"Tatsuki, je mi to vážně moc, moc líto," omlouvala se Viola ten den již po sto padesáté. Dívky právě stály ve frontě na oběd. Tatsuki už hodnou chvíli kručelo v břiše. Naneštěstí pro mi se fronta záhadným způsobem nepohybovala. Už dvě minuty v ní stály na místě. Zažívala muka.
"Tak co se to tam sakra děje? Hejbete se nebo co?!" křikla Tatsuki na pár lidí před sebou, ale nic se nestalo. "Promiň, říkala jsi něco?" otočila se k Viole.
Viola zvedla oči v sloup. "Že se ti omlouvám a že je mi to líto," zopakovala svá slova. "Vybil se mi mobil. Snažila jsem se ti volat zpátky, ale ten křáp se mi hned zase vypl. Víš že je to šmejd…" Nikdy nebyla dobrá lhářka, ale tím, jak svou lež neustále opakovala, sama jí málem uvěřila. Zpočátku se na Tatsuki bála podívat, že by to možná poznala, ale teď jí s klidem hleděla do očí. "A pak mě ještě na chodbě zastavil Mashiro," pokračovala, "a chtěl se mnou probrat věci ohledně té písemky. Prý mu tam něco připadalo nejasné." Čekala, co jí k tomu kamarádka řekne.
Tatsuki si povzdechla. "Violo, nemusíš mi lhát."
Cože? Lhát? Takže to nakonec neříkala přesvědčivě?
"Z toho testu si měla čistou jedničku. Nic přeškrtnutého, nic podtrženého. Jak tě znám, tak jsi tam pro jistotu nacpala všechny kroky, co jsi kdy během počítání udělala a ještě jsi je stihla očíslovat. Já ten test viděla," vysvětlovala jí Tatsuki, jakoby říkala nějakému školkáčkovi, co se počůral do postýlky, že to přeci vůbec nevadí a nic se nestalo. "Je mi jasný, že jsi byla s Toshirem a ten záchod byl jen zástěrka," mrkla na ni.
O čem to…? Už, už otvírala pusu, že jí na to něco řekne, ale nakonec si to rozmyslela. Tatsuki ji pobaveně sledovala. Viola našpulila rty a mírně se na kamarádku zamračila. Vlastně… proč by jí to měla rozmlouvat? Toto byla dokonalá zástěrka, kterou si navíc Tatsuki sama vyvodila. Ať si myslí, co chce. Hlavní je, že se nedozví pravdu. Občas své kamarádce chtěla prozradit ono tajemství, ale nakonec si to vždy rozmyslela. Nebyla si jistá, jak by to přijala. A ze strachu, aby ji neztratila, mlčela.
"Fajn, odhalila jsi mě," rozhodila poraženě rukama.
"Bylo mi to hned jasný," řekla Tatsuki samolibě. Přesto v tom bylo ještě něco. Opovržení? Možná. Řada se konečně pohnula a Viola nad tím dál nepřemýšlela.
Oběda se téměř netkla. Nepamatovala si ani, co že to vlastně měla. Do úst dala sotva pár soust. Povětšinou se v talíři bezvědomky šťourala, nepřítomně hleděla oknem na školní dvůr a jen tak napůl vnímala Tatsukina slova. Pamatovala si, jak se kamarádka rozhořčovala nad nekonečnou řadou a rychlostí, kterou se pohybovala. Měla hlad. Potom jí vyprávěla nějakou historku z tréninku. Nebyla si jistá. Stoprocentně však uhodla, že v jedno kuse na někoho nadávala. Asi na Uzumakiho. Nebo ne?
Zaobírala se vlastními myšlenkami, která s Tatsukinými problému neměly pranic společného. Ještě ve frontě se neustále nervózně otáčela, když se zrovna Tatsuki neomlouvala. Yuukina slova jí pořád zněla v hlavě. Až ji najdu bez Tatsuki… Mrazilo ji, že to nedořekla. Udělala by snad to, co Viola předtím viděla? Yuuki jí tím vlastně dala varování, aniž by se sama musela nějak namáhat. Viola se jí bude vyhýbat a to velikým obloukem.
