Leden 2010

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ - VENI, VIDI, VICI

31. ledna 2010 v 21:06 | katHys |  Blue Eyes

"Tatsuki, je mi to vážně moc, moc líto," omlouvala se Viola ten den již po sto padesáté. Dívky právě stály ve frontě na oběd. Tatsuki už hodnou chvíli kručelo v břiše. Naneštěstí pro mi se fronta záhadným způsobem nepohybovala. Už dvě minuty v ní stály na místě. Zažívala muka.
"Tak co se to tam sakra děje? Hejbete se nebo co?!" křikla Tatsuki na pár lidí před sebou, ale nic se nestalo. "Promiň, říkala jsi něco?" otočila se k Viole.
Viola zvedla oči v sloup. "Že se ti omlouvám a že je mi to líto," zopakovala svá slova. "Vybil se mi mobil. Snažila jsem se ti volat zpátky, ale ten křáp se mi hned zase vypl. Víš že je to šmejd…" Nikdy nebyla dobrá lhářka, ale tím, jak svou lež neustále opakovala, sama jí málem uvěřila. Zpočátku se na Tatsuki bála podívat, že by to možná poznala, ale teď jí s klidem hleděla do očí. "A pak mě ještě na chodbě zastavil Mashiro," pokračovala, "a chtěl se mnou probrat věci ohledně té písemky. Prý mu tam něco připadalo nejasné." Čekala, co jí k tomu kamarádka řekne.
Tatsuki si povzdechla. "Violo, nemusíš mi lhát."
Cože? Lhát? Takže to nakonec neříkala přesvědčivě?
"Z toho testu si měla čistou jedničku. Nic přeškrtnutého, nic podtrženého. Jak tě znám, tak jsi tam pro jistotu nacpala všechny kroky, co jsi kdy během počítání udělala a ještě jsi je stihla očíslovat. Já ten test viděla," vysvětlovala jí Tatsuki, jakoby říkala nějakému školkáčkovi, co se počůral do postýlky, že to přeci vůbec nevadí a nic se nestalo. "Je mi jasný, že jsi byla s Toshirem a ten záchod byl jen zástěrka," mrkla na ni.
O čem to…? Už, už otvírala pusu, že jí na to něco řekne, ale nakonec si to rozmyslela. Tatsuki ji pobaveně sledovala. Viola našpulila rty a mírně se na kamarádku zamračila. Vlastně… proč by jí to měla rozmlouvat? Toto byla dokonalá zástěrka, kterou si navíc Tatsuki sama vyvodila. Ať si myslí, co chce. Hlavní je, že se nedozví pravdu. Občas své kamarádce chtěla prozradit ono tajemství, ale nakonec si to vždy rozmyslela. Nebyla si jistá, jak by to přijala. A ze strachu, aby ji neztratila, mlčela.
"Fajn, odhalila jsi mě," rozhodila poraženě rukama.
"Bylo mi to hned jasný," řekla Tatsuki samolibě. Přesto v tom bylo ještě něco. Opovržení? Možná. Řada se konečně pohnula a Viola nad tím dál nepřemýšlela.
Oběda se téměř netkla. Nepamatovala si ani, co že to vlastně měla. Do úst dala sotva pár soust. Povětšinou se v talíři bezvědomky šťourala, nepřítomně hleděla oknem na školní dvůr a jen tak napůl vnímala Tatsukina slova. Pamatovala si, jak se kamarádka rozhořčovala nad nekonečnou řadou a rychlostí, kterou se pohybovala. Měla hlad. Potom jí vyprávěla nějakou historku z tréninku. Nebyla si jistá. Stoprocentně však uhodla, že v jedno kuse na někoho nadávala. Asi na Uzumakiho. Nebo ne?
Zaobírala se vlastními myšlenkami, která s Tatsukinými problému neměly pranic společného. Ještě ve frontě se neustále nervózně otáčela, když se zrovna Tatsuki neomlouvala. Yuukina slova jí pořád zněla v hlavě. Až ji najdu bez Tatsuki… Mrazilo ji, že to nedořekla. Udělala by snad to, co Viola předtím viděla? Yuuki jí tím vlastně dala varování, aniž by se sama musela nějak namáhat. Viola se jí bude vyhýbat a to velikým obloukem.
Celý den se Tatsuki držela jako klíště. Když ji na moment ztratila z dohledu, bylo zle. Tatsuki se nejspíš myslela, že tak chce Viola odčinit včerejšek. Nebo to možná ani nepostřehla. Nejspíš to nebylo neobvyklé, že ty dvě zůstávaly pořád spolu. Nejhorší byly okamžiky před začátkem hodiny, kdy sice stále kamarádce po boku, ale Yuukinu spalujícímu pohledu se vyhnout nedokázala. V těch málo okamžicích, kdy ze své mysli dokázala vytěsnit toho všudypřítomného strašáka, ji tížilo něco dalšího. Byl to její včerejší sen. Poslední vize. Trápilo ji, co viděla. Nevěděla, co si o tom má myslet. Byla by raději, kdyby se jí vůbec nic nezdálo. Stalo se však a ona tomu musela chtě nechtě čelit.
Toshiro. Co je vlastně zač? Ještě donedávna jej měla za toho typického idola z amerických komedií. Kluk, který je chytrý, pohotový, vtipný a krásný. To ale bylo všechno. Víc nic. Úžasný jen navenek, ale uvnitř prázdný. Každé dívce, s níž chodil, zlomil srdce. Dokonce i Yuuki, která se nechala co chvíli dušovat, že právě jim to vydrží. Každá si to myslela a každá nakonec plakala.
Proč by ona, Viola, měla být výjimkou? Občas uvažovala nad tím, zda jej i jiné dívky poznaly tak, jako ona. Zda i jim otevřel své nitro, ukázal druhou tvář. Tato otázka však měla zůstat nezodpovězena. Přece jen nebyl tak velký blázen, aby se jich zeptala. Dokud s ním nechodily, byly sokyně. Jakmile je podvedl, staly se z nich spřízněné duše. Oba tyto tábory však spojovala jedna věc - nenávist k té, s kterou právě chodil.
Přesto se však cítila výjimečná. Bylo snadné namlouvat si, že ho zná lépe. Že nahlédla pod povrch a mohla shlédnout spoustu emocí, které z něj dělaly člověka. Zranitelnou lidskou bytost. Znala opravdového Toshira? Ne. Otec po něm něco chtěl. A i když ji chránil a říkal o ní vesměs hezké věci, jeho slovům nevěřila. V kontextu to vyznívalo zvláštně. Jakoby se jí Toshiro nedvořil náhodou. Jako měl skrytý záměr. A pak tu byla jeho poslední slova. Mám plán, věř mi. Jaký plán? K čemu ho vůbec potřeboval? Jakou roli v tom hrála ona? Co když je to celé jen přetvářka? Kde vzít jistotu?
Náhle před ní stál člověk, kterého vůbec neznala. Bála se toho, že spolu dnes budou mluvit. Co však měla dělat? On byl jediným, kdo jí mohl pomoci při hledání biologických rodičů. Jedině on znal tohle malé tajemství. Náhle dostala strach. Strach z toho, že této vědomosti nějak zneužije. Použije její důvěřivost proti ní. V životě s tím měla plno zkušeností a nyní si byla jistá, že to tak také bude. Co by teď měla udělat? Ze všeho nejvíce by měla být opatrná. Mohla by se nějak pokusit zjistit Toshirovy úmysly. A kdyby mu dál nevěřila? Tak si něco vymyslí. I Tatsuki nakukala, že je ta hypnóza pro jeden výzkum, který dělá. Třeba by mu mohla říct něco podobného. Možná by jí to i uvěřil.
Z myšlenek ji vytrhl zvláštní pocit. Byl to snad nějaký druh šestého smyslu, neboť když se otočila ke vchodu do jídelny, přicházela právě Yuuki s celou svou partou.
"Vidíš ji, jak se producíruje?" odfrkla Tatsuki znechuceně. "Doufám, že den, kdy jí někdo vezme to její prvenství, brzy příjde."
"Teď bych nic neriskovala. Vypadá dost naštvaně," poznamenala Viola tiše, neboť přesně odhadla Tatsukiny úmysly.
"No jó, to máš pravdu. By mě zajímalo, co jí je."
"Mě ani ne,"
"Hm.. Přesvědčila jsi mě. Tak já po ní tu rýži nehodím."
Viola se pro sebe musela usmát. Tatsuki byla dost šílená na to, aby se s Yuuki dala do křížku. Za jiné situace by jí to nevadilo. Teď by to ale byla ona, kdo by si následky odnesl. O tom nepochybovala.
Yuuki se podívala jejich směrem. Viola se okamžitě otočila a předstírala, že něco hledá v tašce. Jak se tak přehrabovala její obsahem, uvědomila si, že tam něco chybí. "Ne…" vydechla stále nevěřícně.
"Co ne?" zeptala se Tatsuki.
"Sakra! Já… musím jít," řekla Viola a bleskurychle sesbírala svých pár švestek. Tácek s nesněženým jídlem nechala na stole. V ten moment jí bylo jedno, zda ji Yuuki chytí. Bylo jí toho jedno mnohem víc. Třeba i to, že tam nechala nejlepší kamarádku bez vysvětlení. Přímo vystřelila ke skříňkám. Za moment už byla oblečená a rychle kráčela směrem k domovu. V té chvíli měla v hlavě jen jediné - věci do sebeobrany, které byly úhledně poskládány v pokoji na židli.
Cestou do někoho vrazila. "Promiňte," řekla, aniž by se na neznámého otočila. Téměř okamžitě na něj zapomněla.
"Dávej přece pozor ženská!" houkl na ni postarší chlap a masíroval si bok, kam jej loktem vší silou trefila. Otočil se za ní a okamžitě jej upoutaly její dlouhé černé vlasy. Že by…? Ne, nemám dělat žádné hlouposti, upomenul se v duchu. Stejně by to nemělo cenu. Za okamžik zmizela v davu.

