close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Franz Kafka - Proměna

1. března 2009 v 11:48 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Franz Kafka (1883-1924) autor židovského původu, nejznámější a světově proslulý spisovatel německé literární Prahy. Narodil se na Starém Městě do rodiny obchodníka; s pragmaticky založeným otcem autoritativní povahy si vůbec nerozuměl - docházelo ke konfliktům s Franzovou citlivou osobností. Později díky tomu začal podléhat pocitům cizoty, což posléze vyústilo v dobrovolný život v samotě. To však neznamená, že by se odtrhl od společnosti. Po studiu práv pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně, nevyhýbal se fyzickým aktivitám, navazoval poměrně četné vztahy s ženami. Velkou láskou Kafkova života byla Milena Jesenská. Jejich vztah však ztroskotal díky autorově nemoci (tuberkulóza), na níž záhy zemřel. V jeho prózách se opakovaně objevují motivy viny a trestu, modelové situace: hrdinové jsou často uvedeni do nepochopitelné až směšné situace, přičemž neexistuje možnost dovolat se spravedlnosti, uniknout trestu. Za svého života autor publikoval jen několik povídek, většina děl vyšla posmrtně díky Maxi Brodovi, Kafkově dlouholetém příteli, jež byl vždy přesvědčený o Kafkově talentu, a proto nerespektoval přání svého mrtvého přítele, podle něhož měla být Kafkova díla zničena. Mezi jeho nejznámější prózy patří romány PROCES (1925) a ZÁMEK (1926), z povídek je to PROMĚNA, k jeho literárnímu odkazu se řadí také část jeho korespondence.

Celková charakteristika
Krátká povídka s existenciální tematikou nám vypráví příběh obchodního cestujícího, Řehoře Samsy, který se ze dne na den přes noc promění v obří hmyz. Právě hrdinův způsob (ne)vyrovnání se s nastalou situací nám zde předkládá typický Kafkův styl. Už od samého začátku nás vtahuje do svého fantaskního světa, kde nám předkládá podivnou zápletku. Je to jen bohabojná fraška, nebo má kniha hlubší podtext? Pro někoho nelogický výplod choré mysli, pro jiné zdroj inspirace. I když se tak na první pohled nezdá, autor zde píše o klasických lidských pocitech a vlastnostech. O rodině, povinnosti, nutnosti, bezvýchodnosti, nedůvěře. Sobeckosti. Povrchní morálce bez výčitek. O nahraditelnosti. Ale stejně tak to může být jen sen unaveného mže, který utíká pryč z bludného kruhu a toužebně si přeje zmizet ze světa či žít život někoho jiného.

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojný snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhled k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Co se to se mou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.

Postavy
Hlavní postavou příběhu je obchodní cestující Řehoř Samsa, který ochotně dře v mizerně placené práci a celou svou výplatu nosí domů, aby uživil zbytek rodiny. Otec, matka a mladší sestra Markéta nepracují a jejich existence je proto zcela závislá na Řehořovi. Jeho peníze jsou doma přijímány s chladnou samozřejmostí, což však Řehořovi nevadí. Má svou rodinu rád, chce se o ně postarat, dovolit, aby dál mohli žít svými poklidnými životy; nerad by jim navíc přidělával nějaké starosti. Stejné pocity v něm převládají i ve chvíli, kdy se z něj stane odporný hmyz. Snaží se nastalou situaci rodině ulehčit, neboť je stále všechny miluje. Trápí ho to, co způsobil. Rodina se však postupně vzpamatovává, staví se na vlastní nohy. Řehoř přestává být důležitým a stává se pro rodinu přítěží.
Když je při jednom incidentu v kuchyni vážně zraněn, začne si i on sám tento fakt uvědomovat. Zapomenutý ve svém pokoji se začíná smiřovat se svým osudem, ale i v nejtěžších chvílích nepřestává svou rodinu milovat, nic jim nevyčítá a všechnu vinu přičítá jen a pouze sobě a vlastní neschopnosti nevyřešit tento problém ke spokojenosti široké veřejnosti. Smrt se mu potom stává vysvobozením.
Značný prostor dostala v povídce i Markéta, Řehořova sedmnáctiletá sestra, kterou měl velmi rád. I ona měla bratra v lásce a jakožto jediná se o Řehoře po jeho přeměně rozhodla starat. Snaží se překonat svůj odpor, snaží se zjistit, co Řehořovi chutná, dělá úpravy v jeho pokoji, aby se mu tam lépe žilo. Je také hudebně nadaná, ale kvůli finanční situaci své rodiny je nucena nastoupit do práce. Od té doby se její postoj k bratrovi mění. Ztrácí o něj zájem a stává se pro ni zbytečnou přítěží, které by bylo lepší se zbavit.
Otec k synovi už od začátku pociťuje odpor a dává mu do dostatečně najevo (nahání ho po celém pokoji, hází po něm jablka). Matka jej nejprve lituje, věří v synovo brzké uzdravení, ale když ji podoba jejího milovaného dítěte vyděsí k smrti, začne ho taktéž vnímat jako něco nelibého.