Celý den se Tatsuki držela jako klíště. Když ji na moment ztratila z dohledu, bylo zle. Tatsuki se nejspíš myslela, že tak chce Viola odčinit včerejšek. Nebo to možná ani nepostřehla. Nejspíš to nebylo neobvyklé, že ty dvě zůstávaly pořád spolu. Nejhorší byly okamžiky před začátkem hodiny, kdy sice stále kamarádce po boku, ale Yuukinu spalujícímu pohledu se vyhnout nedokázala. V těch málo okamžicích, kdy ze své mysli dokázala vytěsnit toho všudypřítomného strašáka, ji tížilo něco dalšího. Byl to její včerejší sen. Poslední vize. Trápilo ji, co viděla. Nevěděla, co si o tom má myslet. Byla by raději, kdyby se jí vůbec nic nezdálo. Stalo se však a ona tomu musela chtě nechtě čelit.
Toshiro. Co je vlastně zač? Ještě donedávna jej měla za toho typického idola z amerických komedií. Kluk, který je chytrý, pohotový, vtipný a krásný. To ale bylo všechno. Víc nic. Úžasný jen navenek, ale uvnitř prázdný. Každé dívce, s níž chodil, zlomil srdce. Dokonce i Yuuki, která se nechala co chvíli dušovat, že právě jim to vydrží. Každá si to myslela a každá nakonec plakala.
Proč by ona, Viola, měla být výjimkou? Občas uvažovala nad tím, zda jej i jiné dívky poznaly tak, jako ona. Zda i jim otevřel své nitro, ukázal druhou tvář. Tato otázka však měla zůstat nezodpovězena. Přece jen nebyl tak velký blázen, aby se jich zeptala. Dokud s ním nechodily, byly sokyně. Jakmile je podvedl, staly se z nich spřízněné duše. Oba tyto tábory však spojovala jedna věc - nenávist k té, s kterou právě chodil.
Přesto se však cítila výjimečná. Bylo snadné namlouvat si, že ho zná lépe. Že nahlédla pod povrch a mohla shlédnout spoustu emocí, které z něj dělaly člověka. Zranitelnou lidskou bytost. Znala opravdového Toshira? Ne. Otec po něm něco chtěl. A i když ji chránil a říkal o ní vesměs hezké věci, jeho slovům nevěřila. V kontextu to vyznívalo zvláštně. Jakoby se jí Toshiro nedvořil náhodou. Jako měl skrytý záměr. A pak tu byla jeho poslední slova. Mám plán, věř mi. Jaký plán? K čemu ho vůbec potřeboval? Jakou roli v tom hrála ona? Co když je to celé jen přetvářka? Kde vzít jistotu?
Náhle před ní stál člověk, kterého vůbec neznala. Bála se toho, že spolu dnes budou mluvit. Co však měla dělat? On byl jediným, kdo jí mohl pomoci při hledání biologických rodičů. Jedině on znal tohle malé tajemství. Náhle dostala strach. Strach z toho, že této vědomosti nějak zneužije. Použije její důvěřivost proti ní. V životě s tím měla plno zkušeností a nyní si byla jistá, že to tak také bude. Co by teď měla udělat? Ze všeho nejvíce by měla být opatrná. Mohla by se nějak pokusit zjistit Toshirovy úmysly. A kdyby mu dál nevěřila? Tak si něco vymyslí. I Tatsuki nakukala, že je ta hypnóza pro jeden výzkum, který dělá. Třeba by mu mohla říct něco podobného. Možná by jí to i uvěřil.
Z myšlenek ji vytrhl zvláštní pocit. Byl to snad nějaký druh šestého smyslu, neboť když se otočila ke vchodu do jídelny, přicházela právě Yuuki s celou svou partou.
"Vidíš ji, jak se producíruje?" odfrkla Tatsuki znechuceně. "Doufám, že den, kdy jí někdo vezme to její prvenství, brzy příjde."
"Teď bych nic neriskovala. Vypadá dost naštvaně," poznamenala Viola tiše, neboť přesně odhadla Tatsukiny úmysly.
"No jó, to máš pravdu. By mě zajímalo, co jí je."
"Mě ani ne,"
"Hm.. Přesvědčila jsi mě. Tak já po ní tu rýži nehodím."
Viola se pro sebe musela usmát. Tatsuki byla dost šílená na to, aby se s Yuuki dala do křížku. Za jiné situace by jí to nevadilo. Teď by to ale byla ona, kdo by si následky odnesl. O tom nepochybovala.
Yuuki se podívala jejich směrem. Viola se okamžitě otočila a předstírala, že něco hledá v tašce. Jak se tak přehrabovala její obsahem, uvědomila si, že tam něco chybí. "Ne…" vydechla stále nevěřícně.
"Co ne?" zeptala se Tatsuki.