Neustále se ohlížela po ostatních. Byla celá nesvá a uvědomovala si, že to na ní musí být vidět. Pohledem rychle těkala z jednoho na druhého, a když se náhodou střetla s očima někoho jiného, okamžitě stočila zrak jiným směrem a nervozitou sotva dýchala. Dívá se na mě už dlouho? Ten jeho pohled byl divný, co když je to cvok? V mysli se jí rychle odehrávalo několik scénářů, z nich v tom nejnepravděpodobnějším na ni všichni skočili najednou. Dokonce i ta stařena, co vypadala, že se každým okamžikem sesype. Naopak v tom nejreálnějším ji jeden z těch mužů pronásledoval až před S-centrum, tam ji v parčíku napadl, odtáhl do křoví a… Dál už to odmítala domýšlet. Její myšlenky se k tomu však neustále vracely a celé to vrcholilo tím, že se ze zamaskovaného muže vyklubal Akimachi, který chtěl konečně dokončit to, co začal.
Křečovitě svírala pepřový sprej schovaný v kapse. Pochybovala, že by to ho v případě nouze dokázala použít. Dokonce byla schopná uvěřit i tak nepravděpodobné věci, že by lahvičku byla schopná sevřít ještě pevněji a ta by následně explodovala. S radostí by uvítala jakoukoliv společnost. Klidně i Toshira, jen aby nebyla sama. Hinata dnes nepřijde. To věděla jisté. Momentálně se cítila ještě hůř, než ten den, kdy tu takto postávala poprvé. A to měla oprávněný důvod k obavám, jelikož s sebou vezla značně vysokou částku.
Autobus k nim dokodrcal a oni nastoupili. Viola si sedla stranou od ostatních. Nestála o společnost ani jednoho z nich. Celou cestu cítila, jak ji pozorují. Pod tím náporem pohledů se scvrkávala. Možná to tak ani nebylo, ale ona se bála, že kdyby se otočila, doopravdy by se na ni dívali. Tahle cesta se jí vryla do paměti. Cesta úzkosti a strachu.
S radostí shledala, že před S-centrem vystupuje jako jediná. Za okamžik toho hořce litovala. Nikde ani živáčka a ona přesto cítila cizí pohled v zádech. Neustále se ohlížela, ale nikoho nenacházela. Špicovala uši, zda za sebou neuslyší cizí kroky. Kromě svých vlastních však žádné neslyšela. Na půli cesty přidala do kroku, ale pranic jí to nepomohlo. Znervózněla ještě víc. Panika se jí pomalu zmocňovala. Posledních pár metrů téměř utíkala. Udýchaná vběhla dovnitř a teprve ve známém prostředí plném lidí ji zaplavila úleva.
Ještě při vchodu do šaten slyšela, jak její splašené srdce bije jako na poplach. "Ahoj," pípla, aniž by se rozhlédla, kdo všechno je v místnosti. Okamžitě se vydala k lavičce a začala si chystat věci.
"Jé, ahoj Violo. Co se děje? Kdepak máš Hinatu?" zeptala se Sayu zvesela.
"Je nemocná," odbyla ji Viola krátce.
"Chudinka," politovala ji Sayu upřímně. "A co jí je? Doufám, že ji neskolila ta meningitida, co teď řádí. Slyšela jsem, že je to v některých oblastech fakt vážný. Tohle bych nikomu nepřála. Sestřenice ji měla a nebyla to žádná sranda. Normálně mi říkala…"
"Hinata má chřipku," skočila jí Viola netaktně do řeči, když už přestala vnímat, co Sayu říká.
Za sebou zaslechla opovržlivé odfrknutí. Nepatrně se pootočila a střetla se s Rininým chladným pohledem. Chvilku si hleděly do očí, dokud se Rin nepodívala jinam. Bylo jasné, že si o tom myslí svoje, ale doposud nic neřekla a jak se ukázalo, tak i nadále mlčela.
"Aha, tak to není zas tak vážný…"
"Říkala, že do týdne bude fit," odvětila Viola nevzrušeně. Sayino nadšení nijak nesdílela. Tento rozhovor jí byl spíše nepříjemný. Dnes jich docela dost chybělo a jediný, kdo mluvil, byla právě ona se Sayu. Oproti její nevinné upovídanosti působila Viola neurvale, chladně a nepřátelsky.
"Však chřipka není nijak hrozná, ne?" vložila se do hovoru Usagi. "Já ji párkrát přechodila a žiju."
"Přechodila?!" Sayu byla přímo zděšená. "Ale to je přece nebezpečný. Může ti to pak přejít v něco horšího. Uvědomuješ si, že máš při tom oslabenou imunitu? Navíc se ti to pak dýl léčí."
"Fakt? A to jsi neslyšela, že neléčená chřipka trvá 7 dní a léčená týden?" odvětila Usagi ironicky, ale stále s úsměvem. "Myslím, že to vyjde nastejno. Co ty, Violo, už jsi přechodila chřipku?"
Viola se právě převlékala a stočení hovoru směrem k ní ji mírně překvapilo. "Chřipku jsem sice nikdy nepřechodila, ale vždycky ji mývám začátkem zimy. Nemyslím, že to něco hrozného. Sestra třeba trpí na zápaly plic a to je podstatně vážnější," odpověděla popravdě.
"Vidíš," otočila se Usagi na Sayu.
"No jo, to je váš názor," přiznala Sayu poraženě. "Ještě, že to aspoň Viola léčí," dodala nakonec.
"Tak já du," zvedla se náhle Usagi a vyšla z šatny do sálu. Viola a Sayu ji následovaly. Viola si ani nevšimla, že Rin stačila z místnosti odejít ještě před nimi. V tělocvičně pak uviděly ještě Maiu a víc nikdo nepřišel. Chris taky nevypadal nijak nadšený faktem, že je jich jen pět.
Předstoupil před dívky a spráskl ruce. "Kde je zbytek?" zeptal se místo pozdravu.
"Hinata je nemocná," řekla Viola okamžitě.
"Cho musela k doktorovi," ozvala se Rin. "Říkala, že možná příjde na druhou hodinu."
"A Kimiko? Nevíte, co je s ní?"
Nikdo se neozýval. Nenašla se mezi nimi mrcha, která by Kimiko práskla a prozradila, jak se po skončení minulé hodiny nechala dušovat, že už sem nikdy nepřijde.
"Tak nic. Zdá se, že nás dneska bude o něco míň," povzdechl si Chris. "Jelikož Cho ještě možná příjde a nám by to pak pěkně vycházelo do páru," pokračoval Chris pevným hlasem cvičeného vojáka, "začneme nějakým tím povídáním. Podíváme se na napadení nožem. Byl už někdo z vás napaden nožem?"
Viola ztuhla. Nedávala na sobě nic znát a doufala, že se neprozradí. Zarazilo ji, jak se Chris zeptal. Nebyla to ani ironie, ani vtip. Díval se na ně se vší vážností a čekal, zda mu někdo odpoví.
"Ne? No smůla…" řekla jakoby jen tak mimochodem. Při pohledu na ty vyděšené žáby se musel usmát. "To byl vtip," mrkl na ně a hodina začala.

Po neveselém úvodu, kdy dívky úspěšně vyděsil neslavnými fakty a ujistil je, že se jedná o jedno z nejnebezpečnějších napadení vůbec, a téměř 99% případů končí zraněním, předvedl, kde všude může mít útočník svou zbraň ukrytou. Akimachi si vlastně nemohl vybrat lepší způsob zabíjení. Nože jsou všude volně dostupné. Malý nožík při tom ani nemusíte schovávat do kapsy. A jak už jednou bodnete, těžce zůstanete jen u jedné rány. Je přirozené pokračovat. Chris jim vysvětloval, jak je pošetilé se s někým takovým prát. Viola si v ten moment připadala jako naprostý idiot. Ale tady přece nešlo o její tašku, nebo o peníze. Šlo jí o život. Ten chlap ji chtěl prostě zabít. Co jiného mohla dělat? Uvědomila si, jaké měla štěstí, že z toho celého vyvázla jen s odřenými koleny.
Zdeptat dívky bylo snadné. Chris si to uvědomoval a právě proto jim začal vyprávět o jednom z nejrizikovějších druhů napadení. Ty holky nemohly tušit, že je to jen součástí jeho plánu, jak z nich udělat otrlejší bytosti. Potřeboval je zbavit strachu, a aby toho co nejúčinněji docílil, musel v nich strach vyvolat, aby se mu samy postavily. Taktéž je při svých hodinách nikdy moc nechválil. Popravdě je burezoval a nahlodával jejich sebevědomí. Později mu za to budou děkovat. Život není pohádka a jeho úkolem bylo je aspoň na jednu jeho část připravit.
Cho nepřišla. Po krátkém rozcvičení byla Viola zařazena do dvojice s Maiou. Dostávala od ní pořádně na frak, ale nevzdávala se. Věděla, že toho mají docela dost společného a když to Maia dokázala zvládnout, tak proč by ona, Viola, nemohla? Netušila, že za jejím odhodláním stojí taktéž Chris, který je všechny díky svému umu vyburcoval k lepším výkonům. Dal jim nový důvod, proč se snažit. Tohle byl test, kterým musela každá z nich projít, jinak nemělo cenu pokračovat dál.
Po skončení hodiny byla Viola víc než rozhořčená. Bude dál cvičit. Klidně i bez Toshira, když to bude nutné. Však ona si nějak poradí. A pak, pak tomu namyšlenému debilovi nakope ten jeho odporný zadek. Smázne mu ten úlisný úsměv z ksichtu. Ve svých představách Chrise porážela přesně tak, jak on ji v hodinách. Samozřejmě by si v případě vítězství neodpustila nějakou z těch jeho jedovatých poznámek, kterými na ni on rozhodně neplýtval. Ta noha byla moc nízko. Tenhle úder by nezabil ani komára. Tohle mě mělo jako zranit? Ta ironie, ten výsměch v jeho očích! Nejraději by mu dala pěstí přímo mezi oči. Nepochybovala však, že by se při tom pokusu spíš zranila ona sama, než aby Chrisovi vůbec něco udělala.
Převlečená byla během vteřiny, ale přesto se jí odcházet moc nechtělo. Na Toshira neměla náladu. Už si ani nevzpomínala, že ani ne před třemi hodinami by jeho přítomnost velice uvítala. Teď by se před ním ale mohla nějak prořeknout a to by nebylo dobré. Jak by mu vysvětlila, že ví o rozhovoru, který se ani neodehrál? Nebo odehrál? Nepamatovala si, že by z té své vize mohla vyvodit, kolik bylo hodin.
Ještě jednou překontrolovala své věci, aby mohla zamaskovat svou přítomnost. Opět se pohledem střetla s Rin. Jak ta holka mohla být tak chladná? Až teď si uvědomila, že ji nemá ráda. Že je jí protivná tím svým mlčením. Zatím toho k Viole moc nenamluvila a pokud už něco řekla, jasně z toho bylo cítit opovržení. Ale proč? Proč k ní Rin cítila takovou zášť? Viola jí přece nic neudělala. To už by raději snášela Yuukiny uštěpačné poznámky, než tohle opovržlivé mlčení.
Stejně odcházela jako první. Zdálo se, že ji chce Sayu doprovodit, a i když ji Viola měla ráda, nestála o její společnost. Nestála o žádnou společnost a musela se dost přemáhat, aby nevypadala otráveně, když se blížila k usmívajícímu se Toshirovi. Čekal na ni u S-centra přesně, jak se domluvili.
"Ahoj," pozdravil ji zvesela.
"Ahoj," prohodila mdle. Nadšení v sobě navodit nedokázala.
"Copak, špatný den?" hádal Toshiro podle její nálady.
"Tak nějak," odbyla ho krátce.
Chvíli kráčeli mlčky. Výborné Violo, tohle se ti moc nepovedlo. Jsi nenápadná jak černoch na Aljašce. Herečka z ní vážně nikdy nebude. Neuměla se tvářit, jakože se nic neděje. Dále si v duchu nadávala a zároveň se snažila vymyslet, jak z toho co nejrychleji vybruslit.
"Udělal jsem zas něco špatně?" zeptal se Toshiro znenadání.
"Ne, vážně ne," odvětila Viola pohodově. Možná až příliš rychle.
"Ne, vážně Violo. Co jsem provedl?"
Povzdechla si. "Nic Toshiro," ujistila ho, i když někde uvnitř v ní křičel hlásek přesný opak. "To… Chris," vydechla nakonec. Alespoň k něčemu jí bude ten chlap dobrý. "Dneska jsem tomu moc nedala. Pořád měl nějaké poznámky a to všechno jenom na mě."
"Ale no tak. To se ti jen zdá. Ještě párkrát to spolu procvičíme a ty pak budeš jednička," snažil se ji povzbudit. Natáhl k ní ruku, že ji obejme kolem ramen, ale ucukla. Zklamaně se stáhl zpátky.
"Začínám o tom pochybovat."
"Říkal jsem ti, že výsledky nepůjdou vidět hned. Dej tomu čas. Když to nezkusíš, nikdy nezjistíš, jestli to bude fungovat. A já věřím tomu, že bude," mrkl na ni.
"Když myslíš," připustila neochotně.
"Můžeme se do toho pustit hned zítra, jestli chceš."
Zítra? Překvapeně vzhlédla. "Myslela jsem, že máte trénink."
"Víš, jak to s Uzumakim chodí. Přesouvá si to jak chce. A i kdyby byl, tak co? Jednou by to bez mě přežili."
Vážně by kvůli ní oželil trénink, i když teď postoupili v lize? Nebo za tím bylo něco jiného? Už ji to nemohlo hřát. Cítila chlad, když to říkal. Nevěřila mu ani slovo. Neustále si opakovala, že se před ním musí mít na pozoru.
"Mimochodem, něco bych od tebe potřeboval."
Podezřívavě si jej měřila.
"Nedívej se na mě jak na vraha. Jde o to pátrání po tvých rodičích."
"Zjistil jsi něco?" vyletělo z ní nedočkavě. Ta přeměna byla téměř neuvěřitelná. Veškerá odměřenost byla ta tam. Plná napětí čekala, co řekne.
"Bohužel ne…"
Zklamaně si povzdechla.
"… ale vím, jak zjistit další stopu."
Pohlédla na něj s naději v očích.
"Nenašel jsem o tobě žádné údaje v místních nemocnicích," pokračoval dál. "Je docela možné, že jsi se nenarodila tady ve městě. Proto potřebuju tvůj rodný list."
"Rodný list? A co s ním chceš dělat?"
"Podívám se na místo narození. Pokud by to bylo možné, zjistím doma nemocnici, kde jsi se narodila. Pak už to bude snadné. Projedu si záznamy z nemocnice, poptám se personálu a třeba něco najdu." Říkal to tak, jako by to celé byla samozřejmost. "Jestli chceš, můžeš jít se mnou."
"Ne to ne. Rodiče by se pak ptali, co tam chci dělat," odmítla, ale z celého srdce si přála, aby jet mohla.
"No, tvoje věc. To se ale stane v případě, že něco najdu…"
"Počkej… Jak v případě, že něco najdu." Měla neblahé tušení, že ví, kam tím směřuje.
"Je docela možné, že v rodném listu bude uvedena některá z místních nemocnic. Ty ses tady ale nenarodila. To by znamenalo…"
"Nelegální obchod s dětmi?!" vyhrkla Viola dřív, než Toshiro stačil dokončit větu. "To nepřichází v úvahu. Ne u mých rodičů."
"To nemůžeš vědět," oponoval jí Toshiro.
"Ale můžu. Věř mi. Tihle lidé by něčeho takového nebyli schopni."
"Jak myslíš. S takovými případy se ale po celém světě doslechneš dnes a denně. Nebyli by ani první ani poslední," pokrčil rameny a dál se k tomu nevyjadřoval. Nechtěl se s ní hádat.
"Uvidíš, že by nic takového neudělali," odsekla Viola. Právě se rozhodla. Ten rodný list mu donese. Jen ať si to všechno zjistí. Ona tedy rozhodně nežije s podvodníky. Stejně jí to nedalo. "A co kdyby, čistě teoreticky, co kdyby to tak bylo?" zeptala se po chvíli.
"To by bylo o něco komplikovanější," přiznal Toshiro. "Nakonec by to mohlo dopadnout tak, že bychom se museli zeptat přímo nich."
Zeptat se jich? Něco takového nepřicházelo v úvahu. Stejně k tomu nikdy nedojde. Nebudou mít totiž důvod, aby něco takového vůbec kdy dělali.


