Květen 2009

George Bernard Shaw - Pygmalión

2. května 2009 v 13:27 | katHys |  Nlezeno, polapeno, přečteno
GEORGE BERNARD SHAW (1856-1950)
PYGMALIÓN (1912)

Anglický dramatik, prozaik, divadelní kritik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Jeho nejslavnější komedií je právě PYGMALIÓN.

Celková charakteristika
Jedná se o divadelní hru, satirickou komedii, kde se autor pozastavuje nad špatnou výslovností Angličanů. Za poněkud jednoduchou zápletkou, kdy se s Popelky stane princezna a nepříliš komplikovaným dějem, se však skrývají myšlenky o to hlubší. Shaw zde naráží hlavně na problematiku společenských vrstev a také toho, jak je těžké se přenést především z té nižší do vyšší. Život spodiny a smetánky od sebe totiž odděluje mnohem více než jen finanční situace. Způsoby, vyjadřování, myšlení, předsudky. Poukazuje na život plný falše, přetvářky a především stále rostoucí moci peněz. Autor se také snaží ukázat, jak je důležité umět nejen správně artikulovat a používat jazyk, ale také umět se správně chovat a vyjadřovat.

Děj a kompozice
Přenášíme se na počátek 20. století, prší a skupinka lidí odcházejících z divadla se schovává před deštěm. Mezi nimi je jistý profesor Higgins, který na sebe téměř okamžitě upoutá veškerou pozornost a to nejprve tím, že dokáže podle mluvy okamžitě uhodnou odkud daný člověk pochází, a posléze méně příjemnou záležitostí, totiž hádkou s jednou chudou květinářkou Lízou, která se přece jen chtěla také skrýt pod stříšku. Do jejich hovoru se připlete i jistý plukovník Pickering, který má s Higginsem domluvenou schůzku a tito dva spolu pronesou myšlenku, že by z květinářky klidně udělali vévodkyni. Líza se této myšlenky upne a druhý den si to rázuje přímo za profesofem Higginsem do kanceláře s tím, že od něj chce brát hodiny spisovné mluvy, aby si splnila svůj sen prodávat v květinářství.
Higgins a Pickering se tedy rozhodnou vzít děvče pod svá ochranná křídla a vsadí se, že za půl roku z ní udělají vévodkyni se vším všudy a jako důkaz jejich práce ji vezmou do Buckinghamského paláce, kde buď uspěje, nebo ji vyhodí. Dívka s chudého prostředí se tak ocitá v cela novém světě a učí se nejen správné řeči, ale také novým způsobům a mravům. Když již tedy zvládá přesnou artikulaci k doopravdovému úspěchu stačí málo. Líza musí chodit na sešlosti Higginsovy matky, kde se učí správně vyjadřovat. Právě tam se seznamuje s mladíkem Freddym, který se do ní okamžitě zamiluje.
Na konci se z Lízy stává naprostá dáma, která každého okouzlí, ale také předčí tu spoustu nabubřelých snobských hostů, kteří ji díky dokonalé výslovnosti a způsobům považují za cizinku a princeznu. Po úspěšné zkoušce však přichází na řadu menší drama, kde se Líza snaží Higginsovi vysvětlit, že není jen jeho pouhým experimentem, jistou věcí, kterou může jen tak ledabyle odhodit a jít zase dál, nýbrž lidskou bytostí se srdcem a citem. Oba pánové, Pickering i Higgins, si však nějak neuvědomili, jak moc se Líza změnila,že ji nemohou považovat pouze za nástroj svého rozmaru, a že to, co se naučila a to, co prožila, ji již nedovolí víckrát se navrátit na ulici. Nakonec však vše dobře dopadá. Dívčiny existenciální problémy z části vyřeší její otec, který zdědí velké jmění a Líza, toužící po úctě a pochopení, přijme nabídku k sňatku od Freddyho a společně si poté otevírají vlastní malé květinářství.
Komedie je o pěti dějstvích, a jelikož se jedná o divadelní hru, děj je zde spíše útržkovitý a málo rozsáhlý. Hlavní prostor zde tvoří dialogy. Na začátku knihy nalezneme předmluvu a na konci doslov. Před samotným dialogem je vždy krátký úvod do děje. Hra nese svůj název podle pověsti o řeckém sochaři, jež vytvořil sochu tak krásnou, že se do ní zamiloval a na bohyni Afrodité jí vyprosil řeč a život.