Kompozice a děj
Do děje vstupujeme ve chvíli, kdy se Řehoř Samsa jednoho dne probudí ve své posteli a zjistí, že se přeměnil v nějakého obrovitého brouka. Tímto faktem se však nijak nezaobírá, svou proměnu nijak neřeší. Starosti mu dělá spíše fakt, že nemůže nastoupit do práce a živit tak dál svou rodinu. Čtenáře až přímo fascinuje, jak se s nastalou situací hrdina vyrovnává. Místo toho, aby byl přinejmenším v šoku, se snaží všemožně vstát z postele, aby stihl ranní vlak. Existencionalistický nádech Kafkovy tvorby je zřejmý již v tomto momentě. Totální rezignace se zde spojuje s nejistotou a nepochopením samotného bytí. Naopak reakce rodiny na Řehořovo nové vzezření je naprosto pochopitelná - odpor, šok, zděšení. Není tedy divu, že nehrdinský hrdina končí zahnán nazpět do svého pokoje, kde před okolním světem, ale také před vlastní rodinou bezpečně uzavřen. A právě v tomto duchu je laděn první ze tří celků, první ze tří kapitol, do nichž je celá kniha členěna.

"Řehoři," zavolal hlas - byla to matka - "Je tři čtvrti na sedm. Nechceš odjet?" Ten něžný hlas! Řehoř se zděsil, když uslyšel hlas, do něhož se jakoby zezdola mísilo jakési nepotlačitelné, bolestné pípání, které jedině první okamžik ponechávalo slovům zřetelnost, natolik však rozrušilo jejich doznění, že člověk nevěděl, jestli dobře slyší. Řehoř chtěl obšírně odpovědět a všechno vysvětlit, za těchto okolností se však omezil na pouhé: "Ano, ano, děkuji, maminko, už vstávám." Skrz dřevěné dveře nebylo asi venku znát změnu v Řehořově hlase, neboť matka se s tím prohlášením spokojila a odšourala se pryč. Ale krátká rozmluva upozornila ostatní členy rodiny, že Řehoř je proti očekávání ještě doma, a už klepal z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí. "Řehoři, Řehoři," volal, "copak je?" A po malé chvilce znovu naléhavě a hlubším hlasem: "Řehoři! Řehoři!" u druhých postranních dveří se však ozval tichý, naříkavý hlas sestry: "Řehoři? Není ti dobře? Potřebuješ něco?"

V druhé části se začíná Řehoř seznamovat se svým tělem, přivyká nové situaci. Rodina se mu snaží všemožně pomoci. Tváří se, že syna postihla zlá nemoc a on se každou chvíli vyléčí. Péči o něj přebírá sestra Markéta, ale poté, co se s matkou snaží vystěhovat z Řehořova pokoje nějaký nábytek, aby měl syn více místa ne lezení, dochází k nedorozumění. Řehoř se snaží ženám pomoci, ale matku i sestru tím jen vyděsí. Otec se jej snaží zahnat zpět do pokoje. Hází po něm jablky a jedním ho vážně poraní.