Anyffe ~ anyffe.blog.cz

31. ledna 2010 v 13:03 | katHys |  Oblíbené blogy
Po menší odmlce je tu další z mých oblíbených blogů. Promiň Anyffe, že jsem tento článek byla schopná spláchnout až teď, i když jsi mi odpovědi na otázky poslala dávno před tím. Tak, dost už keců, jdeme rovnou na věc!

Obecné informace
Blog: http://anyffe.blog.cz/
Autorka: Aneta
Přezdívka: Anyffe
Věk: 15
Email: mrs.anyffe@seznam.cz
Začátek: únor 2009

Kdo je? Jedná se o slečnu, záhadnou ženskou bytost s uměleckým duchem, která se usadila v končině s názvem anyffe.blog.cz. Toto prazvláštní místo již delší dobu obývá, tak si na ni dávejte pozor. V profilu na sebe prozradila, že se ráda věnuje grafice, kreslení (i když jsem od ní ještě moc kreseb neviděla), sleduje dobré filmy a čte dobré knížky. Už při vstupu na její území vám všechno hlásá - pozor umělkyně. Dělá zajímavé a krásné fotky, ke kterým vždy něco napíše. Její texty mne mnohdy nutí k zamyšlení. Jednoho dne z ní bude určitě Někdo. Na jejím blogu si můžete přečíst něco málo z jejího života, pohlédnou to jejích myšlenek, jedna rubrika vám dokonce nabízí dotknout se hvězd a to všechno můžete zakončit zastávkou v koutku, kde nám směle ukazuje své všemožné výtvory.

Jak jsem k ní přišla? Tak tady si to pamatuju zcela jasně. Na její blog jsem svého času narazila u Smilesy (pokud si na ni ještě někdo vzpomínáte) a stránky mě zaujaly. Nedalo mi to a musela jsem zanechat komentář. Určitě tam ještě někde bude. A určitě tam někde bude i ten, kdy mi Anyffe odpověděla, že kdybych se neozvala, tak by ke mě do těchto končin nikdy nezavítala. A to by byla podle mě škoda. Protože to bych pak neměla s kým rozebírat pološílené teorie o tom, zda krajta přijde vlivem blobálního oteplování o nohu.

Co si o ní myslím? Anyffe je možná trošku praštěná, ale správná holka. Z těch několika málo (hodně) rozhovorů na icq, co jsme spolu vedly, soudím, že je optimista se smyslem pro humor. Člověk se s ní určitě nikdy nenudí. Taktéž je to někdo, kdo má charakter. Na přátele rozhodně nedá dopustit a jedno dne z ní bude slavná fotografka, která v budoucnu bude mít tu čest fotit takové světoznámé hvězdy, jako budu třeba já! :P

Jako vždy je čas na pár otázek na samotnou autorku. Copak nám na sebe práskla?

>> Zaprvé: Proč sis vůbec založila vlastní internetové stránky? Co tě k tomu přivedlo?
Občas mě napadali (a pořád napadají) takový… myšlenky, nápady. Moc abstraktní na to, abych je řekla třeba kamarádce. Nedostalo by se mi pochopení. A tak sem si založila blog. Copak jsem si měla začít povídat sama se sebou? Ne, tohle řešení mi vyhovuje ví. :)


>> Zadruhé: Proč Blog.cz? Existuje přeci spousta jiných služeb.
Líbí se mi ta komunita. Když už se jednou dostaneš mezi tu 'normálnější' část uživatelů, prakticky všichni se tu navzájem znají, podporují se. Někdy mám pocit, že sou tu všichni takovými virtuálními sourozenci :) A navíc… když sem začínala, přišlo mi to nejpohodlnější :D.


>> Zatřetí: Kdo jsi? Představ se ostatním, aby si na tebe mohli udělat názor.
Mohu-li si vypůjčit jednu slovní formulaci, řekla bych, že jsem introvertní extrovertka s občasnými záblesky šílenství… pro někoho jednoduchá osůbka, pro jiného nepochopitelně složitá osobnost. Nejsem moc otevřená, takže si každý může dojmy ze mě přebrat po svém.


>> Začtvrté: Co ty a tvůj blog? Představ nám jej. Proč bychom měli zavítat právě na něj?
Nepíšu reportáže, povídky ani básně. Nepíšu vlastně ani úvahy. Možná zapisuju své myšlenky, dalo by se říci. A možná prostě píšu co se mi zrovna hodí. Každý má u mě na blogu hodně prostoru pro vlastní realizaci, pro svou myšlenku. Myslím že hodně lidem dávám nápady k přemýšlení /prý :D/… ale to se asi zeptejte někoho jiného, kdo by to spíš mohl posoudit (třeba tady Awii :P)


>> Zapáté: Potěš pár svých přátel a napíš nám, jaké jsou tvé oblíbené blogy?
Musím říct, že mě stále přitahuje k sobě Ashuleii (ashuleii.blog.cz) se svou'nespoutanou' myslí, co dokáže vymyslet za slovní spojení, zdánlivě přitažená za vlasy. A navíc fotí uplně… *thumbs up*
Pak třeba
Miselle, Kitty, Mima, Yasmin, Jessie a já nevím kdo všechno ještě… a samozřejmě tady Awia, ale to vám už všem jistě došlo :)
Jestli vás to vážně TOLIK zajímá, koukněte se na mé oblíbené stránky, tam je všechny najdete ;)
Tak to je vše mí milí drazí. Co ještě dodat závěrem. Třeba to, že mi tenhle člověk přijde naladěn na stejnou notu. Akorát ona je rozhodně větší optimistka! :D
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A teď ještě malá poznámečka pod čarou. Hodlám kompletně předělat svůj profil a napadlo mě, že bych tam mohla přidat i pár názorů na mě od ostatních. Takže šup, co si o mě myslíte? Piště piště. U vašeho názoru by bylo samozřejmě uvedeno i vaše jméno (jednalo by se o citace, víme?). Nejvíce by mě potěšilo, kdyby se ozvali zejména ti, s nimiž jsem se setkala i osobně.

Dalších deset

30. ledna 2010 v 15:57 | katHys |  Blue Eyes
Upřímně, v tento okamžik jsem ani nedoufala. Když jsem svou povídku Blue Eyes začala psát, nikdy by mne nenapadlo, že mi to vydrží. Většinou věci začnu, ale nedokončím. Přesto je to tady. Dalších deset kapitol za mnou. Je skoro k nevíře, že jsem ji psala přes půl roku. Zanedlouho budeme moci slavit první narozeniny. Jedenáctá kapitola se zde objevila 7. srpna 2009 v 14:25. Od té doby uběhlo neuvěřitelných 6 měsíců, kdy jsem nepravidelně přidávala další kapitoly v rozmezí 1-4 za měsíc. Dne 24. ledna v 16 hodin a 27 minut byla zveřejněna poslední část této desítky. Dvacátá kapitola. Ve světě BE až směšně nízké číslo. Pořád jsem na začátku, ale stále mám odhodlání dojít ke konci.

