten řetízek ztratí, tak jsem si ho u Toshira schovala a pak na něj prostě zapomněla. Nic víc v tom není."
Leito se na ni podíval s pozdviženým obočím. "Nic lepšího jsi nevymyslela?" zeptal se posléze.
Tímto jí doslova vrazil dech. "Ale … to přece…!"
"Nemusíš se namáhat vymýšlet další historky."
"Já si nic nevymýšlím!"
"No jasně, to ti mám jako věřit? Tohle by si vymyslel i totální idiot."
"Leito, prosím…"
"Nepros. Je to ubohý," usadil ji chladně.
"Co máš za problém?" vyjela na něj znenadání. Už ji štvalo, jak ji pořád nevěřil. Copak to bylo tak těžké pochopit? Naneštěstí se však ozvala poněkud hlasitěji, než chtěla.
"Ah, vidím, že slečna Yagami a pan Cartier už jsou nachystáni," všila si jich okamžitě Watanabe."Prosím, prostor před tabulí je jen váš," vyzvala je a pokynula jim, aby vystoupili před třídu.
Viola věděla, že to není zrovna dvakrát dobrá situace. Watanabe nebyla v dobrém rozpoložení a v ten moment by je byla schopná seřvat za cokoliv. Vlastní spíše ji, než Leita. Ten byl její hvězda. Nezbývalo nic jiného, než improvizovat. Leito jí to nijak neulehčoval. Čekal, až začne. Měla si to slíznout se vším všudy.
Pak ji to napadlo. Proč by si vlastně měla něco vymýšlet? Může přeci klidně dál pokračovat v hovoru. Watanabe nezadala o čem mají spolu mluvit.
"Je ne comprends vraiment pas pourquoi vous ne voulez pas avoir à expliquer," řekla překvapivě klidně. I když navenek působila naprosto vyrovnaně, stálo ji to velké úsilí. Uvnitř to vřelo v jako v natlakovaném hrnci, který se schyluje k výbuchu.
Slečna Watanabe na ni se zájmem upřela zrak. Takovýto začátek vůbec nečekala a zajímalo ji, co bude dál. Tázavě se podíval na Leita, který měl zřejmě pokračovat.
Leito překvapeně zamrkal. Upřemě jej pozorovala s výzvou v očích. Ta tichá dívka, co se vždycky držela stranou, do ničeho se nepletla a v podobných situacích se naprosto ztrácela, byla pryč. Jako by tam náhle stál někdo jiný. Nebyl jediný, kdo si toho všiml. Chtěl to celé projít v klidu a bez emocí. Rozhodl se jinak. Chce boj, má ho mít.
"Myslel jsem, že jsme s tímto tématem už skončili. Já tedy rozhodně," odvětil chladně perfektní francouzštinou, aby jim ukázal, že co se jazyka týče, nemůže se s tím měřit.
"Ale já ne," odsekla mu a mírně našpulila rty.
Všichni s napětím čekali, co bude dál. Třída si jejich představení užívala. Jen pár lidem došlo, že to, co vidí, rozhodně není jen hra. Tatsuki Violino chováni dost znepokojilo. Takhle svoji kamarádku ještě neviděla. Podobně na tom byla i Yuuki, avšak ona byla rozrušená něčím jiným. Nelíbilo se jí to. Ani trošku se jí to nelíbilo. Pocítila strach. Opět z ní po tolika letech vycítila konkurenci.
"Vážně nechápu, co na tom nedokážeš pochopit," pokračovala. "Nebo je to snad pro mužskou ješitnost příliš těžké, přiznat si pravdu?"
Leito zaťal obě ruce v pěst. Klouby mu zbělaly a nehty se mu zarývaly do dlaně. "Garce," procedil tiše skrz zuby, takže jej mohla slyšet jen ona. S úžasem na něj pohlédla. Znenadání vykřikl: "Pas comprendre. Rien!" U posledního slova mu přeskočil hlas.
"Ne? No tak mi to vysvětli. Já to totiž vážně nechápu," obrátila se na něj. Mluvila sice nahlas, ale stále v sobě nacházela špetku důstojnosti, která jí zabraňovala bouchnout tam jako on. "Nebo víš co, nenamáhej se. Mě už to stejně nezajímá. Myslela jsem si, že jsi jiný, ale asi jsem se spletla."
"To teda jo a pořádně. Jsme na tom dost podobně, víš? Vážně jsi jenom ubohá ukňouraná-"
Viola se už, už nadechovala, že mu do toho skočí. Z obličeje se jí vytratila veškerá barva. Nezrudla vzteky, ale přesto její pohár trpělivosti rázem přetekl. Leito zašel příliš daleko. Urážet ji nebude. Ani teď, ani nikdy jindy. Natož před celou třídou. Chtěla mu pěkně od plic říct, co si o něm myslí, ale slečna Watanabe rázem zasáhla.
"To už stačí," skočila Leitovi do řeči. "Myslím, že jste se předvedli víc než přesvědčivě. A teď si běžte oba sednout na svá místa. Hned!" dodala, když se ani jeden z nich neměl k odchodu.
Viola nakonec vyrazila jako první. Se vztyčenou hlavou došla ke své lavici, posadila se a ani jednou se na Leita neohlédla. To by jí ještě tak scházelo.
Slečna Watanabe si viditelně oddechla. "Další," řekla prostě. Nakonec se jedna dvojice dobrovolně zvedla a šla před tabuli. Nezdálo se však, že by je někdo vnímal. Většina třídy vstřebávala to, co před okamžikem viděla. Do konce hodiny v místnosti panovalo napětí. Každý to pocítil. Někteří po zvonění rádi utekli na chodbu. Viola po zbytek francouzštiny mlčela. V duchu nadávala sama sobě. Jak mohla být tak naivní? Jak?! Stěží zadržovala slzy hořkosti, které se jí draly do očí. Ty naivní huso! Spletla ses v něm a pořádně.