"Sakra! Já… musím jít," řekla Viola a bleskurychle sesbírala svých pár švestek. Tácek s nesněženým jídlem nechala na stole. V ten moment jí bylo jedno, zda ji Yuuki chytí. Bylo jí toho jedno mnohem víc. Třeba i to, že tam nechala nejlepší kamarádku bez vysvětlení. Přímo vystřelila ke skříňkám. Za moment už byla oblečená a rychle kráčela směrem k domovu. V té chvíli měla v hlavě jen jediné - věci do sebeobrany, které byly úhledně poskládány v pokoji na židli.
Cestou do někoho vrazila. "Promiňte," řekla, aniž by se na neznámého otočila. Téměř okamžitě na něj zapomněla.
"Dávej přece pozor ženská!" houkl na ni postarší chlap a masíroval si bok, kam jej loktem vší silou trefila. Otočil se za ní a okamžitě jej upoutaly její dlouhé černé vlasy. Že by…? Ne, nemám dělat žádné hlouposti, upomenul se v duchu. Stejně by to nemělo cenu. Za okamžik zmizela v davu.
Neustále se ohlížela po ostatních. Byla celá nesvá a uvědomovala si, že to na ní musí být vidět. Pohledem rychle těkala z jednoho na druhého, a když se náhodou střetla s očima někoho jiného, okamžitě stočila zrak jiným směrem a nervozitou sotva dýchala. Dívá se na mě už dlouho? Ten jeho pohled byl divný, co když je to cvok? V mysli se jí rychle odehrávalo několik scénářů, z nich v tom nejnepravděpodobnějším na ni všichni skočili najednou. Dokonce i ta stařena, co vypadala, že se každým okamžikem sesype. Naopak v tom nejreálnějším ji jeden z těch mužů pronásledoval až před S-centrum, tam ji v parčíku napadl, odtáhl do křoví a… Dál už to odmítala domýšlet. Její myšlenky se k tomu však neustále vracely a celé to vrcholilo tím, že se ze zamaskovaného muže vyklubal Akimachi, který chtěl konečně dokončit to, co začal.
Křečovitě svírala pepřový sprej schovaný v kapse. Pochybovala, že by to ho v případě nouze dokázala použít. Dokonce byla schopná uvěřit i tak nepravděpodobné věci, že by lahvičku byla schopná sevřít ještě pevněji a ta by následně explodovala. S radostí by uvítala jakoukoliv společnost. Klidně i Toshira, jen aby nebyla sama. Hinata dnes nepřijde. To věděla jisté. Momentálně se cítila ještě hůř, než ten den, kdy tu takto postávala poprvé. A to měla oprávněný důvod k obavám, jelikož s sebou vezla značně vysokou částku.
Autobus k nim dokodrcal a oni nastoupili. Viola si sedla stranou od ostatních. Nestála o společnost ani jednoho z nich. Celou cestu cítila, jak ji pozorují. Pod tím náporem pohledů se scvrkávala. Možná to tak ani nebylo, ale ona se bála, že kdyby se otočila, doopravdy by se na ni dívali. Tahle cesta se jí vryla do paměti. Cesta úzkosti a strachu.
S radostí shledala, že před S-centrem vystupuje jako jediná. Za okamžik toho hořce litovala. Nikde ani živáčka a ona přesto cítila cizí pohled v zádech. Neustále se ohlížela, ale nikoho nenacházela. Špicovala uši, zda za sebou neuslyší cizí kroky. Kromě svých vlastních však žádné neslyšela. Na půli cesty přidala do kroku, ale pranic jí to nepomohlo. Znervózněla ještě víc. Panika se jí pomalu zmocňovala. Posledních pár metrů téměř utíkala. Udýchaná vběhla dovnitř a teprve ve známém prostředí plném lidí ji zaplavila úleva.
Ještě při vchodu do šaten slyšela, jak její splašené srdce bije jako na poplach. "Ahoj," pípla, aniž by se rozhlédla, kdo všechno je v místnosti. Okamžitě se vydala k lavičce a začala si chystat věci.
"Jé, ahoj Violo. Co se děje? Kdepak máš Hinatu?" zeptala se Sayu zvesela.
"Je nemocná," odbyla ji Viola krátce.
"Chudinka," politovala ji Sayu upřímně. "A co jí je? Doufám, že ji neskolila ta meningitida, co teď řádí. Slyšela jsem, že je to v některých oblastech fakt vážný. Tohle bych nikomu nepřála. Sestřenice ji měla a nebyla to žádná sranda. Normálně mi říkala…"
"Hinata má chřipku," skočila jí Viola netaktně do řeči, když už přestala vnímat, co Sayu říká.