Na řadě je menší rekapitulace. Nejprve se ve zkratce mrkneme na to, co se stalo v prvních deseti kapitolách. Hlavní hrdinka Viola zjistila, že má schopnost vidět do budoucnosti. Ověřilo se jí to docela blbým způsobem, kdy viděla vlastní smrt, ale jen díky tomu unikla ze spárů vraha Akimachiho. Ve škole se objevil nový spolužák Leito, další kluk, Toshiro, se jí dvoří. Dalších deset kapitol tedy o něco podrobněji aneb nechci nic prozrazovat, ale momentálně vytáhnu to nejdůležitější, co bude pro pokračování velmi důležité:

Viola se snaží odhalit, jak fungují její schopnosti a zároveň se snaží vypátrat něco o muži, který ji málem zabil. Náhodou se dozvídá o kurzu sebeobrany, kam se následně přihlásí, a pomalu se sbližuje s Tatsukinou spoluhráčkou Hinatou. Při jejích prvních hodinách jí to moc nejde a jelikož se po pár nedorozuměních sbližuje s Toshirem, požádá jej o pomoc se cvičením. Toshiro ochotně přijímá. Vztah s Leitem se oproti tomu docela dost komplikuje, kdy oba dva neustále narážejí a musí se jeden druhému omlouvat. Vše končí hádkou před celou třídou, od které se spolu ti dva nebaví. Po oslavě sedmnáctých narozenin se Viola dozvídá, že je adoptovaná, což je pro ni pořádná rána. S prosbou o pomoc se obrací k Toshirovi, který jí slibuje, že jí pomůže. Následně Viola vyzkouší hypnózu. Sice ji Tatsuki vážně zhypnotizuje, ale Viola se poté nic nedozví. Nakonec se dozvídá, že její schopnosti nefungují jen v noci a s největší pravděpodobností ji chrání. Zároveň se jí však zdá sen o Toshirovi, který je plný záhad a ukazuje Toshira v jiném světle.

A jak to bude pokračovat? Telefonát Akimachimu, na který si možná někteří z vás vzpomínáte, odstartuje spoustu věcí. Například také to, že se Viola a Akimachi znovu shledají. Viola začne oficiálně chodit s Toshirem, přijde na to, jak ovládat své schopnosti a mnoho dalšího. Leito si taktéž uvědomí svou chybu, ale nebude vědět, jak ji odčinit, dokud se mu nenaskytne skvělá příležitost, jelikož bude nucen s Violou trávit víc času. Jak správně někteří hádáte, ti dva se začnou pomalu sbližovat. Na závěr ještě prozradím, že začne vznikat jedno nové přátelství a jedno staré se zřítí do záhuby. Víc si budete muset přečíst.

Tak to bychom měli. Dvacet kapitol. Dvacet. To je naprosto neuvěřitelné. Dobře, už toho nechám. Možná vás překvapí, že se nacházím zhruba v polovině, i když po té, co jsem si v hlavě prošla pár následujících kapitol, si tím nejsem tak jistá. Původně jsem plánovala dalších 15 - 20 kapitol, ale jak to tak vidím, tak skončím u 20 - 25. I když kdo ví. Třeba se do těch 15 vlezu... To zas budu psát rok. Ale co, jsem ráda, kam jsem se dostala. Ve zdraví jsem přežila i menší krizi, která na mě jde pokaždé, když moc rozebírám Violu a Toshira, a o níž mnozí ani neví. Tou dobou jsem měla chuť s celým BE seknout. Naštěstí jsem tak neučinila. Na to mám ten příběh až moc ráda a ztratila jsem nad ním dost času. Každopádně jsem se v některých věcech zlepšila. Vyjadřování sice občas mám docela krkolomné, ale problémy mi nedělají třeba takové dialogy, kterých jsem se předtím bála.

Teď jen malá připomínka ohledně rozcestníku povídky. Za prvé plánuji nový obrázek do záhlaví (už se na něm pracuje) a poté chci upozornit na několik věcí. Zde totiž můžete narazit na aktuální dění povídky. Zjistíte, jak se například budou jmenovat následující kapitoly, pokud je mám vymyšlené, a v jakém stavu se nachází aktuální kapitola. Informace jsou vždy za názvem kapitoly v závorce. Taktéž tam můžete narazit na galerii, která se snad do budoucna o něco rozroste a budu moct přidat informace o všech hlavních postavách.

Nakonec přidávám velké dík všem svým čtenářům. Těch stálých komentujících je v průměru 7 . K druhé desítce kapitol se objevilo 52 komentářů, vyjma těch mých. :3 Děkuji každému, kdo se ozval. Kritiku samozřejmě vítám stejně jako nové čtenáře. Klidně začněte číst od aktuální kapitoly. Případné dotazy mileráda zodpovím. Jsem ráda za každou zprávu, že jste si to přečetli. Každý komentář mě evokuje k dalšímu a rychlejšímu psaní. A nyní na toto čestné místo (ano, konec článku je dle mého názoru čestné místo) přidávám výpis těch, co se kdy k této části příběhu vyjádřili: Polgara, Kikulka, Kitty, Pistynka, Zmražená Opice, Denaille, Miselle, evi, lea, Cassidy, Žirafka, Anyffe, Nenci, Lai

KAPITOLA DVACÁTÁ - VŠECHNY CESTY VEDOU DO ŘÍMA

24. ledna 2010 v 16:27 | katHys |  Blue Eyes

Pomalu se smrákalo. Světla ubývalo a celé město se rázem ponořilo do šera. Ve starém skladišti od bot nebylo po příchodu zvenčí vidět na krok. Oči si nejprve musely zvyknout na nedostatek světla. Ve skladišti nebyla žádná okna. Jediný, čím se tato ponurá rozlehlá místnost pyšnila, byla zrezivělá vrata, která nešla dovřít, a pár děr ve střeše, jimiž sem pronikal déšť a na zemi se tak mohly tvořit táhlé kaluže. Zapáchalo to tam, těžký vzduch byl téměř nedýchatelný. Sem tam se válelo pár polorozpadlých krabic nebo ztrouchnivělých dřevěných beden polepených špínou a obrostlých plísní. Občas se dala zahlédnou nějaká ta krysa. Přesto tu nebyli žádní bezdomovci. Špatný vzduch, chlad a vlhkost udělaly za své.
Dva muži jakoby nic z toho nevnímali. Nedýchatelné prostředí s narůstající tmou pro ně nebyly překážkou. Daleko od ruchu města, sami na klidném místě, kam pomalu ani to zvíře nepláchlo, měli dostatek soukromí, zaručenou nerušitelnost a klid od jakéhokoliv odposlouchávání. Ani jeden z nich o nic takového nestál. Tato schůzka měla zůstat tajná a beze svědků.
Smith si zapálil další cigaretu. "Nechceš?" nabídl muži před sebou, který jen odmítavě mávl rukou. Pobaveně jej sledoval. Bystrýma očima vnímal každý jeho pohyb. Byl tygr pozorující svou kořist. Akimachi přecházel sem a tam. Nevěděl, co s rukama. Chvíli si jimi otíral tváře, pak si je strčil do kapsy, následně je vytáhnul a třel jimi o sebe. Nervozita mu nedávala klidu. Tolikrát Smithovi volal, prosil jej o pomoc, žadonil, aby přišel, a když se tak stalo, nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Měl strach. Nikoliv ze svého společníka, neboť nyní byli spojenci. Přesto jej štvalo, že on si tam tak poklidně sedí na jedné z těch zachovalejších beden, kouří cigaretu a dívá se na něj. Zírá a nic neříká. Měl sto chutí mu jednu natáhnout. Ne za to ticho, ale za ten jeho klid, vyrovnanost a očividný nezájem o to, co Akimachimu nedávalo spát.
"Chci se na něco zeptat," vyštěkl nevrle, ruce opět hluboko v kapsách. Smith jen pozvedl obočí a vyfoukl oblak cigaretového dýmu. Akimachi si to přebral po svém, a proto pokračoval: "Kdyby se něco stalo, něco nevyšlo… Vysekáte mě z toho, že jo?"
Smith si dával s odpovědí na čas. Akimachi si málem začal okusovat nehty, jak byl nervózní. Hrál si se svým horním rtem.
"To záleží na tom, jak moc by se to podělalo," odvětil Smith nevzrušeně.
"To jako, že byste mě v tom nechali?"
Akimachi na Smithe vyjeveně zíral. Smith se při pohledu na něj pousmál.
"Tak bych to neřek. Přesnějš bysme vás jenom odklidili."
Odklidili? Význam toho slova na něj dolehl plnou vahou. Polil jej pot. Takže mu nepomohou. Celé si to pohnojil sám. A jakmile to zjistí, zabijí ho. Zbaví se ho, jako nějakého nepotřebného krámu. Zajistí, aby o nich nikomu neřekl. A tu holku, tu pro jistotu oddělají taky. Nebo ne? Nechají ji schválně naživu, aby pak jeho smrt byla o to potupnější? No jistě. Určitě to tak bude. On bude hnít někde v příkopě, zatímco ona si bude vesele trajdat po světě. A bude to její vina. Všechno bude její vina. To ona zničí celý život jemu a jeho rodině. Jak mu mohla uniknout? Jak?! Až ji někde příště uvidí, bude ji sledovat a pak ji zabije. Zbaví se jí, aby se oni nemohli zbavit jeho. Ale jak ji najít? To byl ten problém.
"Copak, děje se něco?" zeptal se Smith.
Akimachi se zarazil. Před tím mužem si musel dávat pozor. "Ne, vůbec nic. Dozvěděl jsem se všechno, co jsem potřeboval. Myslím, že teď se můžeme v klidu rozejít a každý se vrátíme ke své práci."
"To jako že ste mě volal jenom proto, abyste se ujistil, že vám v případě nouze zachráníme tu vaši prdel?"
Sarkasmus se ze Smithova hlasu nedal přeslechnout. Zároveň v tom bylo i něco jiného. Ten podtón. Byla to snad výhrůžka?
"Přebral jsem si to. Není to důležitý. Nevidím důvod, proč by-"
Smith vstal. Tygr se chystal k útoku. Kořist zpozorněla, vycítila změnu situace a nepatrně couvla. Nebyla však dostatečně rychlá. V momentě držel Smith Akimachiho pod krkem, pomalu jej dusil a ledovým hlasem cedil skrz zuby: "Na co si to tady hraješ? Celou dobu mě votravuješ telefonama, donutíš mě, abych sem jel před půlku státu a pak z tebe nic nevyleze? Moc dobře s' věděl, co se stane, když to posereš. A teď to vyklop, nebo ti přisahám, žes skončil. Nejdřív bych si ale moh drobet pohrát s tvou ženuškou a spravit ksichty těch parchantů, co spolem máte."
Ne! Rodinu ne! V ten moment veškeré předchozí plány padly. Lapal po dechu jak Smithův stisk sílil. Rychle se snažil něco říct. "Te-lefon… ně-kdo vo-lal…byl to-"
Když jej Smith pustil, zhroutil se na zem. Mnul si krk a rychle dýchal. Neměl však chvilku oddychu.
"Co prosím? Dožadoval se Smith. Když Akimachi nic neříkal, pořádně do něj kopl.
"Chvilku po tom, co mi ta holka utekla…" začal Akimachi pozvolna. Pořád se mu těžce dýchalo. "Někdo mi volal. Nevím, jestli to byl den nebo dva po tom, ale bylo to divný. Když jsem to zvedl, nikdo se neozval a pak to rychle položil. Já… myslím, že to byla ona. Našla mě a teď mě udá. Musíte se jí zbavit, musíte ji zabít, musíte něco udělat!"
Za začátku se snažil mluvit klidně. Poslední slova však křičel v čirém zoufalství, neboť Smith nad tím nehnul brvou. Tvář měl jak z kamene a oči mu ztvrdly.
"Idiote," ulevil si Smith a odplivl si vedle něj na zem. "A co když si někdo prostě splet číslo? To tě nenapadlo, co?"
Akimachi polkl naprázdno. Smith měl pravdu. Tohle ho vážně nenapadlo. "Já… já…" Nevěděl, co říct. "Vyřeším si to sám," vylezlo z něj nakonec.
"Sám? Jasně," odfrkl Smith. "A co uděláš? Najdeš ji a zbavíš se jí?" Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že ťal do černého. "Jak?" zeptal se.
"Nevím," přiznal poraženě Akimachi.
"Doprdele…."
Chvíli bylo ticho. Akimachi netušil, co má očekávat. Jejich role se vyměnily. To on byl nehybnou hromádkou neštěstí a Smith kolem něj pochodoval. Podle jeho svraštěného obočí usuzoval, že o něčem horečně přemýšlí.
"Uteče ti jedna malá coura a todle s tebou udělá," konstatoval Smith. Nebyla to otázka. "Co si myslíš, že bych teď měl jako udělat? Nejradši bych tě zabil, ale to by pak bylo moc komplikovaný. Musel bych najít někoho novýho…" mumlal si sám pro sebe a vyděšeného Akimachiho si nevšímal. Ten jej pozoroval v němém úžasu. Jen vzdáleně k němu doléhal fakt, že se nyní rozhoduje o jeho životě.
Smith se konečně opět posadil na bednu. "Teď mě poslouchej," otočil se na Akimachiho. "Mám tady ve městě jednoho svýho člověka. Dám ti teď jeho adresu a ty za ním pudeš. Vem si s sebou nějaký věci, protože tam budeš nějakou dobu bydlet. Doma si něco vymysli. On už na tebe dohlídne. A koukej se sebrat, nebo tě fakticky zabiju." Těmi slovy končil. Na kousek papírku napsal adresu, podal ji Akimachimu a odešel.