Kráčely pozvolna ulicí k Tatsukinu domovu. Viola věděla, že na to, co chystala, je její nejlepší kamarádka ideálním člověkem. Přesto byla celá nesvá, když ji o to žádala. Tatsuki byla jedináček, rodiče právě neměla doma, taktéž byla na takové věci dost praštěná a hlavně se nikdy moc nevyptávala. Ne, by ji to nezajímalo, ale pokud jí Viola naznačila, že se o tom nechce bavit, zklidnila se a za čas to pustila z hlavy. Byla taktní a rozhodně neměla potřebu roztrubovat okolí, co ty dvě spolu dělaly. Udrží tajemství, když ji o to Viola požádá.
"Já to nechápu," konstatovala Tatsuki ten den už po tolikáté.
"Co?" zeptala se Viola zmateně.
"No, všechno."
Tázavě se na kamarádku zadívala. Taky nic nechápala.
"Proč nám ten trénink zase odpad? Nepamatuju si, že by na to kdy Uzumaki tak kašlal. Pak si bude jenom stěžovat, že to musíme dohnat a flákáme se," stěžovala si. Hinata jí právě před chvílí volala, že dnes trénink opět není. Viola by ráda se svou kamarádkou sdílela křivdu a rozhořčení, ale nemohla. Popravdě se jí odpadnutí tréninku nesmírně hodilo. Čím víc času ty dvě měly samy pro sebe, tím lépe. Viola se tak navíc částečně uklidnila.
"Proč to chceš vlastně dělat?" vypálila Tatsuki znenadání.
"Je to jen takový experiment," odvětila Viola nevzrušeně.
"Hmm…"
Dál se k tomu ani jedna z nich nevyjadřovala. Mlčky šly vedle sebe a nechaly se unášet svým vlastním proudem myšlenek daleko od pozemského světa. Přešly poslední světelnou křižovatku, která jim stála v cestě k vysněnému cíli - jednomu z mnoha výškových domů na hlavní třídě, kde jsou dole obchody a v horních patrech pak obytné prostory.
Tatsuki odemkla první dveře budovy a přes matčinu soukromou zubní ordinaci provedla Violu do jejich bytu o patro výš. Vždy to takhle dělala, když byla ordinace zavřená. K hlavnímu vchodu by musela projít kolem kavárny, kde pro změnu pracoval její otec, a v neposlední řadě pak ještě kolem kuchyně, která zabírala značnou část prvního patra a bránila jí v poklidné cestě do jejich hnízdečka. Nikdo ze zdejších nepochyboval, že zrovna jejich byt je ten nejnešťastněji umístěný, ale když Tatsukini prarodiče zemřeli a byt pod nimi se uvolnil, matka si konečně mohla splnit dávný sen a otevřít si něco vlastního. Chození přes soukromé prostory kavárny byla daň, kterou museli zaplatit.
Rodina Namikawa nebyla bůh ví jak bohatá. Jejich byteček byl malý, ale útulný. Viola si doma nikdy nestěžovala na nedostatek místa, neboť věděla, v jak stísněných prostorách tito lidé bydlí. Přesto si nikdy nepřestala přát vlastní pokoj. Tatsuki měla své království jen sama pro sebe a rodiče plně respektovali její soukromí a klepali, než vstoupili. Avšak ani toto se neobešlo bez oběti, čímž byla absence ložnice rodičů v jejich třípokojovém bytě.
"Tak čím začnem?" tleskla Tatsuki nedočkavě rukama a otočila se na kamarádku. V pokoji měly vše připravené. Tatsuki dokonce zamkla a odpojila zvonek, aby je doopravdy nikdo nerušil.
"Tady," řekla Viola a podala jí oboustranně popsaný papír s různými instrukcemi. "Najdeš tam úplně všechno…"