Za sebou zaslechla opovržlivé odfrknutí. Nepatrně se pootočila a střetla se s Rininým chladným pohledem. Chvilku si hleděly do očí, dokud se Rin nepodívala jinam. Bylo jasné, že si o tom myslí svoje, ale doposud nic neřekla a jak se ukázalo, tak i nadále mlčela.
"Aha, tak to není zas tak vážný…"
"Říkala, že do týdne bude fit," odvětila Viola nevzrušeně. Sayino nadšení nijak nesdílela. Tento rozhovor jí byl spíše nepříjemný. Dnes jich docela dost chybělo a jediný, kdo mluvil, byla právě ona se Sayu. Oproti její nevinné upovídanosti působila Viola neurvale, chladně a nepřátelsky.
"Však chřipka není nijak hrozná, ne?" vložila se do hovoru Usagi. "Já ji párkrát přechodila a žiju."
"Přechodila?!" Sayu byla přímo zděšená. "Ale to je přece nebezpečný. Může ti to pak přejít v něco horšího. Uvědomuješ si, že máš při tom oslabenou imunitu? Navíc se ti to pak dýl léčí."
"Fakt? A to jsi neslyšela, že neléčená chřipka trvá 7 dní a léčená týden?" odvětila Usagi ironicky, ale stále s úsměvem. "Myslím, že to vyjde nastejno. Co ty, Violo, už jsi přechodila chřipku?"
Viola se právě převlékala a stočení hovoru směrem k ní ji mírně překvapilo. "Chřipku jsem sice nikdy nepřechodila, ale vždycky ji mývám začátkem zimy. Nemyslím, že to něco hrozného. Sestra třeba trpí na zápaly plic a to je podstatně vážnější," odpověděla popravdě.
"Vidíš," otočila se Usagi na Sayu.
"No jo, to je váš názor," přiznala Sayu poraženě. "Ještě, že to aspoň Viola léčí," dodala nakonec.
"Tak já du," zvedla se náhle Usagi a vyšla z šatny do sálu. Viola a Sayu ji následovaly. Viola si ani nevšimla, že Rin stačila z místnosti odejít ještě před nimi. V tělocvičně pak uviděly ještě Maiu a víc nikdo nepřišel. Chris taky nevypadal nijak nadšený faktem, že je jich jen pět.
Předstoupil před dívky a spráskl ruce. "Kde je zbytek?" zeptal se místo pozdravu.
"Hinata je nemocná," řekla Viola okamžitě.
"Cho musela k doktorovi," ozvala se Rin. "Říkala, že možná příjde na druhou hodinu."
"A Kimiko? Nevíte, co je s ní?"
Nikdo se neozýval. Nenašla se mezi nimi mrcha, která by Kimiko práskla a prozradila, jak se po skončení minulé hodiny nechala dušovat, že už sem nikdy nepřijde.
"Tak nic. Zdá se, že nás dneska bude o něco míň," povzdechl si Chris. "Jelikož Cho ještě možná příjde a nám by to pak pěkně vycházelo do páru," pokračoval Chris pevným hlasem cvičeného vojáka, "začneme nějakým tím povídáním. Podíváme se na napadení nožem. Byl už někdo z vás napaden nožem?"
Viola ztuhla. Nedávala na sobě nic znát a doufala, že se neprozradí. Zarazilo ji, jak se Chris zeptal. Nebyla to ani ironie, ani vtip. Díval se na ně se vší vážností a čekal, zda mu někdo odpoví.
"Ne? No smůla…" řekla jakoby jen tak mimochodem. Při pohledu na ty vyděšené žáby se musel usmát. "To byl vtip," mrkl na ně a hodina začala.
Po neveselém úvodu, kdy dívky úspěšně vyděsil neslavnými fakty a ujistil je, že se jedná o jedno z nejnebezpečnějších napadení vůbec, a téměř 99% případů končí zraněním, předvedl, kde všude může mít útočník svou zbraň ukrytou. Akimachi si vlastně nemohl vybrat lepší způsob zabíjení. Nože jsou všude volně dostupné. Malý nožík při tom ani nemusíte schovávat do kapsy. A jak už jednou bodnete, těžce zůstanete jen u jedné rány. Je přirozené pokračovat. Chris jim vysvětloval, jak je pošetilé se s někým takovým prát. Viola si v ten moment připadala jako naprostý idiot. Ale tady přece nešlo o její tašku, nebo o peníze. Šlo jí o život. Ten chlap ji chtěl prostě zabít. Co jiného mohla dělat? Uvědomila si, jaké měla štěstí, že z toho celého vyvázla jen s odřenými koleny.