Matematika se blížila ke konci. Učitel si unaveně sedl za katedru, neboť poslední hodinu již byla třída nezvladatelná. Nemělo cenu se namáhat. Nikdo ho neposlouchal. "Rozdejte si aspoň ty písemky," řek mdle a hodil hromadu papírů na první lavici. Selena se okamžitě zvedla a začala práce rozdávat po třídě.
"To by mě zajímalo, co dostanu," pronesla Tatsuki směrem k Viole.
"Hmm…" dostalo se jí v odpověď. Dnes byla Viola tišší, než obvykle. Dokonce i k Tatsuki prohodila sotva pár slov. Zklamání a rána po včerejším Leitově útoku udělaly za své.
"Hele, já vím, že to s tou hypnózou nevyšlo, ale přece se tak moc nestalo," zkoušela to Tatsuki dál.
Pro tebe ne, odpověděla si Viola v duchu trpce. Nedokázala přijmout prohru. Snažila se, aby to na sobě nedávala najevo - bezúspěšně. Příliš se k tomu upínala a znovu teď pocítila zklamání, které na ni doléhalo drtivou silou. "Máš pravdu, nestalo," pousmála se, ale koutky úst jí brzy zase povadly.
"Uka co máš z testu," chytila se Tatsuki nového tématu jako topící se stébla, když Selena položila papír na Violinu lavici.
"Nic moc," odvětila Viola, aniž by se na test podívala.
Tatsuki zakoulela očima. Nakoukla jí přes rameno. "Tss… zase jednička," uniklo jí otráveně, když se nakláněla zpátky.
"A co máš ty?" zeptala se Viola, jako by Tatsukinu poznámku neslyšela.
"Já? Ále, dva mínus," mávla nad tím Tatsuki rukou. Pak se zarazila. Nevěřícně na Violu zírala.
"Děje se něco?" Viola znejistěla.
"Ne," řekla Tatsuki po chvíli a tím rozhovor skončil. Do konce hodiny neprohodily slovo. I Tatsuki teď měla námět k přemýšlení.
Zanedlouho zazvonilo a dívky se po skončení hodiny vydaly směrem k šatnám. "Já si ještě odskočím," ozvala se Viola znenadání.
"Jasně. Počkám dole," řekla Tatsuki a ty dvě se rozešly.
Viola s radostí shledala, že na záchodcích nikdo není. Před vstupem ještě zkontrolovala, zda jde doopravdy na dámy. Od jistého incidentu si na to dávala zvláště (obzvlášť) pozor.
Dveře od kabinky se za ní zaklaply. Konečně měla klid na přemýšlení. Myšlenkami se opět vrátila ke včerejší hypnóze. Přesněji pak k tomu, co následovalo po probuzení. Tatsuki se snad stokrát ptala, zda Viole nic není. Potřebovala se ujistit, že je kamarádka v pořádku, tak Viole pro lepší pocit změřila i teplotu.
Jak Viola předpokládala, nic si z toho nepamatovala. Nejprve ze všeho si projela papír s odpověďmi. Ihned se Tatsuki začala na všechno vyptávat. Čím dál to četla, tím zklamanější byla. Nic se nestalo. Prostě se jen vrátila do toho dne, kdy se jí ten sen zdál a pak to prožila celé znovu. Akimachi a Smith ve staré továrně, debata o práci, výhružky rodinou a nakonec smrtí. Tatsuki nic nevyčítala, ale přesto se cítila podvedená. Nejhorší bylo, že nevěděla, koho z toho má vinit. Sebe? Jak jen to mohlo nevyjít! Nyní by přeci měla mít alespoň nějaké vodítko, ale místo toho neměla nic. Přesto se nemohla zbavit dotěrného dojmu, že odpověď má přímo před očima.
Co teď bude dělat? Čekat na další vidění? Všechny její plány ztroskotaly. Když teď nad tím tak přemýšlela, šly ke dnu už dávno před tím. Pomalu se potápěly od toho okamžiku, kdy s nimi vůbec začala. Mělo to celé vůbec nějaký smysl? Nejspíš ne. Byla zase na začátku. Nezbývalo jí nic jiného, než čekat. Bude však včas schopná rozpoznat přicházející vizi? Vadilo jí, že k ní její vize chodily takto ve spánku, kde je nemohla ničím ovlivnit. Jediné, k čemu dospěla, bylo to, že se ve spánku její mozek musí po určitou dobu vykonávat jistou aktivitu, která umožňuje volný průchod jejím viděním. Mylně si myslela, že se po tom, co zjistí, zda vůbec nějaké ty schopnosti má, situace uklidní. Že to bude jednodušší. Jedny starosti však nahradily druhé, staré otázky vystřídaly nové. Záhadné, nezodpovězené.
Kdyby alespoň měla jen jedno trápení, ale to ona samozřejmě nemohla. Kromě spekulací tu byl Leito. Jasný, zřetelný a hmatatelný. Plně definovatelný. Přesto pro ni byl neviditelný. Neprohodila s ním jediné slovo. Ani se jeho směrem nepodívala. Proč taky? Byl to blb. On na tom byl zřejmě podobně jako ona. Ignoroval ji, jako by byla vzduch. Když do sebe jednou náhodou vrazili, ani jeden se neomluvil. Jako by se nic nestalo. Pokračovali dál v cestě, každý se svými myšlenkami. Viola se soustředila na to, aby o něm okem náhodou nezavadila.
Aby toho náhodou nebylo málo, připletla se k tomuto výčtu ještě Yuuki. Ne, že by od Violy zase něco chtěla, ale nedalo si nevšimnout, že ji neustále pozoruje. Ten její pohled Violu znervózňoval. Byla to zvláštní směsice nenávistného a zkoumavého pohledu. Yuuki hodnotila a to nebylo dobré. Bůh ví, co s její vypočítavostí zase vymyslí. Nešlo o školu, ale o něco víc. O co? O Leita? Každému přeci bylo nad slunce jasné, že po včerejšku spolu ti dva mít nic nebudou. Cestu měla volnou. V tom to tedy nebylo. V čem tedy?
Chystala se vyjít z kabinky a v duchu právě zvažovala, co stojí za Yuukiným chováním, když někdo vstoupil a místností se rozlehl ten starý známý zpěvný hlásek.
"Zajímalo by mě, kde je," říkala právě Yuuki svým posluhovačkám. "Až Violu potkám, tak si to s ní vyřídím."
Viola okamžitě ztuhla, když uslyšela své jméno. Nyní nepřipadalo v úvahu, aby z bezpečí kabinky vycházela.
"Potřebuje lekci," pokračovala Yuuki dál. Pravděpodobně se upravovala před zrcadlem. "Ukážu jí, kdo je tady pánem."
Violu zaplavila vlna potu. Přála si zmizet a to hned. Tohle nebylo dobré. Jestli zjistí, že tam je…
"Aiko," luskla Yuuki prsty, jakoby si něco uvědomila. "Zkontroluj, jestli tady někdo náhodou není a neposlouchá."
A bylo zle. Viola měla sto chutí zoufale zařvat. Věděla však, že se nesmí prozradit. Nevydala ani hlásku. Slyšela, jak Aiko obchází jednotlivé kabinky a namátkově některé z nich otevírá. Věděla, že se přibližuje. Přesto se nedokázala pohnout. Nemohla nic udělat. Nohy jí přirostly k podlaze. Byly jako z olova. Jediné, na co zmohla, bylo, že zavřela oči.
"Tady někdo je!" slyšela vykřiknout Aiko. Dolehlo to k ní jako z jiného světa. Momentě byla odhalena.
"Ále, kohopak to tady máme?" prozpěvovala si Yuuki s tím nejsladším úsměvem na tváři. V očích se jí však zrcadlila krutost. "Zrovna jsem tě hledala. Věřila bys tomu?" zeptala se spíš pro sebe.
Viola naprázdno polkla.
"No tak, nestůj tam tak a pojď za námi. My ti nic neuděláme. Jsme přece kamarádky," vábila ji Yuuki dál líbezným hláskem.
Udělala krok, dva. Jakoby to ani nebyla ona. Kráčela na smrt. Vyšla z bezpečí kabinky. Někdo za ní přibouchl dvířka, aby nemohla pláchnout zpět. Jen nejasně si uvědomovala, že by ji dívky tak jak tak vytáhly, kdyby nešla sama.
"Hlídej dveře," sykla Yuuki směrem na jinou posluhovačku a ta bleskurychle opustila místnost. Neměla hlídat, ale zajistit, aby je nikdo nerušil.
Yuuki se opět soustředila jen na Violu. Parta ji obklíčila. Shlížely na ni jako hladoví supi. Čekali, kdy poprvé klopýtne. Majestátná supí královna rozhodla proces o něco urychlit. Přistoupila k Viole, drapla ji za vlasy a pořádně škubla. Viole se podlomila kolena.
Chvíli jí třásla s hlavou, pak se k ní naklonila a rázem se přeměnila v hada. Dívala se jí zpříma do očí a varovně k ní zasyčela: "Teď poslouchej ty jedna nicko. Aby sme si to ujasnily, tak královnou jsem tady já, rozumíš? Já! Já tady tomu vládnu. A ty? Ty jsi nic. Jsi ta poslední z posledních. Jednou se mi pokusíš postavit do cesty a přísahám, že udělám všechno pro to, abych tě zničila. Bude tě pronásledovat jako štvanou zvěř, nedám ti pokoj, dokud nebudeš na tom nejspodnějším dně a k tomu všemu ti vezmu všechno, o co by ses snad pokusila. Rozumíš? Rozumíš?!" Při posledním slově s ní opět zatřásla.
Viole vytryskly slzy. Nebyla schopná odpovědět a věděla, že Yuuki nepřestane, dokud jí to Viola vlastními slovy nepotvrdí. Cítila, jak Yuukina zuřivost rostla. Rázem jí přistál první kopanec na zádech a supi se na ni v ten moment snesli. Jejich rány byly bolestivé. Cítila jejich drápy, škubali jí vlasy a za chvíli uslyšela zvuk trhaného oblečení…
Otevřela oči. Zrychleně dýchala a po tvářích jí stékaly slzy. Celé to bylo tak živé, opravdové. Stále ještě cítila jejich rány. Celé vyjevená si uvědomila, že je pořád v kabince. Jak je to možné?
Dveře se otevřely a skupinka dívek vešla dovnitř. Zanedlouho na to se ozvalo: "Zajímalo by mě, kde je. Až Violu potkám, tak si to s ní vyřídím." Situace se opakovala.
Tentokrát Viola neváhala ani vteřinku. Co nejtišeji vylezla na záchodové prkýnko a modlia se, aby Aiko nechtěla tyto dveře otevřít. Místností se rozléhaly její kroky a prudké nárazy dveří, jak se rázem rozletěly. U posledních kabinek poklekla a zkontrolovala, zda se tam přeci jen někdo nenachází.
"Nikdo tu není," řekla, když se narovnala.
"Sakra," ulevila si Yuuki. Zřejmě měla chuť někomu ublížit. "Ale až ji někde najdu bez Tatsuki…"
Dál se dívky zabývaly nezajímavými věcmi. Řešily různé hvězdy, šminky, módu. Dokonce i na kluky se dostalo. Na Violinu padla pouze poznámka, že konečně vyklidila pole a tím to haslo. Luisa si ještě odskočila a celá banda pak odešla.
Viola začala opět volně dýchat. Srdce jí tlouklo jako o závod. Slezla ze záchodu a svezla se v kabince na zem. Přežila to. Nenašly ji. Nic z toho se nestalo. Zaplavila ji úleva. Ztěžka oddychovala a snažila se na nic nemyslet. Chtěla na to zapomenout. Přesto v ní zůstával strach. Pud sebezáchovy jí našeptával, že ještě není konec. Bitvu sice vyhrála, ale válka teprve začala.
Zavřená v kabince zůstala celou další hodinu. Počkala si na zvonění na přestávku a až pak se odvážila vyjít na chodbu. Dokonce si i vypnula mobil po tom, co jí Tatsuki volala a ona zjistila, že má zapnuté vyzvánění. Teprve doma si konečně oddechla a i ta nejparanoidnější část jejího já uznala, že protentokrát je nebezpečí zažehnáno.