Popisovala kamarádce, co přesně má v úmyslu. Tatsuki ji bedlivě poslouchala a připravovala se na to, co zanedlouho udělá. Poprvé v životě bude zkoušet hypnózu. Měla se na pozoru, neboť věděla, že i sebemenší chyba může mít fatální následky.
Viola k ní sice nebyla ve všem zcela upřímná, ale jádro problému popsala pravdivě. Potřebovala si něco ověřit. To, že to něco jsou její schopnosti, raději zatajila. Věděla, jaký je to risk, ale musela to zkusit. Plánovala, že se jí Tatsuki pokusí vyvolat vizi. Viola pochopila, že svou vizi může změnit, že s tím může něco udělat, ale za boha nechápala, jak ji přivolat. Neznala ten klíč, ten podnět, který uvede do chodu spouštěcí mechanismu a přivede ji o pár hodin dopředu. Doufala, že na to dnes přijde. Přála si to z celého srdce a v duchu se každou chvíli modlila, aby byla vyslyšena. Celý tento akt však měl nejedno úskalí: za prvé se musí dostat do té nejhlubší hypnózy, aby to vůbec k něčemu bylo. Pak ale nemá možnost sebe sama nějak kontrolovat. Neovlivní, co řekne, a ještě hůř, nebude si to vůbec pamatovat! Jakmile opustí přítomnost, bude to celé na Tatsuki. Částečně tomu byla Viola ráda, částečně se toho bála.
Ještě než začneme, slib mi něco," otočila se s prosbou na Tatsuki, aby se naposledy ujistila. "Slib mi, že se budeš vyptávat jen na to, co stojí na tomto papíru, a že nikdy nikomu neřekneš, co se tu odehrávalo."
"Na mou duši, na psí uši!" zavtipkovala Tatsuki, ale při pohledu na kamarádčinu tvář zvážněla. "Slibuju," ujistila Viola pevným hlasem.
Viola si konečně oddychla a dívky mohly začít. Tatsuki si ještě jednou pro jistotu prošla celý papír. Pokud jí na tom cokoliv připadalo zvláštní, nedávala to nijak najevo. Viola jí za to byla vděčná. Nad sestavováním otázek strávila spoustu času. Nebylo to zrovna lehké. Celé to musela zaonačit tak, aby se z toho sama něco dozvěděla a přitom Tatuski nepojala sebemenší podezření.
Tatsuki položila papír vedle sebe. "Fajn, takže se dívej na můj prst." Podle pokynů na papíře zvedla zdvižený ukazováček lehce nad úroveň očí. Snažila se trefit přibližně do předepsané vzdálenosti. Když usoudila, že takto je to správně, pokračovala: "Uvolni své smysly. Pěkně pomalu a zlehka. Pusť ven to napětí z tvého těla. Nech jej, aby kleslo pod tíhou gravitace. Už cítíš, jak všechen stres odchází. Jsem tady jen ty a já. Svět okolo přestává existovat…" V ten moment se již neudržela a vyprskla smíchy. Celá situace jí připadala vtipná a pohled na Violu byl přímo komický.
"Tatsuki!" vyjela na ni Viola podrážděně.
Další výbuch smíchu. Tentokrát to bylo nad Violinou opožděnou reakcí.
"Tohle je vážný. Pro tebe to možná nic není, ale pro mě to hodně znamená!" Viola byla vážně rozhořčená. Už to skoro bylo. Stačila jen chvilička a začaly by se jí zavírat oči.
"Jasně, jasně," uklidňovala ji Tatsuki. "Já jen, že mi to přinde strašně vtipný. Ale smát se můžu až potom," dodala, když si všimla Violina skeptického pohledu.
Začaly znovu. Tentokrát byla Tasuki jako vyměněná. Pomalu to ani nebyla ona. Vyjadřovala se precizně a s profesionálním klidem. Viole pomalu těžkly oči. Neexistovalo nic kromě Tatsukina prstu a jejího hlasu. Okolí zmizelo. Postupně malátněla a po Tatsukině příkazu, aby zavřela oči, tak učinila.