Jazyk a styl
Díky tomu, že Shaw zde chce poukázat na špatnou výslovnost a rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Setkáváme se v díle s velkou rozmanitostí jazyka. Můžeme být svědky naprosto precizní spisovné mluvy, jako je tomu ku příkladu právě u Higginse, nebo naopak s jazykem nespisovným, silně hovorovým a místy až nesrozumitelným, jako je tomu v případě Lízy. Dialogy mezi postavami jsou zásadními celky děje a tudíž jsou docela dlouhé, avšak napsané tak, aby každý ihned pochopil, co chce daná postava říct a jak to také myslí.
V knize nejsou patrná žádná delší souvětí, kromě předmluvy a doslovu. Postavy se vyjadřují jasně a stručně, přesně tak, jako v běžné mluvě. Ani při popisu prostředí se autor nijak zvláště nerozepisuje. Na scéně zdůrazňuje to hlavní a nijak nezabíhá do detailů. Autor je dobrý komik a jeho um spočívá v tom spojit vtip s vážným tématem tak, aby si ani jedno nevadilo.

Postavy
Hlavní postavou je beze sporu jistý profesor Higgins, starý mládenec a lingvista, který nadevše miluje svou práci - fonetiku. Je do ní dokonce tak zabraný, že vše ostatní je pro něj nepodstatné. Kdyby neměl svou hospodyni, sám by se o sebe nepostaral. Je to muž velmi roztěkaný a vznětlivý. Nemá příliš rád vysokou společnost a jejich mravy se mu hnusí. Obecně uznává pravidlo, že by se každý ke každému měl chovat stejně a podle toho také žije. Higgins na mne dost často působil jako malý kluk, který si vlastně pořád hraje, i když pracuje. Je docela egoista a hodně věcí si bere až příliš osobně.
Líza Doolitlová je onou květinářkou z ulice, již se Higgins ujme a díky tomu se z ní stane rozená dáma. Tito dva u sebe však dost často narážejí, neboť Líza, na rozdíl od Higginse, je velmi citově založená a jediné po čem v životě touží je špetka uznání od ostatních. Nejspíše proto si také vezme obyčejného hošíka Freddyho, který sice není kdovíjak bohatý nebo slavný, ale miluje ji a snesl by jí modré z nebe.
Higginsovým protikladem je v jistém ohledu plukovník Pickering, znalec indických dialektů a rovněž starý mládenec. Taktéž se ke všem chová stejně, ale na rozdíl od Higginse i k takové prosťoučké květinářce přistupuje jako k vévodkyni.
Z ženského osazenstva je ještě naprosto nepostradatelná Higginsova matka, k níž syn vzhlíží jako k bohyni a v níž má také veškeré ideály o tom, jak má vypadat žena. Jedná se o noblesní dámu s vybraným vybranými mravy a velmi vytříbeným vkusem, což je v Higginsově případě veliké minus, protože dam, jako je ona, již moc není.
Jako poslední by snad za zmínku stála Higginsova hospodyně, paní Pearceová, což je velice laskavá žena, která toho však musí hodně ustát, neboť žije v Higginsově přítomnosti. Stará se také o Lízu.

Vliv díla
Dílo bylo mnohokrát úspěšně zfilmováno.

Můj názor na dílo
Pygmalión mne zaujal od prvního slova a doslova strhl. Jedná se o velmi povedenou komedii, kde se vtip mísí s poněkud vážnějšími tématy. I když jsem knize zprvu nevěřila příjemně mne překvapila. Od začátku jsem lehce proplouvala knihou a nechala se unášet dialogy postav do samotného konce. Rozhodně to nebyla ztráta času.

Pozn.: Omlouvám se za poněkud odfláknutý vliv díla, ale poněkud mne tlačí čas. Okolnosti vzniku díla jsou snad patrné z celkové charakteristiky a můj názor je sice dost stručný, avšak pravdivý a tuto knihu všem vřele doporučuji. Film jsem neviděla ani jeden, ale jakmile se mi nějaký dostane pod ruku, určitě ho hned zkouknu. (<- toto tam samozřejmě nepatří)