Nebylo pochyb. Nikdy si ničím nebyla tak jistá. Ano, byla to vize. Vize, na kterou čekala. Připlížila se k ní potichu, bez varování. Najednou tam byla. Pak zase odplula stejně náhle, jako připlula.
Zarazilo ji, co jí Yuuki chtěla. Mrazilo ji v zádech při vzpomínce na ten incident. Ve skutečnosti se sice nic neodehrálo, ale pro ni to bylo stejně reálné, jako okamžik, který prožívala nyní. Nepamatovala si, že by kdy Yuuki zašla tak daleko. Vyhrožovala jí kolikrát, to ano, ale ještě nikdy se nesnížila natolik, aby ji uhodila. Nikdy nepoužívala násilí. Měla své vlastní prostředky, jak druhé zastrašit a upevnit svou autoritu. Co se stalo? Co ji něčemu takovému vedlo? Co proti ní Yuuki vůbec má? Doposud si Viola myslela, že ji Yuuki nenávidí kvůli její dobrým známkám. Dnes poznala pravdu. Stálo za tím něco jiného, ale ona naprosto netušila, co.
Dnešek ukázal spoustu věcí v jiném světle. Viola dospěla k poznání, které by mohlo být klíčové. Stále sice neznala onen spouštěcí mechanismus, ale téměř jistá si byla něčím jiným. Ta vize, která ji dnes dostihla… Nejen, že ji měla za bílého dne, což se ještě nestalo, ale nesla toho v sobě mnohem víc. Ona ji varovala. Varovala ji před něčím, co přicházelo. Před věcí, která by pro ni byla zajisté nepříjemná. Stejně jako tenkrát, když ji málem zabil Akimachi.
Bezděky ji napadlo, zda by se její vize stala, i kdyby tam na té lavičce neusnula. Myslela, že ano. Pohrávala si s myšlenkou, že i ta první vize něco znamenala. Že i ona ji varovala před tím, co následovalo.
Nikdy předtím do budoucnosti neviděla. Jak tedy bylo možné, že se její schopnost projevila až teď? Tolikrát se sebe sama na tohle ptala, dožadovala se odpovědi a trápilo ji, že se jí žádné nedostávalo. Nyní byla víc než jasná. Bylo to tak lehké! Jak to, že ji to nenapadlo? Každému by v této situaci došlo, že její museli musely odstartovat právě teď. Kdy jindy, když jí hrozilo bezprostřední nebezpečí, navíc v podobě smrti? Její smysly se jí snažily chránit. Samozřejmě, že nechtěla zemřít. Byla varována dopředu, aby se mohla včas připravit. Ona si však mylně vyložila význam svých snů a myslela si, že má ty ženy zachránit. Ve skutečnosti měla zachránit jen jednu, totiž samu sebe.
Pokud její vize doopravdy mají význam varování, měla by jim od nynějška přikládat hlubší význam. Bude si muset dávat pozor na to, co uvidí. Naučí se hledat i ty nejjemnější detaily, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Nedovolí, aby ji její vize dostihly.
Stejně jak si byla jistá jejich varováním, tak věřila, že je může sama kontrolovat. Ta příhoda, ač hrozná, jí dala novou sílu. Opět měla odhodlání. Přijde na to. Ten nový směr se jí líbil. Potom najde své pravé rodiče a bude se jich moct na všechno zeptat. Určitě jí to osvětlí. A Toshiro jí s tím pomůže. Toshiro… Zítra bude mít další lekci sebeobrany. Bude tam na ni po skončení čekat. Domluví se na dalším cvičení a on jí řekne, zda něco nezjistil. Bude to tak. Určitě.
Ještě chvíli se na posteli převalovala ze strany na stranu a pak konečně usnula.


Dnešek byl náročný den. Z toho všeho přetvařování se mu dělalo špatně. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak? Dokud nenajdeš to, co máš, vybavila se mu otcova slova a on si ztěžka povzdechl. Nebavilo ho to, ale co měl dělat? Postavit se otci? To sotva. Tolik se toho od něj očekávalo. Nikoho doposud nenapadlo zeptat se ho, co chce on. To přece vůbec nebylo důležité. On přece nemá právo na vlastní pocity, touhy, cíle. Je jejich nástroj, který je bude poslouchat. Byli si tím stoprocentně jistí. Selhání nepřicházelo v úvahu. Především si musel ujasnit, proč to celé dělá. Celé je to přeci pro vyšší dobro.
Kdykoliv to spojení někdo řekl, dělalo se mu na zvracení. Prý je to služba pro jiné. Proč se však měl namáhat, když ti jiní o ničem nevěděli? Když se nikdo nedozví, jak velkou službu že to lidstvu vlastně prokázal. Jak rád by těm nahoře jednou řekl ne. Pokaždé, když takhle přemýšlel, vzdouvala se v něm vlna vzdoru a odporu. Živě si dokázal představit jejich vyjevené tváře. A ještě živěji viděl tu otcovu, který byl jeho chováním zklamaný. To proto toho ještě nenechal. Kvůli otci. I když ho z celého srdce nenáviděl, stále v něm bylo cosi, co se mu chtělo zavděčit. Sám tomu pořádně nerozuměl, ale v jednom měl jasno - dokáže otci, že není takový budižkničemu, jak si to o něm papík celou dobu myslí. Vyhraje a na konci bude odcházet se vztyčenou hlavou.
Hřálo ho ono vědomí, že má stopu. Konečně se to celé zdálo k něčemu užitečné. Docvaklo mu to mnohem rychleji, než jim. Byl si jist, že je na správné cestě. Teď se prostě nemohl mýlit! Jen se ještě v pár věcech ujistí, dostane doznání přímo od zdroje a bude. Ještě chvíli se bude snažit, lhát a přetvařovat, bude hrát tuto hru a pak se konečně bude moci volně nadechnout. Bude volný. Odhodí tu masku a konečně ukáže pravou tvář.
Natáhl se na postel, ruce založil pod hlavu. Na chvíli se zadíval na svůj notebook na pracovním stole a zvažoval, zda by neměl ještě něco udělat. Nakonec usoudil, že by to bylo zbytečné. Proč se namáhat, když potřebné informace nikde nejsou? Prolezl snad všechno, párkrát se nelegálně napíchnul do tajných databází, ale stejně nic nenašel. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena a při tom vědět, že tam ta jehla není. Znal místo, kam se nepodával. Místo, které mělo přístup ke všemu. Místo, které by mu jeho jehlu bleskurychle našlo. To místo mělo jméno - otcův počítač.
Jakožto hlavní organizátor toho všeho měl otec plný přístup kamkoliv. Stačilo jen vystupovat pod jeho jménem, nebo říci, že je jeho syn a povolaní lidé jej vždy všude ochotně pustili. Poskytli mu veškeré materiály. Ve městě navíc měli dobrou pověst a ani nic netušící občan mu mile rád vyhověl.
K otcově počítači však stála jedna překážka - otec. Nechtěl za ním chodit a doprošovat se. Vedlo by to jen k dotěrným otázkám a on by tak přišel o svůj triumf. Tajně se na jeho počítač taky dostat nemohl. Přístup chránilo bezpečnostní heslo, které se každých čtyřiadvacet hodin měnilo podle pravidla, které znal jen jeden jediný člověk. I kdyby to heslo získal, jakmile by došlo ke změně, systém by se zastavil a on by musel zadat nový přístupový kód. Navíc by otec po otevření zjistil, že tam někdo byl. Vše by se po zadání hesla vrátilo tam, kde to bylo předtím, jakoby se nic nestalo.
Tyto a jiné překážky však musel překonat. Už jen kvůli sobě. Bude muset vymyslet jiný plán, jak se dostat k informacím. Nebyl to lehký úkol. Otec navíc sledoval každý jeho krok a nikterak se tomu netajil. Bylo mu upřímně jedno, jestli o tom on, jeho syn, ví. Že mu to nepřipadalo hloupé! Ani by se nedivil, kdyby ve svém pokoji narazil na nějaké skryté kamery.
Zrovna přemýšlel, jak by to zaopatřil, aby dostal přístup k materiálům na oddělení. Jen tak ho tam nikam nepustí, když byl jeho otec šéfem. Navíc by se o jeho jakékoliv akci okamžitě dozvěděl. Náhlé do pokoje vešla matka a oznámila mu, že s tím chce otec mluvit.
Neochotně se zvedl. Co od něj zase chce? Neměl na něj náladu, nechtěl se s ním bavit. Pomalu se šoural k jeho pracovně. Přede dveřmi se zastavil a zaťukal.
"Dále," ozvalo se zevnitř.
Vešel, posadil se na židli a vyčkával, co z jeho milovaného chlebodárce vyleze.
"Rád bych si s tebou pohovořil, Toshiro," začal Rokuro Midorikawa klidným hlasem.
"Provedl jsem snad něco?" zeptal se Toshiro.
"Ne, nic. Právě, že nic," zdůraznil otec poslední slovo.
Toshiro nechápal. Kam ten muž míří? Chce snad po něm zase něco? Kdyby ale něco chtěl, už by se dávno zeptal. Vyklopil by to hned, jen co by vešel do dveří jeho pracovny. "Nechápu, o čem to mluvíš," přiznal nakonec neochotně.
"Určitě víš, jak je naše práce důležitá…" spustil jeho otec náhle.
Mluvil k němu jako k pětiletému děcku. Okamžitě uhodl, kam jeho otec míří. Nedovolil si jej však přerušit.
"Snažíme se zajistit, aby byl tento svět bezpečnější," pokračoval otec v přednášce, "naší povinností je chránit. A před nedávnem jsme se dozvěděli o hrozbě, která je horší, než cokoliv jiného. V domnění, že mne nezklameš, jsem tebe pověřil tím nejdůležitějším úkolem v celé této záležitosti. Jak je tedy možné, že s tím nic neděláš?"
Poslední věta byla jasná výčitka. Potlačil v sobě ten hněv, který se v něm během otcovy řeči nahromadil a tiše odpověděl. "Snažím se-"
"Ale asi ne dost," skočil mu otec do řeči. "Řekni mi jedno. Jak to, že jsi nám ještě nepředstavil novou přítelkyni? Jak je možné, že své nápadnice odmítáš? Proč se o novém žáku na tvojí škole dozvídám od druhých? Proč?" Chvíli bylo ticho. Pak Rokuro pokračoval: "Jak si mám podle tebe vysvětlit, že se honíš za holkou, co o to ani nestojí? Co je na té Yagami tak zajímavého, že to nevidím?"
Takže o tom věděl. Nemělo cenu to před ním dál skrývat. Musí s pravdou ven. Stejně by k tomu dřív nebo později došlo. Už i jeho kamarádům bylo divné, že je stále bez holky.
"To… Já jen, že mě napadlo…" začal, ale nevěděl, jak pokračovat.
"Co?" otázal se ho otec s nadzvednutým obočím.Čekal na odpověď.
"Co když je to někdo, koho není vidět? Celou dobu jsem se zaměřoval jen na ty známější, ale pak mi to prostě nedalo. Začal jsem se rozhlížet a čistě náhodou jsem narazil na ni. Aby s to pochopil, Viola není jako ostatní holky…"
"Aha, takže pro tebe je to teď Viola?"
"Tati, prosím…"
"Dobře synu, pokračuj," vybídl jej otec a se sarkastický pohledem čekal na pokračování.
"Viola je jemná. Je to hodná holka, ale taky je dost ostražitá a nezkušená. Není lehký se k ní dostat. Upřímně, kdyby nechodila s Tatsuki na tréninky, vůbec bych si jí nevšiml."
"Jasně a proto se s ní teď taháš."
To je ale tupec, napadlo Toshira. V duchu svého otce proklínal. "Zklamal jsem tě někdy?" zkusil to odjinud.
"Právě teď to děláš, synu," odpověděl mu otec ve vší vážnosti.
"Dobře, tak… Selhal jsem někdy?" Tohle byla jiná otázka.
"Ne," připustil otec neochotně.
"Mám plán, věř mi."
Zírali si do očí. Rokuro je měl plné pochybností, Toshiro zase odhodlání. Když se otec dál k ničemu neměl, Toshiro se zvedl ze židle a beze slova odešel z místnosti.