Prvních čtrnáct dní se rodiče nemohli odhodlat, aby k němu vešli, a slýchal často, jak mluví o sestřině nynější práci s uznáním, kdežto až dosud se na sestru nejednou zlobili, neboť jim připadala tak trochu k ničemu. Teď však oba, otec i matka, často čekávali před Řehořovým pokojem, zatímco sestra uklízela, a sotva vyšla ven, musela jim dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji vypadá, co Řehoř jedno, jak se tentokrát choval, a jestli snad není nějaké malé zlepšení.

Právě od tohoto okamžiku nastává převrat. Začíná třetí kapitola a my jsme svědky rapidních změn uvnitř rodiny. Otec, matka i dcera pracují. V bytě si ubytovali podnájemníky. Z Řehořova pokoje se stal jakýsi sklad nechtěných věcí a jediný, kdo se o něj doopravdy zajímá, je stará posluhovačka, která však Řehoře vidí spíš jako domácího mazlíčka než právoplatného člena domácnosti. Řehoř téměř nevychází ze svého úkrytu pod postelí a bojí se ostatních. Téměř nespí a nejí. Lhostejnost, s jakou se k němu rodina staví, ho dovede až k smrti. Všichni v domě si poté úlevně oddechnou, že se nechtěného břemene konečně zbavili.

Sotva se ocitl uvnitř ve svém pokoji, dveře za ním se s největší rychlostí přibouchly, zástrčka i zámek zapadly. Nenápadný hluk za zády Řehoře tak vylekal, až mu nožičky poklesly. To sestra si tak pospíšila. Vstala a už čekala, pak hbitě přiskočila, Řehoř ani neslyšel, jak se blíží,a "Konečně!" zvolala na rodiče, otáčejíc klíčem v zámku.
"A teď?" zeptal se Řehoř sám sebe a rozhlédl se potmě kolem. Brzy zjistil, že se teď už vůbec nemůže ani hnout. Nedivil se tomu, spíš mu připadalo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl opravdu až dosud pohybovat. Jinak se cítil poměrně dobře. Bolelo ho sice celé tělo, ale měl pocit, že bolesti budou asi zvolna slábnout a nakonec úplně pominou. Sotva už cítil shnilé jablko v zádech i zanícené místo okolo, úplně pokryté měkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl přesvědčen pokud možno pevněji než sestra. V tomto stavu prázdného a pokojného rozjímaní setrval až do chvíle, kdy na věži odbila třetí hodina ranní. Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech.

Celá kniha tak sleduje přerod vztahu rodiny Samsových k jejich synu Řehořovi. Zpočátku milovaný a potřebný člen domácnosti se stává opomíjeným a opovrhovaným. . Smutek, sebelítost a strach rodiny se brzy promění v bezbřehý odpor a nenávist. Samsovi nejsou schopni postarat se o syna, když je nejvíc potřebuje, a sobecky myslí pouze na sebe, navzdory tomu, že Řehoř je po celá dlouhá léta díky pilné práci a odříkání finančně zajišťoval. Jeho smrt pak berou jako zázrak a milosrdenství a jako vysvobození z bezvýchodné situace. Bylo tedy Kafkovým záměrem ukázat na nevděk ostatních, ale především izolovanost jedince v prostředí, kde by mu měli být ostatní oporou v těžkých situacích? Neodráží se v knize náhodou vztah s jeho vlastním otcem? Autorovy pocity?

Jazyk a styl
Dílo je psáno chronologicky er-formou, celá situace, prostředí i postavy jsou nám popisovány převážně z pohledu hlavního hrdiny, místy i třetí osoby. Občas se tam vyskytují vzpomínky na minulost. Dialogy postavy nejsou časté, přesto mají v příběhu nezastupitelnou roli. Mnohem častější je hrdinův vnitřní monolog. Styl je popisný. Autor používá jednoduchý, srozumitelný jazyk, jímž se nesnaží citově působit na čtenáře; využívá jej jako prostředek k uvedení situace, zachycení myšlenkových pochodů postavy. Slova volí Kafka spisovná bez slangových či hovorových výrazů a text je dobře srozumitelný i pro dnešního čtenáře, jelikož se v něm prakticky nevyskytují archaismy. Kontroverzní děj je vyprávěn s naprostou samozřejmostí, bez pozastavení se nad absurditou situací, což způsobuje provokaci čtenářovy logiky a zaběhnutých životních řádů a principů.