Zdeptat dívky bylo snadné. Chris si to uvědomoval a právě proto jim začal vyprávět o jednom z nejrizikovějších druhů napadení. Ty holky nemohly tušit, že je to jen součástí jeho plánu, jak z nich udělat otrlejší bytosti. Potřeboval je zbavit strachu, a aby toho co nejúčinněji docílil, musel v nich strach vyvolat, aby se mu samy postavily. Taktéž je při svých hodinách nikdy moc nechválil. Popravdě je burezoval a nahlodával jejich sebevědomí. Později mu za to budou děkovat. Život není pohádka a jeho úkolem bylo je aspoň na jednu jeho část připravit.
Cho nepřišla. Po krátkém rozcvičení byla Viola zařazena do dvojice s Maiou. Dostávala od ní pořádně na frak, ale nevzdávala se. Věděla, že toho mají docela dost společného a když to Maia dokázala zvládnout, tak proč by ona, Viola, nemohla? Netušila, že za jejím odhodláním stojí taktéž Chris, který je všechny díky svému umu vyburcoval k lepším výkonům. Dal jim nový důvod, proč se snažit. Tohle byl test, kterým musela každá z nich projít, jinak nemělo cenu pokračovat dál.
Po skončení hodiny byla Viola víc než rozhořčená. Bude dál cvičit. Klidně i bez Toshira, když to bude nutné. Však ona si nějak poradí. A pak, pak tomu namyšlenému debilovi nakope ten jeho odporný zadek. Smázne mu ten úlisný úsměv z ksichtu. Ve svých představách Chrise porážela přesně tak, jak on ji v hodinách. Samozřejmě by si v případě vítězství neodpustila nějakou z těch jeho jedovatých poznámek, kterými na ni on rozhodně neplýtval. Ta noha byla moc nízko. Tenhle úder by nezabil ani komára. Tohle mě mělo jako zranit? Ta ironie, ten výsměch v jeho očích! Nejraději by mu dala pěstí přímo mezi oči. Nepochybovala však, že by se při tom pokusu spíš zranila ona sama, než aby Chrisovi vůbec něco udělala.
Převlečená byla během vteřiny, ale přesto se jí odcházet moc nechtělo. Na Toshira neměla náladu. Už si ani nevzpomínala, že ani ne před třemi hodinami by jeho přítomnost velice uvítala. Teď by se před ním ale mohla nějak prořeknout a to by nebylo dobré. Jak by mu vysvětlila, že ví o rozhovoru, který se ani neodehrál? Nebo odehrál? Nepamatovala si, že by z té své vize mohla vyvodit, kolik bylo hodin.
Ještě jednou překontrolovala své věci, aby mohla zamaskovat svou přítomnost. Opět se pohledem střetla s Rin. Jak ta holka mohla být tak chladná? Až teď si uvědomila, že ji nemá ráda. Že je jí protivná tím svým mlčením. Zatím toho k Viole moc nenamluvila a pokud už něco řekla, jasně z toho bylo cítit opovržení. Ale proč? Proč k ní Rin cítila takovou zášť? Viola jí přece nic neudělala. To už by raději snášela Yuukiny uštěpačné poznámky, než tohle opovržlivé mlčení.
Stejně odcházela jako první. Zdálo se, že ji chce Sayu doprovodit, a i když ji Viola měla ráda, nestála o její společnost. Nestála o žádnou společnost a musela se dost přemáhat, aby nevypadala otráveně, když se blížila k usmívajícímu se Toshirovi. Čekal na ni u S-centra přesně, jak se domluvili.
"Ahoj," pozdravil ji zvesela.
"Ahoj," prohodila mdle. Nadšení v sobě navodit nedokázala.
"Copak, špatný den?" hádal Toshiro podle její nálady.
"Tak nějak," odbyla ho krátce.
Chvíli kráčeli mlčky. Výborné Violo, tohle se ti moc nepovedlo. Jsi nenápadná jak černoch na Aljašce. Herečka z ní vážně nikdy nebude. Neuměla se tvářit, jakože se nic neděje. Dále si v duchu nadávala a zároveň se snažila vymyslet, jak z toho co nejrychleji vybruslit.
"Udělal jsem zas něco špatně?" zeptal se Toshiro znenadání.
"Ne, vážně ne," odvětila Viola pohodově. Možná až příliš rychle.