"Tak jak pokračuje pátrání?" ozval se chladný hlas z telefonu.
"Zatím nic, ale už se tu pomalu začínám rozkoukávat."
"To není zrovna potěšující odpověď."
"Nejsem tady ani měsíc. Nemůžete ode mě čekat zázraky okamžitě," obořil se na pana neznámého kysele.
"Možná bych vám měl připomenout, proč to vlastně děláte."
Přeběhl mu mráz po zádech. "To nebude třeba."
"A co ten policajtskej spratek? Ví něco?"
"Nemá o ničem tušení. Ani mě nemá proč podezřívat."
"Dobře." Muž na druhé straně zavěsil.
Naštvaně schoval mobil do kapsy. Musel ho otravovat zrovna teď? S úsilím toho člověka dostal ze své hlavy. Teď se tím nesměl zaobírat. Měl práci.



The way to my English

21. ledna 2010 v 16:37 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Dnes vám povím příběh. Příběh o mně, překvapivě. Normálně bych o takové prkotině nepsala, ale teď prostě musím. Protože já to dokázala. Ne někomu dalšímu, ale sama sobě a to je nejdůležitější. Nestojím o žádné gratulace. Nestojím o projevy úcty. Nechci slyšet chválu a aplaus. Tohle je čistě moje věc. Snažila jsem se pro mě. A moje snaha nevyšla vniveč. Nejsem tak blbá, jak jsem si vždycky mylslela. Nemůžu být. A konečně vidím, že když se chce, tak to jde. Samozřejmě však u toho musí být dostatek trpělivosti, prožitých nervů a štěstí.

Vše to začalo, když jsem nastoupila na střední. Abyste to pochopili, tak na základce jsem ještě neměla dva jazyky. V našem ročníku je ještě nezavedli. Měla jsem němčinu, jak jinak. Mohla jsem sice volit, ale byla jsem malá, ničemu jsem nerozuměla a sestra měla taky němčinu, takže bylo rozhodnuto. Proč bych se měla učit jiný jazyk? Samozřejmě jsem si v přihlášce zvolila jako druhý jazyk angličtinu. Čtěte - druhý. Taktéž jsem chtěla do humanitní třídy... Nebyla bych to ale já, kdybych neměla to úžasné "štěstí" na všechny možné katastrofy. Přijali mě, o tom žádná, ale humanitní třídu neotevírali a místo toho jsem se ocitla v jazykové. Ve třídě, kde uměl každý anglicky, angličtina byla naším prvním jazykem a já uměla leda tak klasické "yes" a "no". První zádrhel. Naštěstí se v paralelních třídách takových našlo víc. A tak pro nás zřdili zvláštní hodiny. Mohla jsem taky přestoupit. V té třídě bych byla s víc lidmi ve stejné situaci. Ale já nechtěla. Co by proboha mohl takový tupec na matiku a fyziku navíc s naprostým nezájmem o bioologii v přirodovědné třídě?

Téměř nikdo o tom neví. V té době byla u nás na škole jedna učitelka. Angličtinářka, jak jinak. Nebudu prozrazovat její jméno, ale pravdou je, že je to celé její zásluha. Až ji někdy někde potkám, budu jí muset poděkovat. Dělaly se srovnávací testy. Já samozřejmě nepsala (proč taky, stejně bych se jen podepsala) a při té příležitosti řekla něco ve smyslu, že na to nemám. Přímo jsem v ní viděla, jak mnou pohrdá. Jak si je přímo jistá, že to nemá cenu, protože to nezvládnu. A tenkrát jsem se zapřela. Nejprve mne to zaskočilo, to ano a byla jsem z toho smutná, ale postupem času jsem v sobě našla jakýsi vzdor. "Já to udělám! Dokážu jí, že na to mám, že se mílí." A s tímto krédem jsem proplouvala celý prvák. Dřela jsem a naštěstí jsem v tomto jazyku našla zalíbení. Angličtina mě bavila, tak jsem se učila. Netrvalo dlouho a začala jsem si čas od času dělat práci sama pro sebe.

Pak přišel další šok. Svou speciální angličtinu jsme měli mít dva roky. Pak si to ale rozmysleli, že to musí být rok jen jeden. V druhém pololetí jsem se měla začít zapojovat i v normálních hodinách. Měla jsem komunikovat se spolužáky, kteří měli angličtinu nejmémě od nějaké té šesté třídy. Měli náskok a pořádný. A když se mě daná učitelka na něco zeptala, vždy jsem v ten moment měla výpadek a totálně se ztrapnila. Pak se na mě podívala tím svým pohledem. Ale já to nevzdávala. Po každé takové příhodě jsem si řekla, že příště mě nezaskočí. Příště jí ukážu, že jsem dobrá. Do angličtiny jsem se učila o mnoho víc než do ostatních předmětů. A vyplatilo se. Na konci roku se pak dělaly další rozřazovací testy, které naši třídu rozdělily podle úrovně angličtiny. Já šla do té horší, jak jinak.

Neprve jsem nadávala. Chtěla jsem tu učitelku, co mě motivovala, abych se učila. Nejspíš to zařídil osud, že jsem tam nebyla. Zanedlouho po začátku druháku učitelka odešla a dnes jsem ráda, že jsem tam, kde jsem. Druhým rokem jsem jazyk toršku flákala. Motivace se vytratila, ale stále jsem dělala spoustu mimoškolích činností, kdy jsem se právě s angličtinou setkávala. Začala jsem číst svého Harryho Pottera v angličtině, louskala nejednu mangu, sledovala různá anime, občas s anglickými titulky. Filmy jsem preferovala s titulkami. Překládala jsem si i písničky a jen a pouze díky tomu jsem dnes tam, kde jsem. Později se k tomu přidal i DeviantART, kde si (snad) časem zlepším své komunikační schopnosti.

Tento školní rok jsem však do toho šla s novým předsevzetím. Když jsem shledala, že ajina je až primitivně lehká, párkrát překousla to drtění se slovíček a vážně se naučila, zjistila jsem, že to jde... Mé známky se otočily o sto osmdesát stupňů. Jestli jsem kdy měla dva až tři a bojovala o dvojku, toto pololetí jsem se prala o jedničku. A taky že ji dostanu. Přiznávám, ztratila jsem naději a proto mne to příjemně překvapilo. Učitelka mě před třídou dokonce pochváilla. Ale pro mě to nic neznamenalo. Bylo mi to jedno. Dokázala jsem si, že na to mám. Že ten jazyk dokáži zvládnout. Ano, mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale už se jí nebojím. Kráčím po ní a přes veškeré překážky jdu dál. Mám motivaci a vím, že to můžu zvládnout. To proto se budu snažit. Protože nejsem blb a vím, že to dokážu. Protože si věřím. Pro vás toto může být jen nudný bezvýznamný příběh, ale pro mne to znamená víc. Další bod k dobru mé sebeúctě a taktéž mému sebevědomí, které zase o kousek vzrostlo.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ - VIZE