Poprvé za celou tu dobu ji polilo horku. Doposud to brala jako hru, ale nyní pochopila, že se jí doopravdy podařilo kamarádku zhypnotizovat. Nikdy si nemyslela, že by to mohlo vyjít. Mělo to být odpoledne, kdy něco bláznivého zkusí, pak si na to zanadávají a zbytek dne proklábosí. Plán ztroskotal a ona se teď musela mít na pozoru. Snažila se skrýt svou nervozitu. Popadla papír s poznámkami a rychle si jej přečetla. Co že to měla udělat teď? Bezděky si uvědomila, že pořád drží vztyčenou ruku se zdviženým ukazováčkem. Nechala ji klesnout a zřetelně se zeptala: "Violo, slyšíš mě?" Veškerou paniku v hlase s námahou potlačila.
"Ano," odpověděla klidně Viola. Oční víčka se jí při tom nepatrně zachvěla.
Tatsuki nervózně polkla a začala s prvními sugescemi: "Správně. Od teď se ponoř do své mysli. Vracíš se zpět v čase. Pátráš po vzpomínkách na jeden sen. Zdál se ti před časem. Byl čtvrtek a byl to sen o dvou mužích. Domlouvali se na strašném činu. Co to bylo za čin?"
"Byla to vražda," odvětila Viola okamžitě.
Tatsuki rychle kontrolovala odpověď s papírem, kde byly mimo jiné i Violiny předpokládané odpovědi. Když v závorce uviděla to slovo, přeběhl jí mráz po zádech.
"Ten den, co se ti to zdálo… Co jsi dělala, než jsi šla spát? Řekni mi o tom, o čem jsi přemýšlela, než jsi usnula."
"Dívala jsem se na zprávy, jestli tam náhodou nebude něco o další vraždě. Bála jsem se a málem jsem omdlela, když říkali, že někdo zemřel. Naštěstí to byla nějaké nehoda s únikem plynu. Když jsem zjistila, že se nic nestalo, běžela jsem rychle do koupelny, kde jsem si oddychla a umyla se. Pak jsem šla spát. V posteli jsem přemýšlela nad Leitem, protože to bylo divné, aby se o mě nějaký kluk zajímal a pak jsem opět přemítala o těch vraždách. Celé to bylo tak děsivé a bála jsem se, že se stane další. Dostala jsem strach, že by tentokrát mohl napadnout někoho blízkého a já bych tomu nezabránila. Potom jsem se přenesla na TO místo."
"Teď na ten den zapomeň. Jediné, na co se soustředíš, je ten sen. Jsi zpátky na TOM místě. Co vidíš?"
"Je už tma, ale stále jde částečně vidět. Jsou tam dva muži. Jeden sedí a druhý nervózně přechází. O něčem se spolu baví."
"Kde to je?"
"Stará továrna u parku. Třetí budova vpravo - bývalé skladiště."
"Kolikátého je?"
"Osmadvacátého října."
"Co dostanu zítra z testu?"
"Dva mínus."
Tatsuki se odtrhla od okna a svůj pohled upřela na kamarádku. Stále byla zhypnotizovaná. Opět na ni dolehla vážnost celé situace. Přestala na chvilku vnímat a … Sakra, na tohle se ptát neměla. Odbočila od tématu. Tuhle malou chybku před ní raději zatají. Podívala se do papíru a pokračovala v otázkách.
"Kolik je hodin?"
"Šest třicet pět."
Zapsala si odpověď a pokračovala dál. Seděla zády k hodinám a byla až příliš zaměstnaná svým úkolem, aby tuto informaci zkontrolovala. V ten moment si to neuvědomila, ale ve skutečnosti bylo o víc jak dvě hodiny dřív. Čtvrtá odbyla před necelými pěti minutami a Viole už dávno přestala cukat víčka.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miselle | Web | 19. ledna 2010 v 17:50 | Reagovat