Ukázka
Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čele postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo.
Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání člověk dočista zpitomí, pomyslel si. Člověk se potřebuje vyspat. Její kupci si žijí jak ženy v harému. Když se například během odpoledne vrátím do hostince, abych si přepsal získané zákazníky, sedí si tihle páni teprve u snídaně. To bych si tak mohl zkusit u svého šéfa; na místě bych letěl. Ostatně kdoví, jestli by to pro mne nebylo lepší. Kdybych se kvůli rodičům nedržel, dávno bych dal výpověď, šel bych rovnou k šéfovi a od plic bych mu řekl, co si myslím. Ten by určitě spadl z pultu! Je to také divný způsob, sednout si za pult a z té výšky mluvit se zaměstnancem, který navíc kvůli šéfově nedoslýchavosti musí přistoupit až těsně k němu. Nu, ještě se té naděje nevzdávám; jen co budu mít pohromadě tolik peněz, abych splatil, co rodiče dluží - může to trvat ještě tak pět šest let -, rozhodně to udělám. Pak se to rozetne. Prozatím ovšem musím vstát, protože mi v pět jede vlak.
A podíval se na budík, který tikal na prádelníku. Pane na nebi! pomyslel si. Bylo půl sedmé a ručičky šly klidně dál, dokonce bylo půl ryč, pomalu už tři čtvrti. Že by budík nezazvonil? Z postele bylo vidět, že byl správně nařízen na čtvrtou hodinu; určitě také zvonil. Ale což bylo možné klidně zaspat to zvonění, které otřásá nábytkem? Nu, klidě zrovna nespal, zato patrně tím tvrději. Co však teď počít? Příští vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl, musil by si nesmírně pospíšit a kolekce ještě není sbalená a sám se necítí nijak zvlášť svěží a spolehlivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovo horování ho nemine, poněvadž sluha z obchodu čekal u vlaku o páté a dávno podal hlášení, že ho zmeškal. Je to šéfova stvůra, bez páteře a bez vlastního rozumu. Co kdyby se hlásil nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, poněvadž za celých pět let služby nebyl Řehoř ani jednou nemocen. Šéf by určitě přišel s lékařem od nemocenské pokladny, vyčítal by rodičům, že mají líného syna, a všechny námitky by zatrhl odkazem na lékaře od poklady, pro kterého jsou přece všichni lidé úplně zdraví, jenže se štítí práce. A byl by ostatně v tomto případě v neprávu? Až na jistou ospalost, která byla po tom dlouhém spaní doopravdy zbytečná, cítil se Řehoř skutečně docela dobře a dokonce měl řádný hlad.
(str. 64 - 65)

Můj názor na dílo
Zpočátku jsem se ke knize stavěla značně skepticky, hlavně kvůli tomu, jak apatický byl Řehoř ke své přeměně. Jeho chování, stejně jako pozdější chování zbytku rodiny, mi přišlo značně nelogické, naprosto neodpovídající situaci. Přesto jsem se snažila fakt, že autor celou hrůzou událost popisuje s naprostou samozřejmostí a nevšímavostí k osudu vlastního hrdiny, přehlížet. A když se tohle čtenáři podaří a kniha ho svou bizarností neodradí, otevírá se před ním silný příběh, který v sobě skrývá jisté poselství. Sama musím uznat, že i mě bylo kouzlo této knihy a vlastně celého Kafkovského vyprávění, na první pohled skryto a teprve při druhém nahlédnutí jsem dokázala proniknout pod povrch.
______________________________
*Ukázky převzaty z: KAFKA, Franz. Povídky. 3. vyd. Praha: Odeon, 1990. ISBN 80-207-0178-8
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 paralela | Web | 18. dubna 2011 v 18:34 | Reagovat

Boží :) Dík moc za pomoc :-P

2 Shav | Web | 26. září 2011 v 21:35 | Reagovat

Tuhle povídku zbožňuji. Kafka zde odkazuje ať už na morální odcizenost, která se vyskytuje například u Hermanna Hesse, ale mnohé odkazy na tuto povídku lze nalézt v pozdějším Camusově Cizinci, či dokonce Vaculíkově Morčatech.
Občas mám stejné pocity jako Řehoř.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.