19. ledna 2010 v 17:33 | katHys |  Blue Eyes

"Já to nechápu," rozhodila Tatuski rukama. "Co na něm vidíš? Vždyť přece víš, jakej je!" Nechápavě vrtěla hlavou. Jak se něco takového mohlo vůbec stát? Rozum jí nad tím zůstal stát.
"Neměli bychom knihu soudit pouze podle obalu."
"To vim taky, ale myslim, že názorné ukázky a dlouholeté sledování mluví za vše," opáčila kysele.
"Není takový, jak se o něm říká."
Tatsuki se zarazila.
"Co je?" zeptala se Viole nevinně.
Kamarádka ji popadla za ramena a pořádně s ní zatřásla. Viola nechápala, co se děje. Tatsuki se jí zadívala zpříma do očí. "Kdy se z tebe stala jedna z nich?" vydechla nakonec.
"Jedna z nich?" Viola zmateně nadzvedla jedno obočí.
"No z nich, z těch mnoha!" ukázala kolem sebe. "Těch slepejch a hloupejch paniček, co si myslej, že právě ony ho změněj. Z těch, co se už totálně zamotaly do jeho sítě."
"Počkej … to myslíš Toshira?" vydechla nevěřícně. Právě pochopila, o čem to tu Tatsuki celou dobu mluví. "Ale tak to přece není," pokusila se to kamarádce vysvětlit. "Jej sem měla čas ho lépe poznat. Prostě ještě nenarazil na tu pravou."
"Posloucháš se vůbec? Mluvíš úplně stejně jako jedna z těch slepic!" odfrkla Tatsuki znechuceně. "Žes měla čas ho poznat? Ne, to jen on měl čas ti oblbnout hlavu."
"Možná, že bys taky mohla odhodit předsudky a podívat se na něj z jiné stránky. Byla bys překvapená, jak je to milý a pozorný kluk," zkusila na to jít z jiné strany. Nepovedlo se. Tatsuki začala předstírat dávení.
"Violo, věř mi. Znám ho dýl něž ty. Nejdřív jsem to celý s Toshirem nebrala nijak vážně, protože jsem věděla, co si o něm myslíš, ale teď… Nevim, co si o tom myslet. Upřímně se začínám děsit, co dalšího z tebe vyleze. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty…" Pořád tomu odmítala uvěřit. Že by ze všech holek zrovna Viola… Ne, to přece nešlo! "Ublíží ti," zašeptala.
"To nemůžeš vědět."
"Nechci, abys pak vypadala jak ty všechny, co odkopl! Copak to nechápeš? Mně na tobě záleží. To už bych stokrát radši viděla, jak ses zabouchla do Leita. Sice o něm nikdo nic moc neví, ale aspoň to není děvkař."
Viola si povzdechla. Tatsuki byla ztracený případ. Té by to nevysvětlila ani za boha. A na Leita narážet taky zrovna nemusela. Zvlášť, když se právě vynořil zpoza rohu. Viola věděla, co musí udělat, a bylo jí upřímně jedno, že u toho bude i Yuuki, která se Leita poslední dobou držela jako ocásek.
"Leito, mohla bych s tebou na chvilku mluvit?"
Jmenovaný se na ni otočil. Sjel ji pohrdavým pohledem a ledově se zeptal: "Potřebuješ snad něco?"
"No já… Víš, zpátky k tomu pátku, já… Nemyslela jsem to tak." Nervózně polkla. Leito povytáhl obočí a čekal, co z ní vyleze. "Chtěla jsem ti jen říct, že-"
"Prosím tě pojď," vložila se do toho Yuuki a doslova se mu omotala kolem paže. "Ta než se vymáčkne, tak to potrvá rok."
Viola si její poznámky nevšímala. Podívala se na Leita s prosbou v očích. Rozhodnutí bylo na něm.
"Jestli chceš, tak běž," řekl směrem k Yuuki, "já si počkám, co z ní vyleze." Arogance z něj přímo vyzařovala. Viola zatnula zuby a nadechla se k pokračování.
"Tady jsi! Hledám tě snad celou věčnost. Včera sis něco zapomněla," ozvalo se znenadání za nimi.
"Eh, Toshiro…?"
Viola se zmateně podívala na Leita. Nechtěla, aby odešel. Ještě mu to nestihla říci. Zarazila se. Myslela si, že horší pohled by už na Leitovi vidět nemohla, ale to, co uviděla nyní, ji přesvědčilo o opaku. Na ni se díval pouze pohrdavě. V tom, jakým způsobem shlížel na Toshira, bylo něco víc. Byla to nenávist a zášť. Jeho pohled byl tak tvrdý a chladný až jí naskočila husí kůže. Náhle se mu přes obličej přehnal stín. Když se otočila zpět na Toshira, pochopila proč. Právě jí podával řetízek s křížkem na konci. Přesně ten řetízek, který jí k narozeninám věnoval Leito.
"Myslím, že tady už nemáme co dělat," prolomil Leito jedovatě ticho, chňapl Yuuki za ruku a táhl ji pryč. V momentě jim zmizeli z dohledu.
"Já už asi taky pudu," ozvala se Tatsuki z nenadání. "Nebudu rušit. Užijte si to."
Než se Viola vzpamatovala, stál tam s ní už jen Toshiro.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptal se a poškrábal se ve vlasech.
"Ne, to … neřeš," vydechla Viola, když se konečně zmohla na slovo.
V duchu si nadávala do všech pitomců. Ji si ta smůla snad vyhlídla. Jinak to už vážně nemohlo být možné. Takhle se sejít všichni najednou a v tak špatnou dobu… S díky řetízek od Toshira převzala. Úplně zapomněla, že si jej včera u něj před cvičením schovala. Aby jej neztratila, samozřejmě. Že jí ho Toshiro donesl vůbec nevadilo, ale vracet ho zrovna před Leitem?! Jistě, nebyla to jeho chyba. Od koho tu vzácnost dostala přece nevěděl.
Rychle se s Toshirem rozloučila a spěchala na francouzštinu. To zase bude…

Prolog

13. ledna 2010 v 21:08 | katHys
Začínalo se smrákat. Slunce pozvolna klesalo po obloze. Skrylo se za mraky a na obzoru pak vytvořilo dechberoucí scenérii. Mezi nesčesenými poli jasně dominovalo to, na němž rostla řepka olejka. Zlatě zářilo široko daleko a sousední políčka vedle něj vypadala směšně až žalostně. Sem tam se objevovaly skvrny jasně červené. Přímo na vás křičely: "Jsem tady! Já - vlčí mák!" V dáli se zdvíhaly nepříliš vysoké kopce. Ne, na Hané nejsou žádné velehory. Celé to dokresloval jeden velký těžký mrak. Místy se tvořily červánky a občas se v té mase vody zavěšené bez vzduchu našly mezery, kterými pronikaly sluneční paprsky. Jasně viditelné pásy světla tak dotvářely onu hororovou scénu přede mnou.

Ano, běhal mi z toho mráz po zádech a všechny mé smysly křičely, abych se šla schovat, že brzy bude bouřka. Přesto jsem v tom celém viděla něco krásného. Přitahovalo mne to jako magnet. Věděla jsem, že ta temná linie nad kopci ve skutečnosti není daleko. Zůstala jsem na místě. V ten moment jsem si toužebně přála, abych tu s sebou měla stojan, plátno a všechny své malířské potřeby. Takovou chuť kreslit jsem neměla už dlouho. Představovala jsem si sama sebe, jak to celé kreslím. Do detailu přesně se mi před očima objevil náčrtek. Každý tah, každá čára, dotyk štětce... Všechno. Souběžně s tím, jak by mé dílo postupovalo, postupovaly by i mraky. Světla by ubývalo, ochladilo by se a začal by jistě foukat vítr. A pak, až bych to celé dokončila, snesla by se první kapka. Zaschlá barva by se v tom místě rozpila a vznikl by tak první kaz na celé té dokonalosti. S dalšími kapkami by se nákaza rozšiřovala. Nakonec by uchvátila celé plátno, zohavila by ho až by jej naprosto zničila. Obraz by dospěl do momentu, kdy by byl na pokraji své existence. Už by však nebylo cesty zpět. Dešťové kapky by dozajista zvítězily a postupem času by celé to dílo smazaly z povrchu zemského. jak by se jim chudák obraz mohl bránit? Pod jejich invazí a ničivou silou neměl šanci. Nikdy by nemohl přežít.

Ten obraz tam však nebyl. Byla jsem to já. To já byla tím plátnem, na něž někdo začal malovat. Dostihla jej však bouřka a dešťové kapky z něj nemilosrdně smyly barvy a každým dnem jej drtily víc a víc. Nevyléčitelná nemoc, které se konečně uvolila plně propuknout a zničit to, co jí stálo v cestě. Její cíl byl jednoduchý - vymazat mou existenci.

Nevím, co mne donutilo, abych se otočila a vrátila se zpět k mojí milované vesnici. Vísce, kterou téměř nikdo neznal a jejíž název si ani nebylo nutné pamatovat. Přesto tam byla a něco pro mne znamenala. Bylo to místo, kde jsou prožila značnou část svého života. Navždy s ním zůstane spjato mé dětství a následné dospívání. Při proházení kolem známých míst se mne zmocnila nostalgie. Tam jsem vždy na podzim běhala v listí. Přezdívali jsme tomu místu park, i když to byl plácek o velikosti menší zahrady. Hrávali jsme si, že je to naše domácnost. Uklízeli jsme, stolovali... Támhle zase kolem toho kanálu jsme s holkama vozívaly kočárky s panenkami. A tuhle na trati jsme tenkrát sbírali šneky. Pršelo a my jich s Ančou našly strašně moc. Pamatuji si, jak mne maminka seřvala, když jsem se konečně vrátila domů... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. S každým místem, kterým jsem procházela, byly spjaty nějaké vzpomínky. Některé úsměvné, jiné k pláči. Já je tak však nevnímala. Bylo to jako sledovat pořad v televizi. Uvnitř jsem stále zůstávala v klidu a bez emocí.

Šla jsem zrovna k domovu, když bouřka dorazila. Během chvilky tu byl lehký deštík. Myšlenkami jsem se na okamžik vrátila mezi ta pole. Viděla jsem sebe sama, jak kráčím k tomu košatému dubu uprostřed ničeho. K tomu hrdinovi, co tam sám stál už po dlouhá léta. V bouři jsem mu dělala společníka. Objala jsem jej a v ten moment uhodil blesk. Šel rychle a přímočaře. Se smrtící silou uhodil právě do nás dvou. A svět přestal existovat. Neplakala jsem. Dávno jsem se smířila se svým osudem. Bylo mi dvacet dva a můj život byl u konce. Třiadvacáté narozeniny? Kdo ví?! Třeba se jich dožiji, třeba taky ne.

Tichounce jsem vklouzla do vchodu. Promoklá jsem si šla sbalit těch pár věcí, co jsem potřebovala. Možná bych se před cestou mohla převkléknout, napadlo mne trpce. Rozhodně to byla dobrá myšlenka. Chtěla jsem při příjezdu na to místo vypadat jako člověk. Alespoň pro jednou a naposledy. Bylo mi jasné, že pak už bude jenom hůř. A zpátky, že se nikdy nevrátím.

Ne, vážně k tomu nemám co dodat. Přečte si to tady: [odkaz].

Bookshelf

10. ledna 2010 v 14:16 | Katherine |  Bookshelf
A

Řecko

4. ledna 2010 v 22:00 | Katherine |  Travels
Tento jihoevrpský stát je považován za kolébku evropské kultury. Jedná se o hornatou zemi s dlouhou a bohatou historií, která se může pyšnit nesčetným počtem ostrovů a spoustou písečných pláží. Právě jeho zeměpisná poloha a historické památky z Řecka v letních měsících činí oblíbenou turistickou destinaci. V současné době (rok 2015) je právě nechvalně známo především kvůli panující ekonomické krizi.