Můj dojem?! Kruci, Leito, ty hajzle!!! (sorry, to si nemůžu nechat pro sebe) A to jeho rádoby tajemství ať si strčí za klobouk, když tak rád elegantní oblečení. On sám se nemá dobře, to neznamená že může ztežovat život i chudákovi Viole... Vždyť i nejvetší tupec by viděl, že to na něj nehraje a mohl ji alespon nechat na pokoji, když už s ní "nechce kamarádit"... Uhhh nebýt jistých indícií v podobě tvého proslovu bych Leita momentálně na místě uškrtila  :-D NIKDO mi nevymluví, že se chová jako sobecký, ublížený spratek. Horší než Uchiha, fakt že jo... Ale jinak moc pěkná kapitolka, nemužu se dočkat (ale fakt nemužu) pokračování.... Totiž... Hypnóza, zdá se mi, se zvrhla?

Tož, omlouvám se za tento dechberoucí komentář, jak teď nenávidím onoho francouzského spratka. Fakt mě nažhavil (ne v tom erotickém smyslu slova).

2 Kikulka | Web | 19. ledna 2010 v 18:01 | Reagovat

Nevím co mě na této kapitole tak zarazlo, ale nejspíš to bude rozhovor s Litem a Violou. Někdy jsem chtěla puknout smíchy někdy jim totálně vynadat. A na podobnou hypnotizaci chodil jeden můj příbuzný( hádej kdo je trochu na hlavu), prý ležel na vyhřívané posteli a ta hypnotizerka se ho na cosi ptala. Právě teď  mě to napadlo

3 Pistynka | Web | 19. ledna 2010 v 18:08 | Reagovat

Super. Krásná kapitola, jako vždy mi hrozně utekla. :-) Jsem ráda, že zase vystoupil Leito a moc doufám, že je zase brzo přivedeš k sobě. :-) To s tou známkou se mi moc líbí. :-D Fakt to funguje? že bych to zkusila na otázky v testu? :-D
No nic, piš piš rychle ať se brzy můžeme těšit z další kapitoly.

4 Nenci | 21. ledna 2010 v 13:00 | Reagovat

Já ti to nekomentovala? To je divné, ale jelikož nemám ted o volné hodině na ICTčku co dělat (je to divné já vím) tak ti k tomu něco napíšu.^^

Kapitola je to zajímavá, moc se mi líbí to popisování hodiny, to se fakt povedlo Aw.:) Už se moc těším na další díl, musíš ho napsat co nejdřív Awísku!:D

Jelikož jsi mě prosila, abych ti neodpovídala na tu otázku, tak odpovídat nebudu mno...*šíleně smutná*

5 awia | Web | 21. ledna 2010 v 16:53 | Reagovat

[1]: Miselle:  :-D Lieto se prostě vybarvil. Ale uprímně se to i mě zvrtlo. Tohle jsem ani v nejmenším nezamýšlela, ale nakonec se mi to hodí. Viola a Toshiro maj na chvilku volnou cestu. Jen jsem nepochopila, jaký proslov máš na mysli. Jako něco konkrétního, co jsem veřejně prohlásila na blogu, nebo něco, co víš jen ty a pár vyvolených? I když on se tak normálně nechová. Prostě je toho na něj dost. V nějaké pozdější kapitole plánuju malé nahlédnutí i k němu, nejen k Toshirovi. Nechi tu moc v komentářích prozravoat, ale jistý člověk na Leita dost tlačí. A navíc pak má ještě svou další "práci"... Ale chápu, že ho teď nemáš ráda.
:-D Vidím, že někdo umí číst mezi řádky. Dočteš se v další kapitole. Hned to tam bude, i když to možná někdo nepochopí, ale nevadí...  :-P

[2]: Kikulka:  :-D Žes mi to neřekla. Bych se mohla poptat na pár detailů, ale co už, teď to nepotřebuju. No, možná to bylo tím, možná ne. Každopádně se mi ten rozhovor zvrtl. Postavy si se mnou začínají dělat, co chtějí... sakra...

[3]: Pistynka: Děkuji. Nestačím se divit, jak to mívají někteří rychle přečtené. Prostě jen zírám. Zveřejním to a za cvhilku tu je komentář člověka, který to vážně četl. Nevím, ale pak mám dojem, že píšu hrozně krátké kapitoly pro uspokojení svých čtenářů a přitom mi to trvá šíleně dlouho ... co s tím budu dělat?!  :-D
Musím tě zklamat, ale tak to vážně nefunguje. Viola měla vidění, takže věděla, co bude mít Tat z testu. Smůla ... ale můžeš to vyzkoušet. Třeba máš nějaké skryté schopnosti. Jen si pamatuj, že já tě k tomu nepřemlouvala. Hypnóza se doma provádět nemá. Jako mezi laiky. Chápeš.