"Ne, vážně Violo. Co jsem provedl?"
Povzdechla si. "Nic Toshiro," ujistila ho, i když někde uvnitř v ní křičel hlásek přesný opak. "To… Chris," vydechla nakonec. Alespoň k něčemu jí bude ten chlap dobrý. "Dneska jsem tomu moc nedala. Pořád měl nějaké poznámky a to všechno jenom na mě."
"Ale no tak. To se ti jen zdá. Ještě párkrát to spolu procvičíme a ty pak budeš jednička," snažil se ji povzbudit. Natáhl k ní ruku, že ji obejme kolem ramen, ale ucukla. Zklamaně se stáhl zpátky.
"Začínám o tom pochybovat."
"Říkal jsem ti, že výsledky nepůjdou vidět hned. Dej tomu čas. Když to nezkusíš, nikdy nezjistíš, jestli to bude fungovat. A já věřím tomu, že bude," mrkl na ni.
"Když myslíš," připustila neochotně.
"Můžeme se do toho pustit hned zítra, jestli chceš."
Zítra? Překvapeně vzhlédla. "Myslela jsem, že máte trénink."
"Víš, jak to s Uzumakim chodí. Přesouvá si to jak chce. A i kdyby byl, tak co? Jednou by to bez mě přežili."
Vážně by kvůli ní oželil trénink, i když teď postoupili v lize? Nebo za tím bylo něco jiného? Už ji to nemohlo hřát. Cítila chlad, když to říkal. Nevěřila mu ani slovo. Neustále si opakovala, že se před ním musí mít na pozoru.
"Mimochodem, něco bych od tebe potřeboval."
Podezřívavě si jej měřila.
"Nedívej se na mě jak na vraha. Jde o to pátrání po tvých rodičích."
"Zjistil jsi něco?" vyletělo z ní nedočkavě. Ta přeměna byla téměř neuvěřitelná. Veškerá odměřenost byla ta tam. Plná napětí čekala, co řekne.
"Bohužel ne…"
Zklamaně si povzdechla.
"… ale vím, jak zjistit další stopu."
Pohlédla na něj s naději v očích.
"Nenašel jsem o tobě žádné údaje v místních nemocnicích," pokračoval dál. "Je docela možné, že jsi se nenarodila tady ve městě. Proto potřebuju tvůj rodný list."
"Rodný list? A co s ním chceš dělat?"
"Podívám se na místo narození. Pokud by to bylo možné, zjistím doma nemocnici, kde jsi se narodila. Pak už to bude snadné. Projedu si záznamy z nemocnice, poptám se personálu a třeba něco najdu." Říkal to tak, jako by to celé byla samozřejmost. "Jestli chceš, můžeš jít se mnou."
"Ne to ne. Rodiče by se pak ptali, co tam chci dělat," odmítla, ale z celého srdce si přála, aby jet mohla.
"No, tvoje věc. To se ale stane v případě, že něco najdu…"
"Počkej… Jak v případě, že něco najdu." Měla neblahé tušení, že ví, kam tím směřuje.
"Je docela možné, že v rodném listu bude uvedena některá z místních nemocnic. Ty ses tady ale nenarodila. To by znamenalo…"
"Nelegální obchod s dětmi?!" vyhrkla Viola dřív, než Toshiro stačil dokončit větu. "To nepřichází v úvahu. Ne u mých rodičů."
"To nemůžeš vědět," oponoval jí Toshiro.
"Ale můžu. Věř mi. Tihle lidé by něčeho takového nebyli schopni."
"Jak myslíš. S takovými případy se ale po celém světě doslechneš dnes a denně. Nebyli by ani první ani poslední," pokrčil rameny a dál se k tomu nevyjadřoval. Nechtěl se s ní hádat.
"Uvidíš, že by nic takového neudělali," odsekla Viola. Právě se rozhodla. Ten rodný list mu donese. Jen ať si to všechno zjistí. Ona tedy rozhodně nežije s podvodníky. Stejně jí to nedalo. "A co kdyby, čistě teoreticky, co kdyby to tak bylo?" zeptala se po chvíli.
"To by bylo o něco komplikovanější," přiznal Toshiro. "Nakonec by to mohlo dopadnout tak, že bychom se museli zeptat přímo nich."
Zeptat se jich? Něco takového nepřicházelo v úvahu. Stejně k tomu nikdy nedojde. Nebudou mít totiž důvod, aby něco takového vůbec kdy dělali.