[4]: Nenci: Jak vidíš, tak ne. Ale teď jsi to právě udělala...  :-P

A co ty bys všechno nechtěla, hm..? No, ale už ji píšu, už ji píšu. Snad to budu mít rychleji, než jsem psala devatenáctku. Vážně to bude dvacátá? Vážně? To už jsem tak daleko? Nikdy by mě nenapadlo, že budu první díl psát ještě teď a nebudu ani v polovině! Haha.

No, ale chápeš proč, ne? Protože víš něco víc. Ale můžeš mi to napsat na qipu.  ;-)

6 Nenci | Web | 21. ledna 2010 v 16:56 | Reagovat

[5]: Ne, tu radost ti neudělám, radši si to nechám pěkně pro sebe:D Ale ano, chápu, sice je to obzvlášť divné, ale chápu to:D Já píšu devítku, a to je jedna moje kapitola čtvrtka jedný tvojí:D

7 Awia | Web | 23. ledna 2010 v 12:23 | Reagovat

[6]: Nenci: A pak kdo je tady zlý? I když já vlastně jsem a přiznávám to... :D Ty něco chápeš? Tak to teda klobouk dolů... No co, každý máme něco ... to se nedá srovnávat, chápeš. Přece jen já jsem Awia a ty jsi Nenci...  :-D

8 Polgara | Web | 23. ledna 2010 v 14:17 | Reagovat

Ha, sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu...dočteno, konečně  :-D Leitovi jsem chtěla po přečtení nafackovat, ta hypnóza byla podaná zajímavě.
Divím se, že se Tatsuki podařilo udržet vážnou tvář, na to jak se k tomu zpočátku stavěla, ale pěkné, vskutku velmi pěkné

9 Anyffe | Web | 24. ledna 2010 v 14:54 | Reagovat

upřímně, tohle je na mě moc. Včera jsem se vrátila z 'tak trochu jiný reality', jsem sama jako v tranzu a teď si čtu ještě tohle :D já se asi taky zhroutim tyvado... ale klasicky je to krásný, jenom... já být violou tak si na tu hypn'ozu vezmu ssebou kameru, abych se pak viděla :D
jo a btw, ten lay je krásnej, líběj se mi ty barvy :)

10 evi | Web | 24. ledna 2010 v 18:00 | Reagovat

Parádní kapitola!! Leito je blb, ale jsem i tak zvědavá, co pro tyhle dva chystáš dál - ještěže mám další kapitolu před sebou! A ta hypnóza byla vážně mrazivá!

11 Zmražená opice | Web | 24. ledna 2010 v 19:01 | Reagovat

Ta část s hypnozou je hodně zajímavá!
Akorát bys mohla někam napsat překlad k těm částem psaným ve francouzštině, musela jsem k tomu použít google překladač :)

12 Awia | Web | 25. ledna 2010 v 16:50 | Reagovat

[8]: Polgara:  :-D No vidíš, zvládla jsi to a snad jsi při tom neutrpěla žádnou újmu. To se cení. Máš bod.  ;-) Děkuji. No jako Leito je kapitola sama pro sebe. Chudák teď toho má moc, tak se mu není co divit, že takhle bouchl, ale to samozřejmě nikdo kromě mě a něj neví, takže ... Ale můžu tě ujistit, že je to pořád ten samý kluk, co na začátku.
Tatsuki pochopila, že je to pro Violu důležité. A pak taky ... když ji zhypnotizovala, tak už to bylo docela véžné.

[9]: Anyffe: Zhroutit, proč? Dyť se tam až zas tak moc nestalo.  :-D Tahle kapitola je oproti té následující pohádka. Procházka růžovým sadem. Hele, kamera nebyla po ruce.  :-P Tak neprovokuj.

[10]: evi: Trošku se nám to prohodilo co? Leito je teď blb a Toshiro hrdina. No kdo ví, jak to bude dál.

[11]: Zmražená opice: Děkuji. Jj, příště na to budu myslet. Ony to nejsou vlastně moc podstatné věty, aby si ti, co se francouzsky vůbec neučí, mohli hlavní téma přečíst hezky česky.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.